TOTální E Magazín


	ISSN 1214-3529 Čtvrtek 21.11. Albert

Všechny rubriky

		Zpovědi, pocity

>		Zpovědi, pocity

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.

včera 7/2 jsem vzpomínal na kvítko z 2/7 s medovým, sametovým, hladivým a hlubokým vokálem na rtu, na Yvonne Přenosilovou... přenos metodou silovou...
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 8.2.2018 (07:27:48)

http://www.yvonneprenosilova.wz.cz/foto.html

YVONNE PŘENOSILOVÁ

Narozená druhého července jako Ota Pavel, mladší o 17 let, loni měla kulatinkou 70. Pro Yvonne Přenosilovou skončil svět v Československu v jejích jednadvaceti letech. Dlouho žila v Německu, kde se vdala i rozvedla. Její muž již ze života odešel. Pryč je i společný život se synem, který zůstal v Německu i po konci jeho světa. Yvonne žije v Praze.

YP: Jeho skon přišel velice náhle, ale je s podivem, že jsme spolu po rozvodu vycházeli velice dobře. Já jsem dodnes zadobře i s tou vdovou. Dokonce ten den, co upadl do kómatu, jsme spolu s tou pokračovatelkou šly do nemocnice. Já se tam rozbulela, protože přece jenom to byl otec mýho kluka (Maximiliana Philippa von Schuckmanna). Náš rozvod se táhl šest let. On byl právník, takže opravdu nevynechal nic, aby mě nepokořil, ale de facto to vždycky slíznul sám, protože byl příliš emotivní a příliš naštvanej, nevím proč. Zemřel v jedenapadesáti. A tady se prý psalo, že jsem si vzala nějakýho starýho dědka, kterýho vozím po anglický zahradě zahaleného v plédu. Ale on byl mladší než já!

Martin Severa si vybavuje cosi víc než glosy: Nedávno jsem našel v krabici od léků s mými školními sešity deníček, kam jsem si zapisoval texty písniček z šedesátých let. Byla mezi nimi i Loutka, Sklípek a Boty. Paní Přenosilová má pravdu, když tvrdí: – Proč bych měla zpívat něco nového? Lidi stejně chtějí furt ty nepřekonatelný starý věci. – Ano, já jsem si paní Yvonne zafixoval s dobou volnosti, kdy jsme ještě mohli po ruských tancích házet šutry a hněv s tvrdším dopadem do cíle. Pak někteří házet přestali a zapisovali ty, kteří v házení pokračovali. A k tomu všemu hráli v rádiu v pořadu Na houpačce Loutku, Sklípek, Boty…

VÁŠ PRVNÍ SVĚT NEBYLO ANI TAK DĚTSTVÍ JAKO ROVNOU PĚVECKÁ KARIÉRA…

Začalo to tím, že jsem přešla ze základní školy na gympl. To už samo o sobě byl docela nervák, protože já jsem měla punc toho, že táta je kriminální živel. Byl totiž v anglické armádě a v roce devatenáct set padesát tři po komunistické čistce ho „po zásluze“ zavřeli, a aby byl můj profil ještě vylepšen, tak moje maminka pocházela z Rakouska a mluvila s obtížemi dobrou češtinou. Já jsem prostě byla ten kapitalistickej cizáckej spratek, a i když jsem měla na základce samý jedničky, tak jsem musela dělat přijímací zkoušky na gympl. No a když jsem chodila na to gymnázium, tak se odehrál takzvaný „konkurz“, který natočil oscarový Forman, ovšem to byl podfuk. To nebyl žádný konkurz.

VY JSTE SI MYSLELA, ŽE JDETE NA NORMÁLNÍ KONKURZ, A ON SE TOČIL FILM.

Všechny, tři sta holek nebo kolik nás bylo, někde tajnou kamerou skrytě točil Forman. Tenkrát měla Eva Pilarová hit Oliver Twist a asi polovička těch dívek zpívala Oliver Twist, a právě to je ta nejpůvabnější část toho filmu. Forman tam ty holčičky sestříhal po větách, jak to všechny zpívaly, a pro mě to byla výhra, protože pan Mareš který seděl v té porotě…

PROMIŇTE, MUSÍM PODOTKNOUT, ŽE JSTE HO VAŠÍM ZPĚVEM PROBUDILA.

