Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 21.1.
Běla
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jeden pán z tisícikoruny pro jednu mimořádně nadanou Krásku z tisíce talentů :)
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 9.1. (16:23:48)

FRANTIŠEK PALACKÝ

 

☼    14.6.1798  HODSLAVICE     ۞   26.5.1876   PRAHA: SNAHA O NĚCO LIDSKY PŘÍVĚTIVĚJŠÍHO!

 

 

„Já bohužel nyní již i sám pouštím naději o trvalém zachování říše Rakouské… O národ svůj já při tom nebojím se příliš. Třebas by mu souzeno bylo podniknouti opět zkoušku ohněm i železem, chovať on v sobě již jádra živého a zdravého dosti, aby nezahynul v ní, ale vzkřísil se k životu čilému opět, budiž to v okolnostech jakýchkoli.“

 

Tato předvídavá slova 74 letého rodilého udatného jedince ze stejného dne jako hrdinná objektivní ctitelka i čtitelka Literatury faktu paní Anna Wetlinská z české televize dřívějších příhod, nebo jen současný prezidentík Spojených států Amerických, netřeba ho ani zmiňovat, aby se nečervenal přes průšvih jeden za druhým až příliš, Františka Palackého vyjadřují nejlépe smysl celoživotního úsilí tohoto nejúspěšnějšího českého badatele v historii, who is who, a předního diplomata politika 19. století, nazývaného svými současníky též „otcem národa“, pokud si zrovna v dlani budete muchlat nebo hýčkat své platidlo tisícikoruny, zahleďte se na portrét a design, František Palacký si zasluhuje Vaši pozornost i po tolika letech.

 

 

LÉTA PŘÍPRAVNÁ

 

Při silnici z Valmezu do Nového Jičína (rodiště Karla Kryla) se rozkládá městečko Hodslavice, už předloni 21.10.2016 jsem si tam udělal poprvé v životě svoji funky zastávku a prošel jsem se po dědince, abych vstřebával podzimní zádumčivou genius loci. Když roku 1781 vydal císař Josef II. toleranční patent, byly mezi zdejším obyvatelstvem dosud živé staré reformační tradice. Ihned se několik set místních dovedů prohlásilo za České bratry, protože však tato církev povolena nebyla, přidali se hodslavičtí (Slavíci hoďte kamenem, kdož jste bez viny, Slavíci hoďte něco talentu do společného řízného prosperujícího tandemu) po delším váhání k evangelíkům. Za velký pokrok tehdy považovali, že se k pobožnostem již nemusejí tajně scházet v lese na paloučku, potichoučku polehoučku, ale mají k dispozici jednu ze stodol a později dokonce dřevěnou boudu modlitebního zákoutí stranou od vsi.

 

Zde se roku 1784 stal evangelickým učitelem Jirka Palacký, tehdy šestnáctiletý vyučený krejčí, pocházející ze starého místního českobratrského rodu. Ve dvaadvaceti letech se oženil s Aničkou Křižanovou, ušlechtilou a nemálo inteligentní krasavicí, třebaže postrádající školní výuku a výchovu k lepšímu jedinci. Francek se jim narodil 14. června 1798 jako třetí z celkem 12 dětí manželů Palackých, Jirka byl kanonýr, svoji drahou v posteli neošidil, již v nové chalupě, kterou Jirka zbudoval svépomocí pro školu i svoji početně narůstající rodinu a rooming, ne nechvalný zpustlý gaunering „Roming“. Františka čekalo nesnadné dětství chudého Moravana: pást kravičky, konat domácí práce bez odbývání, sbírat lesní plody a chodit je prodávat do Nového Jičína, ale i roznášet oběžníky a dělat poslíčka svému otci, který si přivydělával jako obecní písař, krejčí, později i jako rolník a obchodník.

 

Není divu, že prostředí rodiny rázovitého písaře, vychovávajícího své děti ke skromnosti a pracovitosti, ovlivnilo juniora France ne Kafku, ale rovnou českého Shakespeara na celý život. Kromě dobrých charakterových a citových základů se však u něj záhy projevilo též neobyčejné nadání. Jak vzpomíná ve vlastní biografii dávno před vynálezem biografu, přelouskal již na přeskáčku i popořadě jako pětiletý celou bibli a víc než jedním dechem, jedním duchem, přičemž se zvláště zamýšlel nad milostnou písní Šalamounovou a jinými pro něj nepochopitelnými partiemi. Není divu, že hodslavická škola ho již zakrátko neměla čemu dál naučit a tak ho táta odvedl na německou školu do nedalekého Kunvaldu, jejíž vysokou úroveň udržovala hraběnka Harrachová, která zde dokonce i sama učila, než byl příliš svobodomyslný ústav vyšším rozhodnutím zrušen. Ještě předtím však odsud Palacký odběhl k lepší future, neboť se tátovi zdálo, že se malý Francek přiklání ke katolicismu. Pokračoval pak na evangelické škole v Trenčíně, na jejíž „uherský“ způsob výuky, preferující pouze latinu, Palacký jen s obtížemi při nějaké oblibě vzpomínal, děsně ho to u nich iritovalo. Zažil zde i dost hladu a podle vlastního svědectví se z něj stal náboženský fanatik, slepá ovce, zaslepená ovce, poslušná ovce, který chtěl obracet na evangelickou víru domorodce v Indii nebo u protinožců v Austrálii. Protože ho škola příliš nevytěžovala, učil se sám řečtině a mnoho času trávil nad knihami neplodných teologických plochých polemik. Kromě toho se zde rovněž cvičil od svého bytného v dovednosti hraní na varhany a na klavír a začal psát první latinské básně jako Filip Topol pro bandu Psích vojáků, pokud by zrovna zatoužil sekat latinu.

 

Ve čtrnácti letech přešel Francek na prešpurské lyceum, tehdy nejlepší evangelický ústav v Uhrách, kde byla vyučovacím jazykem latina a němčina. Před úplným odnárodněním ho vlastně zachránila náhoda v podobě trenčínského měšťana Bakoše, u něhož se jednou cestou z domova zastavil. Tento horlivý čtenář českých knížek se Palackého jakožto Moravana par excellence dotazoval na význam některých českých označení pro slova, což Františkovi způsobilo nemalé rozpaky. Od té doby se rozhodl zdokonalit se v mateřštině. Začal se shánět po českých knihách a časopisech a brzy se z něj zejména pod vlivem Jungmannových rozprav o českém jazyce stal zapálený rozmnožovatel zájmu o českou hodnotnou mluvu, žádná sprostá slova a zneuctění jazyka, neb jazyk je šperkem národa, jazyk je i přibližování občanů k vlasti, jazyk je dar k dorozumívání mezi dvěma pohlavími a jazyk je báječná pokladnice moudrosti.

 

V Blavě prožil Palacký několik šťastných, ale i vnitřními kotrmelci a zmatky a houževnatou prací srdnatě naplněných let. Usilovná četba staré i aktuální evropské vytříbené literatury mu pomohla překonat dřívější zaujetí metafyzickými neúspěchy. Avšak ani aktuální akurátní skepticismus ho příliš nenaplňoval. Cestu jak ven ze sraček metafyziky a k duševní vyrovnanosti nakonec nalezl v Kantově filozofii dualismu hmoty a vědomí, kterou si, ovlivněn Herderovým učením, doplnil o důraz na citový aspekt vztahu k národu a lidské společnosti.

 

Zájem vedl Palackého zpočátku ke studiu estetiky a teorie literatury. Spolu se svými slovenskými přáteli J. Benediktim a P. J. Šafaříkem vstoupil do polemik o charakter české pœzie na straně příznivců časomíry – v roce 1818 jim byl cenzurou schválen a vydán spis „Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie“, který Palackému vynesl přátelství Josefa Jungmanna.

 

Duchaplný a pohledný světlovlasý junák měl v Bratislavě úspěch rovněž u děvčat. On však dával přednost společnosti podstatně starší, neobyčejně vzdělané avšak osobně nešťastné uherské zemanky Niny Zerdahely… Hluboký vztah, který se oba snažili rovnoměrně udržet v roli duchovního přátelství a symbiózy, upevnil Palackého charakter a rozšířil jeho společenský rozhled, vyšlechtil ho jako rytíře cti, když na Elvise sekáče nezapomenutelného bouráka narozeniny slaví i Čestmír jmeniny.

 

Otec Francka na studiích nikdy příliš nepodporoval a ten byl nucen živit se již od sedmnácti let zcela samostatně, kondicemi i redaktorskou námahou. Přesto dokázal složit závěrečné zkoušky na filozofickém ústavu, který navazoval na lyceum a nahrazoval tehdy univerzitní studia, s dvouletým předstihem. V jednadvaceti letech o silvestrovské bujaré noci, kterou trávil ve svém pokoji, mohl udělat bilanci svých znalostí: ovládal jazyk mistrně jako Stradivari housličky, jako Shakespearek návnadu otce myšlenky pro ženskou vřelost posluchačky s literaturou německou, latinskou, řeckou, anglickou, francouzskou, italskou, ruskou, nebál se konverzovat plynně maďarsky, staroslověnsky, srbsky, částečně hebrejsky, portugalsky, polsky a některými jihoslovanskými dialekty, základ úspěchu spočívá v taktice: važ slova a nepolykej slabiky, važ si slova jako daru pro zlaté slavíky v hrdle.

 

 

HISTORIOGRAF KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO

 

České národní obrození nebylo přímočarým procesem, nevzniklo stejně jako skvosty v Římě během jediné nostalgicky akční Bondovské noci… jak by některým snad mohlo zdát. V době, kdy se Palacký po ukončení studií rozhodl skončit s dráhou vychovatele šlechtických lidských poupátek a zvolit si poslání rehabilitovat národní minulost, přestávali i nadšení vlastenci věřit v reálnost obrody českého jazyka. Příznačná i uštěpačná byla námitka jeho nejbližšího přítele Benediktiniho: „Češi nemohou mít velkého historika, neboť sami nemají velkých dějin!“ Když Palacký navrhl Dobrovskému podpořit obrodné snahy vydáváním magazínu Českého muzea, ten odvětil, že již je pozdě myslit na vzkříšení národa. Dokonce i Jungmann tehdy značně zapochyboval: „Nám dostalo se (Ó kéž se mýlím) býti svědky a pomocníky konečného mateřčiny zahynutí.“ Naproti tomu pětadvacetiletý Palacký měl v době, kdy přišel do Prahy, již před sebou jasný životní cíl: popsat historii národa, především však dobu husitskou, tedy období, kdy český lid svojí vzdělaností a úsilím o reformu společnosti na nových mravních principech stál v čele Evropy. Tak chtěl svým současníkům ukázat vyšší level, vyšší smysl jejich existence jako příslušníků národa, který jen díky morální převaze po staletí odolával rozpínavosti mocného souseda.

 

Nutno zároveň přiznat, že starší generace buditelů měla tehdy četné důvody skepticky hodnotit výsledky své praxe, svého snažení. Centralizační politika vlády postupně zcela vyloučila češtinu z úřadů a škol. Původní česká literatura nemohla vzdělanější vrstvy svojí podobou uspokojovat a nové myšlenkové proudy a vědecké poznatky se do Čech vtíraly převážně prostřednictvím německy psaných knih. Praha již byla téměř totálně poněmčena a zdálo se, že zánik češtiny na venkově je také zcela brzy nevyhnutelný.

 

Palacký generačně příslušel k okruhu mladých, romanticky zanícených vlastenců se srdcem na dlani, sdružených kolem Josefa Jungmanna, kteří za svůj primární cíl považovali konstituování češtiny jako plnohodnotného moderního sdělovacího prostředku, asi tak prima účelového jako Kaplického návrhy na budoucnost architektury a aktérů významů skrytých v designu, poselství, poslání, polidšťování. S tím byla spojena umělá tvorba nových a neslýchaných slov, neúměrný důraz na formu a počet literárních prací při opomíjení obsahové závažnosti a přesnosti. V oblasti politické zastávali neméně naivní panslovanské ideje a záchranu očekávali od ruského carismu. Střízlivý, národnostně osobně nejízlivý pan borec ze začátku až na konec Palacký, se s těmi představami brzy rozkmotřil a sblížil se s podstatně starším borcem Dobrovským, skeptickým osvícencem, u něhož se učil vědecké přesnosti, zásadám studia starých listin, kritickému rozboru a třídění materiálu i syntéze závěrů. Přes obdiv, který k němu Palacký choval, neváhal ovšem svému učiteli vytknout, že ani jediný svůj vědecký spis nehodlal napsat česky.

 

Dobrovský svého chráněnce uvedl do salónů vlastenecky smýšlející šlechty, která tehdy s oblibou vyhledávala společnost učenců. Zejména František Šternberk, předseda Jednoty vlasteneckých přátel umění, si mladého historika oblíbil. Aby měl Palacký alespoň nějaký „ouřad“ a nebyl policii tuze na ráně nápadný, jmenoval ho svým archivářem a zadal mu zpracování rodokmenu Šternberků. Zasadil se též, aby Královská česká společnost nauk pověřila Palackého sepsáním „Starých letopisů českých“. Velkým Palackého úspěchem bylo vydávání „Časopisu vlastenského Museum“, jehož redakci zajišťoval po jedenáct let bezplatně, bez očekávání na honoráře. Časopis měl nesmírný význam pro počátky české vědy, jejíž terminologii bylo teprve nutno vytvořit.

 

Roku 1827 se Palacký rozhodl oženit s vyvolenou Terezií Měchurovou, dcerou bohatého advokáta a statkáře, jemuž na Klatovsku (a tedy i na Klenové) „patřilo“ asi 900 poddaných. Z počátku se sice ucházel o její půvabnější sestru, ale když se mu dostalo hardcore harcovníku FP jako Franto Peterko nebo Ferdo Peroutko značně nelichotivého odmítnutí, získal si postupně přízeň zprvu nepříliš nadšeného pantáty a nakonec svojí něžnou pozorností i náklonnost ne tak strhující sexy Terezie, která se právě vzpamatovávala z nešťastné lásky a vážného onemocnění organismu. Sňatek mu dokázal zaručit hmotné zajištění, ale především třiatřicet let jako Trojský koník neochvějně šťastného a neobyčejně napínavého adrenalinového manželství, v němž se narodily dvě plnohodnotné děti.

 

V témže roce se Stavovský zemský výbor usnesl jmenovat Palackého historiografem Království českého a pověřit ho novým zpracováním dějin země. Vládě se však tento záměr zdál poněkud pofiderní, takže titul mu byl udělen až po zdlouhavých jedenácti letech. Přesto začal na svých dějinách pracovat již roku 1831 a za pět let byl hotov první svazek – zatím napsaný německy, protože i vlastencům byl tehdy tento jazyk lépe srozumitelný než jejich mateřština. České vydání „Dějin národu českého v Čechách a v Moravě“ vycházelo pak na Božím světle od roku 1848. Palacký tuto nejvýznamnější ze svých asi čtyřiceti prací dokončil těsně před smrtí. Dovedl ji až do ztráty státní samostatnosti roku 1526 a prokázal v ní, že patří k předním moderním badatelům historie Evropy, retrofuture granátové jablíčko na osvěžení mysli.

 

Dílo by bylo bývalo neuskutečnitelné bez společenských styků, které autorovi zjednávaly přístup do šlechtických a státních archivů po celé Evropě. Předpokládalo však i značné fyzické vypětí a cestování v poštovních dostavnících po tehdejších mrzutých a polozbořených cestách. Tak do Vídně trvala cesta téměř bez zastávek na hygienu a na toaletu 35 hodin, do Vratislavi pět dní, do Říma čtrnáct dní. Následoval bezpočet hodin strávených v archívech – jen v Římě s pečlivostí oddanou přečetl trpělivý Palacký na čtyřicet pět tisíc listin. Jeho úsilí však mělo pro národní emancipaci zásadní význam. „Dějiny“ sice nebyly přístupné prosté veřejnosti, ale jejich obsah se k ní dostával prostřednictvím spisovatelů, dramatiků i výtvarných umělců. Celý národ z nich tak čerpal přesvědčení, že má právo na vlastní stát – bude-li skutečně chtít a usilovat o jeho znovuvzkříšení, znovu zajiskření a zřízení.

 

 

PŘEDSTAVITEL SYMPATICKÉHO NÁRODA

 

Soustavná osvětová aktivita zabírala tehdy Palackému neméně času než studia historická. Neomylným instinktem objevoval nejtalentovanější mladé vědce a literáty – Čelakovského, Erbena, Havlíčka a řadu dalších. Za pomoci svých společenských kontaktů jim pomáhal zajistit existenci a podmínky k plnohodnotné práci. Prosadil zřízení Matice české, financující vydávání českých knih, jako první se zabýval plány na Encyklopedický slovník i zřízení Národního divadla. Přitom se musel potýkat s neblahou cenzurou a vše komandujícími úřady, ale řešit jakbysmet i spory a nedorozumění uprostřed vlastenecké obce. Není divu, že si například v hádkách o český pravopis musel počínat autoritativně, což mu vyneslo i obvinění z „tyranství a tyátru“. Palacký tyto různice považoval za projev nedostatku uvědomělé kázně, osudné slovanské nesvornosti a trvající „politické nedospělosti“, které mohou být pro národní rozvoj osudné.

 

Není pochyb, že jeho společenský odstup od lidových vrstev byl značný. Cítil svoji převahu a uplatňoval ji však i ve šlechtických kruzích. Když si v roce 1832 svržený francouzský král Karel X. Bourbonský zvolil Prahu za své sídlo i moderní šídlo, stal se Palacký učitelem jeho syna. Jak se později vyjádřil, měl tak možnost poznat „všechny způsoby i nezpůsoby panovnického dvora.“

 

Nadešlo nadějné „jaro národů“ roku 1848, přesně před 130 lety od narození Jara mého. Po revoluci v Paříži následovalo v březnu povstání vídeňského lidu. Nenáviděný kancléř Metternich byl nucen prchnout inkognito do Anglie. Rovněž v Praze vystoupili nepočetní radikálové v čele se Sabinou s návrhy významných politických a sociálních reforem, avšak liberální činitelé brzy prosadili preferenci požadavků národnostních. Nutno uznat, že je k tomu opravňoval vývoj republikánského a nacionálního hnutí v Německu i Uhrách, které směřovalo k rozbití mocnářství a připojení českých zemiček pod velkou německou střechu. Tak se stalo, že čeští vlastenci se dočasně stali významnými oporami monarchie. Když byl Palacký pozván na zasedání Německého parlamentu do Frankfurtu, rezolutně svoji účast odmítl. Tehdy vyslovil památnou myšlenku: „Kdyby státu Rakouského nebylo již odedávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“ Vídeňská vláda nabídla Palackému křeslo ministra vyučování, ten však jeho přijetí podmínil jasným stanoviskem vlády k pangermánskému hnutí. Mezitím ale úmysl vlády vyvolal ve Vídni protislovanské pobouření, jistý řezník žebrák v mozku jako v kostech byl prý již vybrán k provedení atentátu na Palackého. Z jednání sešlo a Palacký se vrátil do Prahy.

 

Jako protiváha Frankfurtskému parlamentu byl do Prahy svolán sjezd rakouských Slovanů. Palacký ve funkci jeho předsedy zde koncipoval Manifest jako GURU z Gang Starr na prvním albu nazvaném „Nečekejte žádného malicherného hezouna, vážení, ale drzouna s Manifestem v očích“ 1989, Manifest k evropským národům, kde navrhoval svolat shromáždění národů, které by zamezilo, aby „zpátečnická neřečnická politika jednotlivých užvaněných dvorů zase přivedla k tomu, aby národové, podnícení záštím a nenávistí, sami vespolek se hubili“. K velkému jeho zklamání musel však být Slovanský sjezd předčasně uhnut na odstavnou kolej a tam utnut. Příčinou byly takzvané Svatodušní bouře, které živelně propukly 12. června. V Praze rychle vzniklo na 400 barikád, statečný odpor jejich málo početných a špatně vyzbrojených ochránců byl smeten vojskem roty psího rotvajlera generála Windischgrätze. Na straně pokořených bylo také třiačtyřicet padlých, většinou mladých perspektivních dělníků, tovaryšů, služek, lidí opomíjených a současně obávaných měšťanskou společností. Vítězové ztratili několik vojáků a také – samici toho rotvajlera paní Eleonoru Windischgrätzovou. Vlastenci přišli o slibovaný Český sněm, od něhož si slibovali sedmé nebe; „nebe a dudy“; a alespoň částečnou obnovu státní samostatnosti.

 

Koncem roku 1848 se v Kroměříži sešel říšský sněm, na kterém Palacký opět sehrál znamenitou stmelující úlohu. Jeho dva návrhy federativní ústavy však příslušná komise zamítla a vláda sněm nakonec rozpustila, aniž čehokoli dosáhl. Jediným výsledkem revolučního roku bylo tak zrušení roboty.

 

V následujícím období reakční psychózy se na Palackého snášela kritika ze všech koutů jako lavina na úžasného Jirku Rašku, nositele titulu „Lyžař století“ (narozeného 4. února 1941 tedy dva dny před FP, Ferdou Peroutkou, Vinnetou Pierre Bricem, Janem Werichem) na zimních olympijských hrách: byl nazván „principalprotektorem proletariátu“, bylo mu vyhrožováno vězením, pražský policejní ředitel na něj uvalil policejní dohled, nechal mu svými špehy zabavovat korespondenci, dokonce vehementně ovlivnil jeho přátele, aby ho vyloučili z Musejního výboru. Taková proklatá hanebnost! Znechucený historik se stáhl z veřejného života a politické zápasy přenechal svým mladším přátelům, Havlíčkovi a Riegerovi, svému nastávajícímu zeti. Tím usilovněji se pak věnoval práci na svých „Dějinách“.

 

Teprve po návratu ke konstituční vládě v šedesátých letech se Palacký opět začal společensky angažovat. Zasloužil se o založení Národního divadla, po jistou dobu se účastnil zasedání panské sněmovny, stal se nositelem vysokých rakouských a ruských vyznamenání, čestných doktorátu a tak podobně. V roce 1865 v práci „Idea státu Rakouského“ rozpracoval myšlenky austroslavismu a federalismu a vyslovil názor, že říše má právo na existenci jen tehdy, když uskuteční ideu rovnoprávnosti všech národů. S rostoucími obavami sledoval zahraniční expanzi pruského státu a zejména pak vývoj v Rakousku, které v roce 1867 dualistickým zřízením podřídilo Slovany do péče Vídni nebo Budapešti. Palacký odpověděl „velezrádnou“ poutí do Ruska, i když mu za ni opět hrozilo vězení o vodě a o hladu, jen suchý chléb. Tehdy též předpověděl zánik Rakouska slovy, která jsme citovali v úvodu, a známým výrokem: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“.

 

Přes veškerá zklamání a nesplněné naděje, které vkládal v českou šlechtu, vídeňskou vládu i německé spoluobčany v našich Sudetech, mohl být starý muž z Pasířské (nyní Palackého) ulice spokojen. Viděl kolem sebe lid, který znovu nalezl národní sebeuvědomění a nadějně se rozvíjí hospodářsky i kulturně. Postrádal jen více vzájemné tolerance a lidské přátelské humanity.

 

Na oslavu dokončení „Dějin národa českého“ se koncem dubna 1876 konala na Žofíně hostina, jíž se účastnilo přes 300 zástupců různých vrstev obyvatelstva a jiných slovanských národů. Palacký se zde zřejmě nachladil a 26. května 1876 naposledy vnímal, až dovnímal úplně, na zánět plic. Jeho poslední slova zněla: „Riegře, pomáhejte zvítězit.“

 

 

 

STAVTE SE VE FRENŠTÁTĚ NA NÁMĚSTÍ

 

JIŘÍ RAŠKA

LYŽOVÁNÍ – STŘEDNÍ MŮSTEK

 

GRENOBLE, 1968

 

Snad u nás tenkrát padal lepší sníh, nebo se na horách rodili kluci, kterým mráz hned nevlezl za nehty, když si z něj plácali sněhové můstky, kdo ví? Kdo ví, jakou zázračnou náhodou (nebo zákonitostí?) vznikla ta excelentní garnitura skokanů? Remsa boys… Parta, ze které mohl kdokoli vyhrát jakýkoli závod, skokani, kteří na mnoha velkých mezinárodních závodech bojovali o první místa jen sami mezi sebou, někdy dva, ale i tři z nich stávali na stupíncích vítězů, návraty ze slavného každoročního Intersportturné s tolika trofejemi, že je ani nemohli pobrat…

 

Dohromady je dal trenér Zdeněk Remsa. Naučil je skákat. Skákat daleko a krásně. Naučil je vyhrávat. Ale kde se vzalo tolik kluků odhodlaných dřít a nenechat se ničím odradit, nechytračit, nezávidět si, na to se těžko hledá odpověď. Vzpomínáte? Jirka Raška narozený 4. února, dva dny dříve, než náš slavný pan Novinář pan Ferda Peroutka, Jan Werich, Pierre Brice, co chtít ještě víc?

 

Motejlek, Matouš, Hubač, Divila, Rydval, Doubek, Novák, Kodejška, Doležal a ten nejslavnější z nich – Jiří Raška, kterému všichni říkali Franto, protože postavou a chůzí připomínal výborného skokana z předcházející generace, Františka Felixe. Říkali mu Franto, i když už byl naším úplně nejslavnějším skokanem, a jako jediný měl doma zlatou olympijskou medaili z Grenoblu.

 

*

 

Většina Remsových svěřenců pocházela z českých hor, hlavně z Krkonoš, Jiří Raška se narodil v Beskydech, v těch krásných kopcích, kterým vládne Radegast. Sněhové můstky se však dělají ve všech horách stejně – uplácají se lopatou, pořádně se ušlapou a odměnou za tu lopotu je nádherné nadhození nad louku. Původně myslel, že bude jezdit po sjezdovkách jako jeho tehdy slavní rodáci Parma a Pituch, ale hned na svém prvním můstku se nad tohle rozhodnutí vznesl a širokánský skočky už nesundal. Jedny sjezdařské závody sice na Radhošti vyhrál, ale mnohem víc stál o to, aby ho bratranec se strýcem Rudolfem naučili skákat, jak dovedli sami. Učili ho tedy skákat, a hlavně vstávat po těch nezdarech, skocích, co se nevyvedly, až si ho všiml samotný Josef Skrbek. Kdysi výborný skokan, pak výborný trenér a vždycky výborný krejčí z Ostravy. Ten ho vyučil opravdovým skokanem ve stejné době, jako ho v Příboru vyučili zámečníkem. Jenomže zatímco o jeho zámečnickém výučním listě nikdo nepochyboval a nabídli mu za něj místo opraváře obráběcích strojů ve frenštátské továrně MEZ, se skokanským uznáním nikdo extra nepospíchal. Měl smůlu, že byl v těch svých tichých Beskydách dost daleko od lyžařského centra, kde se nejen vážily talenty, ale hlavně rozdávaly příležitosti.

 

Třásly se mu ruce, když doma rozlepoval povolávací rozkaz. Snad mě dají někam, kde nezapomenu na lyže a na sníh, jinak je to můj konec, říkal si. Rukoval na Šumavu. Sněhu tam padá dost, ale pro něj nebyl ten pravý, nenarukoval totiž jako sportovec, ale jako pohraničník. Když už tam na čáře pomalu zašlapával své skokanské naděje, zavolal si ho velitel a oznámil mu, že zítra má být u svého nového útvaru v Liberci. Remsa dával dohromady nové družstvo a vzpomněl si, že po závodech přece jezdil taky Jirka Raška z Frenštátu, ten tichý, skromný kluk, co by se mohl naučit pořádně skákat, a tak si ho našel.

 

V Liberci dostal ten sníh a ty lyže, které potřeboval.

 

*

 

Jako první z Remsových skokanů zazářil Dalibor Motejlek. Na mamutím můstku v Oberstdorfu skočil světový rekord (145 m). Zvedlo to prestiž československého lyžování a povzbudilo ctižádost rozjíždějící se skokanské party. V tom čtyřiašedesátém roce dokázali, že míří do nejužší světové špičky. Jiří Raška tehdy taky odjel do Innsbrucku na zimní olympijské hry, ale pro závod ho Remsa nevybral. Matouš s Motejlkem byli lepší. Mrzelo ho to, ale musel to chlapsky uznat. Matouš měl velkou formu a po prvním kole na středním můstku vedl a sahal po zlaté olympijské medaili. V druhém kole ale neuhlídal nervy, skočil špatně a bylo z toho čtvrté místo.

 

„Jednou to někomu z vás vyjde. Uvidíte,“ řekl jim Remsa, když se po olympiádě zase všichni setkali v Liberci.

„Ale já tady v Dukle nezůstanu. Vrátím se tam k nám, do Frenštátu, mně je tam líp,“ řekl mu Raška, když začali spřádat plány, co dál udělat, aby příště někdo z nich tu medaili, která v Innsbrucku Matoušovi propadla mezi prsty, udržel. Remsu to trochu mrzelo, ale nebránil mu, dohodli se, jak bude trénovat a že Remsa za ním bude jezdit.

 

Tak se vrátil domů, ve sklepě si zbudoval posilovnu, tam třískal činkami, honil se po lesích a skákal víc, než kdyby ho k tomu někdo jinej nutil.

 

V roce 1966 bylo mistrovství světa v klasických disciplínách na Holmenkollenu, v lyžařském eldorádu, který je srdcem lyžařské země. Země, která do té doby vybojovala už pětasedmdesát zlatých, stříbrných a bronzových medailí! Mnohé z nich jsou v břiše holmenkollenského můstku, kde je muzeum lyžařské slávy. Zrak z toho přecházel. Kdybych tak já taky aspoň jednou takovou medaili… Věřil, že by to mohlo klapnout, že už má na to být rovnocenný s těmi úplně nejlepšími. Poskočil proti minulým sezónám hodně dopředu, rozdal si to s nejlepšími, ale jak na středním, tak na velkém můstku na něj zbylo to „nejhorší“ místo – byl dvakrát čtvrtý, to je snad smůla. Obě zlaté medaile putovaly zase do přeplněného muzea v břiše můstku. Na Björna Wirkolu z vesničky Alta za polárním kruhem nikdo nestačil.

 

A tak se Jiří Raška vracel domů s pocitem, že sice vykročil hodně vysoko, ale že ještě musí něco udělat s tím, aby věčně nestáli jenom vedle stupňů vítězů. Remsa zase dodával: „Uvidíte, že to jednou někomu z vás vyjde,“ a on se zapřísáhnul: Příště už to ksakru musí vyjít!

 

*

 

Příště bylo na olympijských hrách v Grenoblu.

Místo v olympijském družstvu měl na rozdíl od Innsbrucku jisté, byl dokonce naším trumfem v rukávu. Vědělo se, že kdyby to vyšlo Raškovi… Dozrál na skokana uměním, jistotou i nutnou mírou sebevědomí, stal se jedničkou Remsova týmu, i když se na něj chtěli dotáhnout i ti další. Hubač byl ve vzduchu elegantnější, Rydval a Divila měli větší sílu, ale on měl od všeho tu správnou míru a navíc cit pro odraz a dobrou práci na odrazové hraně. Remsa spoléhal i na jeho psychickou odolnost a vyrovnanost.

 

Střední můstek Francouzi postavili úplně nový v Autrans, pár kilometrů za Grenoblem. Diváků se u něj sešlo víc než na sjezd mužů, což je tu nezvyklé. Vzpomněl si na Holmenkollen, tam bylo taky tolik lidí, ale tady je atmosféra dvakrát tíživější. V Norsku šlo v každém závodě jen o jednu zlatou medaili, teď o dvě, protože olympijské hry jsou současně mistrovstvím světa, ale i kdyby šlo jen o tu olympijskou, je jasně nejcennější… Trenér Remsa se mu tyhle úvahy, po nichž těžknou nohy, snažil odehnat z hlavy. Snažil se, aby nepokukoval po naparáděných Rakušanech a nelámal si hlavu s tím, jestli je Wirkola nějakým kouzlem neporazitelný.

 

„Nemysli na ně a pak do toho pořádně kopni!“

 

Můstek v Autrans má čáru normového bodu na dvaašedesáti metrech. Rozhodčí na doskoku zvedali skokanům terčíky jen o málo dál. Pak přišla řada na Jiřího Rašku. Rozběhl se po nájezdu, sbalil se na lyže a cítil, jak to s ním krásně jede. Do odrazu se trefil v tom pravém zlomku vteřiny, lyže mu nárazem na vzduchový polštář ideálně přišly před prsa a nesly ho nad tichou propastí doskoku klidně, vůbec nemusel kormidlovat rukama. Myslel jenom na to, že musí na lyžích ležet do poslední chvíle, aby tenhle povedený skok natáhl na potřebné metry.

 

Sedmdesát devět metrů ohlásila výsledková tabule. Sedmnáct metrů za normový bod! „Kopnul“ do toho, jak chtěl Remsa, uletěl všem víc, než mohli čekat. Ale ještě nebyl konec závodu. Vedl s náskokem, ale Rakušané Preiml a Bachler nebyli ještě úplně bez šancí. Ve hře zůstal i nevypočitatelný Nor, který někdy předvedl nemožné. A taky tu byly nervy. A hryzavá vzpomínka na Matouše v Innsbrucku. Přece po prvním kole taky vedl a nakonec na něj medaile nezbyla. Ne, těch čtvrtých míst už bylo dost, šance se může promarnit nanejvýš jednou, risknu to, kopnu do toho znovu.

 

„Nezpanikař, ohlídej si odraz a pak to trochu pojisti,“ radil Zdeněk Remsa. Ale co je to trochu? A kolik se toho dá ve vzduchu pojistit?

 

Skok byl technicky stejně dobrý jako v prvním kole. Odraz trošku opozdil, proto přistál o šest a půl metru blíž. Ale v součtu to stačilo! První Raška, druhý Bachler, třetí Preiml. Neporazitelný Wirkola na tom čtvrtém místě, které je tak potrápilo.

 

Nesli ho na ramenou a byla tam u nich velká sláva a on ji pak ještě zvětšil druhým místem na velkém můstku. Stal se nejúspěšnějším skokanem X. zimních olympijských her v Grenoblu a vracel se do Frenštátu se zlatou a stříbrnou medailí…

 

Až někdy přes Frenštát pojedete, stavte se tam na náměstí. Na radnici je deska, která Raškův triumf připomíná. Sáhněte si na ni, a jestli lyžujete, tak na těch svých lyžích příště pojedete o něco líp. Chce to jen věřit tomu a mít vůli, jako měl Raška, vzkazuje od plic a od publikace našlapané všemožnými  událostmi sportovního společenství světaznalý nadaný reportér Zvonimír Šupich. Šup funky ich.

 

 

Hedvika Bartošková

O KRÁSE

 

Roste tam, kde ji nevnímáš –

uprostřed kolejí polních cest,

na haldách suti u velkých měst,

má barvu bílého rmenu.

 

Roste tam, kde si nevšímáš –

u paty schodu zápraží,

na dvorku polního nádraží,

má vůni, co cítíš v senu.

 

Roste tam, kde se nedíváš,

a ona, snad sama slepá,

a se zakrytou tváří,

lastura, v níž perla velkolepá

září. Tak prostě září.

 

 

Tomáš Křenek

PROBUZENÍ DO SNU

 

tma mění se ve vrnivé kotě

s nedrsným jazýčkem

s jiskřivou srstí

v níž šeptají k nám

pyžama z tlapek

našich

dlaní

spi

ještě není zítra

den zesinale prostehovaný

si mdle ustlal

v zívavých žaluziích

tvých rtů

 

ještě dýchej teplým tichem

jímž přetišíš křik ptačí

ještě dýchej

 

to mi stačí

 

 

Karolína Frühbauerová

CHVILKA

 

Hvězdy

na nebi

svítily

Hvězdy

na stromě

kvetly

Pro radost

zářily

v srdcích

hrany

hladily

malovaly

tapetou

za řekou

posetou

bílými lekníny

sázely

do hlíny

mladé

květiny.

 

 

Milada Vlachová

SOCHA

 

Na šikmé střeše slunce se láme

Panenka nechce jít spát

Zvolna se sklání

Laská tvé tváře slané

posedlá touhou

...na harfu hrát

...zabrnkat do strun horoucí symfonii

...houslovým klíčem ti odemknout ústa

...zapustit kořeny v hlubinách žil

A hlavně by chtěla

v přístavu tvého těla

sochou se stát a sochou zůstat

 

 

opět je tu Hedvika Bartošková

BÍDNÍCI

 

Chtěli dát něco, co neměli

a ze všech sil se snažili

urvat pár bobulí

z hroznů, byť nezralých

skákali do výšky, chňapali a

natahovali se,

ale jen chumáč listí

jim zůstal v prázdné dlani.

 

Pak klesli pod strom

a prsty zaryli do trávy

nešťastní

ne pro nemožnost mít,

ale pro nemožnost dávat.

 

 

THE BEASTIE BOYS 1989
EGGMAN (Vaječný mužík)

 

Díval jsem se z okna a zahlédl jeho pleš

běžel jsem do lednice a vytáhnul jsem vejce

mířil jsem na něj z téhle pozice, neměl lautr žádný vlasy

vymrštil jsem po něm ránu a on to schytal tam

sledoval jsem kabriolet za jízdy v přestřelce

nabil jsem prak a vystřelil jsem jedno

on zdrhal a zjistil, že u sebe nemá nic

držel jsem ho v šachu s vaječnou puškou

vejce, napovídající symbol života,

proniknu až k tobě dovnitř a zkrotím ti privátní ženskou

vytasil jsem pušku, on si myslel, že to je vtip

stiskl jsem na jeho tváři spoušť, byl v ní žloutek

sáhnul jsem mu do kapsy, sebral jsem mu všecky peníze

zmizel jsem a nechal jsem ho tam s vaječným knírem

slabých a povadlých povah je k mání na trhu za krejcar tucet

a když říkám tucet, víš, jak to myslím, hošánku

 

Pan Vajíčko humpty dumpty bylo korpulentní vejce

hrálo si u zdi a potom si zlomilo nohu

vyhodil jsem ho z vokna, tři minuty jsem ho vařil

strefuje rastamana, lamentoval: „sražená krev!"

co bylo dřív, slepice nebo vejce?

obalil jsem slepici na vejcích, pak jsem snědl stehno

jedu vlakem mezi auty

když vystupuju ze stanice, ty dostaneš to svoje

přestřelka vajec ochromila Los Angeles

oni to zrovna pálili na mého malého bratránka Ese

někdy vařené na tvrdo, někdy nahniličko pukavec

pochází ze slepice, né z králíčka náhražka

lidi se smějou, to není vtip

jmenuju se Yauch a házím žloutek

teď mě zavřeli do cely, ale mně to nevadí

aspoň jsem potom obalamutil spoutané lidi tady

 

Všichni jsme oblečeni v černém, motali jsme se vzadu

začali jsme útočit, vejce udělala prásk na Hazyho zádech

strýčku Same, já se ztotožním s programem US army

zelená barva armády, vejce se šunkou, Yosemite Sam (animovaná postavička obdobná našemu Večerníčku)

nastává Halloween, máš o mně zjištěno, že zůstanu uvázanej

mířím to na popletu K-Papa

udělala jsi děsnou chybu, že soudíš člověka podle jeho rasy

kráčíš životem s vejcem na tváři

probudila ses k ránu s děsně podezřelým pocitem

podívala ses a zjistila jsi, že ti ukapává vejce odněkud ze stropu

rodiny, punkeři nebo obchodníka

budu pronásledovat kohokoliv s vajíčkem v ruce

né jako praskání, které předpokládáš v báchorce

ale praskání na tvém čele, tady máš ručník, utři si tu nádheru na sobě

 

 

YEAR AND A DAY (Rok a den)

 

M.C. pro to, čím jsem a co dělám

A. je značka pro Adama a texty opravdové

tak jak se modlím a doufám a moje poselství je jako tichá pošta vysláno

a žiju ve snech, které se mi zdály

protože jsem součást tria, nezastavitelné trojky

já a Adam a D. jsme zrození M.C.

a moje tělo a duše a rozum jsou čisté

né pošpiněné nebo rozředěné nebo postižené od nepostradatelných farmaceutik

prostě texty ode mě pro vás recitované

byl jsem dokonce zatčenej a propuštěnej na kauci, ale dal jsem jim facku a byl jsem obviněnej

přicházím do ringu jako když s pompou přecházím jeviště

světla jsou rozmístěná nízko a noc se stala plnoletou

beru si mikrofon do ruky jako důkaz, že jsem profík

říkám svoje vědomosti lidem a provedení je speciální

že jsem bard, ale ne ten naprosto nejvyšší

já jsem sám pro sebe král a tohle je můj hrad

sídlím v říši přítomnosti, ale pamatuju si je z minulosti

koukám se letmými pohledy před sebe a nemyslím, že už naposledy

a vy na to můžete vsadit svůj krk

 

Sjíždím nadzemní dráhu, když lyžuju

hulím a hubnu

dávám lyže na střechu skoro každej víkend

nemohu zastavit ohromení emocí, když se roztáčejí současně

nemohu zastavit hladký průběh projížďky, když je to silná jízda

rozbilo se mi vázání, lev s křídly

zvěstuju jeho slovo ve zpěvu B-Boye

já jsem k sobě zajedno, když otáčím směr

dávám přednost snům před realitou

dávám přednost jen svému vlastnímu životu, nepotřebuji svádět ženu od jiného muže

nepotřebuji vůbec bláznivej životní styl se stresy a s potyčkami

ale je dobré vyzkoušet si bejt král na jeden den

nebo na týden nebo na rok nebo na rok v jednom dni

ať se stane prostě téměř cokoliv

 

Rybařím se svým člunem a chytám pstruhy

míchám pivo Bass Ale se značkou Guinness Stout

chci vylovit udičku uvnitř své mysli

a pozoruji svět skrze okenní tabuli

každej den má mnoho barev, protože sklo je barevné

všechno se změnilo, ale tohle zůstává stejné

tak jednou se zase vztyčilo zrcadlo a já se vidím jasně jako den

a půjdu až na hranice svého konečného osudu

cítím se tak jako by mě někdo pokoušel

ten, kdo dohlédne až na konec od počátku času

mám před sebou celou věčnost, co je, co bylo a co vždycky bude

zkoumám prorocké pasáže na stránkách

...on je známý pod přezdívkou Disco Dave

 

 

HIGH PLAINS DRIFTER (Tulák vysokých plání)

 

Nemůžou mě lokalizovat, nikdy mě nenajdou

nikdy se nedozví, že jsem tulák vysokých plání

zajel jsem si k řece, abych si odpočinul

vytáhnul jsem kleště a vyndal jsem kulku z mojí skříňky

strach a odpor cestou necestou, poslouchám svou 8. skladbu

šáhnul jsem za sedadlo a vytáhnul jsem Kool z balíčku

dlouhá vzdálenost od mojí holky a já mluvím na její mozkové buňky

ona řekla, že jí to mrzelo a já jsem jí řek: byla jsi peklo

kontroluju si zpětné zrcátko, kontroluju display – zlatej zub

kontroluju tachometr a vydal jsem se na cestu

protože jsem tulák vysokých plání, nejlepší, jakého tu můžete mít

svázanej zloděj je na krámu, pirát na kazetě

mlátím Travise Bickle, když cítím, že je na mě vyvíjeno násilí

nepřibližuj se ke mně, nebo tě rozdrtím

dělám 120 škrábanců na schránky na dopisy

radarovej detektor by mi měl prozradit, kde je policie

trávím další noc v motelu 6

platím 5 dolarů extra za porno film

míchám černou a hnědou v mojí štamprli brandy

jsem zlodějíček z K-Martu kleptoman

příjem peněz nelze zvýšit, tak jsem si musel vydělat z džobu

našel jsem pěkné místo k návštěvě, ale lepší na okradení

nechal jsem auto postávat venku s pořád běžícím motorem

je čas si pospíšit do obchodu 7-Eleven

vešel jsem dovnitř, abych si vyzvedl peníze

popadnul jsem, co tam u něj bylo, musel jsem vzít všecko, co měl

 

Chytrák v lahůdkách mě zkoušel natáhnout na ceně

tak jsem po něm mrštil roládu se sáčkem ledu

jemná jako želé, studená jako limonáda

vzal jsem roha a domníval jsem se, že tím to hasne

cítím se jako Steve McQueen, bejvalá filmová hvězda

koukám se do zpětného zrcátka, vidím policejní vůz

litr balantínky s puzzle na víčku

nemohl jsem si pomoci, ale všimni si, že mě chytli do „radarové pasti"

sprostá Mary, bláznivej Larry, na útěku od nekalého Harry

schovávám naráz peníze, ale svou pušku držím u sebe

vidím modrou a červenou blikat hluboko v noci

přichystal jsem si alibi a zajel jsem ke kraji vozovky

policajt zaťukal na moje okno a řekl: hochu, copak hoří, že tak spěcháš?

máš poštovní schránku na nárazníku a holou přední obruč

vystupuj z vozu, vlasatče, vypálili jsme ti rybník

přečtěte mi moje práva, vzali mi otisky prstů a zapsali si mě

jsem jako v delíriu, řídím v návalu velikého vzteku

tam, kde si odložím klobouk, mám domov a moje minulost je trošku potemnělá

na každého se jednou usměje štěstí a na mě je to před soudem

já jsem tulák vysokých plání a nikdy nepospíchám

přečtěte mi moje práva, jako bych je neznal

hodili mě do lochu s ožralou přezdívaným Otis

s jeho odpoledním stínem (fousy po ranním oholení), smrděl 3 dny starým pivem

můj parťák se ke mně otočil a ptal se: za co tady sedíš?

já povídám: jsem okouzlující a energický, rozbíjím auta z půjčovny

padělané doklady procházejí při placení půjčovného

přišel jsem před soudce, on mě poslal do Brooklyn House of D.

říkal mi chovej se slušně, synku, nebo zahodíme klíč

Harry Houdini sundal želízka, kopnul jsem policistu do holeně

sebral jsem peněženku soudního sluhy a šel jsem rovnou na O.T.B. (diskrétní sázení)

měl jsem dobrej pocit, lehce nabyl lehce pozbyl

vsadil jsem si na jednoho koně, abych vyhrál a tvojí matce se ukázal

a samozřejmě že ta kobyla se osvědčila

donesl jsem tiket k oknu a vyzvednul jsem si výhru

vloupal jsem se do svého nového auta s drátěným háčkem

udělal jsem zkrat při startování, rozjel kola a Zuzka má sestřih na ofinu

 

 

ADOLF BORN A WOODY ALLEN

 

Oproti všem pesimistům, kteří prohlašují, že nejsou lidi, já tvrdím opak: lidi jsou. Stačí nastoupit do tramvaje v určitou hodinu a máte dokonce dojem, že lidí je příliš moc. Sám jsem to zažil ve dnech Spartakiády v Praze. Nejen v tramvaji, ale i v autobuse nebo v metru – kamkoli jsem sáhl: dorostenka.

 

Nedá se nic dělat: lidi jsou. A je nutno s nimi počítat. Žijou, chodí po ulicích, kupují si boty, naslouchají hudbě, bruslí, vysvětlují svoje přestupky nebo za ně zacálují tučné sumy, pojídají brynzové halušky, hlasují pro něco nebo naopak něco znetvořují, prostě: jsou. A každý z nich si vytváří okruhy. Okruh svých přátel, zájmů, vkusu nebo nevkusu, každý z nich si vytváří svůj svět. Má svoje hudebníky, své herce, své malíře, své doktorky. To všechno si vybírá buď hlavou nebo srdcem. To, co si vybral hlavou, dovede vysvětlit, případně omluvit nebo odvolat. To, co si vybral srdcem, vysvětlit nezvládá, omluvit ani odvolat nechce. A taky nemůže.

 

Tyto jeho lásky se mění. To, co miloval ve svých patnácti letech, později opouští. A třeba se k tomu ještě později ještě jednou vrátí. A tak v nás rostou staré lásky, které nerezavějí, a mizí z nás lásky zrezivělé.

 

V poslední době – a řekli bychom v době dost pozdní – jsem se zamiloval. Klid – myslím literárně. Objevil jsem pro sebe autora, který vyhovuje mému rozumu a potěší moje srdce. Jmenuje se Woody Allen. Žije v New Yorku a 1. prosince 1985 oslavil své jubileum, kdy mu bylo pade. Natočil jedenáct autorských filmů, většinou jako autor scénáře, režisér a herec, hrály se jeho tři hry na Broadwayi a napsal tři sbírky povídek. To neříkám proto, abych vás poučoval, to říkám proto, abych vám dokázal, že jsem si nezvolil nějakého tupce. Mám ho prostě v oblibě – i když je mi něčím též protivný. Ano, je mi protivný jako každý, kdo je mladší a výrazně nadanější než já sám.

A nejen – bohužel – jednomu Horňasovi je u nás takto protivný: kompetentní distributoři socialistických kulturních statků se Woodyho Allena, majitele sedmi Oscarů (plus šestnácti nominací), zdá se, u nás přímo štítí. Navzdory třem sbírkám povídek a třem hrám na Broadwayi jeho jméno nepochopitelně absentuje ve Slovníku spisovatelů USA (1979) a ne z jedenácti, nýbrž dnes už z pětadvaceti snímků s Woody Allenem tu byl za posledních dvacet let promítán tuším jediný (Na černé listině; do korektur tohoto rukopisu to stihla ještě Purpurová růže z Káhiry a Hana a její sestry). Zřejmě je u kohosi (abych použil populárního termínu alibistických mluvků) tento pilný humorista stále ještě shledáván nepochopeným, lehkým. Lze žít, a s malostí blbů nesoupeřit.

 

Což se ve značné míře týká i Adolfa Borna.

 

Americký autor, jehož výbor vyšel nyní v českém a překvapivě v málo nepřesném překladu, má povídku, která se jmenuje Zamyšlení nad parapsychickými jevy. Začíná již dvěma krásnými větami. Cituji: „Nemůže být pochyb o tom, že neviditelný svět existuje. Problém je, jak daleko to je ze středu města a do kdy tam mají otevřeno.“ Konec citátu.

 

Přečetl jsem už tisíc vět, které se týkaly nebo chtěly týkat umění, ale právě tyto dvě věty, které se umění týkat nechtějí, mi o něm napověděly mnohem víc. Ano, pane Allene, neviditelný svět existuje a jsem rád, že o tom nepochybujeme. To, co najdeme na obraze, co si přečteme v knize, to, co zaslechneme v hudbě, neexistovalo před tím, než obraz byl namalován, kniha dopsaná, skladba zkomponovaná. Nevěděli jsme o tom, neznali jsme to, neviděli to a neslyšeli. Pak přišel někdo a udělal to i pro nás viditelným, jsoucím, slyšitelným a poznatelným.

 

Tady se podstatně liší poznávání umělecké od vědeckého. Krásně to vyslovil Jan Werich: kdyby Newton nebyl zasažen padajícím jablkem a nevyvodil z toho zákon gravitace, ten zákon by tu stejně byl a jablka by dál padala k zemi, která byla, je a bude přitažlivá. Ale kdyby Shakespeare nenapsal Hamleta, Hamlet by tu nebyl. Vědec objevuje dávno jsoucí a uzavírá to do pravidel a zákonů. Umělec bere nejsoucí a dostává to jeho tvar.

 

Mluvil jsem zatím o různých lidech a málo jen o Adolfu Bornovi. A přece mluvím pořád o něm. Na těch dvou citovaných větách Woody Allena se mi líbí ještě jedno: ptá se, jak daleko je neviditelný svět od středu města, a předpokládá tedy, že je dosažitelný. Klade ho někam mezi drogérie, čistírny a bijásky. Ptá se, do kdy mají otevřeno, a to je výraz jediné obavy, že by to nemusel stíhat. Odtud pak vede přímá cesta k jeho další metafyzické otázce, zda je možné po smrti jít se ještě vysprchovat.

 

A právě toto všechno souvisí s dílem Adolfa Borna, který počítá s neviditelným světem, tedy neviditelný pro nás, a který nás do něj zve. Ze středu města to není dálka, a do kdy je tam otevřeno, je napsáno na plakátech – pokud jde o výstavu. Pokud jde o jeho celkové dílo, je blízko kterémukoli středu středu kteréhokoli města a neexistuje tu zavíračka. Můžeme tu prodlívat bez obav, že zazní zvonec nebo gong, že začnou zhasínat světla a dávat obráceně židle na stoly. Můžeme tady pobývat happy a žasnout, pokud jsme ještě úžasu schopni.

 

S fantazií Williama Shakespeara, Hieronyma Bosche a Frederica Felliniho vytváří Adolf Born pro nás tento svůj svět a zabydluje ho svými bytostmi, oživuje svými ději. Nemůžeme pochybovat o jsoucnosti jeho končin a jeho tvorečků, i když nám je náš svět nenabízí. Je tedy realistou, pokud věříme na toto dělení, ale je realistou, který nás utěšuje: Ano, je možné se jít po smrti ještě vysprchovat.

 

Mluvil jsem tedy o realismu a abstrakci a mohl jsem tak probudit dvojí podezření: za prvé, že chci teoretizovat, a za druhé, že kladu realitu nad abstrakci. Upřímně řečeno: nevěřím v abstraktní malování. Jakápak abstrakce. To, co je namalováno, je reálné a ten nejabstraktnější obraz se stává velice reálným ve chvíli, kdy skoba povolí a on nám padá na hlavu.

 

Adolfa Borna tedy nazývám realistou – i když by se mohl vyskytnout puntičkář, který by prohlásil, že není možné, aby z cylindru pánova vyrůstal strom a ve výstřihu dámy byl ukryt (v předčasném ranním stádiu snad Usáma bin Ládin) muž s kulometem. Takových zdánlivých nemožností by tu našel stovky, ale já bych se ho dotázal: A jak víte, že to není možné? A odkud a jak právě Adolf Born ví, že to možné je? Kdyby to jen věděl, bylo by to málo. On to umí. A to je víc, to je podstatné.

 

Když – třeba jen na chvíli – připustíme známý biblický výklad stvoření světa, můžeme si představit okamžik, kdy tvůrce uvedl na svět svého Adama, a můžeme slyšet přímo kritické hlasy, které tvůrce podezírají, že takováhle bytost neexistuje. Neexistovala. Neexistovala v té skutečnosti, která před tím byla. V tom je právě síla tvůrčího aktu, že existující skutečnost rozšiřuje, nabaluje, obohacuje a prohlubuje. Jako bych slyšel kritiky oné doby, kteří říkali: tak tohle, Mistře, se vám nepovedlo. To neříkají kritici (v žádné době), toto melou spíše ti narušení jedinci, úředníci a podučitelé. Kritika je tvorbou (pokud je to skutečná kritika), nikoli nějakým mustrováním a glajchšaltováním. Je zmnožením hodnot, nikoli jejich popíráním a likvidací.

 

Neříkali bychom to, kdybychom pochybovali o vašem talentu vůbec. Ale podívejte se sám, jak krásně se vám vydařil tygr, žirafa, rak a ptakopysk. I ta kráva – barevně i tvarově zajímavá, ale tahle růžová, bledá, fádní bytost, na které už na první pohled něco přebývá… ne, tudy cesta nevede. A mezi sebou si šeptali, že Mistr už stárne a senilní. A když pak vytvořil Evu, byla tu stejná skepse, i když tady – na rozdíl od Adama – sice leccos zas chybělo, ale jiné přebývalo – aspoň na první pohled. Leč nevěřme prvním pohledům. Narazí na povrch a u něj zůstanou. Nestačí podívat se, je nutno dívat se. A já tvrdím neustále, nestačí dívat se, je nutno to vidět. Tím se stáváme vlastně spoluautory, jdeme hotovým dílem jako procesem, jako dějem, jako děním. Tak si vždycky znovu připadám před obrazy Adolfa Borna. Nejsem tu divákem, jsem čtenářem nebo posluchačem. Není to umění plochy, ale prostoru i času. Mohu se k nim vracet a vracet se k nim prostě dokonce musím.

 

Pokud jsem tady porovnával onoho tvůrce prvotního s tvůrcem tohoto díla, byla to jen metafora a upřímně doufám, že věřím spíš v Adolfa Borna než v toho prvého. Jednak tu Adolf skutečně stojí, kdežto toho druhého mohu jen tušit, a pak: ten první má, věříme-li výtvarníkům, delší vous, ale Adolf Born má hezčí knír. A pak – má humor. A tím se stal autorem mé hlavy i mého srdce. Hlasuji pro něj hlasy svého rozumu i svého citu a vracím se tím opět k Woody Allenovi, který popisuje případ, kdy jistý muž zmizel s hlasitým mlasknutím ve chvíli, kdy se koupal, a objevil se náhle v houslové sekci Vídeňské filharmonie, kde zůstal sedmadvacet let. Pak opět zmizel při JUPITERSKÉ SYMFONII Mozartově a objevil se v posteli vedle vnadné milenky pro (bez účasti) Winstona Churchilla.

 

Čtu to a mám pocit, že cosi takového mi vypravuje Adolf Born. A tak se mi rozšiřuje okruh mých milovaných autorů, kteří opět rozšiřují akční rádius mých smyslů, mého citu, mé fantazie. Vracím se k Woodymu Allenovi i Jamesu Thurberovi, vracím se k Bornovým listům a říkám: jestli kdysi myslitelé jistého okruhu vedli spory o tom, zda tento svět je nejlepším ze všech možných světů, řekl bych jim: Je. Ale nikoli takový, jaký je, ale takový, jak jej stále znovu utváří laskavá a láskyplná fantazie tvůrců, je krásný tím, o co je jimi rozšiřován a prohlubován, tím, co nám oni nabídnou a co přinášejí.

 

A tady opět se liší poznání i tvoření umělecké od vědeckého. Tvoření umělecké není ani ochotno ani schopno vytvořit něco, co by náš svět mohlo vážně ohrozit. Tady bych nebyl až takový optimista. Připouštím, Richard Wagner či Friedrich Nietzsche byli zneužiti těmi, co šli ničit svět s jejich jmény ve štítě. Ale co takový Hans Johst či Gottfried Benn, co německá expresionistická dramatika zhruba prvé třetiny 20. století, velebící nadčlověčenství a násilí? A co nacionálně–šovinistické umění všech věků, dob a národů (všechny národy na zeměkouli, náš nevyjímaje, mohly by se na tomto truchlivém poli pochlubit nějakým tím monumentíkem, nemyslíte)? – Zdá se ovšem, že problém je mnohem zapeklitější – spíše na knihu než na obyčejnou glosu. A proto vstupme do těchto obrazů snů jako do ráje, ze kterého nemůžeme být prostě vyhnání.

 

(leden 1986, Miroslav Horníček)

 



Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář ***** - 12.1. > meine Liebe komme ficke!
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + dvě ? 

  
  Napsat autorovi: mystikus (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter