Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Josef Mánes
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 24.7. (16:12:53)

JOSEF MÁNES – DÍL DRUHÝ – CESTA K PRAMENŮM PŘEDURČENA!


DVA SVĚTY

 

NAD ROVINOU, nad střechami domků a zelenými houštinami zahrad vystupoval černý hřbet Kosíře výš a výš, Kurt Cobain by jedním ilustrátorským dechem zasalutoval: from the muddy banks of the Wishkah, výška v americkém pojetí, číňánci s velkou zdí ve výškovém pojetí klikyháků rovněž by nezůstali zahanbeni, bavíme se o projektu Kong–Fu a party CMCB´s Time, která vyšperkovala Smells like Teen Spirit po Nirváně v ukázkovém duchu a ještě rapovém uchu: výška a její obzor, „Nirvana“ šohaj loupežník ve střihu Feng Šuí must go on. Feng Shui znamenalo ve staré Číně umění udržovat ve správné rovnováze vodu (shui) a vítr (feng). Voda je důležitý zdroj zemské energie pro život lidí, rostlin a zvířat, vítr je zdroj energie z nebes. Oba tyto elementy v harmonické rovnováze lidem pomáhají, ale dokáží člověku i škodit (povodně, divoká voda, vichřice). Feng shui umožňuje nastolit harmonii energií, zlepšit naši životní situaci, zdraví a mezilidské vztahy. Nebe nad ním bylo jasné, jako bývá v některých slunečních říjnových dnech. Na platanech u silnice se třásly listy v barvě starého zlata.

 

Mnohem pozorněji než v létě před třemi roky a než vloni v zimě vnímal Josef krajinu, do níž vjížděl a která se za ním zavírala. Měl duši vroucnější a tím víc připravenu k lásce, čím ostřeji bodala čerstvá rána.

 

Vítal ho kraj rovin, z nichž splavila jeseň moře úrody, kraj ovocných zahrad, kaplí a statků, kraj, který spojuje žírnost polí s malebným pozadím lesnatých svahů. Kraj vlídný a přátelský. Moje trýzeň je tak bezměrná, že ji nemohu vypsat v žádné zprávě…

 

Jen Pinkasovi se vyzpovídal a jinak mlčel a trápil se. Vztahy v rodině se přervaly. Napětí pod domácí střechou tříštilo práci. Ale výbor »Jednoty« dal konečně souhlas k moravskému námětu a Bedřichovo pozvání úmysl umožnilo. Odpadne načas starost o živobytí a v temné době, která zavládla nadvládou jako čína s úzkoprsou lidovou milicí, bude prospěšnější zde než v Praze.

 

Zdravil se s barevnými pohledy, jak mu je nabízely záhyby silnice. Oheň a žluť v korunách se pojily v smířlivý akord, jímž se příroda loučí se životem, akorde záhybný, pravdo ve faktu. Josef dobře znal její předsmrtný úsměv, její štědrost a nebojácnost. Ale zvědavěji než kdy předtím vyhlížel tentokrát lidi, když se mihli v zahradách, v oknech, na polních zkratkách prodlužovačkách. Co je asi štěstí a žalosti za každým plůtkem, za každým muškátem v okně? A jaké věrné soužití lidí s brázdami na polích, se stromy, s cestami!

 

Už zahlédl věž kostela a střechy domků rozhozené okolo ní na obě strany. Vyklonil se jako Kurt Cobain z komiksového okénka, zarámovaného v grunge šatu. Čechy na Moravě! Jak výmluvné jméno, spojující obě sesterské země se žněmi v zemědělství!

 

Po pravé ruce se objevila známá zeď a za ní košaté stromoví parku.

Srdce se mu lehounce sevřelo.

 

Nevítali ho už jako hosta, ale jako dobrého známého.

Šedovlasá paní Leopoldina na něho upřela zpod krajkového čepečku posmutnělý, moudrý výraz duše a slavnostně ho oslovila jako synka, jako chlapce z doby, kdy ho poznala:

„Ani slovo omluvy, Jožko! Byli jsme s otcem dobří přátelé a vím, jak pálí rány osudu. Jak bych tě nechápala?“

 

Její mateřský tón ho rozcitlivěl, i když se mu zdálo, že chce zároveň soudit jeho provinění. Ale ona se pousmála:

„Není dnes snadné jít životem, a vám, umělcům, zvlášť ne. Bedřich říká, že tě na Hanou vedou vlastenecké úmysly. Psal, že ti nabízí refugium. Vyplísnila jsem ho za to. Já tě vítám do tvého druhého domova.“

 

Nestrpěla ani, aby jí projevoval vděčnost; chtěla, aby si odfrknul, a sama se zpovídala z tesknoty nad Ervínovým koncem i z radosti nad Augustovou rozšafností.

„Budeš tu žít podle vlastního přání. Vybrala jsem ti cimru s vyhlídkou na vesničku. Tam budeš mít klid.“

 

August, o něco zavalitější než posledně, přivítal se s ním s bodrou nakažlivou veselostí, plavovlasá a černooká Isabela s půvabem rozkošné srdečnosti.

„Poslal jste nám znamenité barvy, a my jsme jimi vyrobili mizerné mazaniny. Čekají na váš ortel znalce.“

„Ale Herr Manes přijel odpočívat, a ne pracovat,“ napomínala je Agnes, starší Isabelina sestra, tichá a pokojná, jejíž každé slovo umělo uklidňovat, jako květy a vůně šeříků.

Pan Mánes,“ poopravil ji Bedřich, který právě přijel z Klobouk.

„Pan Mánes,“ učila se vyslovovat nahlas Agnes a po ní ostatní i v německém hovoru.

„Se mnou se bavte česky,“ vybízel Josefa Bedřich. „Jsme oba synové českých matek. A dobře víte, že u nás se díváme po Praze, a ne po Vídni.“

 

Hned u obídka ho zapředli do svých starostí a zájmů a Josef vycítil, jak pozorně se zabývají sledováním uměleckého způsobu života. Na odpoledne si ho zarezervoval Bedřich.

 

V parku už vládla jeseň. Výrazněji ještě než v létě vyvstaly malebné skupiny stromů. Buky přes sebe navlékly harlekýnský šat žlutých a hnědých skvrn. Kapradí leželo zvadlé jako ukořistěné prapory. Hladina rybníků, vroubená topoly a vrbami, byla pokryta listím.

 

„Poslední vlajky šlechty!“ ukázal Bedřich s melancholickou ironií na červenožlutý silva–taroucovský prapor splývající z cimbuří vyhlídkové věže. „Spíš hra než život. August jediný z nás je trošinku samolibý. Buďte k němu shovívavý. Matka mi uložila, abych vás o to požádal.“

 

„Paní hraběnka mě přijala tak laskavě, že bych pro ni udělal všechno na světě.“

„Má pro vás nehynoucí slabost a ve všem vám poskytne pomocnou ruku. Zná tu každý sáh půdy (od slova sahat) a každého člověka (od slova snažit se uspět). Ke mně mají důvěru jako k duchovnímu a těší je, že nejsem u představených oblíben, dobře to vědí. Ale za matkou chodí přímo jako za dobrou příbuznou.“

 

Šli alejí, v níž se okolo kovových prutů vinuly zvadlé keře planých růží.

„Alej vede na Kosíř?“

„Ano. Jistě jí často půjdete. Té lesní cestě dál k lusthausu říkají zdejší lidé Hraběnka. Gisela tu ráda cválá.“

„Gisela? Myslíte paní Isabelu?“

„Také jedna ze zámeckých her,“ usmál se Bedřich. „Vytvořilo se tu zvláštní názvosloví. Budete si je muset osvojit a všechny si tím okamžitě získáte. Augustovi říkáme Skuk, matce Frau Tinte a Gisela se ozve spíš na ozvěny Grizzel, kouzel od samičky pašáka Grizzlyho.“

 

Došli k bílému empírovému pavilónu.

„Co myslíte, padá těmi okny dost světla? To je náš saletr. Rozumí se salla terrena. Mohl byste tu pracovat, dokud nebude zima? Vybral jsem vám jej za ateliér.“

 

Vešli. Josef si zvědavě prohlížel vzdušnou stavbu s barevnými bažanty na stropě. Vysokými okny byl přes košatou lípu pohled k zámku a k věži kostela za ním. Když pootevřel, park mu vydechl vlhce vstříc. Vládlo tady ticho, tence ohraničené jen písní ptáků.

 

„Až bude po Kristinině veselce,“ řekl Bedřich, „budete zde mít stále klid jako v tuto chvíli.“ A aniž Josef musel začít, dal mu Bedřich rozhřešení za pražské události. „Tu je místo odpočinku, a ne výčitek. Žijte moravský podzim, utište si srdce a posilněte je k práci.“

„Jste mimořádně kvalitní přítel,“ tiskl mu ruku Josef, „dovedete potěšit.“

 

„A potřeboval bych to sám,“ úmyslně převáděl Bedřich hovor. Vyprávěl mu o těžkém boji proti zpátečnické církvi, která má na Moravě největší moc. „Zavolali si mě na radnici, abych prý se zřekl té vlastenecké libůstky. Předtím mi ovšem obrátili byt vzhůru nohama. Vinili mě, že jsem podmázl úplatky dělnické hlídky, aby otevřely chudákům moučné sklady.“

 

„Jak znám vaši štědrost, nebyli možná daleko od pravdy,“ pousmál se výmluvný Mánes.

„Není v mé povaze posílat někoho drancovat. Ale jaká jiná cesta těm hladovějícím zbývá?“

 

Poučoval Josefa, koho musí poznat v Olomouci, a sliboval mu, že ho zavede do schůze »Slovanské lípy«.

„A až za mnou přijedete do Brna, seznámím vás se Sušilem, který sbírá písně, a s Klácelem. Četl jste jeho Listy o socialismu a Marxově Engelsově komunismu? S mnohým NESOUHLASÍM, ale jsou to nové věci, které je nutno brát v potaz. Morava je živá – jen ji nesmíte v Praze pouštět ze zřetele! To je významný čin, když tu kreslí český malíř. Stavíme tak mosty přes propast. Vždyť náš selský sněm hlasoval pro odtržení Moravy od Čech! Chápete to strašné nebezpečí, kdyby nás oddělili?“

 

Když se vraceli k zámku, August jim spěchal vstříc.

„Proč jsi nezavedl, Bedřichu, pana Mánesa do knihovny?“ divil se.

„Viděl už naši sbírku mincí?“

„Udělal jsem mu napřed moravské kázání. Teď vám ho přenechám.“

 

Josefova mysl, osvěžená procházkou, se rozjiskřila. Ochotně čelil zvědavosti v otázkách.

„Smutná doba pro umělce, co?“ vyzvídal August. „Kostely mají už obrazů habaděj, v zámcích jsou galerie starých věcí a radosti k malování ubývá.“

 

„Rubens taky nežil zrovna v pohádkové epoše. A co je v jeho barvách rozkoše!“ odpověděl Josef. „Nebo náš Brandl! Po Bílé hoře bylo všude u nás mrtvo a kolik opravdového života je v jeho obrazech!“

„A přece myslím,“ namítl August, „že doba určuje své umělce. Doba a prostředí. Kde by vzal Rembrandt svoje světlo, kdyby neznal amsterdamské kanály?“

„Ale ovšem,“ přisvědčoval Josef jeho odbornému zaujetí. „Záleží jen na tom, pro co se rozhodneme. A protože při svém zdraví nemám naději, že budu živ sto let jako Tizian, musím jednat rychle.“

„Proto jste se dal k vlastencům?“

„Hledám, co má nejvíc naděje na život,“ odpověděl přesvědčeně.

 

Ani při večeři nebylo ovzduší škrobené a Josef byl v rodinném kruhu jako doma. Hned po jídle dal August přinést složky s kresbami. Josef mohl s klidným svědomím pochválit Giseliny akvarely, ale měl ohled i k tvrdošíjnému Augustovu kreslířskému úsilí.

„Chválím, že vás zaujal hanácký kroj. Vidím však chybu v modelu.“

„Vždyť je to naše komorná Kristinka. Mám jí prozradit, že se vám nezamlouvá?“

„Je velmi hezká, ale není zvyklá na kroj. Pod kroj se přece nenosí šněrovačka.“

„Pan Mánes bude své modely oblékat sám,“ hlásil dámám August, zrudlý už po číši vína.

„Obešel bych se raději bez modelek. Chápu kroj jako nerozlučnou součást života, ne jako přenosnou drapérii. Mými modely by měli být lidé srostlí se zemí. Na to snad ani nestačí skicáře. Ta krása musí do krve.“

 

Poslouchali ho zaujatě a zejména v Giselině pohledu bylo pochopení. Od prvního večera si byl Josef docela jist, že v ní bude mít dobrou společnici.

„A tvůj motiv pro prémii?“ zajímala se paní Leopoldina. „Přihlásíme se všichni za členy vašeho spolku, máme tedy právo to vědět,“ usmívala se.

Josef vytáhl z kapsy notes a ukázal jim několik stránek.

„Ten první náčrtek jsem si udělal už v Kroměříži. Tohle mě napadlo v Praze. A tu je poslední motiv – z vlaku! Ale už se mi to zase v hlavě změnilo. Takhle!“

 

Ostrá tuha se rozběhla po papíře. Kruh. Kůň, jedoucí proti nám. Na voze dvě postavy, muž a žena. V rozích živý ornament.

„Tedy svatba?“ hádala Gisela.

„Nový život,“ pokoušel se vysvětlit. „Síla si bere radost. Odvaha se žení se štěstím. Ti dva si patří a věří, že jedou dobrou cestou.“

 

Postřehl soucitný pohled paní Leopoldiny, která jeho slova vztáhla k pražskému příběhu; zmateně se podíval na Bedřicha. August nepostřehl výměnu pohledů a ukázal na náčrt.

„Takové kalhoty se tu nenosí.“

„Nemyslím na konkrétní obec. Chtěl bych vypovědět krásu tohoto lidu a jeho štěstí ve dnech, kdy ho konečně pozdravila svoboda.“

„Máš pravdu, Jožko,“ podporovala ho stará hraběnka. „Moravský lid má v sobě takovou vroucnost a čistotu.“

 

Díval se na skicu a viděl v ní víc než ostatní. Mladík na kozlíku tiskl k sobě nevěstu, koník cválal a nade vším rotovala víc než spanilá hudba. Jak nakreslím tu hudbu?

 

Přeslechl Augustovu otázku a teprve zvonivý Giselin vokál ho vytrhl. Omluvil se. Rád souhlasil se šálkem líbezně voňavého čaje. V jeho horké vůni se znovu totiž nadlehčily sebejisté myšlenky. Ale byl Gisele vděčný, když usedla ke klavíru.

 

Hrála tiše, měkce Mozarta a celý večer přešel v hudební náladu zamyšlení, takzvané meditace lidového limonádového Jœa.

 

Pozdě v noci stál pak Josef u okna ve svém pokoji a díval se do noci, postříbřené měsícem. Hvězdy se třeskutě promenádovaly nad krajem. Ticho k němu měkce promlouvalo a ptalo se ho.

„Fanynko,“ řekl tiše. „Fanynko!“

 

Cítil, jak je náhle silnější, když poznal, že jeho láska dovede vzpomínat bez rozryvné bolesti. Byl opět schopen vidět krásu. Nebyl obětí prázdnoty, galaxie prázdnoty. Patřila mu tato podzimní noc bezpodmínečně s pubertální flirtující injekcí lekcí. A také mu patřila samota v těchto starých zdech, mezi lidmi, kteří v něho věřili. Jeho duši se vracelo zdraví.

 

Vydobyl si tuto celu pro snění i pro práci. Ale to je jen počátek snahy něco znamenitého výtvarně dokázat a neustrnout. Kraj čeká. Nebude snadné změřit s ním své síly a dospět až k lidem.

 

Nebude brnkačka ani vydat se poutí, kterou nikdo popravdě dosud neprocházel před ním.

Hlučné svatební dny protáhly zámkem.

Ať za šelestu varhan v kostele, ať za řinkotu lidové hudby, míval Josef dosud chvíle, kdy se mu vrátila depka se splínem jako rozmačkaný banán a ještě k tomu ožužlaný ve slupce. Ale umělecké zanícení lidí kolem něho a jejich srdečnost ho vyváděla ze slepých uliček.

 

Sblížil se s Giseliným bráchou Güntherem Stollbergem; nosil uniformu kyrysnického rytmistra, ale byl to romantický chlapec se zálibou v malbě a vždy ochoten sáhnout do strun kytary, kterou neustále tahal s sebou jako Karel Kryl absolutně nejpřiléhavější verš. Seděl také vedle Josefa v kostele, když biskup Thysbært, dobrý rodinný přítel, odevzdával Kristininu ruku do spárů pana O´Hegerty. O svatebních dozvucích seznámil Günther Josefa s mnoha důstojníky z olomoucké a prostějovské posádky; většinou to byli – jako August a Günther – synci chudnoucích rodových linií, jimž byly právě pro šlechtický původ uzavřeny všechny dráhy kromě vojenské a kteří prázdnotu kapes zastírali přehnanou lehkovážností, honbou za milostným dobrodružstvím a někdy i odpuzující buranskou nevrlostí.

 

Ale se zvláštním uspokojením viděl Josef, jak jejich dobyvatelské fanfán-tulipánské pokusy troskotají před hrdou prostotou dívenek ze vsi. Dívky vyhlížely ve svátečních úborech jako madonky v krojích. Krajkové okruží přiřkl jeho zkušený zrak renesanci, široké sukně rokoku, vysoké opásání empíru (na míru). Obdivoval se však ladnému celku, ornamentům, vyšívaným chrpám a růžím, umně zavázaným šátkům. A tváře odpovídaly slovanskému typu, jak jej nosil v mysli. Muži mu připadali v honosných hávech a s vlasy do týla zastřiženými jako zemané, jako šlechtici z doby Rudolfa II. Hraběcí rodina měla své okénko nad oltářem; ale on chodil při hrubé mši raději mezi vyřezávané lavice, aby byl blíž svému světu. S nadšením stále rostoucím vnímal souzvučný akord akorát těl a akorát výrazů tváří s barvami a sestavou kroje, věky ustáleného.

 

Při zahradní slavnosti měl příležitost vidět hanácké krasavice zblízka, i půvab, s nímž jejich smělé boky roztáčely sukně, i smích růžových úst v plné tváři nad něžnou kyprostí ňader. Nazdar Adri, sundej hadry, a polechtej toho malíře po tváři s ňadry (včera oslavovala kalendářní zmalovanou kyprost Adriana). Pozoroval ostýchavě, zamilovaně, zatímco důstojníci hnali bez okolků útokem.

Jak plebiscit, tak vraný nezkrotný ferrari cit.

„Odkudpak jste, panenko?“

 

A naklánějíce se nad koše s pochutinkami jako v reklamě na Molly Malone a Dublin upršený s duhou proti neduhům, ptali se s kosým pohledem na lesklé živůtky:

„Dostanu taky nějakou buchtu? Eine schöne Buchta?“

„Jak by ne?“ smály se dotazované krasavice jak jinak než jiskrnými pohledy. „Buchtu nadívanou pěstí!“ ukazovaly pořádnou herdu frtku a rachotily škrobenými sukněmi.

 

Byly vyzývavé, ale ne příliš přímočarého koketního záměru, hověly těm dávno roztržitým náznakům šprťouchlat, výsad akčně laděných varlat, nabíledni a dovedly rebelovat své hlasité NE!, změřily si muže pohledem, ale nezadávaly si. Oficírů se neostýchaly, a ti, kteří se před druhy kasali, sklidili posměch. Na Mánesa však, o němž se rozkřiklo, že je malíř, který přijel malovat Hanou, dívaly se od počátku jinak, zvědavě, s uznáním. Ale teprve když ho paní Leopoldina pobídla, odvážil se otázek. Poprvé slyšel jména vesnic okolo Čech, která se mu stanou zastavením výprav za krásou. Bohuslavice, Jesenice, Konice, Laškov.

 

„My jsme ze Slatinic!“ hlásila už děvčata sama, červenajíc se jak u sousedky pivoňky. „Přijďte se k nám vycachtat! Vede k nám přes Kosíř pěkný chodníček!“

„Na Strážiště si zajeďte, tam jsou příjemnější!“ vyhrkla ze sebe jiná.

 

Byl mezi nimi náhle jako uprostřed makového pole. Zavyčítal si, že se odvažuje tolikeré radosti, ale přece mohl být za nadílku plezíru jen vděčný. Jako příroda začíná prvním lístkem na větvi, tak k bohatství národa vede cesta od těchto stuh, výšivek a dívčích úsměvů. V nich je Kollár, Čelakovský, lidové písně.

 

Když svatba skončila, zámek zpustl. Kočáry odjely. Za branou dozněla kopyta důstojnických koní. Josef doprovodil Bedřicha do Olomouce, a na Čechy padlo ticho, které se ještě mělo o nějaký stupínek prohloubit. August s Isabelou se chystali na delší pobyt do Pruského Slezska. Ještě před odchodem je Josef nakreslil. Byli jeho akvarelovou perokresbou nadšeni, jen co je pravda; všem bylo jasné, oč se Josef liší od svých malířských předchůdců na zámku.

 

Když pak osaměl s paní Leopoldinou a s Agnes, mohl si připadat jako pán sídla. Ale měl se na pozoru, aby se dal zkolébat. Nedočkavě se těšil na útočné výpady za kořistí. Připomínal si prosby paní Němcové. Ne valdštejnský výjev, ale tato živoucí krása volá o svědectví. To bude obroda národa obrazem.

 

Měl ve zvyku vstávat časněji, než se probouzel do nového dne zámek. Nakrmil myšku (21. června 2017 jsme si připomínali 50 let od vynálezu myší od personal computerů) v klícce, a dřív než se mihla schodištěm první žlutohnědá livrej, objevila se už jeho štíhlá postava v aleji a zamířila k lesu. Vdechoval s okouzlením ranní svěžest. Těšily ho jitřní nálady s modrými blankytnými mlhami nad rybníky, z nichž se nořila monstra vrb, s mračnou oblohou nad lesem, s temnou vůní po deštivých dnech.

 

Vracíval se k snídani urousaný, ale zrůžovělý bez grotesky pantera, a vyprávěl staré paní a Agnes o chlapeckých objevech, kde zahlédl srnku, kde zůstalo opuštěné ptačí hnízdo, kde slyšel zazvonit podzemní pramen pod Kosířem.

 

„Ráno si uděláme, kdy chceme, večer přijde sám,“ říkával. „Jsem tak trochu tulák a zevloun, jako byli někteří Holanďané. Viděla jste v Mnichově věci Van Ostadovy? Pátral ve dvorech a na chodbách, co je kde zajímavého. Mě zase láká toto!“

 

A vykládal z kapes na stůl bohatství skromných nálezů: barevné šutříky, mech, střepiny ptačích skořápek.

 

Ale po snídani následovala závažnější cesta. Brána zámku ho viděla vycházet urychleným krokem. Modrý kouř z doutníku zůstával za ním nad chodníkem.

Kráčel do vesnice.

 

Neuměl se s lidmi snadno seznamovat; vrozená uzavřenost mu bránila porce sympatie navenek dávat znát. Věděl, že tato známost musí rozkvést a dozrát. Dvakrát třikrát přešel okolo lidí, ohlédl se, přidal úsměv, slůvko o proměnlivosti nestálého počasí. Měl sice hraběnčino doporučení, ale přál si, aby si zdejší obyvatelé zvykli s ním počítat. Šel po jedné straně návsi tam a po druhé zpátky, volným krokem, celý vtělen do zraku.

 

Když po několika dnech cítil, že se na něho nedívají jako na vetřelce, zastavil se před zajímavým průčelím, před okny plnými rozmarýnu a levandule, stačí se pořádně nadechnout. Pochválil caparty na dvorku, čistotu stavení a zaprosil:

„Mohu se prosím jít mrknout na dvorek?“

 

Ze dvora už byl jen krok dovnitř; sami ho zvali a on vstupoval – skoro nábožně, jako by se blížil velkému tajemství – předsíní na hliněnou podlahu jizby. Usedal na lehátku za stoletý stůl s trnožem, udiven velkou pecí, vysoce nastlanou postelí, malovanou truhlou a kolíbkou. Na liště pod talíři se houpaly nebo tancovaly tango květované džbánky s opileckou vervou a vedle nich byl výklenek pro olejovou lampičku, nad ní obrázek na skle.

 

Sotva jen překročil první práh, další dveře se před ním otvíraly samy. Poznával, jak žerty o lenosti Hanáků jsou přemrštěné; nacházel lidi při práci, konané vždy s rozmyslem, ale s chutí. Mladí v té době ještě většinou mlátili a doma bývali staří, kteří se ho zvědavě vyptávali.

„Tož co zpytujete?“

 

Vysvětloval jim svůj záměr, povinnost, za kterou přispěchal až z daleka. Starý výměnkář pokýval hlavou a přisvědčil, že by bylo škoda starých krojů; sám hned připomínal, který kožich by stál za namalování. Ale když přišli mladí, durdili se:

„Je svoboda. Tož jaký kroj? Můžem chodit jak páni, no ne?“

„A naši otci byli hajdaláci, že nosili pestrý šat?“ spínal ruce moudrý výměnkář. „Vy jste opičáci, když se chcete pitvořit po pánech. Kroj je svatý, žádná maškara, s ním zahazujete i staré dobré mravy!“ Obracel se na Mánesa. „Mají filipa až na posledním voze – naši mladí. To že vidí tolik fráčků teď, na študentech, na vojsku. Ale oni dorostou do rozumu!“

 

Josef Mánes, aby dodal starcovým slovům patřičný důraz, uctivě se vyptával na části kroje a poznamenával si jejich názvy.

 

„Proto lidé vydrželi při kroji, aby dokázali, že se nedají. Za roboty, za třicetileté války.“

„Však my se ho nevzdáváme. Bývala to naše pýcha a taky zůstane,“ tloukl starý Hanák klouby sevřené ruky do stolu.

 

Stačil týden a pražský malíř měl na obou stranách vesnice plno přátel. Mohl zajít mezi strýčky, kteří rozsuzovali svět v hospodě; směl se usmát na děvčata; rozdával pamlsky dětem hodným Raffælova štětce. Obdivoval se kraslicím, barveným olšovou kůrou, formičkám na máslo, lahodným výšivkám, když selky otevřely truhly.

 

Jednou přistihl ženy, když škrobily a žehlily sukně. Poprosil je, aby mu dovolily nahlédnout, a zase se vyptával a zapisoval know–hanácké–how. Říkalo se už po dědině, že je ten malíř z gruntu dobrý člověk; ženy se smály jeho zvědavosti, ale neuhýbaly před ním.

 

„Však, kdy jindy je čas vyprat, nařasit sukně, vyštípat rukávy? V létě na to není kdy.“

„Tak silně se škrobí sukně?“ divil se.

„To je pod fěrtoch. Když jsem byla mladá,“ chlubila se hospodyně, „a roztočila jsem se u muziky, smetla jsem z pultu všechny sklínky.“

 

Obdivoval se bílým matrabasovým fěrtůškům, nebesky modrým nebo jako růže červeným pentlím s květy, a nejvíc široké krajce okruží.

 

„Obojek? Ten se taky musí natuho naškrobit. Aby v něm hlava byla jako na talířku!“

„Chlapci asi nemají ten obojek rádi, když vás doprovázejí,“ uvažoval Josef a mladí mu vesele přizvukovali.

„Každý věk má svoje. Svobodná si může uvázat lelík a na něj mašli jak otýpku slámky. My vdané zas utahujeme šátek, slovo neslyšet, hlava mně z toho bolí.“

„Ale proč?“

„Co myslíte? Vdaná nesmí ukázat vlasy ani vlastnímu mužovi.“

„Jaké vy máte trápení?“ smál se starý frajer hospodář. „A co když já musím cpát košili dubovici do gatí vařečkou? Ta je jak ze železa.“

 

Popichovali se, škádlili, a Josef nelitoval času, který proseděl v jizbách chalup. Byl lidem vděčný, když vyprávěli.

„Taky jsme poznali dráby s lavicí, jak by ne?“ svěřovali mu. „Večer jsme už vždycky čekali, jaká robota se nařídí. Orat, svážet, konopí trhat, došky dělat, kosit louky. I děti posílat plet pcháčí a sušit seno. Ale nedali jsme se. My tu na Hané jsme byli vždycky páni a robotě, mrše nabíjené, jsme dávali na frak.“

 

A vrásčité tváře starých rolníků se krabatily lišáckými úsměvy, když vzpomínali na radlice, které nikdy nedržely, a na klínky poztrácené cestou.

„Chytrý robotník si odpočinul, kdy chtěl. V práci pán sedláka nikdy neobehrál.“

 

Když se vmísili do hovoru mladší, znělo to odbojnější notou:

„Běžte, dědo, jaká tu byla robota? My na Hané jsme na ni ani nechodili.“

„Aha, vypadlo jim to z kalendáře! Ale nehřešte, taky nám bylo všelijak,“ napomínal starý. „Měli jsme se co ohýbat, abychom stihli dávky na Jiřího, na Václava a ještě farský desátek.“

 

„A neměřili jste vaší Ance, když se vdávala, rynšťáky na čtvrti?“

„A málo potu vypilo moje pole?“ opáčil. „Taková tučná zem taky pije. Nám pomohlo, že nám zrušení roboty slíbil sám císař.“

„Viděli jste ho?“ vyzýval Mánes.

„Pravda, když byl v Holomóci. Naši mu tam nosili buchty, aby neměl se svou panímámou hlad. Ale chytře, listinku o zrušení roboty s sebou a hned na ni štempl!“

„A císař – líbil se vám?“

„Nechcem hřešit, ale jakoby přihlouplý. Chtěli nás taky omotat samým ale kdyby, ale Hanák není kvočna, aby si sedl na kačení vejce. Však co by si páni počali bez mouky, bez chleba? Trvá dlouho, než se rozkýváme, ale potom vydržíme. Nevíte, že to byli Hanáci, co na Bílé hoře zůstali až do konce?“

 

Těšila ho jejich jadrnost a klidná smělost. Tu a tam našel na stole v chalupě i Tylovy »Selské noviny«.

„Našinec se málokdy k novinám dotře,“ skoro se omlouvali. „Pan farář kázal, že sedlák má sázet brambory a dělat hnůj, noviny že pro něho nejsou. My o ty jejich noviny ani nestojíme, ty jsou pro vládu, a ne pro lidi. Ale v těchto si přeříkat, to je jiná. Nechceme přece zůstat věčně pod okapem.“

 

„Páter Bedřich jistě proti novinám nekáže?“

„Ten dobře ví,“ přisvědčovali, „že jsme všichni synové Adamovi. Ale pod pány nebe nebude.“

 

Když si s nimi tiskl ruce, říkali mu, jako by to moudrost polí vzkazovala smuteční Praze:

„Bude dobře! Jednou jim taky budou boty malé.“

 

Vracíval se vždy z vesnice na zámek rozjasněn, obohacen, se zpevněným odhodláním. Neušlo mu, že sedláci s grunty shlížejí na podruhy, jako by byli svou chudobou sami vinni; hofeři žalovali na sedláky–fióny, že si zapalují doutníky bankocetlí, ale na chudáka že vezmou vidle. Cítil křivdy, které dosud nepominuly. Ale chtěl vyprávět Čechům o Moravě osvobozené od roboty, plné písní, krásné lidmi, o sestře Čech.

 

 

„LÍBÁNKY NA HANÉ“

 

LISTOPAD. Krása přírody se každé noci část po části vytrácí z parku a stromy pro ni lomí obnaženými pažemi. Často leje jako z konve a lidé ve vsi říkají, že to duše mrtvých oplakávají hříchy. Voda v rybnících černá. A odcházející čas ukazuje: Hleď! Všechno míjí. I ty se rozloučíš! Pracuj! Ora et labora, carpe diem.

 

Josef Mánes spěchá z vlhkých stezek do skleníku, kam mezi palmy a orchideje přestěhoval svůj ateliér. Odhazuje havelok a hledá si čistý list. Má už kolem sebe mnoho krojových studií. Ne, nejsou to studie. Jsou to portréty lidové krásy.

 

Maryna Šťastná. Ví o ní, nejen kde bydlí, ale i kde spí tato princeznička na Hané na hrášku, kde zalívá květiny, kde se obléká a dívá se do zrcátka zálibně i rozezleně, jak kdy. Jde jí na osmnáctý rok, chodí do zámku prát, ale panu malíři se oblékla do krajkového límce a k marýnce si vzala bílou sukni s růžovou pentlí. Hnědočervený šátek kryje čelo. Pohled očí patří k límci, položení rukou k celému kroji. Její vzdorný profil jej zlákal podruhé, když přišla jen prostě oděna, v lipském šátku »na osmičky«. A ještě jednou! Sedí na zemi a půvabná kordulka, obepínající mladá ňadra, svědčí krátkým rukávům.

 

Ale Maryša není nevěsta do »Líbánek«. Tu jednou večer zahlédl, jak mizí v domku na kraji vsi. Něžná, s vlahýma očima, s ústy přivolávajícími polibky. Vyptal se na ni. Fanynka Janíčková. Když k nim poprvé vešel, zastihl ji při řasení obojku na rámečku. Byla plachá, ale veselá a srdečná. Janíčkovi dovolili a Fanynka přišla do skleníku s Maryšou. Chodili vždycky pravidelně spolu jako sloveso a podstatné jméno, jako by se každá bála zůstat s malířem částicí sama. Líbily se mu obě, ale usmíval se v duchu jejich bázni. Kreslil si Fanynčinu hlavu, červenou rudkou oživoval tváře a rty, v oku zachytil křídou světýlko pohledu. Kreslil si její ruce. Byla hodna lásky.

 

Ale Josef myslel především na chystané dílo.

 

Pro studium mladých mužů si zajel na bál do zámecké hospody v Kostelci. Bylo tam divoce;  »malí lidé« vystrčili růžky a vyházeli »červené nohavice«, narudlého socialistického heligonáře a legionáře cizáka Ozzáka zobáka krátkého výraziva Jarka Nohavicu nebo bohaté sedláky, tož to máte jedno. Ale Rembrandt také kreslíval při rvačkách; Josef si dodal odvahy a přivezl si z vřavy náčrty, které mu pomohly najít pravou podobu hanáckého ženicha. Ve stáji si vybral Augustovu Lindu – ta poveze šťastný pár. Den po dni kresba narůstala do objemu i do významu. V každé čárce byl zakódován život, jako v ráji kuřáků je zakódován Kód dýmek, Robert Kodym by to hvízdal v C–moll. Z každé jednotlivé čárky vyzařovala k němu přívětivá láska čili okrasa vesmíru kolem dokola.

 

Nato začala potyčka s kamenem. Josef neměl mnoho zkušeností s litografií a netušil, že práce bude postupovat tak pomalu. Bděl zpravidla dlouho do noci a ustával v práci jen pro bolest očí a hlavy. Ale horečná činnost stravovala bolestný neklid nitra. Mé srdce je dosud těžce zraněno, psal Bedřichovi. Dodávám si mysli. Přál bych si, aby poslední útulek pod podzimním listím se ode mne oddálil. Chci být činný, rozuměj prospěšný! Někdy ho přepadala touha rozletět se světem a ubíjet vzpomínky, jindy si přál skrýt se ve ztraceném koutě, kde by o něm nikdo nevěděl ani A, ani Zet, ani Q, ani bflmpsvz. Zachraňovala jej práce. Její výsledek měl konečně dokázat jeho neutuchající přesvědčení. Amálii, Václavovi, přátelům, Jednotě, všem chtěl ukázat, kterou cestu vlastně zvolil, když odmítl jít za Rubenem a Thuny. Na závěr německy psaných dopisů Bedřichovi připojil české rozloučení, vroucně procítěné jako vydatné recepty v hlavách i v patách od Bomb The Bass na albech v palbách „Unknown Territory“ a „Clear“: Sbohem pro vlast!

 

„Nejste fit,“ litovala ho někdy Agnes, když si všimla jeho rudých víček. „Musíte tolik namáhavě pracovat? Jste přece naším hostem.“

 

Josef jí děkoval, ale znovu spěchal do vesnice – půjčit si pás, prohlédnout čižmy, vyšívání – a pak opět hurá do skleníku, skláněl se nad kámen, opravoval, vylepšoval již nejednou a jednou navrch vylepšené.

 

„Poprvé vidím u malíře takový výjev,“ tvrdila paní Leopoldina. „Nebude se to špatně posuzovat? Je to proti všem tradicím.“

„Zkouším promluvit, jak cítím. Přál bych si, aby všichni poznali, že jim chci vypovědět něco nového.“

 

Těšila ji spokojenost, která i při únavě byla na něm patrna. Co musí mlčet v nitru, zpívá v díle, děla Agnes pohotově.

 

Můj hanácký úkol, psal Josef přátelům do Prahy, působí zde lidem opravdu potěšení. Vidí v tom, možno říci, přátelské sblížení. Moravu nesmíme pustit ze zřetele.

 

Jednou večer objevil v Augustově knihovně vlámské litografie ve více tónech a zatoužil provést tak svou desku; hned o tom psal Hellichovi. Odpověděli mu však, že by to byl drahý špás; tím urputněji se snažil, aby jeho kresba vyjádřila rozdíl světel a stínů sama.

 

Musíš mluvit, vtěloval do ní své vůbec ne bláhové a ledajaké přání. Přesvědčit musíš!

Krajina! Znal už dobře půvab cest mezi hladinami rži a pšenice, na jejichž dně voní dobrotivá černá prsť. I se zavřenýma očima vnímal prostornost kraje, na jehož obzoru tušil temné stráně a pod nimi v chumáči stromů svit bílých kaplí.

 

Lidé! Pryč s vámi, rytířské maškary! Přijíždějí noví hrdinové této země, pravdiví jako hlína jejich polí, písmenko jejich polívek, tvrdí v práci a v lásce čistí jako píseň. Tu jsou! Mladý Hanák s krásnou tváří a s vlasy do týla, jednou dlaní lehce třímá otěže, druhou k sobě tiskne svou líbeznou ženu. Jeho kroj vyjadřuje věrnost rodu: konopná košile, u krku lemovaná, vyšívaná vesta, pás s pavími pery, široké báně, střapce na čižmách. Výrazem pýchy a síly je ten kroj. Starostlivost je v mužově pohledu, starostlivost i odvaha zároveň: čekají nás zápasy, ale my se nelekneme! U rukávu košile schází šňůrka. Kdo by se staral o prkotiny jako je tahle? Nejsme ze salónů andělské krásy. To jede mužnost, která se dovede o svou lásku bít. Mladá žena je oděna svátečně i svůdně; lipský obojek, živůtek s portami. V očích má vetkánu oddanost slovanských dívek, v tváři zdraví jako kypré slůně Bimbo dobrého afrického kmene, v těle, v bocích a v záhybech sukně sliby úrodnosti. Cit, který pojí mladé lidi, není zábavou nebo povyražením. Je to pouto, které potrvá tak dlouho jako pulsující život.

 

I kůň, který veze mladý pár, má moudrý pohled ušlechtilého plemene. »A jaké to koňstvo rodí půda tvoje, Moravo!«

 

Všechno zpívá. Mánes slyší rytmus jízdy i chorál polí. Proto se nad oblaky zjevil s housličkami sbor okřídlených dětí, chlapců i děvčátek, bůžků domácí oblohy. Na nejsladší strunky vyhrávají mladé lásce všechny dobré síly této země.

 

V rozích obrazu, mezi větvičkami rozkvetlých šípků, poletují, usedají a líbají se holubičky, poslové klidu na planetě rozjitřených emocí nebo psychicky ušmudlaných nemocí.

 

Láska »Líbánek« je uzavřena v kruhu a milenci jedou přímo k nám, abychom se jim nemohli vyhnout, abychom je museli přivítat a přijmout jejich důvěru v budoucnost za svou. Malíř zná tíhu jejich práce. Ale do sváteční chvíle jim vdechuje svou víru. Buďte jako oni! – napovídá všem kurážnou nápovědu, kdo spatří tak bytostně kurážný obraz. Mějte tak čisté svědomí! Buďte tak stateční!

 

Milostná jízda na voze štěstí nepatří jen lásce. Jsou to líbánky se svobodou.

 

*

 

V půli prosince zámeček opět ožil – Gisela s Augustem se vrátili. Ale jak se Josef odtrhl od nepolevující práce, hned první den po hlučném uvítání poznal, že přepjal síly. Únava ho zdrtila jako krize Gustava Eiffela nejednou. Měl závratě, bolesti hlavy, připomínalo se srdce; musel ulehnout. Využil nuceného odpočinku, aby připravil hostitelům dárky.

 

Od dětských let míval vánoce velice rád; letos přijaly novou náladu dvojzvukem šlechtického panství se zvyky vesnice, zabořené do sněhu, chránící si okénka chalup snůpky slámy. Když Josef vstal, radil Agnes a komorným, jak vyzdobit vánoční strom; pomáhal také Gisele, když – jak to kázala zvyklost na Čechách – rozdávala dvanácti nejchudším dětem ze vsi šaty.

 

„Nikdy jsme neměli tak krásný strom,“ užasl Günther, když ve svém červeném kyrysnickém kabátku stanul na prahu jídelny.

„Protože ho nikdy nezdobil umělec,“ vítal se s Josefem Bedřich.

 

Po štědrovečerní hostince měla paní Leopoldina znovu příležitost dokázat, že Josef není pro ně hostem z dneška na zítřek, jak to napsala Bedřichovi, když ho žádala o obstarání daru pro našeho Mánesa. Gisela mu upletla čapku, Agnes červenou šálu, od Augusta se dočkal koženého alba na kartóny a od paní Leopoldiny pouzdra na doutníky z želvoviny, uvnitř s červeným saténem.

 

Nebyl si vědom, že nejštědřejším dárcem byl on sám. Gisela dostala Agnesin portrét a všechny dámy dopisní papíry, které vyzdobil drobnými barevnými výjevy.

 

„To je malé mistrovské dílo,“ dovedla to ocenit stará paní. „Nikdy na ten dopisní papír nikomu nenapíši.“

Mánes ji zachytil v hnědých šatech, které měla nejraději, a do šípkové rozviliny vkreslil poštovního posla dobrých zpráv. Giseliny dopisní papíry ukazovaly čtenářku v lenošce, Agnes dostala kresbu zimně oblečených Hanáků. Josef byl skromně šťasten, že nezůstává příliš dlužen. Platil drahokamy (bez obnošených plochých pouzder).

 

Štědrý večer skončil v jiskřivé noci fanfárou rohů, když přijeli blahopřát hajní a lesníci a po nich pastýři s hanáckým vinšem. Na Boží hod se Günther pokoušel na kytaře vyloudit a napodobit jejich koledy. Dámy si chystaly brusle, ze silnice cinkaly rolničky saní. Zimní radovánky slibovaly hodně svátků na přilepšenou.

 

Ale Josef se nenechal zlákat. Připil si ještě s ostatními k novému roku 1850, to Gustav Eiffel zrovna dosáhl svých sedmnácti, ale pak se rychle vrátil do Prahy. Neodvážil se svěřit drahocenný litografický kámen (žádných harry potterů mudrců) poště a chtěl dohlédnout jaksepatří na tisk.

 

*

 

Ve městě dosud trval stav obležení. Na nádraží byla prohlídka průkazů a Josefa do běla rozlítilo, že patrola odvádí několik lidí. 

 

Když vkročil domů, pocítil, že bolest z podzimu je v něm dosud živá. Matka se krátce zaradovala, ale hned se zase uzavřela, odcizena už životu svých dětí. Strýc Václav se vyptával na Čechy, ale byl mrzutý, a jako by pobyt tam Josefovi záviděl. A hovor s Amálií stál za starou belu, skřípal i skřýpal ostýchem ostíchem lydý a lidí, kteří si navzájem UBLÍŽILI; mysleli stále oba na Fanynku, ač její jméno nevyslovili. Jen Quido projevoval z bratrova návratu otevřenou radost a provázel ho denně do Šírova závodu, kde se »Líbánky« tiskly.

 

Josef si byl jist, že přináší nový motiv a že mu Haná vnukla i novou výtvarnou řeč, kterou chtěl prospět svým nejbližším. Ale oni to nechápali, mlčeli nad jeho návrhem, nebo promluvili zcela jinak, než očekával.

 

„Hle, pyramidální kompozice,“ pravil jeden. „Přidržel ses tedy Leonarda.“

„Vidím v tom víc Raffæla,“ soudil druhý. „Mánes je učenost sama.“

 

Zdálo se mu, že se vyhýbají přímému úsudku.

 

„Nečekali jste přece, že přivezu anekdotu o hloupých venkovanech?“ zaútočil podrážděně. „Chtěl jsem promluvit o Moravě a ukázat krásné typy našeho lidu. Vidíte v něčem chybu?“

 

Krčili rameny a vrtěli hlavou. Nechápali, že se cestou Čelakovského a Erbenovou vydává první malíř.

Havránek, který nakreslil pro prémii Karlův Týn (Karlštejn), ho potají ujišťoval:

„Rozumím ti. Vidíš v těch lidech nový život. Ale víš přece, že po osmačtyřicátém roce je každá oslava lidu podezřelá.“

„Komu?“ hněval se na něho Josef. „Policii, ale ne nám!“

 

I Hellichovi, jenž vydával jako prémii „Vidění patronů v chrámu svatého Víta“, byl Mánesův námět málo vznešený a obával se jeho účinku.

„Přesvědčovali jsme úřady, že nejsme politický a národní spolek (kreténů). Potřebujeme získat zámožné vrstvy. Co řekne vašemu námětu členstvo naší »Jednoty«?

„Musíme jej obhájit, vysvětlit jeho poslání,“ ujišťoval pregnantní Josef, co se sluší a patří.

„Teď je pozdě. Na to jste měl myslet dřív.“

„Myslel jsem na poslání naší »Jednoty« v jednom kuse.“

„A přece jste jednal nerozvážně. My s vámi, když jsme dali k námětu předem souhlas. Uvidíte, že výbor tuto prémii odsoudí.“

„Pak jsme nerozvážně zvolili výbor,“ vybuchl Josef. „Myslel jsem, že chceme naši veřejnost vést, a ne jí poklonkovat.“

 

Pracoval v horečném zaujetí a do poslední chvíle před tiskem opravoval světelné záblesky a stíny své kresby. Teprve když mu vzali kámen z rukou, rozhodl se k návratu.

 

Těsně před odjezdem odvážil se zeptat Amálie na Fanynku.

„Slíbilas, že jí pošleš výpomoc.“

„Poslala jsem, i když nebylo z čeho. Hotové dobrodiní, že můžeš být ještě na Čechách.“

 

Odevzdal jí honorář, který mu vnutila Agnes za portrét.

„Buď tak hodná, pošli to do Knihovic. Psal jsem, ale neodpověděla mi. Tobě to jistě nevrátí.“

Políbil chladnou matčinu tvář a rozloučil se.

 

Bylo mu dvojnásob zima, když se vracel do Olomouce a saněmi za prudkého mrazu na Čechy. Připomínal si hádky v Praze, nedůvěru a obavy.

 

I kdyby mi všichni hrozili, že jsem vykročil kdovíjak nejapně neprakticky, umiňoval si v nitru pevně, už se nevrátím.

 

*

 

Znovu se dal na objevné výpravy. Prosil, přemlouval, zval si modely. K jeho studiím přibyla postava mladého kostelníka v hanáckém kožichu; znovu vystrojil Maryšu Šťastnou, aby jeho barvy mohly vychválit záhon růží na brokátové kordulce pod závějí krajek. Zaznamenával si vyšívky, obloučky stříbrných port, učil se vázat šátek.

 

V únoru si zajel do Prahy pro hotové prémie »Jednoty«. Svědomitost, kterou »Líbánkám« rozhodně neupřel, se projevila; tisk byl měkký i hluboký a působil hebce i výrazně. Radostně roznášel výtisky po Čechách – svědectví práce i přátelství.

 

To už zazurčely pod sněhem kosířských strání první prameny, a nejen hyacinty ve skleníku, ale celá příroda se na něho smála. Od lesníků, kteří bývali každou sobotu u stolu na zámku, vyzvídal, co kde kvete. Vídal rolníky, kteří vyjeli set první ječmeny.

 

Velikonoce prožil Josef v Brně, kam ho pozval Bedřich, rozrušený tehdy sporem s »Národní jednotou«. Josef navštívil Demutha, ředitele zemských desek, ještě z Prahy dobrého přítele Mánesových.

 

„Nedivte se mu, Pepíčku,“ vysvětloval Josefovi. „Národní jednota vydává Voltaira, a to je pro Bedřicha přece trochu svobodomyslné. Je opravdový dobrodinec všech potřebných, zrovna zakládá novou nadaci pro opuštěnou mládež. Ale šlechtictví ho tíží, aniž si to uvědomuje.“

 

U Demutha se Josef setkal s redaktorem Ohéralem, kterého znal už z Kroměříže, a seznámil se se Sušilem a s jinými muži moravského obrození. Byl překvapen jejich ostrými soudy nad současným politickým děním; neslýchal takové ani v Praze.

 

Jejich ohlas zněl jeho nitrem, když se v Čechách vracel k práci. Učil Giselu šrafovat. Augustovi, který si zřídil soustružnickou dílnu, radil při výrobě a zlacení rámů. Večery v bílé jídelně, provázené šumem samovaru, byly plné labužnické pohody; Augustova lulka a Josefův doutník (Fidel Castro by mu mohl tiše závidět ten požitkářský čmoud) se předháněly ve vytváření poetických obláčků.

 

A přece i do této idyly uhodilo.

August požádal Josefa, aby připojil k řadě rodových portrétů obraz zakladatele rakouské linie Tarouců, Emanuela.

„Byl to z nás největší voják,“ hrdě se holedbal August. „Chtěl bych, abyste v něm ztělesnil nejen tradici rodu, ale i dnešní armádu. Co je konečně větší chloubou a láskou celého Rakouska?“

 

Mánes si připomněl písničky o válce, které u Demutha prozpěvoval Sušil. Lidé ve vesnicích se mu svěřovali, jak mladí muži prchají před vojenskou službou.

 

„Chloubou? Láskou?“ pozastavil se nad Augustovou chválou. „Nevíte asi, hrabě, jak se na důstojníky a generály dívají obyčejní lidé.“

„A jak, prosím?“

„Jako na nepřátele.“

„I v Praze?“

„Divíte se tomu po svatodušních dnech?“

 

Augustovi však přirostlo jeho rytmistrovství k srdci víc než šlechtický titul.

„Říkám,“ uhodil na opěradlo křesla, „že naše armáda je pýchou rakouských národů! Je přece zárukou jejich trvání!“

 

Mánes slabě zbledl jako svědek zúčtování s nervovým kopřivovým žahákem nad žákem.

„A jak posloužila tato armáda národům ve Vídni, v Praze, v Kroměříži?“

„Myslíte tím,“ rozohnil se August, „že neslouží jejich skutečným zájmům?“

„Slouží vládě Habsburků – proti národům.“


August brunátněl jako brutus a fet s fernetem od brusinek. Znovu uhodil na křeslo.

„To je názor – jednoduše neslýchaný.“

Bylo to poprvé, co si spolu nerozuměli.

 

Mánes vstal.

„A pan hrabě snad žádá, abych jeho mínění poslušně sdílel?“

 

August se zarazil, ale nedovedl se ovládnout natolik, aby se omluvil. Nasupen přecházel mlčky ode dveří ke dveřím.

 

Josef se sotva znatelně uklonil a vyšel z pokoje a z Augustovy iluze v oparu. Zaslechl vyčítavý hlas Giselin. Ale nikdo na něho nezavolal.

 

Měl špatnou noc. Nechtěl být nevděčný; ale nedovedl jednat proti svému přesvědčení. Vstal časně ráno a sbalil si nejnutnější potřeby. Poprosil komořího, aby mu dal zapřáhnout. Zaplatil štolbovi a dal se dovézt do Olomouce, do bytu malíře Reinharta, s nímž se znal z Prahy.

 

Na zámku byl truchlivý den. Augusta mrzelo, že se dal tak nemožně unést.

„Jaks to mohl připustit?“ vyčítala mu Gisela.

„Urazit člověka, jako je Mánes!“ odsuzovala ho matka.

„Měl vlastně pravdu,“ dotvrzovala Agnes.

„Ale proč ujel?“ stěžoval si August. „Chtěl jsem jít ráno za ním a vysvětlit mu, že jsem se unáhlil.“

„A jak by si musel připadat, kdyby tu zůstal?“ hněvala se matka. „Jako slouha, kterého živíme z milosti.“

 

Všichni byli nešťastni.

Třetího dne ráno si dal August osedlat.

„Kam pojedeš?“ ptala se Gisela.

„Jen tak – projet se.“

Podívala se na něho povzbudivýma očima a dodala: „Mnoho štěstí!“

Nebyla to příjemná návštěva, ale August si opět pomohl vojenskou disciplínou, rázností, tahem na branku.

Energickým pohybem od desíti do pěti šviháků lázeňských zaklepal na dveře Reinhartova ateliéru. Josef mu otevřel.

 

„Jdete za mnou? Prosím,“ pobízel ho dál. „Posaďte se!“

„Nejdříve musíme spolu něco vyřídit,“ zůstal stát August. „Pane Mánesi, urazil jsem vás a vaše přesvědčení. Přicházím se vám za to srdečně omluvit.“

„A já myslel,“ rozesmál se úlevně Josef, „že mě jdete vyzvat na souboj.“

 

August stiskl jako pravý gentleman Josefovi pravici.

„Nezlobíte se tedy? Opravdu ne? Přísaháte?“

 

Josef ho vedl do ateliéru. Ukázal Augustovi napjaté plátno, na němž začal portrét vojevůdce Emanuela.

„Tedy přece jako vojáka?“ zvolal radostně August.

„Byl přece vojákem. To s dneškem a s mým přesvědčením nikterak nesouvisí.“

„Vraťme se co nejdříve na Čechy,“ navrhoval August. „Naše dámy na vás netrpělivě čekají. Kdybyste věděl, co jsem vystál!“

 

Josef našel nejtaktnější řešení.

 

„Na ten plášť opravdu potřebuji prostornější ateliér. Povězte, že jej zde dokončím – a pak se vrátím.“

„Jak dlouho na to potřebujete? Týden? Ne déle! Splníte slovo?“

 

Na potvrzení příslibu a jako jarní pozdrav poslal Josef paní Gisele po Augustovi frajerskou kytici fialek.

 

Po týdnu se vrátil a život na zámku se obnovil, jako by se nic nestalo. Všichni se však k Mánesovi chovali se zvýšenou opatrností a služebnictvo ho zdravilo obezřetněji a víc žoviálně. Gisela mu dávala najevo něžné přátelství. Odvděčil se jí k narozeninám tušovými ilustracemi k Brentanově pohádce o mlynáři Radlaufovi, kterou měla ráda.

 

Za pět dní se slavily na zámku třicáté narozeniny Josefa Mánesa, 12. květen 1850.

„Vcházíte do nejlepších let,“ řekla mu Gisela, když mu odevzdávala svůj dárek, stříbrné manžetové knoflíky. „Přeji vám co nejvíc pevnosti k uskutečnění všech plánů!“

 

„Tedy oženit se!“ nabádal August, zase už bodrý a veselý. „Rubens se ženil dvakrát.“

„Pan Mánes je spíš raffælovský typ,“ hádala Agnes. „Zůstane svobodný.“

 

„To by nemaloval líbánky,“ bavil se August. „Ožení se a bude mít dceru. Jako dobrý čtenář dějin umění vím, že malíři mívají dcery. El Greco i Velázquez.“

 

Když pozdě odpoledne Mánes osaměl, vyběhl ven z parku. Vlaštovičník už se žlutil u zdi, vedle hluchavek se v trávě tísnily čisté kvítky jahodníku, pryskyřníky se leskly jako kapky zlata. Ale první pampelišky měly už šedivé chmýří.

 

Josef myslel na domov a vděčně si uvědomoval, že otcově práci DĚKUJE ZA TOTO BOHATÉ POHOSTINSTVÍ A PŘÍLEŽITOST KE STUDIU, po němž toužil. Děkuji, tatínku, žes mi uchystal tak rozměrnou cestu ke znalostem příjemného s užitečným.

 

Myslel na Fanynku, kterou mu připomínalo všechno luční kvítí.

Ale netušil, že Augustův žert je pravdivý.

 

*

 

Jedenáctého března roku 1850 se v Knihovnicích, v domku truhláře Šťovíčka, narodila Fanynce krásná a zdravá dcera, plavovlasé děvčátko s modrýma očkama.

 

Na matčino přání jí dal chlumecký farář při křtu jméno Josefína.

 

*

 

Svědomitá paní Leopoldina a po jejím příkladu Agnes i Gisela zaznamenávají každou drobnou událost na zámku do deníčku, každý výlet, i Mánesovu cestu na Krakovec, do Hluchova, ke kapli na Světině, kterou chtěl August obnovit.

 

Nezapomenou jedenadvacátého června (v den narozenin Tima Simenona z Bomb The Bass) popsat, jak nepřetržitě pršelo a jak pan Mánes zkrášlil den podivuhodným nálezem. Bylo to jedenáct listů, popsaných starobylým rukopisem.

 

„Vy jste druhý Hanka!“ podivoval se Bedřich a všichni předstírali překvapení, i Günther s Augustem, kteří pomáhali text vyluštit. „Romance o Hanselburku!“

„Ale co je to Hanselburk?“ divily se dámy.

„Jistý hrad pod Kosířem!“

 

Günther předčítal. Příběh byl jednoduchý. Šičce Anežce se zakutálelo klubíčko do drakovy sluje a rytíři Günther a August se pro ně vydali a vítězně se vracejí k oslavným hodům. V textu byla však řada satirických hříček. Držitel hradu má zálibu v soustružnictví; a tak nejen Hanáci, ale i veverky v lesích pláčí pro stromy, které proto přijdou vniveč. Bedřich byl popsán jako knihomol, k němuž se sluha musí prodírat tunelem z knih. K dámám byl však rukopis galantní a pro paní Leopoldinu měl dokonce čestnou zmínku: »slovanská krev z rodu Jaroslavova«.

 

Obdiv všech se soustředil na perokresbu malebného hradu; smáli se Augustovi, jenž v oděvu z hoblovaček brousil dřevěný pohár, pochvalovali si Günthera s pávím chocholem i zelenomodrého draka s pohádkovou hlavou… Jen pro Josefa tento žert znamenal víc. Poprvé, třebas žertem, ilustroval literární dílo. Syté barvy oživovaly text, zlaté akcenty, jak je znal ze starých iluminací, zdůrazňovaly starožitnost. Malíři by měli takto sloužit knihám, zamýšlel se.

 

Třetího červencového dne zazněly z červené věže fanfáry a Agnes si s chutí zapisovala, že na Čechy přijeli zvlášť milí hosté – »Tiprové«, jak zněla přezdívka manželů Gallenbergových z Opavy. Giselinu bratranci, majoru Gallenbergovi, bylo čtyřicet, Jindřišce šestadvacet jako Gisele, byly dobré přítelkyně, se shodnými zálibami, ale tmavovlasá Jetty byla živější, schopna velet všem.

 

Hned příštího rána sezvala celou společnost na snídani v trávě, po poledni uspořádala závod ve střelbě do terče, večer se jezdilo na loďkách. Dlouho do noci hrála Chopina, který nedávno zemřel v Paříži poměrně mlád. A jak se Chopinovo Nokturno lišilo od Mozartova menuetu, tak se její krása, jevící vášnivý smutek milenek, odrážela od něžně přátelského půvabu Giselina.

 

Mánes poznal, že na něho domácí paní upírá zkoumavý oční kontakt, jenž jako by se naparoval skvělou přítelkyní, ale zároveň hořce dotvrzoval: Neříkala jsem, že vás okouzlí bezezbytku? Byl nesvůj a rozpolcen. Blízkost krásných žen ho uváděla do ohnivého šarmu. Ale s plameny svící hasl i lesk pleti, hedvábí odšumělo a on zůstával sám a opuštěný, se vzpomínkami probuzenými v krvi, s představami, které se ho takřka dotýkaly.

 

A bylo léto, horké léto vysilujících polední a dusných nocí. Hladina rybníků bývala pod přívaly slunečního jasu jako nahá daň z přidané hodnoty. Květiny šeptaly svá dívčí jména. Ptačí zpěv vlál mezi větvemi, na polních cestách zvonil ženský smíšek a často i za šera se ozývala písnička vysokého hlasového fondu.

 

Daleká, široká cesta po Holomóc,

vzkázal mně můj milý nastokrát dobrou noc!

 

Tma ho vylákala někdy ven, ale její sliby byly marné. V ohbí cesty Hraběnky překvapil kuchaře Bernarda s komornou. Zabočil až ke vsi. Maryša, Lenka, Fanka – všechny se doma svlékají a ukládají sukně do truhel. Dovedl si to příliš živě vymalovat věrně, ale byl sám. Odněkud opět tryskl zpěv.

 

Chudobná děvečka nic jiného nemá,

jenom tu poctivost, co si zachová…

 

Zamířil po hlase na osamělé pěšiny. Ale našel tam dvojice a dvojice.

 

Na Giselino výslovné přání doprovodil jednou Jetty do kostela ve Slatinicích. Přes cestu jim přebíhali bažanti a koroptve. Kostel voněl jasmínem. Vyšli jako omámeni.

„Měl jste jít ke zpovědi,“ žertovala Jetty. „Nebo se chcete zpovídat mně? Máte hodně rád Giselu?“

 

Opřela se o strom, pružná, vábivá, a Josef nevěděl, zda se mu posmívá jako horský netvor Yetti ze třetí dimenze, nebo ho vyzývá jako Sisi Franze Josepha v devatenáctém století. Dotkl se hladovou i hladivou dlaní jejího náruživějšího ramene. Unikla mu.

„To bych dostala od Gisely!“ smála se.

 

Byl překvapen. Z Jettiných slov vyrozuměl jasně, že by si směl přisvojit víc, než se odvažoval myslet. Svěřila se jí Gisela s něčím, co ani jemu nedala najevo?

 

Když se vrátili, blížil se ke Gisele s očekávajícím pohledem.

Gisela se však jen otázala: „Už jste se stihl zamilovat do Jetty?“

Sklonil se k její ruce.

 

Večer vyšla celá malá společnost ze zámku zahrát si na větším rybníce na benátskou noc.

„Žákyně se o vás poperou, Mánesi,“ litoval ho Gallenberg.

 

Šli alejí vysázenou růžovými keříky.

„Které z růží ponejvíc dáváte přednost?“ vedla ho Jetty k přírodnímu plotu. „Světlé nebo tmavé?“

Ukázal na hustý porost, na němž dosud zůstalo několik květů.

„Tuto růži mám já nejraději.“

 

Měla oranžově zbarvené okvětní lístky. Nebyla to táž odrůda, jakou si zapamatoval z nedělního výletu s Fanynkou, neměla její přirozenou divokost, ale připomínala ji.

„Moje chlouba,“ souhlasila Gisela. „Čínský šípek! Na vás působí smutně?“ zadívala se na Josefa.

 

Vedl se chvíli s Giselou, chvíli s Jetty. Soutěžily jako žertem o jeho přízeň, ale bylo v tom smyslné přiblížení, zastírané novou legráckou. Přitom ho obě střežily a urážely se, když se ohlédl na komornou. Začaly hovořit o tom, jak se nyní změní zámeček na malířskou akademii.

 

„Budu poslušnou žákyní,“ slibovala Jetty.

 

Ukázalo se ovšem, že není po ruce dost malířských potřeb, pláten, papírů, tuh, kříd, barev. Poprosily ho, zda by je nejel vybrat a nakoupit, nejlépe do Vídně. Slíbil rád. Vzdaloval se výzvám, za nimiž nebylo dost odvahy, hrám, které činily jeho osamění ještě mučivějším.

 

Odjel. Po několika dnech poslal zásilku. Sám se však nevracel. Čekali několik dní. Napsali mu a znovu čekali.

 

Nejdříve byli všichni pohoršeni; pak se začali obávat.

„Bezpochyby se zamiloval až po uši,“ mínil dobromyslně Gallenberg.

„Ve Vídni? Šílíš?“

„Nebo zde. Někteří muži před láskou prchají.“

„Do koho by se asi tak zamiloval?“

„Třeba do mé ženy. Giselu jistě miluje už dávno.“

 

August se tomu smál jako dobrému vtipu.

„Malíř má milovat každou krásnou ženu. Ale Mánes, Bedřichu, je posedlý krásou dam z vesnic.“

„Jenže,“ namítl Gallenberg, „pokud si vzpomínám na vojenská léta, vesnické panenky neotvírají městským seladonům rády okna.“

 

Šel týden za týdnem.

Teprve když Agnes, která jela do Vídně na návštěvu k příbuzným, dala výzvu do novin, Mánes se jí přihlásil a vyhledal ji. Sepjala nad ním ruce. Byl pobledlý i pohublý, skleslý, přepadlý, asi jako našinec z politiky Ano, bude líp…

„Co se vám jen přihodilo? Vždyť jste skoro průhledný jako paraplíčko z Turecka. Co z vás Vídeň udělala?“

 

„Byl jsem těžce nemocen. Šestnáct dní jsem strávil na lůžku. Horečka za horečkou. Nikdo se o mě nepostaral. Ani napsat jsem nemohl.“

 

Vrátil se na Čechy až v půli srpna. Chystali se na něho s hněvem a výčitkami, ale jeho ztrhaná tvář a kalný pohled je odzbrojily.

Vyslýchali ho, pochybovali, rádi by byli nahlédli do tajemství vídeňských namáhavých dnů.

 

„Jistě byl nemocen,“ přisvědčovala paní Leopoldina. „Kdo pomůže člověku v cizím a nehostinném městě?“ A spěchala vybírat léčivé byliny pro posilující čaj.

 

Gisela i Jetty byly připraveny, že se dají dlouho prosit za odpuštění. Ale Josef byl tak smutný, že se jim zželelo jeho pokusů o bývalou dvornost a samy mu vycházely vstříc; lákal je nějaký nový žal v jeho nitru, který potřeboval jejich soustrast.

 

Když osaměl Josef s muži, Bedřich Gallenberg přimhouřil obočí a pohrozil mu:

„Dovedu si představit, co jste vyváděl! Jsou dosud Vídeňanky tak čiperné?“ A s povzdechem zavzpomínal: „Ach, ty dovedou s člověkem zatočit! Zvlášť když chce dohnat, co zameškal!“ klepal Josefovi přátelsky na paži: „Vím, co dělá hříbě, když je pustíme z otěží!“

 

Mánes se usmíval, jednou shovívavě, jindy mysticky lépe než happy Harry Potter, ale nejčastěji s bolestnou únavou, a strach byl v jeho pohledu i pocit příkoří.

 

„Zůstane to navždy tajemstvím, mæstro?“ zeptal se jednou při sklence August.

„Navždy,“ odpověděl vážně Mánes a podíval se na tazatele tak, aby pochopili, že má na to právo.

 

*

 

Kraj se rychle měnil. Rozlehlé pláně strnišť, žluté jako písek, připomínaly spíš poušť než obilnou komoru Moravy. Po cestách se vlekly poslední vozy s úrodou. Na loukách se pásla stáda klisen.

 

Dny byly kratší a vadly jak babí tanec, jak říkali lidé ze vsi.

Do zámeckých deníčků přibývalo zápisů: kdy kreslil Josef Gisele erby na stuhy pro svěcení plukovnických praporů, kdy na důstojnickém karuselu v Prostějově.

 

Ale nikdo nezaznamenával, kolikrát navštívil lidi z vesnice, kolikrát jim nadešel, aby se s nimi mohl potkat. Když se chystala svatba, sami pro něho vzkazovali, protože žádná nevěsta nechtěla k oltáři bez pentlí s jeho květy. Byl doma ve všech mlýnech v kraji, ale ani tam nevedli knihy návštěv. V Kostelci mu vyprávěli o robotě; v Senici o statečných děvčatech, která zahnala Švédy do prdele jenom chytře uspořádanou horkou kaší; Marilyn Monrœ, někdo to rád nabušené a horké dohromady, věděl o všech strašidlech v okolí, kde hrál zabloudilý muzikant lesním žínkám, kde potkáš fajermany, kde mívali sluje lapkové.

 

Ozdravěl, zestatněl, jeho krok nabyl přesvědčení a fazóny. Vrátil se mu na mysl vtip.

„Jediná radost duše spočívá v práci,“ říkával svým urozeným žákyním.

 

Zejména Jetty bývala vážná a dychtivá. Vyprosila si, aby směla kopírovat Mánesovy kresby hanáckých dívek. Oddaně ho sledovala na výpravách za květinami; kreslila s ním ohnivou drchničku, růžový svlačec, pětilisté růžičky čínského šípku.

 

Prochladlý říjen, dovršující rok Mánesova pobytu na Čechách, dával přírodě ztichlou moudrost, jas a klídek. Obloha byla navlhlá dešti a dech parku připomínal loňský příjezd. Duby už byly zase žluté. Šípky měly žlutohnědé plody.

 

Když Gallenbergovy odjeli, bylo tu náhle tak pusto a smutno.

„Tu bych chtěla být pochována,“ ukazovala Gisela Josefovi zákoutí v parku, odkud byl výhled do kraje až k vížce stařechovického kostela. „Uprostřed přírody.“

„Jste přece uprostřed života,“ odpověděl.

„Nedala jsem rodu dítě,“ řekla mu o svém tajném smutku. „Brzy si to zde všichni uvědomí a budou mi to zazlívat.“

 

Nedávno nakreslil Josef titulní list do nové knihy hostů. Když okolo věže s hlásným črtal výjevy, které tvořily půvab zdejších dní, sám pocítil, jak chybí jeho peru, že nemůže přikreslit aspoň jedinou dětskou postavu. A bylo to tím patrnější, že sloužící měl dětí dost a často bylo slyšet jejich křik, když vyjednávaly s malými vesničánky, za kolik hrušek je pustí do parku. Ale v zámeckých pokojích se dětský hlas nevyskytoval.

 

Josef s Giselou vešli do lesa.

Na všech travách visel neviditelný smutek podzimních dní. Josef si všiml, že mezi čerstvě spadlým listím je i listí loňské, které se mu snášelo na nohy, když tudy vloni chodil s čerstvou ranou na duši.

 

Giselin hlas k němu doléhal jako zdálky. Vděčně vnímal jeho měkkost. Prožil na zámku krásné dny důvěry a náklonnosti. Ale to byla jen brána, jíž vcházel do druhého světa. Písně, řeč a kroje lidu se mu zde spojily v kruh života. Na zámku mu dovolili bydlet; domov pro své umění našel mezi lidmi dole. Šlechtickými portréty děkoval a platil; jeho tužky a štětce se zasvětily životu, pramenícímu z nejčistších zdrojů.

 

Vraceli se k zámku. Odpovídal Gisele, těšil ji. Zapudil vlastní sklíčenost. Začínal se bojechtivě těšit na Prahu.

 

Desátého října 1850 skončil pro Josefa Mánesa rok moravské samotky.

Byl to rok, v němž se v Čechách na Moravě rozhodlo o osudu českého umění.

 

 

POKUŠENÍ

 

TĚŽKOU NÁKAZU prožívá Praha,“ řekla paní Čermáková Josefovi, když poprvé navštívil opět její kroužek. „Frič a všichni jeho příznivci, čeští i němečtí, jsou na dlouhá léta v žalářích. Slyšel jste o tom?“

 

„Báli se mi to psát kvůli cenzuře. Ale vím všechno. Jako by lidem vystydlo srdce.“

 

Zdálo se, že všechen život, který se ukázal v minulých letech, se propadá do bezedné hlubiny. Lidé se báli sebe navzájem jako nejhorších postrachů za bílého dne, byli zasmušilé lidské schránky a bez zájmu o prospěch celkové středoevropské úrovně.

 

Poprvé se ukázal u Čermáků Rieger, který se vrátil z ciziny a přivezl od Jaroslava dopisy a vzkazy.

 

„Byli jsme spolu v Normandii. Od září pracuje u Gallaita v Bruselu,“ vyprávěl a jeho bledá tvář, prohloubená stíny pod očima, se jasnila vzpomínkou. „Tam žijí dosud rubensovské ideály. Jaro pracuje jako mezek, jak sám říká, ale vydělává tisíce.“

 

„Také je ovšem utrácí,“ podotkla paní Čermáková.

„Tam má život jiné míry.“

 

Mánes naslouchal Riegerovým novinám a vzpomínal, jak je tomu dávno, co mu donesl doktor Čermák ukázat první kresby malého Jaroslava. Nezáviděl. Ale jak si neuvědomit, oč ho Jaroslav, o deset let mladší, předběhl?

 

„Vzkazuje vám prosbu,“ obrátil se Rieger na Mánesa, „zda vydá Jednota jeho »České poselstvo v Basileji«? Viděl jsem náčrty. Je v nich sebevědomí husitů před tváří celého světa.“

 

„Jaro je můj syn,“ řekla pyšně paní Čermáková, která odvozovala svůj původ až z rodu Žižkova.

 

„Nevydá,“ přiznával zahanbeně Mánes. „Hellich se vzdal předsednictví a Navrátil se bojí ještě víc než on. A Ruben přitom nepřestává usilovat, aby nás rozpustili. Rád by nás viděl na pranýři.“

„Postěhuje se do Vídně, jak se ke mně doneslo.“

„Oč bude Engert lepší? Jeden Thun je ministrem vyučování, druhý se má starat o umění. Dá se spočítat na prstech, jak bude jejich péče vypadat.“

„A co stavba nového kostela? Tam se přece musí umění dostat ke slovu.“

 

Už delší dobu se mluvilo o novém kostele v Karlíně, zasvěceném moravským věrozvěstům. Malíři byli napjati; taková příležitost se českým umělcům naskytne jednou za století.

 

„Myslíte, že mohou přijít v úvahu malíři, kteří se v osmačtyřicátém roce přihlásili k Čechům?“ připojil se Mánes k Riegerovi, když od Čermáků odcházeli.

 

„Nedívám se na vývoj pesimisticky,“ pravil Rieger. „Vás přece znají všichni jako portrétistu a kromě toho jste prý studoval národní kroje – to je doporučení. Vydáte to jako sbírku?“

„Všichni nakladatelé mě odmítli.“

 

„Škoda,“ uznal Rieger. „Nicméně myslím, že právě vy byste byl vhodný člověk pro výzdobu stěn. Mohl bych pro všechny případy vidět někdy vaše poslední práce?“

„Chcete se podívat? Třeba hned,“ zval ho Mánes. „Není to moc daleko.“

 

Rieger souhlasil. Vystoupili po schodech domu ve Spálené ulici.

„Jdu k vám, ačkoli bych se měl na vašeho bratra zlobit,“ hřmotně žertoval Rieger. „Asi se kvůli němu neožením.“ A vysvětloval Amálii, že starý pan Měchura odmítl dát vnučku člověku, který si zvolil buřičské heslo »NEDEJME SE!«

 

„Slečna Palacká je vlastenka a jistě jí to nevadí,“ usmíval se Josef.

 

Amálie rychle utírala židli, prostírala čisťounký ubrus a nabízela koflík kávy.

Rieger vzal do dlaně dlouhou pentli, pokrytou čerstvou malbou květů.

 

„Studijní materiál?“

„Moje dílo,“ s něžnou pýchou urovnával Josef stuhu. „Vzpomenete si na dívku z mých Líbánek?“

„Ovšem,“ řekl nejistě Rieger.

„Františka Janíčková. Vdává se a přijela si pro svatební stuhy za mnou až do Prahy.“

„Co vy malíři nemusíte všechno obstarat?“ vrtěl hlavou Rieger. „Tedy přece zakázka! Výnosná?“

„Donesla koš koláčů,“ ohlížel se Josef vesele po Amálii. „Ochutnáte, viďte?“

„Chtěls ukázat panu doktorovi své práce,“ připomínala.

 

Josef položil na stůl složky s nákresy z Hané. Rieger jimi zvolna listoval.

„Jak snad víte, nejsem nyní zrovna persona grata. Živím se překlady. Ale až bude příležitost, rozhodně o vás promluvím,“ sliboval. „Nějakou církevní malbu nemáte?“

 

„Mám!“ zvolal Josef. „Máří Magdalénu! Hned vám ji ukážu.“

Nevšiml si, jak Amálie svraštělo čelo a že udělala pohyb, jako by tomu chtěla zabránit.

 

K první světové výstavě v Londýně chystali rakouští umělci album pro anglickou královnu Viktorii. Josef Mánes byl mezi šesti vyzvanými českými malíři; protože národopisné motivy byly vyloučeny, vrátil se k jedné z dřívějších skic.

 

Předložil Riegerovi nevelký akvarel.

 

Nebyla to Máří Magdaléna známá z tuctu oltářních obrazů. Krásná žena s proudem zlatých vlasů stála s vypnutým bokem, opřená o balvan; anděl jí kladl na hlavu růžový věnec. Ale ona o tom nevěděla; byla uzavřena do sebe a k milostnému tajemství očí se podivně pojil výsměch úst.

 

„To rudé roucho,“ váhavě se ozval do ticha Rieger, „připomíná Rubense. Ale zvykli jsme si vídat Máří Magdalénu jako pokornou světici.“

 

„Taky jsem to Jožkovi připomínala,“ přistoupila Amálie. Věděla, že první náčrtek, jehož Josef použil, byla podobizna Fanynčina.

 

„Chtěl jsem té nešťastnici dopřát víc lidské hrdosti,“ vysvětloval Josef. „Pokořili v ní lásku. Ví, co je bolest i nenávist. Neodpovídá to víc skutečnosti?“

 

Rieger se sklonil k obrázku a zdálo se mu, že city, o nichž malíř mluví, jsou zachyceny i v zelenavých odstínech na mléčné pleti a vůbec ve volbě barev, které jako by samy vyjadřovaly vzdor nepokořené ženy.

 

„Původní pojetí, zajímavá malba,“ vrátil akvarel Mánesovi.

„Album půjde do ciziny,“ řekl Josef, který poznal, že je Rieger evidentně rozčarován, nebo polozklamán polopochroumán. „Tam se smí malíř dívat mnohem svobodněji, vyslovit se v barvách.“

 

Za dveřmi se ozvalo zasténání, zavolání.

„Promiňte,“ spěchala k signálu Amálie, „maminka nám stůně.“

 

„Nevěděl jsem,“ povstal Rieger. Položil ruku na složku s národopisnými motivy. „Tuhle práci by, doufám, uznala i cizina. Neláká vás to odejít z Prahy?“

„Nemám prostředky jako Čermákovi,“ přiznal se Josef. „A pak,“ ukázal na studie, „to je teprve začátek. Měl bych jej opustit?“

„Škréta šel taky do Itálie, aby vrátil po Bílé hoře svému národu čest.“

„Tehdy se všechny národy sobě podobaly. Dnes dostává každý jinou tvář. Hledáme historii, zvyky, písně. Není tomu tak?“


Rieger pokrčil rameny.

„Nutno tedy čekat, až uzraje čas.“

 

Ale dodal ještě, aby splnil Josefovo očekávání: „Promluvím o vás. Ale rozhodně přemýšlejte o možnosti takové cesty. Jde přece o vaše renomé.“

 

Za dveřmi se ozvalo opět zasténání.

„Mamince je dneska hůř,“ řekl Josef jako na omluvu.

 

*

 

Rozptýlené rodiny se scházejí o svatbách a pohřbech.

V únorové plískanici doprovodili Mánesovi a Schwiednerovi na poslední cestě Magdalenu Kristinu.

 

V posledních měsících, bloudíc jen úzkým světem své bolesti, víc a víc se vzdalovala svým dětem. Ale v okamžiku, kdy zhasl její život, ztratila se šedivá bytost, žijící v podivné nevůli vůči jejich zálibám, a byla to náhle opět maminka, která jim nadělila jedinečný život, která jim po léta dětství vždy ochotně podávala krajíc chleba, jejíž starostlivost je provázela na všech krocích.

 

Předměty mluvily vzpomínkami. K oknu pověsil Josef matčin portrét. Pod něj postavil košíček na klubko, který vídali po tolik let na jejím zápěstí.

 

Když klesla rakev do vlhké země, do modrošedého sněhu, v den narozenin Kurta Cobaina, tu teprve odešel z jejich života definitivně i otec, jako by v rakvi trávili šerosvit smrti spolu. V matce žila jeho nejpravdivější připomínka a v ní se setkávala lítost všech ostatních. Nyní zmizeli oba navždy. Amálie, Josef i Quido se cítili opuštěni.

 

Byli s nimi na hřbitově příbuzní a jejich přítomnost opravdu utěšovala. Stáli tu Ferdinand Schwiedner s Nany, celí zestárlí, ale dosud pevní v kramflecích. Přijel otcův bratr z Horažďovic předměstí a sestra z Nymburka, Mořic Sameš samec z Těšína. Ludvík Rittersberk tiskl Josefovi ruku zároveň na rozloučenou: vydával se za chlebem opět z Prahy. V hloučku přátel byl pohublý dr. Frič, rodina řezbáře Vorlíčka, několik malířů.

 

Ještě nad nezasypaným hrobem přistoupila Nany k Amálii, jejíž tváře opět pošedly.

„Teď bude všechno na tobě.“

„To nebude nic nového,“ vzdychla Máli. „Chci si zařídit kreslířskou školu, abych nemusela běhat z domu do domu.“

„Ale kde budou pracovat hoši?“

„Musím si stejně najít ateliér,“ řekl Josef.

 

Hroudy padaly na rakev.

Strýc Václav, jenž tu stál mezi ostatními jako oživlá připomínka minulosti, řekl Josefovi:

„Na tvém místě bych nehledal nic. Sehnal bych peníze, poslechl bych Riegera, jel za Čermákem. Tu je s uměním navždy konec.“

„Jel bych s tebou,“ šeptal mladý Schwiedner. „Pomáhal bych ti. Nějak bychom se uživili.“

„A tvá černovláska?“ usmál se Josef smutně jeho dychtivosti.

„Její rodiče už ji stejnak přislíbili jinému. Jsem sám jako ty,“ řekl a pohlížel na Josefa důvěřivýma očima, chtěje mu sdělit, že nyní dobře rozumí jeho trýzni.

 

Přistoupila k nim jeho sestra Františka.

„Proč nezajdeš někdy k nám, Pepi, ke Kripnerům?“ upřela na něho zamlžené oči. „Zapomněls na dům »U podkovy«? A říkávals, že naše okno je vůbec ten nejlepší ateliér.“

 

„Přijdu, Františko,“ sliboval, a nebyla to prázdná slova. Všichni příbuzní mu byli dnes blíž, protože v nich nacházel poslední známky života těch, kteří už nejsou, kteří už napořád budou jen ve vzpomínkách, co kdysi bylo dáno k užitku. Škoda, myslel si, že teprve když nám smrt lidi sebere, poznáme jejich nenahraditelné vlastnosti. Škoda, že to nedovedeme vůči živým.

 

Mladý Schwiedner řekl Františce:

„Josefa čekají větší cesty než k nám na Uhelný trh. Posílá obraz do Anglie. Kdo ví, třeba pojede za ním.“

„Taková dálka!“ podivila se Františka.

„A víš,“ řekl Josef bratranci, „že se mi zdá lehčí odjet – než zůstat?“

 

*

 

Uhelný trh bylo jedno z míst, která měl z Prahy nejraději.

 

Když ho tudy vedla cesta, chodíval mezi stánky okounět k sortimentu všech čiperných květinářek; znaly ho a svěřovaly mu, odkud dostávají květiny a kdo je trhá. Uprostřed prostranství si na převrácené nůši pořídila prostou kuchyni paní Fróny, známá v okolí široko daleko; její zákazníci, ať jim nalévala do hrnku polévku nebo – zámožnějším – jáhlovou kaši či hrachovou pučálku, byli vesměs rázovité a pro malíře přitažlivé postavy.

 

„Hotel Kandelábr!“ ukazoval Josef Schwiednerovi. „Má něco takového Řím nebo Paříž, co myslíš?“

„Namaluj to a všude před tebou třísknou dveřmi,“ ušklíbl se však bratranec. „Co vám vyšlo, matko?“ zavolal na paní Fróny.

„Pámbu zaplať, ambo!“ odpověděla zkušeňácká autorka jako Rambo bez R, čili bez rekvizit, ale nespustila oka z lopatky s dřevěným uhlím, které sypala pod železný pekáč.

 

Josef se stavěl u mladinké květinářky a koupil si kytičku sněženek.

„Natrhala jsem vám je sama,“ usmívalo se na něho dívčí mládí s květinami vpřed.

„Snad jsi dokonce na něho nemyslela?“ přistoupil ke stánku zjišťující viki cabadaj Schwiedner.

„Na toho, kdo se mně líbí,“ řeklo vzdorně a vzorně vychované děvče.

„To se nedá ani zlatem zaplatit,“ politoval Mánes a políbil kytičku.

„Udělals jí radost na celý den, plezír na celý měsíc,“ ujišťoval ho Schwiedner. „Až budeš potřebovat modelku, přijde za tebou na kraj světa.“

 

Josef se s děkovným úsměvem ohlédl na květinářku. Po několika krocích chytil však bratrance za loket.

„To by byl model,“ upozornil ho na slovenského dráteníka s ostře řezanou tváří, odpočívajícího u kašny.

„Bibíšek! Neznáš ho? Jenom řekni, dovedu ti ho.“

 

Na chvíli stanuli před krámkem v podloubí. Vetešník Marat, odvozující původ od velkého francouzského revolucionáře, objevil se ve dveřích a zval je k prohlídce starožitností.

 

Azor, Schwiednerův bílý pudl, je předběhl k širokému vchodu domu »U podkovy« a nedočkavě na ně štěkal; Josef ho měl rád, zejména od té doby, kdy zachránil z Vltavy tonoucí děcko; chodíval mu ošetřovat poraněnou packu, nakreslil si ho a rád ho brával na pochůzky.

 

Františka Kripnerová je radostně vítala a vyptávala se, co doma. Její jemná povaha ji učinila Josefovou spojenkyní proti Amáliině přísnosti, a ještě než odjel na Čechy, uschoval si u ní obálku se všemi upomínkami na Fanynku, se všemi kresbami.

 

„To má jistě jen Praha,“ ukázal z okna na shluk velkých deštníků nad stánky a na pestrý život, kolorit, který se v březnovém slunci vytvářel kolem nich.

„Nakresli mi to,“ žadonila natěšená Františka.

 

Usedl ke stolu a vytáhl notes a tužku.

„Mám taky rád Prahu,“ ujišťoval řezbář, „ale jde mi o tvou slávu.“

„O slávu?“ tiše se rozesmál Josef. „Ta přece nemůže být cílem!“

„V cizině se jistě pracuje líp,“ přesvědčoval ho bratranec.

„Rembrandt říkával, že nezáleží na tom kde, ale jak se maluje.“

„Drží tě tu karlínský kostel,“ hádal Schwiedner.

„A nepřál bys mi, kdybych tam mohl pomalovat aspoň jednu stěnu? Nebo okno?“

 

Když dokreslil a rozloučil se, cestou zchladlými ulicemi vyprávěl ještě bratranci, jak by si představoval výzdobu slovanského kostela.

 

Když vkročil domů, ukázal mu strýc Václav na velkou obálku, ležící na stole. Byla z akademie. Bez špatné předtuchy ji Josef roztrhl. Vídeňská »Zentralkommission« mu oznamovala, že jeho »Marie Magdaléna« je dílo pro zamýšlený účel nevhodné a zamítá se.

„To znamená, že má práce je špatná.“

„To znamená, že Ruben už ve Vídni zdomácněl a že ti páni Thunové tvoje vlastenecké dobrodružství neodpustí nikdy.“

Josef stál se svěšenýma rukama.

„Proti nim neprorazíš,“ vedl strýc svou. „Pryč z Prahy!“

 

*

 

Josef často docházel sám na hřbitov. Amálie se ohýbala pod tíhou domácích starostí a Quido byl zaměstnán školou; Josefovi se zdávalo, když se blížil k hrobu, že nese v sobě smutek všech.

 

Dlouho stával nad pomníkem. Chodil pěšinkami mezi rovy rovných koster a opět se vracel. Na holých větvích nad hlavou viděl opuštěná hnízda. Myslíval na radostný život dětství. Kdykoli zašeptal „maminko“ nebo „tatínku“, vhrkly mu do očí slzy. Je možné, že tolik slov, písní, nedělí, vánoc, tolik dobroty i smělosti, tolik lásky i obětavosti je skryto v tomto úzkém hrobě a že z toho všeho nezbylo nic? Ujišťoval se, že bohatství života pokračuje v něm a že jen on sám je může zachránit. Ale jak? Jakou radu si vzít od odešlých lásek? Kterým smyslem zaslechnout jejich hlas?

Pryč z Prahy?

 

Když došly nové zprávy o Jaroslavových úspěších, ani paní Čermáková nevěděla, jak na nich měří Josef vlastní nespokojenost.

„Je najednou v Paříži, představte si, Pepi! Není nerozumný? Měl přece v Bruselu takovou slávu!“

 

Mluvila pravdu. Král Leopold si ho dal na výstavě představit a koupil jeho »Rodinu slovenského vystěhovalce, tedy uprchlíka«. V muzeu mu prý zakázali po několika dnech pokračovat v kopii Rembrandta z obavy, že by mohla být zaměněna za originál. Na výstřižku z gentských novin se četlo: Čechy, o nichž jsme se domnívali, že dovedou vyrábět toliko jen falešné kameny, žebráky a komunisty mizerné, poslaly nám malíře!

 

Nyní psal již Jaro o Paříži, o Couturově ateliéru, který byl cílem cizích malířů, o výstavě, na níž vedle Gallaitova »Egmonta« pověsil jakýsi Courbet obyčejné »Štěrkaře« a vyhlašuje prý docela nový směr: realismus.

 

„Umělecký zmatek, světácké prostředí – a je tak mlád!“ obávala se paní Čermáková.

„Jaroslav má vášeň po umění, ne po požitku,“ hájil ho Josef.

 

V doušce psal mladý Čermák, že dva portréty po třech tisících francích mu umožní pustit se do další práce podle vlastního přání, do »Přemysla Otakara«.

 

„Tu, kde vás všechno ubíjí, nemůžete mít ani ponětí, jak se tam žije. Tam, tam je pravá Evropa,“ pravila paní Čermáková.

 

Josef srovnával v duchu Jaroslavův vítězný let evropskými hlavními městy se svým plížením pražskými ulicemi. Ale měl přiznat, že nemůže přijmout ani jarní pozvání na Čechy, protože po matčině smrti nebylo doma na cestu? Že Amálie včera omdlela, když běhala od komtesy ke komtese, které jí odříkaly hodiny i mzdu? Že čtyři Mánesovi nevědí někdy, zda budou zítra obědvat, a že by často nesnídali, nebýt přítele Vorlíčka, který jim posílal mléko? Včera podepsali novou směnku, aby měli na činži. Honorář za portrét manželů Haušildových je předem utracen a ztrácet čas s velkým plátnem je zhola nemožné.

 

Odcházel od Čermáků jako omámen a představy se točily okolo jednoho středu: Paříž!

 

Znal už několik nových francouzských malířů. Viděl Vernetovy bitvy. Četl o Delacroixovi, jehož obrazy byly protestem proti akademii a jenž byl jistě velkou malířskou duší. Nedávno bylo v Praze vystaveno Delarocheovo »Napoleonovo rozloučení«. Barevné výboje Francouzů mu byly blízké.

 

Co ho čeká v Praze? Hradba nepřátelství na každém kroku. Kandler se včera chlubil tisícovou zálohou na práci v Zákupech. Quast tam bude zdobit okna. I Navrátil se už zbavil předsednictví »Jednoty«, aby mohl jet vydělávat chechtáky na sídlo bývalého císaře do Ploskovic u Úštěku, u štěků rafanů. Jen jeho nečeká nic než bída, ztrpčená navíc ještě nenávistí, jako by jeho jméno bylo přibito na jakési neviditelné šibenici, tak jako na ní viselo po Bílé hoře jméno Škrétovo.

 

Myšlenky v něm zrály, pokoušely, lákaly. Ačkoliv byl pln nejistoty, umíněně začal v ateliéru novou práci.

 

Vzpomínky na zámecké léto dostaly jinou tvář. Zvolil si náměty, které mu nabízely pestré kostýmy, zajímavá zákoutí, sousoší ve svitu měsíce. Na výjevech »druhého rokoka«, v nichž však i pod hedvábím a sametem chtěl se shovívavým humorem vidět lidi, zvědavě zkoušel šťavnatost svého štětce.

 

Když za ním přišel do ateliéru Quido, dal mu posoudit:

„Je v barvách dostatek smyslnosti?“

 

Bylo to »Políbení« – záminka pro hru měsíčního svitu na krajce, paruce a úbělu ramen s milostným stínem loubí. Pro Quida, stísněného úzkou a šerou chodbou akademické výchovy, byly Josefovy obrazy oknem do JINÉHO SVĚTA, do jiného spektra.

 

„Něco mi to povědomě připomíná,“ pravil svým nesmělým způsobem. „Snad Grunda?“

„Proč ne?“ řekl Josef. „Tam někde končí barevná minulost českého malířství. Měli bychom na ni navázat. Pojď tou cestou se mnou!“

„Navázat? Na akademii by tomu nejspíš řekli – nevázanost.“

„Těší mne samotný život barev, volnost štětce, vzduch na paletě! Ve Francii se tak maluje dávno.“

„Myslíš pořád na tu Paříž, Jožko?“

„Paříž mě láká. Ale nač opravdu myslím? Podívej se!“

 

A hodil před bratra několik barevných skic, zachycujících náladu vlasteneckých výletů k českým hradům, postavy zpívajících studentů a jejich mladých družek. Ale i tu se jevilo uvolnění barev, svěžest ovzduší, řeč světla.

 

Quido se nemohl vynadívat.

„Jak to dokážeš?“ divil se.

„Mám je rád,“ vzdychl Josef. „To je asi nejhlavnější. Chtěl bych pryč. Ale zároveň chci zůstat.“

 

Cítil, jak je osamocen mezi ostatními malíři, jak se bývalá přátelství přežívají, ale současně si uvědomoval, že je přece jen doma. Byl jako strom, jehož korunou mává roztoužený vítr hymnu, ale jehož kořeny se bolestně napínají v zemi, tisknou se i k tvrdým skalám a nemohou se odtrhnout.

 

*

 

Ještě během Josefova pobytu na Hané se vrátil do Prahy po dlouhých letech ve Vratislavi profesor Jan Evangelista Purkyně, vědec světového FORMÁTU. Ač se o něho ucházela Vídeň, dával vždy okázale najevo, že se považuje za Čecha. Stal se rázem jednou z předních postav Prahy. Byt i vědecký kutloch ústav měl ve Spálené ulici, hned vedle domu, v němž bydleli Mánesovi. Starší Purkyňův syn, Emanuel, se stal kustodem botanických sbírek; dobře se znal s paní Kablíkovou z Vrchlabí. Mánesovi se s Purkyňovými brzy spřátelili a Josef rád navštěvoval ovzduší bohatého vzdělání, neboť mít rád své občany a umění s vědou, to je královský klíč k výbavě každého pořádného alchymisty.

 

„Viděl jsem vaše obrazy u Náprstků,“ prohlásil mu hned napoprvé mladší ze synů – Karel. „Velice mě upoutaly. Směl bych se podívat do vašeho ateliéru?“

„Vy sám malujete?“ odhadoval bravurně náturu tazatele dle jeho zájmu. „Chcete mi něco ukázat?“

„Až to bude za něco stát,“ řekl řízně Karel. Byl vychován cizími vlivy, ale jeho úsudek měl smělost i břitkost.

 

Hlavní tón udával v domácnosti starý profesor sám. V jeho ušlechtilé tváři měla vepsánu adresu moudrost a zkušenost; jeho chování gentlemana však bylo snadno uchopitelné = prostinké. O umění hovořil se stejným přehledem jako o otázkách z biologie; vyprávěl, jak hledal rukopis Komenského v Lešně, rád vzpomínal na setkání s Gœthem, z něhož překládal a který byl příčinou sblížení se zesnulou, ale dosud milovanou Julií, Juri ji připomíná v měsíci July. Byl zvědav na problémy mladých a často jim zdravým úsudkem prospěl, ulevil od trápení. Vědce i umělce vodilo k němu nejen přání slyšet jeho názor, ale také důvěra v jeho dobročinnost.

 

Tak se Mánes znovu setkal u Purkyňů s ženou, jejíž zjev a intelekt si ho podmanily už při premiéře počátečního setkání.

„Staráte se o fábory, a ne o skutečnou historii,“ vyčítal starý pán žertem Boženě Němcové, která přijela právě z Uher a vyprávěla o tamějších vesnicích a cikánských osadách, jako jsou Žákovce, fara Žákovce.

 

„Já a fábory?“ bránila se. „Já, pane profesore, Žižkovo poprsí nevyšívám a vlastencování našich slečen se mi hnusí. Ale byla jsem nadšena, jak mluví náš slovenský lid. Každé slovo zlato, a já jen ta zlatá slova sbírala. Kdybyste slyšel vyprávět u ohňů v noci vozky! Proč se tam nevypraví naši malíři?“ obrátila se k Mánesovi. „Proč jen do Mnichova a do Paříže?“

 

„Aby se něčemu kloudnému přiučili,“ s dětsky vzpurným pohledem namítl Karel. „Na pražské akademii je jen mrzačí, viďte, pane Mánesi?“

„Doučit by je mohl život,“ pokračovala paní Němcová. „Znáte to?“ ukázala na knihu, kterou měla s sebou. „Pouť českých umělců. Pravdivé myšlenky. Mně Tyl vždycky hejbne srdcem.“

 

Mánes zvědavě sáhl po knize. I Purkyně chválil Tyla, ale se zvláštní úctou se vyslovil o Havlíčkovi.

„Začal z Kutné Hory svým »Slovanem« nový boj.“

„Je příliš sám,“ namítl Emanuel.

„Nemluví za sebe,“ potřásal vědec bílou pokrývkou hlavy pomazané, „nýbrž za celý národ. Proto ho také vláda zkusila získat.“

 

„Kdepak,“ byla si jista Němcová. „Havlíček je ztělesněná čest. Škoda, že máme takových málo. Národ se dívá po těch, kdo by ho vedli, a nikoho nenachází.“

 

Josef slyšel její rozhorlený vokál v hlase a dovedl si představit, jak zanícením zkrásněla, ale skláněl oči do Tylovy knihy. Byl to příběh mladých umělců, odcházejících za úspěchem do ciziny.

 

A já nechci slouti Raffælem, kdyby mne českým Raffælem nazývati neměli, četl, co prohlásil malíř Stanislav na Kunětické hoře. To je největší sláva umělcova, když nad svoji slávu staví oslavení své vlasti.

 

„Chcete si tu knihu půjčit?“ zeptala se Němcová.

Přisvědčil. Když se společnost loučila, přidal se k ní a cestou chválil večery poučení i útěchy u Purkyňů.

„Máte z těch chvil taky takovou radost?“ otázal se.

„Jistě,“ řekla nejdřív se zdvořilým úsměvem. Ale pak, jako by se jí zželelo falše před člověkem tak jemnocitným, dopověděla odlišným hlasem: „Mám chlapce po tyfusu. Za byt platím sto dvacet zlatých, cent uhlí stojí dva forinty, sáh dříví jedenáct. Nebýt Purkyně, nevím, co bych si počala.“

 

Polekal se, zda se jí nedotkl; ale její tvář byla bez hněvu.

„Známe u nás taky takové dny,“ řekl, aby se jí přiblížil.

„Jak by ne? Jsme přece v Čechách,“ zasmála se nad Radegasty i štamgasty hořce.

„Proto chci odjet,“ přisvědčil, domnívaje se, že k tomu vybízí. Pohlédla však na něho úkosem a mezi očima jí vyvstala vráska.

„A víte, co to znamená zůstat? Zůstat s takovým Havlíčkem a Tylem?“ Prudce však změnila tón řeči a jízlivě dodala: „Jen si jeďte! Zachráníte se aspoň vy!“

 

Překvapen obrátil hovor pravdivým žertem:

„Zatím nemám na cestu.“

„Jen jeďte!“ opakovala, podávajíc mu ruku na rozloučenou. „Rozdáte se tam všichni – a náš lid ať zajde v tmách!“

 

Nevěděl ani, že je schopna tak hněvivé rozhodnosti.

„Nezapomínám na domov,“ namítl dotčeně. „Ale lidé, kteří si zasluhují úcty, jsou přece všude.“

„Ctím bratra v každém člověku,“ řekla vážně. „Ale chceme-li pomáhat, musíme začít od nejbližších. Úctou k vlastnímu národu vede cesta k světu.“

 

Odcházela. Její krásná postava byla nakloněna.

 

Téhož večera dočetl Josef Tylovu knihu, jejíž závěr se mu zdál nejpravdivější. A bylo mu, jako by ho sám Tyl – jako kdysi v Kroměříži – vzal opět za loket a pravil:

 

„Přál bych si, abych všem junákům horké krve mohl zašeptat: Na léta se nedá odměřovat vlasteneckých skutků, neboť člověk je křehký a nevládne svou silou. Ale láska k vlasti musí člověka provázet po celý život, aby símě blahodějných skutků, zrno po zrnu co den padajíc v úrodnou zemi, časem vzkvetlo a rozkvetlo.“

 

Amálie přišla domů pozdě večer, unavena hodinami.

„Žalují,“ ukázala na květiny, vadnoucí v suché půdě dřevěných truhliček. Vzala konvičku a zalévala. Teprve pak si uvědomila, že Josef nepracuje, že sedí u stolu opřen o pěsti, s pohledem v neurčito.

 

„Ještě pořád myslíš na tu cestu?“

„Myslím,“ řekl, „že krásná cesta není vždycky pravá.“

 

 




Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + sedm ? 

  
  Napsat autorovi: mystikus (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter