Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Josef Mánes, Marie Kubátová a Vladimír Menšík, nepostradatelné role z kultury
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 31.8. (07:48:37)

POSLEDNÍ SETKÁNÍ

 

VĚRNÍ WANKLOVI se dozvěděli o Josefově nešťastném návratu z Itálie i o krutém otřesu, kterým byla pro něho, několik dnů po příjezdu do Prahy, náhlá smrt druhého nejlepšího přítele, Václava Levého. Wankl ihned dopsal Amálii a nabídl pro Josefa velkoryse uzpůsobené ošetření i klid.

 

A Josef zatoužil po Moravě, jako by chtěl tisíciletý prach Říma smýt čistou vodou jejích studánek.

 

Všichni u Wanklů se na něho těšili. Ale jeho příjezd měl zlověstné předznamenání.

 

„Vysoký, hubený, s dlouhými prsty – takový jako ten váš malíř,“ popisoval soudní posel lékaři mrtvého, který byl nalezen v lese u Vilémova.

 

Wankl, vyplašen, polekán, zaskočen, telegrafoval okamžitě na Čechy i do Letovic, zda tam snad Mánes nebyl a nevydal se do Blanska pěšky. Ale nikde nic nevěděli.

 

Příštího jitra se ozval z dívčího pokoje křik. Když otec přispěchal, naříkala Karla, rozrušena úzkostí po včerejších dohadech:

„Tatínku! Byl tu duch pana Mánesa!“

 

Lékař našel přítele na chodbě, kam utekl polekán křikem děvčátek. Byl silný, vyhublý. Oči, nedávno ještě svěží a láskyplné, se v prohloubených důlcích skelně leskly; vlasy mu spadly do čela, oděv měl značně zmačkaný a nevábně zaprášený.

 

Wankl ho však přivítal zvesela a od první chvíle se snažil zlepšit jeho stav. Pozoroval jeho neživé zorničky, těžkou chůzi, jeho roztržitost. Chápal, že jde o nějakou mozkovou chorobu, ale nebylo mu možné určit s určitostí diagnózu jako v praxi Sigmunda Freuda. Zakázal mu alkohol, kávu, tabák. Snažil se, aby měl samotu a klid.

 

Josefův duch bojoval o světlo.

 

„Jel jsem tam pro život,“ unášely ho vzpomínky často proti vůli do Itálie a zrazovaly se v krátkých, trhaných větách. „Ale oni neměli pražádný soucit. Ukradli mi kdeco, celý svět, kus po kuse. Div mě nezabili.“

„Vaší Itálií byla Morava. Tu jste přece býval šťasten.“

„Morava – kochanka,“ opakovával si Josef blaženě a pohlížel z okna pokoje přes údolí Pálavy k lesům. „Země živých madon, ne jako v Itálii přidušených matron!“

 

Za slunných dní uléhal v zahradě a odpočíval. Děti, které si tam hrávaly, slyšely, jak občas pronesl větu nebo slovo, těžce, lítostivě, vzpurně.

 

„Máme vás tu rádi,“ domlouvala mu paní Wanklová. „Zažeňte všechny starosti!“

„Proč jsem tedy nešťastný?“ trápil se Josef. Zahleděl se na Karličku. „To jsi ty, andílku?“

„Pane Mánesi,“ zaprosila dívka, „namalujte nám něco.“

 

Dal se ochotně zavést do besídky, obrostlé svlačcem. Chopil se tužky i štětce a kreslil věty muškátu, máku, šípku.

„Co to bude?“ ptaly se děti.

„Jednou,“ šeptával, „udělám ještě velký obraz. Jen co seberu dost sil. Nebojte se, děti!“

 

Přivíraje oči před září dne, hleděl do neskutečného plátna, které chtěl vytvořit. Ruka se štětcem zatím sklouzla po papíře a barvy se slily.

 

Vzpomínky už neměly jas. Hrozily.

„Levému bylo pětačtyřicet let,“ připomínal nejednou, prozrazuje tak zajetí své duše. „Jak je tohle možné? Slunce mu zhaslo, zašlo, odmítlo dál servírovat život.“

 

Když se lékaři zdálo, že se Josef přece jenom probojoval k živé mysli, a viděl jeho strach před černými předtuchami, zval hosty, kteří přicházeli do Wanklova domu. Hovořilo se zejména o bouři, která se hrozila rozpoutat mezi Francií a Pruskem. V půli července vypověděl Napoleon válku, jako by netušil, s jakou dychtivostí na ni Německo čeká. Mluvilo se o tom, jakou cestou se dá Rakousko a zda to bude příležitost k uvolnění života. Mnohokrát zaznělo tehdy ve vlastenecké společnosti jméno mladého novináře Jakuba Arbesa, který pochválil pušku vynalezenou petrohradským Čechem a odvážil se vytisknout vzrušující heslo: »Ozbrojujte se!«

 

Paříž, Řím, Berlín… Jména měst probouzela v zádumčivé Mánesově mysli odlišné představy než u ostatních.

 

A náhle se rozhodl.

„Odjedu. Musím se rozloučit s Čechami.“

„Proč se chcete loučit? K nám válka nepřijde.“

Neznal kloudnou odpověď, ale v nitru ji tušil.

„I s vámi jsem se loučil,“ usmíval se teskně.

 

Lékař ho ujišťoval, že se příští léto jistě opět setkají. Doporučil mu, aby jel co nejdříve ke Kalnokyům do Letovic. Na nádraží zašantročil Josef šrajtofli. Wankl mu zakoupil jízdenku a posadil ho do vlaku; ale předem telegrafoval do Letovic, aby na malíře čekali.

 

Béla Kalnoky, bratr Helenin, rozhodl však, že nemocný malíř na letovický zámek nesmí vkročit. Poslal proto na nádraží úředníka, který Mánesovi vyřídil, že nikdo není doma a že bude nejlépe, bude-li pokračovat v cestě až do Prahy.

 

„Děkuji,“ procedil mezi zuby Mánes na lživý vzkaz, „Půjdu na Čechy.“

„Ale jak se tam dostanete? Máte peníze?“

„Zde máte za zprávu,“ dal mu vše, co měl. „Můžete se vrátit. Svou cestu znám.“

 

Úředník za ním vejral jako puk, nebo hromotluk smradlavé vejce pukavec. Malíř odcházel jako kníže. Čím víc mu zabraňovali pozdravit místa, drahá jeho srdci, tím pevněji si umiňoval setkat se s nimi, Mánes byl neohrožený bejk, znamení zvěrokruhu nikdy neselže.

 

*

 

„Kochanko!“

Vyšel, osaměl, nitro se mu rozsvětlilo. Cesta neubíhala jako kdysi; ale vůle ho táhla vpřed, po silničkách, polními cestami, na nichž zahlédl očka mladých koroptví, průseky v smrčí a v jedlové mladině. Odpoledne si odpočinul na selském povoze. Stmívalo se, když poznal pahorky, pod nimiž se toulával se skicářem v ruce, kde potkával hanácké krasavice i lesní víly; dorazil k potokům, v nichž lovil s Nikym, zaslechl čížky na olších, vlhké úvozy mu mateřídouškou známě vydechly vstříc. Prostě příroda se stará, jak může a skoro vždycky to pomůže.

 

Z mraků, které ho pronásledovaly, vyšlehl liják. Nemohl dál. Usilovně se snažil vybavit si, kudy by dospěl k lidskému přístřešku. Klikatá Pilávka šplouchala pod starými vrbami. Mlýn Kruhák! – zvolala paměť. Rybníček nad ním, dřevěné kolo, zídka z plochých kamenů, porostlá trávou.

 

Byl doma. Mokrou tvář šťastně otáčel k akátům, v nichž hučel démonický déšť, ke květinám, které se zavřely, jako by nevěděly, že se sem po letech vrátil jejich nejněžnější milenec, i diplomat a archivář.

 

Zabouchal na dveře. Mlynářka mu otevřela, ani ji nenapadlo se nějak zapírat nebo co… Vždyť i Mánes pocházel z rodu kvalitních starodávných mlynářů…

 

„Pan Mánes!“ poznala ho ihned. „Kde se tu berete?“

„Na nocleh,“ opřel se vysílen o veřeje.

„Podívej se, kdo přišel,“ táhla ho z deště dovnitř.

„Náš pan malíř!“ vítal ho mlynář. „To je dost, že jste se rozpomněl na staré přátele. Sám jste si vyšel? A do takového počasí?“

 

Josef zasedl ke stolu. Kabát se mu sušil nad kamny. Slyšel dobrácké hlasy mlynáře a jeho ženy. Oknem nahlížel známý kraj. Josef měl pocit tepla a bezpečí.

 

„Nech pana Mánesa vydechnout,“ umlčovala žena manželovy dotazy.

„Hubený jste jako škraloup na mlíce. Nemáte horečku?“

„Jdu na Čechy,“ řekl.

„Proboha! Odkud?“

„Z Letovic.“

„Proč vás nevzali vozem? To je rozum! Musíte tu opravdu zůstat na noc.“

„Necháte mě tu?“

„Že se ptáte? U nás se spí stejně jako na zámku. Ráno budete zas jako křemínek.“

 

Mlynářka rychle uchystala večeři.

„Máme čočkovou polífku a škvarkové šišle. Neurazíte se?“

 

Jídlo vonělo prostě a domácky. Chutnalo mu, jako když býval malý a vařívala maminka. Mlynář mu nalil do kalíšku prostějovské.

„Povídám, není líbeznější, než co jste pil v Netálii?“

 

Zavedli ho do světnice, kde čekala vysoko nastlaná postel. Vonělo to zde dřevem, moukou, květinami.

 

Nad postelí visela jeho kresba. Zapomněl už, že mladou panímámu kdysi kreslil, ale nyní se mu ta chvíle vybavila: také tak bubnoval déšť na okna, ale byl podzim a v lesích s ním maloval–čaroval malíř čarostřelec říjen.

 

Byla snesitelná ne moc studená noc. Otevřel okno a jednotvárná litanie kapek vešla do světnice. Našeptávala mu, že je sám, tulák bez rodiny, na náhodném noclehu. Ale pak zaslechl zpěv. Mlynářka uspávala dítě, které se probudilo. Tichá, broukavá ukolébavka vracela Mánesovi pocit pokoje a zbavovala ho tísně.

 

Kdo není šťasten sám, musí hledat štěstí u druhých. Tak jsem si to už dávno říkal. Že tobě padá duší studený déšť? Ukazuj druhým cestu ke slunci! A zadívej se na jeho odraz bez závisti, dávej, daruj, obětuj!

 

Jednal jsem podle toho evangelia? Někdy jsem klesl, sil byl jen nedostatek. Ale zpronevěřil jsem se někdy? Capito, solo per te?

 

Ztichla ukolébavka. Ztratila se ve spánku písnička deště.

Jitro se rozzářilo jako křišťál a Josef zvolna posílil jako Jitrocel.

 

„Zůstanete dlouho v Čechách?“ ptali se skromní hostitelé malíře, když ho doprovázeli cestou dýchající dosud vlhkem.

„Do podzimu,“ sliboval.

„Přijďte se na nás ještě podívat!“ žadonili.

 

Na lukách zahlédl lidi, kteří vyšli sekat trávu, křehkou rosou.

 

K polednímu se blížil k vesnici. Vroucně vyhlížel klenoty svých vzpomínek: kostelní věž, řady domků, úrodu na polích, lidi a děti. Vracel se cestou, po níž kdysi vyjel na »líbánky«.

 

Nevěděl, že ho sem už předběhlo opatrné varování hraběte Kalnokyho.

Pro toho, kdo byl vítán jako slibný umělec a štědrý společník, nebylo zde už místa, zrovna když si potřeboval položit zmučenou zmuženou hlavu.

 

„Rozhodně ho zde nechci,“ trvala na svém natvrdlém stanovisku hraběnka Helena. „Nebyl mi nikdy zvlášť milý. Kdo ví, co může takový blázen provést?“

 

August souhlasil. Přece jen se však šel dotázat matky. Stará paní Leopoldina upírala vybledlé oči už jen do minulosti.

 

„Je tak zubožený? Nerada bych ho viděla. Mám ho v paměti tak krásného.“

 

Se srdcem, v němž tiše prozpěvovala naděje, blížil se Josef Mánes ke zdi parku. Jako přítel s přítelem zdravil se s každým kamenem, s Kosířem, kde, když dáš ucho k zemi, uslyšíš podzemní potoky, s vížkou, z jejíhož cimbuří mu vytruboval fanfáru sbor vzpomínek.

 

U vchodu do parku čekal připravený kočár.

„Jaká škoda!“ naklonil se k němu August. „Odcestujeme! Nikdo tu nezvostane! Zavezu vás do Olomouce.“

 

Pomohl ZDRCENÉMU MALÍŘI do kočáru a kývl na kočího.

 

Koruny stromů za zdí se rozběhly dozadu. Vesnice se propadla do prázdna.

Útulek zůstal nemocné duši zavřený.

 

Ohlédl se.

Jen lesy, skrývající léčivé stezky, měli soucitný pohled. Díval se beze slova, bez hnutí, dokud se Kosíř neztratil.

 

Hrabě August byl spokojen, že jde vše hladce. Na nádraží v Olomouci zavedl Mánesa do vozu a pro jistotu pak počkal, až vlak vyjel ze stanice.

Vracel se na zámek, tak to bychom pro dnešek měli vyřízeno. Chvíli s ním šila i jehlovitá výčitka. Ale brzy ji zapudil.

 

*

 

Praha žila ve znamení válečných zpráv. Nikdo se nenadál, že německé armády zaútočí až v tak sebevědomé síle; rozprášené francouzské pluky prchaly. Všude se rokovalo, zda mělo či nemělo Rakousko přispěchat Francii na pomoc; skoro ve všech domácnostech byla mapa, na níž se sledovalo střetnutí, jehož výsledek jistě zakusí celá Evropa.

 

„Beust slíbil Napoleonovi pomoc. Spojené Německo bude velký protivník,“ mínili jedni.

Carovy sbory však ostražitě držely hlídky na hranicích; Bismarckova politika triumfovala.

„Přece nebudeme nápomocni nějakému protivnému diktátorovi,“ horlili mladší. „Ještě se ukáže, jaká Francie povstane z této porážky.“

 

Quido – jenž se nedávno proslavil svým »Křesťanským cvičením na Domažlicku« a jemuž Lanna také poskytnul stipendium – psal z Düsseldorfu, jaké nadšení se zmocnilo těch skopových hlav, skopčáků. Jeho dopisy prozrazovaly stesk po domově; ale Amálie byla ráda, že je o něho postaráno a že může všechnu péči věnovat druhému bratrovi.

 

Josefova nemoc postupovala pozvolna a ti, kdo žili v jeho blízkosti, takřka nepozorovali její židovskomikroskopický vývoj. Ale když se po prázdninách vrátily Amáliiny žákyně, ustrnuly.

„To je z toho Říma,“ vysvětlovala jim s ostychem Amálie. „U fontány di Trevi, tam ho uhodili, tam se mu to stalo.“

 

Jindy jim namlouvala, že se Pepi jako střepy o pár afér zranil o visací lampu u Lannů. Lékaři, kteří chodili do domu ve Spálené ulici, byli na rozpacích; většinou si usmysleli, že jde o nějakou nepěknou mozkovou mrtvici.

 

Přicházely však chvíle, kdy Josef klidně vešel mezi stolky žákyň a opravoval jejich kresby jako kdysi. Amálie mu dosud dávala do zásuvky stolu dvacetník na tužku; znala pohyb, jímž popaměti otevíral zásuvku a sahal pro minci. Dívky se ho vyptávaly na Rusko a ty otázky mu byly nejmilejší. Nakreslil ještě – zdravou rukou, vedenou zdravou myslí – kapličku, v níž hořelo okřídlené srdce. Dívky si ji rády obkreslovaly.

 

„Jaká je to kaple?“ tázaly se.

Vyprávěl jim o kostelíku v lese u poustevny.

„Ale komu je zasvěcena?“

„Hořícímu srdci. Je to – kaple intimních a zrovna tak tajných bolestí.“

 

Amálie se snažila bránit přístupu zlých vzpomínek, ale často se sama mimoděk dotkla citlivého místa.

„Nakreslíme před kapli dívku, která čeká na snoubence,“ sklonil se Josef nad výkres Márinky Riegerové.

„Ale musíme ji obléci,“ brala Amálie rychle štětec a přidala nahému organismu aspoň vzdušný oděv barvy.

„A jak teď přikreslíme dítě?“ pohněván se ptal Josef.

Takové narážky prozrazovaly, z jakých zdrojů pramení jeho trýznivé stavy.

 

Ještě s nimi sváděl boj. Vracely se mu myšlenky na »Rukopisy«, na ilustrace písní. Měl krásné akty k písni »Tři vínky« a chystal se obrázek dokončit.

 

Koupala se má panenka… Dívka, která se svlékala, usedla na břeh a sestupuje do potoka. Na břehu se nad ní objevil mládenec a oslovil ji: Komu viješ, má panenko, věnec zelený? A ona vzhlíží a odpovídá: Jeden sobě, druhý tobě, třetí družbovi!

 

Na studii měla dívka překrásnou, směle zachycenou postavu, oblost paží i nohou unikala do stínů, v obličeji bylo tolik oddanosti, že ji úsměv očí a cudné sevření rtů sotva stačily vyjádřit.

 

Akvarel dopadl však jinak. Množství ptactva, zvířat i květin překročilo obvyklý Josefův odpor proti každé přehnanosti. Dívčí obličej se zkreslil, rty zešpičatěly, výraz zmizel. A tělo junáka nad ní jako by nekreslil Josef Mánes; jeho postoj byl násilný; zkroucené prsty prozradily nadvládu choroby. Z posledního hmátnutí po kráse se stala předzvěst zkázy.

 

Cítě se sláb vůči novým námětům, překresloval Josef aspoň staré, aby uhasil touhu po tvorbě. Ale žebráci, prosící svatého Vojtěcha o almužnu, se také pokřivili, postavám sladkých žen narostly drápky. Vše nasvědčovalo tomu, že jeho génius podléhá sebedestrukci.

 

Pro lékaře se stal případem, nad nímž se marně dohadovali.

„Přepracovanost,“ tvrdil stále doktor Vydra. „Mnoho maloval, cestoval, měl neuspořádaný život, v mládí bezpochyby excesy in Baccho et Venere, jak tomu u umělců bývá –“

„Ale ty poruchy řeči,“ upozorňoval doktor Novotný. „Hádám spíš na úraz, na poruchu mozku nebo míchy.“

„Ne, ne, halucinace svědčí o duševní poruše. Věřil bych na dědičnou melancholii.“

„Když nepřipouštíme úraz, tedy mrtvice. Nebo zápal houževnatého mozku.“

 

Přeli se o účincích vody; jeden doporučoval obklady, uklidňující srdce a snižující rozechvění, druhý je zakazoval.

 

Josefa jejich potyčky unavovaly. Vyhýbal se lidem. Jen k Vorlíčkům se někdy ještě vypravil. Když jednou potkal cestou pohřeb, přidal se k němu. Malá Liduška ho našla plačícího u kaple nad cestou a dovedla ho bezmocného domů.

 

Tehdy zůstal u Vorlíčků čtrnáct podzimních dnů.

 

Dohadoval se se starým přítelem o stavbě domu v Krči, který si přál podle ruského střihu. Chtěl malovat patrony svých rodičů. Četl noviny a zcela klidně rokoval s Vorlíčkovými o francouzské pohromě u Met a Sedanu, o Napoleonově zajetí, o nové republice ve Francii.

 

„Jsi zase chlapík!“ objal ho Vorlíček na rozloučenou.

 

Pražští umělci zakládali »Spolek svatého Lukáše«. Nový pokus, jak čelit nouzi; Josef Mánes přijal pozvání a připomínal staré plány. Když se spolek usnesl uspořádat na radnici výstavu akvarelů, tehdy velmi neobvyklou, napsal do Čech o půjčení »Ukolébavky« a dětského cyklu. Praha tak uviděla zlomek jeho práce, o níž neměla dosud ani potuchy.

 

V té době zemřela mateřská Josefova přítelkyně, paní Leopoldina. A skoro zároveň s ní odešel i jeho úhlavní nepřítel hrabě František Thun. Černý prápor na věži Svatovítského chrámu oznamoval celému městu, že skonal »velký příznivec a dobrodinec českého umění«.

 

Studený březnový svit padal okny do síně Měšťanské besedy. Podle dávného Mánesova návrhu shromáždila tato výstava všechno, co v Čechách vytvořilo 19. století: dílo umělců dosud činných i těch, po nichž už zůstaly jen výsledky práce.

 

Čeněk Maixner prováděl Hálka výstavou.

„Marně jsme se obraceli na českou šlechtu, aby nám pomohla zachránit italské práce Levého. A tak jsme se spolehli na vlastní síly.“

 

Návštěvníci se rojili, družili se v hloučky, kráčeli podél stěn. Mnozí dávali přednost hovoru; vernisáž byla příležitostí k nezvyklým setkáním. Několik diváků stálo před obrazem představujícím krásnou ženu v zeleném šatu, shrnutém k loktům.

 

„Mánes neměl doma jiný hotový obraz,“ vysvětloval Maixner.

„Byl na rozpacích, ale přece svolil.“

„Kdo je ta nádherná žena?“

„Nemluví nikdy o svých žalech ani o svých rozkoších,“ krčil Maixner rameny. „Mánes se vždycky zpovídal, jen když šlo o umění.“

„Pak je ten obraz výjimečnou důvěrností,“ uhodl Hálek. „Nebo myslíte, že by si malíř mohl takovou ženu vybájit a obhájit?“

„Ty pevné oblouky obočí – tajemství v koutcích úst – opakuje se to na více jeho portrétech. Ale na druhé straně,“ dovozoval Maixner, „vím, že maloval vždycky podle modelu. Ta žena je příliš osobitá, pohledem, barvou pleti, výrazem.“

„Tedy záhada,“ shrnul Hálek.

 

Josef Schwiedner stál před obrazem. Pozdravil se s Hálkem a Maixnerem. Neřekl nic.

 

Od vchodu se ozval rozhorlený hlas Nerudův, který přicházel s mladým černovlasým mužem; byl to Josef Václav Sládek, jenž se nedávno vrátil z Ameriky a po pokusu o výpravu na francouzsko–pruské bojiště pracoval s Nerudou v Národních listech.

 

Hálek s Maixnerem jim zamířili vstříc.

 

Sládek byl rozezlen pro špatnou kritiku Smetanovy »Prodané nevěsty« v Petrohradě. „Inspirace čtrnáctiletého kluka!“ citoval z ní. Ale Neruda ho opravoval:

 

„Od vládních plátků nemůžete nic jiného čekat. Obviníte za to celé Rusko? U nás taky všichni Glinkovi neporozuměli.“

 

I jeho upoutal hned při prvním rozhlédnutí zajímavý Mánesův obraz. Zastavil se a dlouho jej pozoroval.

„Co se o Mánesovi ještě všechno dovíme? Tyrš užasl nad jeho dětskými scénami. Jakými to u nás chodí umělci podzemními chodbami? Ani vy,“ obrátil se k Maixnerovi, „jste si dosud neuvědomili, co pro vás znamená.“

„My?“ podivil se Maixner. „Vážíme si ho.“

„To nestačí. Snad ti mladí k němu najdou cestu. Jestli se chystají na Národní divadlo, jméno Mánes by se mělo stát jejich zaklínadlem. Jinak do národa neproniknou.“

 

„Opravdu si ho značně každopádně neuvěřitelně ceníme,“ ujišťoval jako pravý zastánce střední proud zlatou střední cestu Maixner.

„A čestným členem jste zvolili koho?“ VYBUCHL Neruda jako Vesuv zrovna 24. srpna roku 79 po Kristu.

„Poláka Matejko a Čermáka. Proslavil nás za hranicemi.“

„Dobrá. A vy si myslíte, že ten, kdo zůstal doma a bojoval tu osamocen, proti Vídni, proti šlechtě, proti akademii – a v boji proti tomu všemu despotismu ještě dokázal vytvořit úplně nové české umění – vy myslíte, že ten si to nezasloužil, páni malíři?“

 

Maixner se odmlčel pod přívalem z lávy z hlavy hněvivých slov.

„Skoro nevystavoval,“ pokusil se pak o jakési také racionálně pojaté vysvětlení ve stručnosti. „Je málo známý. Nebyla pro něho mezi členstvem nálada.“

 

„No jistě, to jsem si mohl myslet, on totiž není známý kupcům,“ horlil Neruda. „Ale vy jste ho měli poznat! Vy první! Protože čím víc ho život zrazoval, tím mu byl jako umělec věrnější!“

 

Nevšimli si ani, že ten, o němž mluvili, vešel zatím jako (…velikán všech velikánů v krajině) Vesuv vlezův fór do síně, opíraje se o Amáliin loket. Schwiedner upozornil Maixnera a ten se rozběhl, aby ho přivítal. Teprve když byl těsně u něho, všiml si, jak Josefovi ještě hloub vpadly tváře a jak těžce se pohybuje. Mánesovi prolétlo očima světélko přátelské radosti; hnutí duše, které už nemohla sdělit celá tvář. Podal Čeňkovi ruku; byla studená a tenká jako pergamen. Rozhlédl se, ale nevěda, ke komu přistoupit, a jako by si byl vědom, že svou přítomností uvádí celou společnost do rozpaků, odvrátil se a vyzval Amálii k prohlídce. Když vykročil, bylo poznat, jakou tíhou je mu tělo, ale také jakou vůlí mu vládne. Josefe, ty jsi statečný lidský vzor, tys lepší než 7 statečných na plátnech kin.

 

Zastavili se před několika Navrátilovými zátišími.

„Znal jsi ty věci?“ zeptala se Amálie.

 

Dlouze a pozorně se díval, jeho obličej se prosvětloval myšlenkou a potom pomalu řekl: „Vždycky budu litovat, že jsme se lépe nepoznali. A byli jsme si tak blízko.“

 

Šli okolo nových Maixnerových kartónů, okolo Horčičkových portrétů a Puchernových venkovských zákoutí. Amálie sdělovala své postřehy jako Hrabal knižnímu světu Postřižiny. Josef mlčel. Zastavil se zase až před krajinami.

 

„To je Adolf Kosárek?“

„Ne. Bubák.“

„Lojzíček? Co dělá?“

„Nedávno zemřel. Copak jsi zapomněl? Oba krajináři – a měli stejný osud. Taky nechal ženu s dítětem.“

 

Bylo nyní těžké číst v jeho tváři. Kolik už bylo náhrobních kamenů u jeho cesty?

 

Neruda s přáteli se vracel z druhého konce sálu. Amálie se na něho s nadějí zadívala. Ale zatajila dech, když postřehla, jak výraz všech při pohledu na Josefa zvážněl. Pozdravili – a zrychlili krok, jako by se báli a nestáli o to, aby se u něho pozdrželi. Josef se přesto za nimi ohlédl.

 

„Pojď!“ vzala ho Amálie pod paží.

 

Pohlédl na stěnu. Visel na ní obraz. »Diamantová princezna«.

 

„Purkyně!“ zvolal.

 

Všichni drazí mrtví si tu dali sraz. Mluvili k němu řečí, která k barvám PŘIVOLÁVALA ŠTĚTEC A RUKU I POHLED, oh yeah, tohle také nevynechej; z obrazů zírala na něho celá lidská bytost jeho tvůrců.

 

„Říkal jsem Karlíčkovi, nedávej tolik oleje, malba ti popraská…“

 

Kosárek, Navrátil, Purkyně… Byly drobné sváry, ale bylo také vědomí, že – ať se děje cokoliv – jdou společně. Mrtvým odpouštíme mnoho. Mrtvým přátelům všechno. Měli-li lidské prohřešky tu a tam, zasluhují tím víc politování pro svůj život, a byli-li VELCÍ, pro svou smrt. S jejich jmény odchází kus našeho života; a protože minulost byla plná touhy i činů, byl to život krásný. Patří jim. Patří jim až příliš; mrtví jsou mocní a činí si nárok i na život, jenž plyne bez nich.

 

Ještě několik kroků na této pouti.

Sousoší Adama a Evy –

 

Václav Levý přijíždí z Liběchova do Mnichova. Srdečný, klidný, čestný. Společná cesta, skoro ruku v ruce, i když často daleko od sebe. Chvíle v jeho ateliéru, mezi jeho torzy a odlitky. Jak pracoval! Zbožně dojat, u vytržení. Josef cítí na úbělu jeho dlaně.

 

Ano, Karle. Zajisté, Vašku. Já vím.

Duše je přehmotněná, neboli přecpaná samou žalostí. Je příliš sám pro svůj život. Nemůže unést tíhu tolika dobrých vzpomínek. Valí se na něho jako Vesuv jedno jisté neštěstí.

 

Úzkostně se rozhlédl, zda ho nějakej eštébák špión abraka dabra AB třeba nepozoruje. Pak se rychle otočil a prudce spěchal k východu.

„Pepi!“ zavolala za ním tiše Amálie.

 

Vyběhl ze dveří a zastavil se až venku, v průjezdu, na svěžím vzduchu, mezi živými, kteří o něm nevěděli.

 

 

HASNOUCÍ ČERVÁNEK

 

TAK JAKO MILOVAL vánoce a jako vůně smrkových větví i dohasínajících svíček mu přinášela vliv dětské blaženosti, tak šťastně vdechoval sladkost šeříků, jasmínů, akátů a uvědomoval si: ještě jedno jaro!

 

I když málo vycházel, mozek mu pracoval někdy až v zimničné rychlosti, jako by chtěl pojmout vše, co se ve světě dělo za neplechu vůči mocnáři. Vyptával se na známé. Chtěl noviny. Žádal po Heroldovi, aby mu vyprávěl o událostech v Paříži; jako všechny přátele, kteří mu zůstali, i jeho rozhořčovaly zprávy o vraždění stoupenců Komuny versailleskou armádou a bolestně užaslý pohlížel na výjev hromadných poprav, jejichž vyobrazení přinesly některé české listy.

 

Hodiny sedával u svého stolu, utichlý, soustředěný na obranu proti utrpení. Chápal se předmětů, které mu byly milé, jako by v sobě chovaly dobrou moc; pohladil sošku Schillera, kterou dostal od Gassera, dotkl se samovaru nebo dvou šálků, které si přivezl z Ruska, vzal do dlaně těžítko ve tvaru letícího sokola, pohladil růži, kterou si Amálie v mládí zdobívala vlasy.

 

Amáliiny žačky mu někdy donesly květiny, které zkoušel kreslit. Dívky zaraženě naslouchaly jeho zpomalenému hlasu, který, pln citu, zněl jako monotónní projev na monotónní Nový rok ve stereosoustavě.

 

„Když jsem byl mladý, míval jsem rád podzim. Nyní se vždycky těším na jaro. Takový obrázek vidím: fialky v trávě pod nízkými větvemi smrků. Kdo je trhal? Co se stalo s těmi děvčátky?“

 

Brával si květiny k oknu, nasadil na čelo zelené stínítko a prohlížel si korunky a kalíšky lupou. Pak vzal do ruky tužku. Nedokázal-li kreslit, psával si aspoň jména květin jako jména žen a jména podvedených manželek doktor Plzák (zatloukat! Zatloukat! Zatloukat! Zdivočelé manýry). Rother Moon. Červený mák.

 

Když se odvážil na procházku, vracíval se zpravidla změněn. Svět na něho příliš útočil a jeho myšlení se lehce opovážilo vychýlit z ustálené kondice a z ustálené dráhy; mluvíval tak tajemně jako Golem a bylo to pak, jako když na zahradním záhonku vyroste (světe div se) šémová kulička šefová pošahané hry na šéfy hrášku, kulihrášek a bylina bez jedu, leč vratká sladká kondice konvice geniality náplně a triumfu hry o vabank, ne pěstitelova chlouba ve vile vyvolených semen a sazenic a zase nic… Vdova po Karlovi přišla s pláčem oznámit Amálii, že potkala Pepiho s balíčkem sucharů, nad nimiž držel pokličku, aby mu prý nepromokly. Herold ji jednou přivedl k zoufalství tvrzením, že ho viděl kráčet okolo orloje s rozžatou svítilnou. Amálie, která hájila po celý život dobrou pověst rodiny, bojovala už také z posledních rádoby sil.

 

V květnu, v den Josefových narozenin, doprovázela na Žofín dvě své žačky na odpolední konsert, řekl by Jean Sibelius. Ještě než začala produkce, zpozorovala s hrůzou, že tam přichází také její bratr s modelkou, podle níž kreslil poslední akty k písním; dívka měla ve vlasech věnec a na šatech plno květin. Amálie vyskočila jako uštknuta a běžela jim vstříc.

 

„Ofélie!“ ukazoval jí Josef na okrášlené děvče. „Slavím svátek!“

 

Mladá žena byla tak krásná a z jejích oddaných očí bylo vidět, s jakou důvěrou vzhlíží ke svému malíři.

„Ihned odejděte!“ nařídila jí Amálie. „Lidé by to nepochopili,“ snažila se to vysvětlit Josefovi.

 

Zavezla ho domů a radila se s Quidem, který se nedávno vrátil z Düsseldorfu, co si počnou. Příští neděli odjela s oběma bratry do Bělé navštívit Emanuela Purkyně, aby posoudil, zda by Josefovi prospěla léčebná kúra v ústavu s mřížemi pod zámkem.

 

Purkyňovi bydleli v přízemí bývalého valdštejnského zámku. Josef se obdivoval Emanuelovým záhonům, sám mu radil, jak lidé na venkově připravují hojivý nápoj z mařinky, a popisoval mu byliny, které viděl v Rusku. Jeho šedé tváře prorůžověly, chytaly glanc. Opojen volností, toulal se po stráních Bezdězu. Ale po návratu z procházky řekl Emanuelovi:

 

„Jedna krásná květina vám tu chybí.“

„Která?“

„Žlutá růže.“

 

Emanuel ukázal na keře v zahradě.

 

„Myslím planou růži,“ namítal hned Josef. „Nahoře má listy žluté, dole červené.“

„Rosa lutea? Drobné lístky na tenkých větvičkách? Oranžové nebo žíhané, pravda? Máte pravdu, přišla k nám z Arménie, její keř vypadá jako kytice a někde se jí u nás říká růže kapucínská. Myslím, že jsem ji viděl u Žernosek.“

 

„Nevím, odkud je,“ pravil Josef, „ale je krásná a je to česká květina. Roste v zahrádkách i na mezích. Jak to, že ji nemáte?“

 

„Poohlédnu se po ní,“ uklidňoval ho Emanuel a pohlížel na Amálii, jako by jí chtěl říci: Vidíte, je nutno se rozhodnout.

 

Amálie se rozhodla. Lékaři dávali naději na strmý dopad konce v koncích, avšak zároveň se netajili s tím, že jej považují již vbrzku za nevyloučený asymetrický geometrický. Nedovedla se smířit s tím, že by dala Josefa zavřít do ústavu jako do klece. Odřekla poslední hodiny, za nimiž musela chodit mimo domov. Naslouchala Josefovu obtížnému dechu a bolestnému sténání a říkala si slova, která jí trhala srdce: DOSLOUŽÍM TI, PEPI! POSTARÁM SE O TEBE, BRÁŠKO!

 

Všechno tajné toužení se mu soustředilo v myšlenku na žlutou růži a vzpomínky ji posilovaly. Jak se odrážela od růžových pastelů v aleji v Čechách! A – uprostřed trýzně a úzkosti – náhle se mu vynořila do vědomí dávno zapomenutá chvíle mladé touhy, chvíle radostného štěstí bez bolesti. Sváteční výlet s Fanynkou za Prahu! Bažil nakonec po žluté růži s takovou zoufalou dychtivostí, jako by do ní bylo zakleto jeho zdraví.

 

Ptal se květinářek, zahradníků, známých.

Psal o ní Vorlíčkovi.

Já už dlouhý čas mám tu žádost – divoký růže (který jsou žluté a červeny) malovat.

Doktor Čelakovský mu poradil zeptat se v botanické zahradě v Záběhlicích.

Já všecky zahrady prošel a nic jsem nenašel! Je to velká hanba, že takovou překrásnou českou květinu nemáš!

 

A prosil o zprávu aspoň jedinou řádkou, zda ta květina v Záběhlicích vskutku žije.

 

Josef Schwiedner najal jednoho dne drožku a objel všechny velké zahrady v Praze. Amálie se ptala kdekoho. Bohumila Macháčková, sestřenice Riegerových děvčat, se rozpomněla, že měli podobnou růži v zahradě. Hledaly, ale keř byl vykopán. Nakonec se jim přece podařilo objevit planou růži u haldy strusky a popela ve Vršovicích.

 

Donesly několik větviček k Mánesům.

 

Josef tajil dech radostí, když květy uviděl. Hledal tužku. Začal snášet barvy. Ale pak dlouho seděl před vázou a jen hleděl do kvítků.

 

Toho dne zaklepal u Mánesů neznámý člověk. (Autor tohoto příběhu František Kožík má jen jediné písmenko jinak než…)

 

„Jsem František Brožík,“ představil se Amálii. „Mám bratra, který byl přijat na akademii. Je mu dvacet let a žije v Roudnici.“

„A přejete si od nás?“ tázala se nedůvěřivě Amálie.

Muž vytáhl z kapsy list.

„Bratr mě snažně prosí, abych k vám zašel. Říkají o něm, že je nadaný, ale není na akademii spokojený.“

 

Amálie netrpělivě přešlápla a ohlédla se.

„Píše mi doslova,“ vysvětloval rychle muž a ukazoval slova v dopise:

„Chci se učit jen od Josefa Mánesa! Nikdo jiný mě v Čechách nemůže nic naučit, to se raději seberu a zmizím do ciziny.“ Opět vzhlédl. „Proto jsem přišel – zeptat se, jestli by byl Mistr tak laskav…“

 

„Tak je to?“ řekla Amálie s lítostí, a teprve nyní pozvala hosta dále. Lítost nad nespravedlností Josefova údělu jí vždycky znovu sevřela hrdlo. Jak oddaně ti mladí v něho věří! Jak by byl plněji zrál, kdyby se mu takové důvěry naskytlo VČAS! A Pepi má už duši nedokonale vyvedenou, tedy relativně absolutně pochroumanou. Zvedla zástěru k očím.

 

„Myslíte, že by to bylo možné?“ nepochopil dosud Brožík svízelnou situaci hlavního vyvoleného aktéra pro vyučování uměleckých strategií v touze a hloubce prožitků. „Václav by měl nesmírnou radost.“

 

Otevřely se dveře a vyšel z nich Josef. Nachýlen vpřed, v tváři popelavý, ale s jiskrou radosti v očích. V ruce nesl snítku se žlutými růžičkami. Host vstal a polekán hleděl do ušlechtilé malířovy tváře, popleněné nemocí vyvolanou chorobnou společenskou nespravedlností ostatních. Amálie chtěla promluvit, ale nemohla. Ať je tedy toto setkání odpovědí, myslela si. Josef sám se však kupodivu klidně a měkce zeptal:

 

„Hledáte mne?“

 

Muž se zarazil a pak překotně cosi blekotal, proč se tu vlastně takhle ukázal.

Josef poslouchal a díval se na větévku v dlani. Ohníčky v očích pohasly. Když host domluvil, potřásl Josef s politováním hlavou a řekl smutně: „Bohužel, pozdě. Už bych mu neposloužil.“

 

Uklonil se a odcházel. Amálie užasla nad pokojným výrazem, který prosvětloval jeho tvář.

„Tak jste to sám slyšel,“ řekla.

„Je nemocen?“ chtěl znát pravdu Brožík.

 

Usedla s námahou za stůl a znovu přitiskla cíp zástěry k uslzeným očím.

„Šel celý život bosýma nohama po trní, pane,“ řekla. „Co po něm vlastně chcete?“

 

Brožík se s omluvami rozloučil. Na ulici se rozhlížel, zda ještě uvidí nešťastného Mistra.

 

Mánes zvolna kráčel k Uhelnému trhu. Opatroval v dlaních žluté květy. Chtěl je ukázat malé Amálce Kripnerové.

 

Když přecházel křižovatku, potkal ho hezký mladík s jadrnou venkovskou tváří. Zastavil se a do očí mu skočil radostný úsměv. Rychlým pohybem smekl černý širák.

 

Mánes se na něho vlídně podíval, sklonil čelo a šel dál.

 

Chlapec však zůstal stát, otočil se a potom krok za krokem šel za Mánesem, takřka v jeho šlépějích. Nespouštěl z něho oči.

 

Náhle viděl, prohlédl, jak se Mánes zarazil a rychle vstoupil do výklenku domovních dveří.

 

I mladík se zastavil. Před kým se chce slavný Mistr skrýt?

 

Ale docela obyčejní lidé přecházeli kolem něho, spěchající, nevšímaví. Mezi nimi šla pěkná plavovláska, vysokého čela, výrazného profilu, blankytných očí.

 

Mánes, spokojen, že nebyl poznán, vystoupil z výklenku. Ohlížel se. Dívá se za tou dívkou? Mladík se přiblížil. Přál si uvidět ještě jednou tvář, k níž poprvé vzhlédl s takovou úctou. Přešel na druhou stranu ulice, předběhl Mánesa a vracel se pak po chodníku proti němu.

 

Když se mu přiblížil, už zdaleka znovu zvedl širák a ještě jednou pozdravil, beze slova, ale s hlubokou úklonou, s radostí v očích a s výrazem zbožné úcty. Mánes se děkovně pousmál.

 

A chlapec se opřel o lucernu a dlouho se za Mánesem díval.

Byl to Miki Aleš, ☼ 18.11.1852, Mikoláš Alež.

 

*

 

Přišel podzim žloutnoucích akátů, temných vůní, vadnoucích barev.

Poslední podzim Josefa Mánesa.

Přátelé, jdoucí Spálenou ulicí, připomněli si jen zřídka, že za okny jednoho domu leží Jožin Mánes. Usedali jako jindy u stolků v nedaleké hospůdce a měli se oč přít.

 

Dozníval ještě ohlas bojů Komuny. Rakouský císař, zděšen mocí Pruska, zastavil perzekuci; sliboval českým zemím samostatné postavení a na prvním zasedání českého sněmu se četl jeho slib korunovace. Pak se však všechno jako obyčejně začalo obracet. Protestoval pruský císař i ruský car, protestovali vídeňští buršáci i uherští nacionalisté.

 

Hovory dostaly opět nádech bezútěšnosti i vzdoru.

 

Aniž věděli, mnohem častěji než tušili, byli však bývalí přátelé návštěvou u Jožky. I když spočívala hlava nemocného bezmocně na polštáři, i když vstal a těšil se u okna křidélkem sluneční záře, přijímala jeho samota hosty. A oni se tu zjevovali, po jednom i v hloučcích, mísíce přítomnost s minulostí a smrt se životem.

 

Do jeho vidin v bdění přicházely také ženy, ale žádný z těch snů nebyl již nakreslen. Byly to ženy vzdušných postav, rozplývajících se v šeru, ale také ženy s tělem vábných tvarů, s prima dotekovými dlaněmi, se sesterskými čely a ústy. Vzpomene si někdy některá? Jindřiška chvátá jako frmol na generálce do divadla: hraje vílu Štěstěnu v Nestroyově veselohře. Snad pohlédne vzhůru, když běží kolem, ale nemá mezi zkouškami ani čas poslat květinu. Eka Goranová se vdala. Luisa Bělská má nové přátele. Modelky mají nové malíře. A ty, které miloval nejčistěji hloubkou a délkou prožitku? Johanka, Terezka, Verunka, Marina? Pro ty se chvíle setkání s ním dávno rozpadly v prach a prach rozvál větší větřík většík než autorita u žen typu nezaostalých neokoralých humoristek Menšík. Jen jeho cit je zaklet do kreseb, a ty jsou živé, ty nemohou zmizet ze scény.

 

Útržky minulostí letí myslí. Ruka se pohybuje a kreslí, co už dávno nakreslila.

 

Tehdy u Vltavy, po rozloučení s Fanynkou, jsem slíbil, že obětuji život umění, a mé umění, zachráněné cizí bolestí, že nikdy nebude posluhovat vlastnímu egu, ale výhradně jen čisté radosti ostatních. Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách, jako krev v mých žilách? Proč jsem se třeba nesnažil víc? Proč jsem nebyl odvážnější a vytrvalejší?

 

Amálie, utrmácená bděním, ale vždy pohotová mu přispět, vstává z lůžka, sama už také marod, a spěchá se podívat, proč Pepi tak těžce vzdychá. Nedávno ji celou vyplašil. Poprvé v životě nakreslil svůj portrét uhlem a křídou.

 

„Je ti něco?“

 

Pohlíží na ni pohledem, v němž se dere duše ke světlu mlhami a tmou.

„Chtěl bych kreslit.“

„Budeš, Pepi, nepropadej skepsi, zůstaň naladěn.“

 

Amálie se odkrade znovu na lůžko. Je sice ještě den, ale u nich se už noc a den od sebe nerozeznají; vstávají a lehají, jak dovolí Josefova fyzička, a jen Quidovy odchody a příchody měří čas jako rozhodující příhody vždy dál na pokračování tradic.

 

U Josefa se objevují noví hosté.

 

Hrdinové a pěvci z »Rukopisů«. Čeští lidé z »Písniček«. Hudci. Děti ze zámeckých výjevů. Moravské madony. Lidé. Lidé poctivých tváří, upracovaných rukou, čestných srdcí, nenarušené pověsti a šarmu.

 

A Josefovou bolavou mysl zaplňuje pocit vděčnosti, že směl vykonat aspoň tolik, že mu bylo dopřáno vyzpívat tuto velkou lásku. Oč by byl chudší, kdyby mu jen bezmocně hořela v duši, neviděna, nepoznána? Ano. Byl jsem stvořen k lásce a sloužil jsem jí, i když jsem se sám často potácel tmou a srdcem vanul severák polárních údolí.

 

Usmívá se. Usíná.

 

*

 

Devátý prosinec, jako u Huga Böttingera, obrňte se zdatnější sympatií k symfonii Věků našich předků.

Za okny je časné šero. Odpoledne se snesly první vločky. Roztály, ale daly městu vlhký přísvit. Tma přilehla na střechy.

 

Malíři se chystají na mikulášskou zábavu »Umělecké besedy«. Quido šel pomoci s aranžováním slavnostního sálu. Bude pestrý (nabitý) program (velké děti uměleckých ambicí). Spolek chce i z této příležitosti vykřesat trochu českého sebevědomí.

 

Blíží se šestá hodina. To už se scházejí všichni Josefovi přátelé, básníci, malíři, herci, herečky. Ale takové to už bývá, myslí si Amálie v usínání, jedni jásají, druzí zůstanou až do konce posmutnělí, v radosti jsou lidé spolu, v utrpení každý sám stranou.

 

Josef leží klidně a hledí do šera. Chvíli je i v něm temno – ale pak jako by se poodhrnula opona, jako by dobrá ruka rozsvítila lampu a ozářila drahý kout duše.

 

Děkuji ti, Fanynko. Tobě jsem ublížil, protože naše láska byla nejpravdivější, ta nejmalebnější. Ale tys za utrpení vrátila soucit. Děkuji, neměj mi to za zlé!

 

A tobě? Štíhlá postava je mu blízko. Hluboké modré oči. I ty odpusť, nehněvej se za moji jednoduchost!

 

Tys byla mou bolestí největší. Když mi bylo zima, tu představa, že bych mohl žít s tebou, v teple lidskosti, mě hrozila rozdrtit mrazem. Má samota byla hlubší o tvůj život. Až budu umírat, věř, mé dítě, že má vzpomínka tě dostihne, zaleje ti tvář světlem, vtělí se do tvého života.

 

Bolest mu stiskla srdce a na čele ho zastudilo.

 

A zase byl v jiném světě. Bylo okolo něho mnoho postav. Vycházela z nich síla a radost ne maškarní. Tančily. Milenci, provázeni zpěvem housliček, se blíží k oknům. Objevují se v nich dívky, jako by vyšly hvězdy na nebi. V šeru síněk pohlížejí matky do kolébek očima plnýma radosti. Vzhlédnou – a venku stavějí mladí chlapci štíhlou májku. Mnoho májek, nebo nemálo majáků. A na jejich vrcholech – vlají prápory. První, druhý, třetí… Na jednom se chystá k rozletu nebojácný dravec. Na druhém sáhl pěvec do strun varyta. Hrdina na koni se rozjíždí udatným rozmyslem do boje. A divoký český lev z této zdivočelé země…!

 

Prápory se pohnuly. Jdou vpřed. Nesou je pevné ruce. Přibývá pod nimi hlav. Proud dravé síly jako láva ze sopky. Znějí bubny, trubky, divoký a mohutný chorál, hurá. Muži mají na hrudi kalich. Jdou, jdou, prápory nad myšlenkami jejich hlav – vpřed – tam, kde na obzoru vychází nádherné slunce. A sotva se zjevilo, všechno kolem pocítilo radost z blaha, z bratrství, z volnosti!

 

Všichni spustili vokál hulákání, aby pozdravili slunce.

Vykřikl též.

 

Amálie vytřeštila oči do tmy. Naslouchala. Vyskočila a šla tiše k otevřeným dveřím do sousedního pokoje. Položila lampu na stůl.

 

Pohlédla bázlivě na Josefovu tvář. Spí? Rty měl semknuté, ale ulpělo na nich slovo. Oči byly otevřené. Poslední stopou života byly slzy, které v nich utkvěly.

 

Jaké to bylo slovo? Jaké slzy?

S obavou přistoupila Amálie blíž.

 

„PEPI!“

Dotkla se jeho ruky. Vykřikla a rozplakala se. Přehodila přes ramena šátek a spěchala jako řízená střela podtrhnuto třiatřicetkrát pro nejbližšího ochotného doktora léta Páně 1871.

 

Ve chvíli, kdy na zábavě umělců vykročily mladé dvojice při tónech polonézy, odcházeli už lékaři z domu. Ze všeho bohatého mlynářova a malířského života zůstal tam stručný úmrtní zápis.

 

Ochrnutí mozku – napsali a podepsali.

Z blízké věže zaznělo do zimní noci zaklinkání umíráčku. Jen několik srdcí bylo s to je zaslechnout. Lhostejné hodiny tikaly dál.

 

Později vkročila smutná novinka i do svítící síně rozveselených umělců. Některým bylo líto zříkati se zábavy a jen se účastně ohlédli za odcházejícím Quidem. Jiní ani nevěděli, je-li čeho želet. Ale někteří byli hluboce zasaženi.

 

„Dotrpěl,“ řekl Jan Neruda připomínaje si stopy krutého zápasu s bolestí v Mánesově grimase.

„Smrt se nad ním slitovala,“ zádumčivě přisvědčil Hálek.

„A přece,“ pravil Neruda těžce do znění hudby, „přece to člověku trhá srdce.“

 

*

 

Dvanáctého dvanáctý. Tři hodiny po poledni.

 

Mohou se géniové vyvinout v tmách? – ptal se sám sebe Jan Neruda, když kráčel v pohřebním průvodu a naslouchal planým kecům o umění toho, jenž ležel v bílé rakvi se zlatými ozdobami, pod vavřínovým věncem se slovanskou trikolórou.

 

„Škoda, že neměl víc talentu,“ říkali někteří škarohlídi rádoby intelektuálního snažení. „Chyběla mu píle,“ pokyvovali hlavou ti huhlalové hubatí spekulanti škudlilové, kteří přišli ze spolkové povinnosti.

„Jsme teprve na počátku jitra,“ uvažoval Neruda. „Bez slunce nesvítí ani diamant, černé je zlato, černý květ. Červánek při prvním paprsku umírá. Mánes a Levý dokonali svou pouť v prvních ranních hodinách. Byli červánky slávy českého umění.“

 

»Umělecká beseda« nevydala úmrtní oznámení bývalého předsedy svého výtvarného odboru, ani neuspořádala pohřební průvod, že by se na to probod provdaný nevěhlasný spekulant psovod diletant antiplayboy, nevěhlasné věčné děcko vykutálenosti ach to je tak: k zlosti. Její vedeníčko neuznalo, že by měl Mánes tolik zásluh najednou. Pražské noviny šetřily na černi a nedaly zprávě o úmrtí ani rámeček. Ty, které to učinily, připojily několik suchých vět. Funus neměl velkou účast.

 

Ale přátelé přišli a seřadili se za čtyřspřežím s rakví. Mladí malíři, které nikdo nezval, postavili se s hořícími svícemi po bok pohřebního vozu. V zimním chladu se na něm chvěla kytice z bílých a červených kamélií, kterou přinesly květinářky z Uhelného trhu. Jiný věnec byl od modelek, které nezapomněly na jeho obdivné oči; nesl stuhu s ženskými jmény, která tak rád vyslovoval: »Alice, Fany, Berta.« Mezi rodinnými kytičkami ležel velký a prostý zelený věnec s nápisem »Od pražských dělníků«.

 

Pohřební průvod i pohřební důvod šel přes Příkopy k Nové bráně a dál k Olšanům. Kráčeli v něm přátelé. Vorlíček, Tyrš, Lukes, Havránek. Umělci. Ženy, které portrétoval. Jindřiška, která proslzela celou Efrozinu. Prodavačky (nikoli prodané nevěsty) květin. Spisovatelé nepokleslých žánrů i mravů. Žáci akademie pokleslého vedeníčka. Dělníci.

 

Proti své hrobce zakoupil Vojtěch Lanna místo, kam uložili rakev. Vyšehradský probošt Štulc vykonal obřad. Šeřilo se. Přátelé přistupovali jeden po druhém, aby hodili na rakev hrst hlíny, úrodná to černozem na bílou rakev, o tom by se pandám mohlo zdát, ohroženému druhu pandímu my fandíme tu.

 

„NEUMŘEL,“ šeptal Neruda. „Ušlechtilý člověk neumírá nikdy.“

 

Hroudy temně duněly na víku rakve nad zhaslým obličejem.

Když se Neruda vrátil k Hálkovi, řekl mu tiše:

 

„Skončil litý boj. Ale každá čárka, kterou po něm máme, má pro nás uměleckou cenu. Teď teprve rozpukne pro Mánesa ta čarovná květina, ona žlutá divá růže, která kvete až po západu slunce – pohrobní sláva!“

 

Hálek neodpověděl a ukázal mu pohledem k hrobu.

 

Zástupem lidí prodrala se v té chvíli mladá dívka, jíž padal černý závoj přes obličej i přes plavé kadeře. Mřížkou závoje prosvítala její truchlivá bledost a bylo poznat, jak zarudlé má oči.

 

Stanula v těsné blízkosti Amálie a Quida. Zarazila se, ale pak sáhla po lopatce. Zabořila ji do hlíny. Bylo vidět, jak se jí chvěje ruka. Hlína padla do květin na rakvi. Pak se dívka hluboce uklonila a ztratila se nazdařtati Svatý otče nazdařbůh v davu.

 

Přistupovali mladí malíři. Jeden z nich, Miki jako Jackson, tedy Mikoláš Aleš, nemohl ovládnout dojetí a hlasitě se rozvzlykal.

 

Plaménky svíček bojovaly se studeným větrem. Sněhové vločky se snášely tmou a tály na tvářích jako plaché polibky ve větru od Neneh Cherry, která se již těší věku 53 let, o dva roky starší než Josef Mánes a přece věčně mladá a hravá. Hlouček věrných přátel zůstával u otevřeného hrobu; nerozcházeli se, jako by cítili, že dokud jsou pospolu, je v nich přece ještě živ. Studená noc jim zjevovala jeho tvář. Z duše se nořily obrazy světa, který miloval.

 

Jan Neruda velmi trefně zašeptal:

„K závidění krásný, k zoufalství nešťastný byl jeho život!“

 

Tady naleznete Mistra s podpisem:

http://www.marold.cz/manes-josef-1820-1871

 

 

EPILOG

 

LIDSKÝ ŽIVOT KRUTĚ HASNE PŘEDČASNĚ. Dílo, které je jeho plodem, žije dál. Záleží na tom, jak mnoho má sdělit budoucnosti, kódem pravdy a lásky, která zvítězí nad plodem lží a larvou barvou nenávistí.

 

Jan Neruda se mýlil. Květina pohrobní slávy dlouho nerozkvétala.

 

Tma zpátečnictví, kterou se brodil Josef Mánes, ležela nad zemí. Zůstával neznám; byl podceňován a očerňován.

 

Rok po jeho úmrtí vzbudil trochu rozruchu Herold svou životopisnou črtou, protože v ní prozradil několik skutečností, dosud úzkostlivě tajených. Ale dílo samo se marně pokoušelo promluvit; nikdo je neposlouchal. Kartóny s Mánesovými kresbami nařídilo ředitelství akademie nalakovat a přidělilo je studentům jako zástěny.

 

Amálie začala opět dávat hodiny. Propadala zádumčivosti; pronásledovaly ji vyčítavé sny. V obavě, aby se jednou památky nestaly zbraní v rukou zlomyslných lotrů, rozhodla se je zničit. Heroldův článek, líčící její nepřátelský vztah k Fanynce, ji už varoval. Zatopila v kamnech; pálila dopisy, které kdy dostal Josef od žen, akty a všechny kresby, v nichž tušila svědectví jeho lásek.

 

Tak ji zastihl řezbář Vorlíček. Zhrozil se, když viděl, jak se nádherné Josefovy kresby svíjejí v plamenech, speedfajr. „Máli, proboha, co to děláte?“ „Chci jen, aby měl pokoj,“ odpověděla nešťastně. Vyrval jí papíry z rukou a uhasil oheň. Ale bylo pozdě. Slova žen, které Josefa ctily a milovaly, se poničila v popel a s nimi mnoho krásných studií. „Slibte mi, Máli, že nezničíte už ani čárku!“

 

Odhadcem v pozůstalostním řízení byl malíř Antonín Barvitius, génius nejen na barvy, který doporučil Lannovi, aby koupil asi sto kreseb; nikdo o ně nejevil zájem. Pro zbytek našel Vorlíček kupce v majiteli »Světozoru« Skrejšovském; vzal si také cyklus o hudbě a zpěvu. Bylo to zpola milosrdenství, zpola kalkul Karkulky, ale mnoho nesliboval. Současníci nevěděli, že v náhrobcích map a složek leží živoucí obraz národa. V době, kdy kyje šosáctví utloukaly Bedřicha Smetanu, stalo se také módou mluvit o »manýře Mánesově«.

 

Tehdy se postavil do cesty trapné hlouposti a nebezpečné surovosti dr. Miroslav Tyrš. Dílo, v němž od dob »Rukopisů« nacházel osnovu národního charakteru, ho znenáhla připoutalo a vyzvalo k hlubšímu poznání. Krok za krokem, s rostoucím obdivem objevoval, jak se Mánesovo umění podílí na životě národa. A kráčeje v Nerudových šlépějích, překvapil náhle nečekanou výzvou:

 

Seberme Mánesovy věci a učiňme je umělcům přístupné… Dali jsme mu téměř zahynout, dokud žil. Nedejme aspoň zahynout skvělému dědictví, které nám, nevděčníkům, ponechal.

 

Snáze se však dostavila pouhá fráze, nežli důkladný čin. Není případu, aby malířské dílo bylo tak roztříštěno a uloženo na neznámých adresách u cizích lidí, jako u tvorby Mánesovy. Na zámku v Čechách zůstalo na dvě stě kreseb a akvarelů. Helena, vdova po Augustovi, a po ní syn František sice s oblibou přesvědčovali, že August kdysi Mánesa ochránil před uhynutím hladem, leč stejnak odprodávali všechno, nač se naskytl kupec, vějíře, dopisní papíry, ani na »Ukolébavce« jim nezáleželo. Dárky z láskyplné ruky malířovy pomáhaly uhradit válečné půjčky. Také portréty z Újezda se většinou dostaly do cizích rukou a za hranice. Kupec z Lipska napsal tehdy svému obchodnímu zástupci do Prahy: »Lidé v Čechii nemají ani tušení, co mají. Skupte všechno, o čem uslyšíte, že by mohlo být dílem Mánesovým!«

 

Roku 1880 uspořádal obchodník Lehmann výstavu, na niž sehnal sto prací Josefa Mánesa. V jejich čele byla »Podobizna Josefíny N. N., bývalé divadelní umělkyně«, jak udala název Amálie; koupili ji za osmdesát zlatých Daubkovi z Litně. Některé obrazy zavdaly příčinu k hledání vztahů mezi umělcem a člověkem. Ale už tehdy upozornil Tyrš, že životopisný matroš o Josefu Mánesovi je velice kusý a stále se tenčí, hubne, chudne. Kdo byl onen muž, onen umělec neuznaný ve vlastním domě?, tázal se a vyzýval k napsání jeho života bez známek liknavosti nebo aproximace. Protože si však jeho dílo nedobylo dosud uznání, literatura se o něho nestarala a nikdo se nezeptal těch, kdo by byli mohli vzpomínat na Pepiho.

 

V roce výstavy zemřel Quido Mánes, v témž věku jako bratříček Josef. Oslnil v posledních obrazech podivuhodným uměním barev; ale až do konce svého neúspěšného života zvostal z vostra v ústraní.

 

Když byla vypsána soutěž na výzdobu Národního divadla, přivítal ji věrný Neruda s nedůvěrou: Mánes je mrtev – a kdo dovede promluvit jeho řečí?

 

Mikoláši Alšovi bylo tehdy teprve šestadvacet let. Znal Mánesovo dílo, ale neznal »Rukopisy«; jeden z výtisků, dosud ležících ve skladišti u Bellmanna, se mu dostal do rukou. Povzbuzen tímto vzorem, našel dost síly postavit se proti všem cizím vlivům, dorážejícím na akademii, a vyřkl přísahu věrnosti, která se stala zárukou jeho vlastní velikosti:

 

Můj program? Prosté jméno Josef Mánes!

 

V této chvíli bylo o budoucnosti Mánesova díla rozhodnuto. Pochodeň, kterou musel Mánes často chránit před nepřátelskými vichřicemi vlastním srdcem, spočinula v pevných dlaních. A Aleš nebyl sám na této cestě; nejlepší z mladých šli za ním – Ženíšek, Myslbek, Tulka. Přidružili se k Tyršovi a poslali městu Praze naléhavou žádost, aby zakoupila soubor Mánesových prací z výstavy. A žádost ta byla zároveň prvním programem nového českého umění:

 

Považujeme Josefa Mánesa za mistra tak vynikajícího, tak všestranně, hluboce a původně nadaného, že jej neváháme řaditi k nejpřednějším umělcům naší doby. Pokládáme Josefa Mánesa za hlavního tvůrce umění národně českého, který geniálním viděním vytkl nejen jeho hlavní obrysy, nýbrž ponechal nám dokonalé vzory téměř ve všech oborech.

 

To bylo, deset let po smrti, první zadostiučinění; nemluvil dosud národ, ale mluvili jeho nejbystřejší synové a dokazovali slova vlastní kreativní tvorbou nebojácnou. Josefu Mánesovi nebylo přáno, aby vkročil do prostor divadla, které si vybudoval lid svou pílí a svou krví a svými prostředky, a aby ozdobil jeho stěny; ale duch jeho umění tam vstoupil, vtělil se do Alšových obrazů Vlasti, do symbolických postav Ženíškových, Myslbek vytvořil jeho Záboje a Slavoje. Jak asi by byli jinak zráli ti všichni, nebýt Mánesa? Ale i ti, kdo hodnotili v soutěži jejich díla, připojili jako nejvyšší vyznamenání označení Téměř mánesovské! Tak novým uměním, čerpajícím z plodné síly jeho neotřelého díla, nastoupila se nejen cesta vpřed, ale též zpět k němu, aby ho národ konečně mohl poznat a vnímat jeho pohnutky.

 

Deska orloje byla v té době ceněna na třicet tisíc zlatých. Ale horko a mráz na ní pustošily povrch už patnáctý rok. Teprve nyní se sešla komise, aby napravila, že nebyl vyslyšen včasný hlas Nerudův. Po delším jednání bylo zhotovení kopie svěřeno malířovi Emanuelu Liškovi. Ale do muzea se dostala už jen nicotná troska původního díla. (Když Liškova kopie v květnu 1945 shořela, nahradila ji v roce 1962 kopie od J. Číly.)

 

»Světozor« rozeslal jako prémii kresbu »Pohřební hudby«. Bolestné tváře venkovanů ze slovanské minulosti se objevily na stolech pražských salónů. Ale ještě nebyl čas. Předplatitelé vraceli list s urážlivými komentáři zpět, tohle si strčte za klobouk, na tohle my nemáme náturu… atp. Povznesený vkus měšťanských kruhů se rozjitřil, když chtěl Skrejšovský otiskovat ilustrace písní. S odporem se potkal týž pokus »Umělecké besedy«. Mánesovi bylo možno porozumět jedině jen srdcem. Ale to ještě netlouklo v národě zdravou krví.

 

Na venkově se Mánesovy obrazy také nenávratně ztrácely. I v Čechách pálily dorůstající smradi a pubertální usmrkanci, výtržníci zrovna najust obrázky, které jejich maminky chovaly v úctě s vroucí vzpomínkou. V laškovském kostele vyřezali vojáci při manévrech půvabné světice z rámů. Bohuslavický farář dal odstranit obraz s rusými andělíčky, kteří prý učarovali těhotným ženám z přifařené obce Hvozdu, že se jim rodily děti s rezavými vlásky; ačkoli autorem obrazu byl podle Mánesova návrhu hrabě August, říkalo se, že malíř Tocháček přemaloval kus plátna »toho blázna z Říma« a zbytek si rozebrali kluci na draky.

 

Dva roky po Quidovi spočinula po Josefově boku i Amálie. Když se roznesla zpráva o jejím skonu, naplnil se starý Mánesův byt mnoha lidmi. O něco později se zjistilo, že všecky zbytky díla velkých umělců byly zcizeny.

 

Na výstavě roku 1891 se objevilo asi sto deset prací Josefa Mánesa, mezi nimi také už »Jitro« a »Večer«, které se dostaly z noční kavárny k vetešníkovi do frcu. Tyrš už nežil; ale starost o Mánesovo dílo věrně převzala jeho žena Renáta. A výstava byla příležitostí, aby se znovu pokusili otevřít oči národu ti, kdo se přihlásili k jeho odkazu: Jdu jednoduše cestou Mánesovou, tvrdil neústupně Aleš. Pro vznik českého umění, podporoval ho Myslbek, chovám vroucí přání, aby jeho ideálem bylo prosté a velké jméno Josefa Mánesa!

 

Na této výstavě stanula před obrazem tajemné krásky Josefíny stará paní. Lehce zčervenala. Kdo by si jí všiml pečlivěji, poznal by, jak jsou její rysy portrétu podobny jako vejce vejci.

 

Paní Fanynka Albertová.

 

Nejvroucněji utkvěla láska k Josefu Mánesovi v srdci, které si přál zasáhnout poslední myšlenkou.

 

Josefína šla životem jako ZTĚLESNĚNÍ NEJLEPŠÍCH VZPOMÍNEK na svého tátu. Nikdy neodpustila svému manželovi, Janu Hovorkovi, špatnou novelu o ubohém malíři, žárlícím na svou nadanou dceru, kterou přeonačil a překroutil a vůbec patrně trapně zkreslil její vztah k otci. Zůstala věrna veršům ve svém zápisníčku. U opuštěného hrobu, který osázela růžovými keři, připsala do něho poslední báseň:

 

»Každé poupě z tvého hrobu,

které až k rozpuku dospěje,

nechť se na tě, otče milý,

místo smutné dcery usměje.«

 

Když ji poprvé pozval k sobě Mikoláš Aleš, našla v jeho ateliéru křeslo, které stávalo u jejího otce; bylo nejdražším Alšovým majetkem. Ukázal jí též, jak žije v jeho vzpomínce Josef Mánes. Pověst o tom, že byl za bílého dne spatřen se světlem, vyrostla v jeho symbolické kresbě v cestu velikána, jenž hledá pochopení, ale kráčí – uprostřed malosti svých současníků – Prahou neviděn, nevnímán. Něžný vztah k Josefíně osvědčil mnohokrát též Jan Neruda. Byl ještě svědkem toho, jak se u její dcery Olgy, vnučky Mánesovy, projevil nápadný malířský talent.

 

Mánesovo dílo se však jen zvolna dralo ke světlu, scelovalo se, oživovalo. Teprve roku 1893 (to byl patnáctého prosince taktéž založen Klub českých turistů) se nalezly na půdě školy dekorace, které nakreslil před třiceti lety ke slavnosti karlínského chrámu. O deset let později shromáždil spolek, jenž přijal Mánesovo jméno a jehož předsedou se stal Aleš, přes dvě stě prací. Dílo zvalo ke studiím podrobnými očky a postupy. Ale volalo marně. Z celého národa pocítilo touhu spatřit je na vlastní oči jen 477 platících zájemců. První Mánesův životopisec, malíř Miloš Jiránek, psal tehdy ještě bez pochopení podmínek, za nichž vznikalo, o díle »selankovitém a melodramatickém«. Opravil později svůj názor, když nová výtvarnická generace se k Mánesovi probíjela ve svých nejlepších, kteří byli pyšní, že žil Čech s tak královským srdcem na dlani. Málo lidí však dosud dovedlo ocenit, že Josef Mánes bděl a pracoval – zatímco jiní jen chrněli, na vavřínech, nebo ve skutečné poloze – že nebyl jen malířem, ale také buditelem, a že škrt jeho brku byl signálem polnice, velkým tvůrčím činem, dávajícím první rysy národu dosud bez tváře.

 

Mánesova Fanynka se rozloučila se životem v roce 1909. Hrob na Olšanech nemá ani její jméno (!!!!)

 

Aleš vrátil Mánesovo umění národu. Do hrobu ho provázel věnec z lipového listí, uvitý dcerou Mánesovou.

 

Josefína přežila svou matku jen o sedm let, zemřela 16.12.1916. Přála si spočinout na romantickém hřbitůvku u svatého Matěje. Pod jejím jménem je vyryto do kamene dcera Josefa Mánesa a ještě níže nápis, svědectví její dceřiné věrnosti: Pane, vím, že se shledám s tím, kdo byl drahý duši mé!

 

Teprve když začal národ volněji dýchat a nebát se a nekrást v čele s TGM a přiblížily se cíle, k nimž směřoval, počal chápat dílo, jímž se dal český malíř tak rozhodnut do jeho služeb. Podobenství Rukopisů HOVOŘILO. A když spadly habsburské okovy a národ prozřel z iluze, poznal, že Josef Mánes byl jedním z nejbojovnějších hlasatelů jeho nesmrtelnosti.

 

Jubilejní výstava v roce 1920 – sto let od narození Josefa Mánesa památný dvanáctý květen – shromáždila na šest set prací. Veřejnost se teprve nyní dozvěděla celou pravdu, do jaké šíře a mohutnosti se rozvíjela Mánesova tvůrčí práce. Teprve nyní byl objeven prapor pro strojírenské dělníky, který padesát let ležel ve vestibulu muzea nepovšimnut. Vyšly krásné sborníky. Ale téhož roku dali v Sobotce zalíčit jedinou Mánesovu výzdobu divadelního sálu. Městská rada v Praze odmítla starat se o hrob Mánesů na Olšanech, kde je dosud německý nápis. Rodný dům zůstal bez označení. Úmrtní dům dostal desku, chodcům nedohlednou. Teprve v roce 1932 byla odhalena pamětní deska na zámku v Čechách (Mánesova ulice č. 1) Praha postavila v roce 1951 k Domu umělců u Mánesova mostu krásnou sochu Josefa Mánesa od Bohumila Kafky.

 

*

 

A jeho život? Pozdě se vzpomnělo na Tyršova slova. Právem se během oslav řeklo, že padesát let po smrti nezůstalo po Mánesovi ani tolik pramenů, kolik je jich po malířích z patnáctého století. Ztratilo se tak mnoho času. U jiných umělců objasňuje život dílo. U Josefa Mánesa musí dílo vykládat život.

 

Vědec se zastaví před neznámou skutečností nebo před prázdným místem v historii a poctivě uzná: nevím. Pan František Kožík měl na zřeteli ve své knize JOSEF MÁNES – která je sice románem, ale »románem života a díla« – sdělovat nic než pravdu, případně být ji vždy co nejblíže jako ten nejpovolanější reportér Tintin na stopě. Některá pátrání připomínala napínavou detektivku a zabrala moře cest a času za poznáním, i když se pak ztělesnila (zúžila) do jediného slova.

 

O tom by mohl hovořit jediný případ za mnohé. Že byla Jindřiška Slavínská modelem k »Babímu létu«, řekla sama Tyršovi; Josefína dosvědčila, že podle její matky dělal Josef Mánes obraz »Máří Magdalény«. František Kožík a jeho specifikum, jak psát napínavé knihy o velikánech: Přál jsem si však zjistit, kdo byl původním modelem obrazu „Josefína“. Naši nejlepší mánesologové dr. V. V. Štech a dr. J. Pečínka mi ochotně poskytli své vědomosti i přátelskou pomoc; pro ně však stále platilo, že Josef se po rozchodu s Fanynkou už nesetkal, a proto to nemohla být Fanynka. Navštívil jsem s kytičkou konvalinek Mánesovu vnučku, malířku Olgu Studničkovou. Zajel jsem do Knihovic, ale ukázalo se jen, že znám rodokmen rodiny Šťovíčkovi lépe než oni. Šťovíčkovi v Praze zřejmě věděli nejvíc, ale tam dosud panovala averze vůči Mánesům a nedověděl jsem se také nic podstatného. Spolehl jsem se tedy na intuici. Nemohl jsem uvěřit, že člověk jako Mánes by se nepokusil najít Fanynku a setkat se se svým dítětem. Psal jsem podle svých představ a nepřestával jsem pátrat. První stopu jsem našel v bystrých fejetonech Jarmila Krecara z Růžokvětu (= český dekadentní básník). O krok dál mě přivedl deník Josefínin, nalezený ve sbírkách Národního muzea, zejména básně o otci. A nakonec byla moje neústupnost odměněna. V I. čísle XVIII. ročníku Díla jsem našel drobným písmem otištěnou odpověď Josefíny Hovorkové na článek Renáty Tyršové, která dávala mému přesvědčení naprosto za pravdu: A zas tu jeho radost, když se vrátil z cest a přišly jej navštívit mladá matka s dcerkou, jak kreslil tu plavou hlavičku, aby pak všude byla, čeho se jeho štětec dotkne… Kdyby byl býval manželem a otcem, nebyl by býval Mánesem… Zmiňuji se o tom, abych zdůraznil snahu po pravdivosti, kterou jsem nikdy neobětoval románové fabulaci. V příležitostných článcích k výročí Mánesova narození i jeho úmrtí jsme totiž mohli číst mnoho navyklých tvrzení, opakujících dávné nepravdy.

 

Teprve když vyšlo první vydání této knihy a rodina Šťovíčkova se mohla přesvědčit, s jakou úctou jsem pojal vztah Josefa k Fanynce, pozvali mě k sobě a dověděl jsem se mnoho dalších podrobností, zejména naprosto neznámý fakt o dalších stycích Josefa s Fanynkou; toto nové zjištění jsem uplatnil v dalších vydáních.

 

*

 

Národ prošel ještě jednou zkouškou. Za druhé světové války dozrálo mnohé, co bylo zaseto v dobách obrození. Zazněla s konečnou platností hudba Smetanova. Nerudovy verše se staly pochodněmi. A kresby Josefa Mánesa nabyly řečí srozumitelné všem. Mluvily zdravým, křišťálově čistým hlasem, být aperitiv a značkový malířský apetýt, těšily vzpomínkou na velikost, budily víru ve vlastní sílu, v sílu lidu.

 

A přišla nová svoboda. Svoboda tohoto národa, který Mánes hledal, našel a slavil. Proto se neskláněl Mánes k lidu se soucitem, ale zvedal k němu zrak v opojení nad jeho nezdolnou životností. Proto se mu rozhodl sloužit a učinil jej rekem svého díla.

 

Osvobozený národ poznal, že řeč Smetany, Nerudy a Němcové je také řečí díla Josefa Mánesa. Pozdravil v něm jednoho ze svých tvůrců.

 

Protože dal svým dílem podobu duši národa, počítá od něho naše výtvarné umění svůj nový věk. Stal se pevným pilířem, na němž se bezpečně klene odvážná a krásná stavba. Je dosud v čele, praví ti, kdo střeží jeho odkaz. Na jeho příkladu provždy budeme měřit mravní čistotu, zanícení i dokonalost našeho umění.

 

*

 

Měly dřív české a slovenské ženy tolik krásy jako za jeho éry?

 

Známe ji teprve od chvíle, kdy se v jeho očích zaleskl milostný obdiv a jeho tužka se dotkla papíru. Dodnes mají naše ženy mánesovské tváře, a když se na ně zadíváme s láskou, díváme se jeho pohledem.

 

Byla naše minulost velká a slavná, dřív než nám ji stvořil?

 

Známe ji teprve od chvíle, kdy ho vroucí víra přivedla na jedinou pravou cestu. Dodnes rozpoznáváme jeho očima ušlechtilost našich mužů, půvab žen, krásu dětí. Protože jeho pohledem se dívala láska.

 

V jeho okouzlených kresbách vidíme radostné sebevědomí obyčejných obyvatel ze střední Evropy. Jeho pohledem se dívala láska a s ní přesvědčení o štěstí svobodné lidské povahy.

 

Kdo se s Mánesem setkal za živa, odcházel obdarován. Každému, kdo se přiblíží jeho dílu, stane se totéž. Cit, jímž tvořil, uchvacuje. Josef Mánes je nám blízký jako milující bratříček, protože myslel na každého z nás a na naše štěstí, které si přál zvelebit a zmnožit. Význam jeho díla znamená vpravdě revoluci. Dospěl k ní jako všichni velcí duchové, kteří chtějí tvořit pro člověka na zemi lepší a krásný život: cestou lásky a tedy sebeobětování se pro druhé.

 

 

MARIE KUBÁTOVÁ 8. 8. 1922

 

„Myslím si popravdě, že kámen mudrců nosíme každý sám v sobě, a tím je vůle k životu.“

(Marie Kubátová)

 

Spisovatelka Marie Kubátová se narodila 8. srpna 1922 v Praze. Vyrůstala spolu s mladším bratrem Janem, který se stal profesorem mineralogie. Dětství prožila na pražském předměstí Pankráci. S tatínkem chodili v neděli na vycházky na vyšehradské Šance a dívali se, odkud skočil bájný Šemík, s maminkou zase na vyšehradský hřbitov nosili kytičku spisovatelce Boženě Němcové. Rodiče Marie Kubátové měli velký vliv na její pozdější spisovatelskou činnost. Byli to nadšení vlastenci, kteří se velmi angažovali v oblasti národní kultury a osvěty. Otec Jan Kutina, původním povoláním stavební inženýr, již na sklonku Rakouska–Uherska této práce zanechal a věnoval se nakladatelskému podnikání. K tomu ho nevedly obchodní zájmy, ale zájmy tělovýchovné a osvětové. V nově vzniklé republice založil malé tělovýchovné nakladatelství Besední pořady, kde vydával tělocvičný a hudební materiál, určený především pro potřeby venkovských tělovýchovných jednot a škol. Své práci se Jan Kutina věnoval s velkým úsilím, obětoval jí čas, zdraví, společenské postavení i hmotné zabezpečení. Nakladatelství si svým specifickým zaměřením velmi těžce zajišťovalo existenci a rodina mnohdy trpěla nouzí. Spisovatelčina matka, PhMr. Amálie Kutinová, je známá jako autorka knížek pro děti a národopisná sběratelka. Pro nakladatelství psala scénické pohádky, dětské veršíky a texty písní k tělocvičným skladbám. Nejznámější je cyklus knížek o valašských dívkách Gabře a Málince, který měl ve své době velký čtenářský ohlas. V takovémto činorodém a kulturním prostředí tedy spisovatelka vyrůstala. Finanční starosti svých rodičů si zpočátku vůbec neuvědomovala a Besední pořady pro ni byly součástí krásného a harmonického domova, plného pohádek.

 

Teprve v období dospívání začala Kubátová vidět otcovo nakladatelství jinýma očima. Dětské okouzlení pohádkami ustoupilo střízlivému pohledu na tento „obchod iluzemi“, jak Kutinovi své nakladatelství nazývali. Počátkem nacistické okupace osvětové a národnostně zaměřené nakladatelství zaniklo a rodina se odstěhovala z Prahy do malého městečka Křinec u Nymburka. Starost o zabezpečení rodiny převzala na svá bedra matka – našla si místo v lékárně a vrátila se k původnímu povolání lékárnice. Okupace a válka zasáhly do života budoucí spisovatelky velmi podstatně. Po maturitě v roce 1941 stihla ještě složit zkoušky na učitelském ústavu v Praze. Potom však, bez možnosti svobodného rozhodování o své budoucnosti, nastoupila jako praktikantka v lékárně, kde pracovala pod matčiným vedením. V roce 1943 složila základní lékárnickou zkoušku a ve stejném roce se provdala za Jaroslava Kubáta, s nímž se seznámila jako mladá dívka na prázdninovém pobytu v Krkonoších. Jaroslav Kubát pocházel z Krkonoš, z části zabrané nacisty, a tak když po okupaci v roce 1939 přišel o domov, spisovatelčini rodiče projevili velké pochopení pro jeho situaci a nabídli mu práci i přístřeší v křinecké lékárně.

 

Na období, kdy rodina pobývala v Křinci, Kubátová nevzpomíná ráda. Sice tam v relativním poklidu přečkali válku a okupaci, ale spisovatelce, zvyklé na život v Praze, se stýskalo. Svůj stesk léčila psaním, a tak její první literární pokusy spadají právě do tohoto období. Napsala zde první a současně poslední báseň a také první sbírku povídek pod názvem Pastorkové Páně. Trvalo však ještě dlouho, než byla přepracovaná a teprve v roce 1956 vydaná pod názvem Matějkov.

 

Po znovuotevření vysokých škol se Marie Kubátová zapsala na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a odborným studiem farmacie tak navázala na svou válečnou praxi. Na podzim 1946 byla promována magistrou farmacie. Krátce po promoci nastoupila na místo v Karlových Varech, kde již působil její manžel, také magistr farmacie. Při zaměstnání pokračovala dálkově ve studiu na přírodovědecké fakultě a v roce 1949 získala absolutorium.

 

Významným mezníkem v životě Marie Kubátové byl rok 1952. Právě od tohoto roku se datuje spisovatelčin trvalý pobyt v Krkonoších – ve Vrchlabí, kde byl její manžel jmenován správcem lékárny. V době svého příchodu do Krkonoš byli již rodiči dvou malých dětí. Kromě synů se spisovatelka starala také o své rodiče, kteří se za nimi přistěhovali, a na Benecku vypomáhala na malém horském hospodářství manželových rodičů. Zpočátku, aby nemusela v lékárně sloužit noční služby, využila své učitelské kvalifikace a přijala místo na střední zdravotní škole ve Vrchlabí, kde vyučovala nauku o lécích. V roce 1956 přerušila své zaměstnání a věnovala se rodině. Starala se především o svou matku, která trpěla srdeční vadou, a později i o otce, který byl na sklonku života téměř nehybný a potřeboval soustavnou péči. Toto období nepatřilo v jejím životě k nejlehčím, ale právě rodičům vděčí za to, že ho dokázala překonat. Po mamince zdědila cit a smysl pro rodinný život a po otci tvrdohlavost, která jí pomáhala jít pevně za svým cílem. Zážitky a zkušenosti z těchto let se staly častými náměty prací Marie Kubátové. I v této náročné době si však našla čas a energii na sběratelskou, osvětovou a spisovatelskou činnost. Od roku 1970 opět pracovala v lékárně a v roce 1972 složila atestaci z ústavního lékárnictví. Léta, kdy se Kubátová věnovala rodině a spisovatelské činnosti, se nijak neprojevila na její odbornosti – v roce 1977 se jí podařilo získat doktorát z přírodních věd. V roce 1979 spisovatelka odešla do důchodu a od té doby se plně věnuje literatuře a psaní.

 

Bohatou literární tvorbu spisovatelky Marie Kubátové můžeme rozdělit na dva hlavní okruhy. Ten první, který spisovatelku proslavil, tvoří pohádky, povídky a hry s krkonošskou tématikou. Druhým okruhem jsou všechna ostatní díla, příběhy ze současnosti i minulosti, z lékárenského prostředí, ze školy, vzpomínky a úvahy, inspirované životní zkušeností autorky. Počátkem padesátých let, kdy se Marie Kubátová přistěhovala do Krkonoš, byla mezi zdejšími obyvateli ještě velmi živá lidová slovesnost. Kubátová se s ní začala seznamovat u manželových rodičů, kteří byli jejími prvními učiteli života v pro ni dosud neznámém horském prostředí. Tchán s tchýní se stali jejími prvními krkonošskými literárními vzory. V autorčině prvotině Daremný poudačky (1956) představoval otec vše poetické a mudrlantské, maminka zosobňovala pracovitost, hospodárnost a nezdolnost horáckých matek. Tak se Marie Kubátová postupně seznamovala s pomalu mizejícím svérázným světem tkalců, perlařů, sklářů, dřevařů, pytláků a pašeráků, umocněným jadrným krkonošským nářečím.

 

K systematickému sběru lidových vyprávění spisovatelku přivedla její matka Amálie Kutinová. Ačkoliv neměla odborné vzdělání, ve folkloristice se orientovala poměrně dobře. Předpoklady pro tuto činnost si přinesla ze své muzikantské a učitelské rodiny Tauberů. Sběratelské cesty matky a dcery za krkonošskou písní a vyprávěním vyžadovaly hodně píle, pracovitosti, obětavosti a jsou dokladem jejich silného vztahu k lidové slovesnosti a jejím tvůrcům. V roce 1965 přistoupily k literární úpravě sesbíraných pramenů a vznikl tak cyklus Krkonošský lid, zahrnující folkloristický sběr i dosud nevydané knihy s krkonošskou tématikou. V témže roce však Amálie Kutinová zemřela a cyklus nebyl dokončen. Marie Kubátová se podílela spolu se svou matkou na dvou knihách tohoto cyklu – Krakonošův rok (1958) a Krakonošovský špalíček (1964) – a přispěla i vlastní knihou Daremný poudačky (1956). Po smrti své matky se spisovatelka rozhodla z úcty k ní ve sběratelské činnosti nepokračovat.

 

Vedle sbírání lidové slovesnosti se Marie Kubátová věnovala i vlastní tvorbě. Již v roce 1953 měla připravenou sbírku krkonošských povídek a snažila se o její vydání. Navázala kontakty s Československým rozhlasem v Praze a pokusila se o spolupráci s oddělením začínajících autorů Svazu čs. spisovatelů. Odtud ale byla odkázána na Ústředí lidové umělecké tvorby, kde sice její poudačky přijali příznivě, ale i zde panoval názor, že povídky psané nářečím jsou vhodné pro poslech, nikoli pro tisk. Zatímco na jedné straně byla odmítnuta, v rozhlase vzbudily její práce zaslouženou pozornost a v roce 1953 byla Marii Kubátové nabídnuta spolupráce. Jako externistka připravovala národopisné pořady, které měly u posluchačů velký ohlas, a tak zásluhou Československého rozhlasu byla krkonošským lidovým vyprávěnkám zajištěna široká popularita, která přispěla i k zájmu tisku. Po celostátním úspěchu navázala v roce 1954 spolupráci s krajskou rozhlasovou stanicí v Hradci Králové a ve stejném roce se objevily její první povídky v deníku Pochodeň. Zanedlouho projevilo zájem nakladatelství Mladá fronta a v roce 1956 vyšla prvotina Marie Kubátové – již zmíněná sbírka krkonošských povídek Daremný poudačky.

 

Poudačkami nazvala Marie Kubátová tradiční způsob fabulace lidových vypravěčů. Základem je epická strohost, dramatická zkratka a žertovná pointa. Spisovatelka se však neomezila jen na mechanické přepisování lidových vyprávěnek, ale používala je jako základní kostru pro své originální pohádky a později využívala již jen základní principy lidového vyprávění a příběhy tvořila téměř volně, vždy však s ohledem na dobové a místní reálie. Hrdiny jejích poudaček se stávali obyčejní, většinou ti nejchudší horalé, nechyběly ani postavy pytláků a pašeráků, nezbytně dokreslující krkonošský kolorit. Z pohádkových bytostí zaujímá nejvýznamnější místo mocný vládce hor Krakonoš, ale spisovatelka nezapomněla ani na další pohádkové postavičky – čerty, anděly a hastrmany. Ke knihám zabývajícím se krkonošskou tematikou se řadí Muzikantský řemeslo a devatero jinejch (1969), Krakonošův hernec (1972), Hořký bejlí (1972) nebo Truhlička malovaná (1989).

 

V roce 1956 uveřejnila Marie Kubátová svou první divadelní hru, rovněž na motivy krkonošských poudaček, s názvem Jak přišla basa do nebe. Původně byla napsaná pro ochotnický divadelní spolek Šír ve Vrchlabí, ale nakonec měla premiéru v pražském Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) a zároveň se vysílala v Čs. rozhlase. Po velkém úspěchu pražského představení u obecenstva i kritiky prošla krkonošská báchorka Marie Kubátové s velkým ohlasem celou řadou profesionálních i ochotnických scén. V roce 1961 vyšla také knižně. I další divadelní hry, např. Skleněná panna (1960) a Vzbouření hastrmana (1975), byly díky humoru a půvabu krkonošských pověstí divácky velmi úspěšné.

 

V roce 1963 zahájila Marie Kubátová spolupráci s Čs. televizí inscenací Světáci. Podle knihy Korvetní kapitán Korda (1967) natočil v roce 1970 režisér Josef Pinkava film pro děti Kapitán Korda a v roce 1979 jeho volné pokračování Chlapi přece nepláčou podle knihy Jménem korvetního kapitána (1972). V roce 1974 byla odvysílána řada sedmi Večerníčků na motivy pohádek Marie Kubátové pod názvem Krkonošské pohádky, ke které napsala scénář Božena Šimková. Později došlo mezi oběma autorkami ke sporu o to, kdo je původcem postav zbohatlého Trautenberka, Ančete, Kuby a hajného, pohádkám to však na kráse neubralo a dodnes patří k nejoblíbenějším Večerníčkům.

 

Značnou část autorčiny tvorby tvoří pohádky, ať již to jsou pohádky na motivy krkonošských vyprávění, nebo ty, jež byly vytvořené autorčinou fantazií. První knihou s krkonošskou tematikou určenou dětem byly v roce 1971 Pohádky o Krakonošovi a jejich volné pokračování Jak Krakonoš s Trautenberkem vedli válku (2000). Další pohádkový soubor vydaný pod názvem Krakonošovo čarobejlí (1998) vychází ze staršího cyklu o bylinkách s názvem Hořký bejlí (1981) a je koncipován jako kalendář. Vyprávění o bylinkách jsou řazena podle toho, v jakém pořadí v průběhu roku jednotlivé bylinky vykvétají. V následující pohádkové sbírce Pohádky z Krkonoš (2001) se každé vyprávění vztahuje k jednomu z typických horských řemesel. Dalšími pohádkovými knihami Marie Kubátové jsou Pohádky pro rozcáplíky (1959), Pohádky pro poškoláky (1968), O heřmánkové víle a čarodějnickém učedníku (1978), Nedělní pohádky (1997). Soubor sedmi pohádek a sedmi vánočních vyprávění pro dospělé tvoří knihu nazvanou Tři šupiny vánočního kapra (2008).

 

Dalším okruhem spisovatelčiny tvorby je ztvárnění současných společenských témat. Její novely, romány a povídky jsou spojeny především s profesí lékárnice nebo s její ženskou rolí dcery, matky a babičky. Věčnou inspirací pro Marii Kubátovou byla rodina a obyčejný život kolem, její příběhy jsou hluboce lidské a tím i pravdivé. K napsání románu Průšvihy mladého Werthera (1970) autorku inspirovalo období dospívání jejích synů, vzpomínkou na maminku je povídka Legenda o bílé paní (1978) a úctu k tchýni vyjádřila knihou Matka kopce (1980). Marie Kubátová se ve své tvorbě věnovala i palčivým otázkám dneška. Snažila se, aby její hlas byl slyšet i mezi ochránci přírody jejích milovaných Krkonoš. Právě tématem ochrany životního prostředí se zabývá v románu Balada o Sněžce (1992). V novele Absolventka nultého ročníku (1987) zase vyjadřuje pobouření nad tím, jak bývají děti nespravedlivě trestané za politické činy svých rodičů. Z prostředí lékárnické praxe Marie Kubátové pochází Kariéra bílé vrány (1970), Lékárnická trilogie (1990) a Obchod iluzemi (1992), kde také vzpomíná na své dětství a tatínkovo nakladatelství. V několika pracích se zabývá i českou historií: v roce 1986 vyšly Povídky z muzejních vitrín a v roce 1993 Poutnické povídky.

 

V posledních letech se spisovatelka věnuje především tvorbě pohádek, ale píše i portréty lidí, kterých si váží, nebo ji něčím zaujali. V knize Medový perníček do srdce chodníček (2001) vytvořila portrét perníkářky a přítelkyně Jindry Dvořákové, ve sbírce Arcibáby, aneb, Živote, já nechci, abys byl vošklivej (2005) zase portréty zajímavých žen regionu a vtipnou protiváhu o zajímavých mužích ve sbírce Arcidědkové (2006). Vzpomínky na své mládí autorka shrnula do povídkového souboru Sny pod kloboukem (2002), Kouzlo rodinného stolu (2003), Jak roztancovat babičky (2004) a Haraburdí, aneb, Jak se líhnou knížky (2007).

 

Marii Kubátovou můžeme pro její vypravěčské umění a vrozený literární talent zařadit mezi nejlepší české spisovatelky. Pro celou její tvorbu je charakteristický osobitý způsob vyjadřování, poznamenaný horáckým dialektem, zejména však přednostní zájem o charakter člověka, o mezilidské vztahy a silné cítění se slabými a utlačovanými. Ačkoliv je pokládána za „krkonošskou“ spisovatelku, nelze ji označit za regionální autorku. Její lidové vyprávěnky jsou sice nerozlučně spjaty s Krkonošemi, avšak prózy a hry ze současnosti, i když je spisovatelka zasazuje do prostředí podkrkonošského maloměsta, mají širší dosah a lze je zasadit do kteréhokoliv jiného českého města. Ve spisovatelčině vztahu ke Krkonoším se odráží její vřelý vztah k celé naší zemi.

 

Svůj názor na literární tvorbu a úzký vztah k životu vyjádřila Marie Kubátová slovy: „Po zákonu pohádek dojde hrdina cíle, až když se prodere překážkami. Ani spisovateli se neotvírají pohádkové poklady jenom tak. Myslím, že oněmi kůstkami, které tvoří schůdky k zámku na skleněný vrch, jsou hrany jeho vlastní lidské trampoty. Kdyby tím vším, co ukládá člověku jeho člověčenství, sám neprošel, nedošel by a poklady by se mu neotevřely.“

 

(Zpracovala: Jitka Haincová)

 


NA VAŠE PŘÁNÍ A DOTAZY ODPOVÍDÁ VLADIMÍR MENŠÍK

 

Jméno a příjmení: Vladimír Menšík

Datum a místo narození: 9. října 1929 v Ivančicích (Jižní Morava)

Stav: ženatý

Oblíbený spisovatel: Lion Feuchtwanger

Politik: Dubček, Smrkovský

Dramatik: Williams, Miller, Sartre

Historická osobnost: T. G. Masaryk, Jan Masaryk

Zpěváci: Pilarová, Matuška, Černoch

Sportovec: Viktor

Oblíbený nápoj: Coca Cola

Záliba: rybaření

Popis: 1,80 m, metrák, tmavohnědé vlasy na vrchu na povrchu 100 kg, šedomodré oči

 

JSTE KOMIK, ROZDÁVÁTE LIDEM VESELÍ. KDE SE VE VÁS ZRODIL SMYSL PRO HUMOR?

 

Nevím přesně, kde se v lidech bere, že mají smysl pro humor, určitě však vím, že v mém případě hrálo velkou úlohu rodinné prostředí. Vztah mých rodičů k nám dětem, i k sobě navzájem. Maminka i otec měli a mají obrovský smysl pro humor. U nich jsem čerpal především.

 

HUMOR SE ČASTO DĚLÍ NA LIDOVÝ A INTELEKTUÁLNÍ. SOUHLASÍTE S TÍM? CO ROZUMÍTE POD VÝRAZEM „LIDOVÝ HUMOR“?

 

Nemám tušení o tom, jak je možné rozdělovat humor. Snad jen na humor a nehumor. Vypocený a chtěný humor není nic jiného než křeč. Osobně nemám vztah k recesi, smrdí mi exhibicí. Mám rád zábavu na vlastní účet, výsledkem které je příjemné uvolnění všech zúčastněných. Chápu totiž humor jako jistý způsob sebeobrany. A lidový humor? Ten je zřejmě opakem „koňského“ humoru. Nevylučuje ani poměrně vysokou intelektuální úroveň, ani zabarvení „na černo“. Je ale vždycky spontánní.

 

KDYŽ TOČÍTE, DRŽÍTE SE PŘESNĚ SCÉNÁŘE, ANEBO SI SEM TAM NĚCO PŘIDÁTE, POZMĚNÍTE PODLE SVÉHO?

 

Je to asi takhle: u dobrých režisérů si mohu dovolit mnoho věcí, jako je ovlivňování té které scény, mohu předávat „nápady“ (i když se uplatní jen každý desátý). Slabší a nejistí režiséři si toto všechno vysvětlují osobně a brání se tomu.

 

VE KTERÝCH FILMECH JSTE MĚL NEJVĚTŠÍ POCIT VOLNOSTI?

 

Myslím ve všech filmech Vojtěcha Jasného. On a kameraman Jaroslav Kučera dají člověku zapomenout, že jde o film.

 

VE FILMU „KLEC PRO DVA“ JSTE TAKÉ AUTOREM NÁMĚTU. NAPSAL JSTE SI TUTO ROLI PRO SEBE PROTO, ŽE TY OSTATNÍ VÁM TAK ÚPLNĚ NEUMOŽŇUJÍ UPLATNĚNÍ SVÉHO TALENTU?

 

To ne! Mojí ctižádostí číslo dvě je napsat si sám příběh obyčejného muže druhé polovice tohoto století, který si z nedostatku jiných možností dokazuje svoje schopnosti a mužnost (ne sexuální) na směšných a tomuto cíli neodpovídajících věcech. Zatím jsem si napsal šest námětů a povídek. Realizace první z nich však dopadla pod moje očekávání.

 

PROČ NEHRAJETE V DIVADLE?

 

Divadlo je krásná věc, náročná a špatně placená. Nemohu si to dovolit. Film je krásná věc a do jisté míry hodnotněji placená. Nemohu si ho odepřít.

 

HRAJETE ČASTO VE FILMECH VOJTĚCHA JASNÉHO. JE TO VÁŠ OBLÍBENÝ REŽISÉR?

 

Vojtěch Jasný natáčí málo. Ale je to jen zdání. Počet filmů není u něho rozhodující. S ním je to jako se vznešenou odrůdou jabloně. Staráte se o ni a nepospícháte, víte, že plody nebudou lecjaké. A nestává se často, že byste se mýlili. Jasný je podle mého názoru Saint–Exupéryho dospělejší Malý princ.

 

 

HRÁL JSTE VE SLOVENSKÉM FILMU „SMLOUVA S ĎÁBLEM“. VZPOMENETE SI OBČAS NA BRATISLAVU?

 

Velmi rád a často. Vždyť tam mám mnoho milých přátel.

 

JSTE POPULÁRNÍ BYTOST. LÍBÍ SE VÁM TO?

 

Víte, popularita je v naší branži dosti důležitá. Měla by však jít ruku v ruce s kvalitou.

 

ROZUMÍTE SI S LIDMI OKOLO SEBE? MÁTE I ZATVRZELÉ NEPŘÁTELE?

 

S většinou lidí si rozumím rychle a dobře. Když mám nepřítele, tak to obyčejně stojí za to.

 

CO SI MYSLÍTE O SVOJÍ POVAZE?

 

Stále ji zkoumám. Mám sklon fandit si.

 

JSTE V TOMTO ČASE OPTIMISTA, NEBO PESIMISTA?

 

Jsem velmi nahněvaný optimista!

 

ČEMU DNES VĚŘÍTE? V ČEM VIDÍTE NADĚJI NA LEPŠÍ ČASY?

 

Čemu věřit? Inteligenci lidí a pudu sebezáchovy. A naději na lepší časy vidím v ohromné touze většiny obyčejných lidí po normálním, svobodném a snesitelném životě.

 

V ČEM JSOU PODLE VÁS HODNOTY ŽIVOTA?

 

V překonávání jeho nesmyslností.

 

(Film a divadlo, 1969, J. Vagaday)

 



Poznámky k tomuto příspěvku
j.f.julian (Stálý) - 11.10. > blbe, idiote, kretene, ZMRDE
Body: 1
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + šest ? 

  
  Napsat autorovi: mystikus (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter