Z dopisu francouzského rekruta z Verdunu, kde padlo 700 000 vojáků:
Milá matko, překročili jsme les Vaux Chapitre. Je to hrůza, jeden trychtýř vedle druhého, v každém leželi tři nebo čtyři mrtví, Francouzi i Němci, jeden přes druhého. Jsou tady mrtví z října, pod nimi ti, co zemřeli v červnu, a pak už jen holé kostry těch březnových. Někteří ještě vypadají, jako by spali, modré a šedé uniformy jsou dnes nazelenalé. Nacházíme kusy těl, jsou téměř jako stromy, které tady nemají ani koruny, ani větve. Střely je roztrhaly až ke kořenům. Je tady pusto a ticho. Obrovský hřbitov lidí. Přeskakujeme mrtvé, bojíme se jich. Zítra jdeme do útoku. Modli se za mne.

Proč vznikla Druhá světová válka je celkem snadné pochopit, i když to kupodivu ví jen málo lidí. Byla pouhým pokračováním První, musela tedy i stejně skončit. Byla projevem iracionality poraženého a frustrovaného Německa, oddaného novému falešnému náboženství – fašismu. Ještě méně lidí ví, proč začala První. Důvodů nepochopení je víc. Mnohé se zamlčuje i po 100 letech...

Druhá světová válka se v médiích prakticky neustále probírá. První světová válka, probíhající právě před sto lety, z nepochopitelných důvodů mnohem méně. A pokud ano, tak více či méně chybně. Význam 1.sv.války je však daleko větší.

Znalosti o Velké válce u naprosté většiny lidí začínají atentátem na Františka Ferdinanda d’Este a konči dobrým vojákem Švejkem. Je hodně složité pochopit proč začala. Ani v literatuře to není zcela správně. Pouze se uvádí, že to byla reakce na vyhlášení války Srbsku, což je jen malá část pravdy.

V mnohém byla skutečně první, zejména v celosvětovém rozšíření, v nové vojenské technice a taktice boje. Také pouze v ní se masově použily bojové plyny. Měla obrovský dosah. Způsobila posílení fašismu a komunismu. Zásadně ovlivnila současný stav Evropy. Zapojilo se do ní i mnoho českých vojáků. Desetina z nich, asi 150 000 padla, památníky jsou v každé obci. Bojovali celkem v sedmi armádách. Tragédií bylo, že se naši vojáci, poslaní na frontu císařem, se střetávali v boji s našimi legionáři... Pokud byli zajati, byli popraveni pro velezradu.

Jaká byla situace před válkou? Ta doba, někdy nazývaná Belle epoque byla obdobím všestranného růstu jak ekonomického, technického, kulturního i politického. Velmi početnou se stala dělnická třída a začala se politicky vymaňovat ze svého bídného údělu. Pozdější ještě horší  válečné a poválečné podmínky posilovaly její vliv.

Všichni viděli budoucnost v růžových barvách. Nejrychleji se rozvíjelo Německo, ale vadilo mu, že nemá odpovídající postavení ve světě a kolonie. Jen paběrky. Chtělo je vzít Francii. Proto silně zbrojilo, chtělo se loďstvem vyrovnat Británii, která to brala jako hrozbu. Tehdy byl počet obyvatel Evropy velký a rychle se zvětšoval, což způsobovalo obavy, zda se je podaří uživit, což posilovalo militarismus.

Při studiu Velké války je třeba si uvědomit velké rozdíly v názorech na válku dříve a nyní. Ty se považovaly za zcela přirozenou součást života. Neustále se válčilo, téměř každý s každým, a opakovaně. Jen několik jedinců se snažilo o mír a byli za to napadáni. Mír byl tehdy pokládán jen za dočasnou přestávku mezi válkami. Že by byl trvalý si přálo jen několik pacifistů. Velký konflikt totiž už mnoho desetiletí nebyl, na hrůzy bojů se pozapomnělo.

V každé zemi byly vlivné kruhy pro válku a jiné proti ní. O Velkou, tedy světovou válku však stáli jen Rusové a také ji mobilizací spustili. Ostatní měli z velkého konfliktu strach, protože si uvědomovali, že vojenská technika silně posílila, zejména dělostřelstvo a kulomety. Obávali se rozšíření konfliktu na celou Evropu a svět. Bylo totiž jasné, že Francie i Británie mají zámořská území, ze kterých budou brát vojáky i vojenský materiál. Tedy z Afriky, Indie, Austrálie, Nového Zélandu i z Kanady!

Obě koalice byly smlouvami sestaveny už dávno. Itálie, Německo a R-U a jedné straně, Francie, Británie a Rusko na druhé. Už v roce 1912-13 byla válka několikrát na spadnutí. Důvodů bylo mnoho, zejména militarismus, chamtivost. A také nacionalismus, panslavismus, pangermanismus. Hodně diletantismu a naivity, jež se jim vymstila. Protiválečné nálady byly v naprosté menšině. Všechny země měly územní nároky na sousední státy. Proto byly potencionálními útočníky. Nepřátelství, nedůvěra a neinformovanost byly všude.

Jaká byla situace v evropských zemích? Měli ofenzivní strategii boje, vůbec neuvažovali o obraně. Měli vztek, že jim Německo sebralo Alsasko-Lotrinsko a chtěli ho zpět, ale měli obavy z moci Německa a proto se smlouvou spojili s Ruskem, pak i s Británii. Ta na konfliktu neměla vůbec zájem, šlo jí o kolonie a světový obchod.

R-U mělo velké vnitřní problémy. Anektovalo Bosnu a Hercegovinu a někteří generálové plánovali útok na malé proruské Srbsko. Velký konflikt s Ruskem ale nechtěli. Zejména Františku Josefovi se nechtělo do jakékoliv války, léta se mu dařilo udržovat mír. Neměl důvěru ve své národy ani armádu jako Německo.

Byl to žalář národů, které čím dál více chtěly větší svobodu, sebeurčení. Srbsko usilovalo o spojení všech Jihoslovanů do Velkého Srbska, což byla pro R-U velká hrozba, protože by to znamenalo odtržení Chorvatů, Slovinců atd. Obávalo se, že i Poláci, Češi a další by se chtěli od něj oddělit. Řešení viděli v jejich zastrašení útokem na Srbsko.

Nejmocnější bylo sebevědomé sjednocené Německo a rychle rostlo. Militarismus tam byl vždy silný. Rychle se stávalo velmi nebezpečným pro celou Evropu, jako kdysi Napoleon. Vadilo mu, že tomu neodpovídá jeho postavení ve světě a chtěli i víc kolonií. Německo i R-U se cítilo být obklíčeno nepřáteli a prosazovali preventivní úder. Jejich generálové chtěli změnit mapu světa.

Mnohonárodní slepence neměly výhledově šanci obstát, národy monarchy stále více odmítaly. Zaostalé Rusko ve válkách prohrávalo, mělo málo schopných velitelů i politiků. Přesto se po prohrané válce s Japonskem rychle rozvíjelo, ale carismus se stával stále více nepřijatelný. Slabý car věděl, že na svou roli nestačí. Jedna revoluce byla potlačena, ale další byla na obzoru. Své vnitřní problémy chtěli řešit celoevropským konfliktem, což bylo nesmyslně sebevražedné. Na počátku války sice všude národnostní problémy v euforii utichly, ale pak prudce zesílily.

Do války se bohužel těšili i mnozí obyčejní lidé v Rakousku, Německu i Rusku. Dokonce financovali válku dluhopisy. Viděli v ní nové dobrodružství, i seberealizaci a zisk. Vůbec netušili, o jaké hrůzy jdou. To ale nevěděli ani generálové. Myšlení všech, zejména vojáků, setrvávalo v dobách daleké minulosti. Netušili, jak převratné změně je čekají. Že bude úplně vše jinak než bylo.

Generálové všech stran lpěli na zastaralé strategii z prusko-rakouských válek. Plánovali bleskovou válku a tvrdili, že vítězství bude do konce roku. Jak strašně se mýlili! Ze strategického hlediska to bylo směšně naivní. Hlavně tím zaplašili obavy z války. Přitom jistě chápali, že porážka by pro ně měla katastrofální následky. To byl konec krásné Belle epoque.

Mylně se uvádí, že světovou válku začal atentát na nástupce trůnu Ferdinanda d’Este a jeho ženu, ale to byla jen rozbuška. Skutečným počátkem světové války byla až mobilizace Ruska. Srbsko se bralo jako potencionální budoucí oběť pouze balkánských válek. Moc Osmanské říše upadala, všichni se snažili mu urvat mu, co se dá.

Útoků atentátníků  bylo tenkrát mnoho. Mladá Bosna bylo široké studentské hnutí, které se zabývalo nejen intelektuálními debatami, ale i plánováním a prováděním jednotlivých teroristických akcí proti představitelům nenáviděného okupačního režimu. Spolupracovala s  tajnou organizací  Sjednocení nebo smrt (Černá ruka)  tvořenou několika srbskými důstojníky pod vedením plukovníka srbského generálního štábu  Dragutina  Dimitrijeviče (plukovník Apis). Byl specialistou na atentáty, již jeden na císaře provedl, ale nezdařil se. Později, v roce 1917, byl Srby popraven za velezradu.

Ti jim dodali  zbraně a základ výcviku. Srbská tajná služba je přepravila do Bosny. Již dlouho vytvářeli síť agentů v Bosně a zásobovali je zbraněmi. Nikdy se však neprokázalo, že za atentátem byla srbská vláda. Ministerský předseda Srbska se prý o plánu dozvěděl, ale obával se útoku R-U a vydal rozkaz atentátníky, kteří byli na výcviku v Srbsku při pokusu o přechod do Bosny zatknout, což se nestalo.

Přesto není možné vyloučit, je to dokonce pravděpodobné, že atentát byl vládou Srbska připraven. Vždyť jen tak mohli očekávat, že se jim jejich smělý plán podaří. Sjednocení Jihoslovanů nebo smrt, tak silně o to usilovali. Museli přece vědět, co atentát způsobí. Velkou válku a rozpad R-U, o což usilovali. Věděli, že jsou budoucím cílem armád R-U a že sami bez pomoci nemohou útok odrazit.

 Chorvaté a další Jihoslované s jejich plánem nesouhlasili, nechtěli být pod jejich vlivem. Skončilo to jejich krvavou Krajinskou válkou v 90.letech 20.století a rozdělením Jugoslávie.

Ze strany Srbů, atentátníků i rakouské zabezpečení státnické návštěvy Ferdinanda d’Este bylo vše velmi diletantsky připravené, ale výsledkem mnoha náhod byl zdařený atentát.

Paradoxně Ferdinand d’Este měl nejpokrokovější vizi císařství. Atentátník zastřelil toho, kdo byl proti válce s Ruskem! Chtěl dát větší volnost Jihoslovanům v R-U, což se Černé ruce nehodilo, protože by se tím zmenšila možnost, aby Jihoslovany získali oni. Byl ale proti velkému vlivu Uherska v říši, což by asi skončilo válkou uvnitř monarchie.

Co se ten měsíc po atentátu dělo v hlavách rakouských, německých i ruských generálů? To je zásadní otázka. Strategie šílené války byla dokončována. V podstatě o ní rozhodovali víc než císaři a car. Ti byli jen figurky v jejich hře.

Měsíc po atentátu dalo R-U Srbsku ultimátum. Chtěli vydat organizátory atentátu a vyšetřovat přímo v Srbsku. Bylo jasné, že to Srbové odmítnou. Ze zdařeného atentátu měli velkou radost. Pak jim císař vyhlásil válku, protože nedomyslel rozsah nebezpečí.

Tím vina za rozpoutání války na Balkáně padá i na něj. Měl tušit dominový efekt, že hlavní spojenec Srbska je Rusko a může odpovědět mobilizací jako záminkou na rozpoutání Velké války. Ale kdyby to neudělal, prestiž jeho i R-U by silně utrpěla.

V literatuře se bohužel pomíjí příčina rozhodujícího kroku – důvodu vyhlášení ruské mobilizace. Jako důvod se běžně uvádí reakce na vyhlášení války jeho spojenci, Srbsku. Logika mobilizace byla však daleko složitější, vlastně se jednalo o rafinovanou léčku.

Nebyla to první příležitost. Již při rakouské anexi Bosny Rusko uvažovalo o mobilizaci, ale nepodařilo se jí sehnat podporu Francie a Anglie. Vyhlášení války Srbsku byla vlastně urážka Ruska, které chtělo všechny Slovany sjednotit pod svým velením. Pokud by nereagovalo, jeho prestiž by upadla i před vlastním obyvatelstvem.

Bylo to zdánlivě nesmyslné rozhodnutí. Vždyť Rusko nemělo ani desetinu potřebného vojenského potencionálu! Nemohlo nad Německem a R-U vyhrát. Brzká porážka byla jasná od počátku. A proč šli do tak velkého rizika zvratu lokálního konfliktu do světového?

Klíčovou otázkou však je, kdo byl pro Rusko největším nebezpečím. Odpověď je snadná, Německo se svým mýtickým Drang nach Osten. A i jeho spojenec R-U. To asi bylo v pozadí vyhlášení mobilizace.

V programu „Co očekává Rusko od války?“ z roku 1915 (!) P. Miljukov napsal, mimo jiné: část Polska, část Rakouska-Uherska, Arménii (na úkor Turecka) a Cařihrad, a samozřejmě ruské Srbsko. Bez porážky Německa a R-U tento plán nešlo realizovat. Kdepak nějaké malé Srbsko... Velmoci mají velmocenskou politiku. Pokud by Rusku šlo jen o něj, udělalo by to jinak.

Rusové přece museli vědět co se stane a také se stalo to, oč usilovali – válka všech proti Německu a R-U. Pomohli mu, včetně USA a dalších, proti své vůli porazit hlavního nepřítele. Rusové však nevydrželi dost dlouho bojovat a východní fronta padla. Ale brestlitevský mír a jeho kruté požadavky zanedlouho pádem Německa přestaly platit.

Největší vina za válku tedy padá na Rusko. Mobilizace velké země nevyhnutelně znamená velkou válku... Stačilo jen vyhlásit mobilizaci, dál už se konflikt rozvinul sám. Tím byla německá armáda vázána na západě a mohli ji napadnout na východě, což udělali.

Německý císař Vilém II a jeho štáb léčku nepochopili. Cara několikrát přemlouval, viz Příloha, aby mobilizaci zastavil, nebo mu bude muset vyhlásit válku a mobilizovat také. Car kolísal, projevil svou nerozhodnost a neschopnost orientovat se ve strategii a odhadnout rizika. Jednou dokonce na krátkou dobu změnil úplnou mobilizaci na částečnou. Byl ve vleku generálů. Ti mu lživě tvrdili, že už se mobilizace nedá zastavit. I R-U se snažilo dohodnout se s Ruskem o nerozšiřovaní konfliktu, ale marně.

Francouzský předseda vlády na návštěvě v Rusku se dokonce vyjádřil, že doufá, že konflikt na Balkáně zůstane lokální. Rusové ale už měli jasno. Nebude, vtáhnou Francii do války proti Německu pouhým vyhlášením mobilizace.

Vžijme se do pozice Německa po vyhlášení ruské mobilizace. Opravdu bylo obklíčeno nepřáteli. Němcům šlo o čas, rychle využít dobu než Rusko provede mobilizaci a zaútočí.

Byla tu jedna možnost o které německý císař Vilém II uvažoval. Část armád poslat na východ proti jistému útoku Rusů, část nechat na obranu proti možnému útoku ze západu. Obával se však útoku Francie vázané smlouvou s Ruskem, spolu s Británií. Británie by jistě odmítla jít do války kvůli bezvýznamnému Srbsku a Francouzi by si sami netroufli. Na druhé straně však chtěl jejich kolonie.

Tak se Francie zeptal. Odpověď byla - uděláme to, co nám bude vyhovovat. To si vyložil jako válečný plán, ač skutečné nebezpečí útoku Francie bylo malé. Domlouval se proto s Anglií a Francií o zárukách neútočení, ale vznikly jen zmatky.

Kdyby se Francie jasně postavila proti ruské mobilizaci a eskalaci války, mohl se váhající německý císař vzdát útoku na západě. Vyklidila sice desetikilometrovou zónu za hranicí, ale Němci tomuto gestu nedůvěřovali. Británie se snažila situaci uklidnit, ale ani to se nepodařilo.

Nic takového jako OSN bohužel neexistovalo. Válku na západě tedy způsobila i nedostatečná komunikace mezi znepřátelenými státy. To byla tragická chyba, protože se tak válka stala světovou.

Německá generalita pak realizovala dlouho připravený Schlieffenův plán, jak útokem přes neutrální Belgii vyřadit z boje Francii a Británii než Rusko zmobilizuje a pak se vrhnout na něj. Tento plán předpokládal dobu mobilizace Ruska 6 týdnů, je to obrovská země a železnic málo! Tento plán však byl zastaralý a zcela chybný, což si neuvědomovali:

• Neznali úskalí zákopové války, ač byla zcela jistá vzhledem k masivnímu použití kulometů a děl. Jezdectvo už nemělo význam a tanky ještě nebyly. Zbraně byly víc na obranu než na útok. Rychlé vítězství nebylo možné.

• Ruská mobilizace trvala daleko kratší dobu než plán očekával. Jeho vojska porazila slabou německou obranu. Vznikla panika a ústup.

• Proto se plán Německu nepodařilo splnit a bojovalo se na dvou frontách, pro Německo je to tragická situace

• Boj proti neutrální Belgii postavil Německo do pozice útočníka a viníka světové války. Přinutil Francii a Anglii i s jejich spojenci vstoupit do války, ač se jim nechtělo. Němci ani neměli na jejich území nároky, vyjma kolonií.

• Anglii ani porazit nemohli, neměli vyloďovací loďstvo a nadvládu na moři. Jen z tohoto důvodu byl útok nesmyslný, ba sebevražedný.

• Porazit velmoci na východě i západě bylo příliš velké sousto. Zničil by vyváženost sil v Evropě. I kdyby je porazili a chtěli je udržet, nešlo by to. Zbytek světa by se cítil ohrožen a ještě větší konflikt by byl jistý.

• Měli se spíše zabývat co s R-U, které bylo výhledově zcela nestabilní

  Rusko rychle mobilizovalo a agresivně zaútočilo na málo chráněné Východní Prusko a další armádou na R-U v Haliči. Mělo před sebou dva velké protivníky a jejich obrovské území, na které v žádném případě nemohlo stačit. R-U a Německo disponovalo obrovskou vojenskou silou. Byli daleko vyspělejší ve všem. Přesto Rusko mělo zprvu úspěchy.

  Rusko však nikdy nemělo dostatek munice. Velení vojáků na všech stupních vázlo. Měli početní převahu, ale vojáci byli často negramotní, nepřipravení a někdy i bez bot. Neměli potřebné mapy, ani železnice, ani nešifrovali svou komunikaci. O jejich rozkazech proto nepřátelé věděli! Budoucí katastrofa byla naprosto zřejmá.

  Rusku však pomohlo, že se Německo soustředilo na útoky na západě, kde však záhy uvízlo v pozičních zákopových bojích. To byla zcela nová situace na bojištích. Nedostálo svému slibu silné a rychlé pomoci R-U, které zůstalo proti Rusku dlouho téměř samo. Lze ale spekulovat, že k porážce Francie Německu chyběly právě ty sbory, které poslalo na východní frontu, když již byli nedaleko Paříže.

  Obrovské ztráty vojáků nemohlo R-U tak rychle jako Rusko nahradit, několikrát bylo jejími ofenzívami zahnáno a téměř prohrálo. Pomáhali mu však účinně Němci. Je kupodivu téměř neznámou skutečností, že Rusko dobylo i velkou část dnešního Slovenska. Pak mu začal docházet dech a bylo oběma armádami zatlačeno hluboko do vlastního území.

  Rusku pomohla i Itálie. Ze spojence R-U se na počátku války stala neutrální země. Když jí však Francie a Británie slíbila Terst s okolím, vyhlásila v r.1915 bývalému spojeni-R-U válku. Později dokonce odmítala jeho tajné mírové návrhy, aby slíbená území dostala. Daleko se na jižní frontě nedostala, později byla zahnána daleko na vlastní území. Když ale válka končila, vyrukovala a chtěla zabrat co se dá.

  Ale i rozvážná Anglie se dopustila hrubých chyb. Např.mladý Winston Churchill prosadil spornou plavbu přes Dardanely do Černého moře. Prý pomoci ruským spojencům. Neuspěli, tak přešli na pozemní boj. V těžkých bojích s tureckou armádou u Gallipoli byli s obrovskými ztrátami 250 000 vojáků odraženi. Byla za tím hlavně touha zmocnit se tohoto strategického území, spojnici Středozemního a Černého moře, o které se vedlo tolik válek.

  Po dvou letech bojů se již zbídačelá vyhublá veřejnost i vojáci válčících stran stavěli proti válce, která neustále pohlcovala miliony padlých a vítězství bylo v nedohlednu. Do války se v dubnu 1917 zapojilo USA se svými spojenci a bylo jasné, že Německo válku nevyhraje.

  Nečekaná rozbuška atentátu měla hrozné následky. Velké válce šlo zamezit, udělalo se pro to dost.  Pro R-U dokonce r.1916 jednal pověřenec císaře s Francouzi o mír. To se později prozradilo a o jejich armádě pak rozhodovali jen Němci.

  Protiválečné nálady a vojenské neúspěchy byly v Rusku příčinou pádu cara. Ale ani Prozatímní vláda nechtěla válku ukončit a tím porušit slib spojencům. To byla velká chyba. Příležitosti se chopili bolševici v čele s Leninem a nabídli Německu mír, pokud převezmou moc.

  Nastala paradoxní situace. Němečtí císařští militaristé penězi i zbraněmi podpořili ruské komunisty a ti opravdu získali moc a podepsali potupný brestlitevský mír. Vojenský úspěch však znovuoživil militaristické naděje Německa. Konečně mohlo poslat své armády na západní frontu. Bylo to však již marné. Po počátečních úspěších zase začali prohrávat. Docházel jim už dech. V této válce se znovu potvrdil poznatek, že obrana vlastní země je vždy úspěšnější, než útok na cizí zemi.

  První světová válka skončila příměřím s Německem dne 11. listopadu 1918. Uspořádání Evropy se řešilo až do r.1920 v Paříži na mírové konferenci, i to je dosti neznámá událost. I spletité podrobnosti vzniku Československa.

  Vítězové se však dopustili tragické chyby. Z pomsty vehnali poražené do bídy a to jim vymstilo. Frustrace Němců vedla k marné snaze znovu zvrátit porážku. Nadvládu nad Evropou prohrálo v obou světových válkách. Až Marshallův plán po 2.sv.v. udělat z nepřátel spojence byl správným řešením, který je za současným dlouhodobým mírem. Až dvě hrozné světové války dovedly Evropu k radikální změně. Proto je nyní přes 70 let klid.

  Zajímavé jsou otázky, co by se stalo, kdyby se sarajevský atentát nestal. Jak by se R-U a Evropa vyvíjela dál. Nebo kdyby Rusko nemobilizovalo. Nebo kdyby německá vojska nezaútočila na Francii, ale jen na Rusy... Zda by se světovému konfliktu dalo zamezit.

   Největším nebezpečím bylo Německo. Po sjednocení se velmi rychle rozvíjelo. Vadilo jim, že se to neprojevuje na jejich pozici v Evropě. Byli ochotni bojovat a měli na válku všechny předpoklady. V obou světových válkách měli nejlepší vojáky i techniku. Rusy by s R-U brzo porazili a přivlastnili by si velkou část jeho území. Pak by se možná vrhli na zbytek Evropy a ovládli ji. Dopadlo by to možná hůř než 1.sv.válka...

  Ani po ukončení války nebyl klid, lokální konflikty pokračovaly. Málo známým konfliktem je Sovětsko-Polská válka (1919-1921), která začala pár měsíců po konci 1.sv.v. Střetla se zde snaha sovětského Ruska ovládnout bývalé součásti carského impéria, jehož se cítilo nástupcem, se snahou Polska získat zpět veliké části Ukrajiny a Běloruska, které byly jeho součástí do počátku 18. století. Cílem bylo také vyvolat celosvětovou proletářskou revoluci. U Varšavy se však Polákům překvapivě podařilo sovětskou armádu porazit a zahnat zpět.

  Pozapomnělo se i na komunistickou Slovenskou republiku rad a o boji nové čs.armády s ní a s bolševickým Maďarskem hned po válce v r.1919. Byla to dramatická doba....

  První světová válka byla tedy výsledkem hlouposti a chamtivosti, ta Druhá čistého šílenství. Evropa byla jako sud prachu v sopce, byla jen otázka krátkého času, kdy vybuchne.  Rozpoutání obou světových válek je temnou skvrnou naší soudobé civilizace. Strategické záměry útočníků se nepodařilo uskutečnit a byly po zásluze potrestány. Proto je EU přínosem, brání opakování historie. Zabezpečuje i relativní bezpečí Česka, jež má v geopolitickém prostoru střední Evropy velmi těžkou pozici zůstat v nezávislosti.

   

  Příloha:

  Depeše mezi ruským carem Mikulášem II. a německým císařem Vilémem II. o zachování míru v Evropě.

   Dne 28. července 1914 telegrafoval císař Vilém carovi : "S největším znepokojením dovídám se o dojmu, jaký postup Rakouska-Uherska proti Srbsku vyvolává v Tvé říši. Bezohledná agitace, která byla po léta provozována v Srbsku, vedla k strašlivému zločinu, jehož obětí se stal arcivévoda František Ferdinand. Duch, který přiměl Srby, aby zavraždili vlastního krále a jeho choť, vládne ještě dnes v této zemi. Souhlasíš jistě se mnou v tom, že my oba, Ty a já, i jako panovníci máme společný zájem trvat na tom, aby pykali zaslouženým trestem všichni, kteří jsou mravně zodpovědní za ohavnou vraždu. Jinak však nijak nepřehlížím, jak obtížně je Tobě a Tvé vládě, vystoupit proti proudům veřejného mínění. Památce srdečného přátelství, které nás oba váže po dlouhou dobu, vynaložím veškerý svůj vliv, abych pohnul Rakousko-Uherskem, aby usilovalo o zřejmou uspokojivou dohodu s Ruskem. Doufám pevně, že mne budeš podporovat ve snahách, odstranit všechny potíže, které by ještě mohly vzniknout. Tvůj velmi upřímný a oddaný strýc ." Vilém.

  Dne 29. července 1914 telegrafoval car císaři Vilémovi : "Teší mne, že Jsi se vrátil do Německa. V této tak vážné chvíli Tě prosím, aby si mi účinně pomáhal. Hanebná válka byla vypovězena slabé zemi. Rozhořčení nad tím, které plně sdílím, je v Rusku ohromné. Předvídám, že velmi brzy nebudu už moci odporovat nátlaku, který je na mne konán a budu nucen učinit opatření, které přivodí válku. Aby se zamezilo neštěstí, jakým by byla Evropská válka, prosím Tě ve jménu našeho starého přátelství, aby si se vynasnažil ze všech sil přimět Svého spojence, aby nezacházel příliš daleko." Mikuláš.

  Dne 29. července 1914 císař Vilém odpovídá carovi : "Dostal jsem Tvůj telegram a sdílím přání po zachování míru, nemohu však, jak jsem řekl ve svém prvním telegramu, považovat postup Rakouska-Uherska za hanebnou válku. Rakousko-Uhersko ví ze zkušeností, že sliby Srbska, jsou pouze na papíře, jsou naprosto nespolehlivé. Po mém názoru sluší postup Rakouska-Uherska považovat za pokus obdržet plnou záruku, že srbské sliby vtělí se také v činy. V tomto názoru jsem utvrzován prohlášením rakousko-uherského kabinetu. Rakousko-Uhersko nezamýšlí teritoriální výboje na úkor Srbska. Mám tedy za to, že je Rusku naprosto možné setrvat vůči rakousko-uhersko-srbské válce v úloze diváka, aniž by bylo nutno Evropu strhnout do nejstrašlivější války, jakou kdy zažila. Mám za to, že je přímá dohoda mezi Tvoji vládou a Vídní možná a žádoucí, dohoda, kterou jak jsem Ti už telegrafoval, snaží se má vláda ze všech sil podpořit. Vojenská opatření Ruska, které by Rakousko-Uhersko mohlo brát jako výhružku, urychlí ovšem neštěstí, kterému bychom my oba rádi zamezili. Také moje postavení jako zprostředkovatele, které jsem na sebe vzal k Tvému apelu na moje přátelství a pomoc, bylo by podkopáno."  Vilém.

  Dne 30. července 1914 telegrafoval císař Vilém carovi : "Mému velvyslanci bylo uloženo, aby Tvou vládu upozornil na nebezpečí a těžké důsledky mobilizace. To samé jsem Ti sdělil ve svém posledním telegramu. Rakousko-Uhersko mobilizovalo pouze proti Srbsku a to jen část své armády. Jestliže Rusko, jak je tomu nyní dle Tvé zprávy a zprávy Tvé vlády, mobilizuje proti Rakousko-Uhersku, je ohrožena, ne-li znemožněna zprostředkovací úloha, kterou Jsi mne nejpřátelštějším způsobem pověřil a kterou jsem k Tvé výslovné žádosti přijal. Veškerá váha rozhodnutí spočívá nyní na Tvých bedrech. Nesou odpovědnost za válku nebo mír." Vilém.

  Dne 30. července 1914 car Mikuláš telegrafoval císaři : "Děkuji Ti srdečně za Tvou rychlou odpověď. Posílám dnes večer Tatičeva (carův pobočník) s instrukcemi. Vojenská opatření, která nyní nabývají platnosti, byla usnesena už před pěti dny a sice na obranu proti přípravám Rakouska. Doufám z celého srdce, že tato opatření nijak nebudou působit na Tvou pozici zprostředkovatele, které si velice vážím. Potřebujeme Tvého silného nátlaku na Rakousko, aby  s námi došlo k dohodě."  Mikuláš.

  Pozn.: Přesto Rusko pro zastavení války už nic neudělalo...

   

  Podrobnější info viz www.valka.cz a zde