Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

  SEZNAM RUBRIK
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Delikateska větší než Bart Simpson, delikateska všemi vyhledávaná jako Josef Mánes
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 4.8. (13:14:08)

ŽIVOT NA DLUH

 

VÍDEŇSKÁ VLÁDA byla vypínavá a neobratná zároveň (existuje snad dneska něco zušlechťovanějšího uvnitř i vně politické scény, jinými slovy, poučilo se nějak zvlášť lidstvo z chyb?); v krymském konfliktu ztratila spojenectví carovo, a když se sardinský Viktor Emanuel pokusil sjednotit Itálii, nepochopila opět rozdělení sil. Ludvík Napoleon se přidal na stranu Itálie. Dvůr se v nouzi s laskavou tváří obrátil na národy, ale lid nadcházející vládu vítal a přál v ní vítězství nepříteli. Po jarních šarvátkách došlo k bitvě u Magenty; unavené vojsko, vedené neschopnými vojevůdci, bylo s velkými ztrátami poraženo, zdrceno, a rakouské vládě v Lombardii udeřil umíráček Bormio, Passo Stelvio, Livigno. Císař se domníval, že vlastním velením vdechne vojsku zdatnost, udatnost, obratnost, ale pochoval své armády porážkou u Solferina, v níž prosáklo krví na třicet tisíc bílých kabátů. Žal nad smrtí mnoha českých chlapců přemáhala jen naděje na příslib svobody. Pod Bachem se začal lámat led.

 

Ještě nedozněla ozvěna slov policejního ředitele Päumanna, že do pěti let je veta po českém národu a jeho literatuře, když opět vyšly České noviny, první od chvíle, kdy byl sprostě umlčen Havlíček.

 

Josef Mánes si často vzpomínal na široký svět a vysokou cestu Čermákovu, když stával u malířského stojanu a mezi práci, kterou miloval, vsazoval dřinu, jíž si vydělával na živobytí a kterou nedovedl odbýt. Jednou to byla pozvánka na ples, jindy návrh na obchodní navštívenku. Náprstek mu svěřil vypracování diplomu pro cenu za drama; Josef si pro něj vybral postavy Jiřího z Poděbrad, Petra Velikého, Sobieského a cara Lazara. Odeslal ilustrace k vyprávění o Faustovi. Marně hledal čas, aby deset listů Rukopisů, vyrytých už v Drážďanech, mohl doplnit promptně kresbami lyrických písní. Ale stačil poslat pozornost k narození dědice, syna Františka, do Čech. „Známí malí hudcové, sloužící v mém žoldu, připraví nejmilostivější paní hraběnce malé dostaveníčko.“ Byl vděčný, že na něho v Čechách nezapomínali. „Skvostný náramek mě naplnil nadšením, čaj a drobné pochoutky mně dodaly pýchy, když se takové věci dostanou do mé více než filozofické domácnosti, vyprošťuji se z chudoby, blížím se vznešenému světu a domýšlím se, že jsem přesně takové věci nutně potřeboval.“

 

Když po něm Bellmann žádal příspěvek pro časopis, obrázky i vyprávěním oživil vzpomínky na slovenskou cestu a uplatnil tam též studie z nevydané galerie krojů. K »Žižkově smrti« připojil i odvážný motiv »Žižkova narození«. Nakreslil Žižkovu matku jako prostou, pevnou a sebevědomou ženskou, která dává budoucímu rekovi život o samotě, aniž zavolala o pomoc; a mohutný kmen stromu, chránící ji před bouřlivým nebem, je znamením budoucího hrdinství jejího syna. Celá kresba se chvěla napětím; ale ač šlo o námět tak nesnadný, byla cudná až k posvátnosti.

 

Později si vymyslel Josef pro »Erinnerungen« cyklus roztomilých vzpomínek, zpola karikatur, zpola ironických črt, v nichž i přátele překvapil zcela novými tóny. Vzpomínkou na »zašlý zašlehaný čas mládí« byl výprask od učitele, vzpomínkou na poledne – hlas studenta, utahujícího si opasek, vzpomínkou na »dobré bydlo« – pohled na zamřížované okénko žaláře. Na »dobré staré časy« vzpomínal vysloužilec bez ruky. Tentokrát bylo Mánesovo pero drsné jako nikdy; namáčelo ve žluči a našlo výraz pro výsměch i pohrdání za všechny, jimž tato léta přinesla utrpení a ponížení.

 

Shon za grošem neustával, přestože se Josef snažil, seč byl, pomoci Amálii, aby nemusela přijímat do učení kdekterou fiflenu měšťanskou dcerku bez nadání, a Quidovi, aby nemusel do hodin, když se konečně od obvyklých motivů na akademii vydal k hledání barev a světel.

 

„Teď bys potřeboval cizinu,“ řekl mu Herold uznale, když spatřil jeho »Čínského císaře, skládajícího chvalozpěv na čaj«.

„Cizinu?“ opáčil však Quido svým rozvážlivým způsobem. „Mám našeho Josefa. V celé Evropě bych se od nikoho tolik nenaučil.“

 

V malířské společnosti se někdy klepalo o jejich řevnivosti, snad pro Josefovu urputnou přísnost, snad pro Quidovu pomatenou zaraženost. Ale Quido neměl lepšího přítele nad Josefa, jenž byl jeho úzkostlivým rádcem; jako však otec kdysi vůči němu, tak sám odstupoval ve chvíli, kdy cítil, že má Quido dost samostatné síly.

 

„Jen pryč z pochmurných stínů Klementina!“ radíval mu. „Zapomeň na recepty a tvoř raději těžce, ale sám!“

 

Koncem léta pracovali oba bratři spolu na velkých kartónech pro Schillerovy oslavy; výzdoba žofínského sálu byla svěřena Engertovi a Haushoferovi, kteří nestíhali své výsledky a volky nevolky museli přizvat všechny schopné malíře ze solidní pracovní verze Prahy. Bratřím Mánesovým připadlo zobrazit Poezii a Historii.

 

Slavnosti začaly pochodňovými průvody, jichž se zúčastnili všichni mladí umělci; ale ukázalo se, že Češi slaví v básníkovi mluvčího volnosti, pražští Němci symbol germánské roztahovačnosti a velikosti. Na Valdštejnském náměstí se průvody srazily, došlo na potyčky a na bitky po krvavém biftečím způsobu.

 

K hloučku českých malířů přiběhl tehdy krajinář Alois Bubák, učitel kreslení na obchodní škole, s nímž se Mánes jednou setkal už v Sobotce.

„Chlapci! Honem nechte té rvačky! S Kosárkem je zle!“

 

Všichni věděli, jak mladý a často neduživý malíř (Adolf) zápolí s těžkým životem; nedávno se oženil s dcerou své neodbytné bytné, a ač brzy po veselce přišly křtiny, ne jak se mnou, který se narodil teprve tisícerý den po svatbě, jako Nirvana parodie na tisíc a jednu noc, pustil se s neúnavnou dravostí do velkých pláten. Proto je nečekaná zpráva silně zaskočila. Krátce předtím pochovali mladičkého Huguenina, téhož, jenž tak nadšeně kreslil do pamětní knihy Mánesův silvestrovský výstup – a skoro zároveň s ním nadaného Poppeho, který hrál k Mánesově písni na kytaru. A nyní nová pohroma ve formě ztráty blízkého umělce? Několik přátel spěchalo do Valdštejnské ulice.

 

Černou chodbou po skřípějících schodech je vedl vrzající Bubák do chudého příbytku, páchnoucího prádlem, kořením, nemocí, matně osvíceného žlutou lampou. V kuchyni posedávala a pobrekávala stará žena a udiveně zírala na hlouček mužů, kteří se ztišili, našlapovali jako Petr Novák na špičky, ale přece jen rušivě vpadli do žalostného klidu domácnosti. Na prahu světnice stála Kosárkova žena s tmavými stíny pod očima.

 

Vešli do místnosti, kde převážila jiná vůně, oleje, laku, terpentýnu; v noci, když ostatní spali, Kosárek exceloval, že bravurně navzdory svému handicapu malovával. Okolo zdí byla řada pláten, mnohá z nich stále nedokončená. Na lůžku, pod pruhovanou peřinou, ležel mladý malíř, zcela jiný, než ho znávali. Vrásky na žlutavém čele a bolestné rysy jeho obličeje v lepším rozpoložení než Louis de Funès se prohloubily. Z ohně dychtivosti v očích zbyl popel; svítila v nich jen horečka a těžký dech se mu dral z úst.

 

Nakupili se kolem lůžka jako nad rakví.

Nemocnému se do očí vracelo zcela pomalu a jistě vědomí. Těkal pohledem z jednoho na druhého. Zdálo se, že návštěva ho blaží.


„Františko,“ zasípal jako Fantomas contra Scotland Yard. Jeho žena se protlačila mezi muži. „Udělej světlo!“

 

Jako by se tím vysílil, jeho oči opět strnuly a zíraly bez hnutí do stropu. Nikdo nepromluvil. Po chvíli se Kosárkova ruka zvedla a učinila několik pohybů, jako by držel v prstech štětec; snad v duchu dokončoval některý z načatých obrazů.

 

Mladá žena zažehla druhou lampu. Stíny mužských postav se rozběhly po stěnách i po stropě na obě strany.

 

„Co je s malou?“ vydechl nemocný.


Teprve nyní si všimli, že v rohu pokoje stojí dřevěná postýlka, na níž leželo dítě. Mělo nadměrně velké čelo, tváře pohublé a neklidně dýchalo; spalo.

 

Kosárek čekal, až se obličeje přátel opět obrátí k němu.

„Bojím se o ni.“

„Nemluv, Adolfe,“ napomenul ho Bubák. „Odpočívej!“

 

Po Bubákovi přistupovali jeden po druhém k lůžku, kladli dlaně na horké přítelovy ruce a snažili se promluvit jasným hlasem, z něhož by nepoznal, že se s ním loučí. Říkali mu, že se těší na příští obrazy, na výstavu, o vánocích že se setkají u Lorenců. Ale kdo ví, co četl v pohledech.

 

Pod okny znělo dosud volání hesel a občas se na skle odrazil záblesk vyhozené pochodně.

 

Rozloučili se s mladou ženou a řekli dobrou noc matce, která je doprovodila ještě pohledem nevlídným jako celý tento zchudlý život.

 

„Lojzíčku,“ vytáhl Quido z kapsy několik mincí a podal je Bubákovi, „myslíš, že by se neurazil?“

„Nakup léky,“ připojil se Josef. „Ty víš, co potřebuje.“

„Léky už sotva pomohou.“

„Dej to jeho ženě, ať mu koupí, nač má chuť! A pro dítě!“

 

Všechno, co měl, vložil do Bubákových dlaní a odcházel. Slavnostní průvod už nikoho z nich nezajímal.

 

Josef s Quidem a Heroldem šli okolo malostranských paláců, za jejichž vysokými okny zářily lustry v gala glancu a osvětlovaly extra vyhřívané salóny, v nichž každá maličkost měla značnou hodnotu.

 

„Tam umírá malíř, kterého bída udřela k smrti,“ řekl Josef. „Ale šlechtický majetek je bez srdce.“

„Je to taky majetek vydělaný cukrem, dřevem, látkami,“ připojil se Herold. „Jestli bys neměl někdy chuť hodit do takového vznešeného průjezdu pochodeň?“

 

Začalo poprchávat. Šum na ulicích se ztišil. Déšť dopadal na lucerny jako barevné perly.

„Půjdeme na slavnost?“ zeptal se Quido.

 

Restaurace na ostrově planula jasem a hudba plynula po černé hladině až ke Karlovu mostu. Kočár, jedoucí tryskem, zkropil trojici prškou bláta.

 

„Thun!“ zvolal Herold a vztekle se poklonil. „Děkujeme, mocný příznivče! Utopit vás v terpentýnu!“

„Seděl s ním Rieger!“ tvrdil Quido.

