Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 19.11.
Alžběta
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
ti, co nejsou poznamenaní nějakou skepsí...
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 14.1. (14:53:02)

OTTO GUSTAF NORDENSKJÖLD

 

☼     6.12.1869  JÖNKÖPING, SJOGLE (O 22 LET A DEN STARŠÍ NEŽ FEREC FUTURISTA)

۞     2.6.1928 GÖTEBORG, SVERIGE (O DEN DŘÍV NEŽ SMRT MUHAMMADA ALÍHO)

 

 

Ottovi bylo něco přes deset, když se jeho strýc Adolf Erik Nordenskjöld stal jedním z nejobdivovanějších mužů Švédska. Vítali jej tehdy jako hrdinu a on, nejen v očích svého synovce, skutečně hrdinou byl. Jeho Vega se vrátila domů ověnčená neobyčejným vítězstvím, byla první lodí, která se jako lasička provlékla Severovýchodním průjezdem, obeplula celé severní pobřeží Evropy a Asie a pak se Beringovým průlivem, přes Japonsko, Suezský průplav a Neapol po dvou letech šťastně vrátila do Švédska. Cesta, o které snili mnozí námořní kapitáni, obchodníci s Východem i panovníci, byla konečně nalezena. Švédové jako první dokázali, že se dá proplout.

 

Adolf Erik byl tedy strýcem, jakého si tenkrát přál snad každý kluk. Otto na něj byl skutečně pyšný. Ale neokouzlovaly jej pocty, kterých se Adolfovi Eriku hojně dostávalo, ani to, že jej král povýšil do šlechtického stavu. Věděl, že to byla sláva zasloužená tvrdou prací. Ale té se žádný Švéd nikdy nezalekl… Strýc své věci rozuměl a on chce být jednou také takový. I on se bude ze všech sil snažit ještě více proslavit jméno Nordenskjöldů. A tak, když přišel čas, dal se zapsat na univerzitu v Uppsale.

 

Vystudoval tu mineralogii a geologii, a těmto přírodním vědám se pak věnoval vlastně celý život. I když poněkud jinak, než si to jeho páni profesoři za katedrou představovali.

 

Nelákala jej perspektiva zaměstnance důlní společnosti, ani zaprášené pracovny geologického ústavu. Opatřil si pevné boty a nepromokavý plášť a vydal se na cesty.

 

V letech 1895–1897 vedl vědeckou expedici do nejjižnějšího cípu Jižní Ameriky a Ohňové země, v roce 1898 procestoval Aljašku a v roce 1900 se vydal do Grónska.

 

I tady jde ve stopách svého slavného strýce. Adolf Erik byl jedním z prvních vědců, kteří se pokoušeli odhalit záhady tohoto neprozkoumaného ostrova. Od té doby uplynulo již sedmnáct let, ale, upřímně řečeno, o mnoho dál se od té doby badatelé nepohnuli. Nikdo ještě neprozkoumal jeho vnitrozemíčko, jeho holé sněhové pláně a stráně, ale i tak je již docela jasné, že původní teorie Erika Nordenskjölda, podle níž by mělo být Grónsko ve svém nitru prosté sněhu a jen jeho kraje pokryty ledovci, je nesprávná. Definitivně ji vyvrátí až Nansen, ale přece měla význam větší, než by se na první pohled mohlo zdát. Vyvolala o tento málo prozkoumaný kus světa zájem badatelů a i Otto Nordenskjöld tu při svém pobytu shromáždil pěknou řádku nových poznatků.

 

Otto překonal třicítku, jen to hvízdne v severní šířce, ve svém oboru je uznávaným specialistou, dlouhé měsíce prožil v extrémních přírodních podmínkách. Dělá práci, která jej povznáší a naplňuje uspokojením. A přece. Chtěl proslavit jméno Nordenskjöldů. Vzpomíná na své mladické sny s úsměvem, nebo jen s nostalgií?

 

Jeho velká příležitost však už klepe na dveře.

 

 

PRVNÍ MEZINÁRODNÍ POLÁRNÍ ROK

 

Na mapě světa je ještě tolik bílých míst! A čím jsou nedostupnější, tím jsou pro mnohé lákavější. Žádné nebezpečí, holomráz, slzy a horko, divá zvěř nebo nepřátelská samota nedokáže odradit troufalce, kteří je touží jako Moby „mobyvatel dobyvatel“ jaksi odstranit vlastníma rukama. Bylo tomu vždycky tak. Dokonce i tehdy, když nadšené romantiky začali na jejich cestách doprovázet seriózní vědci.

 

A právě polární oblasti světa nehostinného jsou na počátku dvacátého století lokalitami, které přitahují myšlenky dobrodruhů s ustavičnou zásobou adrenalinu i vědců jako gravitace lehčí než magnet u manžet. Na póly sice vystartovala, leč dosud zatím nedosáhla lidská končetina. Cesta k nim je zákeřná a neznámá. Neexistují podrobné mapy šestého kontinentu, o jeho skutečné velikosti a utváření kolují barvité zkazky. Kolik je však na nich skutečné pravdy? Antarktida je zatím velkou neznámou. Bylo by potřeba poznat směr a pohyby větru a mořských proudů, kolik zajímavých otázek je spojeno se zkoumáním zemského magnetismu… Ale výpravy, které se sem čas od času vydávají, velrybáři, přitahovaní množstvím tuleňů a velryb, ti všichni sice skládají mozaiku poznání vzdáleného kontinentu, ale potřebné kamínky se scházejí velice pomalu jako Buty Ppoommaalluu u cikánské polévky k večeři a za šera… I tak je jejich hodnota často velice sporná. Jak však zjistit jejich objektivitu?

 

Tady může pomoci jen mezinárodní spolupráce. Jak odvážně zní požadavek na spojení práce badatelských týmů z několika zemí v době, která ještě nemá rádio, v době, kdy každý výsadek polárníků v Antarktidě je vsazením vlastního života do hry o přežití, kdy případná pomoc může přijít, ale ovšem, že také nemusí… A přece se na podzim roku 1899 (kdy první zářijový den začal chodit Vlasta Burian do komické Obecné školy v Liberci) dokázali vědci v Berlíně, na mezinárodním kongresu zeměpisců, shodnout na nutnosti společného programu ve vědeckém bádání v Antarktidě.

 

V roce 1901, v rámci 1. mezinárodního polárního roku, se do jižních moří vydají hned tři výpravy se sjednocujícím programem. Mají se tu co možná nejvíce dozvědět o přírodních podmínkách tohoto studeného kontinentu navzdory úseku s názvem Ohnivá země.

 

Jako první opustila domovský přístav expedice anglická, o několik dní později ji následovala německá a po dvou měsících švédská. Mířily každá jinam, jejich velitelé měli o konečném cíli expedice poněkud rozdílné představy, ale jedno je spojovalo. Podle předem dohodnutého plánu budou po mnoho měsíců provádět vědecké kapacity (víme, víme, víme) nejrůznější měření, široce zaměřená na poznání klimatických, geologických, hydrologických a meteorologických podmínek v rozsahu, který zatím nebylo možné zajistit.

 

Německá expedice se plavila na lodi Gauss, Johann Strauss s bodem G, tedy gramotný plavec i ledoborec, která mířila do oblasti Nové Viktorie. Německá říše ji dotovala částkou půldruhého miliónu marek. Její velitel Erich von Drygalski tehdy ještě netušil, že se dostanou jen k 66° 48´ jižní šířky a že jeho pyšná loď zůstane vězněna v ledu po celý rok. Polárníci však i tak budou provádět podrobná měření, jejich poznatky budou o to cennější, že zaznamenají různé jevy v celoročním cyklu.

 

Angličané vypravili na jih svou výpravu pod vedením poručíka Roberta Scotta na spolehlivé Discovery. I oni budou plnit dohodnuté úkoly mezinárodní spolupráce, Scott se spolu s dr. E. Wilsonem a E. Schackletonem pokusí proniknout k jižnímu pólu. Dojdou dál, než kdokoliv jiný před nimi. Ale na dosažení pólu to nestačí.

 

Ve srovnání s těmito expedicemi byla výprava ze Švédska vlastně opatrnou popelkou. Nemá otevřený bohatý účet, její neluxusní účastníci nemohou počítat s mimořádnými výhodami. Leda tak s podílem na zisku z prodaných tuleňů a rybího tuku. Protože Švédové si i cestou musejí přivydělávat. Představoval si tak její vedoucí, dr. Otto Nordenskjöld, svůj vstup na Olymp slávy?

 

Ani loď, která je má na jih dopravit, není žádná výstavní krasavice. Je to stařičká lady v nesnázích, kocábka, sešroubovaná na matky a na podložky už v roce 1871, to byl našemu výletníkovi tehdy jen necelý druhý rok a už se učil konverzovat plynně švédštinu jen v mléčných zubech, mléčných souhláskách a samohláskách jako kotě v botě, na které se do jižních moří plavil už Borchgrevink. Nordenskjöld ji koupil od dánských vlastníků, ale než se mohla s výpravou vydat do daleka za tak namáhavým cílem, musela si i ona na cestu vydělat. Pronajal ji pro kratší cestu na Špicberky. Za stržené peníze mohl své princezničkové vymazlené plavidlo definitivně vystrojit, ale loď se ze svého dobrodružství musela nejdříve vzpamatovat a projít generální opravou. To byl také důvod, proč Švédové vypluli později než ostatní.

 

Zdržení však nebylo příliš enormní, zvláště když na kapitánském můstku stanul známý polárník O. Larsen, objevitel země krále Oskara. Pod jeho jistou rukou se loď Antarctis vydala na dlouhou spanilou adrenalinovou vyjížďku.

 

 

NA JIH!

 

Švédové se bez problémů dostali přes oceán, a když loď zakotvila koncem roku v Buenos Aires, mohla tu vzít na palubu dvaadvacetiletého poručíka José M. Sobrala. Nalodili tu také poslední zásoby, odeslali dopisy, dispozice pro švédského konzula pro případ nehody. Mohli se tedy v klidu vydat na další objevnou cestu.

 

Míří do Weddellova moře, se zájmem studují ledovce, množství planktonu, zaznamenávají všechny druhy fauny a flóry, se kterými se setkávají na ostrovech, které míjejí. Ledové podmínky jsou však stále drsnější a kapitánovi s vedoucím výpravy je stále jasnější, že se k předem vybranému stanovišti nikdy nepodívají. Budou tedy muset začít improvizovat, vědo, ukaž nám teď, co máš v rukávu, vytáhneš eso? Základnu pro přistání potřebují stále čím dál naléhavěji. Zima se blíží každým dnem, přesvědčuje je o tom stále více klesající rtuť v teploměru i rozsáhlejší a pevnější ledová pole, mezi kterými se musejí proplétat. Už brzy se bude muset loď vrátit. Nakonec tedy udělají kompromis a pro svou zimní základnu zvolí severozápadní výběžek ostrova Sněžného pahorku. Vybrané místo je daleko severněji, než původně předpokládali, ale jak se později přesvědčí, teplo jim tu nebude.

 

Je rozhodnuto. Skupinka námořníků urychleně vykládá zavazadla, zásoby potravin, stavební materiál a nářadí, vědci opatrně převážejí na břeh potřebné vědecké nářadíčko. A zatímco čtveřice udatných polárníků pod vedením Otty Nordenskjölda buduje dřevěný domek, ve kterém stráví zimu, jejich loď pomalu mizí fuč mezi ledovci. Ještě jednou mohou spatřit její stěžně a stisknout si pravici s opravdovými přáteli, když se po několika dnech vrátí, aby jim vyložili poslední zásoby. A pak zůstanou na dlouhou dobu na břehu sami v divočině.

 

Jsou klidní a rozvážní, být trdlo v dospělosti je v jejich případě tuze neuskutečnitelná fikce. Ještě netuší, že tu budou čekat na návrat lodi s kormidlem daleko déle, než si původně vypočítali. A tak odcházejí po své práci, která se jim tu stane zaměstnáním i zábavou v dlouhých mrazivých dnech.

 

 

ŽIVOT S MRAZEM A LEDEM

 

Chatka, ve které budou na břehu žít, má dvojité stěny, potažené lepenkou, pevnou střechu a podlahu přikrytou plstí. O vytápění se musejí postarat primusová kamínka. Mají zajištěn dostatek potravy, četby i světla. A také dostatek soukromí, každý má jistý vlastní kout.

 

Rychle se aklimatizovali. Vytvořili si snesitelné podmínky pro život, ale hlavně pro práci. Proto sem přijeli. Co na tom, že se v koutech hromadí nafoukané jehličky sněhu, které sem pronikají i přes pevně utěsněné škvíry. Namrzají s dravou chutí na bednách s knihami, na kovových přístrojích, tají a jako kapky vody stékají po stěnách a mění podlahu v rozbahněné kluziště, jehož barvu určují čoudící kamínka. Pochopitelně, že jim to vadí. Ale daleko důležitější je v prvních dnech instalovat všechny teploměry, přístroje na měření rychlosti větru, vlhkosti, k magnetickým měřením. Záznamy doplňovali dvakrát týdně a často si sami, i za bouřlivých dní, kdy bylo problémem vyjít z domku, přidávali další splnitelné úkoly. Bylo to zpestření jednotvárnosti pobytu i cvičení vůle a odvahy.

 

Nemálo starostí měli se psy. Vybraní grónští vlčáci špatně snášeli dlouhé putování, a když se konečně ocitli na místě, z původního počtu jich zůstalo jen pár. Nordenskjöld doplnil psí stavy ještě v Jižní Americe novofoundlanďany, ale, jak se ukázalo, problémy to nevyřešilo. Mezi psy vznikaly nebezpečné šarvátky, ze kterých novofoundlanďané vycházeli v lepším případě s hlubokými krvavými šrámy, v horším případě je rvaví grónští psi prostě sežrali.

 

Ledová pevnina si zájmu badatelů viditelně nevážila. Výzkumníky přivítala sněhovými vichřicemi, nečekanými oblevami a mrazy, kdy rtuť teploměru zalezla a ztuhla v pevný krystal.

 

Jenomže otužilí Seveřané se jen tak nezaleknou. Nepřijeli sem s tuhým kořínkem jako Kája Gott odpočívat, nepřijeli, aby se po celou dobu pobytu třásli ve své chatrné chatce, pojištěné leda procentem incognito poctě jinovatce. Jak jen to počasí dovolovalo, vydávali se na kratší i delší vycházky, pilně obsluhovali své měřící aparatury, věnovali se i sběru nerostů a fosilií. Vědecky pracují. Ne, Nordenskjöld nesní o dobytí jižního pólu jako ambiciózní a kuriózní Scott. Je si příliš dobře vědom, jak nedokonalé je jeho vybavení a jak daleko hlavně mají ještě ze svého stanoviště k jižní točně. Jejich přínos k poznání kontinentu bude spočívat v jeho výzkumu.

 

Na sáňových výpravách opravují a doplňují mapy oblasti. Zjišťují, že i Antarktida byla kdysi zemí porostlou vegetací, potvrzují to hojné zbytky fosilií kapradin a jehličnatých stromů. Zjistí, že Grahamova země a Země Louise Filipa tvoří souvislou pevninu. Každý kilometr, který tu ujdou či projedou, přináší nové poznatky, přesnější obrysy zkoumaného světadílu. Jsou si toho vědomi. A přitom spěchají. Jejich pobyt se brzy nachýlí ke konci. Každým dnem vyhlížejí svou loď toužebněji. Jenže ona nepřijíždí.

 

 

ZTROSKOTANCI V JEDNOM TANCI DIRTY FROZEN DANCING WITHOUT A SHIP ON THE GO

 

16. února 1903 skončilo léto. To už věděli s definitivní platností, že se pro ně Antarctis nevrátí. Ještě že se po celé dlouhé a tuze namáhavé čekání nesoustřeďovali jen na své obavy. Čtyři muži včetně svého velitele se systematicky chystali na nutnost druhého přezimování.

 

Připravili zásoby čerstvého masa, tuleních kůží jako topiva. Na toto zoufalé hromadění zásob, kdy museli zabít na 400 tučňáků, nevzpomínal Nordenskjöld ani po letech upřímně rád. Zmínil se o něm i ve své beletrii věnované výpravě, kterou spolu se svými druhy nazval „K jižní točně“. Ale situace byla jasná. Buď – anebo…

 

Druhá zima. Znovu tráví komplikovaně nekonečné zdání hodin ve spacích pytlích, znovu jen s obtížemi zapisují údaje měřicích přístrojů postavených několik kroků od chaty. A i těch několik kroků je někdy nad jejich upřímné funky síly.

 

Opatrně pečují o oheň a čas si krátí vyprávěním, zpěvem, vzpomínkami. Nikdo z nich přitom netuší, že tuto zimu prožívají přátelé z Antarctis, na které myslí s takovými obavami, vlastně nedaleko odtud. A v podmínkách, které jsou ještě příšernější.

 

A pak přijde znovu slunovrat. Nejhorší je za nimi. Dny ubíhají rychleji, je více světla, více práce. Znovu mohou připravit psí spřežení, znovu se budou vydávat na obhlídky okolí. Jsou sami se sebou spokojeni. Svůj čas, který tu museli setrvat, ani trochu nepromarnili. A dříve nebo později se tu musí objevit záchranka, takhle malinká záchrana, ukazuji to malíčkem.

 

Začátkem září se Nordenskjöld s Janssenem vydají na dlouhou cestu směrem k nově zaměřenému Rossovu ostrovu. Na této cestě si nemohou stěžovat na nepřízeň počasí. Jakoby si Antarktida na jejich přítomnost již začala postupně funky zvykat. Na pláni ozářené sluncem náhle zpozorují dvě tečky. Body, které se zvětšují a anglickým označením pro tělo – Body – pohybují. Oba badatelé znejistí, zkušenosti je tu již naučily lecčemus, ale do podobné situace se tu dostávají poprvé. Po měsících osamění se znovu setkají s lidmi! Ale s jakými lidmi?

 

Janssen je se svým názorem brzy hotov. Dvojice, která se k nim pomalounku přibližuje, vypadá tak podivně, že je považuje za zatím neznámé obyvatele kontinentu. Oba muži, černí od hlavy k patě, ve vysokých černých čepicích podobných cylindrům, mají na očích černé dřevěné masky. Strnule se navzájem prohlížejí a nakonec jedno z podivných individuí pronese nejčistší švédštinou: „Dobrý den, Otto.“

 

Nordenskjöld už zažil leccos, ale tento pozdrav jej docela vykolejil. Ještě hodnou chvíli trvalo, než dokázal pochopit, kdo vlastně neznámí jsou. Že vlastně zachránili svůj vlastní záchranný oddíl. A nebylo to veselé povídání, i když je provázel tolik úlevný smích.

 

 

CO MUSEL PROŽÍT ZÁCHRANNÝ ODDÍL

 

Teprve v relativním teple chýše se dozvěděli všechno. Antarctis se na zpáteční cestě nesetkala s příznivými ledovými podmínkami. Trasa k základně byla pokrytá ledem. Marně se Larsen pokoušel o nemožné. Dál se plout prostě nedalo. Posádka lodi hleděla sklesle na výběžky ledovců, za kterými na ně čekali unavení polárníci. A přitom to nebylo už vůbec daleko. Tolik se na setkání všichni těšili. Na stěžni visí skopové kýty, kuchař má připraveno ovoce, které vezou z Buenos Aires, kde přezimovali. Co dál podniknou? Přece nenechají kamarády napospas další zimě. A pak vznikl nápad vyslat na základnu malý oddíl, který se k ní probije po souši. Vysvětlí situaci a najde vhodné místo pro přistání lodi. Všem se takové řešení zamlouvalo. Do malé zátoky složili zásoby pro nepředvídané komplikace a skupinka se mohla vydat s malým stanem a nejnutnějšími zásobami na základnu. Loď zatím bude pokračovat podél pobřeží, kam až to půjde… Jenže člověk míní a příroda mění.

 

Lodi se postavil do cesty led, lidem zase voda. Záchranný oddíl se ocitl před nezamrzlým ramenem. Byli na ostrově a neměli žádné plavidlo. Marně hledali náhradní řešení. Nezbylo nic jiného než se vrátit do zátoky a vyčkat na návrat lodi. Teprve po několika dnech pochopili, že čekají marně. Loď se nevrátila. Trojice se ocitla na břehu nejchladnějšího kontinentu jen s nejnutnějšími pochutinami a bez střechy nad hlavou.

 

Ale ani v tak nepříznivých podmínkách se odvážní Švédové nehodlali vzdát. Z kamenů si postavili chýši, střechu nahradily lyže a plachtovina ze stanu, jako palivo jim posloužili tučňáci. Bojovali o život a přežili. I v tak extrémních podmínkách dokázali nasbírat řadu vzorků hornin, zaznamenávat aspoň nejnutnější měření. A když zima konečně skončila, znovu se vydali na základnu. Byla to jejich poslední možnost.

 

 

VYSVOBOZENÍ

 

Vyslechnutý příběh všechny utvrdil v tom, co si zatím jen mysleli. Antarctis ztroskotala. Jestliže se v nejbližší době neobjeví jiná záchranná loď, musí se připravit na třetí zimu v Antarktidě. A ta bude svízelná a vůbec nejkrutější.

 

A pak přišel 8. listopad.

 

Ten den se u jejich chaty objevili další cizinci. Vyslanci z argentinské lodi Uruguay, která je přijela zachránit. Dispozice, které zanechali před svým odjezdem v Buenos Aires, nebyly zbytečné. Od kapitána Ilizara se dozvěděli, že na cestě k nim je i švédská loď, ale jak spokojeně konstatoval, tentokrát si palmu vítězství odnese jeho země… Den plynul ve zmatku a spěchu – polárníci konzervovali své vzorky, balili. A právě do tohoto chaosu se u chýše objevili další návštěvníci.

 

Vypadalo to trochu jako v pohádce. Příchozí totiž byli průzkumným oddílem trosečníků z Antarctis, kteří přezimovali po rozdrcení své lodi ledem na jednom z ostrovů v zálivu Erebu a Teroru.

 

O dva dny později se na malé argentinské lodi mohla výprava sejít v plném počtu, až na jediného námořníka, jehož srdce nevydrželo všechny prožité útrapy a děsy.

 

Vlast opět vítala své hrdinné polárníky, znovu se z desítek hrdel ozývalo jméno velitele výpravy. Kdo by si nevzpomněl na dávný osten závisti v srdci malého chlapce při vítání Vegy. Na strýce, který jej na cestu vlastně poslal.

 

Otto nepověsil své toulavé boty na hřebík a nevěnoval se jen výuce zeměpisu, i když byl v roce 1905 jmenován profesorem geografie na univerzitě v Göteborgu. V roce 1906 vedl další výzkumy v Grónsku, v letech 1920–1921 dokonce krásnou expedici do peruánských And.

 

 

http://www.xantypa.cz/archiv/cislo-2-14/2376-3/anna-magnaniova

 

ANNA MAGNANI

 

☼     7.3.1908  ROMA        ۞     26.9.1973   ROMA

 

 

Režisér Fellini o ní konstatoval: „Byla mi sympatická a obdivoval jsem ji, ale její vzhled zasmušilé cikánské královny, dlouhé, němé a zkoumavé pohledy, výbuchy chraptivého smíchu v nejnevhodnější chvíli ve mně vyvolávaly značný ostych. Vypadala pořád nevrle, znuděně, pyšně, snad i rozkošně tak hříšně. A zatím to byla plachá bytost, za tou útočnou tváří skrývala bezelstnost, divoký stud, dívčí nadšení a plný vřelý cit opravdové ženy, jakou bych chtěl potkávat častěji, víc než jen sporadicky…“ Italská novinářka Oriana Fallaciová, jíž stárnoucí herečka jako jedné z mála poskytla velmi otevřený rozhovor, ji charakterizovala velmi emotivně: „Ty temné chmurné oči, ty dravčí zuby, celý ten výraz zraněného ptáka, který neví, co si počít s křídly… Jsou to oči a křídla nejtajemnější a zároveň nejskromnější ženy sympatické pohodářky–pohádkářky, kterou stvořila mytologie filmu.“

 

Jméno této nezapomenutelné herečky se v Itálii dodnes vyslovuje s dojemnou úctou, třebaže od její smrti uplyne řada let, letos v druhém pololetí už 45. Spolu s ní vtrhl na stříbrné plátno opravdový život, život obyčejných žen, zápolících s každodenními starostmi. Anna Magnani se stala symbolem neorealismu, oné slavné epochy poválečné italské kinematografie, o níž se posléze tolik napsalo, ale která se zrodila jako bezprostřední reakce na problémy doby a ti, co stáli u její kolébky, tehdy určitě nemysleli na to, zda se jednou dostanou do pasáží naučných čítanek, jak nezůstat pro pozemské diváky a divadelníky nudná patrona, nudný patron, a dějin světového filmu.

 

Pina, klesající pod německou salvou ve chvíli, kdy zoufale běží za kamiónem odvážejícím milovaného muže v Rosselliniho díle „Řím, otevřené město“ (1945), Žena zapřísahající po telefonu milence, aby ji neopouštěl, ve filmové adaptaci Cocteauova „Lidského hlasu“. Pomatená venkovanka, věřící, že počala z Ducha Svatého a porodila nového Spasitele, v druhé povídce filmu „Láska“ (1948), Energická Angelina, hájící právo žen z chudinské mokré čtvrti mít aspoň důstojnější střechu nad hlavou ve filmu „Poslankyně Angelina“ (1947). Zaslepená matka, odhodlaná přinést jakoukoliv oběť pro to, aby její dcerka udělala filmovou kariéru, v „Nejkrásnější“ (1951). Prostitutka zvaná „Mamma Roma“ (1962), zlomená a zkormoucená bolestí nad smrtí jediného syna… To jsou jen některé z rolí, jimiž se Anna Magnani zapsala do srdcí diváků na celém světě. Opravdovost, hrdý vzdor, vášeň, strhující hluboká lidskost a nevyčpělá láska, prozařující všechny ženské postavy, které kdy vytvořila – to bylo něco úplně jiného, než čím bylo krmeno italské publikum v éře „bílých telefonů“, jak je ironicky nazýváno válečné období plytkých sladkobolných historek z prostředí horních deseti tisíc. Anna Magnani, jejíž temperament připomínal nezkrotný živel, se objevila v pravý čas jako fenomén doby a stala se prototypem prosté italské ženy v nejrozmanitějších podobách. Přišla a zvítězila na celé čáře…

 

V tisku se o ní sice dlouhá léta psalo, že se narodila v Alexandrii a její otec byl Egypťan, ale ve skutečnosti byla nemanželským výplodem italských rodičů. Narodila se, když její matce bylo osmnáct, a dostala stejné příjmení, jaké nosila celá rodina – babička, pět tet a strýc jeden. O svém otci věděla jen to, že pocházel z Kalábrie, a marně se ho v dospělosti hodlala nějak lépe vystopovat už na stará kolena.

 

Svobodná matka neměla na začátku století nikde lehký úděl, ale v Itálii zvlášť, a když se Marina po čase seznámila s německým obchodníkem, ocitla se před náročnou volbou. Buď sňatek se zajištěnou budoucností, nebo nemanželské dítě. Snoubenec byl totiž ochoten zapomenout její „poklesek“ jedině tehdy, když nechá svoji Aničku u příbuzných a odjede s ním do Egypta sama. Marina zvolila nakonec snazší životní cestu a tak jednoho dne zmizela za obzorem a dcerku nechala napospas u babičky v Římě. Děvčátko vyrůstalo uprostřed početné rodiny a maminku znalo jen z ohmatané fotografie. „Často se o ní doma hovořilo,“ vzpomínala herečka později. „Prohlížela jsem si album a byla jsem na ni pyšná. Maminka byla velmi krásná, černovlasá, měla ocelově šedé oči. Tolik jsem si přála se jí podobat. Ale bohužel jsem s ní nežila, a když jsem ležela v posteli, nemohla jsem s ní mluvit o svých snech, neslyšela jsem její hlas, necítila vřelost jejího citu“.

 

Setkala se s ní znovu až jako devítiletá – tehdy také poprvé spatřila svou nevlastní plavovlasou sestru, která se narodila už v Alexandrii. Výsledkem matčiny krátké návštěvy v Římě bylo, že svou prvorozenou princeznu zapsala do koleje francouzských jeptišek nedaleko od Španělských schodů směrem k Villa Borghese, aby získala pořádné vzdělání. Anna si zoufala – musela opustit útulný veselý dům na Campidoglio, kde ji všichni hýčkali, musela se rozloučit s babičkou, kterou nade vše milovala. A tak se drobná černovlasá dívenka, na níž byly nejkrásnější výrazné temné oči (ach, hip hopová dokumentaristko ve prospěch hooray pro oči, pastvy a paprsků pro oči), pustila do boje se ctihodnými sestrami. Kousky, které jim vyváděla, jí vynesly jen tresty, ale laskavá babička pochopila, co se odehrává z půvabné dětské duši a odvedla vnučku zpátky domů. Anna jí tehdy slíbila, že už se bude dobře učit a svůj slib také dodržela. I po letech vzpomínala na starou paní, která pro ni tolik udělala, s neskrývanou láskou: „Moje babička byla úžasná žena. Anděl. Síla. Oheň. Něha. Laskavost. Milovala jsem ji a zbožňovala. Měla krásnou tvář s jemnými rysy, byla drobná a křehká, ale mně tehdy připadala v dětských očích tak fajnově gigantická…“ Babiččina smrt v roce 1926 pro Annu znamenala tečku za dětstvím. Z ústupné dívky se stal osamělý rváč. „Od toho dne jsem našla odvahu vzbouřit se, vydat ze sebe to, co předtím bylo skryto uvnitř, křičet, když mám potřebu křičet, mlčet, když budu chtít. Ano, toho dne se zrodila Magnani.“

 

Anna se původně chtěla stát klavíristkou a začala studovat hudbu na římské akademii. Hrála prý velmi lahodně a patřila k nejpilnějším šikulkám žačkám. Ale osud mnohdy volí klikatou cestu k životnímu naplnění a Annino rozhodnutí být herečkou padlo právě na půdě této školy. Na přednášky tam totiž chodili i mladí adepti herectví a Anna, která se na ně náhodou přišla mrknout, okamžitě podlehla vábení divadla a přihlásila svoje fluidum na lekce herectví. Snad i proto, že snila o úspěchu, který jednou dolehne i přes moře do vzdáleného Egypta. S matkou se totiž znovu viděla až jako patnáctiletá, kdy konečně směla oficiálně zavítat do Alexandrie. Matka se jí snažila všechno vynahradit, ale dospívající dívka si tehdy uvědomila, že už je pozdě, neboť její skutečný domov je v Římě.

 

Úspěch při školním představení přinesl Anně na podzim roku 1925 první angažmá v divadelní skupině, která se chystala na turné po celé Itálii. Hlavní role samozřejmě nepřišly hned, ale učednická léta se zúročila, neboť Anna se naučila praktickým základům hereckého řemesla. Osm let strávila na cestách s činoherním souborem, ale pak ji přilákal svět kabaretu. Odešla z divadla a svým temperamentem, výřečností, komediálním talentem a bezprostředností si záhy získala srdce římského lidového publika. Právě malá divadélka zformovala úctyhodně délku divy u zrání takové bezva herečky do té podoby, jíž pak po válce uchvátila i filmové fajnšmekry – a zdaleka nejen v rodné Itálii.

 

Už třicátá léta jí přinesla první kontakty s filmem, třebaže se před kamerou objevovala sporadicky („Slepá ze Sorrenta“, „Nejvyšší čas“, „Kavalerie“, „Tarakanová“). Její čas ještě nedozrál; na stříbrném plátně dosud kralovaly krásky pravidelných rysů, pohybující se ve smyšleném pozlátkovém světě. Ostatně v roce 1935 se vdala za režiséra Goffreda Alessandriniho, který měl o hereckých schopnostech své ženy nevalné mínění a chtěl, aby se věnovala péči o rodinný krb. Po jeho boku prožila patnáct let, jinde se uvádí jen 7, velkého štěstí i nemalého trápení. Tento okouzlující muž přitahoval pozornost mnoha žen a žárlivá Anna mu dělala ze života peklo. Neměla vůbec smysl pro klid a vyrovnanost a její nenaplnitelná touha po absolutním odevzdání spolu s vášnivou výbušnou povahou tvořily příliš třaskavou směs, znemožňující vznik jakéhokoliv harmonického svazku. Neustále se rozcházeli a usmiřovali, ale manželství se nakonec zhroutilo.

 

Anna zůstala sama, ne však na dlouho. Bylo jí dvaatřicet, když poznala třiadvacetiletého herce Massima Serata. Krásný, nespoutaný mladík, milující dobrodružství, záhy neodolal Anninu magnetismu a lidé si zase měli o čem povídat. „Byla sama sebou navzdory konvencím, to byl její způsob života. Měla v sobě zvláštní kouzlo, schopnost vzbudit zvědavost a zájem kohokoliv, kdo se k ní přiblížil. I tam, kde byly ženy mladší a krásnější, dokázala přivábit všechny přítomné muže. Vůči ženám však touto schopností neoplývala…“

 

Massimo se ovšem nechtěl vázat a asi nebyl příliš nadšen skutečností, že se stane otcem. Anna okamžitě přestala hrát a soustředila se jen na své budoucí dítě. Syn Luca se narodil 23. října 1942 a ona mu chtěla zajistit všechno, co sama v dětství postrádala. Serata k tomu nepotřebovala. Nezkalené mateřské štěstí ovšem trvalo jen dva roky – chlapeček onemocněl dětskou obrnou, jejíž epidemie zachvátila Řím a jeho matka pak celý život zasvětila péči o své ochrnuté dítě a bojovala ze všech sil, aby alespoň zmírnila následky zákeřné nemoci. Luca, který se naučil chodit s pomocí ortopedických přístrojů, vystudoval architekturu a splácel jí vše oddanou láskou.

 

V době soužití se Seratem se Magnaniová zcela soustředila na práci v revuích a kabaretech. Zvlášť populární dvojice vytvořila s komikem Totem a s Aldem Fabrizim – to druhé herecké partnerství však bylo nadmíru konfliktní. Přestože se nesnášeli, stali se ústředními protagonisty Rosselliniho slavného filmu „Řím, otevřené město“. Fabrizi tu ztělesnil faráře dona Morosiniho, jehož Němci mučili a popravili za pomoc partyzánům, Magnaniová hrála svobodnou matku, která se v den svatby také stane obětí německých vojáků. Třebaže Pina byla role, po jaké vždycky toužila, málem o ni přišla, právě kvůli vyostřeným neshodám s Fabrizim. I po letech pak považovala „Řím, otevřené město“ za nejdůležitější film své kariéry. Díky němu se stala symbolem neorealismu a obrovský úspěch, v nějž při natáčení nedoufal ani sám Rosselini, otevřel Anně Magnani dveře do filmových ateliérů.

 

Natočila rychle za sebou sérii dalších filmů, inspirovaných poválečnou Itálií („Pryč s chudobou!“, „Pryč s bohatstvím!“, „Muži se vracejí“, „Bandita“, „Před ním se třásl celý Řím“, „Poslankyně Angelina“). Ne ve všech mohla zopakovat svůj neodolatelný herecký výkon, neboť to většinou byla díla bez ladu a skladu a schematická, ale v roli Angeliny se vrátila k plnokrevné košatosti a humanismu, příznačnému pro její největší úlohy. Italští tvůrci však nedocenili hereččiny dramatické schopnosti, i když Rossellini, který se stal Anninou novou láskou, věděl, že by na plátně mohla předvést mnohem více, než co dosud zvládala ukázat. I tento vztah provázely bouřlivé scény. Byli si dost podobní, Anna rozhodně neměla jednoduchou povahu a nešťastný život ji proměňoval v podezíravou a nedůvěřivou mrchu. Nicméně Rossellini, který velmi přilnul k nemocnému Lucovi, byl nejsilnější osobností v jejím životě – miloval ji nejen jako ženu, ale především jí skvěle rozuměl a obdivoval ji jako nepotřebovanou dámu herečku. Přesto spolu další film, odpovídající svým významem „Římu“, už nenatočili. Možná i proto, že se na obzoru objevila Švédka Ingrid Bergman, která proslulému režisérovi nabídla spolupráci. Setkali se v létě 1948 v Paříži a za necelý rok už celá Itálie žila nejnovějším skandálem – Bergmanová opustila manžela ve Spojených státech a zůstala s Robertem v Římě. Tento citový debakl Magnaniovou hluboce zasáhl; Rossellini navíc neměl odvahu sdělit jí opatrně do očí pravdu a Anny se takové vyhýbavé manévry trpce dotkly a poranily ji. Uzavřela se ve svém obydlí a na léta vymazala tohoto muže ze své paměti. Smířila se s ním až těsně před uzávěrkou, rozuměj před svým fyzickým zánikem. Zavolala ho k sobě do nemocnice, Rossellini tam poslušně seděl u lůžka až do poslední chvíle a nechal ji pochovat ve své rodinné hrobce. Roberto Rossellini byl Anninou poslední opravdovou láskou, pak už ji obletovali hlavně mladíci hladící, s nimiž si dělala, co chtěla.

 

Rozchod s Rossellinim ovšem její hereckou kariéru nezbrzdil. Režisér Luchino Visconti, jenž ji chtěl obsadit už do svého debutu „Posedlost“, jí nabídl hlavní roli ve svém filmu „Nejkrásnější“ podle námětu Cesare Zavattiniho. Úloha matky, bolestně procitající ze své naivní touhy mít z dcery herečku, byla pro Magnaniovou jako stvořená a dala jí příležitost plně se herecky rozvinout. S Viscontim se měla znovu sejít při natáčení Mériméeovy novely „Zlatý kočár“. Režii však nakonec převzal Jean Renoir, který o herečce napsal: „Chtěl jsem, aby tento film umělkyni ocenil, aniž by vyzdvihoval ty rysy herecké práce, které před naší spoluprací přispěly k jejímu úspěchu… Magnaniová je esencí Itálie a je to největší herečka, s jakou jsem kdy pracoval.“ Když Vám tohle přizná syn Augusta Renoira, tak si toho považujete super dlouho.

 

Když měla premiéru „Nejkrásnější“ v New Yorku, Magnaniová se tam poprvé setkala s dramatikem Tennessee Williamsem. Napsal pro ni „Tetovanou růži“ a snažil se ji přesvědčit, aby roli italské emigrantky Serafiny, která zachovává věrnost mrtvému manželovi, ale když zjistí, že ji podváděl, zatouží znovu po lásce, zahrála nejprve na jevišti. Anna se však Broadwaye zalekla a do Spojených států se vrátila až o dva roky později, kdy se začala točit filmová podoba „Tetované růže“. Režii měl Daniel Mann, jejím partnerem byl Burt Lancaster – a americké publikum jí při premiéře padlo k nohám. A nejen publikum. V roce 1956 získala herečka Oscara a při návratu domů jí její římští fanoušci uspořádali přijetí jako by přijel sám papež. V Hollywoodu pak natočila ještě filmy „Vítr je divoký“ (1957) a „Sestup Orfeův“ (1959), ale práce na tom posledním byla tak bouřlivácká, že vyústila v tvrdé střetnutí s Marlonem Brando. Kromě toho Magnaniovou začaly sužovat pracovní podmínky v Hollywoodu, chtěla se vrátit domů k synovi, a proto další nabídky už na spolupráci nepřijala.

 

V Římě na ni čekala nabídka Maria Monicelliho, aby se před kamerou znovu setkala s Totem v komedii „Noc plná překvapení“ (1960). Bylo to jejich poslední společné účinkování. Toto pak točil už jen samé průměrné filmy a i pro Magnaniovou šedesátá léta znamenala pozvolný ústup z hereckého Olympu. Změnila se doba, změnily se filmy a ona odmítala všechny stereotypní nabídky, neboť cítila, že si nemůže umělecký omyl vůbec troufnout. „Samozřejmě jsem náročná a mám ctižádost“, nechala se slyšet. „Chci mít úspěch, chci, aby mne lidé obdivovali. Komu by se nelíbilo být milován a uznáván vřele? Ale hrát jen proto, abych stála ve světle ramp v popředí zájmu? Je to moc pěkné, ale ne za každou cenu. Nechci zbabrat život plný práce, který byl tak pěkný a na kterém mi tolik záleželo. Na mne je publikum náročné. Zmýlím-li se, nemohu se jednoduše vytasit s dalším filmem a ohánět se krásným zevnějškem. Proto jsem tak opatrná, než přijmu nějakou roli. A pak se přirozeně každou chvíli přetřásá, jakou má ta Magnaniová nemožnou povahu…“

 

Přesto se dočkala ještě dvou velkých hereckých příležitostí. V roce 1962 jí mladý Pier Paolo Pasolini nabídl titulní postavu ve svém filmu „Mamma Roma“, vyprávějící příběh prostitutky, která veškerou svou lásku věnuje synovi, a přesto ho nedokáže uchránit před záhubou. Jí samotné se sice výsledek spolupráce s Pasolinim nelíbil, ale její herecký výkon byl obdivuhodný. Tou druhou příležitostí byla hra „Vlčice“ od Giovanna Vergy, kvůli níž se Anna Magnaniová vrátila po dvaceti letech na jeviště. Úspěch inscenace byl ohromující; pět let s ní jezdila po celé Evropě a sklízela ovace od Londýna po Petěrburg. A pak poprvé projevila zájem i televize. Přední scénárista Alfredo Gianetti (nositel Oscara za scénář k „Rozvodu po italsku“) napsal přímo pro ni čtyři epizody zachycující osudy italských žen od roku 1870 po současnost. Celý film se jmenoval „Byl milostivý rok 1870“ a herečka s ním byla velmi spokojená. Považovala jej za zdařilou syntézu postav, které měla nejraději.

 

Tento televizní projekt však byl jejím posledním tvůrčím vzepjetím. Zákeřná choroba už začala nahlodávat její starobu a z dalších plánů sešlo. Naposledy ji filmové publikum uvidělo v krátké sekvenci ve Felliniho filmu „Roma“. Přítel Federico moc dobře věděl, že právě ona patří k „věčnému městu“ víc než kdokoliv jiný. Její unavené kroky nočním městem provázela slova: „Ta paní, která se vrací domů podle starého patricijského paláce, je římská herečka Anna Magnaniová. Mohla by být symbolem města… Vlčice i vestálka, žebračka i šlechtična…“ Necelý rok na to Anna Magnaniová umírá po neúspěšné operaci nádoru slinivky břišní a na její poslední cestě z kostela Santa Maria sopra Minerva ji vyprovází celý Řím.

 

 

 

MARIA FELICITA MALIBRANOVÁ

 

☼     24.3.1808   PARIS        ۞     23.9.1837  MANCHESTER

 

 

Vášnivě ráda cválala na hřebci a doprovázející kavalíry vybízela k těm nejšílenějším kouskům.

 

Po zkoušce, která trvala nepřetržitě pět hodin, absolvovala lehce večerní představení a po něm pak pokračovala ve zpěvu až do svítání pro obětavé přátele a nadšené ctitele.

 

Měla hluboké a dneska ještě hlubší znalosti soudobé literatury. Vyznala se v záhadách kompozice, zpívala španělsky, italsky, francouzsky, anglicky i německy stejně lehce a naprosto dech berouce. Hodiny a hodiny trávila se štětcem před malířským plátnem.

 

„Krása, Génius, Láska, tak se nazývalo její ženství, vepsané do pohledu, do srdce a hlasu.“

 

To je alfa (začátek) Lamartinových veršů vytesaných na podstavci její mramorové sochy v mauzoleu, v němž spinká svůj věčný lahodný sen na lækenském hřbitově cti nedaleko Bruselu.

 

Maria Felicita Malibranová, říkejte jí i Maliberanová, neboť je zrozená jako Velmi příjemná a příkladná Beranka.

 

Pouhých deset let trvala její závratná kariéra a za tuto dobu dosáhla titulu primadonna assoluta v době, v níž mezi sebou soupeřily takové zpěvačky jako Cataniová, Pastová, Crisová, Sontagová, Schröderová–Devrientová. Její hlas byl skutečným fenoménem pro naslouchající uši kliďasů. Obsáhl celé tři oktávy, altový i sopránový rejstřík. A to jí dovolovalo vystupovat ve dvou oborech. Rossini, Bellini, Chopin, Liszt, Alfred de Musset, Alphonse de Lamartine jí vzdávali zasloužené pocty především pro její dokonalé odevzdání se svým rolím. Nikoliv jenom pro virtuózní artistickou hru tónů, jiskřivou eleganci její koloratury, ale i pro herecký realismus, který obohacovala improvizačními nápady. Brainstorming si vychutnávala jako Beranstrom Beranstorming, horoucně šťavnatě jako plody toho nejsenzačnějšího čerstvého ovoce pronikala do svých úloh a zhostila se jich nezapomenutelně i po téměř již 210, to je ženská k neodolatelnému provolávání vivat!

 

Miláček bohů – žádná umělkyně romantické doby si nezaslouží tento přívlastek víc než právě tato dáma zpěvačka, ale já bych věděl i o jedné super zrozené ve dvacátém století, koulím z ní samý špás jako živel i sbírka planet: https://www.discogs.com/Various-Planet-Sound/release/2375692

 

Její otec Manuel del Popolo García se narodil v roce 1775 v cikánském ghettu ve slunné Seville na jihu Andalusie. Velmi záhy se vydal do světa. Nejdřív do Paříže, kde se 24. března 1808 narodila superspermie Maria. Pak vedla pouť podobně jako Diego Maradonu za míčem a za brankou do Neapole k Vesuvu. Jeho přítelem byl Rossini a on byl také jeho prvním Almavivou. Pak ho jednoho dne impulzivně napadla myšlenka, aby to vyzkoušel spíš v Americe. Vzal s sebou celou rodinnou společnost. Jeho paní byla rovněž operní zpěvačkou – on sám byl tenorista skutečně světové pověsti – a Maria a jeho syn Manuel museli vypomáhat. V New Yorku tato skupina předvedla dokonce první představení Mozartova Dona Juana.

 

Manuel García starší se jako kocourek Garfield rovněž původem z Ameriky pak pustil na turné napříč Spojenými státy a zavítal dokonce až do Mexika. Nedá se říci, že by se rodinné společnosti vedlo příliš skvěle, ale přesto se dalo docela dobře existovat. Dnešní primadony a zpěváci by se však za podobný život patrně poděkovali. Vždyť se podobal skutečně cikánskému kočovnému způsobu cestování za lepším životním zážitkem. Při cestě pustými mexickými horami přepadli uměleckou společnost bandité a obrali umělce prostě o všechno. Nechali jim jenom holé životy. Ale García podobnými příhodami nijak nezchoulostivěl, nijak neprohloupil, nijak nepřišel na úbytě. Vždyť ten největší jeho kapitál nebyl v plných měšcích, ale v jeho umění a v cílevědomě rozvíjeném talentu jeho zlatých dětí, opravdu zlaté a dobromyslné mládeže!

 

Po „americkém putování“ se vrátil do Paříže. Jeho tenor stále ještě dovedl okouzlit posluchačky. V roce 1829 vystoupil v Rossiniho Othellu spolu se svou dcerou, která představovala Desdemonu. To už Maria začínala být velkou Malibranovou, zatímco bohatý život jejího otce se pomalu chýlil k závěru. Krátce poté zemřel. Do posledních chvilek byl vyhledávaným kantorem pečlivého zpěvu.

 

Jako učitel vychovával metodou „škola hrou“ i svoje dvě dcery. Umínil si, že je dovede až k vrcholům pěveckého mistrovství. Tajemství hlasové techniky měl dokonale v malíčku. Ke svým dcerám volil rozdílný přístup. Pavlínu, která byla mladší o třináct let než Maria, vychovával mírně. „K jejímu vedení stačí hedvábná nit,“ tvrdil. Vůči Marii byl naopak přísný až nemilosrdný. Nezastavoval se ani před fyzickými tresty. Výbuchy jeho hněvu otřásaly někdy celým temperamentnějším domem. Maria podléhala otcově tyranii tak dalece, že – jak později poznamenala – by byla na rozkaz pouhého pohledu vyskočila určitě i z pátého poschodí ven na rušnou ulici, mezi chodce a jedoucí povozy. Jednou se jí kterýsi přítel ptal, jak může na jevišti zpívat s tak dokonalou čistotou, i když doopravdy pláče. Vysvětlila: „Jako dítě jsem v hodinách plakala velmi často, ale protože jsem měla panickou hrůzu, že by si toho tatínek mohl všimnout, postavila jsem se za něho a naučila jsem se ovládat zvuk hlasu, i když mi tekly proudem horké slzy. „Když Garcíovi někdy vytýkaly neotesanost ke starší dceři, odbyl je lakonicky: „Víte vůbec, jakou má nezkrotnou povahu? Divokou a nespoutanou? Mohu ji udržet jen železnou pěstí, jinak se vymkne mému vedení. Ostatně je to moje dcera, nikoliv vaše!“

 

A budoucnost mu dala plné zadostiučinění, že nic jaksi víc než míň nezanedbal. Právě jemu vděčila Maria za všechno zlé, co je nakonec k něčemu dobré. Nejenom za omračující vybroušenou hlasovou techniku, která si podmanila v roce 1825 Londýn, když jako sedmnáctiletá debutovala jako Rosina, ale za všestranné vzdělání, pohotovost, profesionalitu. I za neutuchající touhu po dalším uměleckém zdokonalování. Otec jí vštípil ten nejdůležitější poznatek: ani tomu nejnadanějšímu nespadne bez práce a námahy mistrovství do klína, rozuměj: genialita rovná se 1% nadání a 99% potu. Sebelepší talent může být lehce zdevalvován a funky hanebně promarněn, jestliže není vytrvale šlechtěn pevnou a tvrdou rukou.

 

Přesto však patrně právě nelítostná otcovská drezúra byla důvodem, proč se Maria za pobytu v New Yorku rozhodla k dobrodružnému adrenalinovému i malinovému manželství s francouzským bankéřem Françoisem–Eugènem Malibranem. Patrně chtěla uniknout tíživé atmosféře otcovského domu. Měla osmnáct let, jejímu muži bylo pětačtyřicet. García se z tohoto neuváženého kroku své dcery, do níž skládal nehynoucí nezměrné naděje, skoro pomátl na rozumu. A nakonec se ukázalo, že nevaroval svou dceru jen tak pro nic za nic. Malibran se ukázal jako lehkomyslný floutek a nesvědomitý bankrotář a skončil ve vězení. Maria zažila strašlivý šok a rozešla se s ním. Přesto se však nad ním slitovala a ze svých honorářů zaplatila všechny jeho dluhy. Nevydařené manželství bylo rozvedeno. Bylo tak důraznou lekcí, že Maria se dlouho bránila novým známostem. Přesto však neprošla láska nevšímavě kolem ní. Okouzlil jí vynikající belgický houslista Charles de Bériot. Vystupovali spolu v roce 1829 na společném koncertu v Bruselu. Zanedlouho se s ním setkala znovu na jakémsi šlechtickém večírku. Byla to nakonec ona, která mladému umělci vyznala svou horkou a bezpodmínečnou lásku. Ve svém druhém manželském svazku našla kýženě očekávanou životní a žoviální harmonii s hormony a lidské štěstí, tak co chtít ještě víc?

 

Maria si uchovávala až do své smrti svůj dívčí půvab = toť luxus přírody nad luxusy sebepečlivější a sebedokonalejší drogerie tety na tutti frutti. Měla bledý oválný obličej, z něhož zářily výrazné hnědé oči jako u mé velké lásky krásky. Vlasy černé jako smůla rámovaly její oduševnělou tvář. Už v New Yorku se stala po několika představeních jako Betty Boop miláčkem obecenstva. Vládly tam tehdy kuriózní poměry. Tak například při jednom představení Othella na Malibranovou kdosi z hlediště zahoukal, aby laskavě zapěla „Home, sweet home“. Byla to tehdy velmi populární hymna na koncertech. Zpěvačka se nesměla dát vyvést z míry. Podrobila se přání svých sladkých ctitelů. A tak Desdemona zničehonic začala opěvovat sladký anglický domov a poté se znovu stala obětí Othellovy žárlivosti.

 

Úspěchy v New Yorku ovšem tehdy pro Evropu nic neznamenaly. Kdo se chtěl dostat mezi pěveckou elitu, musel si podmanit Londýn a Paříž. Tak zněl nepsaný zákon. Maria se v lednu 1828 poprvé představila ve Velké opeře v Paříži. Byla to programová směs, jaké byly v oblibě na benefičních večerech. Uvádělo se několik aktů z Rossiniho Semiramidy, dvě dějství ze Shakespearova Romea a Julie (z činohry) a jedno jednání z Lazebníka. Jako Semiramis musela Maria obstát vedle altistky Benedetty Pisaroniové a vedle Henrietty Sontagové. Vydržela. A od tohoto večera začala stoupat na pěveckém nebi sláva Malibranové. Bylo to až neuvěřitelné, jak rychle – takřka přes noc – zazářila její hvězda. Přízeň obecenstva ji pak provázela až do smrti. V Paříži získala angažmá nejprve v Théâtre Italien. Rychle zvládla hlavní role v operách Semiramis, Othello, Lazebník sevillský, Cenerentola, Romeo a Julie (dílo Zingarelliho). Předčila Pastovou i Sontagovou. Její přítel poznamenal: „Když zpívala Sontagová, tu vycházely z jejího hrdla tóny tak třpytné a perlivé, že se dalo mluvit o čiré záplavě světla. Hlas Malibranové se podobal nejdražšímu kovu, bylo to zlato, ale toto zlato muselo být vynášeno z hlubin země… Muselo být kuto, obrobeno a ohlazeno jako kov pod kladivem.“

 

Stejně nadšeně jako Paříž přijal Malibranovou Londýn, druhá tehdejší hudební světová metropole, aréna pro masy. Největší a nejslavnější zpěváci byli jejími partnery – tenor Giovanni Battista Rubini či basista Luigi Lablanche. Vystupovala s úspěchem i v operách už dávno zapomenutých. Ve svém repertoáru měla Normu a Náměsíčnou. Vycítila pod krásou hudby Belliniho dramatickou hloubku i chloubu nefalšovaného ne kočičího zlata, což nikdo nemohl ocenit líp než autor.

 

Bellini miloval zpěvačku Pastovou, ale když viděl a slyšel Malibranovou v Londýně jako Aminu ve své Náměsíčné, byl stržen jejím výkonem. Nezdržel se, aby několikrát během představení na celé divadlo neprovolával skvělým ohlasem z plna hrdla: „Viva brava!“ Přímo letěl do šatny jako nejrychlejší hřebec bez Váni žokeje, kde mu Malibranová – ještě pod dojmem své úlohy – padla kolem krku. Po tomto prvním setkání následovala mnohá další. Bellini napsal pro Malibranovou operu Puritáni. Maria vytvořila jeho portrét. Uběhla tři léta. A znenadání zasáhla Malibranovou jako blesk i Grandmaster Flash s vynálezem scratchingu, šmrdlání s deskou sem i tam, že Bellini zemřel. Škrábnutí do poraněné duše přítelkyně. Bylo mu tepříve jen čtyřiatřicet. Několik týdnů se nemohla z takového šoku vzpamatovat, jako kdyby na ni samotnou číhala s ledovou primitivní rukou lidoopa chudáka smrt…

 

Její kolega a přítel Lablache se po jednom jejím pařížském triumfu podivil, proč vlastně Maria nezpívá také v Itálii. Malibranová se na chvíli zarazila. Ale pak se rozchechtala. „Skutečně. Proč jsem vlastně ještě nebyla v Itálii? Proč mne neznají taková města, jako jsou Řím, Neapol, Benátky a Milano?“ Druhý den sbalila fidlátka a bez pozvání jako svatá Sabrina se rozjela i se svým manželem do Říma. Psal se rok 1832. Ředitel Teatro Valle o ní samozřejmě dobře věděl a okamžitě pro ni měl angažmá. Několik let trvalo její triumfální tažení po Apeninském poloostrově.

 

Beranka číslo 1, Beranka a její grácie na počkání, Beranka Královnou: San Carlo v Neapoli, Benátky, milánská Scala. Tato nejslavnější opera Itálie byla postavena roku 1778 na místě starého kostela Santa Maria della Scala. Franz Liszt o tomto divadle uvedl na pravou báječnou míru: „V Miláně poznají okamžitě cizince podle otázky: Jdete dnes do Scaly? Tuto otřelou, jalovou a zbytečnou otázku vám Miláňan nikdy nepoloží, vždyť pro něho to je samozřejmé. Právě tak byste se mohli zeptat: žijete ještě? Mimo Scalu není spásy! Ona je jediným shromaždištěm, obrovským přijímacím salónem, je to vlastně těžiště milánské společnosti. Jakmile se zavře Scala, společnost se rozchází. O to, co se ve Scale děje, se zajímají všechny vrstvy obyvatelstva. Od decentně zívajícího grandseigneura v přední lóži až do posledního příručího ze zapadlého krámku, každý má své stanovisko pro nebo proti primadoně, tenoristům, basistům nebo mæstrovi. Je to tak trochu národní záležitost, která všechny zaměstnává a udržuje v napětí fantazii každičkého jednoho úžasného jednotlivce.“

 

Maria Malibranová se na okamžik – ale skutečně jen na kratinký okamžik – zarazila, když spatřila impozantní kruhový prostor pěti řad lóží, vyložených modrým sametem. Ale pak začala zpívat. Její Norma vyvolala takovou bouři nadšení, že proti jásajícímu davu musela zakročit pořádková bezpečnostní síla. Miláňané uspořádali „své divě“ pochodňové průvody. Před hotelem organizovali „dostaveníčka“. Stejné nadšení zachvátilo i emotivní Benátky. Byla to cesta skutečné královny, i včelí královna by jí vysekla svou medovou a medonosnou poklonu. Ba víc než jen královny. Po Canale Grande provázely primadonu stovky gondol. Když se pak lidé dozvěděli, že Malibranová věnovala svoje honoráře za vystoupení v Benátkách řediteli divadla a zachránila ho tak šlechetně a velkoryse před úpadkem, obdiv k ní dále eskaloval. Honoráře primadony nebyly tenkrát právě malé. Tak například za 40 představení v Neapoli inkasovala 80 tisíc franků, se Scalou měla smlouvu na tři roky za 450 000 franků…

 

V době mezi uměleckými zájezdy žila se svým manželem na zámečcích v Rosny u Paříže a u Bruselu. Měla dva syny: Charles Wilfried se stal dobrým pianistou, Franc – zemřel bohužel velmi mlád – byl nadaným houslistou.

 

Malibranová svým uměním budovala MOST od mnohdy KONVENČNÍCH PARTITUR své doby do divadelního světa temné žhavé vášnivosti oper Verdiho právě tak jako například Vilemína Schröderová–Devrientová sklenula přechod k novému hudebnímu německému divadlu, k opeře Wagnerově. „Jak závidí umělec takové Malibranové, která si vzala do hrobu neskonalou krásu, slávu, genialitu dřív, než je porušil čas neumělec a neumětel,“ napsal o ní Franz Liszt. Podivným řízením osudu Maria zemřela ve stejný den o rok později než její přítel skladatel Bellini.

 

*

 

Kurt Honolka takto popisuje její poslední dny: „Křehká mladá dámička na pódiu koncertní síně v Manchesteru se držela zpříma jen s vypětím. Přijela z Paříže na hudební slavnost úplně vyčerpaná a nemocná. Zamlčela, že si nedávno způsobila hrozitánské vnitřní zranění pádem z koně, protože nechtěla pochopitelně znepokojit svého drahého manžela. Při prvním vystoupení se musela opírat o klavír, aby se nezhroutila. Proč neodřekla? Ani když šlo před nedávnem o soukromý večírek u přítelkyně, nedovedla ovládnout svou vášeň zpívat, přestože ji teprve před několika hodinami vláčel po zemi, visící ve třmenu, splašený kůň. Tančila na vysoké hrazdě hlasové akrobacie v Tartiniho sonátě Ďáblův trylek parádním kousku houslové virtuozity, a odmítla starostlivé napomínání hostitelky, aby se přece předně šetřila, s úsměvem a slovy: „Má milá, pro vás bych zpívala až do ochraptění.“ Nikdy nevěděla, co to je, šetřit se, hospodárně zacházet se silami, které se zdály nevyčerpatelné.

 

Nyní stála bledá a třesoucí se před obecenstvem, které propukalo v pravou bouři nadšení. Nenasytně žádalo přídavky a Malibranová se nedovedla vymanit z opojení té blaživé přízně. Právě zazpívala s londýnskou zpěvačkou Mecadantesovou duet Vanne se alberghi, a publikum vymáhalo da capo hřímavým aplausem. Dirigent viděl, jak je smrtelně bledá, a chtěl ji donutit, aby přestala zpívat, ale ona mu pošeptala v divokém nadšení: „I kdybych měla ztratit život – budu zpívat!“ Při opakování ještě vystupňovala brilanci přednesu novými variantami, které braly dech, na tříčárkovaném „c“ vzplanul trylek jako magický ohňostroj. Pak se vypotácela ven a kolem ní zaburácel orkán jásotu.

 

V uměleckém pokoji se zhroutila. Zděšeni zavolali lékaře. Když se probrala k vědomí, pustil jí žilou – šarlatánský, osudný zákrok, který jí neprospěl, spíš zcela oslabil vyčerpané tělíčko takové křehké a vzácné dušičky. O devět dní později, 23. září 1837, byla shledána bez známek života.

 

Maria Felicita Malibranová se dožila pouhých dvaceti devíti Beranských let à la Venus Beranus. Doslova se uzpívala k smrti. Nemá smyslu se zabývat hypotézami: co by se bylo stalo, kdyby žila šetrněji, kdyby toho byli tehdejší lékaři víc znali… Skutečnost má svou vlastní tajemnou logiku. Malibranová zemřela ve znamení stejného zákona, který ovládal její život, bytost a umění. Byla stvořena jako Dana Medřická proto, aby se rozdávala, aby šla za démonem, který ji vábil na nejstrmější vrcholky dovedností příkrým stoupákem, výstupem, srdcem a až pak rozumem.“



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter