Paján
Zpívat? Ale ano. Tak
to totiž chce
– zpěv? Ale ano, ano!
Žádá si svůj
hlas i publikum. Než
najdeš rejstřík,
začneš šedivět. Beztak bys
šedivěl.
Nuže zpívej! káže
jakýsi obyvatel
vnitřního ucha, a ty
uposlechneš,
protože lépe
poslouchat tohohle,
i když ho nikdy
neuvidíš vylézt,
než zmatky venku,
ctižádostivé
falešné proroky a
cvakající zuby.
Jen spusť, chlapče,
nadechni se,
pochval
sklovinu a vyjdi vstříc
jediné melodii v milionu proměn. Slunce už
zapadá, slétli se ptáci,
jsi starý
a lidé, zatímco zpívals, odešli
jinam. Stojíš stále na tom
stejném místě, a
nebýt prozodie,
ani ono by nepoznalo
sebe sama.
Dovršils míru.
Ani mocný vládce
nedostane na talíři, co jsi okusil.
|