Všichni se tam probudili! To bylo podle abecedy a to P přece jenom přišlo na řadu dost pozdě, takže oni mezi tím normálně usnuli, všichni. Protože slyšet Oliver Twist už po sto padesátý, to by uondalo opravdu i stoika, takže ta porota tam prostě chrápala. Ptala jsem se pak, jestli věděli, že to je podfuk, a prý že ne, že i ta porota si myslela, že se skutečně jedná o konkurz. No a když jsem tam pak zařvala Malageñu, španělskou písničku, tak se probudili. A to bylo zase moje štěstí, že tam seděl i pan Karel Mareš, který bohužel čtrnáctého listopadu 2011, lev narozený druhého srpna 1927, zemřel. On byl talentovej skaut, kterej objevil mnoho lidí včetně mě. Takže to byl další můj skok, ale já přitom musela každý ráno na gympl a tam zase byla realita života. Přes den vyučování a večer nějaká ta sláva, kterou jsem naštěstí moc nevnímala. Možná, že to bylo dobře, že jsem vlastně nikdy nepropadla takovýmu velikášství, že jsem někdo. Druhej den ráno na chemii jsem dostala přes čumák, takže mě to nechávalo hezky při zemi. Další předěl v mým životě byl pak podpis Dvou tisíc slov, který jsem podepsala mezi prvníma třiceti a bylo to v novinách. De facto, když pan Vaculík za mnou tehdy přišel, jestli bych to podepsala, tak jsem v tom neviděla nic revolučního. Bylo Pražský jaro, všecko bylo uvolněnější, nemyslím mravy, ale cenzura, v té době prostě vyšlo Dva tisíce slov a ejhle – po podpisu se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Všech prvních třicet signatářů tenkrát dostalo takzvaný telefonický teror. Dvacet čtyři hodin denně vyzváněl telefon a volaly třeba ženy z ČKD, to bylo samozřejmě smyšlený, že vás zabijou a tak. To bylo poprvně, kdy jsem dostala strach. Vyloženě živočišnej strach. Ne strach, že neumím matiku, že propadnu, že neudělám zkoušku, že zkazím text na jevišti, ale normální takovej ten lidskej živočišnej strach, protože jste skutečně nevěděl dne ani hodiny. A přitom se to v té době Pražského jara zdálo naprosto absurdní, že by se něco takového stalo. Jenže dvacátého prvního srpna přijeli naši bratři a táta řekl: „Tak tady nebudeš ani vteřinu!“ Jednak měl svoje vlastní zkušenosti a za druhé říkal – to, co ti volali, to ti mohou udělat. – Nikdo v té době nevěděl, co se bude dít, jestli se bude střílet, jestli budou pořád jezdit tanky. Takže jsem dvacátého sedmého srpna, a to ne z nějakých ekonomických důvodů, ale z ryzího živočišného strachu, odešla.

…A VÁŠ ŽIVOT V ČESKOSLOVENSKU MĚL „PO KONCI SVĚTA“…

Já jsem odešla do Rakouska, kde jsem měla příbuzenstvo z matčiny strany, a předpokládala jsem, že za mnou přijedou moji rodiče. Ale komunikace tenkrát nebyla žádná, oni nevěděli, kam jsem se dostala, pro ně to bylo asi krušnější než pro mě, protože já jsem byla „v pohodě“. Tak oni se sebrali a jeli na blind a předpokládali, kde v tom Rakousku budu, takže ano, asi po čtrnácti dnech přijeli. Pak pro nás přijela tetička, která vlastně není moje přímá tetička, ale říkala jsem jí tetičko, ona žila v Itálii, na Lago di Garda měla hotely. Tak ta nás vzala tam. Tam nám dala k dispozici apartmá, kde jsme mohli bydlet.

ALE JEŠTĚ PŘED TÍM JSTE DOSTALA NABÍDKU DO ANGLIE…

Ano, to bylo v pětašedesátém, takže šupky dupky a už jsem byla v Británii. Země zaslíbená pro mě. Slyšeli mě tady v Praze nějací lidé z anglických klubů a pozvali mě tam.

VYPRÁVĚJTE. JAKÝ JE MICK JAGGER?

No, moc o něm nevím, já teď koukám, jak stařík skotačí, závidím mu tu jeho energii!! [lev z 26.7., Ludvík Vaculík lev z 23.7.]

ALE POTKALA JSTE SE S NÍM.

Potkala, ale to byl nepoměrně mladší. Stouni tenkrát de facto začínali, ale už byli slavní, a já jsem byla ve studiu, abych natočila dvě písničky. Oni tam čekali na frekvenci nebo na studio nebo já nevím. Já jsem byla jak v mátohách, jako kdybych prožila něco… protože holka z Československa, když přijede do Británie, která v té době zažívala takovej boom…! Tam se dělala móda, tam se dělala muzika, tam prostě všecko vznikalo. Chodila jsem po ulicích, byla jsem z toho všeho úplně vyjevená a ještě navíc potkat Stouny, kteří stojej vedle vás! Já byla na mrtvici! Myslím, že se ptali, odkud jsem, tak jsem řekla Čechoslovakia, tak to bylo pro ně jako Kazachstán, nevěděli, ale to jim nelze zazlívat. Nicméně tam bylo několik studií a v tom jednom točila Marlene Diettrich. Co chcete od sedmnáctileté holky, no, je vykulená, je vyjevená. Pak jsem byla v televizním pořadu, kterej myslím dodnes funguje. Dá se to srovnat s kdysi bývalým Vysílá studio A, jmenovalo se to nebo jmenuje dodnes Ready, Steady, Go! Tam byli zvaní všichni, co byli na hitparádách, všichni, které jsme znali z radia Luxemburg, včetně Stounů. Tak ti tam se mnou seděli a bavili se se mnou. Ještě je mám někde podepsaný. Můj táta, kterej byl pečlivka, všecko schraňoval, takže ty podpisy přežily několik stěhování. No a bum ho, já se vrátím a bylo mi řečeno, že jsem na černé listině. No, já byla opravdu tím Londýnem unesená, kdo by nebyl, o mně se tam psalo jako posléze o Gottovi, když byl v Americe. On byl král zpoza železné opony, já jsem byla Red pop Queen from WWW. Mohu si za to, co oni o mně napsali? No a asi jsem řekla, já už si to nepamatuju, ale božínku, tak jsem řekla, že jsem unešená, že je to prostě ráj na zemi nebo něco takového. A šup ho, a už prostě nic. Tak jsem si musela v televizi nasypat popel na hlavu, že jsem byla pomýlená, mladá, blbá.

V SOUVISLOSTI S TÍM STRACHEM: ANO, ČLOVĚK DOSTAL TEHDY Z ESTÉBÁKŮ A ESTABLISHMENTU ŽIVOČIŠNÝ STRACH. JAK TEĎ POHLÍŽÍTE NA LIDI, KTEŘÍ PODLEHLI A PODEPSALI S NIMI SPOLUPRÁCI?

Já bych je neházela do jednoho pytle. Protože – úplně z jiného soudku: Třeba Karel Černoch byl se mnou spolupodepsanej mezi těmi třiceti pod Dva tisíce slov. Když jsem se po devětaosmdesátém vrátila, tak měl takovej pocit… se jako by omluvit, že ten svůj podpis odvolal. Já jsem říkala – Karle, neomlouvej se, já nevím, co bych dělala já, kdybych tu žila a oni na mě dělali nátlak. Však jak to s tím telefonem uměli! Jak člověka dokážou naprosto vynervovat a dostat do paniky a strachu! Třeba bych to taky odvolala. Nebo třeba ne. Já nevím, já to neumím posoudit a jsem ta poslední, která by někoho odsuzovala, protože jsem se, naštěstí, díky svému strachu dostala do svobodných zemí. To, co se pak dělo, to jsem měla jenom z doslechu. Osud Marty Kubišové byl pro mě tragédií. Při své povaze, nevím právě, ale domnívám se, že bych asi skončila jako ta Marta.

JINÁ VAŠE TEHDEJŠÍ SOUPUTNICE ZE SVĚTA POP–MUSIC VÁM PRÝ UKRADLA PÍSNIČKU. NĚKDE JSTE TO UVEDLA…

No, kdyby jen písničku! Ještě fešáka k tomu! Já nevím, co mně tehdy víc vadilo. No, na toho fešáka se asi vykašlem, po pravdě víc mně vadilo, nebo dneska mně víc vadí, že ona natočila na takzvaně můj playback – lépe řečeno, on to byl playback, který byl natočený pro mě – písničku Roň slzy s TOČRem. Ten podklad byl natočen pro mě a ona to nazpívala na žádost – vím já, Vobruby nebo koho… Dobře, to by bylo v pořádku, že to natočila, ale ono se to začalo vysílat v rádiu a ti moderátoři už byli tak zmatení, že říkali Yvona Vondráčková, Helena Přenosilová, už z toho měli maglajz, protože ona to okopírovala, ale opravdu i s nádechama. Ale co je horší, a to byl ten největší podfuk… my jsme stejně staré, takže si nebudeme namlouvat, že ji omlouvalo mládí… tedy co bylo to nejhorší: Vždycky koncem roku byla televizní show nejprodávanějších desek. A teď prosím pěkně – ona to natočila v rádiu, ale ne na desku. Ty desky jsem prodávala já, byly tedy prodávány s mým zpěvem. A ona v tý televizi vystoupila za nejprodávanější desku roku Roň slzy. Tak to už muselo trknout opravdu i ji, že to není v pořádku, a kdyby měla charakter, tak řekne ne, do toho já nejdu, protože já jsem to nenatočila na desku a ty desky jsem neprodávala. No, kdo to zmínil první a neustále to opakoval, byl Jirka Černý, hudební kritik, kterého se to samozřejmě jako každého soudného člověka neskonale dotklo. Že mladý holce udělají takovouhle sviňárnu. Takže on byl ten, který o tom mluvil. Dneska už je to vyšumělá záležitost. Ale tehdy to bolelo, strašně to bolelo. Ale na druhé straně budiž řečeno, že ona si to nevymyslela, že to tam bude takhle prezentovat, to bylo to tehdejší vedení. Já jim asi nebyla příliš po chuti, ale ona to mohla v tom případě odmítnout. Protože to nebylo košér.

BYLA JSTE V MNICHOVĚ HRDÁ NA TO, ŽE JSTE ČEŠKA?

To by bylo příliš silné slovo. Já bych spíš řekla, že jsem se nestyděla. Přijetí utečenců, exulantů a emigrantů, konkrétně tedy v Bavorsku, bylo úžasné. Bylo neuvěřitelné. Bylo tak vstřícné! Samozřejmě, že toho někteří zneužili, a to tak, že dosti, takže někdy jsem se přece jen styděla. Někteří tam dělali ostudu.

JAK TO MYSLÍTE?

Podváděli. Prostě to, co se děje zde, tak se objevilo i v té emigraci. Ona totiž neutekla jen elita, utekli i lidi, kteří si mysleli, že se tam nějak obohatěj, což se jim zčásti podařilo, zčásti ne. Podváděli, kradli… bohužel je to dodnes, že někteří takoví lidé dělají ostudu. Ale na některý zas můžeme být právem pyšní. Zase – když se podíváme na sport a vidím ty pupkatý dědky v hospodě „my jsme vyhráli“ – tak to mě teda uráží, protože ten dědek nevyhrál ale zhola nic. Ten sedí v tý hospodě a kecá a žvaní. Vyhrál to ten Jágr, popřípadě Čech chytil tu branku, ale on opravdu ne. Takový to MY, najednou jsme MY. Do té doby jsou já já já, a pak najednou nastane soudržnost u hospodského stolu. My jsme vyhráli, my jsme jim to ukázali, my jsme je natrhli.

JAK JSTE TO TEDY CÍTILA? JÁ HRDÁ ČEŠKA, NEBO JÁ JSEM NA NĚKOHO, NA NĚCO HRDÁ?

To bylo v době, kdy se na západě do povědomí dostalo jméno Čáslavská, protože v osmašedesátém vyhrávala jednu zlatou za druhou. Pak jsem byla, jak už jsem říkala, v Británii, a oni jsou Britové pravda trošku ignoranti, oni znali spíš něco ze sportu, popřípadě Masaryka, ale jinak toho o tom Československu pravda moc nevěděli. To spíš v tom Německu, ale Britové ne. Ale díky tomu, že nás Rusové okupovali, tak jsme byli v každých novinách. Co mě teda v té Británii nesmírně překvapilo, bylo jedno takové moje povídání na chlapeckém gymnáziu. Já jsem si pomyslela – no, to bude leháro, protože oni se budou hlásit a ptát a já jen řeknu něco zkraje, jak to bývalo u nás ve škole, když někdo přišel. Tak se děti ptejte, tak samozřejmě u nás se nikdo neptal… tak jsem si říkala, to bude za půl hodiny hotovo… kdepak! Ty kluci, a to je to, co tady pořád ještě schází… to sebevědomí, které dostávají vštěpováno z domova i ze škol. Oni se nestyděli zeptat, oni se postavili, to byli kluci dvanáct, čtrnáct, puberťáci, oni se postavili, je to zajímalo, oni chtěli vědět moje pocity, oni šli, ale tak hezky, pod kůži a já měla co dělat, protože se ptali na všecko. Tak to jsem teda smekla klobouk a řekla jsem si, kdyby tady to školství bylo jiný! My jsme jako studenti byli jak spráskaný slepice, báli jsme se, myslím, že na těch privátních školách asi vane jinej vzduch, ale teď se to mění v to, že se bojej zase učitelé. Tam byla úcta k dospělým, úcta ke kantorům, úcta ke státu a zdravé sebevědomí.

ASI JE TO TÍM, ŽE JSME JAKO MALÝ NÁROD MĚLI SKLONĚNOU HLAVU. A MOŽNÁ PRÁVĚ DÍKY TOMU JSME PŘEŽILI. JINÉ NÁRODY BYLY HRDÉ, NEDALY SE A ZAHYNULY. TŘEBA LUŽIČTÍ SRBOVÉ…

No jistě, vždyť jsme maličkatá zem. Ta se nemůže postavit proti ničemu a nikomu. Češi vždycky někoho potřebovali. Ať už to byli Habsburci, komunisté, ať už to bylo Rusko, vždycky jsme se uchylovali pod něčí pláštík. Teď je třeba až nekritická adorace všeho amerického, a to je taky blbost. Já myslím, že je to nějak v nás. Potřebujeme mít nějakého silného „vůdce“, který nás bude řídit. A my pak budeme moci v klidu nadávat – to jsou blbci a blbí Rakušani a blbej tenhleten, ale v podstatě jsme sejf, abych použila novočeský výraz, právě proto, že máme na koho nadávat. Pochopitelně mě trošku vadí ten nedostatek sebevědomí. Protože takovou tu malou hrdost, tu jsme, myslím, cestou trošku poztráceli.

A BYLA JSTE HRDÁ NA TO, ŽE JSME NENÁSILNĚ SVRHLI KOMUNISTY?

To ano, ale spíš se jednalo o satisfakci. Eva Pilarová mě tehdy po jednadvaceti letech pozvala na koncert do Lucerny, výtěžek šel pro studenty. Když jsem vylezla na jeviště, tak celá Lucerna povstala, za mnou kolegové, a když jsem začala zpívat, tak jsem viděla, že mladí, ne ta moje generace nebo ještě starší, ne, mladí znali ty moje texty! To byla satisfakce. Já tu krákorala jenom čtyři roky, pak jsem byla zakázaná, ale ti mladí pak říkali, že rodiče ty moje věci měli někde na magnetofonu nebo že měli desky, už ohrané, a že si to naposlouchali. Pak byl velký pocit satisfakce, když můj táta, myslím, že to byl rok devadesát tři, dostal vyznamenání, generálmajora, od pana prezidenta. Táta to bez jakýchkoliv resentimentů přijal a po dlouhé době byl hrd.

MĚLA JSTE VE SVOBODNÉ EVROPĚ POCIT UŽITEČNOSTI? ŽE JSTE NĚCO DĚLALA PRO NÁROD?

Jestli je to užitečný pro národ, to se nevědělo, že jo. Ta odezva na vysílání byla jen ve formě pásku, který běžel dvacet čtyři hodin, kam mohli lidé zatelefonovat svoje podněty, nápady, schválení, neschválení něčeho, co se jim nelíbilo, to ano, ale nebyl to ten přímý kontakt. Tam ta satisfakce z vykonaného nebyla až tak velká. Teprve když jsem se vrátila, tak jsem se dověděla, že to lidi docela poslouchali. No, a když jsem byla v té Lucerně, tak za mnou přišel Tučný s Rytířem a říkali – Yvono, ještě že jsi dělala to country a že jsi překládala ty texty. My jsme z toho ohromně těžili, protože jsme neměli tu šanci odposlouchat to tak dobře, a tys nám ty texty, který za to stály, přesně přeložila a dala, nebo aspoň zprostředkovala obsah té písničky. – To vám udělá radost, když máte pocit, že jsem se tam s tím nepatlala a nepřekládala marně. To jsem pak měla pocit užitečnosti.

KTERÝ POCIT JE PRO VÁS NEJDŮLEŽITĚJŠÍ?

Já nevím. Když třeba potkáte někoho na ulici a řeknou vám „vy jste mně udělala takovou radost svejma písničkama…“ nebo to někde napíšou. To je, někdy si to ani neuvědomím, ale asi jsem opravdu opravdu pro někoho člověkem, který mu udělal radost. Udělat radost je důležitý.

V TOMHLE MÁTE STOPROCENTNÍ ÚČINNOST, PROTOŽE JSTE NEVYDALA ŽÁDNOU VELKOU DESKU, JENOM PÍSNIČKY. A TY ROZDALY TOLIK RADOSTI, JAKO NEUDĚLÁ ANI DVACET ELPÍČEK…

No, je to psina, protože v tom osmašedesátém jsem připravila svoje první LP, už jsme to měli pohromadě, ale nedošlo k tomu. Zbylo mně jenom těch pár singlů, no ale já jsem ani nenatáčela tolik jako ostatní. Já jsem natočila všehovšudy snad, jak jsem jednou řekla, přehršli mých hitů, jestli to bylo jednadvacet, dvacet dva písniček? Když se mě ptají, proč nenatočím něco nového, tak proč bych měla? Kamkoli vlezu, tak stejně chtějí slyšet jenom Boty, Roň slzy, Sklípek, Pomalu a líně anebo teď nově toho Fešáka. To je úžasná písnička, kterou pro mě svého času napsal Karel Kryl.

TAK VYPRÁVĚJTE… FEŠÁKA NEZNÁM.

No, když jsme dělali na Svobodce, tak všechno, až na zprávy, bylo předtočené. Ale Silvestr šel naživo. Do půlnoci ho dělal Kryl, o půlnoci jsem přišla já a dělali jsme ho spolu. Na přelomu osmdesát osm a osmdesát devět přišel Karel a říkal – hele, já ti napíšu písničku a my ji tam zazpíváme. A napsal toho Fešáka, což je krásně taková „krylí“ zloba i ozdoba, ta písnička opravdu nemá chybu. Dokonce Marta Kubišová, která neví ani, jak se píše slovo závist, mně řekla: Jestli ti něco závidím, Yvono, tak je to ten Fešák.

HRAJETE ALE V MUZIKÁLU, TAK PŘECE JEN ZPÍVÁTE NĚJAKÉ NOVÉ PÍSNĚ, NE?

Ano, hraju v Hello, Dolly takovou stále opilou starou prostitutku, což je úžasná role, nic se nehraje lépe. Střídáme se s Naďou Urbánkovou a pan režisér Sokol nám nechal tu volnost, že každá z nás si může zpívat svou písničku. A já si vybrala toho Fešáka. Takže tam ji můžete slyšet. Anebo loni jsem byla s panem Hybšem na turné, to bylo teda dosti namáhavý, protože to bylo asi čtyřicet koncertů za měsíc, ale bylo to strašně fajn. Tak tam vždycky ten Fešák upoutá pozornost, protože je relativně nový a moc se nikde nehraje. Víte… to je taková věc, se kterou se setkáváme všichni, pakliže se mohu ještě počítat mezi zpěváky: v rádiu se hrajou dvě tři písničky až do omdlení a jinak nic. Tak proč bych já točila novou písničku, když by to nikde nehráli…

V NĚMECKU JSTE SE VDALA I ROZVEDLA A POTÉ VÁŠ BÝVALÝ MANŽEL OPUSTIL TENTO SVĚT. JAKÝ JSTE MĚLI VZTAH?

Jeho skon přišel velice náhle, ale je s podivem, že jsme spolu po rozvodu vycházeli velice dobře. Já jsem dodnes zadobře i s tou vdovou. Dokonce ten den, co upadl do kómatu, jsme spolu s tou pokračovatelkou šly do nemocnice. Já se tam rozbulela, protože přece jenom to byl otec mýho kluka. Náš rozvod se táhl šest let. On byl právník, takže opravdu nevynechal nic, aby mě nepokořil, ale de facto to vždycky slíznul sám, protože byl příliš emotivní a příliš naštvanej, nevím proč. A když se ho potom ta, já jí říkám Anča, ta jeho poslední manželka, ptala, proč mě vlastně opustil, on řekl, že neví. Takže to bylo velice půvabný. Vždycky když jsem přijela, už po rozvodu, tak teatrálně utrousil od úst „ježíšmarjá, už je tady zase“. Sekretářkám řekl, že odchází jenom na pět minut, no a to už vony věděly, že mají padla, protože se už nevrátí. Šli jsme na dvojku a prokecali to. Já jsem u nich dokonce bydlela! To bylo docela zajímavý, že pak to fungovalo. A jeho odchod, to bylo takový smíšený, no. Takže ke konci jeho života jsme spolu vycházeli velice dobře. On zemřel v jedenapadesáti, to není žádnej věk. A tady se prý psalo, když jsem byla ještě v emigraci, že jsem si vzala nějakýho starýho dědka, kterýho vozím po anglický zahradě zahaleného v plédu. Ale on byl mladší než já! Ukončil svůj život ne dobrovolně, ale zkrátil si ho tím, jak žil.

DALŠÍ „PO KONCI SVĚTA“ JSTE MĚLA, KDYŽ VÁŠ SYN ŘEKL, ŽE S VÁMI NEODJEDE Z NĚMECKA DO ČESKA.

To byla největší rána. Pro mě ten návrat sem nebyl návratem, to byla de facto další emigrace. Protože když jsem odjížděla, tak mně bylo jednadvacet. A to dětství, těch šestnáct let, si člověk tolik nepamatuje. Ta formativní léta jsem prožila de facto tam. Založila jsem rodinu, zapustila kořeny, takže ta cesta sem byla pro mě bolestivější než cesta tam. Sem jsme se stěhovali v roce devatenáct set devadesát čtyři. Tehdy ještě nebylo tolik škol s jiným jazykem než s češtinou. Klukovi bylo těch třináct čtrnáct let a já pro něj našla rakouské gymnázium. To už jsem měla vyběhaný a zařízený. A asi čtrnáct dní před stěhováním byl za tátou, vrátil se a řekl, že nikam nepojede. A to byla teda… Dodneška z něj páčím, co mu ten táta řekl, no, asi mu toho nemusel moc říkat, protože on kluk nevládnul jazykem. No ale i pro mě to byl problém se sem vrátit, natož pro něj… to bylo prostě… tohle byla země neznámá, on sem jezdíval často, ano, ale jako turista, de facto. Žít tady, to byla nepředstavitelná záležitost. No a tatík asi nepotřeboval mnoho, aby mu všechno vybarvil v těch nejhorších barvách, jak tady bude vegetovat. Ve finále kluk prostě rozhod tak, jak rozhod, ale dneska si říkám – asi to bylo dobře.

A JAK JE TO TEĎ S VAŠÍM VZTAHEM?

Perfektní. Dělal starosti jako každej dospívající kluk. Ale s tátou se pak ve finále nepohodli a mě to strašně bolelo, jeho to bolelo, ale nebyla už možnost to napravit. Já jsem mu říkala – tak přijeď sem, ale to on se stále ještě bál, už tam měl svý kamarády, zkrátka není to tak jednoduchý. Dneska máme velice dobrej vztah. Teď bude mít dvacátého sedmého prosince Kristovy léta, to je neuvěřitelný, tak jsem mu pohrozila, že jestli teda bude dvacátého prvního prosince ten konec světa, že aspoň ušetřím dárek.

JAKÁ JSTE BYLA MATKA?

Já jsem vlastně sama sebe mile překvapila, že jsem vůbec byla schopna býti matkou a vychovala toho kluka tak dobře. A z toho mám já, která nikdy netíhla k tomu mít dětičky, dobrý pocit. Ačkoliv mně to teda nezlehčoval, chlapeček. Ale teďko se mohu docela hrdě otočit a říct „jo, toho kluka jsem vychovala dobře“. On mi teď trošku vrací tu, pakliže se to tak dá nazvat, investici, kterou jsem do něj vkládala, tím, že je to rovnocennej partner. A to je to, co jsem vždycky chtěla, aby z něj byl partner, nikoli dítě, který musíte peskovat a někam vést, popřípadě pochválit. Kolikrát mě mile překvapí jeho vědomosti, až mě to zaráží, protože on je generace, která žije z internetu a může si kliknout a má to. Já co nemám v hlavě, tak nemám nikde, protože tyto stroje odmítám. Nedávno jsem ho mile překvapila, protože říkal – mami, už si to konečně pořiď a budeme si skypovat. Tak jsem se jednoho rána probudila a řekla si, počkej, ty potvoro, a napsala jsem dopis, že toto je můj skype, přiložila jsem pár fotografií, šla jsem na poštu a poslala jsem mu to poštou. Kluk z toho měl švandu a říkal „mami, ty seš prostě nezaměnitelná srandistka, takhle skypovat, to opravdu nemá chybu“. A já říkala – tak to je jedinej skype, se kterým se mnou můžeš komunikovat. Buďto telefon, nebo ti zase napíšu a pošlu fotku, abys věděl, jak se maminečka vyvíjí.

LITUJETE NĚČEHO?

No, říct, že ničeho nelituji, je samozřejmě blbost. Ani nemám takovou písničku jako Edith Piaf. Ale po pravdě, že bych něčeho opravdu bolestivě litovala, tak to ne. Určitě jsem udělala mnoho blbostí, to ano, ale ne takových, že by se z toho člověk nedostal. Ani v jednom případě jsem si neřekla „proč já jsem se rozhodla jinak“. A byly to třeba dost bolestivý rozhodnutí. Ale zas ne tak osudově bolestivý. Ne, ani jednou…

MÁTE POCIT SPOKOJENOSTI? JSTE SPOKOJENA?

Spokojenost je slovo, který mně nepřináleží. Je příliš samolibý. Spokojení jsou jen blbci, podle mýho. Nic jim nevadí, proto jsou sami se sebou spokojeni. Já ten pocit neznám. Ano, mám takový momentální stavy spokojenosti nebo spíš trošku euforie, dejme tomu, když se něco zadaří. Kupříkladu dobrej pořad v rádiu, nebo když se u toho muzikálu lidi bavěj. To já mám ráda, když se lidi bavěj, proto beru takové ty role těch ježibab a prostitutek, protože to jsou komické role. Když odcházím z představení a jsou tam ještě lidi na kafíčku nebo na dvojce, tak říkají – my jsme se tak smáli, vy jste tam tak legrační. Nic mně nemůže udělat větší radost než to. Víte, já jsem příšerná trémistka, ale ne taková ta, která má adrenalin, který trošku vyleze a je to příjemné a po prvních slovech zmizí. Kdepak, já to mám od A až do Z, až do trpkého konce. Takže já někdy ani neslyším potlesk. Jsem dočista hotová, což nikdo nechápe, protože to hrajeme už posté. Prostě je to ve mně jak v koze. Na druhé straně zase když jdu do rádia, tak mám příjemný pocit, a to mám od začátku až do konce, dělá mi to radost a taky jisté příjemné napětí. Ale s tím zpěvem, já nevím, já to z tý hlavy nedostanu. Já už jsem se ptala kdekoho, co s tím dělají, a nikdo mně neumí poradit. Já s tím asi budu muset dožít.

MÁTE JEŠTĚ NĚJAKÝ SEN?

No, ono to teď zní blbě, ale já už jsem si užila svý, v dobrým i špatným, a můj celej život je teďko zúžen na toho kluka. Jeho štěstí je mým štěstím, jeho neštěstí je moje neštěstí, a to bych nesla hůř, než kdyby se něco stalo mně. Protože já bych se s tím uměla porvat. Kdežto on je přece jenom mužskej a bere různý rány osudu daleko těžčeji než já. Takže když je šťasten, což si myslím, že je, tak já jen kvetu. Ten kluk je můj střed světa. Já nikoho nemám, já nemám příbuzný, nic než toho kluka, takže se mě dotýká všecko, co je kolem něj. Byly doby, kdy byl velice nešťastnej, a to jsem teda nesla strašně. Protože ono to je pouhých čtyři sta kilometrů, ale já přece jenom nemohu jen tak sednout do auta, zajet za ním, pohladit ho a pozvat na kafe.

Napsat autorovi (Občasný)

Addictive Zone Orbital Defender Game