PLZEŃÁK JIŘÍ SUCHÝ, NAROZENÝ 1. ŘÍJEN 1931, PRINCIPÁL TEÁTRU SEMAFOR

S Jiřím Suchým se setkal Martin Severa (v sobotu oslavil jako Botu zvanou Melichar šedesátý druhý rok, přesto nepelichal, nešediví nešedivoun) jen týden před „mayským“ koncem světa, 14. prosince 2012, narozeninami také Michela de Nostradama, 1503. Tématem ovšem nebylo toto datum 21 12 2012, ale život „po konci světa“ Jirky Šlitra, po 26.12.1969 (narozen rovněž v únoru, 15.2.1924 jako JUDr. v buřince proti bouřce a hromu blesku… z principu vyššího Major Force). Pan Suchý přežil jako suchozemec nejen svého partnera, ale i několik zániků divadla Semafor. JS: Když Jirka Šlitr natáhl bačkory, tak asi dva tři dny nato se mně zdál sen, jakej jsme měli mezi sebou. Já jsem mu v tom snu říkal: Potřebuju někam jet a nemám na tramvaj, můžeš mně půjčit? A on říkal – půjčit, to ne, ale když řekneš průvodčímu, že se se mnou znáš, tak tě sveze zadarmo. To je odpověď, jakou by mně ten Jirka skutečně dal. A mně se to zdálo potmě a ve snu barevně.

Jo tak, mluvili jsme spolu v hledišti divadla Semafor v Dejvicích a procházeli přilehlými prostorami. Pak přišla Jitka Molavcová a mně to připadalo, jako bych se byl díval na představení a zároveň byl jeho součástí. Po rozhovoru jsem v hledišti zůstal a sledoval hru Betlém. Měl jsem pocit, že se nic nezměnilo. Pan Suchý má stejné kouzlo jako dřív, je stejně mladý jako dřív a já byl díky němu mladý aspoň dvě hodiny… ale no tak, no tak.

NELZE ZAČÍT JINAK NEŽ PÍSNIČKOU „JÓ, TO JSEM JEŠTĚ ŽIL“. KOLIKRÁT JSTE JÓ ŽIL A PŘEŽIL?

No, já vám teď nebudu moct říct takhle naráz číslo, ale těch životů bylo několik. Když si vzpomenu třeba na své útlé mládí, tak se někdy za sebe až stydím. Řešil bych věci úplně jinak. Pak zas byla taková etapa, kdy už jsem si začal uvědomovat, že některý věci by měly bejt jinak, a začal se na vlastní pěst vzdělávat. Absolvoval jsem čtyři měšťanky, ale nechali mě prolézt jenom ze soucitu, poněvadž jsem byl slušnej chlapec. Místo pětky mi dali na vysvědčení štyrku pro Jirku, takže jsem prošel. Pak přišla taková pro mě důležitá etapa, kolem dvaceti let, kdy jsem tu svou nedostatečnost začal pociťovat velice těžce.

Najednou jsem zjistil, že někteří mí spolužáci jsou už úspěšní a některé mé kamarády, jako byl třeba Ivan Vyskočil, brali dospělí vážně. Jenom já jsem byl pořád takový ořezávátko, který se tam potácelo, takže pak nastala etapa, kdy jsem začal cítit, že s tím musím něco udělat. Úplně jsem se najednou změnil. Dlužno říct, že mě třeba změnili Voskovec s Werichem. Proto dělám divadlo. Viděl jsem je naživo v Pěsti na oko, a to se mnou tak zamávalo, že jsem si říkal – já musím dělat něco takovýho. Přitom jsem byl herecky absolutní antitalent. Mě hnali i od ochotníků! Nikde mě nechtěli. Chodil jsem ze spolku do spolku a při druhý zkoušce mi vždycky řekli, abych příště už nechodil. Takže jsem na sobě musel nějak začít pracovat, a to byla taková druhá etapa. A třetí etapa byla, když jsem se jaksi čapnul. Ta měla taky svý, samozřejmě, tam jsem ztrácel jeden ksicht a přecházel jsem do druhýho. Totiž: prvně mě jaksi oslnila ta sláva. Prostě všichni o mně věděli, chtěli podpisy, zdravili na ulicích a tak, a já jsem si to užíval. Pak po letech mi to samozřejmě začalo lízt na nervy s antiklidem a utíkal jsem před tím do háje. Takže takový životní etapy, kdy jsem se změnil, ale úplně radikálně, tak těch bylo dost.

(V kuloárech) Já vás teď provedu naším divadlem a ukážu vám, co tady máme. Toto je nejcennější exponát, to je kostým Voskovce a Wericha z jejich první hry Vest pocket revue. Voskovcův tatínek byl kapelníkem carské ruské armádní zbrojovky sborné pro noty neodborné a to byly jeho uniformy. Voskovec s Werichem, když hráli tu první hru, tak si to vzali na sebe. Tak to jsem získal.

JAK V+W PŘIŠLI NA TO SVÉ KLAUNOVSKÉ LÍČENÍ?

No, oni zbožňovali klauny. Jednak zbožňovali němý americký grotesky, ale hlavně Voskovec zažil bratry Fratellini v Paris. To byli tři klauni, básnil o nich, a tak se rozhodli, že budou dělat klauny. A udělali dobře.

VY JSTE SE V ROCE DEVATENÁCT SET ŠEDESÁT DEVĚT OCITL NA JEVIŠTI SÁM. VAŠEMU HERECKÉMU PARTNEROVI JIŘÍMU ŠLITROVI SVĚT SKONČIL DRÁHU, I BOBOVOU, I BOHOVOU.

Já se zmíním o jedný takový zvláštní příhodě. Když Šlitr zemřel, tak asi dva tři dny nato se mně zdál sen, ve kterým se mi objevil, a co mě šokovalo – ne v tom snu, ale až jsem se ráno probudil – on v tom snu používal úplně přesně ten humor, jakej jsme měli mezi sebou. A nebyla to replika, byl to úplně novej vymyšlenej fór. Já jsem mu v tom snu říkal – potřebuju někam jet a nemám na tramvaj, můžeš mně půjčit? A on říkal: půjčit to ne, ale když řekneš průvodčímu, že se se mnou znáš, tak tě sveze zadarmo. To je odpověď, jakou by mně ten Šlitr skutečně dal. A mně se to zdálo ve snu. Považoval jsem to za nějakej takovej kontakt s ním. Jinak jsem zavalen prací a vším možným, tak si na něj někdy ani nevzpomenu, ale najednou, třeba dneska večer, když zpíváme Purpuru, nemohu se ubránit a vidím, jak on je spokojenej, že se ta jeho písnička, na kterou on tolik sázel, pořád zpívá. Poněvadž jednou v červenci přišel a říká… on byl takovej… daleko všechno víc plánoval než já, já jsem takovej spíš spontánní a on byl ten, kdo musel mít vždycky všechno přesně, jak to chtěl. No, přišel a říkal: „Víš, Bing Crosby nazpíval kdysi White Christmas, každej rok to v tý Americe hrajou. Každej rok tam vychrlej desky a ta písnička poznamenala všecky Vánoce. Taky bychom měli udělat něco takovýho.“ No, a tak jsme napsali tu Purpuru. Kdykoliv tady zazní, což bude například i dneska večer, tak je přítomnost Jirky Šlitra velice konkrétní. Řekl bych, že mě už neovlivňuje, poněvadž jsem šel trošičku i s dobou a musel jsem se postavit na vlastní nohy. Ale většinou si ho uvědomuju v jakýmkoli doteku s jeho prací, ať už jsou to jeho obrázky, který kreslil, nebo zazní písnička a už ho tu mám a najednou se mi třeba vybaví okolnost, kdy jsme tu písničku psali, jaký to bylo a tak. Takže se mi vrací spíš tahle ex post. Jiří Šlitr by teď byl myslím nesmírně spokojenej, poněvadž on byl na rozdíl ode mne velice podnikavej. On mě dokázal přemluvit, abychom nechali vyrobit Dobře placenou procházku na širokým filmu s anglickýma titulkama, což tady vůbec nebylo zapotřebí. On to vzal a letěl do New Yorku a pokoušel se to tam prodat. To já bych v životě neudělal. On chtěl proniknout na Broadway. Samozřejmě, odtud to bylo velice svízelný, ale on se o to pořád pokoušel. Myslím, že teď by byl jak ryba ve vodě. Já bych jenom čuměl.

KDO VÁS NEJVÍC OVLIVNIL KROMĚ V+W?

Mě ovlivnili vůbec všichni komici, nejvíc snad George Formby, dneska už zapomenutej britskej komik. Ačkoliv kdykoli se o něm zmíním někde v rádiu nebo v televizi, tak vždycky dostanu aspoň jeden dopis pamětníků, který se ptaj, kde by mohli vidět jeho filmy. Ten se mnou taky pořádně zamával, ještě před Voskovcem a Werichem, ale tehdy jsem si ještě netroufl plánovat, že bych chtěl mít v Praze divadlo, to bylo až po Voskovcovi a Werichovi, ale hrozně mě ten Formby ovlivnil. On hrál na banjo, tak jsem taky začal hrát akord na banjo akorát ne suše. A v psaní mě ovlivnili Voskovec a Werich, samozřejmě, ty už nebudu jmenovat, ty už jdou automaticky, ale třeba Vítězslav Nezval, Christian Morgenstern (narozen tak, že v jeho 18 letech mu akorát otevřeli Eiffelovu věž v Paris) a celá řada zajímavejch básníků. Jazz, americkej jazz, kterej se sem začal hrnout po válce, než byl pak jako nežádoucí plevel vyplevelen teda násilně odvelen na vedlejší kolej, tak ten se mnou samozřejmě taky velmi zamával.

VY VLASTNĚ HOVOŘÍTE SE VŠEMI SVÝMI BÝVALÝMI KOLEGY, KTEŘÍ MAJÍ „PO KONCI SVĚTA“, PROSTŘEDNICTVÍM ZACHOVANÉ KORESPONDENCE, SE KTEROU SEZNAMUJE I DIVÁKY.

Ano, teď to tady hrajeme v Dejvicích a promítáme fotografie a faksimilie těch dopisů. Je to představení, který kupodivu lidi hrozně žerou. Totiž já jsem vybral všechny dopisy, který maj nějakej vtip. Taky je podtitul, že dopisy dovedou rozesmát. A lidi se smějou a baví, poněvadž jsem si dopisoval s velice vtipnejma lidma. Vlastně jedinej, kdo ještě žije, je Miloš Forman a taky trochu já. Jinak ti ostatní už bohužel. Víte, co je zajímavý? Mně vyšlo pár knížek poezie. Nikoliv písňových textů, ale lyrika. Básničky a já jsem si to nedávno pročítal a v každý tý knize je několik básní, který jsou o smrti. Já jsem si to nějak ani neuvědomoval a říkal jsem si, tohleto téma, kde se to ve mně bere? Jsem přece komik! A když mluvíme o komikovi, když zemřel Jiří Šlitr, Voskovec mně napsal překrásnej dopis o smrti. Že my se jí bojíme, všichni z ní dostáváme strach, a říkal, možná, že smrt se nám potom objeví jako taková holčička od Renoira v rozkvetlé orosené zahradě a uškrtí nás svou zástěrkou dřív, než to stačíme živejm bytostem k radostem pak sdělit. Tak takhle vidí klaun smrt. Klaun, kterej má ovšem obrovskej poetickej náboj.

VY VZPOMÍNÁTE I V JEDNOM RÁDIU. MÁTE TAM POŘAD, KTERÝ SE JMENUJE POZDNÍ SBĚR.

Ano, jmenuje se to Pozdní sběr. Zajímavá věc. Jeden náš přítel z Austrálie, kterej tam emigroval před mnoha a mnoha desítkami let se nad tím strašně pohoršil. On to tam prý v tý Austrálii chytá přes počítač a strašně se rozčílil, že tomu dali název Pozdní sběr. On netuší, že pozdní sběr znamená kvalitní víno, že jo, tak jsem mu to napsal a on potom říkal – jo takhle! On myslel, že to znamená sběr starých odpadků, a ještě pozdních.

DIVADLO SEMAFOR NĚKOLIKRÁT MÁLEM ZANIKLO. ALE VY JSTE SE VŽDYCKY VZCHOPIL A NAŠEL PRO NĚJ MÍSTO NA SLUNCI. NEUVAŽOVAL JSTE NĚKDY V KRIZI O KONCI KARIÉRY PRINCIPÁLA Z PRINCIPU?

My jsme vždycky měli „jednou jsi dole, jednou nahoře“. Když jsme za minulýho režimu začínali, tak nám nemohli přijít na jméno. Divadlo Ve Smečkách (dnes je tam zvenku reklama na letité pozdní sběry V+W) nám sebrali tak sprostě podlým způsobem! Řekli, abychom to vyklidili, že ho zrekonstruujou, že musíme mít důstojnější stánek. Tak jsme to vyklidili, a když jsme tam potom přišli, tak to bylo zdemolovaný, rozkopaný a řekli „už to nebude divadlo, ono je to nevyhovující z požárních důvodů“. A když jsme teda odtamtaď odešli, tak už to bylo zase divadlo, už to byl Činoherák. Hráli jsme pak chvíli v různejch divadlech po celý Praze, taky v dnes již zaniklém divadle Na Slupi, a tam se stal takovej zvláštní okamžik. Přišlo tam 14 vytrvalců z ústředního výboru naší rodné strany, jak si říkali, my jsme tam hráli hru Jonáš a tingltangl, a když bylo po představení, tak jsem si říkal – to je náš konec. A oni si mě zavolali a položili otázku, kterou… já myslel, že spadnu ze židle. Říkali: „Prosím vás, co proti vám mají?“ Já jsem říkal „kdo?“ „No, my slyšíme pořád Semafor ne, ale vždyť je to velice pozitivní!“ A najednou nám dali divadlo na Václaváku, a až do roku devatenáct set šedesát devět jsme byli hýčkáni. Poslali nás třeba do Paříže na studijní cestu na útraty ministerstva. A pak přišel takovej ten nenormální stav, kterýmu říkali normalizace, a zase sešup dolů. To trvalo dvacet let, nebo ani ne dvacet let, možná šestnáct. Když přišel Gorbačov, tak se to začalo silně lepšit, pak už mě nechali, abych jel režírovat do Finska, nebo jsem tady natočil film. To byla perestrojka, 3 s pere pračkou, oni už se začali bát, co asi přijde, takže radši pro jistotu… Ale vy jste se mě ptal, jestli jsem uvažoval o konci kariéry. Když zemřel Šlitr, tak jsem si říkal: „Teď to sbalím, poněvadž jsme byli taková dvojice, tak svázaná k sobě,“ protože si lidi budou říkat – on je tam jeden místo dvou, to je jenom polovina. Už to bude volovina, už to bude neúplný a už to bude jenom suchý jako vyschlý pramen, amen. Pak jsem si ale uvědomil, jak bych nahrál režimu, kterej čekal, až toho nechám, jak na smilování. A tak jsem si řekl, že ne. I když jsem vážně uvažoval, že to asi nebude mít cenu, že už to nikdy nemůže bejt ten samej Semafor. A on už to taky nebyl. Na jeho místo přišel jako skladatel Ferdinand Havlík, něco mezi Havlem a Ferdinandem Porschem pašákem, ale partnera k sobě na hraní jsem brát nechtěl. Nechtěl jsem hrát ve dvojici a dělat jakoby nic. Tak jsem tam měl takovou jako partnerku devítiletou dívenku, ale nakonec jsem se rozhod a dali jsme dohromady trio Molavcová, Dvořák a Suchý. To fungovalo nějakej čas. Říkali jsme si Kašpar, Melicharová a Baltazar. Pak se Baltazar nějak vyeliminoval a mně zbyla na krku Melicharová, střevíček zvaný Melicharová. Je zajímavý, že s Dvořákem se tam střetly dvě školy. Já jsem odchovanec Voskovce a Wericha a on se vždycky hlásil k Vlastovi Burianovi. Zatímco Voskovec a Werich hráli v dialogu takovej ping pong, uměli se střídat a nechávat prostor jeden druhýmu, Vlasta Burian byl pověstnej tím, že všechno převálcoval. A ten Pepa Dvořák měl tutéž vitalitu. My jsme hráli Kytici, kde jsem celkem dobrovolně dělal takovýho nahrávače. Měl jsem tam sice taky nějaký ostrůvky, kdy jsem se prezentoval sám, ale jak vstoupil na scénu on jako Polednice, byl ten hlavní. Já jsem mu měl dělat nahrávače a kolikrát jsem neměl šanci tam vklínit ani větu. Vždycky jsem čekal, až se nadechne, abych mohl něco říct.