„Cesty mohou být rozličné,“ hořce pokýval hlavou Josef. „Sešli se v jednom kočáře.“

 

František Thun se nedávno vrátil z Vídně do Prahy a ujal se opět pevnou rukou věcí umění.

„Riegerova důvěra ve šlechtu a ve Vídeň stoupá,“ konstatoval Herold.

„Není divu – když hydra revoluce zvedá opět hlavu,“ parodoval sloh úředních novin.

 

„Že na ten Karlín neudělali aspoň soutěž,“ hádal Quido Josefovy myšlenky.

„To by bylo nebezpečné,“ uznával Josef. „Trenkwald je Thunův zeť.“

„Pojďte někam zapít vztek,“ vyzýval Herold. „Třeba do »Kalifornie«!“

 

Quido se tázavě podíval na Josefa.

„Jsem unavený. Slíbil jsem Amálii, že přijdeme brzy domů.“

 

Když se rozloučili, podivil se Quido: „Myslel jsem, že s ním chodíš rád?“

„Nechtěl jsem mu vykecat tajemství,“ řekl Josef. „Mám děravé boty a teče mi do nich. Je doma trochu starého asfaltu?“

 

Když stoupali vzhůru po schodech, Amálie je zaslechla, otevřela dveře a s lampou v ruce jim svítila na cestu.

 

*

 

Josef kreslil poslední obrazy pro Rukopisy, když se přihlásily nové vánoce. Zálohy byly utraceny. Jen portréty držely Mánesovu rodinu nad vodou.

 

Přece však rád chodil zimními ulicemi a přisvojoval si radostnou náladičku chodců, zejména dětských, kupících se – s krejcárkem v dlani – u vchodu do domů, kde byl nápis: Zde se hrajou jesle! Byly to výjevy buď sestavené z voskových figur, nebo namalované na průsvitnou látku a prosvícené lojovkou; podnikavci obohacovali podívanou loutkami, představujícími pražské řemeslníky, za něž také mluvili nebo zpívali: „A já jsem ten lampář, starý šedivý taškář…“

 

Josef se zašel na několikero jeslí podívat; měl vánoce od dětství rád a uměl být citlivý pro pohnutí, které se ve svátečních dnech lidí zmocňovalo. Říkal si, že radost dětí činí i dospělé lepšími. Vítal háje jedlí a smrků, které se přistěhovaly na ospalá pražská náměstí a které okrášlila večer barevná záře, když rozsvěcovač zažehl plynové lampy na vysokých kandelábrech. Z kostelů se nesla vůně vosku. Rybáři vyvalili kádě s kapry.

 

Nakoupil hračky a pamlsky a zanesl balíček pro Josefínku Šťovíčkovou na poštu do Karmelitské ulice. S druhým dárkem se chystal za vdovou po Kosárkovi a za jeho dítětem. „Ubohá žena,“ zavzdychala Amálie. „Tak truchlivý konec lásky.“ A nedívajíc se na Josefa, připojila: „Myslíš, že jeho Fanynka je nyní šťastnější než ta tvá? Jenže vy byste umřeli hladem všichni tři. Správně to říká mladý Purkyně: Některé oběti jsou bezprávím.“

 

Josef vyhledal vdovu u šicího stolku, vtlačeného do okenního výklenku, aby zachytil co nejvíc světla. Děvčátko mroukalo a bylo mnohem hezčí a živější než toho smutného dne. Josef je pohladil a odevzdal pak balíček mladé ženě se slovy, že je to od přátel. Zachvátila ji v té chvíli tak prudká lítost, že si svou návštěvu až vyčítal. Padla čelem na stůl a rozplakala se.

 

Pohlédl, co šije: bílé svatební šaty.

Vyšel odtud sklíčen. Hledal zarmoucen útěchu v tvářích dětí, kupících se okolo krámů s hračkami. Plaménky svíček ozařovaly řetězy fíků a pyramidy úhledných šťavnatých pomerančů. Čety olověných vojáčků připomínali Andersena. Za výkladními skříněmi knihkupectví se na výsluní zájmu slunil Cooperův »Poslední Mohykán«, Dickens, knihy báchorek pro úlevu a pro zasmání.

 

Vrátil se v myšlenkách k jesličkám. Napadlo ho, že by mohl přece jasně namalovat vánoční oltářík. Betlémský výjev měl děsně rád; shledával v něm oslavu chudého narození, úctu k dítěti a k novému životu, jemuž – třebas vzešel z nouze jako CTNOST – klanějí se králové.

 

Zamířil k Schwiednerům a poprosil bratrance, aby mu zhotovil mahagonovou skříňku.

 

„Budu malovat na hedvábí,“ vysvětloval. „Na zavřených křídlech výjev zvěstování, uvnitř narození, asi jako to má Correggio, ale česky, výhřevně, aby divačka s divákem navzájem víc pookřáli. Zezadu se to prosvítí lampami, jako lidové jesle.“

 

„Podle koho uděláš madonu?“ byl novinkou získán Schwiedner.

„Řeknu Marii Čelakovské. Má čistou a nevinnou tvář.“

 

Na římsách se usadil první sníh. Všechny pražské sochy rázem zkrásněly. Z domácností už zněly koledy.

 

„Jak oslavíme letos Štědrý den?“ ptala se bratří Amálie. „Neměli bychom jednou zůstat doma – jako za dětských časů?“

 

V myslích se rozsvítily vzpomínky.

„Bude kapřík na černo? A k němu pivečko?“

„Kdepak nějaké pivo! Vím, kde dostali italské víno. Budeme lít olovo, pouštět skořápky a potom půjdeme do Emauz na půlnoční.“

 

Josef dostal ze Stuttgartu několik výtisků knihy německých pohádek, pro niž ilustroval pověst o Faustovi. Měl vhodný dárek pro Purkyňovy a do Čech; byl by ji rád věnoval i Bedřichovi, ale ten, odkázav celou svou knihovnu brněnskému muzeu, odjel do italských lazaretů – hojit hnisavé rány druhých a vlastní melancholii.

 

Dopoledne na Štědrý den měl Josef mnoho pochůzek. Schwiedner prodal, aby Amálie nevěděla, po pěti zlatkách několik jeho kreseb, Josef nakoupil skromné dárky a s větvičkami jmelí je roznášel přátelům. Pro děti měl sáčky sladkostí; sám si vymyslel nový druh, čtyřhranné celtle plněné marmeládou, a dal si je u cukráře zhmotnit jako sen ve skutečnost. Navštívil Ulmanna, Bělské a nejdéle se zdržel u slečny Rittersberkové, nejen pro vzpomínky na Ludvíka, ale též pro přítomnost dívek, Marie Čelakovské, Ludmily Ohéralové a Jindřišky.

 

„Na vás nejvíc vidím, jak běží čas,“ uvědomoval si Josef, pohlížeje na kypré a čiperné tajnokomedie u krásné tváře a ještě vydatné souměrné postavičky dámičky. „Jak je tomu dávno,“ obrátil se k letité slečně, „co jsme pro ni posílali do Uher? Moje vzpomínky sahají ještě dál. Vracel jsem se do Prahy, setkal jsem se s Ludvíkem a on mi říkal o svatbě, o dítěti…“

 

„Budete mě mít pro tatínka vždycky rád?“ smutně se na něho usmívala bledá Jindřiščina tvář. Měla ještě slabý polský přízvuk, který dodával její řeči půvabu.

 

Neodpověděl dost rychle, zadíván do čistoty jejích očí, a Marie ironicky podotkla:

„Třeba bude mít i jiný důvod.“

„Já se nehodím pro madonu,“ šlehlo to z odpovědi na obě strany.

„Tebe si Pepi zvolí, až bude dělat oltář pro zvířátka,“ zasáhla slečna Henrietta a ukazovala na klec, v níž se choulili tři vrabci. „Jak najde Jindřiška poraněného nebo zmoklého opeřence, hned mi ho sem svěřuje do opatrovnictví. Taky o tři koťátka se už samo sebou staráme.“

„Přece je nenechám chcípnout?“ dožadovala se souhlasu bodrá a všímavá Jindřiška. „U vás prý zrovna tak máte rádi kočky?“

 

Josef přisvědčil s klukovskou tajuplností.

„Včera jsme s Quidem vyřezali do všech dveří dole otvor, aby se Micka mohla trochu proběhnout.“

„To jsem se obrátila na toho pravého,“ spráskla ruce Henrietta.

„Quido jí nosí květiny.“

„Komu?“

„Kočce. Já jí zpívám, a ona mně rozhodně dává přednost.“

„Vy byste mohl jít s Jindřiškou do páru,“ káravě pokyvovala hlavou slečna Henrietta.

„Je to pravda o té myši?“ vyzvídala spěšně Jindřiška.

„Kdopak co vykládal?“

„Vaše sestra to říkala Karlovi. Chytila prý ve spíži do pasti myš a jeden z vás ji zase vysvobodil. Zlobila se.“

„Neměla proč se zlobit,“ odporoval Mánes, „protože jsme ji zavřeli do kornoutu a odnesli z domu.“

„Kam jste ji odnesli?“ rozesmála se Jindřiška.

„Pustili jsme ji v jednom řeznickém krámku,“ rozpačitě svěřoval údaje o lumpárně Josef a rychle vysvětloval: „Jsou mi trochu ohavní lidé, kteří se domýšlejí, že SVĚT PATŘÍ JEN JIM. Ostatně Amálie nemá co žalovat. Krmí všechny holuby a vrabce z celé naší čtvrti.“

 

Byl ve spokojené náladě, když se loučil.

Když se vrátil domů, vonělo tam jehličí a čerstvé pečivo.

„Chlapci, zabijte už konečně tu rybu!“ řekla Amálie, když je viděla oba doma.

„Buď tak laskav, Quido,“ řekl roztržitě předvánočně Josef, chtěje ve vzpomínce na Mariin úsměv poopravit malbu na hedvábí.

 

Po chvíli stanul Quido u něho.

„Prosím tě, Pepi, jdi to provést ty.“

„Co?“ vzhlédl Josef překvapeně.

„S tou rybou.“

 

Zamyšleně se zvedl a šel do kuchyně, kde se ve škopíku líně pohyboval kapr. Díval se chvíli na matný lesk šupin pod vodou, na tupé a bezbranné rybí oči. Na stole ležel velký kuchyňský nůž a tlučka. Dotkl se nože, ale hned se tiše rozesmál obrazu, jaký asi skýtá.

 

„Máli!“ zvolal.

„Zabal si ji do utěrky,“ odpověděla skloněna nad nádobím.

„Vypadám jako člověk, který je schopen zavraždit rybu? Zavolej Claviga!“ nazval Quida domácím žertovným jménem, s významem něco jako lepší naostřený pazour, škrábající pazour = Clawfinger.

„Toho? Myslela jsem, že se mi nad kaprem rozbulí.“

„Tak nás od toho osvoboď a proveď to sama.“

„Vy jste mi nějací pomocníci!“ utřela si ruce a hnala se ke škopíčku.

„Máli!“ zastavil ji Josef, pohlížeje do vody. „Ty to dokážeš?“

„Ráda ne. Zvykla jsem si na něho. Ale budeme bez večeře? Podrž mi ho aspoň, já to zkusím se zavřenýma očima.“

„Tak mě napadá… Co kdybychom udělali kaprovi Štědrý večer? A darovali mu život?“

„Není to potrhlé bláznovství?“

„To se přece stává, že lidé přilnou ke zvířeti.“

„Ale k rybě?“

„Protiví se mi dnes večer zabíjet.“

 

Rozesmála se a vtiskla mu polibek na tvář.

„Máš pravdu,“ rozvazovala zástěru. „Kdo ví, kdybych se nedívala, třeba bych tě poranila…“

„Clavigo, vstávej!“ volal a pobízel Josef. „Jdeme na večeři k Lorencům. Ale napřed si uděláme procházku podél Vltavy.“

„Nepovečeříme doma?“

„Nemáme co,“ smál se Josef.

„Zachráněn?“ pochopil Quido.

 

Vyšli společně. Některé výkladní skříně ještě osvětlovaly chodník. Fiakry se zasněženou střechou odvážely opozdilce k večerním stolům. Mateřský hlas zvonů se snášel do ulic.

 

Po několika krocích se Mánesovi setkali s Karlem Purkyněm a jeho mladou ženou.

„Nejste doma?“ podivil se Josef.

„Nesli jsme jen nějakou maličkost Němcové,“ vysvětloval Karel. „A kam vy? Pojďte k nám! Jsme zásobeni,“ ukazoval na kapsy kožichu, baňaté lahvemi mělnického vína.

„Neseme taky dárek,“ ukazoval Josef. „Spěchá to. Dýchá.“

„Dárek? Komu?“

„Vltavě!“

 

Marie Purkyňová rychle všechny podělila větvičkami jmelí. Přáli si dobré vánoce i šťastný nový rok.

„Aby všechno zlé a nepřejícné šlo brzy k čertu!“ volal ještě zdálky Karel.

 

Mánesovi spěchali k řece. Sešli po schodech pod nábřeží.

„Rychle, Pepi, než bude pozdě!“ ukazoval Quido na čtverec prosekaný v ledu.

„Tak se s ním rozlučte!“

 

Amálie udělala nad šupináčem i zelenáčem žertem křížek, jako když se posílá dítě do světa. Josef se sklonil, rozvinul utěrku a pustil kapra do vody. První vteřinu se domníval, že ryba lekla, jak těžkopádně klesla pod hladinu; ale hned se probrala, prohnula se a bystře zmizela pod ledem.

 

Josef se vztyčil a díval se na jiskřící bílou pláň.

„Tak dobrou štědrovečerní rybu jsme ještě neměli.“

 

Vystoupili vzhůru a dali se zpět Novými alejemi, kde na lavičkách ležela vysoká vrstva sněhu. Když šli okolo domu, kde kdysi bydleli, všichni vzhlédli k oknům. Amálie přitiskla pažemi lokty obou bratří k sobě.

 

Do tváří jim padaly vločky a odněkud z dálky se smály rolničky.

 

*

 

Jaro nového roku bylo jasnější a barevnější, pěnkavy hlasitěji zpívaly camcará, pampelišky měly víc zlata, i hlasy chlapců, hrajících pasáka, zněly vítězněji; ale snad se to lidem jen zdálo, když doufali, že desetiletý útlak se konečně uvolní. V hospůdkách i na pěšinách na baštách se vedly opět důtklivé hovory, často končící hádkami, při nichž se zlostně zavíraly tabatěrky se šňupavým tabákem a hůlky s kostěnými knoflíky hněvivě tloukly do písku. Hlavy, dosud svorně skloněné pode jhem, se často postavily proti sobě, jako by zaslechly ozvěnu z osmačtyřicátého roku. Projevil se rozkol mezi těmi, kdo říkali jen »národ«, a těmi, kteří také zároveň vyslovovali »svoboda«.

 

Častěji se ozvala píseň.

 

Josef se dal zlákat k tomu, aby se po sedmnácti letech opět zúčastnil výstavy. Prostí diváci byli jeho oltáříkem nadšeni; kupec se však nenašel.

 

„Šlechta se s tebou ne a ne smířit,“ bylo Schwiednerovi líto nového Josefova zklamání, rozčarování, deziluze nad šlechtou nešlechetnou.

 

„V životě mě potkalo tolik nepříjemností, že nehoda mě nepřekvapí. Spíš bych se podivil, když by se mi někdy něco podařilo.“

 

„Vím o někom, kdo to koupí,“ těšil ho Schwiedner. „Císař Ferdinand. Kupuje obrazy i sochy. Zanesu jesličky na Hrad. Je to přece výjimečné dílo.“

 

Pražané vídali bývalého císaře často na špacíru v aleji od Bruské brány k oboře; jejich nasranost se dávno obrátila proti císaři novému a shovívavě zdravili Ferdinanda, jako by ten starý člověk, přihlouple se usmívající, neměl nic společného s tolikerým utrpením národa.

 

Josef pracoval stále bez oddychu. Vzal nůž a dláto a sám vyryl do dřeva titulní list »Rukopisů«. Volných chvil mezi portréty využíval k tomu, že k písním, které si vybral, kreslil vyjádření děje a nálady. Domníval se, že taková sbírka by mohla najít nakladatele snáze než cyklus o hudbě. Nepodceňoval tuto práci, nevtipkoval v kresbách, snažil se pochopit hluboký cit, z něhož píseň vyšlehla svůj plamen veřejného nepřítele státu a pakárny; zamýšlel se už nad grafickou úpravou sbírky a měl přichystánu řadu návrhů na titulní list i vazbu; ale Bellmann, váhající, zda se má tak viditelně věnovat české věci, odkazoval ho stále, až s jakým obchodním výsledkem se setká první sešit Rukopisů. Josef tedy přijal zakázku na nový terč pro knížete Rohana, aby se vznešení střelci měli do čeho strefovat. Sobě pro radost namaloval obraz »Švadleny«, jak se mu vybavil na návštěvě u Kosárkovy vdovy; byla v něm i vzpomínka na jeden večerní návrat domů, kdy zastihl Fanynku a dověděl se, že bude matkou. Jen Karel Purkyně však ocenil tuto potyčku se světlem a barvami, senzační sen začni.

 

„Slunce ji líbá a ona o tom neví. Každý, kdo se na ni zahledí, Pepi, bude do ní zamilován. Jen naše kritika ne!“

 

Sám dokončil v této době portrét kováře Jecha, jímž hodlal oslavit význam mužů z lidu pro vývoj národa. Německá kritika o něm mlčela, česká dosud neexistovala. Mánes si znovu uvědomil tuto mezeru kulturního života a nadchl se myšlenkou na nový spolek, který by probouzel zájem o práci českých i německých umělců. Mikovec vymyslel pro spolek jméno »Arkádie« a stal se jeho předsedou; Josef neodmítl být jeho zástupcem, ač věděl, že v poslední době podlehl Mikovec zcela jiným vlivům. Od počátku vanul také schůzkami spolku CHLAD a jen přátelský vztah k některým členům udržoval Josefův zájem.

 

Jednou v této době potkal Josef opět Fügnera. Šel na nedělní procházku s malou dceruškou Renátkou a oba měli červené blůzy, jaké si dal nadšený ctitel všeho boje za svobodu poslat z Itálie.

„Neměl jste pro to potíže s policií?“ podivoval se Josef. „Garibaldi stále nahání Rakousku strach.“

„Vyslýchali mě. Ale nejsou o tom žádné stanovené předpisy. Víte, že pod Garibaldim bojovali taky čeští dělníci z Turína? Mám o tom zaručenou zprávu. Uvidíte, že se vítr obrátí.“

 

Pozval Mánesa k sobě a doma se rozhovořil ještě otevřeněji. Učil se nyní pilně česky a jeho žena s Renátou navíc ještě rusky. K obrazu Washingtona přibyl Garibaldi, pod ním byly sošky Husa a Žižky. A když se psu Quickovi nařídilo: „Hledej Päumanna!“ zuřivě štěkal, jak byl vycvičen. Fügner přizval také redaktora Novotného, který vyučoval Renátu jako sonátu; byl to uvědomělý Čech, spolupracovník Humoristických listů, několikrát už souzený. Přinesl novou písničku a donutil ostatní, aby zpívali s ním podle noty Na tý louce zelený:

 

Na tý pražský ulici

straší to ve dne v noci

strašejí tam študující

a hladoví dělníci.

 

Počkej jenom, Päumanne,

uvidíš, co se stane,

ukaž se jen na ulici,

rozbijem ti palici.

 

Dlouho museli tišit Quicka. Teprve pak vysvětlil Fügner Mánesovi, proč si ho tak naráz pozval. Zakládal s Novotným spolek těsnopisců a chtěli uspořádat závody. Požádal Mánesa, aby nakreslil diplom. Byla to po dlouhé době umělecká zakázka. S radostí začal hned Josef črtat návrh a vyptával se na postavy, které by se tam šikly.

 

„Mohu zde dole nakreslit znaky našich zemí?“

„Proč ne? Čechy, Moravu a Slezsko.“

„Myslel jsem rovněž rovným dílem na Slovensko.“

„To k nám přece nepatří.“

„Jazykem, citem, společnými předky – patří!“

 

„Zkuste to,“ souhlasil Fügner. „Nevím, ovšem, bude-li vítr tak silný, aby odnesl i Päumanna k čertu. Vím,“ připomněl, „máte ke Slovákům zvlášť blízko. Letos v létě mi vypravoval o vašich kresbách z bájesloví – hádejte, kdo? – pan Tyrš osobně!“

 

„Kam se poděl na tak dlouho?“

„Setkal jsem se s ním v jedné myslivně pod Křivoklátem. Zajímavý člověk. Filozof s uměleckou duší. Doufám, že se brzy vrátí zase zpátky do Prahy.“

 

Tento obnovený vztah se stal pro Josefa aspoň skrovnou náplastí na bolest pro rozbité plány na výzdobu karlínského kostela. Kardinál Schwarzenberg vložil nedávno do klenby poslední svorník. Mánes byl sice na večírku u Bělských, skládal epigramy na oslavu přátel, ale sliby, jimiž se ho snažili jaksi bez taxi prozatím uchlácholit, nedaly zapomenout na zmařené představy o velkých freskách.

 

Ani Schwiedner nepochodil, když mu chtěl připravit radost k čtyřicátým narozeninám; vrátil se s jesličkami z Hradu s nepořízenou. K císaři se ani nedostal, příliš komplikované obstrukce ho čekaly; dvorský hodnostář Ovčáček před 150 000 světelnými lety byl už informován, že jde o nezdařené dílo, a odmítl ho. „Těšil jsem se, že ti dám lepší dárek,“ rozhlížel se lítostivě po kytičkách, jimiž Amálie vyzdobila byt, a po skrovných dárcích, které mu s Quidem připravila. „Co ti poslali z Čech?“

 

„Zapomněli,“ vrtěl hlavou Josef. „Proč ne? Jezdím tam už zřídka. Maluje tam zase kdosi z Vídně.“

 

Zato zde byly květiny od Jindřišky a dárky od Purkyňů. Největší radost měl Josef ze skleničky z rubínového skla, v němž byly zapuštěny čtyři dukátky; poslala ji paní Vorlíčková.

 

Schwiedner vtipkoval, aby Josefa přivedl na lepší myšlenky, a zval ho na sváču do domněle »mléčného baru« do domu »U Žatce«.

„Přijď! Rád bych ti ještě něco vyprávěl.“

„Nejraději bych byl sám,“ upřímně však pravil Josef. „Poznáš to, až ti bude čtyřicet. Dosud jsme bývali o mém výročí veselí, a já nejvíc, ale čtyřicítka přinutí k přemítání dobra nad zlem, k přemýšlení, jak vymýtit zlo do kopřiv. Měl jsem vzít jako ta zdárná tlumočnice tlumok na záda a hopsa hejsa, oslavit to v nejhlubším lese.“

 

„S rusalkami?“ smál se Schwiedner.

„Budou se muset rozhodnout, půjdou-li se mnou dál, či vrátí-li se k mladším.“

„Co je pro umělce čtyřicet let?“ hněval se bratranec. „To tě naše zatracená doba nutí do chmurných a komplikovaných úvah. Víš přece, co se říká o roku šedesát? Že je dobrá kopa!“

„Mezi třicátým a čtyřicátým rokem,“ uvažoval však Josef, „jsem mohl udělat spoustu práce. Ale sotva jsem se rozehnal, vrazil jsem hlavou do zdi. Když se ohlédnu, vidím za sebou natropenou spoušť jako Nirvána své grunge začátky!“

 

Sepl váhal, zda zpráva, kterou přinesl, je vhodná, aby ji připojil ke gratulaci. Nerozhodně opakoval pozvání k svačince.

