|
JOSEF
SKUPA
☼ 16.2.1892 STRAKONICE, ŽÁDNÝ CHUDÁK, NI STRAKA,
NI DUDÁK ۞ 8.1.1957 PRAHA
Než se vás vůbec povede provést jako po
skluzavce špásu na ledu bobové dráhy alespoň částí životní cesty
nejvýznamnějšího českého loutkáře Josefa Skupy, dovolte v krátkém přehledu
připomenout slovní spojení s údaji, jak je zaznamenává Malá československá
encyklopedie (Academia 1987):
„Český loutkoherec, režisér, scénograf;
středoškolský profesor kreslení a matematiky, 1917–1918 (před 100 lety) externí
scénograf, 1922–1924 šéf výpravy v Městském divadle v Plzni. Těžiště
jeho umělecké tvorby spočívá v loutkovém divadle. Od roku 1917
spolupracoval s Loutkovým divadlem Feriálních osad v Plzni, kde
navázal hravě a zábavně na tradici českého loutkoherectví a spojil ji
s moderně orientovanou dramaturgií a scénografií. Vyšel ze specifických
možností originality loutek a vytvořil ještě více grotesknější i pro uši
něžnější nadsázku a vykřesal originálně nefádní typovou dvojici loutek Spejbla
a Hurvínka, která svou sociální angažovaností a Skupovou vybranou hlasovou
interpretací získala (vybojovala a zabodovala) nebývalý divácký ohlas.
V roce 1930 založil pan Skupa v Plzni vlastní scénu; velký
společenský ohlas sklidila jeho činnost za okupace [už na okraji Plzně
v Liticích začínala ta Německá říše fuj a fuj a fuj lidský hnůj] = (hry
Kolotoč o třech poschodích, Voničky, Dnes a denně zázraky). V roce 1945
založil v Praze Divadlo Spejbla a Hurvínka, v němž dále usiloval o
společenskou aktualizaci obou loutek s nezbytnou dávkou funky prestiže² ba
i prestiže³. V letech 1933–1957 byl prezidentem UNIMA. Významně ovlivnil
vývoj loutkového divadélka výška šířka u nás i ve světě. V roce 1948 byl
jmenován národním umělcem.“
TRADICE
Až do hluboké historie dosahuje svými nehty
tradice učiněných a učenlivých českých loutkářů, kteří se svými loutkami po
celá staletí šířili víru v nakažlivý humorný život utlačované mateřštiny a
národa, jenž čekal na své PROBUZENÍ. A byli to právě loutkáři, kteří napomáhali
národnímu sebevědomí a účinně stmelovali prostý lid. Jazykem a pestrými
příběhy, které v kulisách stlučených z několika prkýnek žili dřevění
herci díky tvůrčí invenci svých principálů. Ta zase spočívala v ryzím
češství. Čertvíproč se češství musí podobat vizuálně označení čertví? Anděl
Karel Kryl byl drahokam ryzího vlastenectví, tak proč jej stále nechtít
obhospodařovat nebo obdělávat, to češství? V ryzím vlastenectví,
v touze po obrození národa, mateřštiny, ducha… Mezi loutkami sklízel slávu
hlavně populární sympaťák Kašpárek, jakýsi první glosátor doby a chudoby, pak
nemotorní popletové Šmidra a Škrhola; dále plejáda čertů, ale také třeba doktor
Faust s nezbytným Mefistem. Typologie loutek se formovala na živé národní
tradici a dílem byla inspirována dostupnou literaturou a dílem talentem
principálů. Loutkařina se však venkovem šířila jako lavina živelně – živena
pouhopouhým nadšením, láskou k dřevěným hercům a někdy také jedinou šancí
na jakés–takés volky nevolky přežití.
OSOBNOST
Slávu českých loutek můžeme bez jakékoli
pochybnosti přičíst prvnímu tvůrci moderní tradice loutkového divadla – Josefu
Skupovi. To on na živé tradice navázal, to on se správně poučil, přidal díl
nadšení, talentu, elánu v pracovitosti, originality a lidskosti
v neposlední řadě…
Dvojice loutek – Hurvínek a Spejbl – spjatá
neoddělitelně se Skupovým jménem, je ve světě známá stejně jako prazáklad
zvěřince ještě před plzeňskou záchrannou stanicí ZOO nebo kelímek piva (175 let
od 5.10.2017) a je jen drobným žertem, že obojí trojí náleží jako trojčlenka
k Plzni. Otec Spejbl a syn Hurvínek jsou světoznámí ale proto, že nikdy
nepřestali být typicky čeští, dětští, sví. Domácí a zahraniční úspěch jim
připravila trnitá cesta již zmíněných loutkářů, kterou Skupa umně zúročil. Měl
to přece jen snadnější, protože počátek dvacátého století byl už
k loutkářům milosrdnější. Povýšil obor na sice skromné, ale přece jen umění.
Postupně odebral kočovníkům jejich drkotavé vozy a dal jim první stálé scény.
Pro loutkové divadlo začali pracovat nadaní výtvarníci, zruční řezbáři,
loutkovodiči, autoři libret, spisovatelé. Stále však chyběla výrazná osobnost,
která by převzala vedení branže a v přeneseném slova smyslu i celou českou
loutkářskou školu, hra je věda, věda je víc vynalézavá hra než „pruda“. Tou
osobností se stal právě pan Skupa.
Talent projevil už v posledních třídách
gymnázia, ale zálibu v loutkách měl od dětství. Studia na pražské
Umělecko–průmyslové škole předurčila jeho životní dráhu přece jen poněkud
jinak: pan Skupa se stal profesorem matematiky (proto znalost trojčlenky) a
kreslení. Pravda, nerýmuje se to jako Shakespearovi Peroutka příliš andělsky,
pana Skupu přitahoval především výtvarný obor než vzoreček na platnost
geometrie, do které se nevejde jak zeman, tak blbeček na kandidáta věd, ale i
ta matematika se mu nakonec hodila, protože jako principál divadélka, které
začínalo od píky, musel umět dobře sčítat a hlavně hravě násobit, jako když
bičem mrská. Neměl to pak pan Skupa nikdy příliš jednoduché – bojoval
s nedostatkem a loutkám častokrát obětoval nejen svůj veškerý vyměřený
čas, ale také všechny svoje nastřádané úspory.
První světová válka vyhnala pana Skupu do
boje za císaře pána. Loutky a v mládí slabá tělesná konstrukce mu pomohly
k tomu, že byl z maďarského Székesféherváru převelen k vojenské
cenzuře v Plzni, útvar Pětatřicátníků. Shoda náhod tomu chtěla, že
v této době hledalo svou tvář, repertoár, autory, loutkáře, divadélko
Feriálních osad. Sem pan Skupa vystartoval jako do futer od dveří future
v roce 1917, před sto lety. Tady setrval jako perpetuum mobile 13 let.
Hned na začátku se pustil s chutí do
práce, půl je hotovo, s chutí do toho. Vybaven talentem jako palivem,
nápady jako návnady, pracovitostí jako šlechetným postrojem. Upravil nejprve
jeviště, nově vyřešil proscénium s oponou, poprvé užil závěsného horizontu
a zmodernizoval osvětlení jako František Křižík Fontánu v Praze na výstavišti.
Postupně se projevil jako nadaný autor, dramaturg, režisér, zručný loutkoherec
ovládající nejen jevištní řeč, ale i techniku vedení loutek, nesnášel být očividně
namachrovaný nanicovatý floutek. Repertoáru divadla vtiskl šmrnc své osobnosti
– a tento odraz neodrazoval, nýbrž zafungoval jako v ohni želízko. Do
divadla se také začali hrnout malí i velcí diváci. Za loutkami – za panem
Skupou. Vedle klasických představení se v repertoáru divadla objevila
zcela nová kategorie jevištního humoru: satira. A ta také táhla, zabírala,
podněcovala a jako Shakespeare nepřestala přemýšlet o úniku před hrozícím
nebezpečím DPH s nudou, netto částicemi s prudou a brutto výsledky s
jalovou NULOU. Satira se stávala stále útočnější a v osobě
revolučního Kašpárka pohřbila staré Rakousko dřív, než to stačilo udělat samo.
Kašpárek však patřil, stejně jako monarchie, k přežité historii. Divadlo
nutně potřebovalo oživit novým neotřelým a moderně ztvárněným vtipem navrch
mozku, výčnělku buněk. První – a zcela extrémně odlišnou tváří, byl jakýsi
neotesaný Neotesánek základní nosánek: upřímný humorista Spejbl.
SPEJBL
Nápad načrtnutý letmo je Skupův. Znamenitá
realizace patří řezbáři Karlu Noskovi. Spejblův nástup na prkna, která
znamenají svět, zachytilo mnoho pamětníků. Pěkné je vyprávění Skupova přítele a
souputníka, Karla Kovala–Šlajse.
„Spejbl nepřišel na scénu jako ostatní figury, krokem,
ale přilétl jako sonda z vesmíru, z nebe. Skupa ho náhle spustil
shůry, jako jsme spouštěli čerty nebo anděla. Spejblovy dřeváky zarachotily, nastala
chvíle ticha – a po ní se rozburácel smích. Smálo se obecenstvo stejně jako my.
Skupa se smál také –a nemohl nasadit pořádně ani hlas. Já vzal mezitím nůžky a
stříhal jsem Spejblovi před ústy, jakoby mu byla ustříhávána řeč.
To znamenalo nový
výbuch smíchu. Spejbl poulil bulvy bulvy dvojmo, uklonil se, a jak se Skupa
stále ještě ve smíchu utišoval, zahlaholil basem s lehkým nosním
přízvukem: Má poklona… Obecenstvo začalo aplaudovat. Tak to byl Spejblův křest.
Stalo se tak třetího září 1919 (stejně stará je i socha Jaroslava Vrchlického u
řeky Vrchlice v Kutné Hoře)…“
Původní typ Spejbla lze vymezit docela jednoduše: byl to huhlající
hlupec, omezenec, byla to tedy jakási hříčka přírodních věd. V jádru to
byl však chytře vymyšlený typ povrchního českého veksláka, co směnil bony za
body lásky.
Soubor divadla nepřijal extrémní loutku nijak nadšeně – a není se čemu
divit. Mezi ostatními běžnými loutkami byl bílá vrána, černá ovce na netající
ledovce. Realistické loutky se vůbec nehodily k jeho směšnému oblečení –
šosatému fráčku, bílé košili, rukavicím, nápadným dřevákům – ani k jeho
celkovému projevu a výrazu. Na Skupovi a Spejblovi bylo, aby s tradicí
sváděli litý boj. Nebylo to snadné. Pomocnou ruku podal vždy nebojácný
Kašpárek, ale ten se k němu opravdu vůbec nehodil. Bylo to, řečeno mírně,
jako nebe a dudy. A třebaže profesor Skupa vpašoval Spejbla téměř do všech her,
vyhráno neměl. Všechno vypadalo na to, že dny nevydařeného chlapíčka jsou
sečteny. Zásluhu na tom, že tato loutka byla zachráněna, má řezbář Gustav Nosek
(synovec Karla Noska). To on věnoval Spejblovi ze své oficiálně osobní
iniciativy nezvedeného synka, který později dostal pojmenování Hurvínek.
HURVÍNEK
Gustav Nosek, rodilý Plzeňan z 15.7.1887 {87 je opak k 78} (= shodou okolností slavil narozeniny den po
Gustavu Klimtovi) byl v roce 1973 již 86 letý Starý muž, 5 let před
narozením milé fotografky ne Franze Kafky, žijící v ústraní v Chebu,
kde také 1. února 1974 zemřel. Ještě jako šestaosmdesátiletý hračička rád
vzpomínal na Hurvínka, jako vyznavačka lahodného vínka na vyzrálá nejen
Prosecco vínka, aby ne – kdo by nebyl hrdý na svou práci, která se uplatnila
hodnotně doma i notně ve světě? Pojďte se vrátit do roku 1973, střihem the
Timelords „Doctorin´ the Hurvis“:
„Skupa mne často posílal mezi publikum, abych vyslechl názory diváků. Za
poměrně krátký čas po prvním vystoupení Spejbla si návštěvníci začali stěžovat,
že je ve svých projevech stále stereotypní, že takříkajíc »blbne pořád dokola«.
Skupa mi častokrát vyprávěl o svém dětství. O drobných uličnictvích a
klukovinách, jimiž škádlil rodiče. Napadlo mne, že by mu jistě udělalo radost,
kdybych se snažil vytvořit klučinu, co šulí tátu. Dal jsem se do práce a po
celý týden jsem si s figurkou tajně hrál. Hotovou loutku jsem přinesl do
divadla a Skupa mi povídá: Takové překvapení, co já s ní vyvedu? …Dohodli
jsme se, že Hurvínka uvedeme na jeviště společně se Spejblem. Stalo se tak 2.
května 1926. Loutku jsem vedl sám, teprve později se Hurvínka ujala paní Jiřina
Skupová.
Vůbec první vstupní scénka vypadala zhruba takto:
Spejbl: Tak tady vám představuju svoje synstvo, ale není
to synstvo chovné, anóbrž běhavé, protože já si na nějaké chování nepotrpím.
Toto je můj syn… Poslouchej, přijdeš si na jeviště jen tak, neřekneš ani á ani
bé, nic… Tak co, nevíš, co se patří, když se někam jde?
Hurvínek: (odpověděl fistulkou, která Skupu právě napadla)
Tatí, já už byl.
Spejbl: Byl nebo nebyl, to se tě neptám. Když se někam
příjde, nó tak cóó?
Hurvínek: Tatííí, já nevím.
Spejbl: No přece pozdravím, žeáno, vždyť jsem tě to učil,
poklona se řekne či poklona se udělá a něco se řekne.
Hurvínek: (Hluboce se klaně) Rukulíbááám…
Hned první společné vystoupení bylo přijato ohromně a Skupa tak náramný
ohlas nečekal. No – a já měl značnou radost.
Do Spejblovy rodiny jsem v roce 1930 přidělal ještě okatou holčičku
Máničku. Připisovala se pak Jiřímu Trnkovi, se kterým jsem se dobře znal. Už
jako studentík za mnou chodil do dílny a já mu dával špalíčky dřeva, aby mohl
řezat své loutky. Dělal je ohromně roztomilé. Jednou mi povídá: Gusto, Mánička
by měla mít větší oči, na dálku se z hlediště ztrácí. Měl pravdu. Oči jsem
zvětšil a loutka prokoukla. Pak se psalo, že jsme Máničku dělali dva. (Mánička
svou pouť na jevišti – v té Noskově podobě – dávno skončila, moderní
Mánička v brýlích je dílem výtvarníka Zdeňka Jurčeny)… Žerýka, dalšího
člena rodiny, jsem udělal jako tuláckého, rozcuchaného pejska. Dlouho jsem ho
pak vodil a někdy se mi stávalo, že malí diváci nevěřili, že není živý – byla
to zkrátka šikovná loutka. Pro Skupu jsem jich udělal ještě víc a jsem rád, že
některé dodnes žijí. Samozřejmě jsem pyšný na svého Hurvínka.“ Tolik Gustav
Nosek.
Teoreticky řečeno byl na tom Hurvínek s vymezením svého typu poněkud
líp. Jeho zařazení do souboru bylo také nepoměrně snazší, jeho charakteristika
byla dána Spejblem. Hurvínek se stal Spejblovým lepším já, provokatérem,
aktérem neustálých slovních soubojů, třenic a hádek. Skupa chytře hned na
začátku určil svérázný slovník obou figurek. Využil typického přízvuku, výrazné
dikce, osobitého tvarosloví, svérázné stavby vět. Vytvořil i logiku jednání a
celkových mravů za jara i za mrazů. K tomu všemu loutky v dřevácích
bravurně vedl. Jejich konstrukce nebývale moderní zaručovala mnoho pohybové i
mimické dovednosti, jimiž se panu Skupovi dařilo oživit dřevěné tváře a
vdechnout jim přirozený pohyb. Vtiskl jim postupně tvárný dobový charakter.
Nechal je totiž vtipně promlouvat k dobovým problémům, glosovat dobu. Komu
z fotogenických div divaček by se to nelíbilo! Připomeňme, že cesta
okatých loutek do světa odstartovala v divadle, které neslo název:
Plzeňské divadlo profesora Josefa Skupy. Vydalo se na svou pouť v roce
1930, kdy se ustavilo počtem sedmi statečných členů na západě Čech country
bálů. Jeden z nich, Vít Šebesta, na onu dobu vzpomíná:
„Bylo nás sice jen sedm, ale prima parta. Každý ovládal všechno. Skupa
opatřil zájezdový autobus a prošmejdili jsme s loutkami kdejaké místo.
Vydali jsme se poprvé i do zahraničí, kde jsme hráli jen pohybová, vizuální
čísla, bez textů, ale mívali jsme úspěch. Skupa nikdy program neuváděl
v jiné řeči, hrál jen česky. Denně jsme cestovali, nehleděli jsme na
hodiny, ani na množství práce.“
Nejpokrokovější divadlo udělala ze Skupova souboru doba. Atmosféra
ženoucí události k roku 1938–1939. Skupovy loutky se staly zejména
v pořadech pro dospělé jedince útočnými komentátory nepříznivé politické
situace. Pro vzpomínku na tuto škaredou dobu nezbylo, než se vypravit za
pamětníkem událostí MUDr. Lubošem Zahrádkou. Jako Hieronymus Bosch a jeho
Zahrada pozemských rozkoší vyprávěl do éteru:
„Profesor Skupa mne přijal do svého souboru v letech nejprudšího
pronásledování českých studentů okupačními úřady, po smrti Jana Opletala a po
uzavření vysokých škol. Byl jsem v té době ve třetím semestru medicíny.
Prožil jsem u něho epochu, ve které se divadlo dostalo do druhé umělecké fáze.
První mělo za sebou – ta znamenala zdůvodnění existence loutkového divadla
jakožto právoplatného divadelního žánru pro dospělé jedince – a druhá se projevila
právě v protektorátu. Divadlo znovu získalo národně buditelskou náplň a ta
je vracela zpět – k poslání lidových loutkářů. Malíkova hra Ať žije
zítřek, kterou jsme hráli s velkým úspěchem, byla plná jinotajů. Diváci
jim moc dobře rozuměli. Dávala jim optimismus a víru v přežití
v protektorátu.“
Není divu, že se o činnost divadla začaly zajímat okupační úřady, které
se projevy Spejbla a Hurvínka cítily být zesměšňovány. Výsledek na sebe nedal
dlouho čekat: zatčení a uvěznění Josefa Skupy, rozpuštění divadla. Spejbl
s Hurvínkem vězení také neunikli. Osvobození je zastihlo v trezoru –
a pak na smetišti ve dvoře plzeňského gestapa, Anglické nábřeží se to tam
dneska jmenuje.
NOVÁ
DOBA
Hned v prvních mírových dnech nabídl pan Skupa své divadlo státu. Přestěhoval
se s ním do Prahy a jména dřevěných hrdinů, jejichž sláva už byla
nesporná, se ocitla na firmě divadla v Římské ulici v Praze na
Vinohradech. Divadlo vedle působení na stálé scéně dále cestovalo po vlastech
českých a znovu vyrazilo elegantně do světa působit na cit. Mezi památné
zájezdy se počítá první poválečná cesta do CCCP, kde soubor plný humoru sklidil
zasloužený úspěch i u Berana Stalina (3. duben). Ale to už byl profesor Skupa
světově uznávaná kapacita v oboru, čehož dokladem je vedoucí funkce ve
světové organizaci loutkářů UNIMA, kterou pan Skupa vedl od roku 1933 až do své
smrti v roce 1957.
Od roku 1953 – nejprve anonymně a tři roky na to veřejně – loutky
alternoval talentovaný mladý muž: Miloš Kirschner. Skupova předvídavost se
projevila ve výběru vhodného kandidáta na principálské křeslo. Miloš Kirschner
navíc loutkařinu dále povýšil. Jazykovým nadáním, schopností obklopit se
kvalitními lidmi, podnikavostí, dobrou chutnou dramaturgií, autorským zázemím
nejen písařů, ale i císařů not: hudebníků. Tím vším pak dál vedl Skupovy jako
Beraní Skopovy Rohy a Bohy loutky ke slávě, kterou je dnes možno dřevěným
loutkám jen závidět. Ale to už je kapitola pro ni, pro fotogenickou humoristku,
otočme list.
LUDWIG LEICHHARDT
☼ 23.10.1813 TREBATSCH, TAUCHE, LUŽICKO SRBSKO ۞ 1848
JIŽNÍ AUSTRÁLIE
„Potěšilo mě, když jsem se doslechl, že
Zeměpisná společnost v Londýně mě poctila svou medailí, a že Zeměpisná
společnost v Paříži mi prokázala podobnou čest. Mám ovšem radost, že mě
tak bystří lidé pokládají za hodna takové pocty, ale nepracoval jsem nikdy pro
pocty, nýbrž pro vědu a jedině pro vědu a budu tak činit i nadále, i kdyby o
mne nedbal jediný člověk na světě…“
Tyto věty obsahoval jeden z posledních
dopisů, které poslal z Austrálie Ludwig Leichhardt svému švagrovi
Schmalfussovi do Chotěbuzi (Cottbus). Pro autora citovaných řádků se, žel,
nenašlo kousek místa nejen v posledním vydání Malé československé
encyklopedie z let 1984–1987, nýbrž i v řadě dalších zahraničních
naučných slovnících. Nepochybně i z toho důvodu, že k jeho osobě
existovalo až donedávna poskrovnu pozornosti. Než si dal publicista Erich
Raskwitz práci a shromáždil ve své knize Po neznámých stezkách a mořích o tomto
cestovateli všechno podstatné z jeho životních etud.
Dnes už víme, že Ludwig Leichhardt byl
odvážný nezastavitelný badatel, který vykonal pro poznání nitra Austrálie
nemalý kus užitečné práce. Své objevitelské úsilí nakonec musel obětovat
vlastním životem ve stáří necelých 35 let. Je škoda, že neměl dostatek času
napsat o svých australských průzkumných odyseách víc než pouhé dvě obsáhlejší
práce, otištěné v roce 1845 a 1847 v anglických magazínech. Svědectví
o Leichhardtových životních cestách však lze vystopovat i v dochovaných
dopisech příbuzným, v nichž cestovatel naštěstí neskrblil popisem svých
zážitků.
*
Ludwig Leichhardt pocházel z nemajetné
rodiny. Jeho otec byl dozorce při těžbě rašeliny v nevelké braniborské
vesničce Trebatschi u Beeskova. Od útlého mládí měl chlapec pro život spíš
duševní než fyzické předpoklady. Nechyběly mu však bystrost, vynalézavost a
učenlivost. Když trochu povyrostl, dohodl se jeho otec se svou nejstarší
dcerou, provdanou v Chotěbuzi za učitele hudby a malíře Schmalfusse, že si
vezmou mladého Ludwiga k sobě, aby mohl navštěvovat gymnázium.
Chlapec strávil v Chotěbuzi bezmála
deset roků. Po úspěšném završení gymnázia odešel do Göttingenu, kde se nechal
zapsat na filologii. Už ve druhém roce studií se však seznámil s mladým a
majetným Angličanem Williamem Nicholsonem, stali se nerozlučnými kamarády do
deště a dohodli se, že oba přejdou na berlínskou univerzitu studovat přírodní
vědy.
V příštích několika letech se potom
věnoval Ludwig Leichhardt plně univerzitnímu studiu. Zásluhou Nicholsona však
měl možnost také cestovat po různých evropských zemích. Při nich budoucí doktor
přírodních věd poznal Francii a Anglii, Rakousko a Itálii a ještě některé další
státy. Během těchto putování prováděl úspěšná přírodovědecká bádání, která
vyvolala pozornost i jeho profesorů. Už během studií tedy Ludwiga Leichhardta
zlákaly dálky. Chtěl okusit nejen evropskou přírodu, ale hlavně mnohem víc
dosud neprobádané kusy divočiny v Africe nebo v Asii, nejraději potom
v Novém Holandsku, jak se tehdy v první půlce devatenáctého století
ještě říkalo Austrálii.
Psal se rok 1841. Ludwigovi Leichhardtovi
bylo 28 let. O prázdninách byl na návštěvě v rodině svého přítele
v Anglii a tam se také definitivně rozhodl, že se vydá na cestu na pátý
kontinent. Na sklonku září napsal z Londýna svému švagrovi dopis, v němž
kromě jiného oznamoval:
„Nejdražší švagře! Tento dopis je poslední mé
psaní z evropské půdy. Uzavřel jsem životní údobí plné námahy a práce,
abych začal na druhém konci světa jiné, snad právě tak namáhavé, avšak buď jak
buď nesmírně inspirující, zajímavé, dechberoucí. Mým cílem je daleký světadíl –
Nové Holandsko…“
Leichhardtovo rozhodnutí na sedm let
posledního daru života vydat se do Austrálie bylo smělé, ne však neuvážené.
Průzkumníky, kteří se odvážili do vnitrozemí tohoto světadílu, bylo možno
spočítat na prstech jedné ruky.
Když v roce 1770 doplul James Cook
k východnímu pobřeží pevniny, označované jako Nové Holandsko (poprvé byla
její existence zaznamenána v roce 1606, kartografické stanovení jejích
obrysů však bylo ukončeno až v roce 1802), zjistil, že je pro případné
osídlení mnohem příhodnější než břehy jižní, západní i severozápadní. Přesto
trvalo ještě dalších osmnáct let, než se na odlehlém kontinentu objevili první
osídlenci. Většina z těch 1 500 lidiček však nebyla obyčejnými přivandrovalci;
britská vláda tehdy přestěhovala ze svých přeplněných kriminálů stovky
kriminálníků právě do těchto končin planety. Jen necelou třetinu tvořili
dozorci, úředníci, jejich ženy a děti. V devíti vysloužilých nákladních
lodích přistáli 26. ledna 1788 (230 let už za 4 dny) v blízkosti dnešní
Sydney. Přiváželi si s sebou i nejrůznější plemenný dobytek, obilí, ba i
stromy, neboť nic z toho v nehostinné krajině nebylo. Tím byl učiněn
první krok k osídlení Austrálie Evropany.
Celé další čtvrtstoletí žili australští
vyděděnci z přinucení pouze v oblasti osady Sydney, aniž se kdokoliv
z nich odvažoval proniknout dál do vnitrozemí. A nebylo to pouze proto, že
v tomto období měli starosti především s obtížným zabezpečováním vlastní
obživy. Spíš však tušili, než bezpečně věděli, jaké záludnosti v sobě ukrývá
nitro kontinentu; nekonečně rozsáhlá teritoria bez H²O, vyprahlé písečné
pouště, sporá křoviska, žádná zvířátka ani lidské přízraky. Jezera se měnila
v horkých měsících jako je leden v solná močáloviska před 188 lety,
řeky v nedůstojně chudé čúrky s kalnou nepoužitelnou vodou. Tak nějak
to později charakterizovali ti, kteří se přece jen pokoušeli do vnitrozemí
proniknout.
Tyto pokusy začaly v průběhu druhého
desetiletí devatenáctého století. Tehdy se vydali první odvážlivci do
neschůdného terénu pohoří západně od Sydney, které bylo nazváno Modré hory.
Prvním Evropanem, který v roce 1817 přešel toto pohoří před 200 lety až
k řece Lachlan, byl anglický geometr John Joseph William Molesworth Oxley
(zemřel ve věku přibližných 44 let zrovna
25. května 1828). Objevil, že se za Modrými horami směrem k jihu
nacházejí úrodnější krajiny, než jsou na pobřeží.
Na Oxleyovy průzkumy záhy navázali další dva
Angličané – Charles Sturt a Thomas Mitchell. Tato dvojice objevila v roce
1825 řeky Darling i Murray a postupně prozkoumala jejich toky. Dalším
z odvážlivců, kteří se vydali do nitra kontinentu, byl potom John Eyre (jako iracionální Ir od 5.8.1815 až 30.11.1901,
ten už zažil oficiální pojmenování kontinentu Austrálie). Pronikl od
jižního pobřeží na sever a objevil jezero, které má dnes jméno Torrensovo.
V pozdějších letech se postupně pokoušeli poznat nitro australského
světadílu cestovatelé John McDoaull Stuart, Robert Burke, Edmund Kennedy a
ještě pár dalších. To už však bylo po průzkumných výpravách Ludwiga
Leichhardta.
O to, že do Austrálie připlouvali další již
svobodní osídlenci a postupně vznikly na jihu a při východním pobřeží další
osady se však zasloužili především badatelé Oxley, Stuart, Mitchell, Eyre. A také
Ludwig Leichhardt. Ve druhé polovině třicátých let, a v první polovině
desetiletí následujícího, už existovaly osady Adelaide, Melbourne, Brisbane,
Perth a některé další. Po příchodu nových svobodných osadníků pak bylo
vytvořeno v Austrálii šest základních kolonií.
Za této situace se na sklonku roku 1841 ocitl
Ludwig Leichhardt na australské pevnině. Se skromnými finančními prostředky,
nicméně s odhodláním, že i on přispěje svým dílem k poznání dosud
neprobádaného kontinentu. Usídlil se na čas v Sydney a začal se velice
systematicky připravovat na svou první velkou výpravu. Trvalo mu to víc než dva
roky, neboť nehodlal nic uspěchat ani riskovat. V žádném případě v té
době ovšem nezahálel, nebyl vyžraná svině, rozuměj špehoun špekoun. Opatřil si
koně a vydával se na několikatýdenní průzkumné cesty směrem na jihozápad od
Sydney, později od Brisbane. Objevoval nové pastevecké i zemědělské oblasti,
sbíral rozmanité exempláře fauny, flóry i minerálů, které se nevyskytovaly
v Evropě, zvykal si na nelehký způsob života v buši.
Svou užitečnou výzkumnou činností si Ludwig
Leichhardt postupně získával nejen australské osadníky, nýbrž i badatele na
evropském kontinentě, kam posílal některé ze svých nálezů. Někdy na začátku
září roku 1844 dospěl k přesvědčení, že je již na první výzkumnou cestu do
australského vnitrozemí náležitě způsobilý, stačí jen vystartovat do neznáma. A
zanedlouho se na odvážné dobrodružství vypravil pln elánu. Vzpomínaný
spisovatel Erich Raskwitz o této první Leichhardtově expedici sděluje kromě
jiného i velmi vlivná fakta:
„Dne 1. října 1844 opustila skupina,
skládající se ze sedmi bělochů – dva z nich se museli pro hrozící
nedostatek potravin vrátit – jednoho černocha a dvou domorodých Aboriginců, poslední
osadu v oblasti Moretonského zálivu poblíž dnešního Brisbane; výprava
sledovala zpočátku tok řeky Condamine a pronikla k severu po stezkách, na
které ještě nevstoupila bělochova packa. Leichhardt si byl velice dobře vědom
nebezpečné povahy svého podniku, jenže si nedovedl učinit představu o vlastních
bariérách a možném trvání cesty. Místo pěti až šesti měsíců, jak předpokládal,
přišel do osady na severu teprve 17. prosince 1845, Josef Lada se ten den
narodil až za 42 let, tedy po více než čtrnácti měsících, plných neladovského
strádání a nevýslovné námahy.
Tato první expedice Leichhardta vynesla vedle
cenné zeměpisné a přírodovědecké kořisti i přesný popis krajin, kterými se jí
dařilo projít bez újmy. Výprava postupovala takřka v stejnosměrné
vzdálenosti 200 km od pobřeží přes jižní pahorkatinu Queenslandu, přebrodila
chladivé řeky Dawson, Mackenzie a Isaac, sledovala po proudu tok Belyanda,
proti proudu pak až k poloostrovu Yorku tok Burdekinu a z povodí řeky
Mitchell došla nakonec ke Karpentárskému zálivu. Tento záliv obešla a překročila
anebo namáhavě obešla mnoho říčních toků, až se dostala k řece Roper a
podle ní pak táhla na západ napříč Arnhemovou zemí k nejsevernější osadě
Victorie.
Když se výprava, která byla pokládána za
ztracenou, nalodila v Port Essingtonu na poloostrově Coburgu na loď
plující do Sydney a vrátila se do svého výchozího stanoviště, bylo mnoho
jásotu, neboť se provalilo, že kamenná poušť, kterou právě objevil Stuart,
nesahá tak daleko na sever, jak se předpokládalo, že ji lze tedy obejít od
severu a proniknout pak na západ. Kolonisté přijali s velikým zájmem
Leichhardtovu zprávu o dobrých pasteveckých krajích a územích vhodných
k zemědělství. Tím byl položen základ k osídlování Queenslandu…“
Doplňme Raskwitzův výňatek o této cestě
dalšími detaily, které v roce 1847 Leichhardt ve formě deníku z cesty
publikoval v Anglii. Podle těchto zápisků se za Raskwitzovými slůvky – „po
více než čtrnácti měsících, plných strádání a nevýslovné námahy…“ – skrývá i
jedna tragédie, která výpravu postihla a nespočet dalších nebezpečenství,
v nichž šlo pokaždé o život.
Ludwig Leichhardt psal o domorodcích,
s nimiž se v průběhu cesty setkávali, jako o plachých lidských
bytostech, kteří se dovedli chovat ke členům výpravy navýsost přátelsky. Přesto
se však stalo, že byl tábor expedice jedné noci domorodci napaden, přičemž byl
zabit botanik výpravy Gilbert a další tři její členové byli zasaženi oštěpy.
Z jiného Leichhardtova záznamu pak
vysvítá, že v jednom období hrozila výpravě smrt hladem, kterou odvrátili
jen tím, že se uchýlili ke způsobu obživy domorodců. Pojídali kořínky,
ještěrky, hady, dužiny stromů a tak podobně úchylácky. Ve druhé fázi cesty se
už výpravě nedostávalo cukru, mouky, ba ani soli nebo čaje. Byli šťastni, když
se jim podařilo čas od času zastřelit klokana nebo pštrosa. A nejinak tomu bylo
i s tekutinami. Přesto, že se pohybovali v blízkosti řek, voda
z nich byla naprosto nepoužitelná, plná bahnitého kalu.
Neméně svízelné situace připravovali
postupující výpravě nejen četní hadi, nýbrž i obrovské křovinaté porosty, plné
bodlin, které DRÁSALY každého z členů výpravy DO KRVE.
Přesto všechno zdolal Ludwig Leichhardt trasu
měřící přes 5 200 kilometrů, stačil přitom nashromáždit cenný vědecký
materiál a zmapovat dosud bílá místa severovýchodní části Austrálie. Dva
následující roky pak věnoval německý přírodovědec a cestovatel zpracovávání
nasbíraných exemplářů a jejich odesílání do Evropy. Tehdy také napsal pro
anglický časopis i již vzpomínanou práci, která vyšla pod názvem – Journal of
an Overland Expedition in Australia – v Anglii v září roku 1847.
Kromě toho se však věnoval Ludwig Leichhardt přípravě na svou další expedici,
při níž chtěl proniknout napříč celým kontinentem od východu na západ.
Než se na tuto excelentní výpravu vydal,
dostalo se mu uznání dvou tehdy nejvýznamnějších Zeměpisných společností
v Evropě – londýnské a pařížské, ale o tom byla řeč již v úvodu
celého vyprávění.
Na jaře roku 1848 byl Ludwig Leichhardt
přichystán ke své druhé průzkumné výpravě. Přesněji řečeno, byla to vlastně
v pořadí už třetí expedice. O druhou se pokusil v předcházejícím
roce, avšak záhy se z ní musel vrátit namydlený, když zjistil, že si pro
vykonání této urputně náročné cesty nevybral odpovídající lidskou posádku,
lidský potenciál. Sotva narazili na první bariéry, docházelo mezi nimi
k roztržkám a sporům o hovadiny (chuligáni jalová frajeřina těžká dřina Po
australsku). Ani tentokrát nehodlal Leichhardt riskovat a zavčas se vrátit do
výchozí stanice. O několik měsíců později pak vyšel z farmy nedaleko
Brisbane znovu. S novými lidmi, avšak se stejným cílem za lubem. Kromě
dosažení severozápadního pobřeží Austrálie, hodlal Leichhardt zmapovat všechny
oblasti, jimiž expedice projde, dále studovat veškeré přechody
v rostlinném i zvířecím světě od východní až po západní polovinu kontinentu,
vyhledávat vhodné prostory a oblasti pro osídlování.
Na počátku dubna 1848 byl už Leichhardt se
svými lidmi a nezbytnými zvířaty na horním toku řeky Cogoon (jeden
z přítoků horního Darlingu), na ovčí farmě MacPherson Station, posledním
místě, kam tehdy dospěla kolonizace vnitrozemí. Dál už byla jen neprobádaná
krajina. Z této poslední civilizační výspy napsal Ludwig Leichhardt ještě
dopis jednomu svému známému do Sydney. Poslední dopis, který vůbec napsal.
Zachoval se jako svědectví svědomitosti mladého vědce. Leichhardt v něm
uvádí:
„Používám poslední příležitosti, abych Vám
podal zprávu o tom, jak jsem pokročil. V jedenácti dnech jsme se od Birels
Station na Condamine dostali ke stanici MacPhersonově v pahorkatině
Fitzroy. Třebaže nám krajina tu a tam stavěla do cesty obtížné překážky, přece
jen jsme postupovali dobře a svižně. Mezci jsou v dobrém stavu, duševní
stav mých průvodců je znamenitý.
Fitzroyova pahorkatina, přes níž jsme
cestovali asi 22 mil od východu na západ, je ve skutečnosti nádherná krajina, a
sir Thomas Mitchell nepřeháněl, když velebil její krásu. Půda je hluboká a
kamenitá, porostlá bohatou tučnou trávou. Došel jsem právě k hoře
Abundance a prošel jsem podél ní s celým průvodem dlouhou roklí.
Mé měření zeměpisné délky se přesně shodlo
s měřením Mitchellovým. Obávám se, že nedostatek vody na Fitzroyově
pahorkatině bude ve značné míře překážkou pro kolonizaci této krásné krajiny.
Pozorování tepelná jsem prováděl v šest hodin ráno a v šest hodin
odpoledne, v jediný pro mne vhodný čas. Dělal jsem rovněž pokusy
s vlhkoměrem, ale bojím se, že má pozorování zde jsou nedostatečná. Budu
se je však snažit zdokonalit, budu-li v nich pokračovat.
Ačkoliv dni jsou ještě velmi horké, jsou
nádherné jasné noci chladné, takže v nich moskyti tuhnou a přestávají nás
sužovat; největší utrpení nám působí myriády much.
Povážím-li, jak šťasten jsem doposud při svém
postupu byl, jsem naplněn nadějí, že mi všemohoucí Ochránce dovolí, abych plán,
který je mi tak drahý, dovedl k úspěšnému finiši.
Coggon, 3. dubna 1848
*
To je vůbec poslední dopis, který Ludwig
Leichhardt sesmolil. Kudy se dále expedice ubírala a jaká tragédie ji potkala,
už nikdy nikdo nezjistil, i když se později vypravilo několik dalších skupin
Leichhardta a jeho lidi hledat. K tomu ovšem došlo teprve až po třech
letech. Do té doby se nikdo nepozastavoval nad tím, že se cestovatel pohřešuje.
Čekali, že se někdy na počátku padesátých let objeví kdesi na severozápadním
pobřeží.
Neobjevil…
Už nikdy víc ho nikdo nespatřil a také nikdo
nezjistil, kam až výprava dospěla. Podle hypotézy německého detektiva dr.
Neumayera, žijícího v Melbourne, byla zřejmě výprava zlikvidována násilně.
Doktor Neumayer zřejmě vycházel z údajů,
které se objevily po více než čtvrt století po zmizení Leichhardtovy expedice.
Ty shrnul Erich Raskwitz do těchto řádek…
„Když už se všichni vzdávali naděje, že by
bylo možné najít nějakou stopu po Leichhardtovi, vynořil se v roce 1874
v kolonii Queensland muž, který si říkal Hume a který se potloukal několik
let v divočině. Přinesl senzační zprávu, že se prý snad setkal
s jedním členem Leichhardtovy výpravy, Classenem, v blízkosti řeky
Mulligan, a že s ním několik měsíců vegetil. Vyprávění tohoto znalce buše
se setkalo s krajní nedůvěřivostí. Bylo totiž těžké si představit, že by
po celém čtvrtstoletí žil ještě někdo z lidí tak dávno nezvěstných. Bylo
však nutno uvážit, že Hume udělal svůj objev právě v oné končině, ve které
podle dobře zdůvodněného předpokladu nepochybně Leichhardtova výprava zahynula…
Hume, který si teprve teď uvědomil, jaké
senzační odhalení v buši udělal, se vydal, podporován svými mecenáši,
znovu do buše, aby vyhledal Classena, a podaří-li se to, aby jej přivedl. Od té
doby, co nešťastníka opustil, uplynulo už ovšem zase sedm let. Jeho pokus neobstál.
Ona pásma, kterými procházel, byla postižena mimořádným suchem a Hume cestou
přišel o život.
O několik let později se našly v této
krajině skutečné důkazy o takřka tříletém pobytu Adolfa Classena mezi divochy.
O několik let později se našly v této
krajině skutečné důkazy o takřka tříletém pobytu Adolfa Classena mezi divochy.
Nejméně klamným důkazem byly míšenecké děti, které mluvily německy. Classen,
kterého podle vší pravděpodobnosti domorodci zadrželi násilím, prý přišel o
život v roce 1876 na útěku ze zajetí, o který se pokusil, když se chtěl
dostat k Hogdkinsově expedici, vzdálené dvacítku mil…“
Svým způsobem i tyto řádky dosvědčují
tragédii, která čekala na Leichhardtovu družinu. O konci cestovatelova života
však nenapovídají nic. Prokazatelné je pouze jedno: doktor Ludwig Leichhardt
patří k obětem nesmírně záslužných badatelských výzkumů, které zaplňovaly
bílá místa na mapách kontinentů. Patří do galérie těch cestovatelů, kteří se
přičinili o poznání mnoha oblastí australské pevniny, a neměl by být nestoudně
zapomenut. Ani v Evropě by nemusely být jeho zásluhy zrovna přehlíženy.
https://www.youtube.com/watch?v=QRXpm8CsYJ4
JOSEF DRAHOŇOVSKÝ
☼ 27.3.1877 VOLAVEC ۞ 20.7.1938 PRAHA
Glyptika
– umělecké rytiny do drahých kamenů, patří k velmi starodávné výtvarné
technice člověka. Brzy jeden poznal, že některé kameny jsou tvrdší než jiné a
využíval toho k jejich opracovávání, k záznamům, kresbám, písmu i
zachycení svých představ a zážitků. První doklady o rytí do drahokamů pocházejí
ze třetího tisíciletí před Kristem z Egypta a Sumeru. Poučeni starými
kulturami Orientu a řemeslně připraveni svými egejskými předchůdci rozvinuli
Řekové toto umění na vysokou úroveň a vytvářeli díla, považovaná za nejčistší
projevy helénství, až očička přecházela. Glyptika se potom objevuje a zanechává
jedinečná díla v každém význačnějším historickém období lidské kultury.
Velké přízni se těšila zvláště v italské renesanci, francouzském
klasicismu a v ruském portrétu 18. a 19. století. Zdálo se, že tehdy bylo
dosaženo v rytí do drahokamů všech uměleckých vrcholů. Také naši tvůrci,
navazující na slavné tradice kamenářské v severních Čechách za dob Karla
IV. a Rudolfa II., přispěli v 18. a 19. století k rozkvětu evropské
glyptiky. Nejvýznačnější díla jsou spojena se jmény JAN IGNÁC BURDA, FRANTIŠEK
A KAREL ZAPPOVI. Na počátku a v průběhu našeho věku však už řady glyptiků
na celém světě rychle řídly. Moderní uspěchaná doba nevytváří živnou půdu pro
umění vyžadující abnormální kus trpělivosti, léta systematických příprav,
hluboké znalosti sochařské práce, velkou představivost a preciznost. A přesto
v období začínající stagnace glyptiky, předznamenávající její současný
světový hluboký útlum, vznikla zásluhou Josefa Drahoňovského a jeho žáků,
zejména Ladislava Přenosila, Karla Tučka a Ladislava Havlase taková díla, která
obohacovala pokladnici světového umění.
Josef
Drahoňovský se narodil ve Volavci, dědině malých zemědělců pod Kozákovem,
v kraji plném legend o pohádkovém bohatství drahých kamenů skrytých
v útrobách okolních krpálů. Na malého kluka tyto báje a příroda Českého
ráje působily jako magnet a už v předškolním věku zachycoval zdařilými kresbami
své každodenní zážitky z pastvy i své představy. Kreslířský talent se
prosazoval stále výrazněji. Josef Drahoňovský měl štěstí, že na volavecké
dvoutřídce působil František Roštejnský, vzdělaný člověk, dobrý malíř, který
chlapce nenásilně vedl k systematické kreslířské zálibě. Z doby
spolupráce učitele a žáka se zachoval „pátý sešit ke kreslení“, který obsahuje
tak znamenité práce, že ředitel odborné školy v Turnově Josef Malina,
nechtěl uvěřit v autorství tak malého kluka. Přesvědčil se však a stala se
v té době neuvěřitelná příhoda – škola porušila c. k. předpisy a přijala
ke studiu třináctiletého chlapce, který měl ještě chodit do národní školy. Ve
státní odborné škole pro broušení, rytí a zasazování drahokamů v Turnově
působili kolem roku 1890, kdy byl Drahoňovský přijat, známí pedagogové a
umělci. Z nich nejvíc dali talentovanému žáku workin´ knowledge of royal
pœtry Josef Malina, profesor Čapek a zejména Karel Zapp. Profesor Zapp,
vynikající mæstro, ale uzavřený, přísný učitel, si Josefa velmi oblíbil. Bylo
úžasné, jaké pod vedením Zappovým dělal chlapec pokroky. Zapp ho mohl brzy
pozvat k umělecké spolupráci a zadával mu stále náročnější úkony. Čtyři
roky pracoval Drahoňovský se Zappem a získal téměř všechny znalosti spojené
s řezáním do drahokamů a vyspěl i jako sochař a malíř. Drahoňovský,
v němž Zapp právem spatřoval svého pokračovatele, se tak dozvěděl plno
nápověd, které jinak jeho učitel z konkurenčních důvodů tajil.
V roce
1891 se v Praze konala velká jubilejní výstava. Tehdy navštívil turnovskou
školu jakýsi c. k. potentát, který učinil velkorysé gesto. Věnoval 50 zlatých
pro nejnadanějšího učně, aby mu umožnil návštěvu výstavy. A tak čtrnáctiletý
Josef poprvé spatřil Prahu, její muzea, památky, umělecké skvosty a silně to na
něj zapůsobilo.
Všichni
mu doporučovali, aby pokračoval ve studiích na vídeňské akademii, ale na to
neměl Drahoňovský prostředky a c. k. stipendium se pro nadaného Čecha
nepodařilo obstarat. Drahoňovský se proto hlásí v Dörflingerově dílně ve
Vídni jako rytec. Pracovalo se deset i dvanáct hodin denně v tahu.
Zpočátku měl Drahoňovský deset zlatých týdně, ale brzy majitel dílny uznal jeho
talent a píli a osm zlatých mu přiznal nádavkem. Drahoňovský si předsevzal, že
si vydělá na další studie. Po půldruhém roce naspořil 170 zlatých, naučil se
německy a důvěrně poznal vídeňské umělecké památky a díla. V roce 1896
navštívil ve Volavci matku, kde zjistil, že přírodní živly napáchaly na obydlí
a políčkách mnoho neplechy. Na jejich nápravu padla značná část těžce
vydělaných prostředků a sen o vídeňských studiích se zase jednou rozplynul.
Nakonec se díky řediteli Malinovi podařilo pro Drahoňovského získat stipendium
ke studiu na Vysoké umělecko–průmyslové škole v Praze.
Škola
měla tehdy v sochařském oddělení spolehlivé umělce. Stačí jen vzpomenout:
Celda Klouček, Stanislav Sucharda, Jan Kastner, Josef Václav Myslbek.
Drahoňovský se pouští do studia s velkým zanícením. Stipendium však dostal
jen jednoroční, potom si musel přivydělávat. Byl znovu vděčný Zappovi za jeho
zakázky. Musel v té době projevit velkou vůli, tedy fakt ne jako
složitost antiumělecká antiskvostná netitěrná všelijaká logika „logrové
úřednice“ usazené dosazené do sekretariátu „logrovým i serepatičkovým zákonem
omylem“, sebezapření a odvahu, protože až do roku 1900 podporoval matku.
Své učitele hned zaujal výrazným talentem i nesmírnou pílí a oblíbili si ho
jako kolegu. Nezištně mu předávali všechny potřebné zkušenosti a Drahoňovský se
jim odvděčoval stále výraznějšími pracemi. Počátek dvacátého století byl
šťastnou dobou pro využití a rozvoj moderní užité plastiky. Hodně se stavělo a
tehdejší ozdobné fasády poskytovaly extra hodně příležitostí sochařům. Dokonce
celé články fasád – portály, okna, atiky komponovali sochaři. Mezi žáky, které
Celda Klouček při těchto pracích zaměstnával, byl také Drahoňovský rozeznat.
Ten získával dvojnásob zkušeností, znalostí ze sochařského ranku a slušný
profit. Pečeť Drahoňovského práce nesou mnohé domy v Pařížské ulici,
v Ulici 28. října a jinde.
V té
době potřebovala svatovítská kamenická huť sochaře, který by vymýšlel a dodával
modely k plasticky zdobeným klenákům, fialám, konzolám, svorníkům. Klouček
doporučil Drahoňovského, a tak se mladý umělec dostává k práci pro chrám
svatého Víta.
Po
absolutoriu na umělecko–průmyslové škole v Praze si zařídil vlastní
sochařskou dílnu ve Smetanově ulici a díky svým příznivcům z okruhu
učitelů si nemohl stěžovat na úbytek zakázek a příležitostí. Pracoval na
novostavbě Obchodní a živnostenské komory v Praze, na Umělecko–průmyslovém
muzeu v Plzni, zdobil školu na Smetance u Riegrových sadů, a mnoho dalších
dodnes dochovaných budov v Praze a Plzni.
V roce
1911 se stal učitelem na Vysoké umělecko–průmyslové škole v Praze. To už
měl za sebou prvotřídní sochařské dílo nazvané POUTNÍK, pracoval na ROZHOVORU a
výtvarným vrcholem období se stala RŮŽE TETÍNSKÁ, zralé juvenilní sochařské
dílo, které předznamenalo jeho další tvorbu, z níž jsou nejvýznamnější
VRBA, POKLAD, POHÁDKA, DÍVČÍ PORTRÉT. Kromě toho dál pracuje na výzdobě budov.
Významná je sochařská práce na domě vpravo od mostu Palackého, fasáda
Treybalova domu v Plzni, pomáhal Suchardovi na fasádě tehdejšího
reprezentativního Wilsonova nádraží v Praze.
Už jsme
se zmínili o vynikajícím díle RŮŽE TETÍNSKÁ. Mělo zajímavý osud. Bylo výsledkem
pětiletého usilovného tvůrčího hledání autorova, který je mnohokrát vylepšoval,
než se v konečné podobě v bílém pískovci dostalo do parku pražského
továrníka Marschnera ve svatém Janu pod Skalou u Berouna. Dům později koupila
církev a zřídila v něm internát pro gymnazisty Ducháčky. Řádovým správcům
ústavu se zdálo poetické sousoší dívky a mladíka příliš nebezpečné nebo
vyzývavé pro správnou juvenilní mravnost a dílo roku 1920 rozmlátili bez íkvé
hlava nehlava až tak, že se zachovala jen torza hlav.
Z mnoha
dalších sochařských prací jmenujme aspoň konzolu pro Prašnou bránu
s figurou žoldnéře, přepracovaný ROZHOVOR, výzdobu reálky v České
Třebové, dvou škol v Ústí nad Orlicí, plastiku ČTVERO ROČNÍCH POČASÍ pro
Živnostenskou banku v Plzni a samostatné plastiky VINOBRANÍ, MATKA
S DĚCKEM, PÍSEŇ DOMOVA, POMNÍK J. A. KOMENSKÉHO v Brandýse nad Orlicí
a mnohá další oduševnělá sochařská díla.
Vidíme,
že průprava Drahoňovského ke glyptice byla velmi zevrubná, cílevědomá a dlouhá.
Sám k tomu jednou řekl: „Kamenorytectví je vlastně sochařství
v miniatuře. Znalost modelování, kresby, znalost zákonů dokonalého
reliéfu, harmonie odstupňovaných ploch, světel, to vše tvoří základní hodnoty
dobré rytiny do kamene i do skla.“
Od roku
1918 se věnuje řezání skla a drahokamů s větší než zjevnou intenzitou.
Glyptika ho strhuje a kromě své práce pedagogické a sochařské vytváří
v tomto oboru díla, jež nepřipouští žádné korektury. Povaha práce a
vzácný, těžko opracovatelný materiál vyžadují enormní trpělivost a snílkovskou
péči, tedy mnoho času,“ doplňuje později své zápisky Drahoňovský.
Práci
glyptika si musíme přiblížit několika informacemi, abychom pochopili, o jak
náročné umění jde opravdu. Začněme dalším postřehem profesora Drahoňovského,
vypovídajícím o tom, že jen při maximálním soustředění a tvůrčím, ničím
nerušeném vypětí může vzniknout hodnotné dílo, dar této všelijaké společnosti.
„Vzpomínáme
si, že jsem jednou před lety šel do školy, do své dílny. Byl svátek. Hlavní
vrata byla zabouchnuta – žádná rušivá návštěva. Sedl jsem si po desáté hodině
k rycímu stolu a začal jsem novinku. Stržen proudem zajímavého námětu,
pracoval jsem bez ustání bez vědomí času, až jsem zpozoroval soumrak. Bylo již
v podvečer, k šesté hodině. Nevím, zda jsem za tu dobu od práce vůbec
vstal, abych si odpočinul.“
Skloněn
nad jednoduchým ryteckým strojkem, zadržuje glyptik dech a lehce se dotýká
destičkou z drahého kamene roztočeného brusného kotoučku potřeného
diamantovým prachem a makovým olejem. Jeden, deset, sto dotyků a pouhým okem
stále není rozeznat patrnější výsledek. Ale pohled lupou netupou by prozradil,
že po půlhodince nesmírně citlivé práce vznikla jedna z nepatrných plošek,
kterými glyptik vytváří v horském křišťálu, onyxu, topasu, záhnědě i
v jiných vzácných kamenech reliéf, zpravidla portrét. Přitom do otáčivého
úchytu vlastně miniaturního soustruhu vsazuje různá kolečka, hrotité jehly,
kuličkové nástavce. Od antických dob se v technice rytí do drahých kamenů
vlastně nic nezměnilo, snad jen to, že šlapací strojek někdy nahrazuje elektrický.
Ale mnozí tvůrci, mezi nimi i profesor Drahoňovský, dávali při zvlášť jemných a
náročných pracích přednost strojku šlapacímu. Poslední velký glyptik naší doby,
profesor Ladislav Havlas, Drahoňovského učeň, výhradně pracoval se strojkem
šlapacím.
Olej a
prach vytvářejí černou kaši (antihmotu vůči gumáckému lógru úřednické
usazeniny a nešvarného visuelního kalu), která glyptikou znemožňuje, aby
sledoval postup, a tvoří vlastně popaměti ze setrvačnosti génia. Navíc pracuje
v negativu. Kontrola je možná, až když očistí destičku drahého kamene a
koukne proti světlu, nebo když si v pokročilejším stádiu vytvoří sádrový
otisk. Něco opracovat se však nedá, každá patrnější chyba znamená zmaření díla.
Právem se proto říká, že glyptik stojí před podobně nesnadným úkolem, jako
kdyby měl někdo rychle a kaligraficky psát soudní líčení s cikány
netropícími kanadské žerty, ale pořádnou ostudu v Kanadě, přičemž tužka by byla
upevněna ve stěně a písař chudák pohyboval po jejím hrotu velkým neprůhledným
papírem.
Drahoňovského
díla se dostávala do předních světových sbírek a galerií a často bývala
předmětem vzácných i státních darů. Tak kupříkladu v roce 1924 dostala
královská rodina Jugoslávie darem od vlády ČSR Drahoňovského velkou křišťálovou
intaglii s krojovanými postavami českých žen. V roce 1927 dokončil
soubor rytých váz a intaglií, které se dostaly do sbírek Umělecko–průmyslového
muzea v Hradci Králové. Velká váza VINOBRANÍ byla určena pro zakladatele
francouzského družstevnictví Charlese Gida. Drahoňovského gemy byly umístěny ve
výstavních prostorách slavného Cabinet des médailles v Paris.
Kromě
glyptiky se věnuje i romanticky znázorňovaným plastikám a vytváří titěrné
dovednosti PÍSEŇ HOR pro turnovský památník, MLÁDÍ, bronzový pomník Dr.
Miroslava Tyrše v Turnově, DVOJICI DÍVEK a další suprové monumenty.
Z intaglií vyniká portrét Josefa Mánesa a dlouhá řada honosných, bohatě
řezaných váz. Poprvé od dob Rudolfa II. zase někdo řeže vázy v horském
křišťálu, které představují velmi cenná, finančně náročná křehká díla, dále
poháry pro různé slavnosti, duchaplná zasedání i sportovní příležitosti.
Profesor
Josef Drahoňovský předal své bohaté zkušenosti mnoha skvělým žákům. O některých
se zmiňuje s pochopitelnou hrdostí v hlase. Připomíná Ladislava
Přenosila, rodáka z Příslovic u Turnova, který byl později profesorem
sklářské školy v Železném Brodě. Zúčastnil se jako rytec a sochař četných
soutěží, výstav a získal řadu cen a uznání. Věnoval se výhradně rytí do skla.
Karel Tuček, absolvent rovněž rytecké školy v Turnově, kde byl později
jmenován odborným učitelem. Soustředil se na rytí drahokamů a vytvořil řadu
dokonalých kamejí a podobizen, různých kompozic a vypracoval se v glyptice
k vrcholným uměleckým metám. František Přenosil, rovněž z Příšovic u
Turnova, uplatnil svůj široký talent jak v kameni, tak ve skle. Později se
usadil v Ženevě, kde si zařídil známou ryteckou dílnu. Bohumil Vele,
pocházel z Vrátě u Železného Brodu. Z mnoha jeho vynikajících
ryteckých děl můžeme připomenout velkou plaketu Osvobození národa, zakoupenou
sklářským ústavem v Hradci Králové. Rytecky spolupracoval na variaci vázy
svatováclavské, která je k nalezení ve sbírkách Umělecko–průmyslového
muzea v Praze. Z glyptiků pak nejvíc vynikal Ladislav Havlas, který
vytvořil desítky portrétů nejvyšší jakosti úrovně. Žel, právě s odchodem
tohoto posledního velkého světového glyptika se uzavírá jedna
z historických spirál vývoje velkého umění, které zřejmě bude čekat
desetiletí na další obrodu a na své nové pašáky.
Profesor
Josef Drahoňovský vytvořil rozsáhlé dílo, které je jedním z pevných pilířů
našeho výtvarného projevu. Jeho výrazné pojetí, s nímž ztvárňoval precizně
kámen, kov, sklo, drahokam bylo stále v centru pozornosti odborné
veřejnosti i tisku. Už v roce 1908 o jeho talentu psaly Květy a později
nacházíme články a zmínky o jeho úspěších ve Zlaté Praze, Českém světu,
v Topičově sborníku, ve Volných směrech a v mnoha zahraničních
časopisech a sbornících. Jeho jméno a popis díla nalezneme
v encyklopediích mnoha zemí, v Ottově naučném slovníku,
v Lidovém slovníku naučném a v dalších publikacích. V seznamu
organizací, které vlastní Drahoňovského díla, jsou kromě jiných někdejší
evropští králové, papežové, Museo Vaticano, Museum Pierponta Morgana v New
Yorku, Museum de la manufacture de Sévres, muzea dokonce v Moskvě a
soukromníci v mnoha zemích světa. V seznamu domácích majitelů najdeme
jména Rudolf Deyl, Viktor Dyk, J. B. Foester, MUDr. Josef Jerie, Alois Jirásek,
Alois Kalvoda, Otakar Ostrčil, SK Slavia Praha, dr. V. V. Štech, Jan Vrba,
Adolf Wenig, téměř všechna někdejší vysloužilá ministerstva, muzea a mnohé
další instituce. No a jako Josef Drahoňovský dovede potěšit lidské srdce svou
výtvarnou prima informací a skvělou vytříbenou velebností point do více
schémat.
Každá lidská bytost
vyzařuje světlo, které dosahuje až do nebe. Když se potkají dvě duše, jež jsou
předurčeny jedna pro druhou, jejich paprsky se spojí v jeden, jenž vyzařuje z
této spojené bytosti jasnějším světlem.
Schopnost milovat
dodává životu jeho nejhlubší smysl a význam.
Dobrota ve slovech
plodí důvěru. Dobrota v myšlení plodí hloubku. Dobrota v rozdávání plodí lásku.
Láska je mocnější síla než kterákoli jiná. Je neviditelná – nemůže
být spatřena, ani zaměřena – a přece je dost silná na
to, aby vás v okamžiku proměnila a poskytla vám víc štěstí než jakékoli
materiální vlastnictví.
IAM: LE
DERNIER EMPEREUR (POSLEDNÍ CÍSAŘ)
Jsem
přímo dědicem rasy žijící v oblasti Slonoviny
učím se
vědu od vrcholného mudrce
vždycky
začínám i končím v souladu harmonie s asijskou naukou, s příklady ze
života
tak,
zahájili jsme úvod, pojďme se zaobírat jinými věcmi
sloka otevírá
dveře do nehmotných sfér
čili nám
dovoluje změřit si zahradu a dokonalé výplody ovoce duchovna
pod
úžasnou všemohoucí nebeskou klenbou
žijí
milióny občanů ve sférách sedmi miliard
kteří
jsou hrdí na mnoho výdobytků našeho století
mít psa,
dům, auto a také televizní přijímač
každé
ráno hledí na sebe do ledu
říkají si
pro sebe: „Lady, každý by chtěl být na mém místě“
bojují
jeden proti druhému, snaží se získat mnohem víc, než kolik potřebují
jen
proto, aby byli obdivovaní
ve
skupince určitých lidí, která využívá lichotky, jak jim to dneska sekne
ta muší
váha, komáří žalost
doufají,
že jim několik drobků spadne na zem ze stolu
v oblbeném
přihlouplém stavu tak zapomínají
pozvednout
svůj mozeček k výšinám a rozjímat o bezpočtu Galaxií
neboť
DRAK spí v duchu, který je jeho uspořádaným pelíškem
musíte ho
nakrmit velmi rychle, nebo vám jinak zahyne
ale my ho
velmi často máme tendenci přehlížet, raději upřednostníme výnosy peněz a
nehorázný kalkul
a to bude
konec Posledního (duchovního) císaře
Dbejte
zvýšené pozornosti před císařem v budoucnu
dejte si pozor
na císaře ve Vaší mocné modernosti
dbejte
zvýšené pozornosti, je to císařpán v budoucnu ten osvícenější
Svatyně
mé duše nikdy netápe
já
vkládám své sny jako procenta užitku do Mléčné dráhy
tři
sloupy mé filozofie září k nebi
pokouší
se osvítit lidskou důvěru, lidský potenciál mravnosti
protože
střecha se někdy otřásá, ale nikdy mi nerupne a nezničí mne celého
tygr,
který vyčmuchal kořist, nic ho nezastaví v jeho chuti
proto je
čas se probudit z iluze a z doby temna
porozumět
cestě, na které šlapeme své otisky času a prostoru
blbá
souhra nikdy nemohla být schopna znovu zapálit plamen
našich
pocitů, našich emocí, vyhořelých nadváhou našich duší
stává se
to těžší každým dnem a každou hodinou
někteří
už dočista přišli o svoji vřelost, zkysli sami u sebe v mysli
jsou
slabší každým okamžikem, aniž by nás o tom uvědomili
jak
můžeme být přesvědčeni o této přemíře ve výdobytcích civilizace?
o
čistotě, která vůbec není zaslouženou, když se s ní ohánějí vládnoucí kreténi?
a vrháme
se do oboru, ve kterém ignorujeme cokoliv
na této
cestě, kde lidská duše miluje hlavně výsadu materiálního vlastnictví
ukázku
osobních objektů a chloubu, ne hloubku, chloubu dosažených výdobytků
„podívejte
se na mě: já mám tohle, já mám tamto, dělám tohle, nebo tamto“
ale když
se podíváte sami sobě do své vlastní garáže
nenajdete
nic, jen mezihvězdnou prázdnotu… říká se jí nuda
hvězda,
kterou poučuje jen vlastní trápení
nemůžeš
na tom vůbec nic změnit – je už dost pozdě
to, co tě
dělá šťastnou, tě současně přivádí do temnoty
je to ten
nejvyšší bod paradoxu v celé své šíři
přesně
tak vymírá Poslední (duchovní) císař
Dbejte
zvýšené pozornosti před císařem v budoucnu
dejte si pozor
na císaře ve Vaší mocné modernosti
dbejte
zvýšené pozornosti, je to císařpán v budoucnu ten osvícenější
Z Marsu
člověk promítá, odhaluje své intimnější myšlenky
že mraky
nikdy nebudou mít schopnost utěšit nepokoj v srdci lidí
jsem až
moc upřímný a mravný pro to, pro co tohle nejspíš kolísá, jako bariéra závora
vrávorá
těžký
dopad na zem zpátky do reality
já budu
vždycky meditovat celý den
„Kde jsme
udělali zásadní chybu? Jak by se mohlo tohle dostat sem?“
já
rozumím tomu, že aby kámen mohl být rozpohybován na mírné půdě, na mírném
pozemku
musí
k tomu foukat adekvátní vítr
tohle byl
přesně ten zlom v mém životě
bylo to
zrození základů stavů mé mysli
dohromady
s vytyčeným osudem
které
budou dbát na eliminování útoků všech těch osudných nechutných pohrom
protože
jsme všichni nastoupili do vagónu vlaku a jsme oháknutí, abychom získali víc
výhod
vydělali
si víc peněz, opatřili si víc krámů, tohle jsou přesně diplomy, jaké údajně
potřebuješ
za účelem
získat jen minimum síly
zatímco
chudí lidé nemají vůbec žádnou naději
já tomu
říkám duševní vandalství
duch
lidskosti je zatlačován do kouta
duchovno
zde nemá vůbec žádný prostor
drtíte
jak řezníci hodnotné morální srdce
lidská
bytost teď není nic víc než přelud, fantóm
lidská
bytost ztratila už všechno, co ji předurčuje k tomu být lidskou bytostí
otěž
chamtivosti vyhrála na celé čáře
teď se
můžeme jít modlit do bankovního sektoru
někteří
si nakoupili bankovní kredit za 520
ale
jejich děti pociťují neustále hlad
ale já
nedovedu změnit platan na růži
já jen
dodám vnější tvar svým pocitům do své prózy
že jste
si je poslechli, to je pro mě náramná odměna
upřímně,
váš oddaný kamarád, nebo jen dobrý sluha od Posledního duchovního císaře
Dbejte
zvýšené pozornosti před císařem v budoucnu
dejte si pozor
na císaře ve Vaší mocné modernosti
dbejte
zvýšené pozornosti, je to císařpán v budoucnu ten osvícenější
Howgh
|
