Indigové výpary dezintegrující psýchy
zachytávají nehmotné projektily reality
a jejich náraz - bezezvučný, tichý -
tříští na fragmenty zbytky někdejší integrity.
Vesmíruplné, mnohadimenzionální meteority
atakují odumírající neurony v kolizním směru.
Možná je načase, než dospěje vše k závěru,
si zapsat do diáře
alternativní scénáře.
Promítnout si všechna ta selhání,
špatná rozhodnutí a zbytečná zklamání.
A možná neúmyslně stvořit jiné roviny,
kde to skončilo bez pocitu viny.
Tak jako tak, co naplat, je nezbytná kolize,
nač si dělat byť jen sebemenší iluze,
když všechno se děje lineárními cestami.
Tak jako tak se, já, ty, my
zasekneme v sinusoidě ve spodní části,
kde ta lavina špatných událostí
nás donutí pokusit se opustit vyznačené křivky
avšak marně, křičíce, trhaje si hlasivky,
zjistíme, že není výchozího řešení.
Tak ušetřme se trápení
a nechme vysublimovat své bytí
v té indigové páře a doufat, že ji zachytí
něco, co se živí ztracenými nadějemi živých bytostí.
Protože pochybuji, že dostane se nám jakékoliv milosti
z té či oné strany.
Není možnost záchrany.
Je lepší uvědomit si to dopředu,
než uloží naše těla k ledu.
Osobně myslím, že člověk by měl zemřít ve chvíli,
kdy je šťastný a nemá důvod ke skonu.
To je ten moment, kdy měly by se mu ucpat žíly,
čas na poslední poklonu.
Důstojné a nečekané.
Tak doufám, že přesně takhle se to stane.
Pak ale, jestli umírám teď právě,
odporuje to celé mé představě.
|