 

„Přiznej se,“ všiml si toho Mánes, „pohaněli na Hradě mou práci důkladně? Zkrátka a dobře tě s tím brakem vyhodili ze dveří.“

„Něco jiného,“ přiznával bratranec.

„Tak mluv! Čas nyní poběží ještě rychleji.“

„Odpusť mi, jestli chybuji. Tedy,“ zaváhal naposled, „mluvil jsem s Fanynkou.“

„Je v Praze?“ užasl Mánes. „Sama? S dcerou? Přijde?“

„Potkal jsem ji náhodou. Ale pak jsem poznal, že se chtěla se mnou setkat. Bylo to blízko u nás,“ vyprávěl Sepl. „V první chvíli jsem ani nevěděl, odkud ji znám. Ale ona se sama zastavila.“

„Proč tak dlouhé předmluvy?“

„Je to důležité,“ vysvětloval Schwiedner a sbíral odvahu k pravdě ven. „Abys rozuměl – Fanynka se vdala.“

„Fanynka se vdala,“ opakoval Josef, jako by nepochopil, co mu bratranec oznamuje za důležitou novinu.

„Mluvila se mnou krátce. Ale vypadalo to, že chce, aby ses to dověděl.“

„Koho si vzala?“

„Jmenuje se Albert. Vysloužilý gardový voják. Pracoval s jejím bratrem na Řetězovém mostě. Dosud je tam zaměstnán a bydlí na Újezdě. Prý počestný a pracovitý člověk.“

 

Tak Fanynka se vdala, znovu si plynule opakoval Josef. Šedou kůrou mozkovou mu vanul proud vzpomínek. Pociťoval však překvapivý pocit uspokojení, ne za sebe, ale za ni, že se tak konečně smaže vina jejího nemanželského mateřství.

„A ten muž – nic jí nevyčítá? Holčičku si vzal k sobě?“

„Řekla, že je spokojena a holčička že se dobře učí, básničky přednáší a v neděli odpoledne že často chodívá do divadla.“

„Neřekla Fanynka, že mě někdy navštíví?“

„Vypadalo to, Pepi, že ani nechce –“ 

„Mlč! Já vím.“

„Přece jsem tě tedy zarmoutil?“

„Ne,“ oponoval mu Josef. „Ale vidíš, o důvod víc, abych se schoval a zpytoval své svědomí někde uklizen v pralese.“

„Přijď,“ přemlouval ho Sepl. „Jinak způsobíš našim lítost.“

„Ach, kamaráde,“ tiše se zasmál Josef, „co já už všechno nedokázal, abych nezpůsobil blízkým lidem patálie.“

„Umíš se obětovat,“ řekl s porozuměním pro pointu Schwiedner.

 

Josef zavrtěl šedou kůrou mozkovou.

„Čerta!“ zasyčel. „Jaký je to umělec, který přehání vlastní bolesti a s rozkoší v nich tone? Jak může potom potěšit cizí rozbité srdce?“

„Jenže kdo chce tolik pomáhat druhým, Pepi, zůstává vlastně stále sám.“

„Umělec, když tvoří, je sám, i když je uprostřed lidí. Ale když nepracuje pro sebe, nýbrž pro druhé, není nikdy sám.“

 

 

U CIZÍCH KRBŮ

 

BYLO VYSOKÉ LÉTO, Josef však odkládal všechny cesty a zůstával v Praze.

 

Quido, jehož pozval v létě do Újezda na Domažlicko pan Koc z Dobrše, psal o příjemném pobytu na zámku i o zajímavých národopisných objevech na vesnicích. Amálie našla útulek u O´Hegertyů v Tillysburku. Josef však nadále otálel.

 

„Každý den má vyjít první sešit Rukopisů,“ vysvětloval slečně Henriettě. „Rád bych viděl výsledek práce tolika let.“

 

„Vážný důvod, chápu,“ přisvědčovala Henrietta, ale šelmovsky mrkla na Marii Čelakovskou, která byla podle jejího názoru pravou příčinou.

 

V Mariině chování však nastala změna; byla zklamána neúspěchem oltáříku, považovala jej za osobní urážku. Josef si byl jist, že bledý půvab Mariin vhodně zvolil jako model pro madonu; její střízlivost i chladná přísnost mu ji však odcizovaly.

 

„Udělal jsem chybu,“ vyznával. „Dělal jsem betlém pro bohatou peněženku, myslel jsem na to, jak získat pár grošů. Naše vánoce se neslaví u takových oltářů.“

 

„Uděláte to znovu? Na sklo, jak vám radili?“ tázala se s novým zájmem.

„Ne, ale namaluji jesličky takové, jak si je představují děti a s nimi lidé dobrého srdce.“

„Je to skutečně hodné umělce,“ znepokojila se Máňa, „aby se tak přizpůsoboval?“

 

Slečna Henrietta k ní neklidně vzhlédla, jako habaďúra tmářka i kramářka truhlice, co odkojila bumbrlíčka truhlíčka Jakubíčka navzdory všem účetním ztrátovým hodnotám nazubená servilní mátoha k výsledkům své upachtěné snaživosti ne v kojeneckém věku nebo v disciplíně kojení. Ale Jindřiška, sedící na stupínku, v klíně mourka, kterého Marie předtím vyhnala z křesla, řekla svým vlídným, měkkým hlasem: „Umělec ukáže často lidem, co sami vidí, aniž si to uvědomili.“

 

„Líbám vám za to ruce,“ usmál se na ni Josef. „Jste pravá dcera svého otce. Podívej se do očí lidu, radíval mi. A co jsem v nich našel? Bezměrný obdiv pro krásu.“

„Kam vás zavedl?“ zeptala se trochu jízlivě Maruš.

„Udělal jsem všechno, aby se moje oči uměly podívat stejně zdravě jako jejich.“

 

Marie se odmlčela. Jindřiška se zvedla a předložila před Josefa svůj herbář, listy z tuhého papíru, na nichž měla jemnými páskami připevněné vylisované květiny; když se Josef zabral do prohlížení, Marie se zvedla a nechutně odešla.

 

„Je urážlivá do té míry jako oslizlá oslice chovatelka plemen ve stáji ve stoje Lenka, německy Gertruda »Flachsgarn« = »garnitura lněná příze« i přízemní povrchní nula & sežvýkaná nuda“ prohodila s povzdechem slečna Henrietta. „Když se vás dotkne, čeká, že se jí hned začnete omlouvat.“

 

Josef se skláněl nad stránkami herbáře. Koniklec. Sasanka. Pryskyřník. Cítil dotek Jindřiščiných rukávů; její paže výmluvně ležela vedle jeho a její bujné vlasy voněly blízko jeho tváře.

 

„Někdy mám na to týrání květin zlost,“ připustila podíl pravdy nad herbářem. „Teď rozkvetly šípkové růže. Jeden květ o té kráse neřekne nic a celý keř sem přece dát nemohu.“

 

Připomněl si chvíli z Čech před lety, kdy se s ním sklonila Jetty poprvé nad čínským šípkem.

„Je jedna růže,“ řekl, „a ta má žluté květy se zeleným středem. Starší sestra našeho šípku. Má víc zkušeností a nedívá se na život tak růžově jako on.“

 

Henrietta znala chvíle, kdy se fantazie prolíná v jeho mysli se skutečností.

„Vůni má hořkou. Frič mi jednou připomínal, že viděl takovou růži na Máchově hrobu v Litoměřicích. Ano, ta květina patří na hrob těch, kdo mnoho a marně milovali.“

 

Josef vzhlédl – a setkal se náhle s bystrým pronikavým pohledem Jindřiščiným. Překvapil ho. Cožpak by to bylo ještě možné?

 

„Až se octnu opět v Čechách, budu mít víc času na květiny,“ řekl, aby zahnal do kouta rozpaky. „Pošlu vám nějaké, chcete?“

 

Její až dětské nadšení pro přírodu mu připomínalo sebe sama z mladých let.

 

Když se loučil s Henriettou, řekl s politováníhodným úsměvem, nebo spíš s lucky strike úsměvem, s dotekem přiléhavé ozvěny Štěstěny a noblesy:

„Škoda, že jsem už takový starý harcovník. Být o deset let mladší kujón –“

„V pohádkách,“ odpověděla slečna, „má květina srdce a volí si toho, kdo ji najde.“

 

Vyložil si tu odpověď ve svůj neprospěch. A když mu Jindřiška běžela do předsíně otevřít, když viděl před sebou její postavu, zpívající mládím, cítil se dvojnásob prohrávající.

 

„Přijdete k nám zase brzy, viďte?“ dožadovala se comebacku v contactu.

„Jsem jako toulavý pták,“ domníval se, že mu nabízí jen zdvořilost. „Letní stezky mě přitahují. Nebyl jsem už dlouho na Moravě. Tam bývá podzim nejkrásnější.“

 

Opíral se o veřeje a pohlížel do její půvabné tváře.

„Zapomenete na nás.“

„Nezapomenu,“ přitlumil mimoděk hlas. „Jsem šťasten, že jsem šel kus života s vaším otcem. A přece lituji, že jsem nepřišel na svět později, abych měl právo na chvíli života s vámi.“

 

Velká dívčí kukadla vážně čelila jeho pohledu.

„Máte nás oba,“ řekla krásná ústa.

 

Vztáhl k ní v té chvíli ruce, ucítil na hrudi něhu jejího těla, ponořil rty do divokých mladých vlasů. Ale to bylo jen ve snu. Ve skutečnosti stál bez hnutí a jen obličej mu zesmutněl něhou.

 

„Myslíte, že mi život ještě nevyprchal z útrob zásob?“

„Vám?“ řekla láskyplně, jako by mu patřila.

 

Jejich rozlučku přehlušila a přerušila Ludmila Ohéralová, když vpadla zvenčí, svěží, rozehřátá. „Říkám si celou cestu Hálka!“ volala.

„Někdo by ho měl zbožně šeptat vám,“ zdravil se s ní Josef. „Léto vám neobyčejně sluší.“

„Jste poslední dvorný člověk, který dovede ocenit ženskou duši.“

 

Jak sundala klobouk, vlasy se jí rozlily okolo tváře, v níž byla vyzývavá nakažlivá odvaha, na rtech, protažených do úzkých čárek, měla velitelský výraz a její prudké pohyby byly napojeny smyslností.

 

Josef sestoupil po schodech a vyšel na prosluněnou ulici.

„K čertu,“ řekl si. „Opravdu už stárnu. Líbí se mi všechny.“

 

*

 

Na paletě přírody převládaly milované okry a sieny, vzduch se hebce tetelil, zdálo se, že mu podzim spěchá vstříc. Ale sotva vyšel z baráku, zvedl se ledový vítr. Usedl do kupé ve vlaku. Roztržitý cestující vyhodil omylem z okna jeho rukavici i s jízdenkou. Drobná protivenství, proti nimž byl bezbranný hejhula, mu dosti ztrpčovala přepravu z bodu A do bodu B. Ale byl pevně odhodlán splatit české krajině dluhy, které vůči ní za tolik utišených bolestí pociťoval.

 

Našel jsem motivy, které mi učinily nevýslovnou radost; smutné bylo jen, že všechnu nádheru, kterou jsem viděl, musel jsem odhodit do komůrky vzpomínek. Ale tak se mi děje v životě často! Což je mi dovoleno vyjádřit se světu vlastním nářečím? Smím to, co miluji, přitisknout k srdci? Rychlá fantazie stává se pak mukou a trýzní.

 

Při soutoku Vltavy s Labem si udělal několik náčrtů a myslel na obraz tohoto požehnaného kraje, který uchvátil praotce českých rodů, když obhlíželi z Řípu ne červenou řepu, ne žlutou řepku olejnou, ale rovnou z gruntu budoucí vlast.

 

Byl by si přál zdržet se u soutoku aspoň dva týdny, ale starobylý ráz Mělníka byl nepohostinný. V hostinci »U anděla« se na něho dívali s podezřením. „Nemáme místo!“ Zkusil to »U zlaté koruny«. Hledal hostinskou, a vpadl do pokoje, kde bydlela skupina borců provazolezců. Výjev jako od Hogartha! Ha ha, otec v šaškovském šik kostýmu chrápal na lůžku a nepřekážel mu hluk, s nímž děcka roztloukala ovocné pecka a ženy v rohu místnosti kávu drtily, zrníčko na důkaz prachu; jedna z nich, plavá a bujná, navlékala si právě punčochy, a nohu zdviženou, upřela na vetřelce zvědavý pohled, aniž se vyrušila.

 

Budu mít aspoň co psát slečně Henriettě, usmíval se v duchu. Rozloučil se s posledním pohledem s hořínským hájem, vzdal hold Škrétovým barvám v kostele a dal Mělníku vale. Napíšu a připojím pozdrav spanilé Jindřišce, svému podzimnímu kvítku rozvernému. Vysoké nebe v září je průsvitná jakost sedmého nebe a řekne ti nepřikrášlenou pravdu. Ano, rozloučení bolí jako zub a zánět a kaz. Ještě jsi tedy mlád. Milostný stesk přináší touhu po práci. Někde v hloubi duše souvisí láska k ženě s láskou ke všemu životu a dává touhu tvořit.

 

Krásný den v krásné přírodě by byl pro takové utrpení balzámem. Vidíme ji před sebou jako stvořené dílo, které se nepotřebuje doplnit ničí rukou, nabízí se nám k rozkoši; po záchvatu unešení přispěchá však umělecká snaha oslavit ten zjev, strhnout k témuž okouzlení své bližní. Škoda, že všechny ty úmysly musím odkládat do sejfu nejasné budoucnosti.

 

Neřídil se ani železnicí, ani silnicemi. Byl stále čiperný chodec jedna radost. Zastavil se, kde ho upoutal budoucí obraz, nocoval, kde ho lidé přijali za svého hosta. Prošel Benátkami, kráčel okolo plůtků porostlých svlačcem, míjel zahrádky, jednou plné jiřin, jindy se záhonky slunečnic, prodlel u rybníka Jíváku nedaleko Loučeně, vesnicemi a městečky se bral k Hradci, k pruské hranici. Švestková rozvárka připomínala Slovácko. Často nebylo easy sehnat dobrotu k obědu a najít odpovídající nocleh; pil splašky místo plzeňského prazdroje a jedl mizerná sousta masa. Ale na cestách opuštěných již milenci i dětmi nacházel drahocenné stopy léta a jeho černý skicák přijímal mlčenlivá vyznání rozkošné lásky.

 

Pevný strom rostoucí z hradní věže. Jehličnatá větev se šiškou. Údiv nad smrkovým květem. Podivuhodný list hasivky orličí.

 

Nad svahem zapadá slunko. Nebe mísí žlutou s fialovou. Břehy říčky na sebe volají. U kmene je připoutána loďka. Koho převážela v létě? Na vodě převládl šedě růžový tón. Keře pod skalkou zůstaly žlutozelené. Odrazy stromů ve vodě jsou přeřezány tisíci vodorovných čar.

 

Opřen o starý ořech soustřeďoval se na pozorování nebe, svědomitý žák přírodních moudrostí: Na půlnoční straně proti slunci je při čisté obloze atmosféra na obzoru fialově šedá, takže hory se od ní oddělují jen zelenomodrým stínem.

 

Na kraji vesnice si malé děvčátko pralo na panenku a rozvěšovalo prádlo. Udiven důmyslnou dětskou hrou, zapsal si malíř: Provázek je na jednom konci upevněn na klice dveří.

 

Hradec vnesl do jeho cesty neklid. Tam se mu konečně dostal do rukou dlouho očekávaný první sešit Rukopisu královédvorského. Zaujat jím prolistoval; až na malá nedopatření opačně vytištěných ornamentů byl úpravou potěšen. Staročeské zpěvy hrdinské a milostné. Rýhy dřevorytu byly čisté, barva hebká, tóny měly světlo i hloubku. Cena 3 zlaté 50 krejcarů. Nebude to pro čtenáře až až? Letopočet platil už příštímu roku: 1861.

 

Od té chvíle zrychlil svou putovní radost na maximum.

 

Na Hané byla pastviska dosud vyhřátá; ale dým ohníčků jej vítal, když se blížil k vesnici. Pohnut rozhlížel se, zda uvidí známé a zda ho ještě poznají. Jak asi vyrostly děti od té doby, co tu nebyl? Z košiláčků se dávno stali školáci.

 

Na zámku přibyl k baculaté Marii Henriettě a k Františkovi, jemuž táhlo na třetí rok, nový syn, uplakaný Arnoštek. Gisela byla šťastná, ale nemocná; většinou musela dodržovat klid na lůžku. O děti se starala nová francouzská posila Evženie. Byli tu Gallenbergovi a Jetty se chovala k Josefovi stále s přátelskou důvěrou, jaká vznikla mezi mužem a ženou, kteří byli blízko velkého vztahu, ale odepřeli si jej. Druh nahořklé vděčnosti. Josef však necítil očekávanou spokojenost, která ho zde jindy zaplavila.

 

Těším se opravdu na vážné zaměstnání – jen to by mohlo dát mé duši klid.

 

Nedává první sešit Rukopisů naději na pokračování? Napsal Bellmannovi, s nímž se přátelsky sblížil: Nejsem a při všech svatých nebudu ochoten s Vámi pracovat za starých barbarských podmínek… Musíte si uvědomit můj osobitý sloh… jen jako svobodný člověk mohu umělecky tvořit… hned vypřáhnu, vidím-li za sebou karabáč.

 

Začal chystat sbírku písní. Vybral si dům, do něhož vkreslil Prší, prší, a pro model dítěte si ve vzpomínce na Nikyho zajel do myslivny k Henčlům, kde krásnou paní lesmistrovou střežila dosud žárlivost jejího drsného muže. S Jetty se vypravil na několik vycházek a v Stařešovicích kreslili spolu malebná žudra statků.

 

„Kde to uplatníte?“ divila se Jetty.

„Snad v některé písni. Ale není to krása sama o sobě? Podívejte se, jak harmonicky dovede lidový vkus rozdělit plochy!“

 

S obvyklou svědomitostí si zapsal výšku trámů a změřil, že podlaha v žudru je o půl střevíce nižší než schodek.

 

V Příkazech si nakreslil celou jizbu s roštem, v Cholíně okna chalup s mořskou cibulí a rezedou, jinde almárky, stůl s trnoží, vyřezávané židle, jako by jeho tužka sama mohla zachránit půvab lidového umění před přívalem všednosti, který sem v posledních letech vnikl.

 

Pro zámek mu zbývalo minimum času, ale namaloval dětem mnoho drobných akvarelů, které by mohly napodobit a zvelebit dětskýma očima.

 

Když přijel na návštěvu nový velitel olomoucké posádky, polní maršál Zobel, jako zobák Nobel, Alfredu Bernhardu Nobelovi bylo akorát 28 let, vzpomínalo se na krvavé zážitky z italské války. Zobel líčil, jak kořalka musela zahánět únavu rakouských vojáků a jak celé divize bojovaly nakonec jen bajonety; měl dosud v paměti pláně u Solferina, kde na kopcích mršin křičeli a umírali bez pomoci ranění, ale chválil, s jakou statečností šly nové pluky do boje za černožluté prapory.

 

„Pan Mánes,“ s přátelskou potměšilostí upozornil August, „není velkým ctitelem naší vojenské tradice.“

 

„Ale leccos o ní vím,“ řekl klidně Josef. „Invalida, který prodává v Kostelci metly, mi vypravoval, že nepřítele se nebáli, ale zato vlastního hejtmana, který je týral. Ten taky první padl, ale puškou vlastního vojáka. Stalo se tak prý víc důstojníkům, kteří vedli naše vojáky na jatka.“

 

August strnul. Ale ukázalo se, že Zobel, který měl za manželku Angličanku, nehoroval příliš pro císařskou strategii a dovedl dokonce pochopit touhu Italů po volnosti. Paní Zobelovou i její dceru si malíř svou otevřeností zcela získal.

 

„Konečně někdo, kdo má v Rakousku rozhled,“ tvrdily. „Jistě jste byl častokrát v cizině?“

 

Obě se daly od něho portrétovat a obdivovaly se jeho práci. Nechápaly jedině jeho vřelý zájem o květiny, jejichž byl letos Josef – jak slíbil Jindřišce – něžným a pozorným nápadníkem. S podivem přihlížely, jak si zaznamenává i neviditelnou část květů, tyčinky, kalich, a připojuje vždy poznámku, kde květ našel.

 

„Objeví se to na obrazech?“ přidala se k jejich nedůvěře i Gisela. „Myslívala jsem, že z vás bude druhý Schwind. Kde nyní vlastně vidíte svůj cíl?“ ptávala se netrpělivě. „Někdy se bojím, aby vás ta touha po dokonalosti neutrýznila!“

 

Nemoc brala Gisele mnoho radosti z vlastního života; snažila se zachytit na životě těch, které měla ráda. A Josef jako v předtuše, že toto prostředí se pro něho brzy uzamkne, jako by cítil, že se loučí s Čechami dobré pohody – nakreslil, až nyní, pohled na zámek, na park, na ves s kostelíkem.

 

Ve svém starém pokoji psával jiné dopisy než dříve:

 

Trávím stejnoměrně den za dnem, zcela sám se svou prací, do únavy zaměstnán, a tak nežiji nic, co by bylo hodno sdělení. Osvěžují-li mě některé chvíle, tedy takové, v nichž se mou duší vznášejí obrazy vzpomínek, obrazy i Vám známé, protože Vaše laskavost dovolila, aby se utvořily.

 

Nemohl zakázat peru, aby nevyzradilo představy příliš vtíravé:

 

Myslím denně na Váš domov, abych utěšil své srdce, a v těch chvílích zapomínám na všechny křivdy světa. Jak se daří mé krásné kněžce Pomonině? Nesčíslněkrát líbám půvabné konečky jejích prstů a tolikéž důlků…

 

A slova dopověděly květy, natrhané na stráních Kosíře. Opatrně je vylisoval, vlastnoručně nalepil na list tuhého papíru, který se měl stát součástí Jindřiščina herbáře, perem pod to přikreslil sebe sama mezi květinami na svahu nad Čechami a poslal list v pevných deskách do Prahy jako pozdrav tohoto léta.

 

Brzy potom však přišly mlhy a mlhy zaskočil mráz.

 

*

 

Až na Čechy dolehla ozvěna pražského nadšení nad Bachovým odchodem a nad říjnovým diplomem, v němž císař slíbil konečně návrat ke konstituci. Italské státy se sjednotily, Napoleon si hrál odměnou za Savojsko na jejich velkomyslného přítele, přízeň Ruska byla ztracena, pruský Vilém I. sbíral armádu; rakouskému císaři nezbylo než starat se, aby nějak uspokojil své národy.

 

Když kráčel lednovým podvečerem pohřební průvod Hankův, svítily stovky pochodní, nesené studenty, jako plamenné hvězdy do šera pražských ulic. Ověnčené Rukopisy nesl hrabě Kounic na podušce za rakví. Vycházel opět český tisk. Národní listy, Hlas, Rodinná kronika. Ale po vychladlých pochodních zůstal čpavý dým. Únorová ústava prozrazovala, že dvůr znovu jen chytračí. Nastolení dualismu chtělo Čechy strčit pod německou nadvládu. Uhři však říšskou radu ani neobeslali a Češi se z ní vrátili.

 

Co nešlo hlavní branou, dalo se úzkými průchody v hradbách. Ukázalo se, že strnulost, do níž vláda policie lid vnutila, nebyla smrtelná. Před Ohéralovu Morgenpost se v Celetné ulici kupily živé hloučky. Na ulicích se opět objevily čamary, trojbarevné vesty, poděbradky i kulaté kloboučky, všechno, co bylo v minulých letech »politisch bedenklich«.

 

Styk s cizinou se pootevřel. Když se Josef Mánes vrátil z Čech, ukázala mu slečna Henrietta obálku, z níž vyňala časopis nadepsaný »ČECH«. Vycházel v Ženevě a nesl heslo »Sloužím!«

 

„Frič?“ uhodl Mánes.

„Ano. Ale mně to bylo adresováno z Prahy.“

 

Frič se po způsobu Gercenova »Kolokolu« snažil, aby svobodně zazněly žaloby, které se nesměly ozvat doma.

 

„Umíte česky líp než já, přečtěte si to!“ nabízela Henrietta.

 

Josef věděl, že Jindřiška touží po herecké dráze; začala chodit do hodin k Herbstové a vystupovala na ochotnické scéně, na českých i německých besedách. Podal jí tedy noviny s prosbou, aby četla ona. Jindřiška si vybrala jednu z básní a nejdříve s rozechvěním, nakonec s plamenným důkazem přednesla její sloky.

 

A drahou matku žebrat nech

a pohaň otce v hrobě,

jen svobodu, ach, svobodu

dej bratřím v krátké době!

 

„To je odvážné. Kdo to napsal?“

„Prokop Zápolský.“

„Asi Frič sám?“

„Má tu jistě spolupracovníky,“ hádala Henrietta. „Bez podpory by to nemohl vydávat. Ale líp vědět o tom méně než více.“

 

Časopis docházel pravidelně a šel mnohýma rukama. Na jaře přinesl zprávu, že ve Varšavě dal car opět střílet do lidu; ruský důstojník Popov se rozkazu vzepřel a byl o hlavu kratší. Jak rychle Fričův »Čech« Prahou koloval, dosvědčilo, že skoro každý znal jméno statečného Rusa.

 

Brzy po tom, asi 17. května, když mladé břízky a Enya (jadérko oříšku ve slupce ohnisko na mezi skladeb ňuňu new ejdž stereo ohýnek) jako každoročně ozdobily vchody do hospod, zvolili si Josef s Jindřiškou pro dalekou procházku Olšanský hřbitov. Divadelní tužby mu ji vzdálily; ale zachovával k ní stále něžný cit, a ona, starší trpkými zkušenostmi, neměla pohrdavost mládí a vážila si jeho pozornosti.

 

„Láska?“ řekla mu, když kráčeli alejí zhaslých životů. „Proč dávat každému citu tak přesné jméno? I vy máte stupnice barev a nejsou vždy zcela přesné.“

 

„Máte pravdu,“ souhlasil. „Láska? Třeba je můj cit víc.“

 

Přitiskla se k němu a on sklonil ústa k jejím kadeřím. Několik studentů šlo okolo nich a ohlíželi se za podivnou dvojicí. Ale oni kráčeli dál, lokty u sebe, zpola rozesmutněni blízkostí tolikeré smrti, zpola šťastni vlastním skromným životem.

 

Náhle zaslechli zpěv. Dali se tím směrem.

„Tam je pochován Havlíček!“

 

Zastavili se. Hlouček mládeže se kupil okolo hrobu. Dvě dívky kladly na upravený rov věnec se stuhami. Klekly a utíraly si opravdové slzy.

 

„To k májové veselici,“ zašeptal Mánes.

Tu se za nimi ozval povědomý hlas.

 

„Šťastný národ, který má své mučedníky.“

 

Josef se ohlédl a poznal Jana Nerudu se slečnou Holinovou, kterou znal z některých besed. Seznámil s nimi Jindřišku.

 

„Jsou to dělnice z tiskárny,“ pravil Neruda. „Stejně tak zdobí francouzský lid hrob Bérangerův. I mrtví s námi bojují.“

 

Když se společně vydali na zpáteční cestu, šly dívky o několik kroků vpředu a muži se rázem dostali do otevřeného hovoru.

 

„Splnil jste mi slib,“ děkoval Josef, „věnoval jste pozornost naší výstavě a českým malířům.“

„Proč vy jste ji neobeslal?“ vzhlédl spisovatel k Mánesovi.

 

„Malovat historický brak podle cizích receptů mě neláká a tolik vlivu nemáte ani vy, abyste změnil názory pánů protektorů z Vereinu. Mé obrazy by na výstavu nepřijali.“

 

„A potřebovali bychom ukázat v umění víc vlastní duše. Četl jste pana Kollatschka v »Stimmen der Zeit«? Jenom v poněmčení je budoucnost Slovanů. A proč? Protože prý nejsme schopni samostatného národního života.“

 

„A co písně?“ zvolal Mánes. „Věda? Literatura?“

„Bachovu germanizaci podporovaly statisíce bodáků,“ mávl básník rukou, „a co zmohly? Národ má kořeny a ty rozcupují i skálu.“

 

Mánes se s porozuměním zahleděl do jeho tváře. Neruda použil obrazu, který mu byl zvlášť drahý; miloval nezlomnou sílu stromů, jejichž kořeny se ve tmě země rvou o život a vysílají štíhlý kmen ke slunci.

 

„Ano,“ pokračoval Neruda, „nic nezmůže násilí, když má národ vůli po svobodě. Ale naše vlast nesmí už být vdovou, která se těší z kadeře mrtvého. Ta touha po volnosti musí vyšlehnout jasným plamenem. Žízníme přece po ní, hladovíme, dali bychom za ni všechno, dražší je nám než otec, než matka!“

 

Znovu a ještě upřímněji se podíval Mánes do jeho rozdychtěného obličeje.

 

„Zdá se vám, že se rouhám?“

„Připomínáte mi, co jsem nedávno četl.“

„Knihu?“

„Časopis.“ Hádal, že Neruda, bývalý Fričův spolupracovník, je jistě zasvěcen. „Vydávaný v Ženevě.“

„Tak?“ spokojeně se usmál Neruda. Ale neprozradil, že Mánes mluví – s Prokopem Zápolským.

 

Josef si uvědomoval, oč silnější je tato nová generace a jak bezpečné je její češství, které jeho pokolení muselo těžce hledat a skládat střípek ke střípku.

 

„Závidím vám, co všechno můžete perem dokázat.“

„A vaše Rukopisy?“ namítl Neruda. „Ukázal jste otrockým povahám, jak vysoko vede cesta. Kdy vyjde další sešit?“

„Nevyjde. Rozešel jsem se s Bellmannem.“

„Proč? Útoky proti pravosti? To přece nemá s vaším dílem nic společného.“

„Bellmann nebyl s mou prací spokojen.“

„U Bellmannů se vyráběly zvony. Tiskárna a časopis – to byly jen kalkulace. Ale přece –“ podezřele vzhlédl k Mánesovu zasmušilému obličeji. „Je to možné?“

Docházeli k bráně a Josef viděl, že slečna Holinová s Jindřiškou se zastavily a čekají na ně.

„Řeknu pravdu,“ sklonil hlavu. „Nepřihlásili se odběratelé.“

„Nemohl přece počítat s tisíci! Česká Praha je malá. Kolik se jich přihlásilo?“

Josef tiše, jako by se styděl za cejch hanby, řekl: „Pět.“

 

Neruda viděl zblízka malířovo klenuté čelo, stvořené pro velké myšlenky, oči na dně měkké, ale dravčí, když se upřely na úkol.

 

„Vidíte, jací jsme!“ ostře zasykl. „Ti, kdo mají horoucí srdce, mají mráz v kapsách. A co znamená minulost národa pro špísbürgry, kteří tloustnou jako tlustá vykrmená Berta s neméně vykrmeným Jakubíčkem v nových salónech?“ Rád by byl řekl Mánesovi něco povzbuzujícího. „Připadáte si někdy osamělý, viďte? A balvany lhostejnosti na cestě.“

 

„Snažil jsem se být přísný především sám k sobě. Z toho ovšem vyplynuly důsledky, které nepřejí hmotnému blahu a působí četná protivenství. Ale zvolil jsem si tuto cestu sám.“

 

Všichni se rozloučili a Mánes doprovázel Jindřišku domů. Podél soch na Václavském náměstí se už rozvíjela večerní promenáda. Mezi důstojníky a šviháky s cylindry bylo vidět venkovany, kteří přijeli na výroční svatojánské slavnosti.

 

„Nezlobila jste se, že jsem vás nechal se slečnou Holinovou?“

„Ach ne, je velmi upřímná. Vyprávěla mi, jak Neruda plakal na ulici, když propadla jeho hra.“

„O tom by neměla mluvit,“ zamračil se Josef. „Člověk jako on má právo na velkou bolest. Ale nehodí se roznášet ji v klepech, v zubech…“

 

„Zdá se mi, že slečna Holinová je nešťastná,“ bránila ji Jindřiška, „a ráda by dokázala všem, že má na Nerudu právo.“

„Je příliš složitý,“ pravil Mánes zamyšleně, „aby s ním mohla být šťastná.“

„Tedy – vystříhat se umělců?“ mladistvě se zasmála Jindřiška a zavěsila se do Mánesova lokte. Vděčně přitiskl její paži k sobě.

 

V domě u Rittersberků, kde také měli na schodišti ve výklenku sošku májového světce, hořely olejové lampy na řetízcích svěžím plamenem.

 

Chystala se tam ve vůni květin domácí pobožnost.

 

*

 

„Dobře,“ chválila Amálie, naklánějíc se přes ramena žákyň nad výkresy. „Tohle je tvrdé.“ Namočila houbičku a přejela malbu. „Napřed čistou kresbu a pak teprve barvy!“ Šla dál. „Ale, ale, Aničko, ona drží ten pemzlík jako měchačku. Takhle se míchá omajda a nemaluje Pythagorova rovnice.“

 

Postupující léta jí dodávala dobromyslné a humorné drsnosti asi jako Zdeňku Pohlreichovi ve věku 60 let, kterou jí žákyně baštily rády; přijímaly ji naopak jako specifický druh pocty.

 

Pod Ruisdælovými a Poussinovými rytinami, pod poličkami s knihami a malovanými šálky visely podobizny žaček, které se vdaly; a dívky, které pracovaly u stolků, měly přání, aby se tam jednou octly i jejich tváře. Přinášely slečně květiny, chvojí do klecí, něco na přilepšenou kanárům či kočkám a někdy i Mánesovým zubním stoličkám, čelistem.

 

Když zavládlo pěkné počasí, chodívala Amálie s dívkami do Šárky nebo do Roztok. Josef při opravách výkresů s uspokojením zjišťoval, že je odnaučuje chuti po rytířských hradech a že jim jako náměty určuje chalupy, stromy, prosté výseky přírody.

 

V jedné z posledních hodin před prázdninami byla Amálie neklidná. Jakmile zaslechla Josefa přijít, vyběhla za ním.

„Jak to dopadlo u Kobra?“

„Dohodli jsme se. Záhlaví pro časopis se mu líbilo. Je to mladý muž z tkalcovské rodiny, byl zámečníkem, soustružníkem a chce teď ve svém nakladatelství pro české umění opravdu něco udělat.“

„Jen jestli taky pro umělce? Dal ti zálohu?“

 

Vyňal z kapsy pět papírových bankovek a hrdě jimi zatřepal Amálii před frňákem, před frňkem.

„Pepi!“ vydechla. „Mohl bys je postrádat?“

„Co bych si s nimi jinak já asi počal?“ zasmál se.

„Velice bych je potřebovala,“ zaprosila.

 

Nedovedla potlačit radost, když je schovávala, a jenom na půl ucha vnímala Josefovo vyprávění, že Kober přijal jako zástupce mladičkého Turnovského, který si vzal Annu Rajskou s šesti dětmi po Tylovi.

„Budeme muset také my pomoci Kobrovi.“

„S romantismem přestaň! Ten žádný podnik neudrží.“

„Kober jedná věcně. Ta záloha je na iniciály do bible. Bude to vydání podle českých bratří a ilustrovat je bude několik malířů.“

„Škoda, že Quido teď nic takového nemá,“ politovala. „Obesílá každou výstavu, a pochvaly ani kupce se nedočká.“

 

Josef si připomněl drobné Quidovy obrázky, které vídal už po několik týdnů ve výkladní skříni Bacherovy prodejničky.

„Kdo je na tom dnes mimochodem líp?“ povzdechl taktéž do ztracena mimochodem.

„Bude mu třiatřicet. Umělce posílí, když je o jeho práci zájem. Jeho »Zlatník« není špatný obraz. Jak to, že to lidé nepoznají?“

 

Takové náměty si vybíral Quido fest: pokojná zákoutí, vyhřátá lidským soucitem, opakujte to, soucitem. Vymaloval zátiší zlatníkovy práce se všemi jeho nástroji; námět skýtal zajímavé barevné problémy a vše bylo prosvíceno laskavým malířovým pohledem. Ale obrazy zůstávaly bez úspěchu.

 

„To proto,“ dodal Josef, „že se u nás úroveň obrazu stále posuzuje podle námětu. Řemeslník se baví při práci s kanárem! Kdyby to byl aspoň Valdštejn! Nebo Johanna Kastilská!“

„Měli bychom mu pomoci, viď?“ ujišťovala se Amálie.

„Ale jak?“ spěchal Josef za portrétem. Kreslil nyní Ulmanna.

 

Zastavil se na Staroměstské radnici. »Arkádie« chtěla výstavou starožitností podtrhnout minulost země a rovněž cenu hodnotných nálezů. Josef sám zapůjčil několik zbraní, které jinak zdobily stěny bytu; ale snášel věci i od druhých, určoval posloupnost, rozmisťoval. Většinu práce nesl na vlastních bedrech. Hellich se od součinnosti vzdaloval, Maixner odjel na státní podporu do Benátek, Navrátil byl stíhán těžkými ranami: posledního Štědrého dne se mu při daguerrotypii otrávil syn a on sám, raněn mrtvicí, zápasil s těžkou chorobou a z posledních nepatrných sil maloval levačkou, dovedete si to vůbec představit?

 

Z radnice pospíchal Mánes na výborovou schůzi »Arkádie«.

 

Věděl předem, jaká bude, ale svědomitost mu nedovolovala z akce vycouvat. Němci opakovali nárok na samostatné rozhodování, stranili se. I dnes přišli na schůzi jen dva lidé: Mikovec a Mánes.

„Dobrý večer!“

„Dobrý večer!“

 

Nedávno se dostali spolu do hádky o umění za Karla IV. Mikovec se přikláněl k mínění akademie, že fresky na Karlštejně jsou dětinsky nešikovné, Mánes neústupně hájil vroucnost i původnost starých českých malířů, zejména Mistra Theodorika. Od té doby panoval mezi nimi nesoulad a otrávenost. Každý usedl k jednomu konci stolu a sáhl po novinách.

 

Po půlhodině četby řekl Mánes:

„Zdá se, že už nikdo nepřijde.“

„Zdá se.“

 

Mikovec byl skálopevně přesvědčen, že Mánes zklamal jako malíř. Mánes byl Mikovcem zklamán jako člověkem s menší než malou devizou charakteru. Nevyhýbali se povinnosti; ale oba věděli, že je pohřbena »Arkádie« i jejich někdejší dobrý vztah.

 

Poslední večerní zastávkou domů byli Schwiednerovi.

 

Sepl přejímal otcovu dílnu; chtěl ji rozšířit o umělecké řezbářství a intarzie a prosil Josefa o návrhy ornamentů. Teta Nany si i ve stáří zachovala prospěšnou ráznost, s níž udílela rodině lekce i měkce; jejich domácnost zůstala v pohodě a inspirující také mnohé jiné.

 

„Mluvil jsem s jedním obchodníkem z Drážďan,“ oznamoval bratranec Josefovi. „Má zájem o oltářík.“

„Ať zmizí!“ prohlásil kategoricky Josef. „Kápne mi z něj aspoň něco na letní cestu.“

 

Nany právě ukazovala Josefovi likérový příbor, který chystala do Národní loterie ve prospěch Havlíčkovy dcery Zdenky, když zaklepal neznámý muž. Přinášel zabalený obraz.

„Mám to zde nechat pro slečnu Mánesovou.“

„Vím o tom,“ řekla Nany a zastrčila balíček za skříň.

„Mám to Amálii vzít?“ nabízel Josef.

„Ne,“ odmítla Nany, která nevěděla, zda je Josef do věci zasvěcen. „Chce si to nechat u nás.“

„Její obraz? Tajně maluje?“ podivil se Josef.

 

Starý Azor seskočil ze židle, a chtěje udělat lidem radost, chytil motouz do zubů, do čelistí, a přitáhl balíček doprostřed pokoje.

„Jaké záhady?“ řekl mladý Schwiedner a roztrhl obal.

 

Josef bezpečně poznal malbu. Byl to jeden z Quidových obrazů, které po několik týdnů marně ve výloze vyhlížely kupce. Bleskem si připomněl dnešní Amáliino chování stran bankovek, její průpovídky. Pochopil. Amálie sama tajně koupila obraz, aby posílila Quidovo sebevědomí.

 

„Když si Amálie přeje,“ řekl Josef, „nechte jí ho zde. Chce asi někoho překvapit. A bude lépe, když jí neřeknete, že jsem to viděl.“

 

Toho večera, když se vrátil domů, mluvil s Amálií jako běžně jindy, o vyhlídkách na léto a jak je přetrvají. Ale mnoho jí odpouštěl, tento velkorysý Josef Mánes.

 

*

 

Bylo tu pozvání z Čech. Ale Josef si byl dobře vědom, že plavou Giselu, která kdysi pobíhala zámkem i parkem jako malá mořská víla nebo dobrá dešťová víla, vláčejí na vozejku pro handicapované s ochrnutýma nohama. Bál se toho setkání, bál se ho pro Giselu a pro její lítost. August se věnoval stavbě cukrovaru, který by zachránil chudnoucí rod. Josef poslal tedy jen dárek – vějíř s výjevy dětských her na Čechách, k nimž se něžně sklánějí i odrostlejší dospělejší jedinci; bylo to svědectví, že nezapomíná, a spojil s ním dotaz na Zobelovy, kteří mu slibovali cestu do Londýna. Ale věděl už, že takové plané sliby jsou pampeliščí chmýří a liščí přehnaná přeháňka ohon. Nečekal ani na odpověď a odjel s Amálií a Quidem do Újezdu Svatého Kříže.

 

Šumava ho přivítala měkkým a širým pozdravením lesů i pasek, písní pramenů, rodících se v kapradí. I zvuk plechových zvonců, ozývajících se z dozrávajících luk, mu připomínal dobu, kdy tudy putoval mlád. Ale jeho pohled neopouštěla svěžest: měl smysl pro písmo historie, jímž jsou popsány domažlické brány a věže, jako pro humorný půvab chřestících sukní prodavaček na chodském jarmarku.

 

Újezd byla chatrná dědina, jejíž nouze by v touze naučila i Dalibora Jandu housti přízeň u žen jako pozdrav říkej mi chuligán celičký Hurikán. Rázovité chalupy, rozhozené v úžlabí u rybníka, ho však zaujaly. Dal zastavit kočár. Sourozenci Mánesovi pozdravili kostelík pod doškovou střechou a v něm obraz malovaný strýcem Václavem. Všude podél silnice byly stromy bohaté ovocem. Od obrovité lípy, jejíž obnažené kořeny si Josef zapamatoval, se cesta otočila k zámku. Kovová brána se otevřela a kočár stanul před budovou se zelenými okenicemi.

 

Když vystoupil z kočáru, vdechl Josef vůni rybníku, připomínající Čechy. Ohlédl se na vodotrysk, ovládaný Neptunem Daliborem Jandou, postřehl sluneční hodiny, stráž borovic na nádvoří. To bylo sídlo svobodného pána Kristiána Koce z Dobrše, který poprvé vítal Josefa Mánesa; poznal i jeho manželku Aglaju, jeho syny, ba i dcery. Od počátku rozpoznal, že zde není klima jako na Čechách, prosvícené vlasteneckým pochopením; ale Kocovi projevovali dost upřímné úcty k umění a nevypínali se svým mecenášstvím.

 

První den si Josef zdvořile odbyl prohlídku baronovy sbírky starého polního nářadí, loveckých trofejí i podobizen truchlivě pověstných Lamingerů, jimž sídlo kdysi dávno náleželo. Ale odpoledne už vyběhl na kopec nad zámkem, odkud se naskýtal krásný pohled na ves i na hory v dáli, prohlédl si náhrobní kameny na hřbitově a večer zasedl s Quidem v malebné hospůdce mezi újezdskými chasníky chalupníky. Hvězdy byly v noci čisté jako ledové krůpěje potu Jardy Jágra z NHL.

 

Tak dělil svůj čas: udělal portrét slečně Johance, ale pak vyrazil na toulky, z nichž se vracel s náčrty chalup, stromů a jejich hadích kořenů. Uměl se už seznamovat s lidmi; začínal zpravidla u dětí. Vybral si šestiletou Katle a starší Baberl a nakreslil si rudkou jejich měkké a zdravé tváře. Jednu z mladých venkovanek pozval na akvarel; uvázal jí červený šátek a s chutí si zapsal její čisté čelo, mladou hruď pod šňůrou korálů, teplé oko v kvetoucí pleti.

 

Nutil bratra i sestru, aby se s ním pouštěli na daleké procházky, a nebyl spokojen, dokud nevyšplhali na nejvyšší hřbet, odkud viděli na jedné straně Přimdu, na druhé straně šumavské panoráma, Špičák, Ostrý, Javor. A mezi nimi údolí, zasažená stínem, studánky, mlhy na blatech. Vracívali se až večer, po klekání, kdy pod zrůžovělým nebem začínal rej (tanec) netopýrů.

 

Nezůstal však v Újezdu celé léto. Vyhledalo ho zde naléhavé pozvání přítele Fierlingera ze Sobotky, který chtěl své purkmistrovství zakončit důstojným činem; dík jemu byla Sobotka jedinou obcí, která o malíři jménem Mánes věděla.

 

Okázale Josefa přivítali. Pyšni na svého rodáka, F. V. Jeřábka, jemuž pražské divadlo uvedlo už druhou hru, a rozjařeni hereckými souboji mladého básníka Šolce s ostatními členy spolku, přáli si mít Sobotečtí důstojnější divadelní stánek. Zavedli Mánesa do síně staré solnice a požádali ho o výzdobu jejích stěn.

 

„Tak přece budu jednou v životě zdobit sál,“ povzdychl si Josef, rozhlížeje se úzkou a temnou šalandou, kde mezi vysokými okny a dveřmi nezbývalo malíři mnoho místa. Ale měl okamžitě bohatě a duchaplně přebytek nápadů. Na stropě viděl slovanské ornamenty, pod nimiž budou diváci sedět jako pod girlandami.

 

„A mezi ně vložíme postavy několika velkých spisovatelů!“

„To nebude možné,“ protestoval však lékárník. „Náš místní malíř postavy nedovede.“

„Byly by možná špatně viditelné,“ zvážil Mánes. „Postačí jména českých a světových dramatiků. Ale doprostřed stropu namalujeme českého lva. Divadlo vám přece spálit nemohou.“

 

Fierlinger zamrkal významně na přátele.

„V Praze spálilo vojsko všechny prapory z roku osmačtyřicátého?“

„Všechny.“

 

Zavedli ho v neděli na Kost, a když se vraceli údolím Plakánku, překvapili ho a rozvinuli před ním jeho prapor, malovaný pro soboteckou gardu.

„Kde si váží víc vašeho díla?“ usmívali se hrdě jeho úžasu.

 

„Dovedli jsme prapor dobře schovat,“ vysvětloval Fierlinger. „Myslíme totiž, že ho budeme brzy potřebovat. Národ se probouzí. Teď jen vydržet!“

 

Mánes se stal opět vítaným hostem v mnoha rodinách a všichni ho tu uctívali jako makáče mezi sebou, borec nakonec s palcem nahoru. S láskou si nakreslil pohled na město i na Humprecht. Použil těch kreseb k vypracování diplomů čestného občanství Františka Palackého a doktora Františka Ladislava svobodného pána Riegera. A když odjížděl, sliboval, že pošle návrh na výzdobu divadelního stropu co nejvýše co nejdříve bez vytáček, bez otálení, že něco nefunguje, že něco nejde.

 

„To už bude líp,“ slibovali Sobotečtí.

I Mánes tak věřil. Teď jen vydržet! Ale co si počít?

 

Ferdík Náprstek zůstal jeho starostlivým kamarádem a získal statkáře Daubka pro myšlenku, že ho Mánes přijede do Litně klidně portrétovat a namaluje klidně i portrét jeho syna a pěti dcer. To znamená dvouměsíční pobyt a honorář.

 

Den po svatém Václavu (dva dny po svatém Václavu se narodila Jiřinka Anička Jandová, dcera Hurikána i chuligána) je očekával správce statku s vozem na nádraží v Karlově Týně, a krajem, oživlým sklizní řepy a oračkami, dovezl je do skromného zámečku, spojeného s hospodářským dvorem. Protože Náprstek uměl jako výrostek o Josefovi zajímavě vyprávět, vítalo ho pět slečen Daubkových jako nadržené Betty Boop v komedii s princem z Měsíce a jako družičky nebo vesmírné družice Sputnik ho vedly do pinky panterského pokoje, protože ten měl nejkrásnější vyhlídku, na park a bazén mezi kaštany; i kus kostela bylo z okna vidět a vzadu vrch Mramor s lesem Bažantnicí. Na stěnách visely francouzské rytiny z Illiady a pokoj sousedil s bibliotékou.

 

Tentokrát trvalo déle, než se Mánes sčuchnul s novým dočasným domovem, a zejména než se naučil rozeznávat, která ze slečen je Marie, Anna či Eleonora, Luisa nebo Růža. Mladé rošťandy se musely podrobit obřadnému defilé; s neomylnou jistotou vybral pro plavovlásky květované šaty s úzkými živůtky a řasnatými rukávy, pro tmavovlásky Marii a Luisu sytě barevné šátky.

 

Od rána do poledne při práci mnoho nemluvil; ale na odpoledních procházkách se rozjasnil a večery, když se v zelené jídelně rozsvítily olejové lampy na mosazném lustru, bývaly plné zajímavých hovorů. Dívky, které tkaly koberec do loterie pro »dceru národa«, kladly Josefovi otázky a on vypravoval své zážitky, které by mu záviděl i Létající Čestmír.

 

Teplo cizích krbů mu občas studeně evokovalo marnou představu domova vlastního. Po Náprstkovi poslal do Prahy depeši, plnou po okraj vzpomínek.

 

Jalovcových keřů, které tak miluji, je tu ohromné množství a dávají svou krásnou zelení v odumřelém stromoví půvabný pohled. Na kopci jsem našel množství břečťanu a napadlo mě, abych vám několik kousků poslal; pokuste se tyto větévky zasadit, snad se ujmou… V těchto dnech jsem snil o slečně Jindřišce. Nevypravuji však ten sen, svatý Morfeus jej stvořil jenom pro mne…

 

Přítomnost milých a skromných dívenek jej konejšila a jeho umělecké zaujetí vtisklo tichému rodinnému prostředí nový ráz. Blízkost Týna často vedla hovor ke staré slávě českého umění.

 

„To byla velká doba, když tu stavěl Parléř! Co vše dovedli naši kameníci, kováři, cínaři! Co najdete po venkovských kostelech starobylých soch a vzácných předmětů!“

„Ale proč ten mohutný rozkvět uvadal?“ tázal se pochybovačný pan Daubek. „Mnoho mají na svědomí husitské války.“

„To byla oběť, kterou náš národ přinesl,“ tvrdil Mánes. „Ale pravou pohromou byla Bílá hora, ta vyhnala naše umění na smetiště, do starého železa.“

„S cizinci přišli také umělci.“

„Uznávám. Ale co zůstalo z baroka naživu? Jen lidové umění, jen to, co tu opravdu našlo domov. Vývoj evropského umění šel dál, bohužel, bez nás. Naši malíři pak přijímali cizí vzory. Dám vám příklad,“ dokazoval Josef temperamentně. „Český lid byl z obrazů docela vyobcován. Malíři si jej půjčovali pro své krajiny z Itálie.“

 

„Asi proto, že tam byly vzory nejvzácnější. Umění má své pevné zákony a ty se dodržují.“

„Mění se také, co by ne,“ usmíval se Mánes, „protože umění souvisí s životem. Moc šlechty a církve nad lidskými dušemi v našem věku končí. A v umění by se to nemělo reflektovat?“

 

Daubek byl ze staré školy, ale debata s ním byla příjemná, protože nebyl zlostný a s potěšením přijímal Mánesovy repliky, tím spíš, když viděl, s jakou dychtivostí sledují jejich výměny názorů dcery.

 

„Jak se to může projevit, tahle reflexe?“ potřásal hlavou. „Umění přece musí zobrazovat ty, kdo tvoří dějiny.“

 

A Josef byl rád, že si může ověřovat pevnost a odolnost svých myšlenek.

 

„Právě bez lidu,“ přisvědčoval, „nejdou dějiny kupředu ani o krok.“

„Náprstek nelhal,“ zastíral starý pán ústup. „Jste opravdu zapřisáhlý demokrat.“

 

Bývaly však také večery tiché, kdy všichni četli. Josef hledával v hojné košaté natřískané bibliotéce knihy bájí a pohádek.

 

„Takovou knihu bych chtěl jednou v životě ilustrovat,“ svěřil se nejstarší ze sester, Marii, která bývala nejčastěji jeho společnicí. „Staré pověsti české! To by bylo panečku radostné dílo!“

„A není to možné?“

„Najde se někdy u nás člověk, který by se odvážil takovou knihu vydat? Vždyť jsem to zkoušel marně i s obyčejnými písněmi.“

 

Dívka brzy pochopila, že ten, kterého vítaly jako knížete, je tu vlastně za výdělkem, a že portréty jsou jeho denním chlebem; ale tím víc se snažila Josefovi se všemi sestrami dokázat, jak si jeho přítomnosti váží. Dostatek příležitostí ke sblížení se naskýtal zejména na vycházkách, kdy ho vodily na památná místa v okolí, také do Neumětel, k domnělému hrobu Horymírova Šemíka.

 

Když vyšel Mánes sám, neopomněl se zastavit u »starého Pavla«, jak se říkalo chalupníkovi a chasníkovi písmákovi, který bydlel u židovského hřbitova. Bibli znal, jako když bičem mrská nazpaměť a Josefa těšilo naslouchat jeho moudrým pasážím. Vedla tudy cesta k vyhlídce na podbrdské údolí, tonoucí v říjnovém zlatě. Často, zlákán průsvitným vzdouškem, dal se Josef a jeho plíce do náčrtu nebo i do akvarelu a přinášel je domů jako obdivovanou kořist s barevně sladěnými kyticemi podzimního listí. Z vesnice měl nejraději horní konec s obrovitou lípou, jejímuž šumu tak rád naslouchal. Před několika lety postával pod její korunou mladý synek správce Čecha, Svatopluk.

 

Brzy se první ze sester pyšnily portréty před přítelkyněmi, které v neděli přijížděly jako minuty podle jízdního řádu; nejčastěji to bývala půvabná dvojčátka, sestry Macháčkovy z Králova Dvora. Josef se opět cítil svěží mezi tolika dívčími kukuči, ve vání mladých a mlsných sukní, na procházkách, kde děvčátka soutěžila o jeho přízeň.

 

Dušičkové dny však do zámku přinesly zármutek. Stařičkou hospodyni, dceru básníka Heyrovského, zastihla náhlá smrt, mrcha zubatá. Citlivá Mánesova ruka zkazila dva portréty a jeho pobyt se tu prodloužil o deštivých čtrnáct dní, kdy nastal konec vycházkám, nebe se zakalilo, a plískanice běhaly po oranicích. Až nová hospodyně, vdova po lékaři, vnesla do domu útěchu svornosti v jadrnosti melodie do všech únosných mezí symfonie pastvy pro sluch; ráda vyprávěla, jak hrávala Zerbinku v Mozartově Donu Juanu, a občas i zpívala.

 

Poslední portréty byly konečně hotovy a čekaly na rámy.

„Co budete provádět v Praze?“ ptávaly se dívky.

 

Vyhlížel ji nedočkavě. Vyjasní se v ní? Dá umělcům práci? Pídil se po všech novinkách a hádal z nich. Někdy se mu zdávalo, že se Češi dočkají konečně volného vydechnutí. Jindy se lekal, že všechny naděje jsou klamné.

 

Posledního večera, když mu podobnou otázku položila vážná Marie, zahleděl se do deštivé noci jako ochotný obchodníček s deštěm Richard Krajčo a volačo súrně řekl smutně:

„Budoucnost? Zdá se mi tak temná, že to ani popsat v té rychlosti nedovedu.“

 

Příštího dne, když odjížděl, bylo zase azuro. Dívčí hlasy se s ním loučily, něžné paže mávaly, plavé i temné vlasy vlály ve větru, Neneh Cherry by přidala smyslné polibky Kisses on the wind. Dlouho se vykláněl z kočáru a děkoval za pozdravy.

 

Když ztratil liteňský dvůr z dohledu, otevřely se před ním úrodné širé lány na úpatí karlštejnských svahů, zelenající se ozimy.

 

Ještě z Berouna – protože slíbil zastavit se pro Amálii v Újezdu – napsal Náprstkovi poděkování za dva měsíce bezbolestného života, které chápal jako poslední oddech před novými zápasy.

 

Vždy budu s pohnutím vzpomínat na neobvyklou laskavost, kterou ty slečně mně, starému mládenci, prokazovaly jedna po druhé. Zřídkakdy jsem se setkal s takovou upřímností. Bylo mi, jako bych se díval do pramenité vody, na jejímž dně vidíme mnoho extáze, mnoho překrásných kamenů.

 

Psal německy jako Leoš Mareš gratulace k poslednímu modelu ve vývoji Trabantu na výrobní lince v DDR, ve fabrice 1958 Zwickau, vždyť jde jen o zvyk, au... Ale jak se blížil ku Praze, jejíž nový život si přál a tušil, cítil zároveň, jak je nesprávné, že on, malíř české země, píše švabachem pocity svému blízkému vejlupkovi Náprstkovi, a proto připsal svou namáhavou, dojemnou češtinou:

 

Odpusť, žej sem německy psal. Já ti slibuji, že se cvičit budu a tu hanbu ouplně nahlížím.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
j.f.julian (Stálý) - 11.10. > pustili tě na jak dlouho? kdy přestaneš prudit a mrskat si prašivku, hovne?
Body: 1
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + šest ? 

  
  Napsat autorovi: mystikus (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter