SOPHIA LOREN

☼    20.9.1934   PUZZUOLI, výška 1,74 m, váha furt galaktická a praktická bez cukru beztíže

KRÁSKA S PROSLULOSTÍ POLÁRNÍ LIŠKY 83 LET… NYNÍ ZAKOUŠÍ ARKTICKÝ VJEM

(OTAKAR BRŮNA)

„Z chaosu se rodí HVĚZDY“      (Charlie Chaplin)

Autokar zastavil před římským stavením Villa Marino.

„To byl domov jedné z největších současných světových výstavních hvězd filmu Sophie Loren,“ dodal průvodce na vyjasněnou. „Původním jménem Sofia Villani Scicolone!“

Tím pro mne vše skončilo.

Jsem v nevýhodě oproti scénáristovi a životopisci Aaronu Edwardu Hotchnerovi, narozeném 28.6.1920 a dosud trávících v prosperitě 97 let na krku, rodáku ze St. Louis ze státu Missouri, USA,  který se scházel se Sofií den co den, celé čtyři měsíce, když přiletěl na pozvání Pontiho do Říma zpovídat legendu a štramandu z výstavních fotek gala upravenou pro zážitek, pastvu pro oko, potěchu pro ducha; také se proměnil v psychologa a Sofie Loren o sobě prozradila všechno tabu. Nebo takřka celé tajemno.

Zpovědník Hemingwaye, sám úspěšný autor, psal o životě a láskách z pasáží velké nezaměnitelné herečky.

Nevýhoda pokračuje, protože autor může pouze pátrat a hledat, anebo se podivit voskové figuríně, protože Sofie Loren je už v anglické galerii slavných v muzeu voskových figurín na Oxford Street. Tak jde po jejích stopách, vyznáních, filmech, rozhovorech. Brání se legendám. Lorenová je ale legenda zaživa a cesta k filmovému vesmíru je podobná všem, co nespoléhali jenom na náhodu a co neměli cestu vystlanou jenom protekčními růžemi.

V městečku Puzzuoli, nijak zvlášť slavném, žije rodina Villani. Staré bývalé římské opevnění má na konci Via Solfatara vulkánový kráter. To je vše. Neapol – Vesuv, Puzzuoli – Solfatar. Není to moc. Městečko je sídlem rybářů a lidí, živících se dary moře. Rodina, o které bude řeč, dědeček, bábrlinka, dva strýcové, teta, matka, nemají zrovna vůbec žádné životní štěstí k dispozici a navíc. Dostávají jen příležitostnou práci, to je vše. Tatínek Riccardo se přijel podívat poprvé na svoji dcerku, když jí bylo pět let. A to na naléhavý telegram matky, protože Sofie byla velmi slabounká, dokonce to vypadalo, že nepřežije. Babička Luisa rozhodla: křehkost dítěte spočívá v nedobrém postupu kojení, a za 15 lir měsíčně vozila Sofii k Ame Zaranellové, která vlastně Sofii zachránila.

Otec se přišel mrknout konečně na svoji dcerku, a nebyl zrovna dvakrát nadšen z toho pohledu.

„To je tvůj otec,“ naznačila šeptem matka.

„Přivezl jsem ti dárek,“ řekl Riccardo a vložil do rukou Sofie malé, modré autíčko. Tím vyřešil své otcovské povinnosti.

Potom se vzdálil, a když se narodila Sofiina sestra, navštívil rodinu znovu, aby lakonicky oznámil, že nechce mít s matkou nic společného, protože si našel mladší partnerku k životu. Později s ní měl dva syny. Loren vzpomíná na své dětství, poznamenané především válkou. Když jí bylo šest let, padaly první bomby na Puzzuoli. Dům, ve kterém žila s rodinou, stál blízko nádraží; deset minut od stavení jediná studna. Tunel, dobrý úkryt, kde se dalo za války pobývat. „Neustálý pocit hladu byl od mého mládí pocitem vrozeným a přirozeným,“ řekla svými svůdnými ústy moudré rádkyně i Horákyně.

Když nebyla ani lira, kradla v kostele obrázky a prodávala je zbožným, aby měla aspoň na cucavé sladkosti.

Matka se s bídou nechtěla smířit, i když strýcové měli zaměstnání v místní továrně na patrony; přinesli sem tam nějakou minci i dědeček vypomohl. Našla odvahu učit se za honorář na klavír. Měla talent. Dotáhla to na klavíristku v hospodě, nejprve v Puzzuoli, ale později v Neapoli i v Římě v Café Charivari ♥ nedaleko od památného Panteonu. Každá lira byla dobrá.

Válka pominula, Sofii bylo už čtrnáct a nijak zvlášť se neprojevovala. Dokonce záviděla vzrůst svým kámoškám ze školy, kde příliš neprospívala.

V městečku byl jediný biásek. Teatro Sacchino,biograf s dobrou distribucí, jak bychom dnes řekli. Sofie chodí za peníze a někdy na černo a zbožňuje jména a osoby stříbrného plátna, které zná celý svět: Fred Astaire, Ginger Rogers, Clark Gable, Cary Grant, Linda Darnell. To nebyla ovšem jména, to byl sen. Na vrcholu snu – Tyrone Power. Film „Král torerů“ shlédla rovnou dvanáctkrát. Babička se na její počínání dívala jako na šílenost, ale přece jenom měla pochopení a sama si dopřála také několik repríz = opakování, matka moudrosti stříbrných akčních scén na plátně.

Sofie sedí po představení v setmělém sále kina a sní. Co z takové holky může jednou vzejít? Nepraktická, snivá, nemožná.

Kolik takových ortelů už jenom o sobě zaslechla!

Sofiina matka byla mnohem podnikavější. Vyhrála dokonce soutěž na podobu Grety Garbo, kterou vyhlašovala nejvlivnější americká filmová společnost MGM. Ale v Itálii. Babička Luisa jí cestu do USA zatrhla rovnou ze začátku. Usoudila, že Amerika není zrovna ideální místo, kam by měla její dcera odjet a ucházet se o prvenství v soutěži těžkých konkurentek. A manažerům, přijíždějícím vyjednávat řekla, že nemá ani oblečení ani kožich, a že nikam prostě nepojede. U Sofie se ovšem rýsovala zcela jiná naděje.

Jednoho dne přinese člen rodiny ranní vydání Il Matino, kde se dozví, že se bude volit „Královna moře“. Rodina laskavě rozhodla, že se Sofie této soutěže zúčastní. Poznámka by asi nestála za zmínku, kdyby vlastně nerozhodla o budoucnosti filmové hvězdy světových parametrů. Ani v době konkursu nebylo příliš peněz. Podmínka zněla: reprezentační šaty a obuv.

Babička opět rozhoduje. Ze záclony v předsíni spíchne slušivou róbu a jediné černé boty přelakuje na bílo; zakoupí lístek III. vlakové kategorie do Neapole a provází vnučku na konkurs. Konal se nedaleko nádraží ve Villa Cirocolo della Stampa.

Dvě stě vyjukaných dívenek s doprovodem nedočkavých maminek čeká na konkurs (nic se od té době zas tak nezměnilo.) Zvolí se „královna moře“ a dvanáct princezen adeptek. Sofie nevyhraje, ale je mezi dvanácti princeznami. Je to první životní úspěch a první honorář:

1. kytka (první v životě)

2. jízdenka do Říma (zdarma)

3. několik roliček tapet (hodí se k zvelebení chátrajícího bytu)

4. prémie 2 300 lir (na dluhy).

Il Matino otisknou fotografii jako školní tablo, a na otevřeném kočáře jedou všechny princezny. Jak se zdá, kariéra začíná. Sofie dostává nabídku na první roli.

Píše se rok 1950. Producent Sam Zablist shání pro režiséra Mervyna Leroye sto statistů; budou hrát v nákladném filmu Quo vadis. V hlavních rolích Robert Taylor, Deborah Kerr a další hvězdy. Sofie hraje jednu ze sta statistek. Sofie Scicolone podepisuje první filmovou smlouvičku a jak se zdá, sen dívky z Puzzuoli, která chtěla být učitelkou, mít mladého muže, pokud možno stejně starého jako ona sama, a s ním mít mnoho veselých dětí, se asi neuskuteční v dohledné době.

Poslouchá pokyn režiséra, prozatím jako jedna ze statistů. Ale brzy si jí povšimne autor fotografických seriálů, kterým se říká italsky „Fumetti“. Jde vlastně o komiks, ale vzhledem k tomu, že v takovém titěrném kouřovém obláčku u jednající postavy jsou slova, Italové nazývají seriál fumetti. Už na konkursu viděl Sofii Ponti. Zajímal se o ni a také zaznamenal, že se sešel s jednou z nejkrásnějších a nejzajímavějších žen, která se chtěla stát pianistkou, s matkou Sofie.

Sofii je sladkých 18 let. Podepisuje první samostatnou roli. Píše se rok 1952, kdy se v Británii ujímá vlády na trůnu Královna Alžběta II. Režisér Mervyn Leroy hovoří s kandidátkou role pro film „Bílá žena v Africe.“

„Umíte plavat? I pod vodou?“

„Ano,“ odpovídá maminka za Sofii.

„Jako šampión,“ dodává nedočkavá kandidátka. Brzy se prozradí, že nebýt dublérky, Sofie by se utopila.

Producent přijde s nápadem na jméno Sofie Lazzaro, ale režisérovi se nezavděčí.

„Jak se vlastně jmenujete?“

„Sofia Scicolone!“ řekne bez obav.

„No to je ještě strašnější.“ Producent právě točí film se švédskou hvězdou; jmenuje se Märta Torén.

„Musíme vymyslet něco podobného. Třeba Boren, Coren, Doren? Co říkáte?“

Neřekla nic.

„Tak víte co? Sophia Loren. Jasné?“

Bylo rozhodnuto. Sophia Loren točí svůj první film se samostatnou rolí. A k dalšímu jí pomáhá Gina Lollobrigida (loni už jí bylo úctyhodných 90 let 4. července), která má hrát Aidu. Zpěvní part obstarává hvězda opery Renata Tebaldi. Gina odstupuje od role a přenechává ji Sophii. Lorenová přijímá a dostává v roce 1953 první velký honorář, jaký v životě neviděla.

Carlo Ponti je rozhodnut. Nabízí smlouvu firmy Ponti de Laurentis a již se otevírá cesta k filmovému nebi.

Vittorio de Sica pozve Lorenovou k natáčení filmu „Zlato Neapole“ a odhaluje především její herecký charakter. Nabízí jí typ ženy, jež dokonale zná, typ Neapolitánky; jmenuje se Sofie a může uplatnit sama sebe právě v téhle roli. Herečka nikdy na tento impuls nezapomíná. O dva roky později pracuje s Mastroiannim a seznamuje se s dalším hereckým typem.

Lorenová sleduje typ herectví, který neměla možnost poznat. Sica, Mastroianni, to byl impuls k vydolování možností a hereckých zkušeností, tradice i všech rezerv, jichž může herec použít. Setkání odpovídalo jejímu názoru, jejímu typu i představě. Je to čas, kdy se herečka nutně obrací k literárním vzorům a neuvěřitelně pilně je studuje. Fascinují ji především myšlenky, moudrost i hloubka názorů, naše jiho Italka má Fištrón srovnatelný s Kumskou Sibylou. Podceňuje příběh, nepamatuje si ho, ale zapisuje si poučení o životě, o lidském vztahu, o práci, o mužích. Pontiho vliv je všestranný. Nestal se pouze jejím hlavním producentem, řídí její hereckou dráhu i další životní osud. Ví, že musí projít hollywoodskou kapitolou proto, aby nejenom stanula uprostřed filmového průmyslu světa, ale aby se setkala s režijním i hereckým partnerstvím, které ji nejenom obohatilo, ale jemuž i ona mohla poskytnout svým naturelem, svým talentem vše, co může právě takový rozměr temperamentního talentu přinést.

V režii Stanley Kramera točí v roce 1957 společně s Cary Grantem a Frankem Sinatrou film „Pýcha a vášeň“, v režii Henry Hathawaye „Město ztracených“, s Johnem Waynem v roce 1959 „Černou orchidej“ s Anthony Quinem, v roce 1960 se setkává s Clarkem Gablem a se Sicou ve filmu „Začátek je v Neapoli“, společně s Maurice Chevalierem hraje v roce 1960 v „Princezně Olympii“, v roce 1961 s Robertem Hosseinem ve filmu „Madame Sans Gêne“, s Paulem Newmanem v „Tajné akci Grossbow“, s Gregory Peckem v roce 1966 v „Arabesce“, s Omarem Shariffem v „Krásné Isabelle“. Byl by to nespočetný přehled velikých a krásných rolí, rolí nezapomenutelných a samozřejmě i těch druhých. Snad bychom měli připít ještě sklenkou aperitivu Cinzano (vykřesaného jako životabudič devětsil v roce 1757 Giovanni Cinzanem) na úspěch v Sicově filmu „A přece žijí“, za kterého dostává v roce 1961 Oskara.

Potom se zastavíme u jednoho telefonátu.

„Můžete, prosím, paní Lorenová, chvíli vyčkat u telefonu? Přeje si s vámi hovořit pan Charles Chaplin.“

Ozval se Jerome Epstein, producent.

Herečce, pamatující tohoto kouzelného baviče s hůlkou, tak se mu smála z plna hrdla, tak jej obdivovala i plakala smíchy v kině v Puzzuoli, se poněkud zachvěl hlas.

„Jistě, počkám.“

To byl začátek spolupráce, na kterou se celý život nezapomíná.

Scénář „Hraběnky z Hongkongu“ napsal Chaplin pro Paulette Goddard, Lorenovou viděl ve filmu „Včera, dnes a zítra“ a to byl impuls, aby se znovu vrátil k dávno odloženému scénáři. Ležel dvacet let v šuplíku jeho psacího stolku. Musel přepisovat, upravovat. Přišel den, kdy pozval Sophii a Marlona Brando do svého domu ve Vevey, aby jim scénář přečetl. Četl roli za rolí, klidně a soustředěně, přehrával na klavír píseň, sám ji složil pro film jako hlavní motiv, jako jednu z dominant. Chaplin četl, ale nevysvětloval.

„Není to mluvný člověk. Slova jsou jeho nepřátelé, jeho režie nespočívá ve výkladu, ale v předehrávání,“ řekl tenkrát Brando. Při předčítání usnul. Sophie na to vzpomínala ještě po letech.

Lorenová prožívala mnoho nádherných dní s Chaplinem a jeho ženou. „Musí se mnoho prožít, aby člověk opravdu mohl milovat,“ řekla jí Oona, a k vyznání Sophie, věřící na samotu, Chaplin odpověděl: „Jenom tehdy, když jste sama, nacházíte se v nejlepší společnosti.“ A pak dodal: „Abyste byla opravdu šťastná žena, musíte se naučit něco, co ještě nedokážete. A to – říkat ne. Mně se zdálo, že tomu tak není, ale sám život mě tomu naučil. Potom mi bylo mnohem lépe.“ Chaplin odhalil slabinu velké herečky a ona si ji uvědomovala. Film, který Chaplin režíroval, neměl valný úspěch, ale setkání bylo hlubokou vnitřní vzpruhou, životní kapitolou špásu i vědeckého zdokonalování se.

Lorenová by si zasloužila knížku soupisu rolí. Obraz by zrcadlil úspěchy i prohry, kompromisy i vítězství. Ale jsou v jejím životě kapitoly, stojící za zaznamenání právě pro okamžik, kdy se poznání člověka a vítězství umělce schází v konfrontacích skutečností, jež předtím nikdy nepředpokládala.

Takové je například setkání s Moskvou a ruskými uťáplými občánky od cenzur a od Veličenstva Kat. Stalin nět brat. Lorenová si jede na moskevský festiválek ne míru, ne válek pro Cenu za nejlepší ženský výkon ve filmu Vittorio de Sicy. „Svatba po italsku“ (1964). Poprvé vidí Kreml, poprvé stane tváří v tvář šestitisícovému filmovému publiku, kdy promluví a kdy jde převzít ocenění. V těch letech poznává, že je to jiné publikum a jiný divák, než je zvyklá z Hollywoodu nebo ze západních festivalů. Nepředpokládá informovanost a je příjemně překvapena, i když samozřejmě léta šedesátá nedovolovala, byť i silně filmovým fandům, sledovat v takovém záběru všechno, co se děje ve světě filmu a čím filmový svět žije. Je uchvácena zájmem nemajetných ochuzených lidí, otevřeností a vstřícností. Je to zcela jiný rozměr zájmu než je zvyklá. Potkávají ji neznámí vtipálci a oslovují, jmenují její role ve filmu. Dvakrát zaznamenává moskevskou kapitolu (točila zde film „Slunečnice“ s Mastroiannim), dvakrát přijíždí do Říma a do Paříže okouzlená moskevským vyhládlým publikem a architekturou, literaturou hm aha azbuka; už není jenom v její knihovně a studijním bločku, trhačce. Tady se setkává v lidech.

Světová hvězda poznala kapitolu životní i ryze uměleckou a sama ji přičleňuje k těm nejzávažnějším. Tři čtyři filmy za rok stíhá natočit Sophia Lorenová, vedena především svým mužem, životním partnerem a producentem většiny jejich děl. Obetkána nejrůznějšími skandály, stále předmětem společenských rubrik, sledována furt na každém kroku, ve kterémkoliv místečku na světě. Něco, co je zcela logické především ve světě, ve kterém žije, co patří k publicitě, něco, co zcela běžně vyžaduje čtenář, hltající novinky rychlostí Tomáše Krause z top star magazínu na TV Prima, a málo už se zajímající, jak pokročilá filmová tvorba, jak film člověka zvedá z prachu denního života a pomáhá mu. Publicita k barevnému rytmu života patří. Skandální, marnotratná, ale také jiná než jsou ostatní. Jednoho dne zvoní telefon muže; zná rodinu Pontiho a přichází s naléhavou prosbou. Devítiletý Paolo, syn, je smrtelně nemocen. Je tu jediná možnost. Operace srdce. Kdo ji provede?

„Máte přece známého v Kapském městě!“ naléhá zoufalý otec. Je pravda, že Sophia Lorenová se seznámila s dr. Christianem Barnardem při jeho návštěvě v Římě.

Telefonát a naléhavá prosba ve sluchátku. Odpověď a souhlas, spojený s obdivem k velkému umění Lorenové. Ta zařizuje místo v letadle, ale také lůžko a sestru, doprovázející malého nemocného Paola. Barnard operuje. Z devítiletého Paola (nechtěl být právě pro protekci jmenován), je statný a zdravý chlapisko pořízek. Řeknete: jenom publicita. Samozřejmě, že ne materiál pro filmového historika nebo vědce. Ale rozhodně materiál pro pana člověka, klidně vnímaného jako Svatopluka Čecha. Tady publicita zachránila lidský život. Tady by měl Oskar, kterého jí neznámí pachatelé po italsku sprostě čmajzli, když byla na cestě za exteriéry, být nahrazen Cenou FAIR PLAY.

Herečka točí a hraje takřka všechno. Vystupuje v nejsložitějších rolích a také se dostává před problém zpívání. Točí se muzikál, žádná nuda, žádné zívání se netoleruje. Jde o muzikál „Muž la Mancha“ s Peterem O´Toolem a Sophia musí zpívat parádně. Jde to ztuha, jako v mrazech 27/2/2018 zlatému Slavíkovi, protože za celou svoji kariéru byla před takovým úkolem třikrát, ale naučila se.

Přichází otázka, kterou nelze přehlédnout a nelze ji postavit mimo hlavní zájem.  J a k é  je to vlastně herectví madam Sophie Lorenové? Přichází na místo, kde se točí a absolutně zná text své role. Chystá se na ni mnoho týdnů. Žije svou postavou tak bravurně, jako by byla identita mezi postavou, již vytváří, a jí samotnou. Hraje do posledního vydechnutí, jak říkáváme, jako „o život“. Každá role ji ochuzuje o kus energie životní razance, bere jí kus srdce a herecké duše. Je to běžné a normální?

Nezvykli jsme si ještě, aby se herec „vložil“ do role a zahrál ji jako o život. Ale jsou příklady a jsou zkušenosti, kdy herci opravdu přistupují ke své roli, vydávajíce ze sebe všechno a vydechujíce celou svoji postavu, celý život právě determinantem role. Je to dobrá či špatná vlastnost? Je to skutečnost, že je to zkušenost s Nirvánou k nezaplacení.

Lorenová se nikdy nedokázala stylizovat. V divadle rozeznává pohyb, gesto, výraz, ale omezení dramatického času ji vytrhává. Filmem žije absolutně, na plné pecky, jako Rolling Stones spontánním výrazivem do kytárek, nazdárek, tak jsme zase blízko vás. Přerušovaný záběr, záběr dvacetkrát opakovaný jí pouze ubírá fyzickou a psychickou energii, ale neubírá jí na identitě. Nedokázala to při svých prvních rolích, nedokáže to ani při rolích, které hraje v současnosti. Je herečka bytostného projevu až na dno svých možností, až na dno své představy o krásnu ve vesmíru. Samozřejmě, že je zajímavá souhra, protože nejenom divadlo, ale film i televize jsou dílem kolektivním.

„S Mastroiannim jsme se museli potkat už deset let před naším letopočtem v Pompejích. Takový ve mně převládá pocit,“ řekne Lorenová. „Absolutně jinak přistupuje k roli, má absolutně harmonický názor na život. Je to nejosobitější partner mého hereckého života. A přitom se stane, že se v den natáčení scény, v den, kdy já sama už všechno prožila a zažila, podívá před záběrem na text, co v něm vlastně má být. A hraje absolutně, hraje do posledního vydechnutí, do poslední kapky krve.“

Teď si, teoretiku, pomoz. Teď se vyznej nad přiznáním herečky, jež svým charakterem, svou hrou napsala naprosto nezastupitelnou kapitolu herecké show [must go on]. Je vytvořen přesnější charakter Italky? Je ztvárněn hlubší charakter italské rodiny? Je náročnější zobrazení štěstí a utrpení? Je v očích, gestu i výrazu lepší zpodobení ženského ponížení a zneuctění na straně jedné, a absolutní ženské krásy a strhující dramatičnosti na straně druhé? Proto přichází další otázka, která také už musela zaznít do ticha. Narůstá řada dokumentace, množí se záznamy, televizní dokumenty, videozáznamy, je celá historie této velké postavy světového filmu a tak se ani ta otázka nechce vyslovit, i když je žádoucí ji vyslovit. Je vůbec nějaká role, kterou by Sophia Lorenová nehrála anebo chtěla ještě zahrát a ta role ji stále obcházela, jako někdy v životě obchází člověka vztah?

V uměleckém životě a lidské touze Lorenové jsou takové role dvě. Žena ze hry „Kdo se bojí Virginie Wolfové“, ve které viděla Elizabeth Taylorovou. Představení v divadle poutalo pozornost světové divadelní kritiky, stejně jako nejširšího diváckého okruhu, když byl natočen film. A ta druhá role? Anna Karenina.

Jestliže žije v paměti filmové historie a kritiky výkon Grety Garbo v této roli, potom bylo nesplněným snem Sophie Lorenové, aby tento part zahrála ještě jednou, aby mohla film natočit.

Bylo mnoho dalších přání; ta se splnila. Splnil je producent, splnily je možnosti hereckého výrazu herečky. Kdo jiný a kdo lépe by mohl vystihnout roli italské emigrantky, která přijde do New Yorku a tam se musí umět ohánět.

Měli bychom samozřejmě další příklady. Neopakovatelnost umělecké cesty má svoji logiku, svoje zákonitosti, svoje kontrasty, které přináší čas. Chaplin doprovodil Lorenovou na její cestu slovy: „Z chaosu se rodí hvězdy.“ Jeho rozloučení má stále před očima jako rozloučení s otcem, jako svůj o poznání komplikovanější rodinný život, jako celý ten životadárný chaos, ve kterém není pochyb, že její hvězda svítí jasně i přes sebekrutější mrazy tam venku v Itálii, v Římě i v Neapoli.