Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 28.5.
Vilém
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
ať žije Karl Friedrich May i Giacomo Casanova, ale hlavně Beránek s datem jako Charlie Chaplin na plný plyn: Pavel Vrba
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 7.1. (14:22:20)

ALŽBĚTCE TROCHU NĚHY POD VÍČKA JEJÍCH KOUZELNÝCH OČÍ

 

V Paříži jí poskytne přehršle euforie kankán, v Římě požehnání od papeže

nabírá mládí hrstí vrchovatou, jako jiní polobozi střádají žetony do soutěže

na dobrou noc ji doprovází kouzelnický Aladdin a luna

já bych si pro její síly přál, aby se jí leskla do šera štědrá fortuna

po Františkových Lázních zkoušel krovky třepotavý motýl

hotýlek užitečný hotýl, výletnický azyl, nostalgický kvartýr

třepotavý motýl, výletnický rozmar, bohatýr v kousku jen nepatrné poezie

to nejhezčí na dotek, na známkách tutovka, pozdrav alegorie hortenzie

jarní procházka v jejích gestech inventura „Suave Ventura“

matematicky geometricky ve století jednička, hýčkaná figura

sportovně pěstěná, s kšiltovkou aura neškodná cenzura

rozmarné léto s rozmarně natočeným cinzano a roztočenou zmrzlinou Vančura

čeká na ní ideálně jemný dámský kapesníček na nos

u její operace grácie Pierot a pozdrav Milady Horákové štědrá noc

úspěšná školačka, oázy hledačka, VIP třešnička i salónní hopla korba zvedačka

Ventura na její způsob až na vrcholky hor, kam jí nedokáže vystřelit víc sedačka



Poezie snů a naopak? Beran smíchu a poezie pan Pavel Vrba

(16.4.1938 jako Charlie Chaplin – 7.9.2011)

 

Známý písňový machr scénářů a textař psal básně, jak mu je sliny přinesly na jazyk a publikoval je knižně. Z jeho pozůstalosti nedávno vyšel v pražském útlém nakladatelství PRIMUS takový nenápadný svazek Charlotta. Obsahuje verše, v nichž se Vrba vyznal ze svého vztahu ke zlaté labradorce onoho překrásného jména, kterou se ženou měli doma na zahradě k dispozici. Snímky této feny také ilustrují soubor oněch „psích“ básní, z nichž jsme vybrali na sobotu do novin MF Dnes bohémsky poctivou ukázku citů na pochodu za Elle, elegancí té jedinečné Paničky, co je narozena během aprílka jen nekomplikovanou cestou?

 

 

VÝKŘIK A JEJÍ HAF

 

A pes mi vklouznul

zpátky do náruče

Oblíz mě napříč

Brumlal ržál i kňučel

Když pes mi prolez

k srdci v bezvědomí

Snad já to čekal

Proto neohromil

Sto roků samoty

měřily ty časy

Čas prostý čenichu

s Časem bezocasým

Pes se mi zatoulal

stejně jak já jemu

A já byl Golemem

bez Lásky a šému

Když jsem ho objal tak

jak pes objímá se

vyletěl Havran – Pták

a dones mi sem mou báseň

 

 

LEŽÍCÍ STŘELEC

 

V poloze ležícího střelce

ve které Charlotte lehává

podobná sonetu – znělce

z něhož je hlava bezhlavá

 

Rozloží své jehněčí kýty

jak maso trhovec na stánku

Dostane chuť i citů sytý

pohladit vrtivou oháňku

 

Ležící střelec na pažitu

(I pes je někdy obětí svých mýtů)

chystá se střílet po Létu

 

Jehněčí kýta hoví si tu

odráží slunce plné svitu

Charlotte ví své o slunném sonetu

 


Já future exploze, Mylady Sisi retroswing

já retro nářez, Angelika Alžběta včelí kissing

 

https://www.youtube.com/watch?v=ejlZS5K1DjE



VELKÉ INSPIRUJÍCÍ BOHÉMSTVÍ


Být po kolena v rajčatech

která přilétla na forbínu

A chytat mlhy na blatech

Hýčkat si sestru – kocovinu

Pak bodat štětcem proti plátnu

a platit vlastní zmýlenou

Milovat „sekáč“ co jsi zatnul

ve „čtyřce“ přímo nad Seinou

Mít v ústech čtyři harmoniky

Hrát v nádechu i výdechu

Z nádhery Žen mít věčné tiky (pomnožné)

Jak Šumař vylézt na střechu

Rydlem se courat linoleem

a cítit koně pod sebou

Venuši rodit v mořské pěně

a nestat se svou amébou

V barokních kašnách točit pivo

i když dnes zrovna nepění

Vidět a žít svůj vlastní Život

(Co to je vůbec UMĚNÍ?)


 


 

Umění, je to snad snivá „Gloria“ na šest skotačících písmenek?

 

Spamujete nebo flámujete sama sobě smysl, co když vyfasoval smysl zas jen nedůstojný level?

neřád může zaneřádit mnohé, leč láska má moc netrápit se, nikdy není rozmnožený plevel

u Dia ta drahá polovička na přehlídce rozvášněných emocí karnevalového nepokaženého Ria

s Alžbětou ve snu si zatančí má Gloria (dobrým náladám nehrozí angína, nepřekáží agónia)

není hlavně proklatá lest uvnitř čísla 666, má jen jednu čest pro Gloria, rytířskou na písmen šest

může být jedinečná lady Carneval se spoustou snů a přání vyobrazena žena osmým přitakáním gest

Harmoniko, zahraj, drahá polovičko, teď zase hrajete, inu hrajte a cenzuro, už zbytečnosti nemel J

hra je mezi námi jako šalvějový bonbon pro dva (no tak Drahá, tolik si to celé ve zlém významu neber…) 

 

 

TŘI KRÁLOVÉ AŽ NA VRCHOLKU EXTRA VÝZNAMNÉ PYRAMIDY

(PAŘBA VYVRCHOLENÍM, MOHOU I DNES ZNAMENAT JISTOU KAPKU POSLÁNÍ?)

 

Pyramida zůstane neochvějný prostředník mezi nebem a zemí

tak odsunem zas ošklivé děsy dál, strašidla blekoty Rumburačí až někam dál do podzemí?

Budujte nějak víc svou vlast a budujte svůj dvoreček

budujte svůj domeček a zůstávejte dál pro přátele,

pro přátele posila, na sraz na srozuměnou pošta, v poctivosti boreček

šifra mistra Leonarda nebo snad bulletin, který smolil Harlekýn

jistě pro Alžbětin věk mládí jedna dobrá pasáž chválí její esprit

Algebra má moc v prima sekundě, tahle zebra Alžběta válí: je v ní Estét ukryt

na každém metru se tu povaluje materiální imperativ mravního smetí

nechceme špinavou pověst obdržet každé přicházející čtvrtletí

ze zničené stráně vybudujme lépe než jen trvanlivou okrasu

ze zbědované company tři králové jdou a jako bouráci spatřují ihned význam, tak i svou trasu

temná stránka hříchu už ztratila vševědoucí zpackanou roli

neztrácíme rozum ani přátele, co znají prevenci jako v Provenci před moly

nosit dobrý oděv, to je víc než přece butiky a dobrá vizitka

dobré zaměstnání očaruje ihned mysl primáře, expres jako sanitka

čerstvý vzduch a stromy prospívají městu a rozhodně jim není hej

města a jejich vrstvy uliček nechtějí složitou budoucnost zdědit, odkaz jako děj

dostávat špatné karty ve větru a sami hrát tu nekonečně ochuzenou režii

jsem velmi dobrá spermie, neb se zoufalci já nadšeně nežiji

tři králové znají dary života jako plus, jako důležité výdobytky

na vysoké úrovni rozehrát populární tradici, ne tradičně přijímat paběrky a zbytky

k čemu využít rozlité mléko, příliš horkou polívčičku

buďte fajnšmekry, precizní mistři, svědci skutků, chce to dál stranit pro schopnou ručičku

vyšlapaná trasa na moderní navigaci

co sám do děje zasejete, to se Vám zase vrací

super debata bezprostředních boomerangů a think tanků myslitelů

vítejte u nesolidních vládních činitelů a sporných stavitelů

památky populace, já si živě pamatuji na zlaté chvilky kopulace

nechci být pochybná inscenace do světa pokroku a gratulace

33% génius a zbylých 67% intuice, vzpomínky nevyzpytatelných jevů

nezřídka génius je špatně, humor opepří a posouvá laťku udaných objevů

veselý duch rozveselí i rozvíří většinu renesančně duchapřítomných

daruje Vám renesanční dech pro zdraví jak tři králové v epizodách lednových 

Yo, pyramida energetická hodnota & ústa bez ustaraných „poseroutek“

pyramida není domovem ani portrétem zbytečných ztrátových loutek

pyramida jako prostředník vztyčená, její nálada více než odlehčená

pyramida radost a nálada, po kouscích věštěná, po kouscích vyluštěná

Imhotep = ten, který je vítán, přicházeje Alžběta = ta, která je chytrá rébusová vycházeje

Sluníčko = posvícení osvícení u stolu, nebo u vzájemné přírodní inscenace ne pro druhořadé aleje

 

 

IMHOTEP (ZÁZRAK ZVANÝ ČLOVĚK NAROZENÝ DEN PŘED MARILYN MONRŒ V DEN, JAKO WALT WHITMAN, ANO, BÁSNÍK A HITMAN, HITMAKER U ČAKER)

 

Všechno na světě se bojí času, leč čas se bojí neohrožených pyramid, napovídá nám arabské přísloví a vystihuje zároveň okrasný obrys pocitů i leckterého dnešního návštěvníka těchto mohyl míru nebo spíš pomníků nesmírného lidského úsilí a důmyslnosti. Snad ještě podivuhodnější se zdá být skutečnost, že přes propast téměř pěti tisíciletí se nám dochovala zpráva o jejich prvním staviteli. Imhotepova mnohostranná osobnost je pro současníka těžko pochopitelná – nejen pro časový odstup, ale zejména pro zvláštní symbiózu osu se symbolikou sympatických uměleckých, technických, vědeckých, organizačních a v nemalé míře i duchovních a magických schopností PANA STAVITELE, jako pro Čechy vždy znamenal Jan Kaplický. Právě toto spojení však bylo pro dávné Egypťany typické a zcela přirozené. Jejich způsob nazírání světa do myšlení snad pomůže objasnit letmá návštěva do nejstarších egyptských dějin.

 

 

ŘÍŠE NA NILU

 

Někdy ke konci 4. tisíciletí před Kristem dobyl hornoegyptský vládce Meni po dlouhých válkách Dolní Egypt, úrodnou nilskou deltu. Na rozhraní obou částí státu pak založil nové hlavní město zvané Bílé zdi – pozdější Mennofer, řecky Memphis. Dal vystavět královský palác a chrám boha Ptaha, stvořitele lidí. Podle egyptského historika ze třetího století před Kristem Manehtona byl po 62 letech vlády odstraněn zaživa nikoliv zlostným hochem, ale na lovu zlostnějším hrochem.

 

Králové prvních dvou dynastií sídlili většinou ve staré hornoegyptské metropoli Cinevu. Byli horlivými uctívači boha Usire, vládce říše zemřelých. Jejich hrobky byly objeveny v blízkém Ebozevu, Negadě a především u Mennoferu, na skalnaté plošině Západní pouště, zasvěcené bohu Sokarovi – u dnešní vesnice Sakkáry. Některé z hrobek byly rozlehlé cihlové stavby napodobující královské paláce s mnoha místnostmi, které musely pojmout obrovskou pohřební výbavu a někdy i stovky rituálně usmrcených služebníků. Celý život tehdejších Egypťanů byl totiž ovládán utkvělou, i když pochopitelným přáním motivovanou představou, že smrt lze přemoci. Tělo bylo pouze nutno za jistých obřadů mumifikovat a vybavit je všemi životními potřebami nebo alespoň jejich obrazy, schopnými magického zhmotnění. A protože mumie králů a bohatství je obklopující bylo třeba chránit před barbary, před zlomyslným poškozením nebo nenechavým zcizením, byly jejich hrobky budovány co nejtrvanlivěji. Tento soubor představ vyústil za vlády faraóna Džosera, zakladatele III. dynastie, do stavby první pyramidy – nejstarší monumentální kamenné budovy světa.

 

 

FARAÓN A JEHO VEZÍR

 

Za projektanta a stavitele stupňovité pyramidy krále Džosera označovala egyptská tradice po tři tisíciletí jeho rádce Imhotepa. Džoserovým nástupem na trůn začíná dle egyptologů epocha takzvané Staré říše, prvního skutečně centralizovaného státu v lidských dějinách a současně období mimořádného rozkvětu egyptského hospodářství a kultury. Džoserova moc sahala od Sinajského poloostrova s jeho nalezišti mědi a polodrahokamů až k hranicím s Núbií, které dal zajistit zdí.

 

Zdá se, že civilizační pokrok našel svůj výraz i v náboženské reformě. Král a bohatnoucí vrstva úředníků a velmožů poté, co přesídlili do Mennoferu, začali před pochmurným kultem Usíreovým dávat přednost pokročilejšímu duchovně–filozofickému systému slunečního boha Re. Odtud již vedla přímá cesta k myšlence pyramidy, po jejichž stupních měl faraónův duch stoupat k obloze, aby se zde spojil se životadárným Sluníčkem.

 

Imhotep jako velekněz boha Re a bohyně pravdy Maat byl jistě s těmito novými myšlenkovými proudy úzce spjat. Podle dochovaných písemných pramenů z pozdější doby se narodil v Anchtově, předměstí Mennoferu, dne 16. epifi, to je 31. května našeho kalendáře. Rok jsme nevyčmuchali, nechme to na povolanějších agentech nebo magnetech skutečnosti, snad to mohlo být někdy: baj vočko kolem roku 2 700 před Kristem. Otec, zastávající vysoký úřad „stavitele Horního a Dolního Egypta“, se jmenoval Kanofer, matka Chreduonch. Imhotepovi (v překladu „ten, který je vítán přicházeje“) se dostalo všestranného vzdělání. Oženil se s Bettynkou jménem Ronpe–nofret a měl s ní synáčka Rehotepa, který se stal rovněž dvorním architektem. Od něj pak odvozovalo svůj původ dalších 22 generací egyptských stavitelů.

 

Vědci dlouho pochybovali o Imhotepově reálné existenci. Ta byla prokázána až objevy archeologů v Džoserově pohřebním areálu v okolí stupňovité pyramidy, kde byly na dvou místech nalezeny nápisy s Imhotepovým jménem, například na podstavci Džoserovy sochy, kterou zjevně králi věnoval. Tituly, kterými je zde jeho jméno oslavováno celé dlouhé historické kroky a pak roky, naznačují, že tehdy ještě nebyl nejvyšším úředním činitelem říše, takzvaným catejem. Zastával „pouze“ úřad kancléře, správce královského paláce a velekněze boha Re. Zkuste si do Egypta dosadit tu dnešní postavičku kancléře Mynáře a nebudete se tomu kancléři vůbec usmívat. Fakticky druhým mužem ve státě se stal až později, zřejmě když se osvědčil při výstavbě králova pohřebního areálu. Úřad cateje, překládaný většinou jako „vezír“ nebo „první ministr“, v sobě slučoval zákonodárnou i výkonnou moc – zahrnoval funkci nejvyššího soudce, vedoucího archívů, ministra financí a náboženských kultů, ředitele královských dílen a staveb, veřejných a zemědělských prací i zásobování armády spásy. Protože vezír byl za tyto různorodé sektory zodpovědný přímo králi, musel být obdařen mimořádnou moudrostí, pečlivostí, předvídavostí a mít i detailní zásobu znalostí z různých oborů. Nesměl to být dnešní Mynář.

 

Na úzkou a přátelskou spolupráci mezi Džoserem a Imhotepem lze usuzovat z nápisu na „Hladové stéle“ na ostrově Sehel u Asuánu, který vypráví legendu o sedmi letech hladu i chladu v srdcích. Podle ní za vlády Džosera nedosáhly nilské záplavy po sedm let úrovně nutné k řádnému zavlažení polí. Byly spotřebovány všechny zásoby obilí a nastal prudký hlad, z něhož znechucený lid osočoval krále. Ten se obrátil o radu na Imhotepa. Vezír si vyžádal časoprostor, během něhož prostudoval s pečlivostí chrámové archívy, aby zjistil, kde jsou prameny Nilu a který bůh řídí jeho průtok. Pak králi nakukal, aby navštívil chrám boha Chnumeva na hranicích Núbie. Džoser si Chnumeva naklonil darem rozsáhlých polností včetně důchodů z nich plynoucích. Tím byl bůh „zainteresován“ na úrodě. Zjevil se Džoserovi v chrámu a slíbil do budoucna pečovat o blahobyt země. Z příběhu vyplývá, že Imhotep měl značnou pravomoc v určování duchovních rituálů, na nichž záviselo štěstí panovníka i celé říše.

 

Pověst Imhotepa jako mudrce a šamana a věštce se však opírala o jeho vlastní, dnes již nenávratně ztracenou literární tvorbu. Tradovalo se, že napsal knihy o architektuře a léčení. Nepochybně však byl autorem nejstarší egyptské „učebnice moudrosti“, která byla čtena a oceňována především pro eleganci formulací, díky níž byl nazýván mistrem pœzie, žádná vyrážka nákazy bambuly bez koulí ori rádoby koule, představte si v šedé kůře mozkové vyvinuté oriboule, jež iritují geometrii, žádný dekadentní tajtrlík. Šlo o specificky literární druh, psaný formou veršovaných ponaučení, která dává otec synovi. Na tuto stránku Imhotepovy tvorby existuje narážka v takzvané „Písni harfeníkově“ z doby kolem roku 2 000 před Kristem:

 

„Hle moudrost Imhotepa, Hardžedefa: žije podnes,

ale kde jsou oni? Kde jejich paláce? Jsou v sutinách!“

 

Píseň dále nabádá posluchačky (žádné hloupoučké posluhovačky na omšelé odrhovačky), aby užívali radostí tohoto světa a nečekali, až se změní v „zářícího ducha“. Na rozdíl od bezstarostného tónu této písně půvabů však Imhotepova ponaučení a tep srdce kladla pravděpodobně důraz na etické normy jednání, jako věrnost, lidskost, žádné pachtění za výdělky nebo snad svatokrádež.

 

Imhotep měl jistě znalosti i v astronomii – i když severojižní osa Džoserovy pyramidy se od světového severního pólu odchyluje o „celé“ tři stupně, zatímco u pozdějších pyramid jsou to někdy jen zlomky minuty. Pozdně antická literatura uvádí četné odkazy na Imhotepa jako autoritu v sestavování horoskopů. Podobně je připomínán i v římské alchymistické literatuře.

 

 

BOŽSKÝ LÉKAŘ

 

Největší reputaci bez rapu však Imhotep kupodivu získal v medicíně. O jeho léčebných zákrocích se nám nedochovaly žádné zběžné informace. Víme však, že v Egyptě bylo lékařství těsně spojeno s magií jako ostatně i četné úkony všedního života. Mezi povinnosti lékařů patřilo pečovat nejen o zdraví těla, ale i duše, jedno podmiňovalo to druhé. Imhotepovy lékařské praktiky určitě nevybočovaly z tohoto rámce, ale nesmírná důvěra a popularita, které se za svého života těšil, vedly po jeho smrti ke spontánnímu lidovému kultu, který po více než dvou tisíciletích vyústil v jeho zbožnění. Již za vlády faraóna Menkaure, přibližně stovku let po Imhotepově smrti, byl uctíván jako lékařský polobůh a byla obnovena jeho svatyně. Je pravděpodobné, že již tehdy zde byli též léčení lazaři, přičemž kněží využívali znalostí anatomie, nashromážděných při mumifikaci, léků někdy značně podezřelého složení a možná i placebo efektu a hypnózy na účel sugesce k navození kladných emocí u záporně se cítících pacientů. Imhotepova prestiž a věhlas se udržovaly i v dobách, kdy byl Egypt zmítán vnitřními nesváry nebo ovládán cizími velmocemi. Renesance starobylé egyptské kultury za vlády zajské dynastie vedla někdy kolem roku 500 před Kristem k jeho prohlášení za boha, což bylo u člověka nekrálovského původu cosi zcela neobvyklého. Rovněž jeho matka a manželka povýšily mezi bohy, pouze otec Kanofer vyšel „naprázdno“, avšak nezapomínejme na skutečnost, že právě on zasadil svoji neodbytnou spermii do toho určujícího užitečného tělíčka – dokonce byl ve své rodičovské funkci nahrazen hlavním mennoferským bohem Ptahem.

 

Když ve 4. století před Kristem Alexandr Makedonský zbavil Egypt nadvlády Persie, Řekové se v zemi rychle asimilovali, asi milovali. Převzali též Imhotepův kult, přejmenovali ho na Imuthes a ztotožnili jej se svým bohem lékařství Asklépiem. Imhotepův chrám, zvaný nyní Asklepieion, se stal známým v celém antickém světě. Přicházeli sem lidé z různých zemí ve víře, že je božský lékař zbaví jejich neduhů či neplodnosti nebo aby zde studovali lékařství a magii. Nemocnice vznikaly i při dalších Imhotepových svatyních v Egyptě a Núbii. Pacienti jako ori boule se k němu obraceli jako k „blahodárnému bohu, který slyší prosby člověka ať je kdekoli, uzdravuje a dává život“. Přenocovali v jeho chrámu a Imhotep se jim zde v noci zjevoval v podobě kněze a dával rady vedoucí k prospěšnému a nevyhnutelnému uzdravení.

 

*

 

Nedochovala se žádná autentická Imhotepova podobizna. Všechna jeho reliéfní zobrazení a sochy pocházejí až z pozdní doby. Je na nich zpodobněn jako mladý junák v prostém tradičním egyptském oděvu – krátké či delší lněné suknici, čtoucí nebo píšící na papyrus antitrus, později drží v ruce božské znamení života. Četné sochy zřejmě sloužily jako votivní dary, které pacienti věnovali chrámům z vděčnosti nebo s prosbou o uzdravení.

 

Mennoferský Asklepieion byl zrušen roku 383 po Kristu ediktem císaře Theodosia, který zakázal pohanské kulty. Následovalo ničení egyptských památek a dokladů duchovní kultury. Byly vypleněny stovky chrámů, barbary znehodnoceno prý až na 40 tisíc soch, rozmetána i knihovna Asklepieia. Impozantní ruiny Mennoferu rozebrali pak ve středověku Arabové na stavbu Káhiry. Dnes zbývá z města, kde kdysi Imhotep žil a exceloval, pouze palmový háj, močál a několik soch. Nebyla zatím objevena Imhotepova hrobka ani místo, kde stával jeho chrám. Egyptolog Bárta má velký sen obstát jako bezvadný stopař po Galaxii a najít tyto skryté souřadnice na Zemi. Pouze v poušti poblíž Džoserovy pyramidy, byly nalezeny dva lékařské papyry, které mohou pocházet z knihovny Asklepieia.

 

Poslední útočiště našel Imhotep na odlehlém ostrově Philæ, kde byl spolu s několika dalšími bohy uctíván až do roku 555 pro Betty s pěti údaji o 5 Pé našeho letopočtu. Tehdy se o tom doslechl císař Justinián a najust vyslal svého nejlepšího vojevůdce Narsa, vítěze nad Góty, aby toto pohanské hnízdo vyvrátil z kořenů. Některé Imhotepovy duchovní a lékařské praktiky však pokračovaly pod rouškou křesťanství až do konvertování na islám. „Tiše šišlám, když čtu išlám, verš byl zvorán, čet si korán“, dodal by s úsměvem Karel Kryl, neméně důležitý pro Čechy jako Imhotep pro Egypťany.

 

 

BUDOVATEL ROZKOŠNÝCH PYRAMID PRO OKO A PRO DUŠI

 

Imhotepova posmrtná „kariéra“ boha lékařství je svědectvím úcty k jeho myšlenkovému odkazu. Pro nás má však největší význam Imhotepova činnost stavitelská, jejíž pozůstatky jsou dnes jedinečným dokumentem uměleckým a navíc nám přibližují způsob života dávných Egypťanů i jejich nazírání na klíčové duchovně–filozofické otázky.

 

Manehto o Imhotepovi prohlašuje, že „vynalezl způsob stavění z opracovaných kamenů“ a dnešní badatelé s ním v zásadě souhlasí. V podzemních komorách královských hrobek byly sice stěny již dříve obkládány tesanými kamennými deskami, ale Imhotepovo světové prvenství může vážněji ohrozit jen kamenná mastaba, tvořící základ Džoserovy pyramidy – pokud se ovšem prokáže, že si zde Džoser přisvojil hrobku svého svrženého předchůdce Sanachta.

 

Ve starověku bylo Imhotepovo jméno spojováno rovněž se stavbou Hórova chrámu v Edfú – údajně podle plánu na kamenné desce, který ulítl nebo spadl z nebe poblíž Mennoferu. Nezachovalo se z něj však lautr nic, na jeho místě stojí obrovský chrám z ptolemaiského období. Jinou stavbou, připisovanou Imhotepovi, byla pevnost, zvaná „Brána Imhotepova“; nevíme ani, kde se nalézala. Naštěstí jeho nejvýznamnější stavba, stupňovitá pyramida u Sakkáry, se spolu s přilehlým komplexem budov zachovala v poměrně slušném stavu, který umožnil i částečnou rekonstrukci pro budoucí požitek budoucích generací.

 

Areál obklopovala přes 1 600 metrů dlouhá a 10 metrů vysoká zeď z vyhlazených vápencových kvádrů, dopravených sem z lomů na protějším nilském břehu. Byla členěna baštami a výklenky na způsob hradby královského paláce. Nacházelo se v ní 14 bran, ale pouze jednou bylo možno vstoupit, ostatní byly slepé. Návštěvník prošel dlouhou kolonádou čtyřmetrových, na způsob rákosových svazků žlábkovaných a barevně kolorovaných sloupů. Z přítmí koridoru se vcházelo na nádvoří obklopené zdí, zdobenou hlavami vzpínající se kobry, symbolického ochránce krále i celé země. Poblíž byl objeven tajemný Jižní hrob, o jehož účelu se vědci přou – byl určen pro nádoby s královskými vnitřnostmi nebo jako útulek jeho ochranného ducha Ka? Blíže k pyramidě se nacházel takzvaný Malý chrám s Džoserovou sochou, obklopenou vznosnými jemně žlábkovanými sloupy, které jako by byly předobrazem dórských sloupů řeckého Pantheonu. Stranou se rozkládalo nádvoří, určené pro slavnost Sed, třicetileté jubileum královy vlády. Zde měl faraón s korunou na hlavě a odznaky královské moci v rukou vykonat rituální běh. Slavnost byla pozůstatkem prastarých návyků, kdy zestárlý náčelník musel prokázat svoji zdatnost v zápase na život a na smrt. (Džoser se oslav nedožil, zemřel rok před tímto jubileem.) Nádvoří obklopují připomínky nepravých kaplí, za jejichž ušlechtilými fasádami, členěnými polosloupy s hlavicemi z přepadavých listů, jsou pouze masy kamene. Jejich zdánlivými dveřmi s vytesaným obrysem chodidel měl faraónův duch vycházet z říše mrtvých a vstupovat na symbolickou závodní dráhu při oslavách, které se zde konaly i po Džoserově fyzickém zániku.

 

Při severní stěně pyramidy byl zádušní chrám s bazény pro rituální omývání. Zde se dosud nachází malý, ze všech stran obezděný přístěnek. Nahlédneme-li okénkem dovnitř, díváme se přímo do tváře Džoserovi. Do této sochy měl vstupovat jeho duch, sledovat odtud obětní obřady a vdechovat vonné látky. Nehezká, naturalisticky pravdivá tvář, svědčí jako face book starého Egypta o energii a nezdolné vůli zakladatele Staré poučné říše.

 

Pyramida byla původně započata jako prostá náhrobní stavba, takzvaná mastaba. Novinkou byl pouze užitý materiál – kámen. Imhotep však zjevně hledal formu, která by lépe vystihovala ideu slunečního kultu a současně navěky hlásala královu slávu. V několika fázích byla mastaba zvětšována až vznikla šestistupňová, 61 metrů vysoká pyramida, bíle zářící vyhlazeným vápencovým obložením. V jejím podzemí je labyrint chodeb a pohřebních komor pro 11 členů Džoserovy rodiny a příslušné zásoby, uložené ve více než 30 tisících nádobách, mistrně vybroušených z alabastru a dioritu. Dochovaly se dva alabastrové sarkofágy princezen Entkaes a Hetefernebty v komorách, obložených modře glazovanými kachlemi. Králova hrobka z červené asuánské žuly, vyzdobená reliéfem, znázorňujícím Džosera v běhu při slavnosti Sed, je však prázdná. Pozlacená lebka, kterou zde roku 1821 objevil pruský generál Minutoli, odpočívá spolu s dalšími nálezy i s lodí, která je vezla, někde v bahnitém ústí Labe.

 

Imhotep svého panovníka přežil. V roce 1952 odkryl egyptský archeolog Gonem honem nedokončenou pyramidu Džoserova syna a nástupce Sechemcheta. Na její ohradní zdi přečetl vybledlý nápis: „Imhotep, catej… každý den“. Z toho vyvodil, že Imhotep na stavbu denně docházel, aby zde udílel instrukce a předával pracovní nákresy. V pyramidě nalezl Gonem ne honem zazděnou hrobku a v ní pečlivě sarkofág ještě s položeným pohřebním věncem. V očekávání jedinečného objevu sezval novináře a filmaře. Pak nechal sarkofág otevřít. K údivu všech byl však totálně vybrakovaný jak mozek pražského vypáleného nebo dopáleného vyznavače kultury hip–hop na sedmičce na Strahově. Následovalo obviňování z mrhání státních prostředků. Nešťastný archeolog nakonec podlehl sklíčenosti a v těžkém období skepse si sáhl na život.

 

Zde zatím končí Imhotepova stopa. Podle tradice zemřel 17. mesore, to jest 1. července – rok pochopitelně netušíme. V Egyptě se ještě po třech tisíciletích konaly v tento den vzpomínkové oslavy.

 

Imhotep vytvořil originální stavební styl tím, že do kamene převedl dřevěné a cihlové konstrukce královských paláců. Ale obdobně postupovali o dva tisíce let dál i Řekové či Indové. Imhotepovi nástupci se jeho stavbám klaněli, sami se však vydali jiným směrem. Pohřební chrámy IV. dynastie u Gízy působí spíše drtivou mohutností než architektonickým členěním a výzdobou. Budovy kolem stupňovité pyramidy zavál a částečně tak uchránil pouštní písek, ale Imhotepem vytvořené technologické postupy a organizace stavebních prací byly převzaty a aplikovány vlastně až do zániku antického světa.

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=YdhKsaZyHTg

http://ceskapozice.lidovky.cz/egyptolog-barta-mym-snem-je-objevit-bajneho-imhotepa-pcd-/tema.aspx?c=A150112_131654_pozice-tema_kasa

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=QWb5CIWURk8

 

IAM: „PHARAON REVIENT" (FARAÓN SE VRACÍ DO AKCE) 1993 STÍN JE POSVÍCENÍ, OSVÍCENÍ

 

Živoucí Atone,

tvůj úsvit je nádherný zážitek

měl jsem první mateřskou zemi ze všech, Egypt, a budu ji pozorovat

Východ pozná nový den

budete svědky scény, ve které se hraje drama naší Civilizace

všechny charaktery jsou zde

a od jiskřičky, započetí času,

oproti písečným dunám a větru

a hlasu pouště Faraón cestoval napříč staletími

začal jsem vyprávět uprostřed ticha

dech smrti zubaté otřásá zemí

protože cyklus života musí dovršit všechno ve vesmíru

život mozku se vyvíjí rychlostí světla

vede až ke spletité a k úplné duši, jakou člověk ještě neviděl

zdvojnásobí svou účinnost pokaždé, když bylo zajištěno nové pouto

v přítomnosti osobních smyslů já využiji jen podstatu vědy

dokonce i v tranzu si uchovávám vzpomínky

na to, že má oblast byla úmyslně přepadávána

těla plavou v hypnotickém přílivu proudu

se špetkou orientální afro–asijské nadpozemské hudby

ve stejné tepně je věštba vzkříšena i o 3 725 let později

oduševnělá svěžest vede daleko od materiálních pohnutek

nadpozemská síla sestupuje z nebe jako jeho přípona, pokračování

sledujte ten děj, sledujte ten průběh, lidičky

protože odrážení vaší ješitné zbytečnosti povede zrcadlo a uškrtí vás to

vaši prapředci si toho byli vědomi, proto napsali odkaz,

co je dnes dobré, pokouším se to zlomit až na podstatu,

ale duch zůstává neporušen, nic to nemůže rozbít

Faraón se vrací s nasazením přívětivosti do akce

 

Sporný Faraón se jmenoval slovutně Akhenaton

žádá nové uctívání, básně i proroky

sporný Faraón, básník Faraón

Akhenaton vynalézá nezničitelný humanitní obor

Aménophis IV. si pozmění osudové jméno a osudové místo

novému Bohu se říká Aton

je to jedinečný Bůh

lidi uslyší jeho hlas po tisíce let

fantazie tady ustává

humanita započíná existovat pod pravidlem želez a kamení

jak zůstat upřímný?

když ztrácí pravdu i ten holý život s lidskou tváří

je založen Otcem islámu, vírou Monotheismu

hej Satane, moje duše spí v plamenech, protože moje srdce je kus černého šutru

můj dech je orientální, můj smích je zkušený světoběžník

on a hlas Bilala, prvního beduína z Afriky, zní z výšin minaretů

z úst znějí prvky moudrosti jako se z útrob ducha ozývá spirála věčnosti

z karmy každé bytosti nikdy neuniknou zápisy o hříchu nebo dobrotě

o čistotě nebo o špíně – o nemocné nemravnosti nebo o utužovaném zdraví!

 

V mém případě jde zároveň uslyšet mražení v zádech,

máte bázeň při vyslovení jména, dunícího jako volání

v blízkosti míst, kde vychází slunce na oblohu

je zdobeno žloutkem jako sytá barva mědi, vůně čaje, ostrá chuť mě volá

miliony jedniček, centrum, které se nikdy nemění, motiv, který se navrací

a přichází nazpět pořád stejný.

Přesvědčivost soustavy prošetřuje neustále bezpečnost ve všech čtyřech koutech na obzoru

Suprová a vrcholná, v pozoruhodné světové budově

zdvojnásobuje nebo sdružuje ošidný svět zlodějíčků

já jsem vytvořil fresky (malby) a formu textů z arabesky

zaostřuji své úmysly na Východ, přímo k Mekce jako baktérie

do říše stromů a do zvířat, studuji pasáže slov od 104 000 proroků

a ve své knihovničce jsem se ponořil do antropologie

kde analýza světelného spektra přislíbila úspěch mým esejím

aby osvětlila mou vizi, je infračervená nebo ultrafialová

moje závěry nebudou uznány televizí

(nebo: moje studie nebudou uzavřené v tunelu)

jsou vytvořeny ze 1 700 centimetrů objemu

vzpírají se všem fyzikálním zákonům, které byly naměřeny

světlo vstoupilo do přítmí

živé barvy oživují přítomné verše jako Michelangelo

na stropě Sixtinské kaple, jediný rozdíl zůstává v tom, že já

nacvičuji mozaiku jedinečnosti na vnitřní straně reprodukce

tak se neděste, poznávejte váš legální šmrnc

kdo tohle předváděl a není to tak dávno

takový Khalife Al Mahoun, který nedávno dobyl Byzantskou říši

nevyžaduji nic víc než staré knihy jako válečnou kořist

neboť mým dogmatem je vědět o tomto člověku, co nechal padnout

před destrukcí východní části naší historie

Třetí svět a jeho hmotnou bídu

Západ a jeho duchovní chudobu

vzájemné poznání, pro které existuje budoucnost

svatý, plný, nekonečný, Faraóne vrať se tedy k nám

 

Následovník Atona, zrozen z představ Faraóna básníka

má větší moc než praotec v Karnaku, je to jen Bůh Akhenatona, našeho Otce

otec křesťanů a muslimů, který vzkřísil z popele Théb své kaple a mešity

tak hluboké, tak opravdové, tak obrovské jako je věda, děkuji Bohu bez přestání,

Bůh, který tomu velí, není záměrem lidí, kteří jsou kultivovaní

sním o tom mít tuto knihou otevřenou před svým zrakem

ve třech různých jazycích:

latinsky, arabsky a hebrejsky

obsahuje konečné vědomosti a nekonečnou moudrost

zasvěcení egypťané a libanonští žáci Califa Al Hâkima

Amenophis IV je otcem i synem

věhlasný předek sekty z Batenis

můj Bůh nemá sochu, je to podstata, ne forma

bylo by domýšlivé dát mu podobu člověka

v našich genech jsou vepsány esence stvoření

počáteční krok Boha, iniciativa Boha je ten důvod

pak nastává opak (= opak je pravdou)

pak přichází duch, pak východisko, pak slovo

to předtím i to za tím

tohle je trůn monoteismu

existují dvě podstaty pro zločin otročin, pět dohromady

abych byl přesný, kam vás dohání démon,

tam je Bůh vaše záštita

hranice, které se nemají překračovat, kde se leskne démon

neboť kdokoliv překročí hranice Boha je despotou

zdravím ty, co poslouchají islám, ale drží si čisté principy u všech výkladů Bible

a pohrdám těmi, kteří prohlašují, že Korán napsal člověk

a ještě říkali muslimům mohamedáni

 

Nyní, pro neznalce, temní středověcí rytíři

věřící stále stejně silně, aniž by se informovali

že muslimové mají jiného Boha

křesťanský Arab ho také nazývá Alláhem, upřesňuje Vatikán

tito lidé se usmívají s uspokojením, kterému není rovno

z nedostatku jejich znalostí

„Ano, ale vidíte jak přísné je jejich písmo“

„ne ve sporu o náboženství …“ Sourat 2, verš 256

Korán respektuje také věřící jiného vyznání

dle židovské citace křesťané je zmiňují jako tvory hodné obdivu

v protikladu s rozvojem vědy

Západ se toho naučil spoustu během století

z Východu a je čas to zmínit

neboť náš strom je uvězněn

historie začala hned vedle úsvitu

a na zem putoval východ slunce

uhodnete, co bude, pokud nebe zůstane krvavé?

...noc, kdy Faraón se vrací do akce

 

Nikdy nezajdete do dálky, protože jste již přijeli do cíle

jste tady, na počátku časů

sen – o kolik víc z toho všeho dokáže pojmout do konce času?

Jaký sen?

Sen o naší lidskosti, o srdečnosti v humanitním oboru

lidstvo se vždycky vrátí sem, podívejte se na otázky, které jej znepokojují a často pronásledují

tady na všechny otázky musíte odpovídat Bohu

odpověď od všudypřítomného Boha je mumlavá

tady je můj vzkaz, moje poselství ze dna lidských duší

protože všechno, co můžete zničit v pomíjivém čase jsou lidské hodnoty a díla

ale duch, který dal dohromady tyto monumenty, ten je věčný a nezničitelný

 

 

* Tmavá společnost vám nadělila album „OMBRE EST LUMIERE“ („Temnota – stín je posvícení osvícení“)

 

Účinkovali Shurik´n v roli Joe

Eric v roli Khéopse

Pascal v roli architekta pyramidy Imhotepa

Malek v roli sultána a uživatele laškovného harému

François v roli Kephrena

Phil v roli Akhenatona

PEACE

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=g2il5onbHeA 

 

ZEMŘELA VLADIMÍRA ČEREPKOVÁ (☼    4.2.1946  narodila se dva dny jinak než Vinnetou nebo Werich nebo Peroutka, to samé superznamení Vesmíru a Vesny a Venuše v jejím charisma a zemřela na narozeninový den Alfreda Hitchcocka: ۞   13.8.2013)

 

Vladimíra Čerepková patřila spolu s Václavem Hrabětem a Inkou Machulkovou k výstředním a výrazným zjevům české variace na beatnickou poezii.

 

Kolem jejího života se vznášely vždy legendy s oparem tajemna. Jisté je, že se narodila 4.2.1946 v Praze. Jméno nosila po matce ruského původu. Část svého dětství strávila (a strávila dobře) odložená v dětských domovech. Záchranou se jí stala četba a psaní básní: v patnácti si ji v ústavu všimli mladí filmaři, kteří její básně přepsali a šířili po Praze: František Hrubín ji nazval českým Rimbaudem. Zajisté neušla pozornosti ani mladému a zralému Karlu Krylovi. Na střední škole nevydržela, poznala pasťák i Bohnice, pracovala jako číšnice, třídička papíru a zkusila i jiný omšelý drasťák. Patřila k hvězdám a inventáři Violy.

 

Po ruské okupaci 1969 odešla se svým tehdejším bolivijským manželem do Francie, kde se živila, jak se dalo (mj. ošetřovala marodícího Jana Čepa, pomáhala v domácnosti Jiřího Koláře); později batikováním látek. Střídavě bydlela v Paříži a na francouzském venkově.

 

Do Prahy se poprvé vrátila až v roce 1995. Její básnické dílo vydalo v roce 2001 nakladatelství Torst podtitulem Básně. Nakladatel Viktor Stoilov také rozšířil zprávu o její náhlé smrti. Díky za Tvůj přínos světu knížek, Vladimíro!

 

 

KARYA – Spoutaná ale bez úchytů

Doufám, že se mnou neseš můj kříž,
doufám, že po mých žalmech nepůjdeš pryč,
doufám, že zvedneš tepanou mříž,
kterou zamk na mých bocích můj vlastní klíč,
tvá pověst bezbarvá,
úžasnou šanci teď má:
spoutaná, á, á, á,
já tě spoutávám,
je to vina tvá,
snaž se jen vinou spalující,
snaž se a vstoupit za mnou na zlatý stoh,
opál, můj kámen bledolící,
září a než ho sundám, umřít bys moh,
vím, kolik hvězdiček má, tvá vášeň odříkaná,
spoutaná, á, á, á,
já tě spoutávám, je to vina tvá.
Vím, kolik hvězdiček má,
tvá vášeň odříkaná, spoutaná...

 

 

 

GIACOMO CASANOVA (DUCH, KTERÝ SE NARODIL V DEN JAKO POHÁDKÁŘ ANDERSEN, A NAVÍC ZEMŘEL DUCH NA ADRESE DUCHCOV AKORÁT JEDEN DEN PO ÚMRTÍ MUHAMMADA ALIHO, NEBUDE ZKRÁTKA SMUTNÝ DUCH BERÁNKA NEBO ZNAMENÍ ČERNÉ OVCE, VÍTE, JAK…)

 

☼    2.4.1725    VENEZIA        ۞     4.6.1798 DUCHCOV

 

 

Starší i současné encyklopedické slovníky nevěnují Giacomu Casanovi nikterak dostatek pramenitých i znamenitých informací, přitom dotyčný je jako Beránek vlnitý a superzábavný pro dámskou část publika. Ve všech heslech se objevují nepříjemně moralistické odsudky: svůdník, prostopášník, dareba dobrodruh jako dort pro Billa Clintona, nádech jazzu, význam k té ženské prostě vlezu. Nebo jí ho fouknu jako jazz do trumpety vzkaz. Literární vědci i historikové se přesto k jeho dílu neustále jako hip hop Beet Street vracejí. Pro poznání života evropské šlechty a buržoazie v 18. století sotva existuje obsáhlejší a všestrannější literatura faktu a fuck tu, než jsou dvanáctisvazkové Paměti „neúnavného pistolníka kolťáka jako koťátko zlatý slavík Goťťátko se stovkami zájmů“. Casanova žil naplno, a přece mrhal časem. U žádné činnosti se nezdržel déle, než se mu zlíbilo. V mládí byl anarchistickým buřičem, později se stal svobodným zednářem, vloni otevřela síň rakouské metropole v prostorách Národní rakouské knihovny znamenitou výstavu 300 let svobodných zednářů, od 1717 po 2017. To ještě Géčko Céčko věřil, že revoluční změny společnosti učiní svět svobodnějším. Současně se však rád pohyboval ve vyšších kruzích a nakonec zanevřel i na osvícence. Poznal, že ho chtějí připravit o rozkošný svět hedvábných punčoch, spodniček, plných měšců a zlatých tabatěrek.

 

Casanovovy Paměti jsou satirickou parodií na růžovou knihovnu, ale hlavně parodií evropských mravů galantní doby, v nichž dychtí po životě a dobrodružství nezničitelný i čitelný romantik, kterého „lepší společnost“ nikdy nepřijala do svých řad. Rozsáhlé memoáry jsou současně bohatou studnicí o historické a ekonomické situaci, filozofických směrech, o umění a životním stylu nejrůžovějších i nejrůznějších sociálních vrstev. Začněme ale postupně a nekomplikovaně, v Benátkách na kanálech.

 

 

MÁLO ŠTĚSTÍ A PŘÍLIŠ MNOHO STAROSTÍ

 

Giacomo měl dva tatínky, z nichž ten zákonný neměl nic a ten skutečný otcovství popřel. Matka Zanetta se toulala po jevištích od Londýna po Drážďany a neměla na prvorozeného synáčka čas. Giacomo vyrůstal u babičky Marcie a u dědečka Farusiho, který byl obuvníkem. Jeho četné sourozence – bylo jich celkem pět – rodiče postupně odkládali do různých patricijských rodin. Nejdále to dotáhl bratr Francesco, stal se dvorním malířem bitevních scén v Paříži a přijali ho dokonce do slavné Akademie.

 

Téměř celé dětství Giacomo prostonal. Trpěl chudokrevností a krvácivostí. Léčili ho lékaři i zaříkávači na ostrově Murano, ale nebylo mu to vůbec platné. Nakonec pomohla změna prostředí, Giacomo se dostal z vlhké a bažinaté benátské laguny do Padovy. Zde se chlapce ujal jistý Gozzi, který prosadil jeho přijetí do církevní školy. Giacomo bydlel v bezvýznamné chorvatské rodině a trpěl hladem jako já utkvělou představou, že hunger v jistém ohledu může být i osud člunu Titanicu bez ker, tedy hangár pro loď Snů, jak by dodal Kája Gott. Nechtěná dieta velmi prospěla jeho zdraví, celý život dával potom přednost zelenině před masem.

 

Doktor Gozzi byl na svou dobu velmi vzdělaným duchovním. Naučil mladého Casanovu řecky a latinsky uvažovat, jestli je mlčeti zlato, nebo mluviti polární stříbro u lišáka, vysvětlil mu základy Aristotelovy logiky a hru na housle. Giacomo se ve dvanácti letech stačil ještě bezpodmínečně zamilovat do jisté Bettynky květinky, kterou zahrnoval svou pozorností mláděte, rozjíveného puberťáka, Betty se později stala první z jeho žen a dívek. Kritici budou po smrti Casanovu považovat za chlípníka, protože prý začal šou neodbývat jako „show must go on“ lechtat velice laškovně a dříve, než ostatní proutníci, a podrobně popsal, jak svedl nejméně sto šestnáct milenek tento spasitel i Špásitel v rouše beránčím, tedy na vlnách chtivosti. Tolik nevázaných románků měl ovšem jako svobodný muž a starý mládenec, který cestoval z jednoho konce Evropy na druhý. Je to hodně nebo tak nějak akorát? Baj vočko „Golden Eye“ 007 s Tinou Turner vokalistkou vycházejí tři milenky ročně. To už se jedná o jednu věrnost v průměru na 120 dní a 120 přítmí. Casanovu v této prapodivné početní soutěži jistě překonali mnozí z jeho bohatších současníků, co Ital, to vital, vitalita na druhou, které se ovšem nikdo neopovážil veřejně zostudit.

 

Čas studií na padovské a benátské univerzitě Giacomo neužitečně nepromarnil, on si to dovedl náležitě užívat jako umění od A do Zet. Učil se nazpaměť antické verše (později bude okouzlovat, oko uzlovat posluchače dlouhými citacemi takzvané chytrosti se chytej víc), začal překládat Homérovu Illiadu, zajímal se i o Voltaira. Četl historické, matematické, astronomické i ekonomické traktáty. Zatím se stále – snad příliš dlouho – rozhodoval, co bude vůbec dělat. Tisíciletá sláva Benátské republiky pomalu, ale nenávratně odplouvala s každým odlivem. La Serenissima DNA, Serenata Rap (Lorenzo) Jovanotti (Enzo jako Ferrari) se natáčel na kládě s pugetem květin hlavního interpreta italštiny for fun a pro vyznání lásky k dámě jeho srdce, boháči horečně hromadili jmění jako sysli a chudáci stále víc hladověli. Giacomo poznal dost bídy a stal by se žebravým studentem, kdyby ho farář Tosello nepřijal do církevních služeb. Nebude tedy ani lékařem, ani právníkem. V paláci senátora Malipiera ho přivítali jako klerika.

 

 

VE VESELÉ SPOLEČNOSTI BUJÍ TEN ZDRAVÝ DUCH, JAKO JOSEF LADA ZVLÁDAL ŠVEJKOVINY

 

Téměř všichni „casanovští“ badatelé tvrdí, že Giacoma zkazil zhýralý život v Malipierově domě. Sedmdesátiletý senátor žil pod jednou střechou se dvěma mladými milenkami a nezkušený abbé byl jejich společným důvěrníkem. Casanova měl najednou dost peněz na elegantní oblečky a módě uměl naslouchat jako houslím se zlatým a vytříbeným sluchem. Jeho první kázání mělo úspěch. Mladičký kněz v rouše beránčím mluvil o světlých stránkách jinak smutného živobytí – o lásce a o přírodních vědách, o přírodě na prvním místě a o lásce svrchované mezi lidmi i mezi faunou. Na druhé kázání přišel opilý a byl konec. Nevíme ani, jak to dopadlo s dokončením studií v Padově. Casanova tvrdí, že složil zkoušky z civilního i kanonického práva, ale v matrice univerzity z let 1742–1747 o nich není nejmenší záznam k nahlédnutí. Nikdo však nechtěl vidět jeho vysvědčení, dokonce ani biskup Bernardo, který Giacoma pozval na svou diecézi do jihoitalské Kalábrie, kde se nacházejí Kumy a jeskyně Sibyly Kumské, jen nedaleko od Neapole. Osmnáctiletý mladík tehdy napsal:

 

„Tak jsem poprvé opustil místa svého dětství. Poznal jsem svět politiků, obhájců, farářů, básníků a zpěváků. Poznal jsem bohaté paničky i chudé služtičky. Všichni se navzájem podváděli, klamali druhé, ale nejvíce klamali sami sebe.“

 

Již tehdy se Casanova dostal na scestí. Ještě se mohl stát moralistou, dobrým beránčím knězem nebo úspěšným právníkem. Rozhodl se však cestovat, neodolal svodům společnosti, která hledala východisko z vlastní krize v přetvářce zastírající ubohoučký mravní úpadek = dekadenci.

 

16. září 1743 (narozeniny mága Davida Copperfielda) přijel Casanova do Neapole a stal se tajemníkem kardinála Acquavivy. Provázela ho pověst básníka. V Benátkách trávil většinu času na ulicích a v krčmách. Ve městě pod Vesuvem ho zvali do bohatých domů, knížecích salónů krásy a přepychu a v neposlední řadě také k učencům. Stejně tak i v Římě, v centru kurie. Giacomo měl parádní bezkonkurenční příjmy, ale štěstí stále jenom hledal: „Musel jsem být chameleónem, velkým komediantem. Musel jsem umět všechno, vykonat všechno a všechno ututlat. Při pláči předstírat vychechtaný smích, při vášni zůstat stoicky ledově chladným.“

 

Casanova, kterého dnes skoro všichni pokládají za geniálního pleticháře, byl ve skutečnosti jiný. Za sebevědomím skrýval nejistotu, za vychloubáním pochyby o vlastní osobnosti. A navíc byl ve veselé společnosti příliš upřímný a neobratný taktik, tik tak, klapající čas a prostor. Když překazil kardinálovi noční schůzku s dívkou převlečenou za klerika, vyhnali ho. Dostal doporučující list a musel zmizet hodně daleko z dohledu – až do Cařihradu. Cestou si stačil v Benátkách koupit důstojnický patent a stal se poručíkem gardy. Tak nadobro skončila jeho neúspěšná církevní kariéra.

 

Benátští důstojníci jezdili do Osmanské říše za zábavou a dvůr cařihradského efendiho Ismaila byl vyhlášeným místem radovánek. Giacomo prožívá v hernách a v harémech neuvěřitelná dobrodružství. Orientalisté, kteří znají poměry v přísném islámském světě, nebudou pochybovat, že si Casanova většinu napínavých příhod v Orientu prostě vymyslel a neuskutečnil na vlastní pěst.

 

 

NA CESTÁCH

 

Průměrný obchodník ne s deštěm, ani se spermií ne, dnes uvidí v životě jistě více krajin a zemí než viděl Casanova. Ale v 18. století znala většina lidí pouze svou vesnici a město. Cestování bylo zdlouhavé, nákladné a úmorné na nervy sebelepšího kliďase nebo komika nebo Trojského koníka. Giacomo Casanova projížděl Evropou vlastně z nouze ctnostně. Zklamal jako klerik, zklamal jako voják. Chvíli šmrdlal talent na housle v orchestru, potom zase léčil nemocné. Stále mu chyběly peníze. Casanova cestoval nazdařbůh a jeho konečnou stanicí byla většinou zastavárna. Téměř všude se zamiloval, ale nikdy nebyl sňatkovým podvodníkem z cholerického rozumu. Několikrát sliboval svým náhodným umělkyním přítelkyním ze středních vrstev status manželství. Bál se však budoucnosti i vlastní jaksi nedůstojné minulosti. Aby unikl realitě, stal se mágem kabalistické nauky o krásnu. Ve věštbách a kouzlech se neopíjel, sic by se tam našlo dost podvodů, které Casanovu nakonec přivedly až do vězení.

 

Giacomo se nejlépe cítil mezi umělci. Mezi tanečníky a zpěváky se nemusel stydět za svou matku, která byla spíše courou na akty než akční herečkou. Herci se vždycky pohybovali na prahu velkého světa a jeho překročení museli vykupovat ústupky od vlastních zásad. Herečky mohly snadno získat slávu a majetek povolností, muži to měli složitější. Casanova se dostával do nádherných salónů svým šarmem a výřečností. Byl prý okouzlující Playboy edice a ženy mu to žraly jako Bratrům v triku Ebenovým neoschlý chlebíček vtipu a důvtipu. Alespoň to sám o sobě tvrdí, kasá se jako Casánek. Který svědek může potvrdit, kdo tehdy sváděl a kdo podléhal taktice jako nekomplikované matematice o dvou tělesech a jednom chtíči? Giacomo Casanova se choval jako ostatní „věční milenci“ ve vyšších kruzích. Snad měl jen jednu vadu na kráse, byl příliš málo diskrétní, hodně mluvil a hodně o svých zkušenostech psal. V Pamětech se na sklonku života rozhodl skoncovat s přetvářkou. Jeho zážitky jsou plné ironie, často se faustovsky směje sám sobě. Z příběhů o ženách a dívkách, které skutečně miloval (Christina, Henrietta, Catarina a další Cotě v botě) je zřejmé, že Casanova hledal štěstí ve spojení fyzické krásy a nadčasové inteligence, inteligence, která se nehroutí jako akcie na burze cenných papírů: „Hloupá krasavice mne nikdy neupoutala tak, jako duchaplná, průměrná hezká a všední kočička“.

 

V roce 1750 vyhrál Casanova tři tisíce dukátů během jediné karnevalové noci. Koncem jara odjel do Paříže. Měl s sebou několik rukopisů dramat, které propadly i v nenáročném divadle Comédie Italienne. Znovu stál bez prostředků na ulici jako literární diletant. Znovu zklamal, nebo neuchvátil dav. Proti Molièrovi, Voltairovi a Rousseauovi bylo příliš těžké se prosadit. Z bídy mu pomohla kurtizána z pátého smyslu avenue šestice světice Ancilla a svobodní zednáři. Zednářské lóže byly v 18. století nadnárodní korporací chytrosti i špásu. Jejich kořeny jsou ovšem starší a sahají až do středověkých stavebních hutí a chutí, které přísně střežily tajemství svých poznatků. Casanova na zednářích obdivoval vzájemnou pomoc, pospolitost, protekcionářství a světoobčanství.

 

Literární historikové se domnívají, že Giacomo Casanova působil nejméně od roku 1760 jako agent velkých a vlivných zednářských lóží. Od té doby má dost příjmů na kontě, vydává značné sumy a nikdo neví, kdo ho platí. Zřejmě z příkazů mecenášů a zednářů projíždí Evropu křížem krážem a je ochoten odcestovat kdykoliv a kamkoliv. Dokonce i v době, kdy je zase jednou beznadějně zamilovaný.

 

V Pamětech tohoto růžovoučkého pantera jsou i velmi zajímavé a autentické postřehy o poměrech na habsburském dvoře ve Vídni. Casanova ještě v roce 1769 ve spisu Confuttazione obdivoval Marii Terezii (13.5.1743 stejně jako Kája Saudek – 29.11.1780). Na sklonku života ji odsoudil. Rozmařilou císařovnu prý pronásledovaly výčitky svědomí, a tak bezdůvodně trestala nevěrné manželky i zamilovaná venkovská děvčátka koťátka. Ani Josefa II. (13.3.1741–20.2.1790) nepovažoval za osvíceného dobrotivce, ale za nevyrovnaného egocentrika.

 

Poutník Casanova a proutník jako rybář s prutem pro Rybitví je v roce 1755 znovu na čas v Benátkách. Rodné město miloval nade vše, vždy se rád vracel do známého prostředí. Po skandálu s M. M. (Marií Magdalénou) a s Catarinou, krásnými řeholnicemi z Murana, zasáhla inkvizice. Giacomo Casanova se provinil hned třikrát – nemravností, urážkou církve a vyzvědačstvím pro zakázané tajné spolky. Odsoudili ho na pět let natvrdo do cely.

 

 

Z VĚZENÍ DO VELKÉHO SVĚTA

 

Casanova v řadě dopisů i ve zvláštním spisku podrobně vylíčil, jak se mu podařilo uprchnout z pověstných „olověných střech“ benátského karceru svaté inkvizice. Tento příběh je z rodu slavných útěků, mnoho spisovatelů a jeden opisovatel Casanovských taktik ptáček s u (unikl) Kajínek Jirkus cirkus později podobná dobrodružství zařadí do svých románů. Jedno je jisté: Casanova bude muset nyní dlouhá léta objíždět Itálii a živit se nejrozličnějším způsobem.

 

Historici se shodují v názoru, že politický běženec toho nejtěžšího stupně utajení Giacomo Casanova konečně po třicítce dospěl v plnohodnotného hřebce ve stáji. Dokázal využít odporu měšťáckých kruhů proti inkvizici a stal se hrdinou bohatých. Znovu byl na výsluní. Pokusil se vydávat v Paříži časopisy nenáročné pro mládež jako The Beastie Boys svůj plátek plný klukovin Grand Royal magazine, neúspěšně zkoušel založit vlastní textilní továrnu. Vedl sázkovou kancelář, byl finančním poradcem francouzského dvora a tajným agentem portugalského regenta. Snažil se vyhýbat se politice, užvaněné únavné rétorice, ale ovlivňoval ji více než kdokoli jiný.

 

V galantní době do jisté míry rozhodovali příjemní společníci. Casanova se k nim nenáročně řadil, aniž by někomu vysloveně vadil, stejně jako jistá Jeanne–Antoinetta Poissonová, dcera pekaře, kterou známe spíše jako markýzu Pompadour. Ostatně, oba dva se v letech 1756–1759 dobře poznali. Na panských sídlech a na vladařských dvorech našli zázemí v přízemí i zázrační lékaři, mágové čarodějnických mafií i alchymisté. Šlechta si uvědomovala, že ztrácí jednu pozici za druhou ve prospěch stále dravější buržoazie. Mocní marně čekali na zázrak a zaháněli zlé předtuchy radovánkami.

 

Casanova trpce konstatuje, že „velký svět“ je všude stejně rozvrácený, v Paříži i v Janově, v Petrohradu i v Londýně, v Drážďanech i v Amsterdamu. Byly však i rozkošné výjimky, například Jean–Jacques Rousseau. Casanova napsal: „Rousseau je muž bohatý, ale prostý a skromný. Nehonosí se, chybí mu vybrané chování. Jeho filozofie nás všechny okouzluje“.

 

Giacomo Casanova se setkal nejméně dvakrát i s Voltairem, jeho dílo však nikdy nepochopil. Přesto se pod vlivem osvícenectví jako zralý muž snažil své milenky a přítelkyně vychovávat. Neměl úspěch, spíše si připadal jako špatný představený ženského kláštera (kdybyste chtěli od Štěpána Mareše načrtnout jako cartoon ještěra, vypadalo by to jistě na stejné brdo). Nakonec se přizpůsobil volným mravům. Měl ještě stále výčitky svědomí. Nebyl již mladý proutek šlahoun a začínal cítit dostavující se projev únavy. Bratr Giacomo se bál smrti a před stářím prchal z místa na místo. Zralý muž je nyní znalcem lidí, dobrým psychologem nebo spíše uchem naslouchat = psychoanalytikem. Dokáže z tváří vyčíst povahu a touhy. Ví, že většina žen se chce líbit a čeká na pochopení kombinované s vlídností, prostě jako od Beránka. Většina „galantních“ mužů je ale sobecká odnož trotlů bez fantazie. Casanova je nápadně jiný jako Jan Kaplický, don Fantazie Juan skvělosti, rozdává na všechny strany své zkušenosti a vědomosti a nalézá věrné a oddané posluchačky. Tak prostá je podstata úspěchů, které mu mnozí záviděli.

 

Na cestách klikatých po Švýcarsku v roce 1760 bez vláčků a bez lanovek začal Giacomo Casanova používat šlechtického titulu rytíř de Seingalt. Jakým způsobem ho získal, zůstává dodnes záhadou jako Rubikova kostka kříženec s Ježkem v jazzové kleci. Pravděpodobně se pasoval sám.

 

 

V DUCHCOVĚ

 

Pozorná čtenářka s očima navrch si povšimne, že jsme úmyslně i úspěšně vynechali celé dvacetiletí mezi 1760–1780, které Casanova nazývá v Pamětech „druhým a třetím dějstvím“ svého života. Byla to dějství, kdy Casanova začíná v dopisech i spisech ironizovat osobnosti, s nimiž se stýkal. Nevynechá ani carský dvůr v Rusku, ani Sasko a Prusko. Jako agent benátské vlády podává důkladnou zprávu o politických poměrech v Polsku, sepisuje pamflety proti Voltairovi. V lednu 1783 cestuje do Vídně. Uvědomuje si, že se do Itálie už nikdy nevrátí. Z Benátek ho znovu vypověděli pro urážky měšťanů, nesmí se objevit ani v Anglii a v Holandsku. Nemůže nikde vydávat tiskoviny, Francouzi odmítli jeho plán říčního kanálu mezi Narbonnou a Bayonnou. Ztroskotal i projekt vzdušné pošty v balónech bratří aviatiků Montgolfièrů. Casanova rozházel všechny úspory a léčí se v Teplicích na plicích (no jo, pokračující angina pectoris erotic). Je mu skoro šedesát kocourovi, když se stává knihovníkem na duchcovském zámku se služným 1000 zlatých ročně.

 

Do Duchcova pozval Casanovu hrabě Valdštejn, údajně „ze staré pařížské známosti“. Oba muži měli hodně společného – byli kavalíry i hráči. Valdštejn obdivoval člověka, který „protančil tucet životů v menuetu“. Casanova měl teď v klidu vzpomínat a psát. Knížecí knihovník uspořádal korespondenci i zámecké sbírky a stačil ještě bavit četné návštěvnice (středověkou Dagmar Patrasovou se svou žížalou). V Duchcově poznal Schillera i Gœtha, navštívil Vejmar, Drážďany, Prahu i Hamburg. Valdštejnova společnost mu příliš neseděla, Valdštejn byl jak známo sketa, a zdá se, že i Paměti (psal je v letech 1791–1798) nevznikaly nijak snadno: „Když nespím, tak sním. Když mne sny unaví, popisuji list za listem, ale po přečtení většinu vyhodím“.

 

V duchcovském archívu se dochovala řada dojemných milostných dopisů starým i novým přítelkyním z pozdních let 1795–1797 jako pozdní sběr Apoštola jara. Z Playboye Casanovy je najednou nezištný rádce, moudrý učitel světu v obrazech, ochránce a mecenáš. Jsou to osobní vlastnosti, které zřejmě celý život v sobě ukrýval a nedokázal je dříve uplatnit.

 

Giacomo andílek Casanova zemřel 4. června 1798. Pochovali ho na duchcovském hřbitově. Jeho hrob zanikl. Ironický a sarkastický kronikář galantní doby zakrátko upadl v zapomnění. Teprve když vyšly Paměti, stal se světoznámým autorem. Mnohokrát upravované dílo tohoto nepokojného Benátčana hodnotí literární historie stále ještě rozporně.

 

Já ne. Jedu v tom jako zapřisáhlý fanda a medvídek panda pro zpěvačku Leilu K. „Got to get“ 1989.  

 

https://www.youtube.com/watch?v=_MZDRwJu0_0

 


A KRUH SE UZAVÍRÁ JAKO JEDEN ČITELNÝ ROK NA PAŘEZU... 


Představte si, sestavte si, Rubikovu i Pasternakovu hravou kostku

zařiďte si čtvero ročních období podle úvah trojrozměrného mozku

Dr. Živágo je Váš kujón před kamerou s duchaplným Omarem Sharifem

všecko nejlehčí i nejlepší přeje Pan Tau rozmlouvající decentním tarifem

nebes–expres nález hlásá výpočtářkám jejich čurbes jako nekonfliktní výkres

průniky překypujících těles, úniky odvály výdrž i nádržkám nerez nebo v čem je

zakopán (zakódován) čmuchající neviditelný Ondra Neff a pak i jeho logika haf haf sci–fi pes?

na prověrce zamažte můj lůj jelení, nebo výhodná stmelení

prověrka prověří vysvědčení, maturita dospělost ve fázi divoce uskutečňovaných nočních umění

tak jako tak, počítáme pro koutek maleb secese Gustavových a další Klimtové kousíčky zázemí

území Peroutek nezná hranice a clo, nakonec RIP čeká zlo, co postrádá rozsahy přijatelných myšlení

zázvorový citrónový zákrok pro zázraky imunitního kořene i dejme šance Alžbětince koketce pro jisté čisté pokolení v koření

pro nestydatá stvoření a choulostivé dědění osvícených nočních a celodenních probouzení k vědění

nemůžete je vymačkávat jak citrón, jen pocítit na sobě jako vtělení

přejme šmak a Savoy jako závoj princeznám jazzu z mého funky nerozmazlovaného mlýna

fotrové, pějme notové oktávy Mary „Rottrové jako dary“, i Růži na kůži tattoo i sommeliérkám archívního vína

protože nechceme být přemnožitelé časů, ale jen přemožitelé v úžasu

nad zákony celku i jednotlivců, výkonů i proher, bez faulů a penalt čiperků Jirků a jejich poločasů

ukažte mi hru a neukazujte další bílý tesák a jeho černý kaz, prokažte nástup intuice na vrcholné adresy

tahle zřícenina vypovídá o bývalých vyhlídkách noblesy oktávy pro časy partesy

tahle pasáž nechce chválit oriony bez koulí Pakáž, tahle gramáž není výmysl pro blamáž

tohle rčení má chvění, před kterým neutečete a nerozředíte mozaiku na haiku na koláž

korálky od horalky, předpovědi od prozíravé cikánky, i s příjemnou vůní Vaší oblíbené bazalky

v kuchyni napácháte mnoho receptů, v parcích Vám zeměplochu překrývají vonící třezalky

individuum je um být a mít otevřeno 24 hodin denně v nářezové pařezové chaloupce

rozdávat suvenýry květinám na louce a motýlům na Vašem krku nežirafím u mého jitra nic nematouce 


 


MODLITEBNÍ VĚTY PRO SOUSEDNÍ SVĚTY

 

Pražačka pra žačka u střízlivého lektora pra

Praloup je svah vlků, lyžařek a rukavic hra

mistryně světa naučí Vás hrátky uvolnit se celičká na lyžích

vlci jsou příklady bdělých očí i kukadel ovčí, člověk příslib samičích

slavný čich po rodičích, slavná bota po Baťovo krámech na chodičích

až tam po Marseille kráčí bytostně žoviální staříci

Paris vévodí horizontu to její „Paris Latino“ pařící

u pétanque výhody pro hody v krátkosti k okolnosti mířící

v Kašperkách je okolní hrad viditelně funky šperk na kameni

lidi jsou jak voda, stojatá špindíra, žabka na prameni?

nebo lidi jsou jak voda v proudu, průzračná a Nil Jiri v pohybu

neignoruje prostředí turista s krajinou plastického ohybu

horský masív úhledný motiv s motivací tady neslítnout

a s působivou mistryní půvabů Mylady AJ jarní svěžest můžete nabídnout

holka, kdepak potvora v poutech, nepoznala poptávku po klíčích

klíčenku má schovanou, kvítko z Havaje neukáže tvář jen zklamanou, trpasličí

sedm trpaslíků pro šťoury narafičí a s kamarády nezbeda pofičí víc do jehličí

chalani jak šeřík šířící efekty větví vonící, vůkol postav jaro lebedící

na místě není nuda z hulvátů a potrhlých šumařů – zoufalců tango tančící

je jen hříčka náhody během půlnočních překvapení dovede zvednout zájem

nebe osvícení posvícení ráj, já se rád zabývám, vždyť jste byla ta fotogenická inspirace: rájem

za všechno může čas, k písni, která je vášní, nezvyšuje hlas

vyhrává u kluků s přehledem, ne díky účinku módních řas

jako víno zrající má vyšší koncentraci vjemů snadno vyzrávající

studuje dost dobré účinky a ještě lepší interakci pro praxi snažící

se jako Blanka Matragi v kanceláři, jako Vaše volno bez debat přikazovacích jen dusík v kalendáři

nemusí přemáhat v katedře kouzelnou ikonu, Múza ji vytváří

pravačka v pravici, školačka v lavici, makačka v tradici

připravena pro vybranou lekci, není přehnaná kuřačka s přehnaně závislými komplici

má zapálená lýtka vlající il primo bacio na jaře 2 srandílci i Chaplinovy tulákovy randílci

z hlubiny Atrakce vyvěrající nenápadná polehounku jako Andílci

Alžběta a úkol je tulák po hvězdách, je známý obzor po cestách

hvozdy v novinách bez ní zas zeje propast v lavinách

tahle není laciná, tahle umí trojitej lutz i na dvojí výpad

má ostrou brusli na vrut na otočku neposedná nebude zuby víckrát bezmocně skřípat

je jako máta peprná, je s ohledem k výdělku šetrná

bydlí na vyhlídce otrlá ráno i za tmy výzva jadrná

její akt, její model, její tvář je živý dojem elektronka

hmatatelná trofej s rozkoší malebná, Alfabetická Betty vláha svůdná i tak tenká

navštívenka do dynamické vlasti, je baladická všehoschopná Ornamentka  



JE JEDINEČNÁ KAPACITA MEZI KAPACITY

NEJEN NA CITY NEJEN PRO ♥ SUVERÉNY

 

Svět a Rolls Royce chce být klamán, já rozhodně ne

rozpoznám auru výpečků z epizody týpečků nechvalně nezbedné

osm světadílů k sobě může vábit proslulá vegetace integrace

šestnáct moří s mariňáky a čtyřicet tři množin močálů a bažin otravné kontaminace

sedmnáct rybích pokrmů pro třicet dva hladově lačných mlsounů

dvacet čtyři šťastných hodin u mnoha rodin včetně nezpomalených drzounů

nevychovala mě matka vrčice, tak dá lekci nejspíš jen matka příroda

matematika ve dvou, noční operace štěstí, to klání sladce vyvyšuje náhoda

denní třináctá komnata s výsledky neporušené karmy

vetřelec, tomu uťali tipec v baletu udatná posila US Army

28.2. bude mít kulatých 30 let Markéta Irglová

na Islandu dva tisíce bílých límců mládí si získá postava mystická i klidová

miluji dvacet čtyři hodin denně přijímat zážitky dost podivuhodných novin

nemám ručení na auto, zálusk na vehikl, na benzín, na naftu, hned upaluji dál od splodin

cigaretu přetrpím u jejího retu, dívčí šarm uvede Velké Finále

na nekonečno čísel vymyslíme postupující variace po vertikále

raz dva tři, co se sluší a patří, to se sloučí raz dva tři

dívčí sny utuží nejen vydatní sultáni a nevídaní machři

bylinkáři, lékaři, primáři a opraváři

půjde opravit v národě její duše, její smysly, posouvat i kapacitu k oltáři?

město je adresa nenamachrované ulice, dívčí zákoutí spanilé AJ Arabely

s lukrativní péčí o Vaši kapacitu ne v kaši synkové playboyové by průšvih předváděli

proto buďte moje princezna nejlépe Alžběta reklama na ticho i křik, když ne z TV Arabela

vášeň je kus kvalitní samičky, strnulé kouzlo halabala stará bela

pro konkurenty jiné vjemy ve vystoupení mladé dámy

účinky Šeherazády platící nejen pro Sultání hitparády

všech osm kontinentů ocení Vaši znamenitou pověst, my odmítáme fámy.


 

KARL FRIEDRICH MAY

 

☼    25.2.1842    HOHENSTEIN–ERNSTTHAL         ۞     30.3.1912   RADEBEUL, DRESDEN



Názory na jeho tvorbu jsou právě tak rozporné, jako dovedl být rozporný celičký jeho život pilné včeličky. Karl May napsal víc než sedmdesát knížek, nicméně jen asi necelý tucet z nich mu zajistil jeho pozdější popularitu u nemalých počtů čtenářů, vždyť Karl je přesmyčka na „král“. Romány Pouští a prérií, Vinnetou, Old Surehand, Divokým Kurdistánem, Karavana otroků, Poklad na Stříbrném jezeře, Duch prérie, Syn lovce medvědů a ještě několik dalších, byly přeloženy do osmadvaceti jazyků a celkový počet výtisků dosáhl osmdesáti miliónů. Některé prameny dokonce uvádějí počet několikanásobně opulentnější. Od devadesátých let devatenáctého století, kdy začaly Mayovy scénáře vycházet knižně jako seriál pro srdce na pokračování, je důvěrně poznaly snad všechny generace. Mezi vděčné čtenáře mayovek se počítá Albert Einstein i Thomas Mann, Albert Schweitzer i Karl Liebknecht, významný německý prozaik a esejista Hermann Hesse i nositelka Nobelovy ceny Bertha von Suttner–Kinská a mnozí jiní. Pražský rodák „zuřivý reportér“ Egon Ervín Kisch pak napsal o svém klukovském setkání s Karlem Mayem taktně jízlivou reportáž, v níž mistrně charakterizoval svůj někdejší idol. Připomeňme si z ní alespoň jednu pasáž: „V říjnu 1898 (v Kischově knize »Pražská dobrodružství«, v níž je reportáž zařazena, je chybně uváděn rok 1918, chybička se vloudila jako šotek na 20 let rozdílu) nás došla takováto zvěst: Old Shatterhand přišel na válečné stezce do Prahy. May tu vedl osobně právní tahanici proti jednomu českému nakladateli ve věci překladu svých knih. Proces skončil smírem.

 

Bydlel v hotelu de Saxe a vrátného zaplavili zelenáči v krátkých kalhotech. Přišli všichni, aby spatřili smělého hrdinu prérie, kterého dříve či později ovšem daleko předčí. S rozechvěním jsme převzali poselství, že máme jít k panu doktorovi do pokoje. Dělal tajemné narážky na to, jak strašlivě skončil Hadži Halef Omar, na zlatý důl, který objevil nedávno v Liano Estacado, ale jehož těžba je životu nebezpečná a tak dále a tak dále. Mně jako mluvčímu spolužáků věnoval na památku Old Surehanda, svazek III, kde byla jeho fotografie se stříbrnou kulovnicí, zálesáckým kloboukem, v mokasínech a s Henryho revolverem. K tomu připsal: »Život je boj, žiji abych bojoval, zemřu, abych zvítězil.« Po letech jsem našel tento výrok v Gœthových spisech.“

 

Přes nebývale vysoký počet vydaných knih a přes obrovskou popularitu u čtenářské obce, není Karl May většinou kritiků uznáván a jeho tvorba je odsunována až kamsi na samý okraj literatury. Odborníci to zdůvodňují tím, že se jedná o nenáročnou tvorbu, v níž autor nedokázal spojit dobrodružné zápletky s hlubším psychologickým pohledem do nitra hrdinů. Pokud Mayovi vůbec přiznávají nějaké klady, vidí je především v jeho neobyčejné tvůrčí potenci. Nikoli však v kvalitě, nýbrž v kvantitě. V posledních desetiletích, kdy se Mayova tvorba – v souvislosti s popularitou filmového zpracování jeho románů – dostala znova na přetřes, oceňují někteří kritici i skutečnost, že většina hrdinů mayovek jsou bojovníky proti rasismu, násilí a nespravedlnosti, což jistě není v současném pomateném světě zanedbatelná etická zbraň i hodnota. I proto se stále častěji ozývají hlasy, upozorňující na potřebu nového zhodnocení Mayovy tvorby z pohledu její působnosti na široké vrstvy čtenářů.

 

Karl May vynakládal zvlášť v posledních desetiletích svého života nemalé úsilí, aby dosáhl vyššího ocenění své tvorby, než jakého se jí dostávalo.

 

*

 

O soudní jednání, které se začalo odvíjet jednoho lednového dne 5.1.1870 v saském Mittweide, projevila veřejnost mizivý zájem. V místnosti byli kromě obžalovaného a dvojice jeho strážců pouze lidé nezbytní při soudním řízení. Přitom jedinou osobou, která se projednávaným případem hlouběji zabývala, byl zřejmě jen tehdejší královský žalobce. A ten proto, že mu to ukládalo jeho úřední zařazení. Je ovšem nutné připomenout, že byl na své vystoupení náležitě připraven. Dokazují to i dochované soudní spisy. V nich je možné se dočíst, že obžaloba byla vznesena proti Karlu Friedrichovi Mayovi, narozenému 25.2.1842 v Hohensteinu–Ernstthalu z následujících důvodů:

 

„Obžalovaný se dne 10.4.1869 objevil v domě provazníka Krauseho v obci Pönitz a požádal tohoto občana o rozmluvu mezi čtyřma očima. Když k ní zanedlouho došlo, vyzval Karl Friedrich May provazníka, aby mu předložil veškerou peněžní hotovost, která se nachází v domě. Udivený Krause i této žádosti sebejistě si počínajícího muže vyhověl. Obžalovaný vzal poté třiadvacet tolarů v bankovkách a asi dvanáct tolarů ve stříbře a prohlásil, že je zabavuje, neboť se jedná o peníze falešné. Vzápětí překvapenému Krausemu nařídil, aby se přichystal na cestu do Krimitschau (čau krimi), kde bude celá záležitost projednána před soudem. Oba muži se potom skutečně na tuto cestu vydali. Před Frankenhausenem však se dal náhle obžalovaný na útěk. Krause společně s několika náhodně kolemjdoucími se pustili do pronásledování prchajícího a zakrátko ho také dostihli. Karl Friedrich May mezitím odhodil „zabavené“ peníze a začal se svým pronásledovatelům bránit. Zdolali ho a odvedli na policejní stanici. Odtud měl být obžalovaný převezen do soudního města. Při transportu však se mu podařilo záhadným způsobem vyvléct z pout, vyskočit z policejního vozu a uprchnout…“

 

Krimi čau, z protokolu dál vysvítá, že v příštích několika měsících nebylo po obžalovaném vidu ani slechu. Teprve na sklonku roku 1869 došla do Mittweide úřední zpráva, že Karl Friedrich May byl zatčen kdesi na jihu Čech. Potloukal se po tomto kraji v jakémsi exotickém oblečení a vykládal lidem báchorky, že je majitelem plantáží na Martiniku a do Rakouska prý přijel z obchodních důvodů. Na jiných místech se zase vydával za doktora medicíny a nabízel lidem, že je zbaví jejich chorob a plísní a neduhů na psychické tísni. Když byl posléze zatčen, přiznal, že se ve skutečnosti jmenuje May Friedrich Karl, zkráceně KFM a pochází ze Saska.

 

Na počátku roku 1870 byl zadržený eskortován do Mittweide, kde se ocitl před soudem. Ten mu vyměřil trest v trvání čtyř let kriminálu. Jeho výšku zdůvodnil předsedající tím, že obžalovaný se dopustil již v minulosti trestné činnosti. Že se jednalo o banální klukovský žertík, přestupek ve škole, za nějž byl mladý výtržníček May přísně potrestán, už ovšem soudce nezmínil. Nezmírnil.

 

Odsouzený Karl Friedrich May byl pak převezen do věznice ve výrobně trabantů Zwickau, kde si skutečně celý vyměřený trest musel odsedět na horším pohodlí pod zadkem, než skýtal trabant i kontraband. Čtyři roky života byly za podvod, který Karl May ušil na provazníka Krauseho, asi až příliš přemrštěně náročným potrestáním. Snad, kdyby se byli ti, co ho soudili, hlouběji zabývali jeho minulostí, nebyli by tak hardcore aktivisty na dvoře. Odsouzený mladý muž totiž prožíval dost kruté a neutěšené mládí a dětství.

 

*

 

Narodil se v rodině chudého tkalce, v níž už bylo před jeho příchodem na svět pět dětiček. Po chlapci, jehož pokřtili jmény Karl Friedrich, pak přišel ještě půltucet dalších přírůstků do rodiny jedné a nemajetné. Ne všechny zůstaly naživu, nicméně i tak byla jejich obživa a výchova nad síly jednoho člověka. Snad proto byl poněkud primitivní Karlův tatík věčně nasupený a děti od něho neslyšely vlídné slovo. I za sebemenší přestupek byly trestány nejen fyzicky, ale nezřídka i tak, že nedostaly nic k jídlu. Za těchto okolností nebylo divu, že se Mayovy děti zdržovaly víc na ulici než doma. A ulice je vychovávala podle svých zákonitostí, jež měly daleko od těch, co hlásaly zákoníky pořádku v džungli. Rvaly se, protože se jen domnívaly, že to patří k životu, někdy sáhly i po cizím, protože měly hlad.

 

Jediným světlým bodem Mayova dětství byla, jak později sám napsal, jedna z jeho babiček. Ta jediná měla pro něho laskavé slovo, četla mu pohádky a vyprávěla rozličné příhody. Bylo i jejím přičiněním, že se mladičký Kajínek dostal do semináře, v němž se mu nabízel docela jiný svět, než byl ten, v němž až dosud žil. Dostal se tam ke knihám ve švabachu znázorňujících vzdálené země i k takovým knihám, v nichž se vyprávělo o historii nejrůznějších národů. A Karl May byl vnímavým a pozorným posluchačem. Jeho učitelé však nepouštěli ze zřetele jeho sociální původ a byli k němu mnohem drsnější než k ostatním. Když si potom mladý Karl jednoho dne přivlastnil jakousi knihu, patřící jinému žákovi, byl ze semináře na hodinu propuštěn. Za drobnou vadu na kráse studia ho stihl velice chmurný trest, německy se to řekne: die štráfe, krimi čau.

 

Trvalo nějaký čas, než se uchytil na jedné venkovské škole jako výpomocný učitel. I tak však byl vystaven opětnému nuzování. Odešel z místa a živil se na divoko, pořád však z ruky do úst. A potom ho jednoho dne napadlo provést onen osudný podvod u provazníka Krauseho. Dopadl tak, jak jste si mohli užívat u P.C.

 

*

 

Může se to zdát podivňoučké, bylo ovšem skutečností, že když na sklonku roku 1874 opouštěl Karl May zwickauskou věznici, měl vytvořeny určité podmínky k tomu, aby změnil svůj dosavadní způsob života. A budiž po pravdě přiznáno, že se o to přičinil on sám. Většinu svého volného času ve vězení totiž věnoval psaní, jak se Karl stane králem budoucnosti, jako se mohl Chaplin Charles stát králem komiků. Měl přitom i nezbytný kus štěstí, že jeho příběhy, tehdy ještě s kriminálními a také erotickými náměty, začal otiskovat vydavatel laciných pasážových revolverovek na dřeň neodřených férovek a sešitových románů Münchmayer. Navíc se May uchytil i jako spolupracovník některých periodik.

 

Psal tehdy pod různými pseudonymy – K. Hohenthal, E. V. Linde, Lautréamont nebo Emma Pollmer – nicméně se začal jako autor těchto nenáročných příběhů a později i románů prosazovat. U čtenářů a tím i u vydavatelů. Zvlášť u vzpomínaného Münchmayera, s nímž byl v častém písemném kontaktu. A právě jemu napsal v jednom dopise nešťastné věty, které ho později, kdy se pokoušel prosadit jako velký spisovatel, hodně mrzely. May totiž tehdy Münchmayera proklamativně jako trabant nabádal: „Nepišme tak jak ti hlupáci, které nikdo nečte, nýbrž jako bulvární spisovatelé, kteří si dokáží získat stovky, tisíce a milióny abonentů. Naši hrdinové ovšem musejí být tak ušlechtilí, jak ušlechtilé jsou naše cíle.“

 

Později, když se tento dopis dostal na veřejnost, pokoušel se Karl May tento svůj výrok různě objasňovat, nicméně většina toho, co psal, jen potvrzovala jeho tehdejší prohlášení. A jeho odpůrci toho také jaksepatří využili.

 

Tehdy v roce 1875 (3. září se narodil ve Vratislavicích Ferdinand Porsche agent rychlosti jednoduše FP) však ještě nikdo proti Karlu Mayovi veřejně nevystupoval, ani ho nekritizoval. A uspořené honoráře mu po návratu z vězení umožňovaly, aby se mohl věnovat pouze psaní. A May toho plně využil. Psal hodně, nebyl to psací slaboch trabant, a proto také hodně povrchně. Jediné, co se u něho postupně změnilo, byly náměty jeho tvorby. Přestal chrlit příběhy z kriminálního prostředí a začal se věnovat výlučně dobrodružné tématice. Jeho hrdinové se už nepohybovali v Německu, nýbrž ve vzdáleném Orientu a také v krajinách za Atlantikem. Mezi jinými tehdy vyšla i publikace pod názvem Z cest tuláka, v níž se objevila i povídka Innuvoh–vůdce Indiánů, která byla vlastně první verzí pozdějšího Vinnetoua.

 

Na počátku osmdesátých let se rozešel se svým původním nakladatelem Münchmayerem a začal smolit příběhy i romány pro vydavatele časopisů a knih určených především mládeži – Kürschnera. I když se i v tomto případě jednalo převážně o časopisecká nebo sešitová vydání, pro Maye bylo v té době nejdůležitější, že dostával od Kürschnera poměrně solidnější honoráře než od Münchmayera.

 

Skoro deset let spolupracoval May s Kürschnerem. Než se objevil na scéně další nakladatel Fehsenfeld. Ten zlákal Maye nabídkou, že bude jeho romány vydávat vázané. Tak začaly od počátku devadesátých let vycházet romány Pouští a prérií (1892), Vinnetou (1894), Old Surehand i další v reprezentativnější podobě. A také v poměrně vysokém nákladu.

 

Kritika neměla Mayovi za zlé, že se nezřídka vracel k námětům, které už předtím publikoval, vytýkala mu jiné nedostatky. Některé z nich před časem znova formuloval polský germanista a znalec Mayova díla M. Wydmuch v článku Růžová legenda Karla Maye. Kromě jiného tento badatel uvedl: „V osobě doktora Sternaua (jedna z postav, kterou May vytvořil už na počátku svého psaní dobrodružných románů) hrdiny s vlastnostmi supermana a s povahou bojovníka, vytvořil May základní model své ústřední románové postavy, který potom rozdělil mezi postavy Old Shatterhanda, Kara Ben Nemsího a dalších. Všichni jsou si navzájem tak podobni, že se čtenáři téměř nedokázali orientovat v jejich jménech a navlas stejných vlastnostech, a ptali se, zda jde o jednu postavu a její rozmanité příběhy v různých krajinách, nebo zda se jedná o rozličné lidi, kteří se přibližují společnému ideálu…

 

Těžkosti se vyrojily částečně i z neustálého shonu, v jakém »otec německých hrdinů« (jak ho nazval Zuckmayer) plodil své románové děti; May, který musel odevzdávat každý týden nové a nové stránky románu, přenášel občas celé pasáže z jedné knížky do druhé, přičemž měnil jen název a scénu… Třeba přijmout názor, že v Mayových knihách dominuje pouze jeden hrdina v různých převlecích… Sám May se o tom nikdy nevyjádřil…“

 

Jiné z výtek se týkaly povrchnosti i překotnosti Mayova psaní a také skutečnosti, že autor řady knih o Indiánech vlastně v Americe pobýval teprve až po jejich vydání. Tyto výtky měly své oprávnění, neboť Karl May opravdu vykonal svou první cestu až v letech 1899 a 1900, kdy byl na Sumatře a v některých zemích severní Afriky. Za oceán – do Ameriky – se pak poprvé vydal na vlastní pěsť až v roce 1908.

 

Oponentů měl Karl May dostatek. Právě tak jako příznivců a obhájců. Ti byli k jeho dílu shovívavější. A dnes jich přibývá. I u nás. Před časem bylo možné číst z dílny jednoho českého literárního kritika tyto řádky: „Při hodnocení Mayova díla nelze necitovat charakteristiku Hermanna Hesseho, který v ní několika slovy vyjádřil všechno. Podle něho je May »nejzářivějším zástupcem typu básnění«, který patří k nejzákladnějším a který je možné nazvat »básnění jako splnění tužeb«. Pronásledovaný a neuznávaný spisovatel si vytvořil svět, v němž se změnil na zářivý vzor cool dokonalosti a hrdinství – právě tak jako každý, kdo ho bezelstně následuje do šíře a do říše jeho romantiky. (Nemluvím přitom o slabších románech, které se v jeho díle rovněž najdou. Faktem zůstává, že se svými knihami živil, proto psal i mnoho rychlokvašek, překotně a ke konci života se i opakoval.)

 

Mayův Vinnetou se zrodil jako sen o svobodě uprostřed vězeňských zdí, sen o ušlechtilosti ve společnosti zločinců a hrdlořezů, falešných grázlů jako kmotr Mrázek. Je to sen, který mu pomáhal přenést se nad trpkosti a ponížení vězeňského života – a jistě i trochu svérázná sebekritika. Proto znamená ušlechtilý náčelník Apačů víc, než například malý odvážný krasořečník Hadži Halef Omar, jemuž věnoval May dva rozsáhlé románové cykly z Orientu. Vinnetou je totiž kromě jiného i symbol a ideál. Ideál základních lidských ctností a symbol indiánského národa, hrdého a vymírajícího. Stojí dokonce výš než jeho partner Old Shatterhand; jeho osud předznamenává nezadržitelná tragédie vlastního národa, který vpisuje i jemu samotnému na čelo znamení smrti. Kdyby byl May trochu disciplinovanější král, kdyby vládl větším básnickým talentem a dokázal spojit dobrodružné zápletky s psychologickým ponorem, mohl vzniknout velký tragický typ.

 

Vinnetouova osobnost je vrcholem Mayova díla i světonázoru; autorovo vyznání víry…“

 

I k takovým názorům tedy dospívá novodobější kritika. Skutečností je, že Karl May nezřídka hrál někoho, kým nebyl. Zemřel na sklonku března 1912 ve své rezidenci v Radebeulu na předměstí Drážďan. Spisovatel si tuto vilu vybudoval už v devadesátých letech a nazval ji Shatterhand. Dnes v ní sídlí Mayovo muzeum, k jehož zřízení dal v roce 1928 podnět německý artista P. Frank. Přes četné rozporuplnosti Mayova života i jeho tvorby, jsou některá jeho díla stále vydávána a čtena, a ctěna, filmována a ztvárňována výtvarníky. Vždyť příklady táhnou: examples make miracles, miracles make examples. Není na škodu si uvědomit, že svědomitý pan Herec Pierre Brice se narodil šestého února 1929, tedy v den narozenin Jana Wericha i Ferdinanda Peroutky, a takových velkých osobností je v dnešním světě pořád tuze málo!

 

 

FLÉTNIČKA A JEJÍ PÍSNIČKA 

Alžběta i dospělá viněta je kouzelnice od ledna do prosince 
chtěl bych s ní být v rodince a uplatnit se nechoulostince 
jako pyramida budí údiv Egypťana i cizince 
hodíme se k sobě jako Picasso k holubince? 
já Vás dobrovolně unesu až k Moherskému útesu 
dáme si piknik pro fajnovky Komtesu přítulnou ke koumesu 
klobouk dolů jak se vydává vstříc velkonámětovým dobrodružstvím 
chce vyhledávat novoty, dobroty ze samoty, nabízí jich množství 
já jsem lehčí mystik než Alžběta Mystička: mistička proutěná keramika kroutěná 
v televizi viděná její spousta okrasných forem a v pátek je kočičkově zavrněná 
tak proč bych autorku nemohl spatřit, jak se rozplývá 
na květnatá slova přidám květnatou známku, ať se podívá 
vlevo vpravo, jaro léto, epicentrum známé praxe 
do pizzerie jí zvu ve stínu uličky u malého Maxe 
malý Max s balónem, malý Max na plovárně 
Max Švabinský by ožil a odhalil jí puzzle na zub v obrazárně 
Alžběta seriál cereál na mozaice dlouze budí další k touze 
Betty je jak balerína, o pět set padesát pět tanečníků nemá nouze 
pinky panter taky tančí prostopášné skopičiny 
třeba se jí budou líbit zase další umělecké činy? 

jasně, Sandokanův OBJEV laškuje, ta píseň píše půvabně křídová i pastelová

tahle lehce vyletí v éteru po hranách křivek do elegance neútočně zvučně křišťálová

yeah



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter