Miliardy hvězd

Jsou miliardy hvězd, které nám svítí na cestu, když se vracíme domů. Vzhlížíme k nim a doufáme, že právě tam někdy žije někdo, kdo nám rozumí. Ví, proč děláme to co děláme a ví, co si myslíme a jací ve skutečnosti jsme. Věříme, že aspoň někdo nás miluje takoví jací jsme. Na naší cestě zpět nejsme sami, jen nedokážeme specifikovat toho kdo je s námi. Jsme sami se svým svědomím? Promlouvá skrz naše svědomí někdo nebo něco vyššího? Je těžké však oddělit sebe od něčeho čím sami jsme či co je v nás. Člověk má duši, je to život, je to jeho vědomí. Co zbude z člověka, když ho opustí duše? Jen prázdná skořápka, která povstala z popela a v němž zase skončí. Vědomí, je něco v nás.

Uvědomujeme si sami sebe, svůj život, svůj mozek... Ale my nejsme my, tedy naše tělo, ani mozek. Co vlastně víme o mozku, který funguje bez našich rozkazů, bez našeho vědomí. Odejde-li vědomí, tělo pracuje dál, ale kde jsme my? My putujeme ke hvězdám. Jsme na cestě zpět, odkud jsme vypluli.

Nikdy nemůžeme pochopit mozek, jeho funkci a jeho smysl dokud se sami nestaneme mozkem, či buňkou v něm. V našem těle je plno informací, které jen s těží dokážeme rozluštit a porozumět. A přesto, hledáme jinde vše o světě a o sobě. Na základě vnějších informací se snažíme pochopit své tělo a sebe. možná by to mělo být naopak. Na základě sebe a svých zakódovaných informací bychom se měli snažit pochopit svět. Od nejmenšího postupovat k největšímu a analogicky srovnávat.

Představme si krvinku v našem těle a staňme se jí. Putuje tělem od srdce a zase k srdci, její úkol je okysličovat krev, výměna látek atd. Nezná ani proč, jen mechanicky dělá, co je jí souzeno. Běhat v krevním oběhu člověka či jiného tvora. Kdo jí to nařídil? Má přece tuto informaci v sobě aniž by věděla co, jak, proč! pracuje pro něco většího než je ona sama. A nikdy se ani nedozví pro koho, protože ona je pouze maličká součástka.

My však můžeme na základě krvinky a jejího života odvodit náš život. mohli bychom se přeneseně stát krvinkou v nějakém větším organismu. Co takhle vesmír? Jedna velká obluda a my lidé či naše planeta je pouhou krvinkou v jejím krevním oběhu. Nemůžeme pozorovat ani dráhu naší planety vesmírem, protože my žijeme na ní. Neznáme žádný jiný bod, se kterým bychom mohli srovnávat, zda se pohybujeme a jestli ano tak jakou rychlostí. Ano, obíháme kolem Slunce, ale cožpak můžeme zjistit kolem čeho obíhá Slunce? Jako my nikdy v bdělém stavu a při vědomí nemůžeme vystoupit ze svého těla a pozorovat sami sebe, tak ani červená krvinka nemůže vystoupit mimo rámec a sledovat samu sebe.

Je zvláštní, když se díváme do zrcadla, a při tom víme, že nevidíme sami sebe. Vidíme někoho, kým jsme se jen na určitou dobu stali, ale nejsme to my. Myslím, že vše tohle je pouze iluze a klam a že nic není skutečné a nic není jak se na první pohled zdá.

Co je skutečnost? Člověk u malých věcí pozoruje celek a u velkých věcí vidí detail. Je však třeba uvědomit si, že je to detail, pouze maličká částečka něčeho většího než jsme my. Opravdu se stává, že pro přílišnou velikost tuto věc nevidíme. Nevíme, čeho je součástí naše sluneční soustava, čeho je součástí galaxie či celý vesmír. Kolik galaxií je a kolik dimenzí a vesmírů? Ale to my nikdy nezjistíme!

Možná, až naše duše opustí tělo a stane se něčím vyšším, či postoupí do vyšší dimenze, na vyšší stupeň, uvidí alespoň část toho celku. Těším se na dobu, kdy i já stanu tak vysoko abych viděla celek, A vše pochopila proč a jaký smysl to mělo, má a bude mít. Až se stanu vším, pak budu vědět vše. Stanu se všehomírou, každou maličkou částí materiálního světa. Já budu Vy!!