|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Přicházel každý den na nábřeží věčně zaražený, zamyšlený, s hlavou sehnutou. Krmil racky, holuby, občas vzhlédl, divoce se rozhlížel kolem sebe, mumlal vůbec tomu nerozumím. Racci a holubi jej vyzývali k odletu, a toto odmítal. Až jednou. Přišel na náměstíčko. Shlukly se zde postavy, každou chtěl oslovit. Stáli zde žena s očima nadechnutýma láskou skrytýma za devaterem řek a sklenkou myšlenek, muž s koňskými nozdry chystající se profouknout vesmír jeden za druhým, dítě tahající na provázku hry omotané nitěmi polotmavých myšlenek. Dále spatřil dvojici zamilovaných, olizujících a chutnajících své pohledy, a profesora zkoumajícího jásot davů v revoluci, s šálou vlasů, která v zimě hřeje, v létě chladí. Všichni kladli záludné otázky a nemožné podmínky. Postupně se z nich stal proud tolerance a vstřícnosti. Postavy se svěřovaly s osobními problémy včetně školní docházky, maturit, státních závěrečných zkoušek a problémy se světovou politikou za poslední dekádu. Jedna náhle vykřikla: vůbec tomu nerozumím! Zvláště profesor si stěžoval na silnou rozplizlost jednotlivců v davech. Všichni jako jeden muž by si přáli uprostřed náměstí fontánu, aby vystřikovala v pravidelných intervalech jejich poslední přání před narozením a první přání po smrti. Všichni se dále shodli, že není tak zle, že mohou navečer sledovat TV, hrát pexeso a pomlouvat sousedy. Najednou se podíval vlevo. Viděl muže na koni, jak projíždí nevšímavě kolem. Zastavil jej s dotazem kolik je hodin, jestli snídal a zdali oba žijí. Muž se usmál a ukázal směrem vzhůru. Po jeho vzoru vzhlédl a spatřil, jak jedna žena ukládá svého muže do hrobu. Další jej povolávacím rozkazem přivádí zpět. On šeptá: v sudé dny volím hrob. V liché také, ale vždy mě vykopnou do prostoru. A tak bloumám, odnáším si zážitky s lidmi do hrobu a tam je speciálním sítem roztřídím na tři skupiny: zlé, dobré a neutrální. Nejraději mám zlé, protože z nich musím speciálními nástroji páčit podstatu. Je to fuška, a zároveň dobrodružství, občas vykřiknou, že tomu vůbec nerozumí. Ostatní dvě mně nahánějí hrůzu svou upřímností a bezelstností. Nicméně, po zadání témat esejů o člověku ztichnou a sdělí, že je v termínu odevzdají. Sám však nejraději sedím se zkříženýma nohama, griluji ve vzpomínkách myšlenky odnikud nikam, přivazuji je k balónkům, ale ony nechtějí létat, schválně je propichují, chtějí viset ve vlastních produktech. Asi to chce jinou drezúru. Nebo jednorázové vymytí mozku? Zatím si létám, ale můj koberec potřebuje opravu. Vši myšlenek na mě vyskakují, jsem silně poštípán, dezinfekce nezabírá, uchyluji se ke spálení. Fénixův komplex nefunguje, setřásám popel z šatů, myšlenky zůstávají čisté, vůbec tomu nerozumím. A tak začínám se starými myšlenkami, novým myšlením, které občas umyji, poopravím, uhladím, povzbudím, ono zazlobí, vzlétne a opět se vrátí.
|
|
| |
 |
Napsat autorovi (Stálý) |
 |
|
| |
|
|
|
