|
|
|
| |
Hoří hvězdy na nebi
jak adventní svíce
a třeba je Bohu právě jako mě
když škrtám sirkou ve zšeřelém pokoji
a stíny tančí pod mým dechem ten vteřinu trvající tanec
při němž zaručeně vadnou ženy i růže
po nichž zůstává stejná vůně, kterou bych nazval ráno
a pak
když beru jim život
stane se tma
že toužím
zas přiložit oko k úplňku jako ke klíčové dírce pokoje
za nímž se svléká žena a s posledním kouskem prádla
pokaždé přichází rozbřesk
a tak nepřerušit kruh osvícení
a nedosáhnout tajemství
ani otázek
snad jen tvé vlasy vonící jako obilí
a tvá tvář propadlá v neviditelné světlo
jsou pocity, kterých se dotýkám spálenými prsty
mých zhasínání
a líbám tě ústy okoralými jako žíznivá hlína
protože hledám kam ukrýt svůj jazyk před slovy
abych nemusel
v tuto hodinu před psy a městem
prosit o tělo propadlé v čas
ani se dělit s mrtvými okolo o polibky a noc
neboť hořím
a až ráno zazvoní budík Fénixům
v tvých dlaních povstanu zas
a proti pádu deště budu padat
proti větru pošlu svůj prach
proti tichu promluvím
a budu ti loučením i návratem
této věčnosti
|
|
|