Byl
kdys duch. A ten duch měl svůj hrad. Tam vlád tím, že bu bu bu na nás co živ
jsme, řka rád. Lid měl strach. Bál se na hrad. A tak šel pryč. O moc let dál,
to je teď, hrad je a ten duch v něm též. Ale chuť na lid bu bu bu
řvát má za těch sto a sto let víc a víc. Jen ten lid co je dnes, se ne a ne
bát. Sám jde na hrad. Jde na něj jak na pouť. Ne a ne mít strach. Lid řka:
„Duch je pro nás luft či vzduch či nic nám je fuk.“ Duch být paf. Jak dál, co
se dít aby lid se bál. Dal tam past, aby lid do ní pad a řval, že má strach.
Ale lid tu past bral tak, že si s ní hrál a na to se smál. A duch má vztek
a tak zrud, že skór prask. Co teď se ptá, co dál? Chce jít pryč, má to
po krk. Přál by si, aby mág vzal svou hůl a s ní mách a řka: „Ať má ten
lid strach a duch se smál.“ Kde ten mág je? Tam kde štěk pes neb kde je les či
ves? Kdo ví? Mág je pryč. A tak to duch vzdal. Je mi sta a sta let a chci mít
klid a ne strach, kdy se mě lid chce bát. Teď je duch sám smích. Proč? Lid má
na tom co je hruď a krk věc co má duch rád. Je to šperk. Má rád lesk a tvar co
má ten šperk. A tam kde byl sál a v něm tma, duch šperk krad. A dal si ho
tam, kde má skrýš. A tu má výš, tam co je věž. A teď se lid bál. Lid řval: „Kdo
mi šperk vzal, kdo tu krad.“ Lid jde na hrad, šperk má, a když jde zpět, šperk
je pryč. Lid je paf. Ví, že by to moh být jen duch a má strach. Lid šel pryč.
Bál se na hrad. A duch je rád, že lid má strach. Duch má svůj hrad a lid má
strach. A čas jde dál a za sto a sto let se dít to co teď. A to tak jde dál a
dál.
|