|
Emma Srncová (22.8.1942) vydala monografii ze své
tvorby v nakladatelství Bílý slon. Je to jedna
z nejkrásnějších knih, která u nás vyšla. Poskytla celou řadu rozhovorů a
uspořádala nemálo výstav. Nikdy nedovolila (nestrpěla) dialog–psychoanalýzu.
Rozhodla se pro něj až při návštěvě astrologa Petra Messanyho před dvěma
dekádami.
PŘIKRYTA MOTÝLEM (Rozhovor
s Emmou Srncovou)
KDYŽ
JSTE ZAČALA PŘIPRAVOVAT KNÍŽKU „EMMA“, POCHOPITELNĚ JSTE PROŠLA SVÝMI
VZPOMÍNKAMI A TŘEBA I NOSTALGICKOU NÁLADOU A NAJEDNOU JSTE OBJEVILA NĚCO, CO SE
ZA CELOU TU DOBU NEDOSTALO NA POVRCH, JSOU TO ZAJÍMAVOSTI, KTERÉ ČLOVĚK VYTÁHNE
Z PŘIHRÁDKY MINULOSTI. MŮŽETE MI NĚCO PROZRADIT, NA CO JSTE NARAZILA?
Máte pravdu
v tom, že je to zvláštní psychoanalýza, když se člověk piplá
v životopise, že tam je plno věcí, které by rád vynechal, o to v tom
životopise vlastně ani tak nejde. Já jsem si psala ty roky tak různě, co si
pamatuji a vím, že mi z toho vyšlo, jak třeba jste mě dnes dlouho uháněl,
že to vlastně trvalo strašně dlouho, než jsem přikývla (asi čtyři roky).
Takovéhle věci jsem si uvědomila, co píšu v knížce… Když jsem to tak dala
celé dohromady a přečetla, tak to byl opravdu zajímavý život a děkuji za to, za
všechny ty rozchody a rozvody a zase naopak… jak končit knížku, že po každé
facce přišlo pohlazení, a já doufám, nebo přála bych si, aby to bylo stále tak do
konce, že bych to brala… I když takové vzrůšo bych mít nemusela; já už teď jdu
spíš do toho klidu. Čím jsem starší, tak jsem docela ráda sama, to je zvláštní,
dřív jsem milovala chodit na vernisáže, a mezi lidi, teď už moc ne a zalézám:
mám raději les a louky a nějaké potůčky a rybníky. Moře mám ráda, ale vlastně
mi strašně vadí opalování a ty lidi, jak se hemží. Vůbec mám pocit, že zase
chodím, jak do práce, když jdu k moři, že ráno musím vzít tašku, jdu
k moři, tam ležím, proto je mi strašně nepříjemně, protože to nemám ráda,
ve vodě je člověk minimálně. Teď zase jít domů, zase s jídlem, na jednu
stranu mám strašnou chuť k jídlu, pak zase mám výčitky, že jsem se moc
najedla. Takže trávím dovolenou tak, že si většinou s sebou beru nějakou „červenou“
knihu, vyloženě oddechovou a tu tam louskám a prožívám pod slunečníkem,
namazaná dvacítkou, abych neměla fleky, které stejně nakonec mám. Takže takhle
jsem si vysněné dovolené nepředstavovala. Jenže za mládí to vlastně nešlo, neměli
jsme tu příležitost takovýmhle způsobem… Když jsme jezdili s divadlem, tak
to bylo občas, že jsme se někde vykoupali a měli jsme půlden, ale jako že by se
člověk někde vyvaloval, to se nestávalo.
JAK VÁS
TAK POSLOUCHÁM, TAK MÁM POCIT, ŽE VLASTNĚ VAŠE TVORBA, VAŠE OBRÁZKY ODPOVÍDAJÍ
TOMU, CO SE ODEHRÁVÁ VE VAŠÍ DUŠI, ŽE UTÍKÁTE SPÍŠE DO KLIDU TEĎ A STRANÍTE SE
OD VŠEHO CHAOSU, TAKŽE VAŠE PŘÍBĚHY, KTERÉ VYPOVÍDÁTE ŠTĚTCEM NA PLÁTNO, MAJÍ
NĚCO PODOBNÉHO. JE TAM VŽDY NĚCO, KDE SE ČLOVĚK MŮŽE SCHOVAT, KDE MŮŽE
POZOROVAT REJ OKOLO SEBE. MÁM NA TO SPRÁVNÝ NÁZOR NEBO MYSLÍTE, ŽE TEN VÁŠ
POHLED VLASTNĚ K TĚM SITUACÍM VZNIKL ÚPLNĚ NĚKDE JINDE? KDE BERETE
TAKOVOU, NECHCI ŘÍCI HLOUPĚ INSPIRACI, ALE NÁPADY, KAŽDÝ OBRAZ JE JEDEN NÁPAD
NEBO VÍCE NÁPADŮ POHROMADĚ?
Jako
pozorovatel to nevím. Je strašně složité říkat, jak nebo kde to člověk bere… Já
vlastně nevím. Mám pocit, že je to už způsob myšlení: jsem poznamenaná tím, že
jsem byla dvacet let v divadle; nemám ráda věci, které si mohu vyfotografovat,
nerada maluji, protože to, co je už stvořeno normálně nebo postaveno, tak
většinou už je dokonalejší, než by to člověk namaloval. Takže si spíš vymýšlím,
to co bych chtěla a není: aby ty lidi třeba létali. Hrozně mám ráda skryté
humory, třeba svůj názor na něco, který je namalovaný do obrázku. Jak všichni
říkají, že mám pifku na mužský, tak to asi mám; vlastně si vždycky říkám,
raději moc nevěřit a pak být mile překvapena, než naopak a být za blbce, to já
strašně nerada. To jsem byla několikrát v životě.
JÁ SE
TEĎ DOSTAL KE SVÉMU TÉMATU, KE SVÉMU PROBLÉMU. TEĎ JSTE PROZRADILA NA SEBE,
ANIŽ VÍTE O TOM, ŽE JE TO URČITÉ ZRCADLENÍ VAŠEHO HOROSKOPU, VE VAŠICH
PROJEVECH A VLASTNOSTECH. PROTO TO, CO JSTE ŘEKLA, TŘEBA PIFKA NA MUŽSKÝ, TAK
TO JE DÁNO TÍM, ŽE ZNAMENÍ LVA V ŽENSKÉ PODOBĚ, JE VLASTNĚ KRÁLOVSKÉ ZNAMENÍ,
KTERÉ MÁ ZA SAMOZŘEJMOST, ŽE MUŽI BUDOU PŘISTUPOVAT S URČITOU ODEVZDANOSTÍ
A V TEN MOMENT, JAK SE TAM OBJEVÍ NĚKDO, KDO TAKOVÝ NENÍ, TAK HO BERETE
JAKO ČLOVĚKA, KTERÉHO MUSÍTE OD SEBE ODSUNOUT. KDYŽ JSTE SE SETKALA
S NĚJAKÝM HOROSKOPEM, NEBO VŮBEC S ASTROLOGIÍ, MĚLA JSTE POCIT, ŽE
TAM PATŘÍTE NEBO TO BYLO JINAK?
Já mám pocit, že jako
Lvice dravá nejsem, že jsem na konci… buďto jsem už unavená, já totiž mám kolem
sebe hrozně Lvů, to je zvláštní, moje dcera Barbora je Lev, první žena od
Honzy, mého syna, je také Lvice, dívka, se kterou teď chodí, je také Lvice. On
si taky… aniž by to taky dělal záměrně, tak se obklopuje…
ON JE
V JAKÉM ZNAMENÍ?
Ryba
POTŘEBUJE
PODEPŘÍT.
Zřejmě potřebuje… tak
jako je mi jasné… i když vypadá teď… tak jako nemluví a jenom mrká, tak je mi
jasné, co je uvnitř. Můj problém je v tom, že si myslím, že mám vždycky
pravdu, to já si to uvědomuji, ale já jsem teď o tom opravdu přesvědčená, ne že
bych se povyšovala, ale je to opravdu… Já se vždycky tak rozčílím, když je
někdo v opozici, protože si říkám, že přece musí vědět, že to tak je, jak
já to říkám. Já mám s tímhle problém, zvlášť, když mám partnera Střelce,
což asi vy dobře víte, protože jste taky Střelec (30.11.1935), a to opravdu
jiskří, protože on má tenhle pocit taky, že on má pravdu, takže tam u nás je
občas boj o to, kdo… Já nesnáším, když mi někdo dává příkazy, a on miluje dávat
příkazy… Když vidí, že jdu něco dělat, tak mi ještě překáží, než tam dojdu, a
to mě může čert vzít a to je zřejmě Střelec, který dominuje a chce vést také.
JÁ VÁM
TO VYSVĚTLÍM, VY SE NEBUDETE PŘÍT O OBSAH, ALE O FORMU, PROTOŽE TA FORMA TOHO,
KDO A JAK NA TO PŮJDE, JE ROZDÍLNÁ, STŘELEC MÁ VOLNÝ HORIZONT A MILUJE SVOBODU
A LVICE TAKÉ MAJÍ POCIT SVOBODY, ALE TA SVOBODA JE Z TRŮNU KRÁLOVSKÉHO, TO
ZNAMENÁ, ŽE JÁ TADY MÁM PLNOU SVOBODU, ALE VŠECHNO OSTATNÍ MĚ MUSÍ POSLOUCHAT
(V UVOZOVKÁCH, ALE MYŠLENO DOBŘE). MUSÍ TO BÝT KRÁSNÁ HRA, ALE ZCELA URČITĚ, A
TO SI TROUFÁM STRČIT RUKU DO OHNĚ, TO NEKONČÍ ZÁŠKODNICKY A VYMÝŠLENÍM SI
TAKOVÝCH SITUACÍ, ABYCH TOHO DRUHÉHO DOSTAL OPRAVDU TAK, ABY TO MĚLO PSYCHICKOU
ZLOBU…
To je pravda. Já za
prvé, i když jsem na něj opravdu naštvaná, tak nikdy nejdu do krajností a
vlastně i v té poslední fázi, kdy jsem opravdu rozběsněná, tak si
uvědomuji, že nesmím ublížit. To já nikdy, abych sekla do bolavého místa, kde
bych věděla, že zraním, už bych to nikdy nemohla vzít zpátky, tak to já
neudělám…
IRONIE
TAM URČITĚ JE…
A on dokonce, že je
takový výbušný, tak ten Střelec mě naučil… Protože já mám taky vysoký tlak a
vyoperovaný žlučník a všechno možné, jsem vnitřní nervák, který se kvůli něčemu
strašně rozčiluje, ale mlčím. Kdežto on ječí, on nadává od rána, kdy vstane… Já
už raději snídám někdy jindy, protože on se rozčiluje už u másla… a je jako
taková ta pochodující černá kronika, která mě strašně vyčerpává, ale on to
vlastně ze sebe všechno vyprská a pak je v klidu. Kdežto já vlastně ty
věci uschovávám asi do toho žlučníku a pak to samozřejmě takhle vypadá. Já jsem
se naučila, díky patnáctiletému soužití se Střelcem, že občas už ječím také,
musím říci, že tuhle jsem měla takový vztek, že jsem potřebovala něčím praštit
o zem a měla jsem v ruce ten svůj pomalovaný hrníček, ale řekla jsem si:
nejsi v afektu natolik… který jsem nerozbila, ale vzala jsem žluté stránky
a ty jsem rozkopala… Hrneček jsem položila, říkala jsem si, ještě to není
taková ta správná situace, protože tam bych vzala cokoliv.
TO JE
KRÁSNÝ PŘÍKLAD Z WERICHOVA CÍSAŘOVA PEKAŘE… PŘESKOČÍM ÚPLNĚ NĚKAM JINAM:
SMÍM SE ZEPTAT, KDY JSTE SI UVĚDOMILA, ŽE POHLEDY A SVOJI VNITŘNÍ ŘEČ, TAKOVOU
TU FILOZOFII, ZAČNETE VKLÁDAT DO OBRÁZKŮ?
Já si myslím, že to
bylo po rozvodu, nebo přímo při rozvodu, protože ten „roz–vodový“ obrázek, ten
jsem malovala, vlastně když Jirka zatelefonoval z Vídně, že se chce
rozvést – a na narozeniny našeho Honzíka, kdy tedy popřál Honzíkovi
k narozeninám, muž oznámil, že se chce rozvést – a musím říct, že mě to
zkrátka tak šokovalo, že jsem si sedla ke štaflím a začala jsem malovat
obrázek, který má černé pozadí a je tam kočka s dvěma koťátkama, jak na ní
vrčí pes, kterého sežral ptáček s baby límečkem. Takže z toho jsem se
vymalovala, ty svoje stresy, které jsem měla. Já jsem stejně přitom rozvodu
vypadala, jako že jsem silná. To je asi ta Lví povaha; já nesnáším lítost,
nesnáším, aby mě někdo litoval, to se raději překonám, aby to nevypadalo tak,
že by mě někdo litoval. Já jsem měla stále tu ironii, jako že jsem nad věcí a
že vlastně mě to tak nebere… Takže si myslím, že v těch obrázkách to asi
je. Pomohlo mi malování, ona to je terapie, taky je to svět, jak já už jsem
několikrát řekla, že člověk si tam může zalézt do obrázku a já jsem na to byla
dost sama. Děti byly malé, deset, dvanáct, teď jsem měla z prvního
manželství Lucku, té bylo čtrnáct – to jsou hrozné věky – a teď ty děti se na
mě skoro zlobily: já je dostanu do situace, kdy jsem s nimi byla, a teď to
bylo strašně složité. Do dneška, cokoli ony provedou, třeba nějak špatně, tak
si říkám, jestli to nebyl důsledek… protože člověk, když zůstane sám… já jsem
se jim samozřejmě snažila vynahradit všechno a asi někdy je chyba zařizovat
všechno podle nich nebo jako se starat víc. Nevím, zda bych to dělala normálně
taky. Asi ne: kdybychom byly celá rodina, nebo proč se Honza oženil
v devatenácti a teď ve třiceti se rozvedl… To jsou všechno věci, které
člověk nikdy neví. Kde tam nějaké ty důsledky jsou, takže já jsem těch stresů
měla strašně moc. Starostí také moc, nikdo to na mě nezaznamenal, já jsem
vždycky vypadala jako optimistické tele, bych řekla. Opak je pravdou: Já si
myslím, jsem dost důvěřivá, dost otevřená, věřím pozitivu, taky ho kolem sebe
za každou cenu buduji. Naučila jsem se přinutit dívat se na Zprávy, takže na ně
koukám, ale to je asi tak všechno, co z té televize vydržím. Jakmile
zjistím, že není veselohra, a to je skoro každý den, tak to zavírám a jdu číst
červenou knihovnu nebo nějaké romány. Lvice by neměly být tak přecitlivělé. Mě
rozpláče cokoliv, mně stačí článek v novinách a o zvířatech, o dětech a
mně tečou slzy…
A
MUSÍTE BÝT SAMA V SOUKROMÍ…
Asi. Stačí, když si
ráno sama u snídaně čtu noviny a pláču a připadám si jako kretén, přitom mi to
hrozně vadí, ale já to neumím ani zadržet, zkrátka jsem taková zvláštní, jak já
říkám, vnitřní hysterka a zase si myslím, že bych nemalovala obrázky, kdybych
nebyla samozřejmě, kdybych byla velká, silná… Já o sobě říkám, že jsem
samonosná, samohybná, ale spíš je to vroucné přání, asi aby to byla pravda…
SLZY, A
TAKOVÉ TO SLZAVÉ ÚDOLÍ, VÁM OČIŠŤUJE DUŠI. TÍM SMÝVÁTE TO, CO BY TAM ZANECHALO
NĚJAKÝ, STRESOVÝ VRYP A PROTO I PSYCHOLOGOVÉ DOPORUČUJÍ, KDYŽ MÁTE TEN POCIT,
ŽE NA VÁS JDOU EMOCE, ŽE SE MUSÍTE VYPLAKAT. PRÁVĚ ŽENY JSOU NA TOM LÉPE, CO SE
TÝČE STRESU NEŽ MUŽI, TI TO V SOBĚ ZABLOKUJÍ, A PAK TO ODNÁŠÍ JINÁ PARTIE
TĚLA. TEN, KDO SE UMÍ OD SRDCE ZASMÁT A OD DUŠE ZAPLAKAT, TEN JE NA TOM
V ŽIVOTĚ VELMI DOBŘE, PROTOŽE ZNÁ KUDY…
To já se zasmát možná
ano, i když taky nejsem takový ten, co se směje nahlas, ale ráda, ráda se
bavím. Ale že bych plakala… Za to plakání se stydím, takže to držím, co mohu,
ale samozřejmě, někdy se nepodaří, opravdu mi stačí hrozně málo.
KRÁLOVSKÉ
CHOVÁNÍ, NEBO TAKOVÝ TEN PŘEDPIS KRÁLOVSKÉHO CHOVÁNÍ VÁM NEBO TĚM KRÁLOVSKÝM
RODINÁM, PŘEDEPISUJE, ŽE PŘI SEBESMUTNĚJŠÍCH SITUACÍCH, SE MAJÍ ZACHOVAT
DŮSTOJNĚ, VÁŽNĚ A ŽE NEMAJÍ PROPADAT HYSTERICKÉMU ZÁCHVATU PLÁČE. VIZ SMRT
PRINCEZNY DIANY A KRÁLOVSKÁ RODINA, TAKŽE ASI NĚCO TY LVICE NEBO LVI JAKO
KRÁLOVSKÉ ZNAMENÍ, TOHLE TO NESMÍ…
Pak se člověk za to
stydí, pořád chce být nad věcí a nechce dát najevo slabost.
SLABOST
MOŽNÁ, ALE ZASE NA DRUHÉ STRANĚ SE TÍM PŘIZNÁ, ŽE JEHO NITRO JE CITLIVÉ, ŽE TO
NENÍ CHLADNÝ KÁMEN.
Mám dceru, která je
taky Lvice, a ta je taková ta pravá, ta je pátého. Stačí, když zvoní za dveřmi,
tak já už ji vidím a přesně vím, zda je nahoře nebo dole, na ní je to tak jako
ten obličej… Přesně poznám a ona má tu kliku, že když má problém, tak se
z toho opravdu vyřve, hysterčí. A zatímco ona je v klidu, tak já jsem
ještě rozčilená z toho, jak ona je chudinka a ona už o tom třeba snad ani
neví. Teď už to tak neprožívám, protože má svého manžela a dítě, nemám za ní už
takovou zodpovědnost (obě děti už byly vdané a ženaté) a ona jediná byla sama,
taková jako bezprizorní, nejmladší taky, takže děti sice mně vyčítaly, že mám
pro ni slabost, ale ona byla takové to největší tele: teď myslím, že u ní
dominuje jiný.
JÁ BYCH
SE RÁD JEŠTĚ VRÁTIL K VAŠÍ TVORBĚ. MĚ BY ZAJÍMALO (PROTOŽE JAK ŘÍKÁM,
LEV–KRÁLOVSKÉ ZNAMENÍ, OHNIVÉ ZNAMENÍ, BERE SVĚT, TAK JAK PŘICHÁZÍ, TO ZNAMENÁ
S CITEM, KE VŠEMU SE MUSÍ PŘIBLÍŽIT URČITÝM CITEM A TEPRVE POTOM ROZUMEM,
ALE ABY SE CHLADNĚ NA VĚCI DÍVAL), PROZRAĎTE MI, JESTLI I V TÉ VAŠÍ TVORBĚ
NĚKDY NEZAPLANE TAKOVÉ TO SLADKÉ NEZNÁMO, TAKOVÁ TA „SCI–FI NÁLADA“, JESTLI
JSTE TAKÉ NEMĚLA CHUŤ TŘEBA SE PONOŘIT DO NĚJAKÉ MALBY DUCHŮ, JESTLI SPÍŠ
SEDÍTE NA ZEMI A NEBO ZDA DOKÁŽETE UTÉCT V TOM POHLEDU NA MOTIV NAD REÁL?
Podle filmu, když to
vezmu, tak nesnáším takové ty akční filmy, thrillery a horory, takové ty máklé
filmy. Sci–fi, ty já mám ráda. I když teď musím říci, Zelňačka mě trošku zklamala, s Luisem de Funèsem. Byl to
bezvadný nápad, ale nevím, čím se to tam pokazilo, že to nebylo ono. Vtip byl
fajn, ale nějak se to nepovedlo.
TAM JE
JEŠTĚ JEDEN NÁŠ PROBLÉM, TÍM, ŽE NEBYL DABING…
TO JSOU
VÝLETY DO SNŮ…
Ano, to jsou výlety
do snů, takže já… takové to tajemno, to já mám strašně ráda, životy před
životem a po životě a tohleto mě strašně zajímá. Mně by se tak strašně líbilo,
kdyby člověk sem chodil… Narodil se znovu a zas… Já bych tomu ráda věřila.
Zrovna nedávno mi volala nějaká paní a ptala se mě, jestli jsem věřící, a já
jsem říkala: no to se nedá říct, já nejsem v žádné církvi a vlastně věřím
v přírodu, věřím v nějaký koloběh a takhle asi něco je samozřejmé,
ale já bych strašně ráda byla věřící, ale to se nedá naučit, musí k tomu
člověk nějak dojít. Já jsem byla několikrát v životních situacích, kdy by
to hrozně pomohlo. Mně vlastně nejjednodušší se zdá lamaismus a buddhismus. Za
prvé se mi to líbí spíš, že ty skupiny lidí, které se rodí, tak jako kolem sebe
v různých funkcích, to se mi zdá takové docela pravděpodobné i možné, a
hezké, že by mi to vysvětlilo, proč nějaká mrcha tady žije dlouho a má se dobře
a nějaký bezvadný člověk (princezna Diana) umře strašně brzo a vlastně ve
strašných problémech. Tohle všechno by se tam dalo do toho pojmout. Takže to by
se mi líbilo, ale já se neumím naučit věřit. Na otázku, zdali jsem věřící, tak
vlastně jde o to… Ona mi ještě říká, věříte v sebe? Já jsem říkala, já
jsem o tom ještě nepřemýšlela, asi člověk musí věřit v sebe, protože kdyby
nevěřil v sebe, tak v co by měl věřit? To je jediný člověk, kterému
by měl člověk důvěřovat. I když taky se sám někdy zklame. Je to složité, ale já
nevím, proč já zrovna nejsem schopna si vybrat náboženství. Jestli je to svojí
přílišnou buďto… jak bych to řekla, blbostí nebo přílišnou inteligencí, nebo
v čem je zakopaný neviditelný pes…
MOŽNÁ
BY SE DALO ŘÍCT, ŽE MUSÍTE PO TÉ URČITÉ DOBĚ, SE ZASE ZNOVU ZREINKARNOVAT A
ZNOVU PŘIJÍT NA ZEM A HLEDAT DÁL CESTU, PROTOŽE TÍM ZPŮSOBEM VLASTNĚ VY JSTE,
DALO BY SE ŘÍCT, JAKO NA CESTĚ NENAPLNĚNA…
Abych nebyla potom
moucha…
BUDDHISMUS
TOHLE NEŘÍKÁ, TO ŘÍKÁ JINÉ NÁBOŽENSTVÍ…
Zažila jsem zvláštní
věc. Umřel vloni můj miláček, pes Otík, sežral jed. Je to teď rok a umřel mi
v náručí. Vlastně jsem poprvé zažila, že něco z něho odešlo a
najednou… Já ho hrozně měla ráda… Opravdu jsem viděla, jak když umřel, tak
z něho… něco odešlo a tam to – najednou jsem měla v ruce takového
něco vycpaného, ošklivého… pes Otík to už dávno nebyl. Zkrátka to nebyl ten můj
miláček pes. Takže jsem pochopila, že něco z něho odešlo a že to nemohlo
zmizet, že to někam muselo jít. To přece není možné, aby se to roztřísklo po
bytě… To byl jeden z momentů, kdy jsem začala věřit tomu, že nějaká síla
nebo duše, říkejme tomu, to je hezký název, že někam musí odletět a někam se
musí zařadit nebo se někde soustředit, protože to, co jsem potom bez
jakýchkoliv sentimentů nechala odnést ke zvěrolékaři, zpátky tělo toho psa, tak
to snad byl ten můj Otík.
ZBYLA
JENOM HMOTA, DIVNÁ HMOTA. PROTOŽE TA HMOTA VLASTNĚ…
…Přestalo to mít
výraz…
ZTRATILA
JSTE TO, CO MILUJETE. TEĎ TO VLASTNĚ NEBYLO A ZBYLA JENOM SCHRÁNKA. VRÁTÍM SE
K OBRÁZKŮM. VAŠE OBRÁZKY JSOU ŽIVÉ, MAJÍ SVŮJ ŽIVOT.
Matu tělem.
VY
TOTIŽ MOŽNÁ PŘES TY OBRÁZKY DÁVÁTE NAJEVO, JAK VĚŘÍTE V NĚCO, CO NENÍ
MRTVÁ HMOTA.
Já strašně chci, aby
to bylo u mě to pozitivní.
A JSME
U TOHO…
Já vím, že to lidé
potřebují. Třeba pro ně je to balzám… Já nerada chodím na svoje výstavy tak,
aby mě lidi poznali, ale vlastně to mám strašně ráda, protože málokdy přijdete
do prostoru, kde je třeba padesát lidí, a všichni se usmívají. To je divné,
protože normálně mají ty pusy jako kapři; všichni a najednou, když vidíte… Tak
opravdu je to zvláštní. Z toho mám největší radost na své výstavě a já si
myslím, že proto to taky dělám, pro potěšení, pro pobavení lidí. Já jsem kdysi
zamlada malovala obrázek Přikrytá motýlem, to byla nahatá holka a na ní byl
veliký motýl, tam byl sex jasný, i když já to tak ani nemyslela, což na svých
obrázkách je často, že vždycky mi lidi říkají, že tam jsou sexuální symboly,
které já vůbec nevidím. To zřejmě ze mě tryská někde z podvědomí, a nebo
to, když někdo chce vidět, tak to vidí ve všem, úmyslně jsem to neudělala. Ale
teď vlastně jsem viděla… byl to moment v nějakým Neváhej a toč, strašně
ráda na to koukám, to jsou příjemné situace… pokud si tam nerozbíjejí pusu
přímo, protože to zrovna mě nepobaví, ale jsou tam se zvířatama, s lidmi
jsou tam nádherné situace. A právě jeden moment tam byl… Gauč, na něm pán a na
něm jak spí pes. Vlastně pán spal na gauči a na pánovi spal pes, veliký a to se
mi tak strašně líbilo, že to mám v hlavě a chystám se, že udělám veliký
obraz, jak bude pán přikrytý psem. Takové voloviny mě napadají a takové
voloviny mám chuť malovat. Vůbec ti psi… Protože jsem prvního psa měla jako
malá a pak dlouho nic a teď jsem toho Otíka právě dostala k padesátinám,
takže jsem psí máma; samozřejmě neumím si představit už bez psa být, a takže
takové ty vztahy, jak pes to s námi umí, takový optimismus, který on
v sobě má… Já opravdu věřím, že on mi dává pozitivní sílu, protože já i
když jsem nemocná, otrávená, a naštvaná, tak on na mě tak působí. My teď máme
Kačenu. Já tady mám fotky, to člověk ani nerozezná, jestli je to Kačena nebo
Otík. Ona jako kdyby to tušila, tak tak dlouho nosí balonky nebo něco… hází je
pod gauč a čeká, až je budete vyndavat a tak dlouho otravuje, že Vy to uděláte,
ona vás vlastně zlomí… To je pozitivum na tom světě, takhle by ses měl na to
koukat jako ten pes, čili já si vysvětluji zase jednu věc, že asi čím víc
člověk přemýšlí, tím má víc problémů. Ne, že bych byla nějaký intelektuál, to
nejsem, a zřejmě mě příroda obdařila příliš… občas si myslím, že zbytečně moc
přemýšlím. Příliš věcí se mě dotýká, příliš věcí rozpitvávám, věci, které se mě
dotýkají. Věci, které ty lidi ani možná nevědí, že to ani tak nemysleli a já
mám tu blbou povahu, že se mě dotknou věci, které… Teď to neřeknu ještě,
protože je mi to trapné a teď se to tam ve mně tak vaří a shromažďuje. Vlastně
vůbec podle obrázků, jak mi někdo říkal, že si mě představoval jako malou,
drobnou, usměvavou blondýnku, tak něco asi na tom bude, že opak je pravdou. Já
vypadám jako usměvavá, ne drobná blondýnka, ale vlastně zdaleka nebudu ten
optimista a pozitivní… Nebo to ze sebe všechno vypatlám na obrázky. Je také
možné, že mě vyčerpávají.
CO KDYŽ
JE TO TAK, ŽE VY DOKÁŽETE ZE SVÉHO OKOLÍ ČERPAT MAXIMUM POZITIVNÍ ENERGIE,
KTEROU POTOM PŘETVÁŘÍTE, A ONO SE DOSTÁVÁ DO OBRÁZKŮ, DOSTÁVÁ SE DO BAREV, DO
ÚSMĚVU, DO OČÍ VAŠICH POSTAVIČEK A TO JE… ÚŽASNÁ VĚC.
Máte pravdu, že mi
několik lidí říkalo, že vlastně obrázky vyzařují pozitivní energii. Jestli je
to pravda, tak mám velkou radost. A taky je pravda, že já nemám vůbec ráda moc
strakaté, barevné věci. Já osobně ve svém okolí nebo i v oblečení mám samé
černé, khaki, modré takové jako do fialova… kilometr louky fialek… Je zvláštní,
když si sednu k obrázku, že většinou mi vyjde velmi barevný obrázek. Máte
možná pravdu, že to je někde hodně mimo, že to jde z člověka trochu bokem,
že to dostane do sebe. Jestli to tak je, tak bych byla ráda.
ZKUSTE
SI NĚKDY VZÍT TEN, KTERÝ JE PRO VÁS, KTERÝ PRO VÁS NĚCO ZNAMENAL, PROTOŽE JSTE
HO MALOVALA ZA URČITÝCH OKOLNOSTÍ, KTERÉ NEMŮŽETE POPSAT, A TEĎ SI PŘEDSTAVTE,
ŽE OBRÁZEK PŘEDLOŽÍTE LIDEM, DALO BY SE ŘÍCI JAKO ZKUŠEBNÍ TERAPII; LIDEM,
KTEŘÍ JSOU V POHODĚ, LIDEM, KTEŘÍ PRÁVĚ TEĎ PŘIŠLI Z NĚJAKÉHO
EMOTIVNÍHO VZRUCHU, TO ZNAMENÁ, ŽE BYLI V NĚJAKÉ ČINNOSTI A PAK TŘETÍ
SKUPINA, TA JE VYLOŽENĚ PESIMISTICKÁ, TAKOVÁ – VŠECHNO JE ČERNÉ, ŠPINAVÉ,
ŠEDIVÉ, UNAVENÉ A TEĎ, KDYBYSTE JE POZOROVALA, TAK BYSTE ASI POZNALA, JAK TY OBRÁZKY
VYZAŘUJÍ A CO VYSÍLAJÍ. PODAŘILO SE VÁM NĚKDY NĚKOHO TAKHLE VYZKOUŠET, KDO SE
DÍVAL NA VÁŠ OBRÁZEK, ZLEVA, ZPRAVA A NEBO PŘIŠEL A ŘÍKAL: TO JE BEZVA…
Nechodím na své
výstavy, takže nevím. Ale tuhle jsem byla na Chodovské tvrzi, protože jsem tam
vezla nějaké další plakáty a viděla jsem tam dvě staré babičky, které stály u
obrázku Sněhurka a sedm trpaslíků, a hledaly ty trpaslíky a hrozně se přitom
bavily a vlastně musím říct, že mě to vlastně strašně potěšilo… A to opravdu
byly babičky, tak sedmdesát, to nebyly jako já babička… A když měly takovou
radost a vlastně je to bavilo pořád, tak jsem si říkala, tak to je bezvadné,
protože mezitím tam byly školky a školy; děti ty zase ty kočičky a pejsky, ty
třeba samozřejmě nepoznají pana Hrabala, ale hledají a prohlížejí si kočičky,
takže mám tu kliku, že na těch mých obrázkách si každý něco najde. Nevím,
jestli je to dobře nebo špatně, protože vždycky, když se něco líbí od dětí
k babičkám, tak je na tom něco divného. Ale já si myslím, že určitě někomu
se taky ty moje obrázky nelíbí.
MÁME
VŠICHNI PRÁVO NA SVOBODNOU VOLBU, VŮLI I POHLED. ALE JESTLI SE VÁM STÁVÁ, ŽE
OPRAVDU MÁTE POCIT, ŽE JSTE BYLA U TOHO, KDE TO JDE OD DĚTÍ AŽ PO NEJSTARŠÍ
GENERACI, TAK POČÍTEJTE S TÍM, ŽE JSTE SE JIM TREFILA DO NOTY, TO ZNAMENÁ,
ŽE TO JE UMĚNÍ, ZAUJMOUT JAK DĚTI, TAK STŘEDNÍ GENERACI, TAK TY STARŠÍ, A
V TOM JE, JAK VY ŘÍKÁTE, TO POZITIVNÍ DĚNÍ NEBO POZITIVNÍ MYŠLENÍ NEBO
POZITIVNÍ PROFIL OSOBNOSTI, ŽE DOKÁŽE POCHOPIT VNITŘNÍ POTŘEBU, JAK TĚCH
MALÝCH, TAK TĚCH STŘEDNĚ UŠTVANÝCH, TAK UŽ TĚCH STARÝCH, USTARANÝCH A TO JE
VELKÝ DAR A ZDE SE DOSTÁVÁME ZPÁTKY V KŘIVCE OBLOUKU, ŽE VLASTNĚ TADY
HLEDEJTE MOŽNÁ VELKÉHO STVOŘITELE, VY HO MÁTE, VY HO VLASTNĚ STÁLE LIDEM DÁVÁTE
NA OBDIV. JE TO VELICE ZAJÍMAVÉ A MOŽNÁ, ŽE I JEDNODUCHÉ ŘEŠENÍ.
My jsme se nikdy
neviděli. Já jsem říkala té dívce v telefonu, že si myslím, že se vlastně
chovám dost křesťansky nebo myslím si, že ta přikázání dodržuji a možná víc než
některý rozporuplný sektář, sekretář i křesťan. Já vlastně strašně nerada dělám
zlo. Snažím se nikomu neublížit, spíš pomoci. To si myslím, je základ, který
člověk potřebuje, aby měl kolem sebe a ze sebe dobrý pocit. Tam musí člověk
začínat. Samozřejmě, že má člověk vnitřní zásady. Já musím říct, že o mně je
známo, že nejsem filozof, takže jsem se nikdy nad tím ani nepozastavila. Moc
jsem nerozpitvávala svoje nitro, ale já si myslím, že za prvé zlo budí zlo,
takže já, i když mi někdo ublíží, tak se strašně snažím to nějak zkousnout a
nevracet, protože si myslím, že to není umění, a naopak jsem zjistila, že když
se na lidi usmíváte, tak ono je to trapné být na vás zlý i v ochotném
obchodě třeba, když je někdo nabručeně otrávený a vy se na něj usmíváte, tak
ona je v rozpacích, taková nějaká holka (magor jako Lenka Dusilová, od
slova dusiti dusíkem), která tam je. Úsměv je určitě věc, která je dobrá, které
čím víc, tím líp.
JE TO
NĚCO PODOBNÉHO, JAKO KDYŽ LIDEM VYKÁTE, NEPŘIPUSTÍTE, JAKO TO BYLO
V MINULOSTI, TAKOVÉ TO: HELE, SOUDRUHU, TAK TY A CO… PROTOŽE, KDYŽ VYKÁTE,
TAK SE STRAŠNĚ ŠPATNĚ NADÁVÁ. JE TO PŘECI JENOM TAKOVÉ, JAK ŘÍKAL JAN WERICH,
ŠPATNĚ SE SDĚLUJE NĚKOMU: VY VOLE. TY VOLE, TO JDE SNÁŽ. A MOŽNÁ, ŽE I NĚCO
PODOBNÉHO JE S ÚSMĚVEM, PROTOŽE KDYŽ PŘISTOUPÍTE S ÚSMĚVEM KE
ČLOVĚKU, KTERÝ JE VYLOŽENĚ TAKOVÝ UŽ NALADĚNÝ OD RÁNA DO ŠPATNÉ A CHATRNÉ
NÁLADY, TAK JEDNAK VY MU POMŮŽETE, ALE SAMA SOBĚ SI UDĚLÁTE TU DOBROU ČÁRKU,
TAKOVÝ TEN DOBRÝ SKUTEK. OVŠEM NESMÍ TO BÝT, TAK JAKO TO UDĚLALI TI SKAUTI, ŽE
ABY MĚLI HODNĚ DOBRÝCH SKUTKŮ, TAK SI NAŠLI SLEPCE A PAK HO VODILI PŘES
KŘIŽOVATKU DVACETKRÁT SEM TAM A ON CHUDÁK BYL Z TOHO VYDĚŠEN DO KRAJNÍ
MEZE, CO SE DĚJE. PAK MU TO ŘEKLI… TAKŽE TUDY ASI CESTA NEVEDE. ZCELA URČITĚ,
JÁ SE ZAČÍNÁM DO VĚCI NĚJAK TAKÉ DOSTÁVAT, ÚPLNĚ I Z DRUHÉ STRANY A
ZAČÍNÁM VNÍMAT VAŠE OBRÁZKY, VAŠE OBRAZY, JAKO VÝZVU K NĚČEMU, ABY SE LIDI
BYLI DONUCENI ZAMYSLET… I KDYŽ JE TO IRONIE, I KDYŽ JE TAM VTIP, I KDYŽ JE TAM
COKOLIV SKRYTO, VŽDYCKY TO VYCHÁZÍ Z VÁS, ALE JE TADY JEDNA VĚC A TU MI
DOUFÁM POTVRDÍTE, ŽE ŽÁDNÝ OBRÁZEK NEBYL NAMALOVÁN A STVOŘEN, ABY UKAZOVAL NĚCO
ŠPATNÉHO, NĚCO ZLÉHO, ABY NAVÁDĚL K NĚČEMU NEUPŘÍMNÉMU, OPTIMISMUS, TO
POCHOPENÍ, ŽE POZITIVNÍ POHLED A MYŠLENÍ JE VLASTNĚ CESTA, JE U NÁS ÚPLNĚ
NORMÁLNÍ.
Myslím, že jsem
zjistila, že jsem normální, průměrný jedinec v davu. Přesně poznám, když
něco takového vidím a podle toho, jak to na mě působí, tak vím, že když na
konci pláču nebo tak, že to bude působit na většinu lidí. Mohli by na mně
testovat tyhlety věci, protože já ty lidi normálně chápu a myslím si, že jsem
stejná. Já mám ještě jednu vlastnost, že věci, které třeba já nepotřebuji, tak
neumím vyhazovat, přemýšlím, zda by to někdo nepotřeboval, zda by to ještě
k něčemu bylo. Začíná to od sbírání starého chleba a skořápek, které pak
chytají plíseň do zelena a pak to stejně musím vyhodit nebo to vozíme nebo dáváme
někam, kdo to ani nechce, protože to mám v sobě zakódované, to zkrátka
s tím člověk nemůže nic dělat a všechno schovávám, že by se to ještě mohlo
k něčemu šiknout. V tom baráku je tolik věcí – a kdyby tady bydlely
tři generace, přitom tu bydlíme ne zas tak dlouho. Je to opravdu zabydlené,
protože já opravdu od svých šatů, u kterých mám pocit, že jsou ještě pěkné, tak
schovávám, protože třeba děti… oni to pak samozřejmě odmítají, ale já… jestli
je to taky výchovou, že jsem vyrostla jako generace, která… kdy opravdu jsem
neměla zrovna blahobyt jako nějakej babič, bavič babiš. Do dneška, i když bych
třeba na to měla jet taxíkem, tak já vlastně taxíkem nejezdím. Jezdím metrem a
nevím vlastně proč. Je to dané… Ne, že bych byla nějaká skromná, ale já po
ničem moc netoužím, zvlášť, člověk chce mít hlavně klid asi okolo sebe, zdraví
a potom asi mám v sobě v každém případě…
JSEM
SICE O SEDM LET POSUNUTÝ DOPŘEDU, ALE JE TADY JEDNA VĚC. JSME VÁLEČNÉ DĚTI A
VŠECHNY TYTO DĚTI BYLY POZNAMENÁNY JEDNOU VĚCÍ. NEMĚLI JSME TOLIK, ABYCHOM
VYHAZOVALI, ŽE JSME SI TOHO MUSELI VÁŽIT A ŽE KDYŽ JSME TO NĚJAKÝM ZPŮSOBEM
ZNEHODNOTILI, TAK JSME O TO MĚLI MÉNĚ. TO, ŽE SCHOVÁVÁTE CHLEBA, TO I JÁ. TADY
SE TOHLE JEŠTĚ NĚKDY MOŽNÁ HODÍ. TO JE ZAKÓDOVÁNO, MÁME TO V GENETICKÉM
ŘETĚZCI PO NAŠICH RODIČÍCH, PO NAŠICH BABIČKÁCH, HLAVNĚ, KTERÉ BYLY TAKTO
ŠETRNÉ HOSPODYNĚ A TO, ŽE NAŠE DĚTI, JÁ TO VIDÍM NA SVÝCH A I DÁL POTOM U
VNOUČAT, ŽE JSOU TROŠINKU NA TOM JINAK, TO JE DÁNO VŠEOBECNĚ DOBOU. TOMU
NEZABRÁNÍTE, TO NEPOSTRČÍTE. VY JE MŮŽETE VÉST, ONI TO BUDOU MÍT
V ZÁKLADECH, ALE VŮBEC PODLE TOHO NEPOJEDOU. ALE MAJÍ TO V SOBĚ A
DOKÁŽOU NA TO PŘEJÍT V PŘÍPADĚ NOUZE NEBO NUTNOSTI. KDEŽTO TAMTI SE TO
BUDOU TEPRVE UČIT, NEBUDOU VĚDĚT, JAK NA TO. TOHLETO NESE S SEBOU JEŠTĚ
JEDNU TAKOVOU ZVLÁŠTNOST. TÍM, ŽE SCHOVÁVÁME VĚCI, ŽE JE SKLADUJEME NEBO ŽE SI
JE UKLÁDÁME NĚKAM DO ALMARY, TAK VĚŘTE NEBO NEVĚŘTE, JE TO TAKY KUS HISTORIE,
KTERÁ V NÁS NĚJAK POCHODUJE. TOTIŽ MY NEUMÍME ZAHODIT, TAK JAKO PŘEČTEME
NOVINY, HODÍME DO SBĚRU, TAK MY NEUMÍME ZAHODIT VĚCI, KTERÉ JSME NĚJAK PROŽILI
NEBO ČÍM JSME SE MUSELI PRODRAT, AŤ TO BYLO PO VÁLCE NEBO AŤ TO BYLO PO
OSMAŠEDESÁTÝM ROCE, COŽ BYLO NEJCITLIVĚJŠÍ, TAK PROTO MY MÁME PRO PLNO VĚCÍ
DALEKO JINÁ MĚŘÍTKA, NEŽ TA GENERACE, KTERÁ SE DNESKA DOSTÁVÁ NEBO SE
PŘIPRAVUJE, ŽE PŘEVEZME ŠTAFETU, A PROTO SI MYSLÍM… A ZASE SE VRACÍME… PROTO I
OBRÁZKY MAJÍ UKLIDŇUJÍCÍ ATMOSFÉRU V TOM, ŽE TADY JE HRNEČEK, TÁMHLE JE
TALÍŘEK. VŠECHNO TO MÁ SVŮJ SMYSL A ŽIJE TO. NEJSOU TO ROZBITÉ HRNEČKY,
OMLÁCENÉ TALÍŘKY, NENÍ TO OPRÝSKANÁ OMÍTKA, NEJSOU TO POŠLAPANÉ KVĚTINY…
PROTOŽE TOHO MÁME KOLEM SEBE DOST. NĚKDO ŘEKNE, DOBŘE, ALE TO NENÍ REÁL. JÁ
ZASE ODPOVÍDÁM NA TO, TO JE REÁL, JÁ SI VYBÍRÁM TO, CO JE MI HEZKÉ A V ČEM
CHCI ŽÍT A NEBUDU SE PŘECE ŘÍDIT PODLE TOHO, ŽE NĚKDO CHCE MÍT BRAJGL SMETIŠTĚ,
TAKŽE BUDU ŽÍT NA SMETIŠTI. JÁ SI MYSLÍM, ŽE I TOTO JE VE VÁS ZAKÓDOVÁNO A ŽE
SI TO NESETE JAKO DAR NEJVYŠŠÍHO STVOŘITELE. VY HO MÁTE I V HOROSKOPU
ČÁSTEČNĚ, V ŽIVOTNÍ CESTĚ. ALE TO JE TO, ČÍM VY VLASTNĚ OBOHACUJETE DNEŠNÍ
SVĚT.
Je pravda, že vedle
nás se přestavuje barák a vlastně to je starý secesní barák, postavený 1911 a
teď se tam vybourávaly staré dveře a zárubně a vlastně se vše pálilo, protože
s tím není asi co dělat. Ale já jsem trpěla, já jsem při každém secesním
okně, které se tam ničilo, dlouho přemýšlela, co by se s tím ještě mohlo
dát podniknout… Měla bych je nějak pomalovat, nebo aby to jako zůstalo… Pak
jsem to zavrhla, protože je to opravdu veliké, složité. Ale vlastně mě to do
dneška mrzí, když už je to spálené, tak jsem si říkala, no ty jedny dveře jsem
měla přeci jenom vzít… Určitě bych bývala něco vymyslela, já bohužel zrovna tak
jsem byla psychicky vyčerpaná, měla jsem spoustu starostí, práce okolo výstavy,
knihy a rodiny, že jsem to neudělala, ale vlastně mě to mrzí, že jsem to nechala
všechno takhle splácat, vlastně to shořelo. A i když jsme hodně věcí
zachránili, osadili jsme staré okno do nového a přizpůsobovali, co se dalo, ale
bohužel i přesto několik věcí, které bylo vidět na nich té práce, co na ní
bylo… Já si totiž vážím práce, kterou dělal někdo jiný. A trpím, když se to
ničí. To je přesně, když se staví a když udělá něco jeden řemeslník a přijde
ten druhý a poničí to, tak já jsem z toho úplně hotová.
JÁ MÁM
ZKUŠENOST, KDYŽ JSEM SE STĚHOVAL, STRAŠNĚ DÁVNO, NA BOJIŠTĚ DO STARÉHO BARÁKU,
PAVLAČOVÉHO, V ROCE PADESÁT PĚT, TAK TAM BYLA TAKOVÁ STARÁ KAMNA,
Z KACHLÍČKŮ. PAK MI TAM DALI PLYNOVÝ SPORÁK, PROTOŽE SE ZAVEDL PLYN, ALE
ZAJÍMAVÁ VĚC BYLA, ŽE KAMNÁŘ, KTERÝ TO BOURAL A KTERÝ TO, JAK SE ŘÍKÁ, ODVEZL A
VYKLÍZEL, TO BYL NEJČISTŠÍ ŘEMESLNÍK, JAKÉHO JSEM POZNAL. ŘEKNE SE KAMNÁŘ,
ŠPÍNA, PRACH, SAZE. TEN BYL TAK OPATRNÝ A TAK SI VÁŽIL, TAK JSEM SE HO POTOM
PTAL A ON ŘÍKAL: NO, MY VÍME, ŽE JSME NEJŠPINAVĚJŠÍ ŘEMESLNÍCI V BYTĚ, TAK
NÁS VŽDYCKY PÁNI MISTŘI, TO BYL TAKOVÝ STARŠÍ PÁN, UČILI, ŽE NAPŘED SI MUSÍME
VŠECHNO ZAJISTIT TAK, ABYCHOM NEUDĚLALI NEPOŘÁDEK, A PAK ZASE PO SOBĚ VŠECHNO
UKLIDILI. ZNÁTE, Z ČEHO VZNIKL RÁM S POLIČKAMI, JAK SE TAM DÁVAJÍ TY
BIBELOTKY?
Ne.
TO BYLO
VYHOZENÉ ŠUPLE Z TISKÁRNY. JAK TAM BYLA PÍSMENKA. NĚKDO VZAL, VYČISTIL,
NATŘEL, DAL NA ZEĎ, DAL OKOLO TOHO RÁM A TEĎ DO TĚCH KOMŮREK TO ZAPLNIL
DROBNOSTMI. PAK SE TO ZAČALO VYRÁBĚT, DALO BY SE ŘÍCI NA MÍRU VĚCÍ, ALE PÚVODNĚ
TEN RÁM VZNIKL VLASTNĚ Z TOHO. TAKY TO BYL NĚKDO, KOMU SE TO LÍBILO, A
NECHTĚL TO VYHODIT.
Dostala jsem jednou
dárek, který mám strašně ráda, vlastně do dneška; staré okno, kde místo skel je
zrcadlo. A to je přesně šatním červotočem prožrané: rám, je to vlastně půlka
takového čtvercového okna a to je přesně to, co se mi strašně líbí, když je
možné to použít ještě k něčemu jako nový druh věci a to starý tam zůstane,
tak z toho já mám největší radost. Pomalovaná stará žehlička. Já jsem ze
začátku sbírala staré rámy, protože kupodivu ty moje obrázky se mi líbily ve
starých, dřevěných rámech, které nebyly moc zdobené, byly to spíš jenom
tvarově, takový ten začátek století a tvarově spíš to bylo zajímavé, než když
by byly ozdobené, ale pak jsem k nim měla takovou úctu, že vlastně jsem si
vždycky říkala, no, ale to je tak krásný rám, to do toho ten obrázek dát
nemohu. Netroufla jsem si dát do toho krásného rámu svůj obrázek. Takže nakonec
jsem to vyřešila tím, že jsem začala malovat po rámech, které jsem si nechala
dělat z tvrdého dřeva, hladké rámy, takže vlastně všechny moje obrázky
jsou malované tak, že vlastně vylézají obrázkama ještě nad rámy.
JÁ SI
MYSLÍM, ŽE TOHLE JE TAKÉ JEDNA Z VLASTNOSTÍ, JAK SE PŘIBLÍŽIT K TOMU,
ŽE UZNÁVÁME HODNOTY, KTERÉ ZDE ZANECHALI NAŠI PŘEDKOVÉ NEBO TEN, KDO BYL PŘED
NÁMI, ZVLÁŠTĚ JE TO ZRUČNÁ ŘEMESLNÁ PRÁCE, PROTOŽE JE V TOM I KUS CITU
DUŠE, KDYŽ NĚKDO ŘEKNE: ON BYL ŠIKOVNÝ, ON TO UMĚL. JENOMŽE, KDYBY SE TOMU
NEVĚNOVAL, PAK BY Z TOHO BYLY ZMETKY, CO MÁME OKOLO. TO JE NEŠŤASTNÁ DOBA,
KTEROU JSME PROŠLI, PROTOŽE ŠEĎ, UNIFORMITA PŘESTŘIŽENÍ DO STRAŠLIVÉ
NECITLIVOSTI. KDYŽ JDU DO STARÉHO DOMU, A VIDÍM, JAK JE TAM KRÁSNÁ ŠTUKOVÁ
VÝZDOBA NEBO NEMUSÍ BÝT KRÁSNÁ ŠTUKOVÁ, STAČÍ JENOM TY ROHY, JAK VY ŘÍKÁTE, JAK
JSOU UDĚLANÉ SECESNÍM ORNAMENTEM, ŽE TO JE VLASTNĚ ZALOMENÉ NĚKOLIKRÁT… A TEĎ
PŘESTO VEDE BOULE JAK SÁDROVÁ RUKA, KTERÁ SE TÁHNE PO CELÉM TOM DOMĚ, PROTOŽE
TAM VEDLI ELEKTŘINU A BYLI LÍNÍ SEKAT DOVNITŘ A PAK TO ZNOVU DÁT DO PŮVODNÍHO
STAVU, TAK VŠE PŘESEKALI A PŘEZDILI. JSOU TO STRAŠNÁ ZVĚRSTVA. VLASTNĚ NÁM TO
VŠE NĚJAKÝM ZPŮSOBEM FORMOVALO ŽIVOT. TEĎ ROZHODUJÍ PENÍZE. JSEM ALE PŘESVĚDČEN,
ŽE TEN NÁVRAT K TOMU, ŽE KRÁSNÉ BUDE OPRAVDU KRÁSNÉ…
To musí přijít, to tu
je, když vidím takové to umění, které je teď uznávané u nás, kdy je vlastně
všechno strašně negativní, jsou to odpudivé věci pro oko… vlastně, tak já nevím
proč to lidi dělají, jestli potřebují něco sdělit ze sebe nebo chtějí šokovat
lidi okolo, nebo já si myslím, že člověk by neměl posílat nic ze sebe, co je
zlé a ošklivé. Mě z toho až mrazí, hlavně mladí, když dělají takové zlé,
ošklivé věci, které… jak si za tím stojí… je to divné.
TO
PŘINÁŠÍ DOBA. CHTĚJÍ SE ZVIDITELNIT A VY VÍTE, ŽE TEN, KDO UDĚLÁ NĚCO
NEČESTNÉHO, ŠPINAVÉHO, ZLÉHO, KRUTÉHO, ŽE NAJEDNOU VYBĚHNE JAKO KOMETA, JAKO
METEOR ZAZÁŘÍ, BOHUŽEL TAKÉ TO MÁ TAKOVOU JEPIČÍ OPIČÍ ŽIVOTNOST. TEN, KDO JDE
POMALOU, KLOPOTNOU CESTOU DOBRA A SLUŠNÉHO CHOVÁNÍ, ŽE ZAPADNE. TO JE ASI TEN
HLAVNÍ DŮVOD, PROČ SE ONI MUSÍ NĚJAKÝM ZPŮSOBEM PROJEVIT. NAKONEC SE DOSTANEME
K RASISMU, A KDYŽ SE DOSTANEME K TĚMHLETĚM OTÁZKÁM, TAK JE TO NĚCO
PODOBNÉHO. BRÁNIL JSEM JAPONCE, BYL TO PROFESOR TOKIJSKÉ UNIVERZITY, KTERÝ NA
HAJLUJÍCÍ SKÍNY MLUVIL ANGLICKY A ONI JAKO, KDYŽ SE HLÁSÍ K TOMU, ŽE PATŘÍ
KE SKUPINĚ, CO PROPAGUJE NĚJAKÝ SVĚTOVÝ NÁZOR, TAK ANGLICKY NEROZUMĚLI. TAKŽE
JSEM JIM TO MUSEL PŘEKLÁDAT A PŘESTO TO NEPOCHOPILI, PROTOŽE ONI JDOU JEN ZA
MYŠLENKOU ZVIDITELNĚNÍ ZA KAŽDOU CENU, I KDYBY TO BYLO TÍM, ŽE SEM PŘIJDOU
HÁKOVÉ KŘÍŽE A BUDOU HAJLOVAT.
V tom hraje
jedna důležitá věc a to jsou mindráky. Tihle kluci, to jsou většinou takoví ti
nedozrálí… ještě to není pořádný mužský a už to není dítě a teď oni nevědí, jak
vybít svoji energii, kterou ještě neumějí, třeba nejsou hezký nebo… mají strach
z holek.
ANO,
PROTO HOLÉ LEBKY A PRÁZDNÉ VNITŘKY KOSTÍ…
Moje maminka mi
říkala krásnou větu, kterou já používám a taky jsem vštěpovala svým dětem:
nepleť si oči obdivu s očima údivu. Což si myslím, je opravdu strašně
krásný a rozumný slogan, protože lidi chtějí, aby si jich jiní všimli za každou
cenu, čili jestli je to obdiv nebo údiv je jim asi jedno, svým způsobem a
vlastně se chtějí zviditelnit, jak říkáte. Ale jestli z nich vyroste… co
potom… já neznám vlastně nikoho z blízka, takže nevím, co z nich
vyroste, jestli se z toho dostanou a jsou z nich normální lidi a
otcové od rodin nebo… co dělají potom. Mám osobní pocit, že zlo je u lidí,
kteří mají mindráky. Jsou vlastně slabí, tak určitě jsou potom daleko hrubější.
TO
BYCHOM SE DOSTALI DÁL.
Nemusí to být ani závist
u těch mladých. V jednotě je síla, jak říkají. Takže když je jich hromada,
všichni vypadají trochu stejně a teď někam jdou…
A JE TU
UNIFORMITA…
…a jim to dělá asi
dobře svým způsobem a možná ani do důsledku netuší, co to vlastně obnáší.
A KAM
TO DOJDE.
Je to hrozné, on
rasismus a tohle… Ono je to strašně složité: Mně se teď líbil někdo, myslím, že
to byl nějaký Čech žijící v cizině… Tam už právě taky u těch Cikánů je
problém už v tom, že oni nechtějí, aby se říkalo „Cikáni“, aby se říkalo
„Romové“, protože jak říkal pán z ciziny, proč se nezpívá „Romský baron
jsem já“. To se nikdy neříkalo, Romové, a Cikán byl člověk, který vůbec nebyl
negativní, byli to většinou fantastičtí muzikanti a měli svoje charisma
ohnivých očí a pro holky to bylo něco, co bylo strašně žádoucí…
…„CIKÁNKO
TY KRÁSNÁ“.
Lolobrigida ve
Fanfánovi Tulipánovi také byla Cikánka, to všechno byly nádherné postavy. Já
nevím, kde se to zlomilo, ale mám pocit, že by jim opravdu i slušelo, kdyby…
vlastně to byli Hippies, kteří cestovali po světě, chodili v kytkovaných
šatech, měli domečky na kolečkách a oni se k tomu hodili, výtvarně to bylo
krásné a je jasné, že Hippies nacpat do králíkáren paneláku, to je základní
chyba. To není rasismus, že bych nechtěla bydlet dohromady s nimi, tam je
otázka, jestli by oni chtěli bydlet se mnou. Že já jim mohu zrovna tak přijít
nevhodná jako oni mně. Ale je to způsob, jako zrovna si nevyberete partnera,
který žije nějakým stylem, a je úplně jedno, co je to zač, tak asi
v tomhle je jiná nátura, jiný pohled na život, jiné hodnoty, tam myslím,
že to bylo hrozně důležité, když měli své cikánské barony, kteří měli na ně
páku a poslouchali je, protože všichni potřebují v někoho věřit a někoho
poslouchat a oni… koho oni mají poslouchat? Toť otázka. Samozřejmě vymyslet pro
ně zaměstnání, které by je bavilo, je náročné. Vždyť ono je to stejné i
s těma bílýma rukama, ty chodějí s bílýma lebkami a tyhlety jsou zase
jiné a v podstatě je to stejná generace… Co se mydlej navzájem.
HNUTÍ
»HIPPIES« MĚLO NĚCO BLÍZKÉHO K PŘÍRODNÍMU ŽITÍ, TO ZNAMENÁ ŽIVOTU MEZI
KVĚTINAMI A MEZI PŘÍRODNÍM SPOLEČENSTVÍM A ONO JE VELICE PROBLEMATICKÉ SI TEĎ
ŘÍCI, KDO BY KOMU VADIL, KDYBYCHOM MĚLI ŽÍT VEDLE SEBE. JÁ JSEM TŘEBA ZVYKLÝ NA
URČITÉ ORGANIZOVÁNÍ SVÉHO VOLNÉHO ČASU I SVÉHO BYTÍ, ALE ONI TAKÉ, TAKŽE
VLASTNĚ TOMUTO ETNIKU MY JSME SE SNAŽILI (PONĚVADŽ JICH BYLO MÍŇ, NÁS BYLO VÍC)
VNUTIT JIM NĚCO, CO JIM VLASTNĚ OD PŘÍRODY NEJDE. JAKO KDYBY TEĎ NĚKDO VZAL NÁS
A NUTIL, ABYCHOM ŽILI ZROVNA TAK JAKO ONI. MY SE TOMU VZPÍRÁME, NÁS JE VÍC, TUDÍŽ
MÁME JASNOU PŘESILU.
Tam někde bude
zakopaný pes, ale co s tím udělat, to je složité. Oni jsou v podstatě
jako děti, oni jsou opravdu květinové děti.
MY SI
ŘÍKÁME, ŽE JSME NADŘAZENÍ NAD NIMI. NEJSME. JSME DALEKO UBOŽEJŠÍ NEŽ ONI,
PROTOŽE MY JSME CYNIČTÍ, MY ŘEKNEME: NO TAK ON CHUDÁK ZEMŘEL, ZAPLAŤ PÁN BŮH,
ŽE UŽ JE PRYČ. ALE ONI TOHLETO NEZNAJÍ, TAM JE TAKOVÁ TA ČISTÁ BOLEST. JEŠTĚ
DALŠÍ VĚC: ONI ŽILI V KASTĚ, KTERÁ BYLA NÍŽ A TI BOHATŠÍ BYLI NAD NIMA,
ONI SI MYSLÍ, ŽE MY JSME TA KASTA, KTERÉ SE MUSELO VŽDYCKY NĚCO VZÍT.
Protože čtu tyhle
románky, tak tam bylo, že vždycky, když přijeli Cikáni, tak to bylo… holky tam
za nimi táhly, takže hlídali ty svoje panské dcerky, aby náhodou tam černej
Cikán, co hraje na housle, je neobloudil, no a pak zavírali do kurníku slepice.
MY JSME
ZAPŠKLÍ JAK POROD V JEDNOM OUŘADĚ PŘES ČTVRT STOLETÍ, MRAČÍME SE NA SEBE,
VYMÝŠLÍME SI NA SEBE TY NEJOHAVNĚJŠÍ NEPRAVDY, MOŽNÁ, ŽE ONI BY NÁM MOHLI BÝT
VZOREM A ZASE OBRÁCENĚ, MY BYCHOM JIM MOHLI BÝT VZOREM, NE VNUCOVAT, ALE VZOREM
V TOM DRUHÉM. JENŽE MY JSME JIM TEN VZOR ZA TĚCH PADESÁT LET BOLŠEVICKÉHO
MARASMU UKÁZALI ÚPLNĚ JINAK. NEMŮŽEME SE DIVIT, ŽE SE ONI TAKTO
V DEZOLÁTNÍM STAVU CHOVAJÍ, TO JSME JE NAUČILI MY.
Vzpomenu na krásný
film Skřivánci na niti. Tam to bylo opravdu. Tam to bylo jasné. I když si ten
policajt s tou Cikánkou asi byli v něčem velice blízcí, tak vlastně
základ výchovy byl tak odlišný. Ovšem to nemusí být ani Cikánka
s policajtem, to stačí z dvou rodin děti, které narazí na stejné
problémy. Jenom to není tak, že nedělá ohýnky.
NĚKDO
ŘÍKAL, TEN PÁN BŮH MÁ ALE ČELÁDKU… ASI JE TO DOBŘE… JÁ SE JEŠTĚ VRÁTÍM
NAPOSLEDY K VAŠÍ TVORBĚ. MNĚ SE NECHCE VĚŘIT, ŽE BYSTE K NĚKTERÝM
VĚCEM PŘISTUPOVALA S ROZMYSLEM, NEBO S OBJEDNÁVKOU, TAKŽE VY SI
ŽIJETE VE SVÉM SVĚTĚ, KTERÝ VÁM PŘINÁŠÍ NAJEDNOU VŠECHNY TYTO PŘÍHODY, VŠECHNY
TYTO ÚSMĚVNÉ VĚCI, URČITÉ ŠTIPLAVÉ IRONIE A TAK DÁLE, VÁM MUSÍ TAK NĚJAK
PODSOUVAT, TAK NĚJAK VÁM TO TADY BĚŽÍ, TAK JAKO KINOGRAM, A VY SI Z TOHO
NAJEDNOU, NĚCO VÁS ZAUJME, VY SI Z TOHO VYBERETE A ZAČNE VÁS TO
NAHLODÁVAT, AŽ SI SEDNETE KE STOJANU, A ZAČNETE MÍCHAT BARVIČKY A ZAČNETE SI
PŘEDSTAVOVAT A UŽ TO ZAČNETE NANÁŠET…
V každém případě
si myslím, že mám představivost, mám to i ohledně stavění baráků. Umím si dost
dobře představit, když se tam dá tohle, tohle, jak to bude vypadat až to bude.
A zároveň mě třeba napadne, už dlouho to chci namalovat, ještě jsem se
k tomu nedostala: zahradní psí slavnost. Že bych si představovala takovou,
jako na americkém vyslanectví dělají Den díkůvzdání, ne Den díkůvzdání, státní
svátek v létě 4/7 na narozeniny Jirky Slívy, kdy je ta zahrada, tam je pavilon
postavený, takový ten barevný stan, mně by se líbily bílé židličky a tam všude
by seděli psi a lidé by je obsluhovali. A to už se dlouho chystám, takový
obrázek se zeleným trávníkem, s červenobílým stanem a ti psi… A to by byl
pracný obrázek, velký obrázek a já mám občas vizi a pak je těžké to
vyeliminovat, aby to vlastně na tom obrázku udělalo to, co si akorát
představuji. Aby to nebylo přeplácané, aby se to tam vešlo. Jako třeba od pana
Hrabala ten Kočičí král… a psali o něm, jak má ty kočky a jak denně jezdí do
Ralska krmit je mlékem a teď o nich psali, že jeden se tam jmenuje Pomeranč a
já nevím… A potom jsem do toho ještě viděla film od Jirky Menzela, ten jeho medailónek,
kde jsem ho viděla zase ve stromech, tam u chaty někde a vlastně z toho mi
vznikl obraz, který jsem namalovala. Já jsem se chystala celou dobu vždycky to
panu Hrabalovi vyfotit a poslat třeba jako novoročenku, ale vlastně jsem se
styděla nebo nevěděla, jestli to mám udělat nebo ne, až jsem to prošvihla a on
mně odletěl někam k holubům. Takže ho nikdy neviděl, a teď dokonce
uvažuji, že bych z toho udělala pohlednici, protože na té poslední výstavě
jsem zjistila, že plno lidí ho chce nebo se ptá přímo, jestli to nemám na
pohlednici a že buďto je to kvůli kočičkám, nebo kvůli panu Hrabalovi, že
vlastně se mi často stává, že dětičky si koupí obrázek nebo obrázkovou
pohlednici kvůli pejskovi a ten dospělý si to koupí kvůli tomu názvu nebo tomu
druhému plátnu, který obrázek má. U mne vznikají obrázky zvláštním způsobem,
jsou svým způsobem takové vize, někdy stačí, jak říkám přílet umělců na Pražské
jaro, Lítající umělci nad Rudolfinem, to byl nadpis v Lidové demokracii.
Plno takových obrázků… Mně se vůbec líbí ty pravověrní Židé, to jsou nádherné
postavičky. Pravověrní Židé, to jsou takoví ti s pejzama… Zrovna tak kněží
v Itálii. Taky si pamatuji na moment, byli jsme s Černým divadlem
v Itálii, ve Spoletu, měli jsme tam divadelní představení, bylo poledne a
my jsme s Jirkou šli z oběda a sedli jsme si na spoletské náměstí. To
bylo vylidněné, nikde nikdo nebyl a najednou na tom prázdném náměstí jeli tři
mniši na kole. Já jsem vůbec na ta kola, pořád někde… mě provázejí… Tenkrát
jsem to namalovala, nevím vůbec, kde je… Taky to byl tak strašně silný moment,
který jsem potřebovala namalovat. Zrovna tak jako můj první obrázek, který
málokdo pozná, co to je, který je na výstavě. To bylo vlastně taky
v Itálii, jeli jsme autobusem s divadlem a tam byl kopeček v neděli
ráno. Kostelík nahoře a ten kostelík byl úplně obložený kolama. Všichni přijeli
na kopeček nahoru, tam byli na mši… a to je vlastně první obrázek na výstavě…
Já jsem tenkrát ještě nemalovala, a polepila jsem takový kříž udělaný
z plátna a okolo tuší jsem udělala změť kol. Vůbec ta kola mě zřejmě
oslovila od začátku, takže už třeba Eva na hadovi, udělaný z hada kolo.
Konvalinky to samé, já nevím, proč jsem začala malovat konvalinky, teď už to
mám skoro jako podpis nebo bledule. Je to otázka, co to je… Já si myslím, že
inspirace je ze života všechno.
KDYŽ SE
ČLOVĚK ZADÍVÁ NA TY VAŠE OBRÁZKY, KDE MÁTE LIDIČKY, KDE JE TAKOVÉ TO HEMŽENÍ,
TAK NAJEDNOU MÁM POCIT, ŽE SE MOHU VRÁTIT O TŘISTA LET ZPÁTKY, A SICE
K MALÍŘI, KTERÝ MĚL NĚCO PODOBNÉHO JAKO JE VE VÁS …A SICE PAN PIETER
BRUEGHEL.
To by mě teda nikdy
nenapadlo, že by tam bylo něco společného. Tam z toho optimismu nečišelo.
PŘÍDE
NA TO, KTERÉ OBRÁZKY. TAM, JAK MÁTE RŮZNÉ SLAVNOSTI, KDE SE TANCUJE, KDE SE JÍ,
KDE SE HODUJE, KDE POBÍHAJÍ PSI, KOČKY, VŠECHNO TAM V JEDNOM TAKOVÉM TOM
POZITIVNÍM USPOŘÁDÁNÍ CHAOTICKÉHO VESELÍ.
Jenomže já ráda
maluji to, co vlastně není. Já se necítím být dokonalým malířem, takže já spíš
mám takové ty poetické vize, které se mi líbí. Někdy barevně potřebuji ten
obrázek dodělat, vizuálně… že pak ten obsah samozřejmě je důležitý, ale pak mám
pocit, že tam ještě něco chybí, tak tam přimaluji, co se mi zdá, že by tam mělo
být. Mohu namalovat něco abstraktního jako Slavnost psů, ale kdybych měla
namalovat slavnost na americkém velvyslanectví, tak to bude hrozné.
JÁ BYCH
SROVNÁNÍ, KTERÉ JSEM TADY MĚL, ZHODNOTIL, ŽE JE TO NĚCO NA ZPŮSOB VYZAŘOVÁNÍ
OPTIMISTICKÉ NÁLADY.
Za to já jsem
šťastná, za to já jsem vděčná a zřejmě to je opravdu dar, který jsem dostala,
že obrázky vyzařují pozitivnost.
VE VAŠÍ
TVORBĚ SE ZABÝVÁTE UŽITÝM UMĚNÍM, TO ZNAMENÁ HRNEČKY A RŮZNÉ VĚCI POMALOVANÉ,
KTERÉ VLASTNĚ ČLOVĚK MŮŽE POUŽÍVAT V BĚŽNÉM ŽIVOTĚ.
To jsou asi teď jenom
ty hrnečky, protože to jsem… Byla jsem pozvaná na mezinárodní sympozium do
Dubí, kde jsem malovala kobaltem na porcelán a vlastně poprvé v životě
jsem něco s tím kobaltem dělala. Je to zvláštní technika, porcelán je
nádherný. Způsob, jak se tam pracuje, mě úplně vyčerpal, byla jsem z toho
úplně hotová, takže na takovou tu práci, že bych tam jezdila na týden a dělala
od šesti do desíti v noci, to bych už opravdu nezvládla, ale při té
příležitosti jsme se tam domluvili: já jsem ty hrnečky různě pomalovávala do
filmu, každá má lásku, takže oni věděli, že mám malované hrnečky, malované kyblíky
a já nevím co všechno; říkali, jestli chcete, tak si něco vymyslete, a já jsem
si vymyslela námluvy klaunů, což jsou dva velké kafáče a měla jsem jako
podmínku, že se jich vyrobí jen omezený počet a ještě k tomu, že si na to
vymyslím i krabičku. Takže vlastně jsem k tomu udělala i krabičku jako
okno, kde se dá ještě dopsat „I love“ někoho a Český porcelán v Dubí to
udělal. Takže to je jediná věc, kterou jsem udělala užitkovou, jinak jsem se
ubránila různým malováním na skle, protože si myslím, že to není přesně to, co
bych chtěla dělat. Ale ten porcelán je krásný materiál, takže občas by mě to
docela bavilo.
JÁ JSEM
MYSLEL… PRKÉNKO NA MASO POMALOVANÉ, VÁLEČEK NA NUDLE, ŽEHLIČKA A PODOBNĚ, TAKŽE
TO JE POVÝŠENÍ VŠEDNÍCH VĚCÍ DO STAVU VZNEŠENÉHO.
Já mám ráda objekty.
Pamatuji si, kdysi dávno jsme byli na návštěvě u pana Brunovského
v Bratislavě a on měl staré dřevo napůl shnilé. On to zakonzervoval a
v prostředku popraskaného dřeva udělal hladkou plochu a do toho namaloval
madonu svojí dokonalou kresbou a to vím, že se mi šíleně líbilo. A zřejmě to
mělo na mě velký vliv. Já strašně ráda maluji na dřevo. Vždycky, když něco
vidím, tak si říkám, jak by se to dalo pomalovat. Třeba hrnce a tohle, co mám,
nebo objekty co mám na zahradě, pán koukající z hlíny, to bylo zase
dělaný… Já jsem měla výstavu na zahradě na dvorku v Budějovicích („země
živitelka“), kde byla zelená plocha a mně to přišlo divné. Říkala jsem si, tady
musí něco být. Tak jsem tam vlastně udělala tu velikou kočku s ptákem na
hlavě a u toho pána, jako by zakopaného v zemi, který kouká v cylindru a
na cylindru má hnízdo ptáků. Bylo to dělané přímo na výstavu do trávy. To byl
jeden druh věcí a druhá věc byl film, kde jsem potřebovala různé objekty, takže
já jsem měla pomalované bačkory a budíka a váleček a umyvadlo a všechno možné.
Vzpomínka na kytaru, to bylo… Náš Honza rozsekal kytaru jako malý a já na něj
měla hrozný vztek, tak jsem mu vlastně na tu zadní stěnu kytary namalovala
takového kluka, jak sežral kytaru, jak mu kouká kytara z pusy. Jmenuje se
to Vzpomínka na kytaru, a pak jsem i pomalovala nějaké housle… Já to mám ráda,
asi to souvisí s divadlem, protože já jsem dělala i rekvizity, malovala
jsem opony. Čím jsem starší, tak dělám větší věci, já už ta prkénka nemaluji,
nevejdu se s tím, vždycky když začnu malovat, tak ta prkénka mě už nebaví,
i když plno lidí to na mně chce, protože mě znají z té doby. Dokonce za
mnou přišla moc hezká manekýnka, byla mi představena a říkala: Víte, já vás
znám od malička, protože já znám váš plakát… já jsem s ním vyrostla… já ho
měla v dětském pokojíku. Což byl právě prkénkový plakát. Teď jsem nedávno
byla divákem… Maruška Rottrová Divadélko pod věží, tak tam právě jsem také
koukala na sebe… Přitom jsem už byla rozvedená, měla jsem tři děti, ale tam
vypadám jak dvacetileté tele… To jsem si říkala, že ta naivita přeci jenom se
nedá skrýt, že tam opravdu asi nějaká bude.
NAIVITA,
JAK VY ŘÍKÁTE, JE TO ČISTÁ DUŠE, KŘIŠŤÁLOVÁ STUDÁNKA, TA ČISTÁ DUŠE – PLUS VE
VAŠÍ TVORBĚ. BEZ TOHO BYSTE NEBYLA VY, BEZ TOHO BY NEBYLY VAŠE OBRÁZKY, A BEZ
TOHO BY ASI TAKÉ NEBYL TEN OHLAS.
Je fakt, že přicházím
k věcem podle sebe soudím tebe, což velice často narážím, a musím říct, že
když vidím svého syna, který, jak říká moje dcera Bára, je mi v mnohém
podobný, tak on mi leze strašně na nervy asi právě těmi vlastnostmi, které má
po mně. Asi to není i pro okolí jednoduché, ale já už jiná nebudu…
A TAKY
PROČ!
|
