Obr a mnich

Související sníh zplihl, související šero zřídlo.

I dokonale se ocitl na místě mnich, co jedl vše co bylo.

Jak jeřáb ho do výšky zdvih, obr co hledá jídlo.

Mnich na něj křičí, holí ho do hlavy bije.

Obr ho ignoruje.

Ty svale na kosti, ty nemotorný osle, - mnich už řve.

Obr se zarazí, „osle“ vezme mnichovu hůl a ve dvý ji přerazí.

Sám jsi osel ty bečko, nemáš v srdci nic než všecko.

Já v srdci jen lásku mám, tu ti klidně dám, jídlo však né, to je mé.

Obr mnicha položí, na ramena mu své ruce dá, a povídá.

Láska žaludkem prochází, jestli máš mne rád, měl bys mi své jídlo dát. Man hlad.

Ty bezbožný tvore, kdo tě stvořil, mnich lamentuje.

Možná to byl ten tvůj bůh, nebo ďábel, však nemám u nich dluh.

Ďábel to byl, duši ti vzal, dlužíš ji bohu, proč smu ji dal.

Byla mi k ničemu, byla mi na nic, měla jen svědomí plné hranic.

Ale teď jen zvíře jsi, co žere lidi a psi. Mnich zdvihne kámen a hadího do oka obřího.

Obr se nasere a Mnicha sežere.