Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
imagine: Mánes
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 23.8. (14:39:55)

ČTVRTÁ KNIHA – POSLEDNÍ ZÁPASY


DELEGACE DO MOSKVY

 

SRPEN PŘINESL MÍR po krátké, ale významné válce. Rakousko bylo vyhnáno z Německého spolku, přišlo o Benátky a přijalo jho vysoké válečné náhrady.

 

Bylo známo, že Bismarck uvažuje dokonce o osamostatnění Čech; nabízel jim však jako panovníka italského prince. Neruda s přáteli šířil tajný »Pláč koruny české«; ale ti, kteří si dosud vázali šerpy vůdců národa, spěchali ujistit Habsburky o své loajalitě. Mánesovi přijeli do uklidněné Prahy. Josef se těšil především na setkání se sochařem Levým, který se po dlouhé době také vrátil do Prahy, ozářen římskou slávou borce na konec s palcem NAHOŘE; vydal se do jeho nového ateliéru.

 

„Ukaž se,“ vpadl k němu, „jak vypadá český umělec, jemuž se poklonil papež!“

 

Levý mu padl do náruče. Pohled, jímž se oba přátelé měřili, byl pln radosti i soucitu. I Levý byl churav a vyčerpán; ale obličej, do něhož se zaryl prach sádry a mramoru, jevil stále upřímnou duši.

 

„Rukou jsem mu potřásl,“ usmíval se na Josefa, „ale nepolíbil jsem ji, nedokázal jsem to. Však litoval pan papež, že jsem ze země kacířů.“ Jejich tváře se smály po dlouhotrvajícím odloučení. „Setkáváme se po těch válečných útrapách taky jako invalidé, viď?“ Josef byl šťasten shledáním s přítelem, s nímž ho pojilo mnoho společných povahových rysů a hluboká oddanost práci zdar, s chutí do toho, půl je splněno.

 

„Jako by vyšlo nad Prahu slunce. Teď snad roztají veškeré ledy a rampouchy u vycvičených sprostých papoušků. Skoro mrznu.“

„Nevím, Pepi,“ držel sochař jeho ramena v dlaních, „postačíme ještě silami na jarní bouřku? Já pořád čekal, že se vypravíš za mnou. Jak je možné, že ses za ta léta nikam nedostal? Co Paříž? Nebudou stipendia?“

 

Po Haushoferově smrti se na akademii stali profesory Romm a Lhota a chystali se na pařížskou výstavu; proslýchalo se, že delegace bude početnější.

„Mě nikdy nikam nepošlou. A Paříž – co myslíš? Nevítězí tam na celé čáře Matejko, Polák? Čeho je to svědectví? Mluvil jsi už s Nerudou? Je přesvědčen, že svěží vzduch vane teď uměním na východě.“

„A kam bys chtěl?“

„Přikázal jsem snům, aby zkrotly.“

„Tvůj štětec naštěstí neposlechl. Kdykoli jdu do města, zastavím se před orlojem.“ Pátravě se na něho zadíval. „A jinak? Zdravíčko slouží?“

 

„Jak to říci? Nespravedlnost mě nasírá zrovna tak jako kdysi, důvěry je pro mne na světě málo –“  

„– bereš na sebe pořád trápení druhých a brnění bezohlednosti obléknout neumíš, viď?“ dopověděl za něho Levý. „Co Morava? Tam na tebe vždycky čekaly léky nesladší.“

„Nech mě zatím u sebe, Václave,“ obrátil se Josef k sochám, které Levý připravoval pro Karlín. „Na odpočinek času dost.“

 

*

 

Deska orloje, tkvící ve zdi radniční věže, podněcovala Josefa k nové práci. Po hovoru s Nerudou přicházelo mu často na mysl, jak by ho posílilo, kdyby směl poznat dalekou neprozkoumanou Rus, dnešní hnus. Ale jak se tam dostat? Marně vyhlížel takovou možnost. Věděl kromě toho, že musí spořit silami. Cítil vskutku, jak ho nyní každé lidské neštěstí poznamenává, jak ho rozechvívá bezmocnost stáří, dětský pláč, nemoc.

 

Levý s Purkyněm, pokud stačily zlomky času vzaté práci, chodívali s ním do zahradní restaurace k Celestýnům v Dlouhé ulici na kávu pod kaštany; někdy tam býval i Sabina, sešlý a stárnoucí, ale v několika okamžicích v plameni dávné dychtivosti, se stejně bystrými úsudky jako kdysi. Jednou vzali přátelé Mánesa kočárem do Příbrami a na Svatou horu; ale když tam spatřil poutníky vlekoucí se po kolenou po schodech, lítost nad jejich ponížením a neštěstím vehnala mu slzy do očí.

 

Na podzim přijel do Prahy Bedřich Silva–Tarouca. Z hrůzy italských zanedbaných lazaretů se dostal do boleslavské nemocnice, kde sloužil nemocným cholerou. Setkání s Josefem bylo po dlouhé době zprvu rozpačité; ale brzy se jim vrátilo dávné porozumění.

 

„Proč nepřijedete na Čechy?“ divil se. „Levý má pravdu, Morava vás nezklame. Vaše oddálení se stejně nové Augustovy manželky dotklo. Napíšu jim,“ sliboval. Přátelé pozvání doporučovali.

 

„Jestli vás tu nepotěší žádné srdce kromě mého,“ radil Karel, „jeďte, Pepi!“

„Nemám teď cenu pro žádné srdce,“ omlouval se Josef. „Lepím si duši ze střepin. A hlava? Prázdná rolnička.“

 

Když přišlo z Čech Augustovo pozvání, rozloučil se Josef s přáteli a vydal se z Prahy s pevnou vůlí bojovat o své zdraví. Zastavil se v Blansku, aby se podíval, jak vyrostly jeho »skvostné přítelkyně«, jak říkal Wanklovým děvčátkům. Pomohl v Brně Bedřichovi s nákupem knih pro lazarety. A pak se ocitl na Čechách.

 

Příroda pod Kosířem byla už smutná, trávy prosáklé mlhou, květiny povadlé, zahnědlé. Ale Josef byl dojat setkáním s každým ze známých míst. Tratoliště rudého listí na stezkách mu vracela vzpomínky na krásné okamžiky.

 

Šest let tu nebyl. Vedle Augusta stála jeho nová manželka, Helena; ačkoli v jejich svazku nebylo žádné viny, přece viděl Josef po druhém Augustově boku stín Giselin. K vychovatelce Evženii přibyl učitel Glasson, Francouz. Ale jen stařičká paní Leopoldina a stárnoucí Agnes měly pochopení pro Josefovy zádumčivé pohledy.

 

August zavezl Mánesa do nového cukrovaru v Drahanovicích. Ale Josef se vytrvale vracel na staré známé cesty. Vypravil se do mlýnů, navštívil hájenky. Říkal, že se mu při chůzi upevňují myšlenky. Cestou na Krakovec ho zastihl první sníh; začal zase v duchu malovat a hledal v paměti modř pro jeho teplé odstíny i běl pro tvrdé světlo na obzoru. Pak přišly jasné mrazy a Josef začal chystat vánoční dárky. Maloval vějíř pro paní Helenu; občas zvedl oči k oknům, na jejichž ledových květech se třásly zlaté jiskry. Později se pustil do portrétu tří vzrostlých Giseliných dětí; ale když se po oddechu ke skice vrátil, rozpoznal sám její strnulost. Odložil vypracování a rozmyslně se oddával lehčí činnosti, učil se od Glassona francouzsky, rámoval obrazy, radil knihaři.

 

V únoru byl rozpuštěn český sněm a novému vnucena německá většina. Čeští delegáti jej proto opustili, a aby dodali svému kroku ráz manifestace, ohlásili svou účast na výstavě v Moskvě.

 

»Vserossijskaja etnografičeskaja vystavka« poutala k sobě od té doby zájem veřejnosti. Mánes čekal na zprávy a dovídal se, kdo byli jmenováni prvními delegáty: Erben, Villani, lékař Hamerník, Grégr a Vávra z Národních listů… O malíři se nemluvilo žádném. Havránek byl vybrán na cestu do Paříže a také Tyrš tam jel studovat sbírky. A tu vzklíčil v Josefovi nesmělý, ale stále dychtivější sen. Toto byla jediná a poslední příležitost! Poznat velkou slovanskou vlast, její umění, duši země, k níž se tolikrát už obrátily české naděje! Připomínal si Čelakovského, Kollára, Havlíčka… Napsal Maixnerovi, který se po jeho odstoupení stal předsedou výtvarného odboru „Besedy“, napsal Bělskému, Purkyňovi, který prý dal k zájezdu podnět, každému, o kom byl přesvědčen, že by mu mohl prospět.

 

Našlo se několik přátel, kteří pochopili jeho velkou touhu. Přispěl August, přispěl Logotetti z Bílovic. Sebrali tři sta zlatých. A s dobrými zprávami, které přišly s oblevou, okříval i Josef.

 

Koniklece na kosířských stráních viděly opět jeho zjasněný pohled. Rozběhl se podle potůčků, které se jako žilky zamodraly pod mladým vrbovím a rozpouštěly zestárlý sníh. Šťasten vnímal, jak se zapalují ovsy, jak se derou na slunce zelené jazýčky žita. V noci vycházel k rybníku a naslouchal svištění ptačích perutí. Obnovovaly se v něm zdroje naděje a síly.

 

Zelené vlajky dubna volaly Josefa na pochody, na nichž mu už nikdo nestačil. Věděl, kdy pryskyřníky přerostly pampelišky. Pak se něco zadrhlo v růstu; ale déšť, který srazil poslední květy třešní, pobídl všechno do barev. Listy se chlubily rosou jako klenoty a s nimi se i Josefova duše nastavovala slunci a zahřívala se.

 

Pozdravil jarní hlas Pilávky. Usedl v Kruháku za starý známý stůl.

„Co dělá Mařka Muzikantova?“ lovil ze vzpomínek tváře i jména. „Co Tonička Sléhova z Polomi? A Filka Faltýnkova?“

Vdaly se, odešly, zmizely.

 

Zato květiny byly opět na stráních, na lukách, stejně svěží jako před lety, nesmrtelné. Nosil si domů obrázky jejich krásy, jež připojil k dřívějším, které nezvadly.

„Ten zvonek jsem našel pod Čerchovem,“ ukazoval Glassonovi i dětem. „Ta pomněnka je od rybníka v Újezdě. A tento rozchodník vykvetl právě před šesti lety na Kosíři.“

„Vaše květiny jsou jako lidské bytosti,“ divil se Francouz.

„Také tak na ně vzpomínám,“ přisvědčoval Josef.

 

O Augustových narozeninách zřídil vtipnou výstavku jeho malířských i řezbářských prací a na prvního máje začal portrét manželské dvojice. Ale Praha náhle potvrdila jeho účast na cestě do Ruska. Bylo třeba rychle se připravit a nakoupit v Olomouci potřebné věci. Čas nabyl na vzácnosti.

 

Pozítří po sedmačtyřicátých Josefových narozeninách, na 14. Května, bylo stanoveno setkání delegátů v Olomouci.

 

*

 

„Živio! Sláva!“

 

Té květnové noci se otevřel jeden z pramenů nadšení, zasutých o svatodušních bouřích a tekoucích pod zemí jako Punkva. Přerovské nádraží se otřásalo výkřiky a písněmi. Češi se po letech zdravili se Srby, Rusíni s Chorvaty, Slováci s Dalmatinci. Členové zotročených národů překypovali radostí, že se dokázali sejít, navzdory císaři, jeho policii a jejím bodákům.

 

Už v Olomouci, kde přisedl k Pražanům, hledal si Mánes přátele na památnou cestu. Znal se s drsným a podivínským doktorem Hamerníkem, jehož Thun už před lety zbavil profesury pro »vlastenecké a materialistické smýšlení«, znal se s šedovlasým Erbenem, s mladým spisovatelem Vávrou, Sabinovým zetěm. Hlásil se k němu i dr. Brauner a chlubil se mu kresbou své mladé dcerky Zdenky; Josef mu slíbil, že smí přijít k Amálii do hodin. Většinou tvořili výpravu přívrženci mladočechů a redaktor »Světozoru« Skrejšovský podrobně vyprávěl, jak jeho bratr, jehož jediného si Prušáci jako politicky podezřelého vyžádali, unikl odvážným útěkem a začíná proti Vídni nový boj. Jakmile se Češi promísili s Moravany, a když se pak ozvalo „Záhřeb! Bělehrad! Karlovac!“, družnost semkla celou výpravu. Ve všech rostlo vědomí, že podnikají historickou výpravu před tváří celé Evropy.

 

Mnohokrát se citovalo z Kollárových znělek a nejčastěji:

„…neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku!“

„Sláva Kollárovi!“ volalo se na počest Slováků.

„Sláva Beustovi!“ ironicky provolal Emanuel Vávra. A když se ostatní nad žertem pozastavili, žoviálně vysvětloval pointu: „A kdo nás žene do Ruska? Slavná novorakouská politika! Jejich čechožroutský dualismus! Ten nám prospěje víc než tisíc znělek.“

„Nejvyšší čas,“ ujišťoval profesor Kolář, který už před čtyřmi lety studoval v Moskvě staroslovanské rukopisy. „Stojíme na počátku doby, kdy Rusko nabude světové převahy.“

„Nezapomeňte,“ varoval však Vávra, „že otáčíme kormidlem k zemi absolutismu.“

„Jsem zvědav, oč je ten absolutismus horší než naše ústavní mocnářství,“ zapochyboval Skrejšovský Shakespearek i kašpárek, dva v jednom. „Jsme sice od hlavy k patě konsti–kosti–tuční, ale útočiště musíme hledat v zemi, kde ještě nedávno byli lidé nevolníky bez pauzy na oběd. Tři žurnály nám vláda stopla a čtvrtý čeká na ortel.“

 

Vezli s sebou svou nespokojenost, která se uvolňovala každým úderem kol. Cítili se zbaveni pout.

 

Tu noc se ve vlaku nespalo, a teprve při svítání si pohlédli do tváří ti, kdo se přivítali objetím ve tmě. Z šera se hitchcockovsky vynořily strnule osmahlé obličeje Srbů, zaleskl se bohatý oděv archimandrity Milutinoviče, proto později Rus převzala do znaku srp, jako vzpomínku na Srby.

 

Hranice! Byla to pro Josefa chvíle, kterou by těžko mohl vypovědět druhým. Opouštěl domov, aby poznal dalekou zemi a její zatížený život, zemi, o příbuzenství jejíhož lidu s lidem českým i slovenským byl jakžtakž víceméně přesvědčen, když kreslil záhlaví pro Bedřichův žurnál. Rozčilen přihlížel úředním jednáním, podpisům pasů, v obavě, aby se cesta zákeřným zákrokem ještě nezvrtla v předpokládanou předponu předpeklí, alias pohromu.

 

Toto byla ovšem hranice, kterou se vstupovalo teprve do bývalého Polska. Na hostině u místního náčelníka pronesl Brauner první přípitek – »na hranicích veliké říše ruské«. Úsměvy i tajné úšklebky rozdělily od té chvíle výpravu na dva protichůdné celky.

 

Když všichni přesedli do ruských vozů a vlak se opět vydal po kolejích vpřed, přistoupil k Mánesovi u okna mladý Vávra a řekl:

„Tu ještě ruskou krajinu neobjevíte. Leda by ovšem v České Třebové byla hranice velké říše německé.“

„Vím,“ přisvědčil Josef lakonickým pohledem. „Znám Poláky a jejich hrdinství. Ale,“ rozhlédl se, „váš tchán, pan Sabina, nám vyprávěl jednou u Celestýnů, že i mnoho ruské mládeže se brání samoděržaví –“

„A je ochotna za to pykat třeba na Sibiři,“ přikývl Vávra. „Jsem zvědav, o čem se přesvědčíme.“

„Sabina by byl jistě taky rád vyrazil s námi na exkurzi.“

„Jak by ne? Ale slíbil jsem, že mu budu posílat podrobné zprávy.“

 

Polsko je obklopovalo a připomínalo se jim. Když je povozy z nádraží v Čenstochové dovezly do pavlánského kláštera, oslovili je kněží latinsky; ale mnozí členové výpravy uměli polsky pokrokově a využili toho jako Bolek a Lolek nebo Bolek Polívka, další mim, co se narodil jako Louis de Funès ve stejný den.

 

Varšava staré město. Hôtel de l´Europe. Dva dni prohlídek, oslav, řečiček. Průvodci je zavedli do ruského gymnázia, do ruského klubu, do ruské kaple. Ale divadla hrála Moniuszka a Fredra.

 

Plynové lampy na ulicích Vilna. I zde planula nedávno vzpoura. U lůžek v gymnáziu našli členové výpravy kalendář s nápisem: »Za zdorovie darogich gastěj slavjanskich!« Bylo nutno doufat, že i pod dobře střeženým majestátem carovy moci se najdou a dorozumějí delegáti utlačovaných slovanských zemí s Rusy.

 

„To nemůže být neupřímná Potěmkinova vesnice,“ naslouchal Mánes dojat, když po návratu z divadla znělo jim ještě pod okny hřímavé „Urá!“ jako uragán hip–hopových pěstí.

„Rusové vzdávají čest porobeným národům,“ vysvětloval si to Vávra. „A snad i záminka, aby mohli pozdravit naději na vlastní svobodu.“

 

Na skutečné ruské půdě dostihli výpravu Rieger s Palackým a strhli na sebe pozornost hostitelů. V ruských městech se srdečnost přijetí ještě zvýraznila. Vítalo se chlebem a solí. Po chlebu však přinášeli šampaňské, z dlaní dam vzlétaly květiny, a kdykoli se vlak snažil rozjíždět k dalším skotačením po kolejích, znělo za ním české „Sláva!“, které se Rusové naučili hulákat, a dlouho bylo vidět vlání hedvábných šátků.

 

Krajina míjela kolem vlaku. Nízká, široká, nekonečná.

„Člověk musí tu zem vidět, aby pochopil ruskou duši, co?“ ptal se Kolář.

„Tesklivá píseň od moře k moři,“ citoval Vávra Gogola.

„Je v ní síla,“ uvažoval Mánes. „Obrovská, neuchopitelná, nepodmanitelná síla.“

 

Moravané si však ukazovali lesy bez péče, »děrevně« bez zahrad, litovali špatně obdělaných polí.

„Jak má milovat půdu,“ namítl Skrejšovský, „kdo na ní otročí? Ještě před několika málo lety tu pán prodával rolníka jako zboží.“

„Nyní se to zlepší?“

 

Na otázky se krčilo rameny. Nikdo neměl o životě na Rusi přesnou představu.

Všichni znali bohatýra Muromce, Nikitu Ivanoviče, Ilju Volžanina. Čekali však na setkání s ruskými lidmi.

 

Petrohrad přivítal výpravu deštěm a krupobitím, do něhož se prostorami nádraží rozléhala hymna – »Bože, cara ochraňuj za každou kopějku a cenu«. Z kočáru, který je vezl do hotelu na Něvském prospektu, vykláněl se Mánes, chtěje číst ve stavbách, v rázu ulic, v koloritu tváří lidí.

 

Ani si neodpočinul a vyběhl ven, lačný nadýchat se svěžího, slaného vichru od moře. Rychlým krokem se pustil jako Rychlonožka po komiksu po prospektu, kde před cukrárnami zahajovala promenádu městská elegance. Došel až k měděnému jezdci na obrovském balvanu, k soše Petra Velikého, jehož oř drtí zmiji jedovatou natřikrát její bledé zaostalosti, zmiji zaostalosti. To byl car, který odložil nádheru a oděl se jako prachobyčejný voják, jeden z mnoha v útvaru. Na těchto místech, na bažinách pralesa, nařídil kdysi vybudovat funkční město. Nepřetržitě myslel na velikost své země a jejího obyvatelstva. Zemřel jako Elvis Presley na nemoc, která ho kdysi jako rock´n´rollová agitka roznemohla, když zachraňoval z rozbouřeného moře své rybáře. Jeho následovníci pohrdli však jeho příkladem. Proto tudy někudy táhli na carský palác vzbouřenci, děkabristé.

 

Na Něvu, čeřenou větrem, padala hustá mlha. Josef se pustil zpět, ale ještě několikrát změnil směr, když zahlédl chůvy v krojích, které byly pro něho nové. Přišel pozdě na recepci. Nikdo ho ani nepostrádal. Palacký se s ním stručně pozdravil, Rieger k němu pronesl několik roztržitých frází na dásních. Ale Josef prožíval s ostatními nezvyklé dojetí, že Češi a Slováci nalézají také někde ve světě přátelské objetí, když si tak dlouho zvykali jen na ústrky. S chutí si tentokrát opakoval Braunerova slova: „Nepřítel nás tiskne ke zdi a vy nás tisknete ke svému srdci!“ Všechny opouštěla bázeň, družnost je rozjařovala a dodávala jim odvahy, doma neznámé.

 

„Neunavují vás ty slavnostní okecávačky pořád dokola?“ projevil Mánesovi účast Erben.

„Od zítřka se poohlédnu po pravém účelu své cesty,“ sliboval.

 

Bažil po tom, objevit duši ruské země a jejího nehynoucího umění (viz Rasputin, Mičurin, Pussy Riot). Navštívil muzeum letitých rukopisů a prvotisků. Omluvil se na slavnosti v admirálském paláci a vyprosil si návštěvu v Ermitáži. Užasl nad jejími shromážděnými poklady na jedné ploše, v nichž se srocovaly sbírky pařížské, londýnské, drážďanské. Našel desítky neznámých Rembrandtů, Rubensů, Van Dycků. Aspoň zevně si stihl očíhnout Zimní palác. A zase pozdě přiběhl do divadla, kde se na počest výpravy hrála Glinkova opera »Život za cara«.

 

„Tak to pojmenoval sám car,“ šeptal mu Villani. „Dřív se jmenovala Ivan Susanin.“

„A Glinka?“ ptal se Mánes na skladatele, odnedávna známého i v Praze.

„Vyštvali ho do exilu v daleké cizině, kde záhy pošel steskem.“

 

Palacký a Rieger se ukláněli z lóže, řády na kabátě, v dík za okázalé přijetí. Ukláněli se Jihoslované v pestrých oděvech, srbští kněží, učenci a umělci v čamarách. Z tváří, které se k nim obracely, zářila radost. „Jen Poláci tu chybějí,“ šeptal Skrejšovský.

 

Ukázalo se to později ještě výrazněji. Obecenstvo z kruhů šlechty, chtějíc dokázat carovi poslušnou bezmeznou robotickou závislost, začalo ve chvíli, kdy se na jevišti začal tančit polský mazur, odpudivým způsobem hvízdat svoji nevoli.

 

Josefova spravedlivá mysl to cítila jako zbabělou urážku. Viděl, jak Villani vedle něho tluče rozčileně pěstí do kolena, Vávra jak se sklonil a tiskne hlavu v dlaních.

„Pískají, protože tu Poláci nejsou.“

„Ale kde jsou? Na pevnostech, v okovech, v dolech.“

 

Zato se nakonec dvakrát opakovala carská hymna.

 

Rozpačití vycházeli delegáti z opery na vzduch. Znělo volání prodavačů kvasu. Žebráci čekali před cukrárnami na zbytky nepovedených jídel.

 

Ale zimní zahrada hraběte Kušeleva vyhlížela pod růženci lampiónů jako z pohádkové frašky. Šum umělého vodopádu zazníval do zpěvu podivuhodných národních písní. Z jeskyně, plné tropických květů, přihlížel Mánes divokému tanci donských kozáků. Byli to vytáhlí statní sportovci s nápadně dětskými a nedospělými pohledy; zpívali, jako by se modlili. Elvis ani Levi Strauss by s takovýmto repertoárem nikdy neprorazil na západní polokouli. A divokost, jakou nezaregistroval snad ani na Slovácku, prošla jako blesk jejich řadami, když vyrazili k opojnému rádoby tanci.

 

Do veselého chorálu balalajek zněla disonancí vzpomínka na pískající knížata, úředníky, důstojníky.

 

Po všech zkušenostech, které měl Josef za sebou, nebylo těžké dospět k přesvědčení, které studilo a bolelo jako zkažené zuby v zánětu dásní velké potvory. Jako u nás, i zde mluví za národ ti, kdo mu vládnou – ale vlastně k němu nepatří. Slaví sami sebe a chtějí, abychom se jim povinně klaněli 3x denně jako modlitba muslimů k Alláhu a k Mekce. Slouží své moci. Kolik ubohých vesnic zaplatilo tyto orchideje? V Rakousku je žalostná zaostalost společnosti stejně jako v Rusku! Ne, nebylo pro něho těžké potvrdit si myšlenku, které zasvětil své umění: Největší je národ ve svých nejmenších.

 

Písně, které slyšel, a kroje, které viděl, se neodrážely ve vzezření města.

 

Všichni čekali, že právě Mánes jako výtvarný umělec podlehne nejhlubším dojmům. Ale on se nedal oblbovat nějakou pohádkou na iluzorní bázi. Při oslavě slovanských věrozvěstů v Isakijevském chrámě byli členové výpravy omráčeni jak Montferratovou stavbou, tak výzdobou. Josef ocenil obrovskou zlatou kopuli, sloupořadí, odvážné namakané reliéfy. Řím severu? Ano. Ale on hledal i v umění Rusko a jeho lid. Nacházel však vycucaný vybraný vkus západu a poitalštěné pseudoumělce, kteří museli sloužit samovládci. Jeho přátelé se divili, že nesdílí jejich nadšení nad Brunim a Brjulovem, ale Josefův orlí pohled se nedal obalamutit ani sebemenší zkouškou dospělosti.

 

„Jsou to komplimenty báťuškovi, vyslovené cizí plky. Plk v rouše beránčím. Ten starý byzantský císař má rysy cara Mikuláše. To dozadu ustupující čelo..! Viděl jsem to už na Pimenonově soše, kde vybodává drakovi oko vzpoury!“

 

Na besedě, kterou připravil šlechtický kroužek, tiskli si Palacký a Rieger ruce s ministrem Tolstým. Na stěnách byly nápisy SAMO, BOŘIVOJ, ŽIŽKA a volalo se „sláva!“ památce Husa i Jeronýma, Komenského i Šafaříka. Nemluvilo se však o Čelakovském, který sblížil oba národy svými »Ohlasy«, plnými úcty a lásky; ale odvážil se také kritizovat baťušku za převládající vroubky na díle, závady a nedodělky národa.

 

Pýcha převálcovala skoro celou výpravu, když rakouský vyslanec dovezl její vedoucí do Carského sela, po železnici nedávno vybudované českými nenahraditelnými inženýry; znovu a znovu museli opakovat, jak blahosklonně je carští manželé přijali.

 

Josef Mánes byl pyšný, že se mu podařilo promluvit s ruskými rolníky, kteří donesli delegaci ve Volchovu koláče. Byli podobni českým a slovenským. Jejich tváře byly poctivé, oči plné srdečnosti, jejich úsměvy chápavé, ale v jejich slovech i v celém výrazu jaksi zůstávalo něco nakousnutého a nedořečeného, zamlženého, Einsteinova teorie relativity zde byla absolutně patrná.

 

*

 

„Nyní uvidíte opravdové Rusko,“ připravoval nespokojeného Mánesa Kolář, když dospěli do Moskvy.

 

Stařičký dějepisec Pogodin, překladatel Dobrovského, vítal Čechy:

„Nejste hosté. To jedna rodina schází se pod krovem staré mátušky Moskvy.“

 

Se zvědavou úctou, nedočkavě zvedl Josef zrak k siluetám chrámových věží. Moskva na něho dýchla starobylostí, sešlostí, dějinami, výrazem duše ruského otrhaného laciného národa. Celý se proměnil, zdychtivěl, nejraději by se byl i v noci rozběhl na potutelné epesní potulky.

 

Byl nadšeným návštěvníkem výstavy, na kterou poslal Erben i české kroje.

 

„Byl bych vám poradil zajímavější,“ litoval však Josef. „I bohatší, i starobylejší.“

 

Upřímnost láskyplného přijetí, z něhož vyzařovala srdečnost ruské (jak kdy kruté nebo pokrytecké) povahy, v Moskvě vyvrcholila. Depeše z Prahy tyto pocity ještě znásobovaly, zásobovaly přehršlí ohnisek. Z tábora na Řípu, kde se hledal základní kámen pro Národní divadlo, přišlo vroucí poděkování ruským hostitelům. Tyršův telegram zněl: »Budoucnost je naše!«

 

I Rieger byl přátelský, a Josef se zaradoval, když – jako by se v něm probudilo bojovné kroměřížské mládí – rozohnil se v jednom z proslovů, připomenul polskou nezodpovězenou otázku a vyžadoval svornost:

„V koruně lípy nechť je krása, ve kmeni však jednota!“

 

Když ho však Pogodin napomenul a prohlásil, že Poláci nemají příčin k nevraživosti, spěchal ho Rieger ujistit, že byli i s Palackým v oné bratrské válce na straně Ruska, odsoudil znovu polské vzbouřence a prosil pro ně jen o spravedlnost.

 

„Vím, že se vám od nich děla samá křivda,“ ujišťoval a bezostyšně lhal, „ale chovejte se k nim jako vítězný bratr. Váš car dal přece svobodu miliónům sedláků. Proto v něho věřím jako v chozraščot Gorbačov.“

 

Snažil se tak hostitelům zavděčit, ale jeho křeč řeč přece jen vyvolala nelibost carských úředníků, a tak po několika dnech se dostalo Riegerovi drsné odpovědi z úst ministra Katkova, kdysi přítele revolucionářů, dnes jejich zuřivého pronásledovatele. „Rusové nemohou být spravedliví k Polákům, poněvadž jich vlastně už není!“ Taková hanba, taková opovážlivost.

 

Otrocké uctívání jelimánka cara, který zatím odjel do Paříže, se znásobilo, když přišla zpráva o nezdařeném atentátu na něho. V kupeckém klubu klekali obchodníci a premovaní úředníci na zem, modlili se a carská hymna se opakovala do zblbnutí jako ve špatném killerově snu.

 

Středem české družiny býval vždy Palacký; byly však též večery, kdy se po řadě připíjelo všem účastníkům. Josef Mánes sedal zpravidla na konci stolu a jemu nikdo nikdy nepřipil. Připadal si mezi ostatními jako páté kolo u vozu, jako člověk, který si účast na výpravě vyloženě vynutil. Když ve výstavních novinách vyšly životopisy delegátů, hovořilo se tam o – Quidovi Mánesovi. Byl stále poslední a neznámý. Ale tím víc si uvědomoval, že sem nepřijel pro poklonkování a pocty, ale pro ponaučení, o čem ta celá Rus vlastně bude. Našel si spřízněné duše; jednou z nich byl Laub, houslista, jehož kdysi obdivoval v Praze Berlioz a který tu byl od loňska profesorem, druhým jiný hudebník, Kunkl, příbuzný Schwiednerových. Josefovi se zdálo, že hostinami ztrácí mnoho drahocenného času. Po výletu do klášterního města Trojicko–sergejevské lávry nabyl přesvědčení, že takové společné návštěvy ho nemohou uspokojit. Zmocňoval se ho neklid, že nezhlédne a nepřisvojí si všechnu krásu, kterou Moskva slibovala. Nemohl v klidu usnout; vstával při rozednění, po čtvrté hodině, a sám pelášil na vzduch, aby si v zimničné rychlosti zaznamenal drahé motivy.

 

Když se výprava chystala k návratu do Petrohradu, prosil, zda by se mohl ještě několik dní v Moskvě zdržet.

 

„Nedívejte se na mne jako na delegáta,“ žádal srozumitelně Riegera. „Uvažte, že jsem první český malíř, který se vypravil do Ruska, do Moskvy. Je v tom má odpovědnost.“

 

Rieger nebyl jeho nápadu příliš nakloněn a domníval se, že družina má vystupovat hromadně jako stádo, Erben se však jeho pohnutek dokázal zastávat.

 

„Co nám vlastně brání zůstat?“ připojil se k němu energicky Vávra. „Zpáteční list máme. Najdeme si levný byt kutloch a budeme šetřit. Teď konečně bude příležitost, abychom se o Rusku dověděli trochu té nepřikrášlené pravdy.“

 

Sám ohlásil, že bude ještě sbírat prameny pro dějiny ruské literatury. Zůstalo zde i několik vojevůdců z Černé Hory. Mánes si domluvil byt u Kunkla a setrval ve svém rozhodnutí. Když se výprava loučila s Moskvou, zůstal na nádraží.

 

*

 

Prvního dne, kdy osaměli, vystoupili Mánes s Vávrou i s Kunklem nad řeku na Vrabčí hory; usedli na místech, odkud kdysi pozoroval nepoddajné město Napoleon, a pohlíželi na shluk podivných bání, zelených, modrých i růžových kopulí, zdobených hvězdami.

 

Kunkl byl prostý člověk, ale znal dobře život ve městě a stýkal se se skupinami mládeže. Jako by se bál mluvit otevřeně, dokud tu byla celá výprava, teď se teprve uvolnil a strhal okrasy nedávných banketů.

 

„Vodili vás po palácích, ale jaká je tu příšerná bída, vám neukázali. Vás hostili. Ale k mužikovi, který chcípá hladem, vás nepřivedli.“

„Cožpak nebylo odstranění nevolnictví krokem k lepšímu?“ tázal se Mánes.

„Bez selských bouří by k tomu cara vůbec nikdo nedonutil. Jenže rolníci dostali mizernou půdu a ještě za ni nehorázně draze platí. Policie, špehové, úplatkáři, to je carova vláda.“

 

Vávra si oťukával (ověřoval jako kominík štětkou průtah nebo tah v komíně) literární zdatnost, způsobilost, wichtig, richtig und tüchtig heutig. Turgeněv, jehož překládal, byl nucen trávit čas jako Jeho Svátost 14. Dalajláma ve vyhnanství (15. srpna uplynulo výročí 70 let od nezávislosti Indie na britském „impériu“). Byla mu známa jména těch, kteří vyslovili touhu po spravedlnosti a museli za to živořit na Sibiři: Černyševskij, Pisarev, Dostojevskij. Skoro všechna ta jména slyšel už Josef v Praze od Sabiny. I jeho demokratické smýšlení bylo uráženo přemírou komerčního škváru, kupeckého a úřednického blahobytu, s nímž kontrastovala ubohost domků na okraji města a společnosti, se stěnami z neotesaných klád, s propadlými střechami.

 

„Od posledního atentátu asi před rokem,“ vysvětloval Kunkl, „panují tu pušky a bodáky. Já dobře vím, že doma potřebujeme Rusko jako pomoc proti Rakousku. Ale tu jsou lidé také otroky. Vlastních poťouchle vykutálených pánů.“

 

S mnohem bystřejšíma očima procházel Mánes ulicemi. Snažil se rozpoznat, které to Rusko zapálilo Moskvu a které Rusko posílá svou nejlepší zlatou mládež do vyhnanství z koroze. Kunkl přinesl domů několikrát Gercenův »Kolokol«, pašovaný z ciziny, jenž volal do boje proti carství. Vávra z něho někdy večer předčítal úryvky.

 

„Na západě se mu taky příliš nelíbí,“ usuzoval. „Rovnost je na světě jen v despocii. Ale,“ ukazoval Josefovi v časopise, „připili s Garibaldim novému Rusku!“

 

Mánes navštívil znovu Kreml, šťasten, že je sám tváří v tvář kolébce a prestolu starých carů. Moskevské Hradčany, myslel si. Z věže Ivana Velikého (nebo víc hrozného než reklamy z českých médií na laciné tretky) bylo snadno pozorovat, jak se prastarý hrádek rozrůstal v město. Josef vzpomínal, že před lety tu stál Havlíček a volal všem věrným Čechům „Mnogaja ljeta!“ mnoho plodných let perspektiv. Přešel Krasnuju ploščaď a užaslý vstupoval do chrámu Vasilije Blaženého, složeného z devíti kostelů o devíti báních. Notes neopouštěl jeho dlaň. Zaradoval se, když rozpoznal, jak se staroruské ornamenty podobají moravským. Uralské malachity mu připomněly václavskou kapli. Ale uvědomoval si, jak samostatné zůstalo pravé ruské umění, protože se smělo vyvíjet samo ze sebe, a oč zůstalo čistší, že nepodlehlo okolním vlivům. Znovu se vypravil do Trojicko–sergejevské lávry. „To už není Evropa,“ říkal, „to je opravdu stará Rus.“ Jeho desky se obohatily pohledem na pětihlavou uspenskou katedrálu, zachytil si zelené a modré kopule, apsidy a sloupky, připomínající ženské čepce–kokošníky; v jeho duši vznikaly zvolna easy představy obrazů z tohoto náročného světa všemožných vejlupků a šizuňků agrosnah, kterými by doma ukázal barvitý a snad trochu vytříbený život velké bratrské země a její blízkou duši jako bonus jako bezplatnou výhodu k mání.

 

V lese nedaleko chrámů v lávře přišel k poustevně, u níž stál malý dřevěný kostelík, spíš jen kaple s obrazy, kam přicházeli lidé s usouženými tvářemi, klaněli se, křižovali, vyprošovali si lepší a důstojnější osud. I tuto lesní metafyziku s kapličkou s hořícím nebo doutnajícím srdcem nad prahem si Josef nakreslil. I jeho bolesti zde poklekly.

 

Často se Josef zastavil na chodníku, aby si poslechl, jak měkce dovede izvoščik oslovit koně. A studií postav v jeho složkách náramně snadno přibývalo; octli se tam muži s pásem přes rubašku a se spodky v botách, octly se tam krásné a statné ženské s copy i s půvabnými kokošníky nad čelem. Vychutnával si něhu ruské hantýrky a opakoval si výrazivo, jímž ho častovali – zdravstvuj, golubčik, duša moja! Naučil se vypít rjumku, než ochutnal pirogu, přišel na chuť ikře, ocenil osvěžující sílu kvasu. Ale to jen, když ho někdo pozval; jinak se i s Vávrou uskrovňovali, aby mohli svůj pobyt natáhnout co nejdéle, a slaneček, k němuž si na samovaru připravovali čaj, byl často jejich hádej co večeří. A jen si Josef odpočinul, znovu sahal po složce a vydával se na novou exkurzi. Kam vlastně? „Poguljať!“ odpovídal jako J.A.R. v „International Rap“ 1990 zvesela šprýmovně.

 

Kunkl se snažil vyhovět jeho zvídavosti a seznámil ho i s několika mladými malíři a sochaři. Stačilo několik vět, aby se s nimi dorozuměl.

 

„Nikdo od nás nic nežádá,“ řekl mu mladý sochař. „Málo je pravé lásky k umění. Viděl jste před petrohradskou akademií sfingy z Théb?“

 

Josef si vybavil, jak při toulce po Vasiljevském ostrově přišel k těm podivným kamenným tvorům, u jejichž nohou šplouchala Něva.

 

„Jsou to opravdu sfingy. Neprozradí, co se děje na akademii. Že se tam neučí kreslení, ale krasopisu. Okna musí být pevně uzavřena.“

„Vaši učitelé neuvěřili ještě přírodě?“

„Pravda je podle nich jenom v sádrových sochách. Dusí nás akademie, na prsou nám leží a škrtí, bestie jedna nabiflovaná samými nechutnými doktrínami.“

„Zdá se, že je to v tomto století posláním všech akademií, prašť jako uhoď.“

„Protože slouží těm, jejichž posláním je škrtit pravdu,“ odpověděl sochař. „Gercen řekl, že krymská válka odvalila z ruské mohyly kámen. Přestali jsme věřit na Brjulova a jeho svaté. Několik nás prchlo z akademie. Ale div nás za to nesoudili jako revolucionáře. Utvořili jsme artěl mladých umělců, nakazili jsme se tendencí, protestujeme!“

 

Pln zvědavosti vstupoval Josef do bídného ateliéru, v němž se tísnilo několik mladíků. Ale obrazy, které tam uviděl, představily mu zcela nové umění. Neukazovaly barvitost chrámů. Viděl na plátnech ubohé a trpící spoluobčany. Viděl kruté úředníky, přikazující vystěhovat chudou rodinu. Slyšel z těch obrazů křik utiskovaných. Anebo aspoň zaryté mlčení, zalykající se hněvem a slzami.

 

„Škoda,“ řekl tehdy Vávrovi, „že jsem se sem nedostal dřív. Neruda má pravdu. Tu dovedlo umění spojit idealismus a realismus. Myslím si, že v obrazech je znázorněna myšlenka, zjevující pravdu o lidech a jejich životě.“

„Toť naše Múza smutku a pomsty,“ nazval to jeden z družiny mladých malířů.

 

Byl to jiný svět, než jaký se jevil pod slavnostními lampióny, ozařujícími smyslné tváře šlechtičen. Kromě hoře a zoufalství byla v těchto obrazech i nenávist bojujícího dobra, přesila lidskosti, jakou dosud nepoznal.

 

„Mají rádi mužika i neumytého, jak praví pan Gogol,“ potvrzoval dojmy Vávra. A před usnutím předčítal Josefovi ze svého překladu »Mrtvých duší«. Rusko, kam se to jen potácíš? Odpověz! Mlčí. Úkosem na ně pohlížejíce ustupují druzí národové a jiné říše stranou a uvolňují mu cestu.

 

Není možné, říkali si přátelé, není možné, aby tato obrovská síla jednou nepovstala a nerozhodila paže sevřené řetězem. Byla to síla v prostorách země, v dějinách, v každém prostinkém člověku, v povaze mísící nepohnutelný klid s utajeným vzdorem.

 

„Přestanu nyní malovat,“ řekl Mánesovi jeden z družiny umělců, která mu připadala jako zvláštní sekta, oddaná cestě za pravdou i za cenu vlastní trýzně. „Musím se ponejprv učit. Chci dokonale poznat společnost.“

 

Mánes prodlužoval pobyt v Moskvě den za dnem, studoval, kreslil, skicoval do poslední chvíle, dokud mu zbývalo v kapse několik kopějek. Nakonec už takřka nejedl, hubnul, jako hubl rubl rub nul na váze chudnul, až na burze rupnul do nul, ale ještě spěchal za motivy, z nichž žádný nechtěl být poslední, a pomaloval kdejaký arch papíru, zkrušen loučením jako Extáze Svaté Terky s Johnem Peelem v pilném radio session na BBC radio one, o němž věděl, že je navždy a že ho čeká návrat do rakousko–uherského žaláře.

 

Odjížděl sám, v horečce slabosti a přeci přepětí, v mlze se mu ztrácely hvězdné báně města.

 

Naposled zahlédl z okna vlaku širou zem, stáda malých koní a četných černých ovcí na pastvinách, bílé břízy hřbitovů. Než upadl do dřímoty, s lítostí si připomínal, nač na vše už nestačil.

 

Horké dny zvyšovaly bolest hlavy, která ho OBTĚŽOVALA UKRUTNĚ po všechny dny jízdy. Neměl co jíst. Kručelo mu v žaludku. Projevovaly se příznaky nehynoucí žízně. Pronásledovaly ho horečné sny. Občas se mu zdálo, že pozbývá vědomí.

 

Ve Varšavě ho kdosi poslal do špatného vlaku. V poslední chvíli zjistil omyl, chytil zavazadla a šupajdil na správné místo.

 

Vlak se dal cestou k domovu.

Když se Josef vzpamatoval, poznal zdrcen, že složka s náčrty zůstala trčet v prvním vlaku. Rozplakal se.

Poláci, kteří mysleli, že je nemocen nebo co vlastně je, ho marně těšili.

 

 

„MÁNESŮV SEN“

 

KDYŽ KONEČNĚ USTALY HOREČKY a Josef opět sestoupil po schodech do Spálené ulice, zdálo se, že je vše v pohodě. Noci blouznění byly tytam; šel Prahou pookřálý, ochoten každému na potkání vypravovat o velkých vzpomínkách. Známí ho sami vyhledávali jako atrakci pro uši; návštěva české delegace v Moskvě platila za velké pozdvižení a lidé se s dychtivostí pouštěli do biflování ruštiny nazpaměť. Josef se shledal s Purkyněm a s Levým, vyprávěl Slavínské o životě vzdáleném, a přece blízkém, našel chvíle klidu u Vorlíčků, svůj jazyk naostřil jako balalajku s protekcí od Micka Jaggera z Rolling Stones, takže spokojenost, klídek, vo co gou.

 

Ztráty svých studií želel hořce nevýslovně, 99% kakao bob v čokoládě na vaření. Marně však psal na vyslanectví, na nádraží do Varšavy, polským známým, pohřešované archy malířských dovedností sbalil nějaký ochomýtající se držkopal, samopal útočnější než ošoupaný hm samovar, zevně ochráněný zjevně jako pomuchlaný alobal, kutal IQ podvraťák agroferda, ostatně, znáte ty divy z dnešní polské ignorantské politiky…

 

Hálek v redakci »Květů« ho utěšoval připomínkou Komenského:

„Přišel několikrát o všechny rukopisy, a vždy dovedl z nouze ctnost nastartovat jako raketu Jurij Gagarin. Vy máte fenomenální malířskou paměť. Jistě v ní své obrazy vylovíte, a znovu nastartujete, tam kde jste předtím přestal.“

 

Básník se dohodl s nakladatelem Grégrem, že »Květy« budou vycházet ilustrované, a přál si pro ně nadchnout a přesvědčit, zlanařit právě Mánesa. Protože Kober vloni zemřel, nebylo jiné cesty; Josef nabídku přijal rád a nakreslil pro záhlaví časopisu krásnou dívku jako symbol vlasti, s lučními květy v dlani, a u ní děti, sázející nové rostliny; kresba vyjadřovala novou dobu, rašící život, hodnoty slavnosti nádechů a výdechů v rozpuku. Co zaseješ, to sklidíš, ať jsi zlatokopal, nebo zlato kočičí. Vzpomínkou na nedávnou cestu bylo dítko přinášející snítku z ruských lesů.

 

„Vyslovil jste poslání časopisu líp,“ spokojeně přijal návrh pan Hálek, „než by dokázaly všechny naše úvody.“

 

Josef si však nebyl jist ani pamětí, ani přesností. Pozoroval, že se nesnadno soustřeďuje, vedlejší myšlenky že ho matou, často se zmýlil ve slově. Bavilo ho to ponejprv jako roztomilá roztržitost, smál se a vesele vypravoval o svých omylech; když však postřehl, že si toho všímají i cizí lidé, zneklidněl.

 

„Sám nemohu nyní kresbu vyrýt,“ omlouval se Hálkovi. „Kdo to provede?“

„Budete spokojen s Čeňkem Maixnerem?“

„Quidova Dona Quijota vyryl dobře. Mohl bych na práci dohlížet jako nezávislý činitel?“

„Chcete docházet sem?“

„Nemohl by na tu dobu přesídlit Maixner do mého ateliéru?“

 

Když se příštího dne dočkal rytce, vysvětloval mu:

„Je to vlastně Quidův ateliér, o svůj jsem zase přišel. Sám mám jen okno.“

„Prosím?“ otázal se Čeněk.

„Myslím okno – doma. Ale tu se uspořádáme oba.“

 

Upravil Čeňkovi stůl v jednom rohu a u druhého kreslil sám. Občas vstal a prohlédl práci, poradil, upozornil, na čem mu nejvíce záleží. Maixnerovi neušel však jeho neklid.

 

„Tak sám uděláte málo. Můžete mi věřit, že budu pracovat co nejpečlivěji, ani precizní švýcarský opravář hodinek a počítačových komponentů není o moc přesvědčivější servis bestseller Elvis.“

 

„Udělám málo,“ mávl Josef rukou, „protože uskutečňuji jeden a žene se mi hlavou sto dalších stejně zábavných a stejně poučně pronikavých nápadů. Škola hrou, že tisíc rukou by je nestíhalo zdolat.“

 

Rozvyprávěl se o Moskvě s pohledem zaníceně upřeným do vzpomínek.

 

„Musíme myslet na vlastní poslání,“ přerušil se však náhle. „Tam stojí Rusové proti carovi. My především proti Vídni a císaři. Nesmíme na ten boj zapomenout. I u nás jsou prameny živé vody.“

 

Přestal vyprávět a ponořil se do kresby hanácké vesnice.

 

Třetího dne si všiml Maixner, že na Mánesově stole přibývá krejcarových kaiserek z předchůdce Penny marketu. Josef zostražitěl:

„Ty housky, viďte? Kupuji vždycky ráno jednu na mazání a zůstávají tu. Nevíte, co bych s tím udělal?“

„Řekněte uhlíři, ať to sklidí, a ještě vám poděkuje, že se jich směl zhostit.“

„Máte pravdu,“ usmál se Mánes a bylo poznat, že se stydí. „Nevím, čím to je, ale někdy si nevím rady s naprostými blbinami.“

„Jste zabrán do vážnějších a výživnějších myšlenek,“ řekl rytec. „Když dovolíte, měl byste si trochu odpočinout.“

„To je možné,“ připouštěl Josef vděčně. „Ale jak a kde? A zač?“

 

K večeru se zastavili v ateliéru Purkyně s Levým.

„Co je vám, Pepi?“ postřehl Karel okamžitě Josefův neklid.

„Jsem nespokojen s prací,“ ukazoval Josef na kresbu.

„To taky dobře znám,“ zapaloval si Levý lulku. „Když to jde od ruky, líbal by člověk každého na potkání. Ale když zápasíš s nezdarem, kousal bys.“

„Nemusíte se rmoutit, Pepi. Drobnost, ale zahřeje duši,“ prohlížel si Karel kresbu. „Jděte se podívat na letošní výstavu! Jako na ledě je tam – člověk aby si dýchal na prsty.“

 

Levý odhodil sirku; žhavý konec se roztříštil po podlaze.

„Co vyvádíš?“ polekal se Josef. „Vždyť nám to tu zapálíš!“

„Co by tu shořelo, prosím tě?“ zasmál se dobrácky sochař a jeho lakonické nevinné oči se rozhlédly poloprázdným nelakonickým ateliérem.

 

Josefa neškodný žert zabolel.

„Člověk musí být pokaždé ve střehu,“ svěsil ruce.

 

Levý si prohrábl kadeřavý plnovous. Vyměnil pohled s Karlem.

„Pojď, Pepi,“ řekl měkce, „dřeš celý den a není dávno, cos fantazíroval v horečce. Špatně se sebou hospodaříš.“

„Musím pracovat.“

„Všechno má svůj čas. Růže taky nerostou pod sněhem.“

 

Josef odložil pero a povzdychl.

„Je to únava? Nemoc? Taková bezmocnost! Nedokážu, co chci!“

„V tom je velikost člověka, že si uvědomuje svou malost. Strom to nedovede, zvíře jakbysmet.“

„Ale neříkali jsme si spolu často, že dokud pracujeme, jsme mladí?“

„Jakpak ne?“ řekl Levý. „Ale lampa taky nehoří pořád. Musíš ji dolívat.“

„Jinými slovy,“ vzal Karel Josefa pod paží, „jdeme si dát nalít!“

„Chcete tu ještě zůstat, pane Maixnere?“ obrátil se Josef na rytce.

 

Maixner přisvědčil. Josef s přáteli odcházel. Když zavřeli dveře, otočil se a zamkl. Ozvalo se Maixnerovo zavolání.

 

„Odpusťte,“ omlouval se provinile Josef. „Mohl bych být, na mou duši, na akademii profesorem. Co já spáchám roztržitostí za den! Nechcete o mně sepsat bestseller humoresku, Karle?“

„O vás by se namáhavě psalo, Pepi. Jste tajnůstkář jako pro Vatikán vzorec vyšitý.“

„Nechce druhé obtěžovat svým trápením,“ opravil ho Levý s gestikulací učenlivé kategorie jako rabbi Löw, poznáte ho, že se narodil v Poznani v Polsku někdy v srpnu 1512, aby to byl lev pro lov, Jehuda Löw ben Becalel, tajnůstkář až za hrob 17. září 1609 v Praze.

„Máte pravdu. A souhlasím s vámi, že si Pepi zaslouží trochu rozptýlení namísto namáhavé ustavičné pracovitosti.“

„Škarohlíde! Mně dáváte rady a sám jich nedbáte.“

„Na mně tolik nesejde,“ mávl rukou Purkyně. „Doktor Novotný, tatínkův asistent,“ pokoušel se Pepiho bavit, rozesmát na celou parádu hlasité úlevy situačního humoru, „mi podle tvaru lebky stejně včera určil, že nemám vůli ani schopnost k zdokonalení. Tak co se mnou?“

„Z toho si nic nedělejte,“ připojil se Levý. „Mně stanovil diagnózu, že jsem měl být raději vojákem!“

 

Josefovi bylo mezi nimi rázem líp. Po několika krocích se ocitli ve známé hospůdce se sympatickou nejednou šenkýřkou za známým stolem. Zahlédli Nerudu. Purkyně spěchal básníkovi gratulovat.

 

„Vzal jste mi to slovo o tříjazyčných nápisech z pera!“

 

Výzva k čistotě na výstavě byla „vyparáděna“ ve třech jazykových mutacích, nikoli však česky. Neruda napsal v referátu, že jediní Češi asi vědí, jak se ohleduplně chovat.

 

„Mám vztek,“ odpověděl Neruda, „když vidím, jak se stále a donekonečna opičíme podle cizích vzorů. Je ananas lepší než maliny jenom proto, že uzrál ve skleníku?“

„O vkus těžko se handrkovat.“

„Ale o krásu se dohadovat můžeme. Co není přirozené, musí se změnit. Naše dámy taky už nechodí slepičím krokem, a neplatí, že čím větší krinolína, tím vyšší vzdělání. Ale akademie a její kruhy nutí malíře napodobovat nepřirozenost. Ti chudáci si to snad ani neuvědomují.“

„Je to jako fata morgána,“ promluvil Mánes.

 

Purkyně k němu vzhlédl s obavou, ale Josefovo oko bylo jasné a tvář soustředěná lépe, než akademicky.

 

„Malíři vidí takovou představu a považují ji za vlastní fantazii. Ale vlastně je to jen převrácený obraz cizího původu. Podvědomě je k tomu vede touha, aby jim panstvo blahosklonně přikývlo. Všude je tomu tak, kde se dělá umění jen pro potlesk oslnivě lesknoucích se salónů. Rusko mi to potvrdilo.“ 

„Ale umělec, který zůstane národu cizí,“ doplnil jeho slova Neruda, „odpadne a zanikne jako suchý list.“

 

Přiběhla číšnice jako na obrázku Adolfa Borna vynalézavého portrétisty. Všichni si objednali sklenici vína, Josef žádal sodovku.

 

„Má hlava je kreativní navíc i ve vymýšlení bolestí,“ usmíval se rozpačitě.

„Bojuji proti její zlomyslnosti. Přestal jsem pít alkohol, přestávám kouřit. Tak se mi podaří, že přece někdy usnu.“

 

I Neruda se zahleděl zpytavě do malířovy tváře. „A čeká mnoho úkolů,“ řekl.

„Šimek začne brzy práci na reliéfech pro bronzové dveře,“ potvrzoval Levý a položil svalnatou paži Josefovi na rameno. „Nemáš dosud všechny návrhy. Musíš sebrat síly. Slibuješ?“

 

Ještě téhož večera promluvili s Amálií.


Josef se dal přesvědčit. Počkal, až byl Maixner s dřevorytem hotov, a tři dny poté, co vyšlo první číslo »Květů«, posledního června, když slaví Šárka tedy i Shara Nelson sváteček, odjel s malými dárky, přivezenými z Ruska, do Čech pod Kosířem.

 

*

 

Letní dny se otvírají a zavírají nad Kosířem jako květy růží, horké, vonné, syté barvami. Co ještě chtít víc?

 

V saletru rozhodil Josef několik skrovných studií z ruské cesty, které mu zůstaly; napjal plátno a na něm se lehce rýsuje kresba pravoslavného kostela. Nahlíží do skic a upravuje jemnou linií kopulovitou báň.

 

„Říkají tomu hlava. Bývají na ní hvězdy, jako by to byl útržek oblohy, který slétl na zem.“

 

Bělovlasá paní Leopoldina sedí v ušáku a zrakem, v němž ani únava stáří nezastřela laskavost, sleduje, jak Josef začíná podmalbu temnými tóny.

 

„Jaký to bude výjev?“

„Ruská pouť. Chci, aby Praha obrátila oči na východ. V té stavbě je duše starého Ruska. Ale v lidech – v lidech –“

Nedopoví větu. Stává se tak nyní často. Paní Leopoldina o tom ví a snaží se, aby si toho Josef sám nevšiml.

 

„Dovedeš namalovat ruské lidi bez studií?“

„Naši a ruští venkované jsou si hodně podobní. Když šlo procesí na Svatý Kopeček, zachytil jsem si několik tváří. Ale chybí mi –“

„Náš prastrýc Jáchym,“ připomíná spěšně hraběnka, „byl v Moskvě už v minulém století. Šternberkové byli vždy rusofilové. Kéž bys ten obraz brzy dokončil!“

 

I Josefovy rusé vlasy už prokvetly stříbrnými nitkami, ale paní Leopoldina zachovává vůči němu mateřské tykání. Ví, jak dovede melancholie opříst lidskou povahu; vzpomíná na to, když hladívá Ervínův portrét a když se modlí za Bedřicha. Snaží se proto Josefa povzbudit. Vyptává se. Ale jeho ruka se opět zastavila. Zahleděl se oknem na alej, kudy se mihl bledě modrý mušelín.

 

Helena? Ne, Jetty. Je tu Jetty letos sama, bydlí v úřednické budově za skleníkem a Josef tam chodívá večer na chvíli intervjů, jů, jů.

 

Park se koupe ve sluníčku.

„Sněží,“ praví Josef.

 

Přetřel si čelo a rozpačitě se pousmál.

„Chtěl jsem říci – slunce se tak leskne na listech, že to vypadá, jako by mrholilo… Jednou v zimě jsme šli tou pěšinou s paní Giselou, vítr vířil sníh prašan a slunce se tak dovedlo lesknout na vločkách.“ A pak rychle zakončil: „Nešťastná Gisela! Měla tak ráda lilie.“

 

Paní Leopoldina povzdychne, přisvědčí, odchází. Bojí se o Pepiho. Dokončil sice portrét Giseliných dětí, má chvíle bystrého vtipu a jeho ruka kreslí, jako by zpívala Elvisova maminka serenády černošským učitelkám Gospelu. Ale náhle mu padne na duši těžký mrak. Lidé z vesnice říkají, že se jim malíř vyhýbá. Komorník Pchálek jí vyzvonil, jak musí Mánesovi stlát vysoko pod hlavu, až hnedle sedí, a přece usíná až k ránu a stěžuje si. Nedávno řekl: „Kamaráde, bojím se, že přijdu o rozum.“

 

Promluvila si s Jetty.

„K vám má nejblíž. Co o něm myslíte?“

 

Jetty se rozpomíná. Bývá smutný, ano, skleslý. Ale jeho myšlení často zasvitne jako nikdy předtím.

Včera se spolu bavili o Raffælovi.

 

„Pochopil,“ pravil o něm Josef, „že žena–matka se nehodí do učení církve. Ženě se rodí dítě z lásky. Církev učí, že Mariino dítě nebylo počato z lásky. Dnes už vím, co říká jeho Madona. Je zoufalá, že jí vnutili do rukou Spasitele. Její srdce pláče: Chci obyčejné lidské dítě!“

 

A pak náhle přerušil rozmluvu a vzpomínka, jak se mu nyní často děje, odvedla jeho duši jinam, dezorient i termix expres your mind.

 

„Všechno zlé, čeho jsme se dopustili, jde s námi. Všechno šťastné, co jsme prožili, zůstává s námi. Nikdy si neodpustím žádnou vinu. A nikdy nepřestanu být vděčen za krásu. Vaše hlava, Jetty, stále leží na listopadovém listí.“

 

„To je daleko za námi, příteli. Slunce zašlo za obzor. Nehřeje.“

„Ale když tu jednou na podzim hořelo,“ zavzpomínal, „rozkvetl žárem znovu šeřík.“

„To není přirozené.“

„Krásně kvetl. Divoce. Zoufale.“

 

A náhle se svezl na kolena, prudce jí objal nohy a tiskl je k sobě, jako by se loučil se životem.

„Nic nemá člověk než rozkoš,“ šeptal. „Tu nám nemůže odebrat nikdo na světě. To je pevný ostrov na oceánu. Všechno se utopí a potopí, o všechno lze přijít. Ale kdo má moc uloupit nám tu chvíli?“

 

Jetty se rozpomíná, ale nesvěřuje to paní Leopoldině.

„Ano, zdá se mi, že trpí,“ praví jen a prozradí: „Včera večer se rozplakal nad keřem žlutého šípku. To jsou kvetoucí vzpomínky, řekl, co si počneme, až odkvetou navždy?“

 

Starostlivá paní Leopoldina si nevěděla rady jinak než napsat Amálii a pozvat ji k návštěvě.

Bylo to poprvé, co se Amálie dostala na Čechy. Přijela rozrušena; její zaujetí pro Josefovo umění se měnilo v naříkavou rozmrzelost proti všemu, co vinila, že mu brání v rozletu.

 

„Vím, že je nějak nemocen,“ posteskla si v salónku paní Leopoldině.

„Ale kdybyste znala ty boje, paní hraběnko! Má, chudák, tolik krásných myšlenek, a nesmí je provést. Která hlava by si z toho nezoufala?“

 

Hraběnka předpokládala, že Josefa sestřin příjezd příjemně poznamená, překvapí, vyvede z vleklé duševní krize i opotřebování a únavy materiálu. Vedla ji za ním do saletru. Přivítal ji, ale jeho tvář okamžitě přijala úzkostný rys. A když osaměli, zašeptal otázku, která mu zatanula na mysli, hned když spatřil Amálii přicházet: „Je to se mnou natolik už špatné? Stěžovali si?“

 

Pochopil, že ji pozvala stará pečlivka hraběnka, a mučil se vzpomínáním, čím k tomu zavdal příčinu.

 

„Nediv se,“ uklidňovala ho Amálie, „lidé, kteří nemají s uměním nic společného, často považují potíže, které mívá umělec běžně s tvorbou, za podivínství.“

 

„Co ti všechno napovídali?“ žádal však.

 

Bylo nesnadné odpovídat. Josef znejistěl v kontaktu se všemi lidmi v Čechách a podezíral je, že ho podezírají. Marně se snažila Amálie vyprávěním u večerního stolu přidat společenských důvodů své návštěvě. Dámy zajímaly především plynové přístroje a šicí stroje, které přivezl Vojta Náprstek z Ameriky a jimiž chce zbavit ženu námahy. Aby přitáhla Josefův zájem, vykládala Amálie též, jak Náprstek vodí tisíce pražských dětí na výlety a jak ji pozval předčítat do Klárova ústavu slepých; Josef oživl, vyptával se, ale byl citlivka na každý jeden pohled.

 

Amálie po třech dnech odjela.

 

Brzy nato, v jedné srpnové noci, převážely se z Vídně do Prahy české korunovační klenoty, uschované tam před pruským vpádem; jejich cesta měla být přísně tajná, ale jakmile vůz překročil hranici, vzplál první oheň a jeden moravský vrch za druhým zdravil plameny znamení samostatnosti. Josef pozoroval planoucí pochodeň na Kosíři a tušil jas ohňů po celém obzoru. Představoval si noční pouť české koruny, uctívanou tichým špalírem vesničanů.

 

Druhého dne oznámil, že musí zpět do Prahy, a opustil Čechy.

 

*

 

V příštích pražských měsících se stal jeho oporou mladý podnikatel Lanna. Zdědil velké jmění a dovedl ještě znásobit otcovo úsilí; připojil k němu však sběratelské zájmy, tehdy ještě Praze cizí. Nakupoval italskou majoliku, série míšeňských i vídeňských koflíků, keramiku saskou i porýnskou. Josef rád navštěvoval Lannův bohatý kvartýr a pomáhal svými zkušenostmi; Lannovy prostředky mu tak umožnily oddychnout si od usilovné práce a věnovat se shledávání historie umění. Radil mu ve výběru nizozemských tkanin a delftské fajánse, ale obracel jeho pozornost k českým cínovým konvím, objevil pro něho sošku z lipového dřeva od Brauna a mnohé z kachlíků, zdobených lidovými kresbami, by možná skončily špatně, nebýt jeho bystrého oka.

 

Když Lanna viděl u Mánesa, kolik předběžné práce je třeba k dokončení malířského díla, zaujalo ho zákulisí tvorby. Začal schraňovat náčrty a studie, vše, co často nese osobitější tvůrcův rukopis než hotový obraz.

 

Koupil řadu Josefových kreseb, ale zpravidla prostřednictvím Amálie, aby nic neporušilo vztah úcty, které mezi ním a Josefem trval. Josef však nestrpěl, aby se cítil dlužníkem; odvděčoval se za tuto pomoc přátelskými dárky, akvarelem k narození děťátka, obrázkem jesliček k vánocům, návrhem na exlibris.

 

Navštěvoval opět svědomitě schůze výtvarného odboru. Jeho rozhledu neuniklo, co druzí přehlédli: byl původcem protestu proti zničení starobylé Krocínovy kašny a snažil se o záchranu fresek v Emauzích stejně jako o zachování památné kapličky na Bezdězu. Když se marně pokoušel získat svolení k výzdobě románské kaple, vymohl alespoň, aby byla chráněna mříží, sám navrhl její ornament a dohlížel na provedení. Snil o výstavě dvou století českého kumštu, aby ukázal dovednosti dnešku od neopakovatelných mæstro veličin Škréty, Brandla, Rainera i od malířů současných nezaostalých nezakřiknutých.

 

Někdy, když se octl ve slepé uličce nepochopení, rozčiloval se, hněval, zachvátila ho lítost.

„Jak mohou být tak zatemnění? Zaslepení? Zaneřádění nesmysly od hlavy až po paty? Tak sobečtí egocentrici?“

„Z každého kusu dřeva neuděláš svatého Václava,“ měl na to konejšivou všeříkající útěchu Levý. „Nemůžeš všechno vykonat sám,“ přemlouval ho.

 

„Zdráv jsem jen mezi lidmi,“ nevzdával se však Mánes, „dokud vidím, že jsem k něčemu užitečný.“

 

Koncem roku ho pozval dr. Julius Grégr do redakce »Květů«. Byli tam Purkyně i Maixner a mluvilo se o slibované amnestii i o nové podvodné ústavě. Grégr se rozčiloval nad brožurou, kterou vydal Frič v Berlíně a v níž polemizoval s jeho zprávou o úspěchu výpravy na Rus.

 

„Nebyl to úspěch? Vždyť jsme konečně někam vykročili sami, bez vídeňského poručníkování!“

„Četl jsem Fričovu knihu,“ pravil mírně Josef. „On myslí, že to pochlebování carovi hrálo příliš do noty jeho světovládné pýše.“

„Naše politika musí být praktická,“ mrštil Grégr svazečkem o stůl. „Frič se čertí pro to, co jsme neřekli Polákům. Policie nás tu vyslýchá pro to, co jsme řekli Rusům. Čert ví, kdo z delegace si všechno tak podrobně zapisoval.“

 

Josefovi zatanuly na mysli dopisy, které psával Vávra skoro denně Sabinovi.

„Poláci nám měli poklony carovi jistě za zlé,“ řekl.

 

Grégr se na něho rozmrzele podíval. Věděl, že si dal Mánes v osmačtyřicátém roce ušít polský kroj.

„Proto jsem vás nepozval. Píší nám čtenáři o vašem záhlaví. Ta nahá ženská je uráží. Taková figurka není dost počestná mravně hlavně pro rodinný časopis.“

„To je neuvěřitelné,“ zbledl dotčený Mánes.

„Jsou to ovšem hlupáci, Pepi,“ vmísil se Purkyně, který dobře věděl, jak citlivě se ho takové věci dotýkají. „Ale vyhrožují, že zruší odběr, když jim redakce nevyhoví.“

 

Josef vstal. Ale nebyl k politování. Byl to v Purkyňových očích opět Don Quijote, jehož vznešená a čistá duše naráží všude na ultrakřiklavou ultrahloupost, a přece vyjíždí do boje proti nejapným blbům, vybaveným do života holou surovostí.

 

„Kde to žijeme, do prdele?“ řekl. „Snad jim nechcete ustupovat?“

„Redakční rada vás žádá, abyste tu kresbu opravil,“ oznámil mu jako suchá regulace nařízení administrativa + informace suchý Grégr.

„To neudělám!“ rozhodně se rozohnil Josef.

 

Purkyně spokojeně přikývl: „Neříkal jsem to? Taky to odsuzuji.“

„To můžete,“ řekl chladně Grégr. „Ale já nemohu vydávat časopis bez odběratelů.“

„Snad bychom je mohli poučit?“

„Ne,“ sáhl Grégr po dřevorytině. „Sjednal jsem to už. Poprsí té dívky se zahalí.“

„To znamená,“ posmíval se Karel, „poprsí vydlabat, nacpat do otvorů nový materiál a překreslit.“

„Není to přece potupa uměleckého díla,“ zabarvil Grégr hlas smířlivě.

„Rád bych záhlaví zachoval. Přál bych si jen, aby pan Mánes s opravou souhlasil.“

„Když je to tak nutné,“ pokrčil rameny Josef, „nemá smysl se o to přít. Ale mám prosbu na přítele Čeňka. Mé jméno nemůže zůstat u kresby, za kterou já prostě neodpovídám. Odstraňte laskavě můj podpis.“

„Buďte bez obav,“ řekl sichr sígr Grégr.

„Ne. Chci to vidět na vlastní oči.“

 

Maixner uchopil kudlu jako Kudlič šikula vercajk – a aniž čekal na souhlas – vydlabal z pravého rohu Mánesovu značku.

 

„Děkuji,“ řekl Josef a uklonil se.

„Chtěl bych vás i nadále počítat k našim spolupracovníkům,“ volal za ním kariérista Grégr.

 

Purkyně se usmíval.

„Vy máte z toho výstupu švandu?“ hněval se Grégr.

„Jak by ne? Je to zase Pepi, o kterého jsem se už bál!“

„Nezdá se mi, že by nám dával tak mnoho.“

„Ublížil jste mu,“ zrudl Purkyně. „Dává všechno, co je v jeho silách.“

„Bojujeme. Nemůžeme si dovolit tolik jemnocitu.“

„Bývá zvykem chovat se bez jemnocitu k nepříteli. Ale k tomu, kdo je z nás a jeden z nejcennějších?“

„Mánes je vaše oblíbená kategorie kreativního všeuměla,“ odbyl ho primitiv zvaný Grégr.

„Je hybná a pokroková síla nás všech. Ale obávám se, že se to pozná, až bude pozdě.“

 

*

 

Ti, kdo mohli do Josefova života nahlížet zblízka, žasli nad urputností boje, který sváděl se slábnoucími silami těla, s bolestmi, se svými skličujícími stavy. Zápolil s nimi tak, že mnozí ani nepoznali, co vůle potřebuje, aby odolal.

 

Strojnický spolek ho požádal o prapor. Ve spolku rozhodovali továrníci, ale přece jen šlo o první prapor českých dělníků a strojaři chtěli pod ním vykročit k položení základního kamene Národního divadla. Osmdesát zlatých, které mu zástupci spolku nabídli, bylo málo; ale Josef se s novou zaujatostí upnul k úkolu a zaklínal své schopnosti, aby mu sloužily co nejlíp.

 

„Jak jste daleko?“ vyzvídal na něm Lanna. „Mohu počítat se studiemi?“

„Na červenou stranu jsem udělal nový znak lva. Přidal jsem mu na bojovnosti.“

„A na bílou? Nějaký stroj?“

„Snad jej umístím v pozadí. Ale proč zbavit prapor pro dělníky vzletu a poezie? Chci tam mít živly, oheň a vodu, ale jako ženské konkrétní i koketující postavy.“

 

Uprostřed této činnosti jej poprosil o návštěvu jeden z přátel, zpěvák Lukes, operní doktor živágo a hrdina nepodbízivé frašky v hrdle celé Prahy. Josef byl už víckrát v jeho bytě v Křemencové ulici, provoněným svůdně levandulí, mezi schnoucími vavříny se stuhami. Tentokrát tikaly však známé alabastrové hodiny slavnostněji než jindy, a Lukes, s přibarvenými kníry a muškou pod spodním rtem, si počínal zrovna tak obřadněji.

 

„Žádám vás o prapor! Jsem patronem pěveckého spolku, který přijal moje jméno. Mánesi, mistře, příteli, neodřekněte!“

 

Nová zakázka. Nový úkol. Zdvojnásobená kázeň.

 

Josef pracoval současně na obou velkých kartónech a přenášel z nich kresbu na hedvábí.

 

Po dni nepřetržité činnosti si dopřával koflík kafíčka a vychutnával stmívání nad Vltavou z okna kavárny »Slávie«, několik kroků od staveniště divadla, kde už nad tribunou strměly stožáry. Často se tam setkal s umělcem, s nímž se znal z »Besedy«, s mužem nevysoké postavy, s dlouhými tmavými vlasy, s jasnýma očima za zlatými obroučkami brýlí.

 

„Vidíte se už v duchu s taktovkou pod novou střechou?“ usmál se Josef, když viděl, kam míří jeho pohled.

 

Bedřich Smetana k němu zdvihl zamyšlenou tvář a nabídl mu místo.

„Jsem na odchodu. Ale chcete-li, posaďte se ke mně. Co bude s taktovkou, ovšem nevím.“

 

U Purkyňů se často hovořívalo o zlomyslných útocích, jimž je Smetana – zejména vinou Riegerova nepřátelství – vydán a které mu otravují uměleckou činnost.

„Mnoho mých přátel chválilo Dalibora.“

„Prázdná sedadla ho nechválí.“

 

Josefovi se vybavila vzpomínka na večer, kdy vkročili jednou s Nerudou do místností »Umělecké besedy« a našli tam Smetanu samotného u klavíru. Hrál Liszta. Byl to večer důvěry. Smetana jim vyprávěl, jak byl ve Výmaru u Liszta svědkem urážek české hudby. „Jen šumaři se tam rodí,“ říkalo se, „žádní skladatelé, jejichž umění by bylo provanuto českým duchem.“ – Poukázal na Myslivečka. – „Vlašský sloh, vlašská slova,“ zněla odpověď. – „A co Tomášek?“ – „Úzkostlivé napodobení Mozarta. Tu kost už hryže Praha hezky dlouho.“ – Liszt se však tehdy usmál, vzal svazek not a zahrál z nich Smetanovu Charakteristickou skladbu. „Není to hudba ryze českého srdce?“ řekl pak. Všichni prosili Smetanu za odpuštění. A on při nočním návratu domů se zdviženou rukou přísahal, oči ve hvězdách, že celý život zasvětí domácímu umění.

 

S touto vzpomínkou, která mu Smetanu nesmírně přibližovala, protože byla tak podobná vlastním mnichovským prožitkům, díval se Josef potají do jeho tváře a ocenil i ladný pohyb, jímž skladatel oklepával doutník.

 

Smetana si jeho pohled uvědomil a sám zvedl od novin zrak k malířovým očím.

 

„V této zemi se rodí hodně závisti a nevděku,“ řekl Josef jako na útěchu.

„Ale je to také naše země,“ odpověděl Smetana. „Proč bychom se tedy měli vzdávat předem práva na boj? Ty žalostné poměry pominou s vlivem šlechty, až peníze z českých mozolů nepoplynou do Vídně. Bez té víry by se nedalo pracovat.“

„Nejsi, člověče, zrozen být otrokem, buď účasten radostí života!“ zacitoval Mánes Raffæla.

 

Připojili ke slovům pohled srozumění.

 

Když se Smetana rozloučil, díval se Josef za ním na ulici. Šel po chodníku, svou modrou severskou čapku na čelem; pravice se lehce zdvíhala, jako by dávala takt, a ústa něco tiše deklamovala. Bylo o Smetanovi známo, že často komponuje při procházce po nábřeží. Z jak hlubokých pramenů, myslel si Josef, vyvěrá naše věrnost, že ač tak osamělí, mluvíme týmž jazykem?

 

Náhle měl pocit, že i jeho někdo pozoruje. Ohlédl se.

 

Tvář asi osmnáctiletého puberťáka se přistižena prudce sklonila. Z pohledu, jehož zbytek zachytil, uhodl Mánes, že jde o výraz portrétisty. Chlapec pomalu zvedl oči, a když poznal, že byl prozrazen, povstal, pokynul druhému mladíkovi, který s ním seděl, a oba se rozpačitě přiblížili.

 

„Promiňte mou smělost, Mistře,“ usmívaly se na Mánesa živé oči. „Dovolil jsem si vás tak zběžně načrtnout.“

 

Tváře mladíků byly upřímné. Josef jim ukázal, aby se posadili.

„Ženíšek,“ pravil jeden.

„Chittussi,“ pravil druhý.

„Z akademie?“

„Bohužel,“ usmál se černovlasý Ženíšek, a položiv na stůl kresbu, omlouval se: „Bylo to narychlo.“

„Není to špatné,“ podíval se Mánes. „Už jste něco vystavoval?“

„Dosud ne. Byl jsem u Engerta ve Vídni, až teď jsem se vrátil do Prahy. Ale Chittussi se chystá do Mnichova.“

„Vy jste Ital?“ podivil se Josef cizímu jménu.

„Můj dědeček se přistěhoval z Ferrary.“

„Taky figuralista?“

„Krajinář. Studoval jsem dílo vašeho pana otce.“

„Na akademii není asi pro ně mnoho pochopení.“

„Není tam pochopení pro nic, a proto jsme nespokojeni všichni,“ řekl znepokojivým tónem rebelsky Ženíšek. „Nemohla by se nás, Mistře, ujmout »Umělecká beseda«?“

„Jak to myslíte?“ usmíval se Mánes jeho roztrpčení.

„Jsme filiálkou vídeňské školy. Trenkwald i Sweerts jsou vlastně cizinci. Proč by se Praha nemohla vrátit k bývalé slávě a samostatnosti?“

„Je vás víc, kdo tak přemýšlejí?“

„Ještě Tulka,“ připomněl Chittussi. „Ten bude litovat, že dnes nebyl s námi. Ale hraje v divadle na housle, aby se uživil.“

 

„Dobře,“ usmíval se Mánes, jak sny jeho mládí ožívají v nové generaci. „Ale kde vezmeme domácí profesory? Kdo by mohl vést akademii?“

„Přece vy, Mistře,“ nenechal dlouho na sebe čekat Ženíšek s obvyklou samozřejmostí.

„Kdybyste vy nás mohl učit!“ nadšeně se přidal Chittussi.

 

Překvapen se díval do jejich mladistvých tváří. Odložil doutník. „Vy znáte – moje práce?“ otázal se.

„Ale Mistře,“ řekl Chittussi, „jak bychom je neznali? Pokud jsou ovšem dostupné.“

„Mnoho z vašich věcí jsem si učinil vzorem,“ dodal Ženíšek.

 

Pošedlýma, znavenýma očima si je znovu změřil. Nenapadlo ho nikdy, že by mohl učit na akademii, poněvadž nevěřil, že za vlády Kunstvereinu by se mohla stát českou. Dávno se smířil s tím, že jeho údělem provždy bude cesta proti studenému a kalnému proudu. Ale zde se k němu hlásili jako k učiteli STÁLÝCH NEZPROFANOVANÝCH HODNOT dva budoucí malíři, jejichž rozhořelý výraz svědčil o upřímnosti.

 

„Nevěděl jsem to,“ řekl tiše.

 

Tu se ozvalo prudké zaťukání na sklo, které přerušilo hovor.

„Mistr Levý,“ ohlédl se Ženíšek.

 

Sochařova tvář byla zrůzněná. Zdálo se, že hledal Mánesa a chce mu něco závažného říci.

„Děkuji vám,“ podal Mánes mladíkům ruku. „Bojím se, že byste se svým návrhem nepochodili. Nejsem také zcela zdráv. Ale »Besedě« napište!“

 

Tiskli mu ruku vztyčeni jako vojáci, ne padavky, když jim generál (ne hovado všech hovadin) udílí vyznamenání.

 

Mánes vyběhl z kavárny vstříc Levému, z jehož pohledu studilo zděšení. „S Karlem je zle,“ volal. „Pojď, Pepi, přišel jsem pro tebe.“

„Nějaké patálie?“ polekal se Josef. Věděl, že je Purkyňovo zdraví ohroženo srdeční chorobou; ale jeho lehkomyslnost všechny zmátla.

„Umře,“ řekl slabým hlasem sochař.

 

*

 

Byl o čtrnáct let mladší, uvědomoval si Josef, když po několika dnech stanul s přáteli nad mrtvolným objektem absolutně černého tělesa v těch nejlepších barevných vzpomínkách na „kdysi nedávno i delší čas“. Jako chlapec vkročil do Prahy – i do jeho života – a tak předčasně musel opustit tento neblahý pomatený svět. Ten, který z nich byl nejsmělejší, který NEJVÍC MILOVAL BARVY ŽIVOTA, zhasl první.

 

Levý vedle něho tiše vzlykal:

„Říkal jsem mu – Karlíčku, nesmíte se tomu tak poddávat – chtěl jsem ho zdvihnout – ale on už nedýchal.“

 

Ale Josef ho ustavičně viděl živého, jak se vesele pře s otcem i s bratrem, jak se rve s prací, jak se smíchem kreslí svým dětem obrázky na nahá záda. Byla v tobě předtucha, Karle? Proto bylo tvé umění tak prudké a nedočkavé – jako objetí milence odsouzeného k smrti? Často maloval znovu na vlastní obraz, protože mu nikdy plátno dost rychle neschlo; jednou přemaloval i portrét své ženy.

 

Marie byla s přáteli, ale jako nikdy nevkládala svou vůli do cesty Karlovi, tak i nyní skromně ustupovala, aby nerušila rozloučení. Teprve když se na ni Petr Maixner obrátil s otázkou, plaše a šeptem odpovídala:

„Naposled vykřikl – Dobrou noc, táto! – ale to už o sobě nevěděl. Když pan doktor Novotný zjistil, že – je konec, tatínek neřekl ani slova. Odešel do pokoje a zamkl se. Je to pro něho tak nesnesitelná bolest.“

 

Vybízel jsem tě k opatrnosti, Karle, ale tys mával rukou, že zneuznaný umělec se v Praze stejně neuživí, nač prý se mučit léky. Ale ty ses přece, Karle, nechtěl ubít, toužil jsi slavit svět, vybojovat jeho pravdu!

 

A tak jako u smrtelného lože, oslovoval ho po všechny příští dny, přivolával si ho, hovořil s ním. Hlouběji než dosud si uvědomoval dosah jeho přerušeného, a přece dospěvšího díla.

 

„Malovali jsme tak rozdílně,“ svěřil Levému, když se v dešti řadil pohřební průvod ve Spálené ulici. „Vracím se v myšlenkách a divím se, že si vybral za přítele zrovna mne.“

„Protože byl Karlíček ze všech nejbystřejší,“ řekl sochař.

 

Pohřební vůz, ozdobený věnci, se dal na cestu. Členové »Besedy«, malíři, básníci, herci, šli podél něho s rozžatými pochodněmi.

 

„Hleď!“ upozornil Levý Josefa, když kráčeli okolo vyšehradské strážnice.

Voják, uchvácen vážností průvodu, klekl a sňal z hlavy čapku.

 

Josef byl hluboce dojat, když viděl vystupovat z kočáru starého Karlova otce a tři malé děti s matkou, a když pak stanul nad jámou, vyhloubenou nedaleko hrobu Boženy Němcové. Za hrstí hlíny hodil Josef na rakev květinu.

 

Přestalo pršet. Lidé se procházeli mezi náhrobky a v hloučcích se trousili ze hřbitova.

„Nechcete jet s námi?“ zval Josefa hlas z kočáru. Byl to Neruda s Hálkem a Petrem Maixnerem.

 

Připadalo mu však nevděčné opustit tak brzy vzpomínku na přítele. Poděkoval. Potřeboval být sám. Šero, které se zavěsilo do korun stromů, přivolávalo Karlovu tvář. Musel myslet na poslední Purkyňův vlastní portrét. Ano, věděl jsi, co tě čeká. Pohled, pleť, ústa. To byl tvůj vzkaz, jemuž rozumíme až nyní.

 

Bolestná rána – říkal si – a bude dlouho kvasit. Ale vyčítal by sis, Karle, i vlastní smrt, kdyby mě ochromila. Mám ruce stále slabší. Ale ještě je čeká práce a já ji dokonám.

 

Den nato se rozhodl. Zaklepal na dveře u Purkyňů, rozdal dětem čokoládu a omlouval se paní Marii:

„Proč jsem přišel? Mám prosbu. Snad vás překvapí. Rád bych si pronajal Karlův ateliér. Myslíte, že to pan profesor dovolí?“

 

Marie se rozplakala.

„Dědeček bude jistě rád, že právě vy –“

 

*

 

Jiří drakobijce z roudnického praporu dostal brášku, mladistvého Záboje, pěvce rekovných činů, na jehož varytu, přitisknutém k srdci, rozepjal perutě pták dravec, aby bylo jasno, že písně Zábojovy nekonejší, ale burcují. Slovanský rapsód měl prostou halenu s dlouhým pláštěm, na nohou opánky, ale jak v zádumčivé tváři, tak v celém postoji byla ušlechtilost postav z »Rukopisů«.

 

Hedvábí na protějším stojanu mělo však víc naspěch. Uprostřed byl zlatý štít s červeným regulátorem. Za ním nakreslil Mánes parní stroj; pražští malíři se smáli, že Josef chodí za modelem i do dílen u Daňků. Dvě krásné dívky pružných postav a dlouhých kadeří přitahovaly však pohled. Plavovláska se nakláněla líbezným obličejem a vlévala do kotle vodu; tmavovláska prudce oddálila nachovou tvář, jak přiložila pochodeň a vyšlehl dým ohně.

 

Josef byl šťasten, že získal Karlův ateliér. Přítomnost vzpomínek ho povzbuzovala. Často Karla oslovil a jeho mrtvé tváři den po dni přibývalo úsměvu živého. Někdy však musel Josef odložit štětec; dlouho sedával bez hnutí, zadíván, zamyšlen, a když se probral, usilovně musel hledat stopu opuštěné práce.

 

Bojoval. Ale nemoc byla houževnatá bestie, houževnatější potvora než Lochnesská příšera. Od rána cítíval v hlavě a v celém těle únavu, že někdy sotva dokázal sejít po schodech, on, chodec, pro něhož vzdálenost mezi Čechami a Prostějovem bývala procházkou. Zasedl k práci a víčka mu zatížilo olovo. Přemáhal tyto stavy, čekával, až postřehne chvíli uvolnění, a pak se rychle chopil štětce, aby jí využil. Připojil několik tahů, ale únava se ho zmocnila znovu. Přičítal vinu bezesným nocím, kdy se mu vracela slova, jež si řekl s Karlem i s jinými, kteří už nežili, prudký vítr se mu opíral do mysli a na hřebenu divokých vln se vznášely roztříštěné motivy. A čas vyčítavě, hrozebně měřil vteřiny a říkal: Spěchej, než bude pozdě!

 

Radil se s asistenty od Purkyňů.

„Nervozita,“ řekl doktor Novotný. „Přílišná námaha a slabá výživa. Méně pracovat a více jíst.“

 

Odkládal léčbu na pozdější dobu a pokračoval v díle, přivolávaje si na pomoc všechno, co ho kdy sílilo. Myslel na lidi, pro které pracoval. Slyšel zpěv sboru. Viděl vycházet dělníky z dílen a řadit se pod jeho praporem. Myslel na kraje, kde žily jeho vzpomínky, na květiny, na ženy.

 

Na ženy myslíval s hlubokou vděčností. Byl zrozen, aby budil a přijímal cit. Nedovedl jsem být věrný, ale dovedl jsem věrně milovat. A co víc, každou z žen miluji provždy. Ony zapomněly, prožívaly nová dobrodružství nebo zpokorněly v ustáleném citu – ale já nezapomněl. Mnoho života se mi rozpustilo v záživné holé nic; ženy ve mně zůstávají. Pohled Johanky Dvořákové. Smutek Verunky Čudové.

 

Byl šťasten vším, co bylo v jeho obrazech, a co přece žádným obrazem neprozradil, vděčen za plamen z léta, i za tiché doutnání ohníčků z jeseně, vděčen všem, jejichž těl a duší se mohl dotknout. V jeho vzpomínkách se ženy, jež miloval, snášely. Věděly, že žádné z nich v sobě neublížil, žádnou neponížil, a vzplanul-li, tedy vždy celý.

 

Jen pojďte, vábil k sobě líbezné sny, sám sobě se usmívaje se shovívavou ironií, když ho přemáhala čerň únavy a brala jistotu jeho štětci. Klesal do křesla nebo i na zem, na podušku z náčrtů a starých kreseb, a odpočíval. Zdříml často na chvíli tak tvrdě, jako by dostal záchvat padoucnice.

 

A vidiny ho vyslyšely a obletovaly jeho znavené skráně, jeho zmrtělou ruku, i ve spánku pevně třímající paletu.

 

Když po chvíli procitl, opět se v duchu usmíval. Vlasy nám prokvetly, nehodíme se na milostné návštěvy, na hry v salónech, kde šepot hedvábí je výzvou, na dlouhé doprovody nocemi, na polibky pod hvězdami. Už jen ve snu přichází za mnou dívčí vyšší krása i spása.

 

Jednoho dne na začátku května dokončil oba prapory.

 

Zcela vyčerpán se svezl k nohám svého Záboje, záda se opřela o kupu kartónů, hlava poklesla, z dlaně vypadl štětec. Spal? Snil? Jako by se náhle z jedné láhve s olejem vylinula opojná pára, vypluly do šera pokoje ženské zjevy, vzlétly okolo hedvábí na stojanu vzhůru a vznášely se, nahé i v průsvitných závojích, nad jeho hlavou. Sen trval jako absinth absolutně dlouho.

 

Procitl. Probral se ke šťastnému pocitu, že dokonale dokončil práci. I svou únavu pozoroval bdělým vnitřním pohledem. A rozhodl se zachytit svůj sen. Lanna chtěl skicu ze zákulisí. Nakreslil a podal ji movitému příteli s krutě dvojsmyslnou narážkou:

 

Jsem hotov!

 

*

 

Chtěl se vyzpovídat. Chtěl se zesměšnit. Ale opravdový umělec neopouští svou velikost, i když se poníží. Ani jeho duchaplný vtip nezamlčí bolest, která je částí jeho duše, která neremcá, ale je v každé čáře kresby patrná.

 

Dvě hedvábná plátna budoucích praporů… Empírová lenoška, zasutá kartóny. Na zemi mapa s náčrty. Příložníkové pravítko, podle něhož psal heslo. Papíry trčí ze zásuvek, nebylo času na úklid, zuřil tu spěch práce. Bledé světýlko a hebký stín.

 

Nakreslil sebe, jak usnul pod malířským stojanem. Okolo něho jsou věci, které má rád: hůlka pepřovka s rukojetí řezanou Vorlíčkem, troubel dýmky, nádoby s makovým olejem.

 

Z láhve unikají malířské vidiny, zakleté do oleje. Nabývají tvarů krásných dívčích těl, takových, jak si muži představují milenky ve snu, a postavy ty, ač lehce plynou éterem, nejsou z měsíčních paprsků, ale jsou to skutečná ženská těla, jejichž pleti je možno se dotknout, jejichž ňadra jsou stvořena pro radost až do důchodu, stvořena pro objetí. Jsou rozjařené, naklánějí se dolů, žehnají láskyplnýma rukama znavenému milenci krásy, jejich vlasy a závoje vlají horkým vzduchem.

 

Malíř, bezmocně dřímající, může se z nich těšit jen ve snu. Jeho dlaň leží bez vlády.

 

Co přinášejí ty krásné vzlétající dívky? Vzpomínky na blaženost. Zavolání z dálky touhy. Pravdu rozkoše.

 

Ale hle, co nese jedna z nich, ta nejvábnější, nejbujnější? Zdvihá paži a v ní se vlní – štíhlý hádek, zmije!

Zloba? Závist? Rozkoš, která jedovatě uštkla?

 

Z par nad kouzelnou lahví se noří ještě malý tatrman ďáblík. Mohl by to být dejme tomu bůžek lásky, ale má na čelíčku růžky. Zavírá sladký průvod. Netopýr, který nahradil zpěváky denních hodin. Pochyby. Zármutek.

 

Rozcuchaná, sivorusá hlava klesá na prsa. Smutně trčí nad rty koneček dobyvatelského kníru. Ruka se kotníky opírá o podlahu.

 

Jak bezpečný každý škrt perem! Jaká umělecká ucelenost! Skica je dokonalá.

Jen něco se jí nedostává. O čem malíř nevěděl. Co nemohl tušit ve snu sebeodvážnějším a odvázanějším:

 

Že se tiše krade náš krok k jeho spánku. Že se nesměle, úzkostně k němu blíží náš dech.

 


VZPOMÍNKY


STŘEDEM nové žofínské výstavby bylo velké Matejkovo plátno o varšavských událostech z nešťastného roku 1713, kdy polský sněm musel schválit rozdělení vlastní země. Malíř dovedl přesvědčivě zobrazit shromáždění zbabělé aristokracie; hlavní úlohu výjevu dal jedinému čestnému, poslanci Rejtanovi, který se vrhl na práh síně a žádá zrádce, aby ho dříve zabili, než ohlásí své rozhodnutí.

 

Josef Mánes se sešel na výstavě s Maixnerem a Nerudou, který stíhal ostatní vystavené obrazy ironickými střelami.

 

„Veliký kus plátna, řekl by Purkyně,“ ukázal na výjev z lovu: „Hon – to je jediný den v roce, kdy se česká šlechta sejde ke společnému činu. Dívají se na sebe a říkají si: Hmmm, to je nás moc!“

 

Přátelé se usmívali slovům, která jako by slyšeli z úst Karlových.

 

„A zde vidíme,“ ukazoval Neruda na obraze množství postřílených tetřevů, „že mecenášství naší šlechty zná svou cestu. Jen nevím – proč tu jsou ti myslivci? Asi proto, aby se nezdálo, že tetřevi vztáhli na sebe ruku sami.“

 

Obešli sál a rozezleni nad marností obchůzky vrátili se znovu k Matejkovu obrazu. Josef si všiml výrostka, který stál před plátnem, když přišli, a dosud se od něho nehnul; pokynem hlavy upozornil přátele na jeho podivný výraz.

 

„Ale to je náš nový žák,“ řekl Maixner, asistující na akademii, a položil chlapci dlaň na rameno. „Ještě lepí hrnce v jakési dílně – viď – ale je přijat a po prázdninách nastoupí. Jsi rád, Brožíku?“

„Je to nádherné,“ vydechl chlapec.

„Starejte se,“ zdvihl Neruda dlaň, „aby naši malířskou mládež nečekal úděl těch tetřevů.“

 

Josef pohlížel na bojovný obraz. To zůstávalo jeho bolestí nezhojenou, že mu nebylo dáno vytvořit velké dílo, o jakém snil, s námětem, jaké miloval, způsobem, jak by si přál. Myslel na to, i když společně vyšli ze sálu a dali se po nábřeží. Rozkopané staveniště připomnělo chystanou slavnost a Maixner vypočítával sedm skal ze sedmi památných vrchů do základů. Mánes se rozloučil a dal se na Staroměstské náměstí.

 

Nebylo to poprvé, co se šel podívat na svůj největší obraz.

Jeho zrak se však zakalil, když se upřel na desku orloje. Nerudova varovná slova se potvrdila. Minula teprve druhá zima – a vlhkost už začala na malbě hlodat. Některé lazury lijáky smyly a tu a tam nebezpečně prosvítala červená podmalba. Co pomohlo studovat všechny recepty na malbu na kov, když ji zde rozdírá vítr, prach, déšť a mráz? Jak dílo zachránit? Zmínil se už Václavíkovi, ale městská rada měla příliš mnoho starostí s chystaným příjezdem mocnářovým. Zatím na terčích měsíců přibývalo drobných trhlin. Barvy lehce pobledly. Dílo, jeho největší dílo, je odsouzeno k zániku.

 

Teprve když odtrhl od desky zrak, zpozoroval, že se okolo něho nakupil hlouček zvědavců. Někteří z nich byli z venkova. Blížilo se poledne. Starší žena ukazovala klučíkovi:

„Teď je nahoře duben. Vidíš zahradníka, jak přivazuje stromek?“

„Je jako náš děda,“ řekl chlapec a zasmál se, ukazuje na dívčí postavu: „A to je Anka!“

„Bodejť, a vedle ní ty!“

 

Přejela kolem ekvipáž s korunkou na dvířkách; pán s dámou se odvrátili, když jeli okolo hloučku venkovanů, a ani si nevšimli, čemu věnují pozornost. Po chodníku šel muž s cylindrem na hlavě a pod paží vedl dvě statné dámy, s kožešinami na krku. Něco veselého vyprávěl, paničky vypískly smíchem. Před orlojem narazila trojice na lidi s obličeji obrácenými vzhůru. Tlustý pán je okřikl, aby nepřekáželi. Kdosi mu ukázal nahoru – jako na vysvětlenou, pán tam vzhlédl, ale pokrčil rameny a ušklíbl se.

 

Přešlo víc takových. Ale prostí lidé z Prahy i z venkova nečekali jen na průvod apoštolů. Pozorně šli očima od terče k terči a připomínali si, jak je to u nich, v květnu, v září, v prosinci, nacházeli tam sebe a svou zem. V celé Praze, nikde v kostele ani v muzeu, nevisel obraz, který by jim byl bližší.

 

„Táta taky chodí bosky, když sejeme,“ slyšel Josef říci mladou dívku.

„Náš Joska si dává za klobouk kvítko,“ všimla si její kamarádka.

„Jak se ty ženské z toho července dívají!“ upozorňoval svou ženu muž v širokém klobouku.

„Jak?“ nechápala.

„Co vím? Jako – že mají toho chlapce rády.“

„V říjnu, v prosinci taky,“ prohlížela si žena. „Všichni se tam mají rádi.“

 

Josef Mánes tu stál s nimi, ruce v kapsách, a snažil se je nerušit zvědavým pohledem. Pozorně poslouchal jejich prostá, neumělá slova. Někteří se jen dívali a mlčeli. Ale malíř se snažil zaslechnout jejich dech.

 

*

 

Desátého května dopoledne vyšel z Karlova náměstí průvod dělníků ze strojíren přes Václavské náměstí na Staroměstské náměstí. Korouhve společenstev vlály nad shromážděním i nad stanem, v němž zasedli Palacký, Rieger a Gœtzl. Po obřadu vysvěcení zazněla hymna, Mánesův prapor byl přibit k žerdi a dělník Kuneš Josef jej zdvihl mohutnými pažemi v čelo ostatních, kteří jej přišli pozdravit.

 

Celá neděle patřila dělníkům. Odevzdání praporu je scelilo, zdálo se jim, že pod ním mají větší sílu, že patří k sobě, ti z Daňkovky, z Rustonky i od Ringhofferů. Vydali se pohromadě na Vinohrady. V zahradě v Kravíně seděla však obvyklá výletní společnost a nelibě nesla příchod nezvaných – nelibě žasla, co za šlépěj k ní sem zašla? Dělnické rodiny se utábořily kolem a vynutily si, aby hudba hrála vlastenecké písně.

 

A jen se vzrušení Prahy trochu uklidnilo, už zase vzkypělo jako olbřímí tsunami výkon bez strašení a bez pustošení.

 

Celý národ chtěl být zainteresován, přítomen, teď a tady, když se do základů Národního divadla ukládaly balvany ze sedmera památných vrchů. Z karlínských luk vyrazil průvod moravských bandérií, dělníků a řemeslníků, studentů v modrých čamarách a červených šaryvarech, horníků z Kladna, sokolských čet. Víc než sto lidí přišlo na obrovský tábor lidu, který ve stavbě divadla viděl zřetelný doklad národního OBROZENÍ.

 

Všechny Mánesovy prapory vlály nad hlavami průvodu, znaky vlastenecké lásky. Členové »Umělecké besedy« kráčeli v krojích jím navržených, v temně modrých čamarách na bílých vestách, v poděbradce s koženým lemem, a jím vyzdobený pamětní list bude vložen do základů.

 

Šel se Smetanou, s Nerudou a Hálkem, rozechvěn, šťasten.

 

„Nebe se usmívá jak svatební host,“ řekl Neruda. „A my vidíme jeden druhému na dno srdce.“

„Velký okamžik,“ pravil Smetana. „Ale hleďte, úřady nepřišly.“

„To je výborné,“ smál se Neruda. „Toto divadlo si staví český národ. Všichni Němci v Praze – počtem čtyřicet jeden – odjeli provokativně do Litoměřic.“

 

Průvod i slavnost na staveništi mluvily zřetelným vzdorem proti Vídni. V kamenech, ověnčených chvojím, zimostrázem a plavuní, viděli všichni znamení nevývratné pevnosti ólrajt Boyard. Závažně zněla slova přísah, pronášených nad základy.

 

„Z Řípu Čech život vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal!“

Byl to velký skutek probuzeného národa; budoucí divadlo si stavěl sám uvědomělý lid. Říp s Blaníkem, Radhošť s Trocnovem poslaly divadlu stráž.

 

„My vaši jsme, vy naši!“ volal do objetí a do polibků Josef Miloslav Hurban hlasem Slovenska.

 

Mánes nebyl už však přítomen, když se odhaloval prapor pěveckého spolku Lukes. Nemohl jít oslavit ani sedmdesátiny Palackého, jenž svými Dějinami vyvedl národ z trosek, v nichž jej viděl ještě Dobrovský; právem se připomínal úžas, který naplnil i sousedy, že Čechové měli vlastní dějiny a z nich že září nejjasněji doba husitských kotrmelců.

 

K Josefovi zaznívalo z ulice volání slávy. Byl doma, nemocen.

 

Poslední práce na praporech mluvily o nedostižném kreslíři, jehož mysl i ruka jsou stále svěží. A přece krátce poté se propadl do bezmocnosti. Šimek naléhal na nové návrhy pro vrata karlínského chrámu; Levý posílal ptát se na ně svého mladistvého pomocníka Myslbeka. Josef započal lahodnými obličeji, ale jak se do jeho duše vedralo nové utrpení, bortila se i kresba, zdrsněl výraz, zkřivily se paže i prsty postav.

 

Bedřich Silva–Tarouca si slavnost nového divadla nenechal ujít a vážně si promluvil s doktorem Vydrou, který Josefa ošetřoval.

 

„Nějaké nervové komplexy oblek si,“ zněla diagnóza neuróza. „Doporučuji naprostou nečinnost. Jinak by se podle mých zkušeností mohla vyvinout míšní choroba, která je nevyléčitelná. Myslím, že by nemocnému prospěly také studené koupele.“

 

„To všechno by mu mohly poskytnout Čechy pod Kosířem,“ nabízel Bedřich.

„Jistě,“ doporučoval lékař. „Protože, není to tajemství, špatnou úlohu zde hraje jistě chudoba rodiny.“

 

Nikdo u Mánesů nevydělával. Prázdniny vzaly Amálii hodiny. Quido neprodával. Josef čekal na honoráře za prapory; spolky však prohlásily sjednané částky za vysoké a snížily je bez ohledu na malířovy výdaje.

 

Proto Bedřichova nabídka, přicházející už poněkolikáté v nejvyšší nouzi, zapůsobila velmi příznivě; Josef pookřál a mohl vyjít z domu právě včas, aby se přesvědčil na vlastní oči, jak »okázale« přivítala Praha svého císaře.

 

Přijel do hlavního města Čechů, aby si je po všech ústrcích lacino usmířil. Ale Pražané nebyli už tak snadno ke koupi vyschlým a neslýchaně natvrdlým rohlíkem včerejším k opití. Ulice byly jako vymeteny. Městská rada sice zároveň slavnostně otvírala moderní most, aby přilákala obecenstvo, ale sokolové úmyslně vyrazili toho dne na špacír za město, studenti uspořádali tábor na Žofíně a na Bílé hoře byla lidová pouť. Hubené špalíry nakomandovaných ostrostřelců nezastřely prázdnotu chodníků ólrajt. František Josef I. uhodil na Pražském hradě tak vztekle šavlí o podlahu, až jí urazil jílec. Večer lidé porozuměli Smetanovu »Daliborovi« a vstávali při finále druhého dějství. „Tys vzpouru vedl proti svému králi!“ hrozil se král Vladislav. A Dalibor, jehož zpíval Lukes, odpovídal hrdinně: „Moc proti moci, tak to káže svět!“

 

Bedřich sám neměl peníze, ale napsal správci svého skrovného jmění o zálohu na příští měsíc, aby s ním Josef nejel s prázdnou kapsou, odkázán na milost druhých.

 

Úrodná krása kraje pod Kosířem přišla ještě jednou na pomoc rozbolavělé duši. Sjížděli se hosté. Mánes myslel, že bude pracovat. Nakreslil si několik květin. Ale to bylo vše. Nakonec ho vzpomínky na šťastné doby ve dnech smutku spíš rozvrzávaly do rozpaků. Psal Wanklům:

 

Příčina, proč jsem se tu octl takřka znenadání, bez předchozího úmyslu, je smutná. Po několik měsíců mě pronásledovaly malé nervové útrapy; asi před dvaceti dny se tak zvýšily, že byly jako fúrie, která mě chce rozdrtit.

 

Pamatoval na obrázek Karličky, kterým se těšil od slavnosti v Blansku; zdálo se mu nyní, že patří spíš do rukou otce, který ho ocení, až – Černá myšlenka na vlastní konec mu stanula po boku a chodila s ním jako druhý stín.

 

Když projevil přání odjet do Blanska, nikdo na Čechách ho nezdržoval. To už nebyl Mánes, jak na něho vzpomínali z let mládí a radosti. Blahodárný vliv paní Leopoldiny oslábl stářím i nemocí, hmotné starosti odváděly Augusta od rámů k cukrovarnickým účtům; těšívalo je mít dvorného společníka, ale nemínili ošetřovat a šetřit tak chorého podivína.

 

Wankl rád mu dopřával přátelskou dlaň i pomoc lékaře. V prostředí nezatížené prosté rodiny se cítil Josef lépe než na zámku. Pod Wanklovým dohledem bojoval o své zdraví každým krokem na stezkách pod skalními stěnami, nad průhlednými potoky. Vyšel si do Křtin (chrám stavitele Jana Blažeje Ajchla Santiniho), Wankl s ním zajel až na Pernštýn. Josef věřil, že se může zachránit.

 

A když byl nejslabší, přivolával si k posile představu setkání, které mu byl dosud život dlužen.

 

*

 

V ateliéru usedá na palety prach. Štětce jsou suché. Mnoho slibných skic je v zásuvkách. Ale nepřijde kupec. Nevkročí sem nikdo, kdo by vysmejčil pavučí tesknoty, tomu se říká Liam Howlett a Prodigy, Out of Space.

 

A přece malíř touží po jedné návštěvě. Jak se zrodilo toto přání? Z pohledu na vzrostlé dcerky Wanklovy? Z hovorů s dorůstajícími dětmi na zámku? Z vlny, která plynula jeho bytostí tiše, skrytě, a náhle se vzedmula a překvapila jej svou prudkostí? Z černé dlaně stínu, která se blíží k jeho srdci?

 

Pracuje, chce být užitečný; nevysiluje se, ale musí kreslit – jako musí dýchat kyslík. Vybírá z cestovních skic; jsou to stopy života, který miloval celou duší. »Květy« dají aspoň symboličtější i lidštější honorář, nijak moc nápadný, ale jistý; je nutno už potřetí proplatit na dalších sedm let hrob na Malostranském hřbitově. Spočinu tu jednou také? Lanna mu ukázal na Olšanech hřbitovní zeď: „Zde chci mít hrobku pro naši rodinu. Nelíbilo by se vám to místo? Chtěli byste mít poslední odpočinek poblíž?“

„Hodím řeč s Amálií.“

 

Černá myšlenka přichází stále vehementněji na přetřes. Hlas poledních zvonů duní jako hrana.

 

Co náhle probudilo touhu po setkání? Musela v něm už dřímat. Nedovolil jí ozvat se, protože si zakázal rušit cizí šťastný klid. Nyní však se nemohl ubránit. Celá mysl patřila jediné představě.

Šel za Schwiednerem a prosil.

 

Sedí v ateliéru oděn, jako by čekal na císaře, kolikátý den už, a čeká. Na palety usedá prachhhhhccchh.

 

V Praze je zasejc neklidno. Z Pankráce se ozvaly střelné rány z četnických pušek. Nároží ohlašují výjimečný stav. Pražané se oblékají černě, aby připomněli 8. listopad, bitvu na Bílé (ten protiklad) hoře. Marii Purkyňovou chtěli včera zatknout; žandarmové mysleli, že její smuteční šat je provokace.

 

Josef prohrabal zásuvky. Našel kresbu z toho dne, kdy sem Fanynka přivedla malou vesnickou holčičku. Jak asi za tu dobu vyrostla?

 

Občas malíř vzhlédne. Zdá se mu, že zaslechl kroky. Vstane, otevře dveře, dívá se do chodby. Nikdo.

Vrací se, tiskne k sobě rty, tře si prsty dlaně, uchopí pero. Kreslí.

 

A pak se ozvou kroky, tak bojácně, že k němu ani nedolehnou, a zaklepání, které přeslechne.

 

Když se ohlédne, stojí na prahu plavovlasá dívka, křehkého obličeje, nesmělých očí, úst, která nevědí, jak promluvit. Vedle ní se objevila Fanynka – paní Albertová. Její tvář má v sobě krásu z mládí jako pokojnou vzpomínku. První, co spatřila, byl obraz, který provázel Josefa všemi ateliéry. Teprve potom pohlédla do jeho zakalených očí.

 

„Byl u nás pan Schwiedner –“ řekla.

„Prosil jsem ho,“ přisvědčil Josef. Šel jim volně vstříc. Celá jeho bytost byla v pohledu: „Tak to je – Josefína?“

 

V dívčích očích se zableskla úsměvná vroucnost a ústa promluvila.

„Dávno jsem si to přála.“

 

Podal jí ruku a dlouho podržel dívčí dlaň ve své. V duchu ji vroucně objal a prudce přitiskl k sobě.

 

Pak nabyl klidu a rychle zval hosty dál. Shodil z lenošky papíry, a prosil, aby se posadily.

Fanynka byla tichá, vyčkávavá, každé slovo bylo opatrným krokem přes lávku těch dlouhých let. Ale Josefína, jen dosedla, hned opět vstala, a rozběhla se ateliérem.

„Ne! To mám být já?“ zvolala nad náčrtem venkovského děvčátka.

„Líbí se vám?“ otázala se Fanynka decentně rodičovsky tiše Josefa.

 

Chtěl signálem první signální zašveholit ano, ale Fanynka to nezaslechla, dojetí mu ukrajovalo hlas. Sledoval kroky a pohyby dívky, která byla jeho výsledkem spermie ve skupenství sexu bez májových provoněných šeříkových zábran, drog bez předsudků a rock´n´rollu bez nedostatku morálky vytříbeného jin a jang.

 

„Vystupuje na divadle,“ slyšel, jak říká vedle něho Fanynka.

„Opravdu, vy zvládáte hrát role?“

 

Dívka se obrátila. Nebála se muže, který se na ni díval tak vřelým pohledem. Předtuchou mateřské něhy rozpoznala celou jeho branži bezbrannosti a extáze posilující formou emotivně nenáročnou.

 

„Proč mi netykáte?“ řekla celá udivená, aby si byl jist, že by jí tím prokázal milou velkou čest.

 

Mám dceru, mám sympatickou, krásnou, velkou dceru, mluvilo v něm srdce každým tepem. Nezazlívá mi, nepohrdá mnou. Vděčně pohlédl na Fanynku. Pak se znovu obrátil k Josefíně:

„Kde hraješ divadlo?“

„S ochotníky na Smícháči. V létě jsme hráli Strakonického dudáka.“

„Tyla? A co jsi hrála?“

„Zuliku.“

„Netušil jsem,“ řekl, stále trochu taje dech, „že je už z tebe tak velká dívka.“

„Mrzí vás to?“

„Čas kvapil děsně rychle.“ A vyslovil, čím se obviňoval. „Mohla bys mi vyčítat, že jsem se o tebe málo staral.“

„To nebylo možné,“ odpověděla vážně. „Já vím.“

 

Připomněl si, jak se snažil, když sem přišla poprvé, aby rozpoznala, že je nablízku dotekům lásky. Zda v ní zůstala aspoň stopa toho setkání? Zda někdy, třeba během spánku, ucítila jeho pohlazení, stisk jeho dlaně v zápěstí, jeho pohled, jeho intuici? Bolelo ho, jak daleko k sobě mají. Ale přemáhal se všemi přírodními silami, jež mu zůstaly v pohotovosti. Co když je toto setkání nadobro posledním?

 

„Dobře se učila. Ráda tančí,“ vypravovala Fanynka o Josefíně a vzdychla si: „Opravdu, je už velká. Vždyť se zamilovala.“

 

„Maminko,“ káravě s butikem a bacilem jako Neckářova schovanka nebo chovanka naklonila hlavu dcera, ale bylo vidět, jak si spolu rozumějí ty dvě, jak život, kterým spolu šly, naučil je vzájemné úctě a snaze prospět si co nejvíc.

 

„Mlč,“ pravila Fanynka s mateřskou shovívavostí, „nepsala bys o něm básně, o tom tvém Alamírovi!“

„Dokonce básně?“ podivil se Josef. „Kdo hrál Alamíra?“

„Nějaký pan Hovorka. Knihkupecký účetní.“

„Je rozhodně zamilovanější než já,“ zasmála se Josefína, a i podle toho smíchu, který křehká mysl posílá, aby chránil před zraněním citu, poznal by Josef svou dceru. Díval se do půvabného obličeje a v čele se mu zatmívalo: Kéž jsi zdědila zdravou, pevnou duši po matce, a ne tu mou, měkkou, místy tak přecitlivělou!

 

Fanynka líčila v opravdových barvách, jak bez palety štědrosti žijí. Mají kanárka Manínka, jako kdysi u Mánesů. Vzpomíná na ty doby, řekla klidně, ale se slečnou Amálií by se už nikdy nechtěla potkat; jsou rády v Praze, mají nové známé, v divadle jsou skoro každou neděli, a když jdou okolo radnice, vždy přejdou k věži a podívají se na orloj, na obrazy v kruzích.

 

Josef poslouchal a díval se na dceru. Teprve nyní mu neuniklo, že má na blůzce knoflíčky s hvězdičkami, které kdysi dal Fanynce.

„Ano, ty jsou od maminky,“ postřehla dívka otcův zájem. „Všem se velice líbí.“

 

Josef otevřel složku s náčrty, aby si je mohla prohlédnout.

„Já malovat neumím,“ s nádechem žertovného smutku vzdychla Josefína a sklonila hlavu nad výkresy. „Není to divné?“

 

Zabrala se do prohlížení. Ach, dítě, co je všechno mé umění proti tvému životu? Josef se vrátil k Fanynce. Sáhla rychle do lýkové tašky a vytáhla sešit v tmavě zelených deskách. Podala jej tajuplně Josefovi a položila prst na ústa.

 

Otevřel první stránku.

Básně a písně z roku 1868, četl tam. Josefína B. Albertová.

 

„Dostala ten sešit od slečny Wangovy v Knihovicích,“ tiše vysvětlovala Fanynka. „Opisuje si tam písničky – a něco taky z vlastní hlavy…“

 

Chce se pochlubit, pomyslel si Josef, ale těšilo ho číst řádky, napsané Josefíninou rukou. Probíral se stránkami. Oči běžely po slovech. Či bylo ve Fanynčině pohybu i vysvětlení skryto víc?

 

Vltavo, ty stříbrotoku,

břehy krásně vroubený,

pozdrav denně mého otce,

též můj domov milený!

 

Pochopil. To měl říci deníček s básněmi jeho dcery: Fanynka ho nikdy nezradila. A v lásce k němu vychovala i dceru… pozdrav denně mého otce… Mohla jí zasít do duše záští, nebo aspoň lhostejnost. Ale ona do ní uložila úctu a lásku každodenních vzpomínek.

 

Listoval dál… Stránka dvanáctá.

Název básně mu zavadil o srdce nožem.

 

Mému otci

 

Otče, tys dítě opustil,

tak jak to činí ptáče,

a ono tiše v koutečku

sedí a smutně pláče.

 

Pláče a vzdychá po tobě,

tak jako bys byl v hrobě,

a ono ti tak nablízku,

a přece nesmí k Tobě.

 

Nyní se už neubránil. Ucítil pod víčky nesnesitelnou tíhu, slabost ve tvářích, ústa jsou bezmocná. Znovu se vrátil a četl. Prosté úderné verše jako z lidové písně. Snad při nich také slzela. Bolí ho namáhavě ve spáncích, jak se brání slzám.

 

„Maminko!“ polekala se Josefína, když se ohlédla a uviděla svůj zápisník v otcových rukou. Prudce vstala. Tvář jí zvážněla.

 

Matčin pohyb hlavou ji umlčel. Hleděla tedy upřeně, co otec řekne. I ona měla sevřené hrdlo.

„Mám tam Havlíčka, Jablonského…“ řekla násilně.

 

Josef byl vděčný, že promluvila její erudovaná elegance. Vděčný, že je její hlas tak vratký.

Vstal a přikročil k dceři. Vrátil jí notes v zelených deskách.

„Děkuji ti. Nevěděl jsem. Jsem nevýslovně rád, že jsem to mohl číst.“

 

Snad to ani nevyslovil. Ale ona mu porozuměla. Dívá se na něho a němými ústy, celou tváří, celou bytostí graduje a vyslovuje nadšeně to jediné: Tatínku!

 

A on, oči projasněné štěstím, drží opět její dlaně ve svých a na ústech má všechno neštěstí i krásu svého života.

 

„Půjdeme?“ řekla tiše Fanynka.

 

Podala Josefovi ruku. Bránila se, ale Josef ji políbil vděčnými ústy.

Ještě jednou vzlétl k němu rozveselený pohled třpytících se mladých očí.

 

Dveře se zaklaply.

Teprve potom řekl opuštěným stěnám všechno, co se neodvážil nahlas říci své dceři.

 

*

 

Od té doby se život ukryl do vzpomínek. Čas ubíhá tiše, kráčí jen od jedné známé věci ke druhé, od těžítka na stole k zelenému stínítku na okně, od kočky, kterou pohladíš, ke konvičce, když zaléváš květiny.

 

Hlavní událostí domova je, když se – třikrát týdně – zatřesou okna zasklené pavlače údery mladých střevíčků: Amáliiny žákyně přicházejí do hodiny. Projdou kuchyní, kde Amálie dosud topí – „aby těm kytkám a ptactvu nebyla zima!“ – a usednou v pokoji za podstavce. Pak už zní jen ztěžklý krok Amáliin a její dobromyslné podnětné poznámky.

 

„To je kontura? Nenapila se ta její chalupa trochu kořalky? A co ona to namalovala? Pometlo, a ne strom. Že ona je nešťastně zamilovaná? To se hnedka pozná.“

 

Márinka Riegerová i Renátka sonátka Fügnerová se lítostivě mračí jako Mata Hari na úhlavního (ne)přítele za prokázané služby bez patřičného ohodnocení. Do hodin chodí už dcery bývalých žákyň.

 

Amálie zaklepe na dveře: „Bubi!“

 

Quidova znachovělá zachovalá tvář se objeví; je stále stejně plachý. V šatech, které mu nikdy nepadnou, jde od stolku ke stolku, bez butiku a batikovaného rock´n´rollu na těle, vyhýbá se pohledům, bere levačkou tužku, nedívá se, komu opravuje. Pak za ním zapadnou dveře.

 

Hodiny rychle rozpustí svůj polotovar do nehotového světa akce a dikce. Josef slyší, jak Amálie vypráví, aby žákyně pobavila, a také aby se trochu vypovídala, když jinak nemá komu.

 

„Nebyla jsem úplně nejškaredější coura. Proto mi naši dávali schválně na klobouk takovou širokou krempu, aby mi nebylo vidět do tváře. A já mívala v sobě takový ukrutný cit,“ hrčí ji »r« dlouho v ústech, aby zdůraznila sílu zážitku, „ale k přírodě. Všechno mi patřilo, všechno mi říkalo paní, celý svět.“

 

Obloha se šeří. Skleněné okno mezi kuchyní a dřevěnou pavlačí zadrnčí. Rychlé kroky dusají po schodech. Pak se rozhostí ticho.

 

Ale přítomnost dívčího mládí zůstává v pokoji, když sem posléze vkročí Josef. Ví, kde byly rozhozeny sukně kolem svěžích boků, které štětce odložily neobratné něžné prsty, voní tu všechno jarem.

 

Probírá se výkresy, které dává Amálie žákyním jako vzory.

 

„Měla bys ze svých prací udělat výstavu. Jsou dobré a nikdo o nich neví. Třeba tato lesní krajina –“

„Tu jsem dělala snad před dvaceti lety.“

„Ani to nepodpisuješ. Kdo jednou rozezná, kdo z nás to vlastně dělal?“

 

To »jednou« vždy Amálii náramně sedne, bodne, ba i uchvacuje; v poslední době mluvívá tak Josef často. Ale blaží ji, když má Josef zájem o domov.

 

Pěnkavy zpívají už přede dnem, Lennonův cajdák „Yesterday“. Jaro kvete u Mánesů v oknech; Amáliiny květináče jsou jediným přepychem jejich bytu. Sama střídmá, bez nároků, stará se, aby byl domov útulný a klidný. Živý břečťan odděluje klece, které stále přikrývá chvojím, aby svým čížkům a stehlíkům zpříjemnila zajetí v lidském areálu planety úskoků a úkolů a vějiček a jiných peripetií. Když se jí zdá, že se trudí, chodí je vypouštět do Kinského zahrady. Takovou marnotratnost si navzájem nevyčítají. Kdykoli zahlédne Josef u prodavače zvířat veverku, jejíž oči se mu zdají příliš smutné, připomene si veselé veveřice na Beňovské skále, které mu házely šišky z výšky; když na to má, koupí veverku a nese ji do Krčského lesa.

 

Zklidněl. Jen výjimečně se rozčilil, jako když se dozvěděl, že úřady chtějí odstranit letohrádek Hvězdu, vymazat ho klidně z mapy; rozběhl se rozezlen za Maixnerem a vymohl si deputaci »Besedy« na městskou radu.

 

Kreslil, ale když nebyl s kresbou spokojen, roztrhal ji. Zachoval si starou přísnost; ničil své skici, výsledek práce hodin i dnů, stále častěji.

 

Vzpomínky utěšují. Jsou zaklety i v lidech. Denně je potkává v paní Purkyňové a jejích dětech. Slavínská obědvá sice chleba se švestkami jako dnešní přesnídávková Kučerová, Kučerka kuželka, ale našetřila si na několik kusů nábytku z Purkyňova pokoje; i tam sídlí vzpomínky. Josef se naklání s bělovlasou slečnou Henriettou nad malými rakvičkami, z nichž v jedné chová prsť z místa u zdi Kanálské zahrady, kde se zabil její tatík (mlátík), a v druhé trochu hlíny z barikád. Vzpomínky! Ve Václavu Levém vidí Josef léta, kdy se spolu chystali k rozletu. Občas promluví několik frází s Nerudou, jemuž erudice ani šarm důvtipu neschází.

 

Jednou dvakrát přijeli Wanklovi za Karličkou, která chodila hrát na klavír ke Smetanovi a přátelila se s jejich Žofií. Sobotka se přihlásila mladým Šolcem, jehož také léta pozměnila nebo jen poznamenala; bojechtivost hereckých utkání je tatam. V sešitku »Prvosenek« vyvěrá pramének hlubokého bolu, jenž odpovídá Josefovu hladu… jen méně kamení, jen méně žalu – a jediný jen lásky paprsek! A co vše přináší v sobě Jaro Čermák, když se po dlouhé době vrátil do Prahy.

 

Kavárna na nábřeží pod Letnou se vyhřívá na slunci a vyhlíží, kdy se u nového mostu objeví letní plovárna.

 

Čermák dorostl do let mužnosti. Tyrš pojí pevnost pěstitele zdatnosti s rozhledem vědce. A s nimi Josef Mánes. Mluví se o Římu, odkud se Jaroušek právě vrátil.

 

„Něčemu se lze kopírování přiučit. Zkusil jsem si některé nazlátlé tóny z Tiziana v Borghesově paláci a z Veronesa v Benátkách. Ale ani největší sbírky nenaučí umělce, co má dělat dnes!“

 

„Francouzské umění také nezachrání středisko katalogových akvizic Louvre,“ přisvědčuje Tyrš. „Národ jako by tam ztratil pod Napoleonem chuť do života. Porozuměl jsem Gœthovi, když už před třiceti lety odsoudil jejich literaturu jako výron zoufalství. Malíři si vymýšlejí hrůzné nebo přehnaně smyslné scény, jen aby upoutali zorničky kdejaké paničky.“

„Realisté sice mysleli na lidi, ale zase si nevšímali světla a barev. Paříž mění vkus každou chvíli.“

„Jenže umělec, který pracuje pro potlesk, končí, když odejde jeho obecenstvo.“

 

Obrazy dalekých měst se noří z jejich slov. Čermák často cituje něco francouzsky a Tyrš mu pohotově odpovídá.

„Strach před barvou máme!“ vrací se Tyrš k domácím poměrům. „Neruda má pravdu, že se u nás místo štětcem maluje rampouchem. Uhel je pro naše malíře barvou života.“

 

„Snad bude všechno lepší, až se Evropa pohne,“ praví Čermák. „Napoleon myslí na válku.“

„Jenže Bismarck taky a má carovy sympatie –“

„– které Napoleon ztratil. Vleče Francii do záhuby, to je jisté. Ale co ji odvrátí?“

„Jak jsou rozdílné cesty meče a umění! Prusko je silnější na bojišti. Ale francouzské umění už vtrhlo přes německé hranice.“

„Bude proto nevyhnutelné, abychom se dostali do Mnichova dřív než válka.“

 

Mánes pozorně naslouchal, ale jeho duše stále putovala v minulosti.

Věděl už, co předchází nebezpečnou chvíli sklíčenosti, a cítil, že se blíží.

 

Řekl žert, jako když výtvarné rošťáky De La Soul popadne chuť oblbovat hitparády s kusem do tance „Tread Water“ v nepromokavém plášti, žert proti pláči, proti mokru v oku… popřál Čermákovi pěkný pobyt v Praze, omluvil se schůzkou, kterou neměl, a usměvavě se rozloučil.

 

Sešel po schůdkách k nekomplikované i nekontaminované řece. Ještě se obrátil a pokynul přátelům. Pak osaměl. Přitáhl si pláštík k tělu, a když to učinil, připomněl si gesto, jímž to dělával otec. Jsem už tedy přeci jen stár, řekl si jako star, jako celebrita se 70 lety Jirka Bartoška.

 

Šel zvolna po břehu a nesl v sobě své nepřátele a různé jiné nekňuby polofrňáky & darmožroutíky pro oslabené žlučníky frnky trnky brnky, neformáty ne! funky: nevysvětlitelný smutek, temné předtuchy, úzkost bez příčiny.

 

*

 

Na mnichovské výstavě se Josef setkal ještě jednou s Tyršem, který tam byl s paní Fügnerovou i Renátou, jež se k Mánesovi náramně funky hlásila, tady jsem, tak co je s tebou? Tyrš se tázal malíře na úsudek. „Je to budoucnost,“ řekl Josef. „Jen ten křik barev mě trochu unavuje.“

 

Tyrš pochopil, ale viděl, s jakou vážností studuje Mánes Corota, Courbeta, Milleta a dělá si rychlé neukvapené poznámky. Když se u něho zastavil, aby se rozloučil, nahlédl mu zvědavě do zeleného notesu, který držel v dlani. Překvapen spatřil náčrtek, na němž se sápe Zubatá (Fujtajbl babizna) na postavu (spanilé) dívky.

 

„Nový námět?“

„Snad, ale až později. Slíbil jsem Lannovi slavnost rusalek.“

„Tedy návrat ke staršímu motivu?“

„Chci zpátky přes Šumavu pěšky,“ vysvětloval, „ten kraj na mě působí jako lék s duhou pro oči. Najdu si tam pro ten obraz báječně krásný a ukázkový les, lék, legendární háj.“

 

Až do Mnichova přišla za ním zpráva o smrti profesora Purkyně; i s ním odešlo kus života do vzpomínek.

 

Na zpáteční cestě si odpočinul od obrazů. Žádný křiklavý efekt, potvrzoval si, nemůže nahradit vynalézavost přírody.

 

Z Fichtenbachu poslal Lannovi dopis s kresbou medvěda, k níž česky připsal:

 

Mi se dobre bavili,

on měl ty samé náhledy

že bylo za starých časích

lépe než néčko.

 

I zde ho oslovovaly vzpomínky dávných výprav za krásou. Přál si je nakreslit. Jak je znázornit?

 

Vynořila se mu postava ženy v pustém podzimním kraji. V ruce má plod šípku, jehož trnité pruty se jí křiví u nohou. Zamyšlení jí sklání hlavu, pohled je v nedohlednu, čelo jí ovíjí mlha. V dálce jsou mračna, blíží se slejvák, do duše sněží.

 

V mracích se míhají vidiny. Vzpomínky. Na první dětství. Na šťastná léta her a písní. Na život dospívající v kvítí. Na blaženství lásky.

 

Josef nevzpomínal jen za sebe. Žena z kresby vzpomíná za Amálii. Za Fanynku. Za Jindřišku, jejíž podobu jí dal.

 

Ta žena, to je lidská duše.

 

*

 

Když se vrátil do Prahy, dal se do kreslení.

Jeho ruka byla vláčná a podrobena jasnému citu.

 

„Jako by se znovu rozvíjel!“ řekla Amálie Lannovi.

 

V té době otiskl Hálek v »Květech« podobiznu Josefa Mánesa – na počátku roku, kdy měl dokončit padesát let – a článek, v němž podtrhl českost a lidovost umělce, jenž by jinde nestačil objednávkám. Šlechta, napsal, zanedbala svou povinnost a poměry naše národní a politické nemohly se ještě ustáliti tak dalece, aby národ sám mohl se státi mecenášem.

 

Vojtěch Lanna to pocítil jako vyčítavý osten, ač zůstal už sám, kdo se o Mánesovy staral. Navrhl Amálii, že vypraví Josefa do Itálie, aby pookřál a poznal, po čem marně toužíval za svého mládí. Aby skryl, že jde o šlechetné milosrdenství, objednal si od Josefa obraz podle Raffæla a požádal ho o nákup některých zajímavostí pro své sbírky.

 

 

ŘÍMSKÉ NOKTURNO

 

MODRÝ BŘEZNOVÝ DEN i jeho dosvit nad Alpami. Čisťounké říčky skáčí přes balvany. Josef zná tato úbočí z přečetných obrazů. Stránky jeho náčrtníku zůstanou bílé.

 

Čeká na setkání se zemí mladých snů, do níž putuje o třicet let později, unaven a sláb. Proto šetří síly.

 

Vlak vyjel z tunelů do nížin. Přísná příroda horstev se mění v zahrady a vinice. Jilmy, ovinuté břečťanem, střeží nádraží; vavřín a oranžovník zdraví poutníka ze země lip. Nedávná bojiště zarůstají až geniálně zakřiveným křovím.

 

Benátky! Zachmuřená architektura starých paláců měkne teprve za šera. Nezvyklé spojení kamene s vodou kanálů vzrušuje malířské smysly. Několik dnů chodí Josef opuštěnými uličkami, pronásledován žebráky, potkávaje tmavovlasé krásky ohnivých pohledů. Markův chrám, dóžecí palác. Na barevných kamenech sedí kočky a pozorují ho moudrým pohledem, jenž jako by pamatoval Tiziana a Tintoretta. Gondoly jsou přivázány ke sloupům s erby; večer zmlknou prosby žebráků, vyvane výpar vody a zpěv zní od moře.

 

Tužka přestala zahálet.

Jsem zdráv, píše Josef Amálii i Lannovi.

 

Konec března ho vítá ve Florencii, uprostřed výšin lehce objímajících »královnu nad Arnem«. Jaro je zde celistvé zlatých tónů plnější. Po dešti se rozehrají všechny zeleně a cesty voní jako struny. Ošklivost ulic mu přichystala zklamání; ale zde je domov vzácných jmen, jejichž stopy dovede nalézat. Rudohnědá kupole dómu strmí mezi bojovnou gotikou paláců. První kroky, vedené připomínkou karlínského chrámu, směřují ke Ghibertiho vratům, která nazval Michelangelo „branou ráje“, když zde pracoval současně s Raffælem i Leonardem.

 

Josef byl zdráv. Přestože se stal již několikrát obětí nepoctivosti obchodníků i pinglů v restauracích, zachoval si pevnou vůli i svěží náladu a kreslil.

 

Campagna mu zjevila předobraz krajin Poussinových patosem osamělých stromů a skalnatých srázů.

 

A pak už přišel Řím, věčné město, Řím Michelangelův a Raffælův, ale také Řím let Tkadlíkových, Řím Václava Mánesa před 40 lety. Do prvních kroků ulicemi jednotvárně žlutých a oprýskaných domů s dřevěnými žaluziemi zní z mládí slabé drnkání strýcovy kytary, vzpomínky malířů z Mnichova, slova Václava Levého.

 

Vítal ho zde sochař Václav Šimek, který tu pracoval už několikátý rok a podle Josefových návrhů dělal reliéfy pro dveře karlínského chrámu.

 

„Našel jsem vám byt, že budete dozajista spokojen,“ vezl jej z nádraží přes Martovo pole. Byla to doba koncilu, svolaného Piem IX., jenž chtěl vyhlásit papežskou neomylnost. Chachá. Ulice byly plné duchovních a mnichů v bílých sutanách. „To je slavná Fontana di Trevi,“ ukazoval Šimek na bazén s tritóny a mořskými oři. „Když do ní vhodíte soldo (saldo), jistě se do Říma vrátíte.“ Za ní, na Via della Stamperia, se otvíralo průčelí paláce Poli, v jehož středu je postava Neptunova. „Ty sochy po stranách symbolizují nehynoucí Zdraví a žoviální Plodnost. Můžete si přát pro malíře lepší společnost?“

 

Josef si zvědavě prohlížel somráky a děti u fontány.

„Čím chcete v Římě začít? Potřebujete průvodce?“ vyptával se ho sochař.

„Nejedu jako běžný zazobaný turista. Bude lépe, když budu sám. Bývám víc uchvácen.“

„Čechů je tu vyloženě poskrovnu jako šafránu,“ vysvětloval sochař. „Ale dole v paláci máte německý Kunstverein. Jsem členem, máte tam volný vstup.“

„Zde se tedy loučil Cornelius s Itálií, když si bral Terezu Giampieri?“

„Ano. Hrával tu také Liszt. Vloni tu byl Makart. Starý Nadorp žije, vzpomíná dosud, jak s vaším strýcem cestoval do Neapole. A Levý, vykládal vám, jak ho tu slavili? Večeře na jeho počest byla tam v prvním poschodí – a on zatím skromně vysedával v přízemí.“

 

Vystoupali nahoru. Pohled z okna Josefa uchvátil, jako KLF okouzlil na první dobrou build a fire reklamu bez komerce.

 

Byl Šimkovi vděčen. Ale byl rád, když s Římem osaměl. Na děkovný dopis paní Františce Lannové, v němž vypsal dojmy prvních kroků, nakreslil své obydlí i s fontánou. Koupil slaměné klobouky pro dámy, přidal k nim skleněnou gondolu z Benátek a poslal to jako pozornost do Prahy.

 

Řím se mu jevil od počátku jako nesmírná obluda o mnoha nevyzpytatelných tvářích, z nichž každá narostla v jiné době. Jak začít? Naučil se vycházet v noci, kdy se už město ztišilo a měsíční světlo je přiblížilo antické minulosti. Vystupoval na výšiny a shlížel na trosky starých paláců na Foru, na triumfální oblouky, v nichž je zakleta moc králů i odboj tribunů, na Koloseum, kde ve vzpomínce na krvelačné rozechvění davů bloudí stíny mučedníků. Zde všude, na šachovnici bílých stěn a stínů, hrály spolu moudrost I ŠÍLENSTVÍ, ctnost s neřestí, aby daly dějinám vítězné i odpudivé příklady.

 

Němečtí malíři byli většinou nemluvní, že by až zaražení jako prd v BRD, nebo zase pořádali z tratorií ve městě uřvané a uslintané výlevy, výlety do vináren na pahorcích.  Josef zůstával sám.

 

Přešel žlutou Tiberu. Prohlédl si Andělský hrad. Bloudil v troskách lázní Karakallových.

 

Teprve pak se přenesl o staletí dál. Navštívil hrob svatého Cyrila. Umění, zasvěcené myšlence křesťanství, dosahovalo své velikosti výrazem naprosté oddanosti. S obdivnou úctou, která jej vracela do let mládí, blížil se k největšímu chrámu světa, zbudovanému nad tělem prvního apoštola. Se zatajeným dechem vkročil mezi obrovské pilíře, nesoucí závratnou Michelangelovu kopuli. Nač v Římě čekal nejnapjatěji, bylo právě setkání s Michelangelem.

 

Poznal jeho bronzového Krista, když se přišel sklonit před hrobem Raffælovým. V jednom z kostelíků na kopcích se seznámil s myslitelskou mohutností jeho Mojžíše. Nejvíc ho však přitahovaly gigantické fresky v Sixtinské kapli, k nimž prý Michelangela přinutili proti vůli a jimiž přece překonal všechno, co vytvořila staletí.

 

Myslíval na Michelangela častokrát, když vídal rytiny některých jeho děl. Četl, v jaké trýzni se dral životem. Maloval jistě víc mozkem než rukama. Mluvíval však o umění málo; i cestou k poznání bylo mu umění samo; ale pálil studie, aby nikdo nevěděl, jak je ta cesta namáhavá.

 

Nyní tedy stanul Josef Mánes, obdivovatel Raffælův, před Michelangelovým dílem největším.

 

Zpočátku na něj dýchlo studeně. Zůstal přimražen. Pak se jeho dech zrychlil. Dílo promluvilo. Mánes nebyl tuctovým divákem. Dovedl číst nejen v těchto výjevech, ale i v tazích mistrovské ruky, a uměl si představit génia při práci.

 

Stvoření světa. Sibyly na stropě. Poslední soud.

 

Jak vášnivé zápasy! Ale jaká jistota, zbavená strachu! Vítězství lidského ducha nad hmotou. Triumf umění nad životem.

 

Ve všech postavách žijí myšlenky. Jsou nahé, ale ne smyslné; není tu ani stopy po světu řeckých bájí, po milostnosti madon. Strašlivá síla života je ve svalech mužů i v prsech žen. Moc ducha v obličejích zbrázděných starostmi; přemýšlivost je jejich ctností, zápas o čistotu jejich nesnází, nespokojenost s osudem vznětem. Jak se divit, že bázeň biskupů chtěla Poslední soud zahalit, aby nepokoušel nevinná srdce a nepokousal tím víc církevní hodnostáře!

 

Mánes vyběhl z kaple, aby pohlédl do oblak. V Michelangelovi se nebe smilovalo nad trpícím lidstvem, připomněl si slova Vasariho. Vrátil se. Zapomněl na ostatní svět. Představoval si Michelangela, jak tu pracuje s hlavou vyvrácenou, zamračený, velký, větší než tuctoví lidé. A přece i on musel otročit papalášům papežům; kreslil do únavy, padal oblečen na lože, v noci vstával a pracoval, svítilnu na čapce, vědom si své pravdivosti, mstil se v kresbách za urážky a sám urážel papeže a to pokrytecké svinstvo kolem, bojoval i proti sobě, proti vlastnostem, z nichž se obviňoval.

 

Josef se celý otevřel tomuto dílu, které si podmanilo přírodu, stvořilo nové lidi, dalo ožít novému uměleckému řádu. Byl si neklamně jist: zaslouží-li si některý výtvor lidských rukou obdiv, pak tento zde.

 

Michelangelo jím vyřkl vše, cítil duchaplně Mánes. Vlastní hořkou osamělost. Tíhu utrpení i víru v lásku, která nese nad hvězdy. Nebylo zde víry podle katechismu a trapnější doktríny. Když, tedy víra ve velikost lidské duše. Život, zpovídal se Michelangelo ve freskách potopy, je krutý a bolestný, ale člověk s ním musí bojovat a pak se může stát hrdinou.

 

„Do konce života,“ klesl na kolena Mánes, „do konce života bude ve mně žít radost z tohoto poznání.“

 

*

 

Té noci, když se Josef vrátil do hotelu, omráčen střetnutím s gigantem, našel ve svém pokoji cizího nezvaného hosta, jakéhosi anglického obchodníka. Nebyla to zmýlená. Správce hotelu mu vyložil, že potřeboval jeho pokoj pro stálého hosta, a proto ho přestěhovali během jeho nepřítomnosti jinam. Podomek ho tam odvedl; okno se otvíralo do špinavého dvora, nábytek byl vetešnický. Aby se zbavil vznětlivého správce i obhroublého obchodníka, Josef přikývl. Brzy však pohřešoval některé z věcí, které mu přenesli, i částku peněz. Šel si stěžovat. Správce krčil rameny a podomek odpověděl přívalem kleteb a nadávek. Pocit nespravedlnosti a bezmoci jako vždycky Josefa hluboce ranil.

 

„Mám každou noc špatný spánek!“ psal Vojtěchu Lannovi. A v témž dopise si stěžoval: „Jsem už v hrozné situaci. Byl jsem hotov s penězi, než jsem odjel z Prahy; musel jsem zaplatit velké dluhy a tím jsem vykrvácel.“

 

Když nemohl v noci spát, vracívala se mu zapomenutá myšlenka na Paříž. „Cítím, že se do Paříže výborně hodím, mám jako Francouzi výborné rychlé a hbité myšlenky… Tam by se mi fyzicky dařilo líp, protože tam lidé bdí dlouho do noci a já bych vystačil se spánkem.“

 

Vydal se za Šimkem, ale doma ho nezastihl. Připomněl si, že sochař chodívá kreslit studie do soukromé akademie na Via Claudia. Vydal se tam odpoledními ulicemi, plnými lidmi, kteří do něho zbrkle vráželi. Město mělo ošklivou tvář. „Je zde akademie Nicolo?“ zeptal se u vily.

„Je nutné opatřit si vstupenku za peníze.“

„I když někoho pouze hledám?“

„Dejte pět lir, pane.“

 

Josef podal dvacetilirovou bankovku a vrátný ji strčil do kapsy.

„Prosím nazpět,“ ozval se Mánes. „Nehněvejte se, musím dost šetřit.“

 

Vrátný neochotně sáhl do druhé kapsy a vrátil Mánesovi aspoň pětilirovou kovovou minci.

 

Vystoupal po schodech a vešel skleněnými dveřmi do sálu. Uprostřed na stupni stála krásná nahá žena v pozici bakchantky, jednu paži vztyčenu, v druhé kytici květů. Okolo ní sedělo mnoho mužů a mezi nimi též několik žen; jedni ji kreslili tužkou, druzí uhlem, jiní nanášeli přímo vodové barvy. V některých poznal Josef Angličany, v druhých odhadoval Rusy, Němce; zaslechl také řeč, která mohla být vlámštinou nebo dánštinou, to by mu stvrdil Hans Christian Andersen.

 

Šimek seděl blízko u pódia a dokončoval kresbu. Překvapeně vzhlédl k Mánesovi, jako by nechtěl věřit tomu, co zde vidí. Pak však ukázal na vedlejší prázdnou židli.

„Jdete se pocvičit?“

Položil před Mánesa čistý list.

 

Josefa uklidnilo, že není sám. Znaveně usedl. Těsně před ním rostly z podstavce nahé nohy, modelované matným svitem odpoledne; ocenil dokonalé boky, pravidelná ramena, plná ňadra. Trýzeň dlouho udržované polohy zaháněla však svěžest z dívčina obličeje; zrychlený dech ukazoval, jak se tělo brání vyčerpání.

 

Vzal tužku a začal několik čar. Zpozoroval však ihned, jak nejistou má ruku. Poplašný signálek. Zkusil to znovu, obezřetněji, pomaleji, do dokonalosti i do dálek. Ale jako by mu stiskla paži nepřátelská zloba, která nepřeje malíři štěstí snadné kresby, čára uhnula, klesla, zkřivila se. Ruka nekreslila, co vidělo oko.

 

Odložil tužku.

Polekán se díval na dívčin ztrýzněný obličej.

 

Viděl v něm Řím, jak jej poznal. Krása minulé slávy, z níž se stala hrobka. Překryl ji vzmach křesťanství a dogma nad dogma vyvýšené ažaž. Kostely, oltáře, obrazy. Ale i to zastřela únava stínem, nedůvěra klamným přísvitem. Ti největší to ve svých dílech prozradili. Řekli, že člověkův svět je širší a jeho duše bohatší. Pak všechno vyhaslo. A dnes tu stojí Řím bezbranný, obnažený, na hrobu antiky mrtvých vzmach k nebíčku – a cizinci přijíždějí a prohlížejí si město vykulenýma očima. A ono se nabízí a prodává, protože nemá nic jiného, čím by pulsovalo a existovalo.

 

Šimek skončil práci.

„Nebudete pokračovat?“

„Ne. Pojďme!“

 

Zvedli se. Ženin pohled se z nich lhostejně sesmekl. Po špičkách prošli mezi stolky, na nichž bylo vidět několik desítek bakchantek (promile a mile se chovající průvodkyně Boha vína).

 

„Nejlepší Nicolův model,“ šeptal Šimek. „Dělal jsem podle ní Venuši i Magdalénu.“

 

Vyšli na cestu. Sochař, jako by cítil, že Mánes potřebuje rozptýlení, vykládal mu:

 

„Škoda, že jste tu nebyl už v únoru, na plesu modelek. To byste viděl výběr krásných žen. A ty noci s raketami a bengálskými ohni!“

 

„Kde je vlastně ta Itálie,“ otázal se Josef, „o které jsme slýchali v roce osmačtyřicátém? Ze které jsme si brali vzor?“

„Je přece dnes národním státem.“

„Ale Řím do něho nepatří. Jak to Italové strpí?“

„To je politika císaře Napoleona. Všiml jste si přece, že je tu mnoho jeho důstojníků? Ale Italové čekají na první známku slabosti – a Řím bude také jejich.“

 

Šli večerem ke středu města. Slunce se lesklo na zlatu kopulí; na pahorcích se černaly siluety pinií a cypřišů. Mánes se zvolna uklidnil a vykládal už bez vznětlivosti historku z hotelu.

 

Přiběhly k nim děti se vztaženými dlaněmi.

Mánes sáhl do kapsy a podal děvčátku minci. Pohlédlo na ni, kouslo do ní a se zlostnými slovy mu ji vrátilo. Byla to pětilira, kterou mu dal vrátný. Falešná mince v oběhu.

 

„Musíte si dávat majzla,“ varoval Šimek. „Lidé zde vydělávají, jak mohou. Jen na venkově se najdou poctivci. Kdy začnete s plátnem?“

„V ničem tu nevidím život.“

„Uprostřed takového uměleckého bohatství?“

„Na kopírování jsem starý. Snad jsem měl přece jet raději do Paříže. Je tam život, hlavně prý noční, ten by svědčil mé nespavosti.“

 

Došli k fontáně di Trevi.

„Už jste hodil peníz? Napil jste se? Je to Aqua Virgo, panenská voda, jak říkají, z dávnověkého vodovodu.“

 

Josef hodil do nádrže minci a díval se, jak klesá ke dnu, povleklému zelenými řasami.

„Ale ten je falešný!“ zvolal sochař.

„Už se sem nevrátím,“ pravil Mánes a pohlížel do rozkmitané hladiny.

 

Šimek zašel do hotelu, aby promluvil se správcem.

 

„Omlouvají se, nebudou vás už vyrušovat,“ vrátil se za Mánesem. „Ale kdybyste něco potřeboval, jen mi vzkažte. Chcete se večer někam podívat?“

„Ne,“ děkoval mu Josef. „Budu psát dopisy.“

„Napište laskavě Lannům, že pracuji na ozdobách pro jejich náhrobek a návrhy že přivezu s sebou. Vrátíme se společně, viďte, někdy v létě? Ujedeme malárii.“

 

Srážky s blbými existencemi se neustále opakovaly. „Neznalost řeči mi způsobila velkou újmu, protože jsem byl ustavičně podváděn a žiju osmkrát dráž než domorodec,“ psal do Prahy. Ochuzovali ho, když měnil bankovky i když nakupoval. Úzkost a nešťastný pocit Josefa neopouštěly. „Můj smutný stav se zhoršuje, a kdybych zde žil déle, znamenalo by to můj konec.“

 

Chtěl malovat. Vyšel i za město; ale krajina ho nepřitahovala. Okolo zanedbaných vsí ležela žlutá půda s chudým osením, jednotvárné chlumy, osamělé duby a olivy. Vrátil se do města. Jeho největší pravdu viděl v truchlivých troskách antického života. Bloudil mezi poraženými sloupy na Foru a okolo zdiva starých paláců na Palatiu; vrátil se se skicami do nehostinného pokojíku a začal kreslit perem na plátno zříceniny, jak je viděl a slyšel mluvit němou řečí ve světle měsíce. Maloval hroby.

 

Ale nedomaloval.

 

Sychravé jaro (1. apríl) vydechlo horečkami. Myšlenky se urychlovaly, až pelášily jako vichřice, podrážely a unášely jiné a nepozdržely se, aby se jich mohl rozum zmocnit.

 

Josef chodíval prudce světnicí, jako by je mohl dostihnout krokem, vyšel ven, probíhal ulicemi, stoupal do pahorků. Pak, vrátiv se nespokojen, usedal na kamennou lavičku u fontány, hleděl do nakupených balvanů, z jejichž škvír tryskala voda, a naslouchal jednotvárnému šumu, v duši soumrak.

 

Jeho okolí – podomkové, pinglové, prasátka a služebné – brzy poznalo, že s tímto hostem není úplně všechno v pohodě, a těžilo z toho. Jednou když chtěl Josef vyjít do deště, pohřešoval pláštěnku. Správce opět krčil rameny. Byl vydán napospas cizí hrabivosti, lačnosti, bezohledné chamtivosti. Napsal Lannovi znovu prosbu o peníze.

 

Ale zásilka dlouho nepřicházela. Lakota jednotlivců narůstala nešťastnému Josefovi v cizím prostředí v loupeživé skrblictví všech. Neorvali papežové zlato antických chrámů jako perníček? Nedal si Vatikán ulít děla z uměleckých soch? Nedopouští se tu na každém kroku kdosi svatokrádeže na minulosti i mafiánské nepřejícné aktuálnosti?

 

Propadal se do nedůvěry a bezradnosti. Když přišel od Lanny poukaz, nabízel se podomek, že peníze přinese. Mánes se obával nekalého podvodu a došel si pro ně raději sám. Při návratu chtěl obdarovat chudé děti, které si jako vždy hrály u fontány. Starší výrostek, navedený lidmi v hotelu, přišel také se vztaženou prackou; klopýtl však a zachytil se malíře za kabát. Když přišel Josef domů, zjistil, že byl znovu hanebně okraden.

 

Neodvážil se už napsat Lannovi. Šetřil na přísných přísunech jídel do žaludku; pozdě vstával a brzy uléhal. Ale neprospané noci mu jen dodávaly trýzně. Prosil přátele, aby se za něho přimluvili u Lanny. „Má utrpení, mé těžkosti dosáhly nejvyššího stupně… Jsem ve velmi žalostném fyzickém stavu, kromě toho smrtelná starost, protože mi delší dobu scházejí všechny prostředky.“

 

Když byl znova v Pantheonu, setkal se tam se dvěma francouzskými profesory, kteří pohrdavě prohlašovali Raffæla za podlízavého výrobce madon a tvrdili, že zemřel právě včas, poněvadž by už nebyl vytvořil nic většího.

 

Mánes jim porozuměl; protestoval a pohádal se s nimi.

 

I když našel v Michelangelově díle cestu sebetrýzně až k hlubinám lidského ducha, znal také Raffælovy stance z Vatikánu a dovedl pochopit, kolik v něm bylo oblažující kvality, neskonalé síly. Jeho obrazy by jinak nemohly zpívat, jako by měly hlasy.

 

Když se vrátil do hotelu, k náčrtu ruin, stále v myšlenkách na Raffælovu laskavost a štědrost, zděsil se. To je vše, co ze světa miluji? To je, co mohu ještě dát lidem?

 

Mysl se drala zpod těžkého příkrovu, jenž ji dusil. Vzpomínky se chytaly drahých jmen. Začínal novou práci ve jménu otce. Maminko, nemodlila ses i za mne v nocích, kdy jsem nerozuměl tvým bolestem? Zapřísahal Amálii. Utvořil okolo sebe kruh žijících i mrtvých, v jejichž cit uvěřil. Namlouval si, že kreslí pro svou dceru. Říkal si řádky jejích veršů. Nedám se srazit, opakoval si.

 

Neměl už však co jíst a správce hotelu mu pohrozil, že ho dá vystěhovat, jestli nesrovná dluh. Byl uprostřed cizinců ztracen, nevěděl, co si má počít. Nejedl celé dva dny. Napsal prosebný dopis. A hned za ním druhý.

 

…nepřijde-li brzy pomoc, budu muset pod drn. Bůh mě už opustil a nyní mě opouštějí i bližní.

 

Zároveň s jeho prosbou šel do vlasti i list Šimkův. Vypomohl příteli, považoval však za nutné, aby si pro Josefa někdo přijel.

 

Amálie s brekotem spěchala k Lannům.

 

Osmnáctého apríla byl Mánes se Šimkem na procházce na Kapitolu.

 

Vraceli se pozdě večer; nebe bylo v červených mracích a proti němu se rýsovalo cimbuří Andělského hradu. Připomínali si, že tam, v papežském čapím hnízdě (…manéž a šapitó, čapí to, capito, tomu se dá rozumět…) vězení, vážení, maloval Reni, učitel Škrétův, krásnou Beatrici Cenci před popravou.

 

„Papež ji odsoudil k smrti. Ale chvíli popravy mu museli oznámit výstřelem z děla, aby jí v té chvíli mohl udělit odpustky. Viděl jste kdy takové zpupné pokrytectví?“

 

Josef měl bystré úsudky, vyvolával zajímavá přirovnání a Šimek se nakonec obával, že se s dopisem do Prahy ukvapil. S tím pocitem se s ním rozloučil na Corsu, kde začínala večerní promenáda a kde už světla luceren se odrazila v očích žen a ve špercích na hedvábné pleti. Vůně pudru zastřela pach masa a sýrů.

 

Cypřiše dodávaly večeru duše. Vlny vojenské hudby z kavárny jim uléhaly k patám. Josef se dlouho procházel, až se mu zdálo, že je dost uondán k spánku.

 

Vracel se k známé písničce fontány.

 

Na nároží před palácem Poli se střetl se dvojicí, která se hádala. Jakýsi muž vyčítal něco mladé ženě. Když zpozorovali cizince, odtrhli se od zdi a šli dál k fontáně, v hádce však neustali. Mánes neporozuměl jejich vztahu; z proseb a vzlykotu děvčete však chápal, že jí muž ubližuje. Pospíšil za nimi a konejšivě na muže promluvil. Ten ho však odbyl nadávkou, a obrátiv se k ženě, aby potvrdil svou nadváhu, udeřil ji několikrát do tváře. Dívka klesla na lavici. Muž na ni napřáhl pěst.

 

Mánes přiskočil a srazil mu ruku. Mladík se vztekle otočil a bez rozmyšlení se vrhl na protivníka. Udeřil ho do hrudi a vyšil mu do tváře pozdrav pancéřové pěsti. Mánes se zapotácel a skácel. Hlavou dopadl na roh kamenné lavice. Ucítil prudkou bolest. Do očí se mu hrnula tma. Jako v mrákotách cítil, že mu cizí ruka prohledává kapsy. Ještě tiché nadávky. A pak oba hlasy, mužský i dívčí, se vzdálily a utonuly. Zůstal jen lhostejný šum fontány.

 

Když otevřel oči, stálo nad ním několik lidí, kteří se vraceli do hotelu. Poznali ho, navlhčili mu tvář, dali ho odnést do pokoje.

 

„Děkuji,“ šeptal Mánes, užaslý, že se o něho někdo stará.

 

Nepřál si probrat se. Mrákoty se podobaly tvrdému spánku, jaký už málokdy poznal. Nebyl v nich ani strach, ani úzkost. Byla to černá hloubka bez pohnutí.

 

Ráno přijela Amálie Mánesová. Nikdy netušila, že takto se dostane do Říma. Neviděla tu nic než ohavné barabizny neurčitého stáří, změť kostelů a věží, prach a špínu.

 

Ale viděla Josefa na lůžku s obvázanou hlavou.

Usmál se šťasten, že nad ním lidé bdí.

Seběhli se sousedé a vyprávěli jí o večerní příhodě. Nejvíc jí však prozradila jeho začatá malba. Polekala se. Ohlédla se na Josefa, ale on ji pozoroval.

 

„Myslíš,“ tázal se s obtížemi, „že opravdu už nemám co dát?“

Zahnala otázku nadávkami na lidi v hotelu, zlobila se na Řím, na Šimka, na Lannu.

 

„Zasluhoval jsem si,“ řekl však tiše, „to setkání.“

 

Amálie mu neporozuměla. Pokusil se jí to vysvětlit.

 

„Člověk je veliký,“ zašeptal. „Umění zvedá všechno lidstvo. Je to v jeho moci.“

Myslela, že blouzní, a tišila ho.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
j.f.julian (Stálý) - 11.10. > grafomane, zloději, plagiátore-proč to opisuješ, když tě nikdo nečte? nemoc, co?!
Body: 1
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + tři ? 

  
  Napsat autorovi: mystikus (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter