Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 13.12.
Lucie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Dnes má svátek Bedřich Smetana i Méďa Béďa, to si žádá jedině přispět s lepším příspěvkem: Cary Grant, Maxmilián Kolbe
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 1.3. (07:16:34)

POKREVNÍ POKRÝVAČ POKROKU V POKERU NA STŘÍBRNÉM PLÁTNĚ A VE VZPOMÍNKÁCH nenucený, šarmantní a ještě dobře vychovaný = nestárnoucí kořen naopak od „nestydů“ = kultivovaný kavalír každým coulem…

 

CARY GRANT

 

    18.1.1904   HORFIELD, BRISTOL & MASSIVE ATTACK PISTOL, UK   ۞     29.11.1986 DAVENPORT, IOWA, USA

 

„Cary Grant uměl být zkrátka za všech okolností debonaire,“ uzavřela své hodnocení plné chvály jedna z bezpočtu jeho filmových „přítelkyň“. Ve slůvku „debonaire“ byste mohli zavětřit podobné charakterové vlastnosti jako u kocoura Garfielda zkříženého s jedním definovaným street art protagonistou Banksy, narozeným po sedmdesáti letech opět v Bristolu… nabitým jedním nápadem za druhým jako jsou kolty u pasu… dobře vychovaný, zdvořilý, šarmantní, galantní, nenucený, vtipný a bezstarostný galaktický smooth operátor – dokonalý gentleman v dívčích snech nejen na MDŽ, ale s nekončící zárukou… potmě i na světle a právě takovým ještě před panem Banksy skutečně býval Cary Grant na filmovém plátně i v civilu. „Milý, ale nikdy ne podbízivý, zábavný, ale nikdy ne hloupý, okouzlující, ale nikdy ne povrchní“, jak ho líčil novinář James Cameron Wilson. Mnohem později, v době své neotřesitelné glory, don´t worry, kdy už si Cary Grant mohl dovolit hovořit za sebe, v jednom rozhovoru přiznal: „Cary Granta jsem začal vytvářet od chvíle, kdy mi změnili jméno. Přál jsem si být kombinací Jacka Buchanana, muzikálové hvězdy oněch let, a spisovatele, intelektuála Noela Cowarda….“ Role to nebyla snadná, ale propracoval ji do nejjemnějších detailů a publikum si ji zcela spojilo s mužem, který měl v křestním listě uvedeno černé na bílém Archibald Alexander Leach.

 

Narodil se na počátku století, v anglickém pohlavním i zábavním aktivním letovisku Bristol, avšak tehdy jen v nepříliš vyhlášené aglomeraci díky své pověstné káznici a márnici. Přišel na svět v rodině, která rozhodně neměla na růžích ustláno. Jeho otec žehlil kalhoty v krejčovském závodě a jen stěží mohl uživit syna a nemocnou manželku, která většinu svého života strávila po psychiatrických zařízeních, jakým se u nás ponejlépe věnuje kapacita v oboru = MUDr. Radkin Honzák, CSc. (Beran z 30.3.1939, 78 inspirujících let). Zoufalství, které bylo u Leachových zřejmě častým hostem, přimělo třináctiletého týpka Archibalda, který po dědečkovi zdědil kreativní hereckou krev, aby zdrhl z domova a připojil se ke skupince kočkujících a zároveň kočujících umělců. Ovládl tu nejrůznější disciplíny. Byl akrobatem, iluzionistou, žonglérem, klaunem, tanečníkem i zpěvákem pouťových písní, podobnost čistě náhodná s 3D u Vaší brejle nebo s Banksy u Massive Attack Wild Bunch družiny nenamáhavé pružiny. Byl vychován přísnými kopanci do prdele, pády na zem a košilatými texty kupletů i bez Sex Pistols. Dítě ulice určitě důvěrně poznalo, co je to opravdová nouze a stav lidské bídy, proto nepřekvapí, že se později v Hollywoodu proslavil jako mimořádně vyvedený šetřílek.

 

S kočovnou artistickou společností vystupoval po celé Anglii, poznal Evropu a ve svých šestnácti letech dorazil až ke břehům bájné a nepoddajné Ameriky. Rozhodl se jako Ferdinand Peroutka (není FP jako FP; na rozdíl od Ferdinanda Porscheho) bez řidičského oprávnění zůstat v New Yorku a zkusit prorazit zeď do světa zábavy na vlastní pěst. Když v noci uléhal na kutě, měl určitě chlapeckou hlavu plnou frajerských plánů, ale ve dne se protloukal, jak se dalo. Předváděl chůzi na chůdách, prodával nejrůznější pouťové cetky, dělal médium a objevil se i ve vaudevillu, ale nedařilo se mu rozjet tuctovější rock´n ´roll lépe než netuctovému Elvisovi. Zpátky do Anglie si po třech letech přivezl pár dolarů a pořádné rozčarování nad vlastním neúspěchem. Zkusil to tedy znova, tentokrát na londýnských jevištích s drobnými roličkami. A právě díky jedné z nich ho objevil Arthur Hammerstein, který mu nabídl příležitost v divácky úspěšném muzikálu ZLATÉ ŠTĚSTÍ. Byl uveden i na Broadwayi a přinesl mladému černovlasému „opovážlivci“ Archie Leachovi i další nabídky. V inscenaci BOOM, BOOM se newyorskému divadelnímu publiku představil po boku tehdy ještě neznámé a začínající Jeanetty MacDonaldové – pozdější představitelky Frimlovy Rose Mary – a společně jim byla nabídnuta zkouška před kamerou. Ona obstála jako hruštička naložená v alkoholu máslovka k nakousnutí jako po másle, s hlavičkou bez odrazujícího máslíčka a získala vzápětí smlouvu, Archie byl kategoricky vypískán, prý s odůvodněním, že má příliš „čitelné“ končetiny a nehezký silný krk.

 

Přijal tedy stálé angažmá v divadle v St. Louis, kde hrál, zpíval, skotačil a nezapomínal zvedat náladu bujarosti v operetách a muzikálech. V roce 1932 se rozjel hledat své štěstí přímo do Hollywoodu a tentokrát byl bez výhrad a kritických připomínek přijat společností Paramount, která naléhavě sháněla obdobný typ, jakým byl rošťák Gary Cooper. Paramount, který byl v důsledku hospodářské krize a s ní souvisejícím poklesem návštěvnosti biografů a peep show kabaretů nejvíce zasáhnut a stál na samém pomezí bankrotu, si kladl jedinou podmínku – změnu jména. O příjmení Grant rozhodl producent B. P. Schulberg, křestní jméno Cary si Archie zvolil podle role ve svém posledním broadwayském představení, kde ve hře NIKKY ztvárnil jakéhosi Caryho Lockwooda.

 

Vzápětí se pseudonym Cary Grant objevil v úvodních titulcích muzikálu TO JE NOC (1932), jako filmový manžel tehdy známé Thelmy Todd. Bylo by přehnané tvrdit, že oslnil, ale rozhodně se ctí obstál. Jeden z kritiků zhodnotil Granta jako herce „s příjemnou přesvědčivostí“. Diváci tehdy s nadšením přijímali roztančené a zpívající filmy, neboť éra zvuku se stále ještě počítala na měsíce. Cary Grant měl právě pro tento žánr mimořádné předpoklady včetně elegantního zvěčnění chůze, následkem čehož byl nejednou srovnáván s Fredem Astairem. Přesto se ale nikdy nestal pravým hercem filmových muzikálů.

 

V roce 1932 natočil ještě dalších sedm filmů, ale jen jeden z nich stojí skutečně za povšimnutí. Je jím PLAVOVLASÁ VENUŠE, sentimentální příběh barové zpěvačky, kterou hrála Marlene Dietrich, a té už Hollywood tenkrát ležel u nohou. Pro Cary Granta tu sice byla jen role mužné, romantické „stafáže“ jedné z hvězd Paramountu, ale podíl na úspěchu mu nikdo nemohl upřít. Jeho výkon v postavě tichého, neprůbojného obdivovatele svůdné plavovlásky byl ukázněný a přesvědčivý hřebec, herec mustang. Věděl, že víc než svým hereckým výkonem může zapůsobit zjevem a vycítil také přesně, kam až může, aby i na něj padly odlesky slávy Marlene Dietrich.

 

Za strůjkyni hvězdné popularity Cary Granta se však právem považuje hollywoodský vamp oněch dob – Mæ West. Dnes už její jméno upadlo v šedivé zapomnění a označení vamp by při pohledu na její fotografie mohlo v mnohých playboys budit leda tak salvy smíchu, ale ti dříve narození si možná ještě vzpomenou, jaký rozruch a mravní pohoršení dovedl vyvolat její nástup na filmové plátno z kraje třicátých let. Zralá, zkušená, extravagantní a snad i trochu domýšlivá majitelka tisíce a jednoho půvabu hvězdička blýskavých kabaretů a muzikálových scén ani před kamerou nemaskovala své nápadné ženské zbraně, hurá na ně a svým provokativními, dvojsmyslnými výroky i bez prima kartuše, které vkládala do dialogů, doslova šokovala prudérnější publikum i vedení Hollywoodu. A právě tato jadrná špásitelka Mæ West, která zachránila Paramount před zánikem, si zvolila začínajícího Caryho Granta jako partnera do plnohodnotného přírodovědeckého snímku ONA MU UBLÍŽILA (režie Larry Sherman, 1933). Mravnostní ligy a náboženské spolky sice vehementně protestovaly své fuj, ale o to víc chtěl každý na vlastní oči shlédnout „tu nestoudnici“ i mladého zajíčka, kterého ve filmu tak vyzývavě nabádá, „aby se na ni přišel někdy podívat“. Ještě se nezklidnila hladina nevole volky nevolky bez Mikiho Volka i jeho akcentu do ucha, když tu byl další společný film s názvem ještě pikantnějším – JÁ NEJSEM ANDĚL (režie William Ruggles, 1933), který Caryho Granta definitivně vynesl na oběžnou dráhu všeobecného zájmu i veselí.

 

Devětadvacetiletý Cary Grant se ocitl – mírou své oblíbenosti u dam – v těsném sousedství „hochů z naší ulice v mokré čtvrti“, jak Clarka Gabla, Gary Coopera, Jamese Stewarta a Spencera Tracyho výstižně označil německý filmový historik Enno Patalas (tomu je už 88 let, narozen v polovičce října 1929). Co se týče Grantova typu, byl stejně jako u jeho kolegů modelován a utvářen vkusem diváků a ten vždycky byl a bude, alespoň do značné míry, pod diktátem své doby. Autor knihy Filmové hvězdy, kde má Cary Grant místo právě v kapitole nazvané Hoši z naší ulice, jej zajímavě a přesvědčivě zdůvodňuje: „Stejně, jako se obnovovalo sebevědomí Ameriky, narušené vleklou hospodářskou krizí, začala klesat přitažlivost všemožných gaunerů. Divák se s nimi mohl ztotožnit jen podmíněně. Věděl sice, že by měl být jako Cagney tak trošku drzý buran, ale současně cítil, že takový nikdy nebude… Když se Roosevelt stal v roce 1933 prezidentem a vyhlásil opatření pro překonání krize, objevily se na plátně hvězdy, které svým zevnějškem působily jako důvěrní známí a vypadaly, mluvily a pohybovaly se jako milí kamarádi z nechvalně proslulého prostředí, z naší ulice. Měly i podobná jména: Clar, Cary, Gary, James, Spencer. Zrcadlily v sobě obnovené sebevědomí amerického občana. Divák si řekl: když to dokáže chlapec, který se mi tak překvapivě podobá, zvládnu to i já. Tito noví hrdinové už nebyli šibaly typu Douglase Fairbankse nebo Toma Mixe. Dozrávali svými omyly a porážkami, které ovšem nebyly natolik vážné, aby způsobily jejich zdrcující ztroskotání. Podmínkou úspěchu (v polovině 30. let) už nebyl bezohledný egoismus, stačila jen určitá dávka sebevědomí, zdravý lidský rozum a trocha štěstí.“

 

Vraťme se však ke Grantově tvůrčímu osudu. Publiku ho objevila Mæ West pět let po premiéře Vest Pocket Revue v pražské jazzové a přívětivě drzé aréně. Renomovaný režisér George Cukor mohl však právem konstatovat, že Cary Grant ve filmech ONA MU UBLÍŽILA a JÁ NEJSEM ANDĚL „působil jako mladík hezké vizáže, ale bez zvláštní identity.“ Zanedlouho si zahrál okouzlujícího šizuňka vykuka po boku neméně okouzlující Katharine Hepburn ve filmu SYLVIA SCARLETT (režie George Cukor, 1936) a tentýž tvůrce mohl s uspokojením vyslovit: „Rozkvetl“. Cítil, jak se plně uplatňuje jeho talent. Snímek sice nebyl kasovním trhákem, ale zrodilo se cenné partnerství, které neprávem zůstává ve stínu oslavovaného spojení Hepburnová – Spencer Tracy.

 

První role vytvořená pro firmu Columbia, s níž podepsal v polovině třicátých let smlouvu stejně jako s RKO, byla v půvabné bláznivé komedii NAHÁ PRAVDA (režie Leo McCarey, 1937), patřící mezi první svého druhu. Nejste-li příliš zaujati tímto žánrem a hlavně specificky podávaným humorem americké odnože crazy komedií (jako se dneska vyznamenává osazenstvo v Bílém domě), pak vás není třeba nijak ubezpečovat, že tu Cary Grant doslova vystřihl životní roli. Ve filmovém manželském sporu s Irene Dunne, jemuž významně sekundoval pes se jménem Mr. Smith (stejně jako jedno z alb nazvané od interpreta rapu v roce 1995, LL Cool J stájový pinč rovněž jmenující se v civilu Mr. Smith), byl prostě debonaire lepší kapánek horšího těšitele dámského pohlaví LL Cool Je, jako poturčenec horší Turka, toho třídního učitele z 32 ZŠ J. M. Sverdlova ze Sokolovské 54 v Plzni na Lochotíně, co mi zabavil můj první pornočasopis jako „Řeku Zorbovi“ v roce 1987, černobíle vytisknutý plátek pro mládež v řecké lokalitě poblíž pelíšku Afrodité. Přijmete-li však pravidla hry, platná v této žánrové oblasti, pak se ještě dnes budete bavit nejen na účet NAHÉ PRAVDY, ale právě tak i na účet nejslavnější komedie z této série – na LEOPARDÍ ŽENĚ (režie Howard Hawks, 1938, tehdy přišla do jiného stavu a za rok nám v Čechách povila jedna báječně zábavná maminka pana MUDr. Radkina Honzáka CSc. a stihla to den před žertovným Aprílem). Grantův krátkozraký a samozřejmě i roztržitý antropolog, který se nechá vytrhnout od vědecké práce naprosto ztřeštěnou majitelkou leoparda, byl strhující studií nucené proměny zoufale nepraktického divocha. Excelovala tu i Katharine Hepburnová v roli dívky působící dojmem tornáda a zanechávající za sebou obdobnou spoušť jako po „Show must go on“ ilustrovaná dívenka postrach spořádané domácnosti Betty Boop. Ti, kteří LEOPARDÍ ŽENU neviděli, by se ji měli pokusit „stáhnout z vesmíru nebo z útrob internetové noci a moci a pomoci“. I po krásných 80 letech vám vykouzlí po dobu 90 minut veselí ve tváři.

 

Pod vedením Howarda Hawkse, další výrazné osobnosti, která přizvala Caryho Granta ke spolupráci, vytvořil postavičku letce v dramatickém příběhu poštovních pilotů v Jižní Americe (kde létával více než o dekádu dřív Antoine de Saint–Exupéry) – JEN ANDĚLÉ MAJÍ KŘÍDLA (1939), aby dokázal, jak široký a tvárný může být jeho pohotový herecký rejstřík. Dařilo se mu ve většině svých postav vtisknout znamení své osobnosti a hlavně jim dát lidský rozměr. Komedie JEHO DĚVČE PÁTEK (1940) s Rosalind Russellovou opět v Hawksově režii, byla volnou variací NAHÉ PRAVDY, kde se snad víc než kdykoli předtím projevil další rys Grantových postav – rezervovanost a odstup od dění kolem. Začal stále víc naplňovat typ osamělého držitele lidského srdce, který nikdy nedokázal uvěřit v trvalou lidskou lásku.

 

Alfred Hitchcock využil právě tohoto momentu Grantova hereckého typu a obsadil ho ve svém kriminálním dramatu PODEZŘENÍ (1941), v němž Grant nejednou balancuje zcela vědomě na hraně černé komedie. O pět let později mu nabídl roli v POVĚSTNÉM CHLAPÍKOVI (1946), kde hrál frajírka ochotného obětovat i milovanou ženu (Ingrid Bergmanová). S Alfredem Hitchcockem se setkal při práci ještě dvakrát. Při realizaci komedie CHYŤTE ZLODĚJE (1955) s Grace Kelly a špionážním snímku NA SEVER SEVEROZÁPADNÍ LINKOU (1959). Scéna, kdy je v obilném poli pronásledován æroplánem, patří do „katalogu“ nejslavnějších filmových sekvencí.

 

Vraťme se však ještě do čtyřicátých let, kdy točil doslova o závod. K nejznámějším Grantovým filmům té doby patřila sentimentální SERENÁDA ZA ÚSMĚV (1941) a satira na soudní korupci MĚSTO SI O TOM POVÍDÁ (1942), režírované Georgem Stevensem, který ovšem největší hereckou příležitost poskytl Carymu Grantovi již v roce 1938, kdy podle motivů Jœa Rudyarda Kiplinga vytvořil slavný dobrodružný snímek GUNGA DIN. K často připomínaným rolím patří jeho Cole Porter v životopisném snímku NOC A DEN (režie Michael Curtis, 1946), nazvaném podle nejznámější písně tohoto skladatele. Je třeba upozornit i na situační veselohru BYL JSEM VÁLEČNOU NEVĚSTOU (1949) opět v režii Howarda Hawkse, který Granta obsadil i v OMLAZOVACÍM PROSTŘEDKU, kde hrál s někdejší partnerkou Freda Astaira – Ginger Rogersovou i Marilyn Monrœ. OMLAZOVACÍ PROSTŘEDEK je z řady jiskřivých veseloher mimo další i proto – jak uvedla kritika – „že Cary Grant přistupoval k omlazení s radostí, jež byla patrná i z filmového plátna.“

 

To už jsme ale vstoupili do padesátých let, kdy mu přibylo stříbrných vlasů. Jeho popularitě však neublížily ani šediny ani zvolněné pracovní tempíčko, dokonce ani naprostý propadák s názvem ŽENA SNŮ (1953). V tisku se sice objevily úvahy o „vyřízené veličině, která již ve svých devětačtyřiceti letech ztratila dech“, ale tyto prognózy byly vskutku předčasné. Po dvouleté pauze, kdy odmítl i účast v Cukorově nové verzi slavného filmu ZRODILA SE HVĚZDA, připomínaném dodnes díky strhujícímu výkonu Judy Garland, se na plátno znovu vrátil. Přijal nabídku Alfreda Hitchcocka a jeho lupič v CHYŤTE ZLODĚJE už sice byl ve výslužbě, ale udělal čest Carymu Grantovi i pobertům v důchodu, neřádům na svobodě úřadujícího stáří v kostech. A že neztratil dech ani samčí výkonnost, o tom svědčila jeho účast v historickém obraze o tažení napoleonských vojsk PÝCHA A VÁŠEŇ (režie Stanley Kramer, 1957), kde hrál po boku Sophie Loren, či milostný román s Ingrid Bergmanovou INDISKRÉTNÍ (1959), kdy si jako první hollywoodský herec vymínil ve smlouvě procenta z hrubého příjmu v distribuci.

 

I v šedesátých letech stále figuroval na listině nejúspěšnějších, kde se začala objevovat jména herců i podstatně mladších. O to víc je třeba ocenit skutečnost, že se v roce 1966 rozhodl s konečnou platností opustit filmové ateliéry. Přesto nadále chodily na jeho adresu nabídky lákavé i svými finančními odměnami. Odmítal je zdvořile, ale naprosto kategoricky. Možná i proto zůstal jeho hvězdný mýtus bez jakékoli újmy.

 

Zajímavé je, že tento hollywoodský velikán, který za 34 let natočil víc než sedm desítek klasických rolí, v nichž s obdivuhodnou lehkostí střídal party komediální s dramatickými, byl jen dvakrát nominován na Oscara. Poprvé za SERENÁDU ZA ÚSMĚV, podruhé za film NIC NEŽ OSAMĚLÉ SRDCE (1944). Pokaždé mu unikl, aniž by se to dotklo jeho další kariéry. Bez ohledu na umělecký výsledek se mu před kamerou vždycky dařilo zůstat elegantní a neodolatelný. Jako romantický mlaďoch dejme tomu akčnější než Jirka Bartoška ve svých 17, lámal srdce všem dívkám s vysokým IQ pod dlouhými vlasy, a když hrál hulvátka, odpouštěly mu vlídné ženy i chlapíci s lišáckou taktikou pod čepicí. S Cary Grantem bylo vždycky nač se dívat, což potvrdila i Americká akademie, když mu konečně v šestašedesáti – tedy v době, kdy už netočil – udělila Oscara „za jedinečné mistrovství jeho filmového herectví“. Tím se uzavřela herecká cesta popisovaného zábavnějšího seladona, než byl svého času Miroslav Šimek, ten má navíc den před MDŽ narozeniny jako čínský Bůh srandy ze všech útrap den před MDŽ.

 

Cary Grant se nadále věnoval obchodu, ale neztratil se tak docela. Objevoval se v řadě televizních pořadů, situačních sitcomů, z nichž nejznámější nesl název Rozhovor s C.G. V „živých“ rozhovorech s publikem potvrdil nejen svoji mimořádnou úroveň věčně mladého humoristy, ale i originální smysl pro nonsens. Není proto divu, že si jedna mladá ňafyna svým dotazem vlastně povzdechla, když se zeptala: „Pane Grante, proč už nejsou muži takoví nebojsové jako vy?“ Jiný divák si dovolil svou glosou šlehnout do děje nepřímo za všeobecného potlesku publika, když Carymu Grantovi před televizními kamerami zašveholil umírněnou tóninou jako Dobrý voják Švejk: „Riskuji, že mě budou přítomné dámy nenávidět, ale musím přiznat, že jsem byl šťasten, když jste přestal hrát. Vrátila se mi moje stará domů. Vzal jsem ji dnes s sebou proto, aby viděla, jak jste zestárl. Ale k mému naprostému zoufalství vypadáte i dnes lépe než já.“

 

Cary Grant byl za svého života celkem čtyřikrát v chomoutu a každá paní Grantová byla mladší předcházející, Afrodité lepší svůdkyně Řekyně. Přestože rozvodová stání neměla vždycky ten hladký průběh nervů, vycházel z nich v očích veřejnosti bez připomínek. Slůvko „debonaire“ se nezatřáslo ani v okamžiku, kdy na veřejnost pronikly některé „zaručené zvěsti“ z Grantova soukromí. Diváci milovali životní roli, kterou si zvolil a odmítali zpočátku uvěřit i tomu, že zemřel (jeho kremace se konala za Gorbačovovy éry ouřadování v prostorách Kremlu). K obrazu Caryho Granta, který tak dokonale naplnil, patřila zřejmě i koketerie s nehynoucí fintou na nesmrtelnost. O to víc můžeme litovat, že jsme ho na plátnech našich kin za pětikorunu vstupného, zvláště v poválečném chmurném a nevalném vývoji této republiky, vídali jen sporadicky ve větších městech.

 

 

 

2) VE ŠKOLE A V SEMINÁŘI

 

Mimořádná pochůzka

 

Po návratu z každoroční pouti začal Rajmund opět pracovat v rodinném obchodě. Čas od času ho matka posílala na všelijaké pochůzky.

 

Jednoho dne potřebovala obklad pro ženu při komplikovaném porodu. Poslala proto Rajmunda, kterému tehdy bylo necelých dvanáct let, k lékárníkovi se slovy: „Popros doktora Kotowského o nějaké fœnum græcum, on už bude vědět. Tady máš peníze.“ Vtiskla mu do dlaně několik mincí.

 

Od chvíle, kdy se mu zjevila Panna Maria, plnil Rajmund všechny příkazy pohotově. Vyrazil proto z domu kolem nedalekého hřbitova a běžel dál do města. Když bez dechu vpadl do lékárny, sundal si zdvořile čepici a požádal lékárníka: „Prosím vás, pane, mohu dostat nějaké to fœnum græcum? Moje matka Mariana Kolbeová ho co nejdřív potřebuje.“

 

Dokonalá výslovnost medicínského termínu lékárníka udivila. Zeptal se: „Kde ses naučil latinsky, chlapče?“

„Učil jsem se u důstojného pána Jakowského, pane,“ odvětil Rajmund. „Moje maminka taky zná latinské názvy. Pracuje jako porodní asistentka, víte?“

„Jistě, jistě,“ zabručel lékárník. „Nenapadlo tě někdy, že by ses stal lékařem?“ zeptal se chlapce, když v hmoždíři drtil přísady do obkladu.

„To ne, pane!“ vykřikl Rajmund a rozzářil se: „Já chci být knězem!“

 

Udiven touto odpovědí podal lékárník Rajmundovi obálku s práškem a řekl: „Utíkej s tím za svou matkou.“

 

 

Pomoc z lékárny

 

Událost však lékárníkovi nešla z hlavy. Dobře věděl, že Kolbeovi by nikdy nemohli poslat na studia všechny tři chlapce, navíc studium v semináři trvá dlouhé roky a jen málokdo si může dovolit je celé zaplatit. Rajmund se ale zdál bystrý a upřímný. „Kdyby dostal třebas jen malou šanci,“ poškrábal se lékárník na bradě, „mohl by z něho být dobrý kněz.“ Doktor Kotowski se rozhodl, že v té věci něco podnikne.

 

Jednou v neděli se proto zastavil doma u Kolbeových a našel zde Marianu samotnou. Po obvyklých pozdravech a pozvání, aby se posadil na jednu z tvrdých lavic, jí řekl: „Paní Kolbeová, váš prostřední syn Rajmund je velice bystrý chlapec.“ Mariana se rozzářila pýchou. Lékárník přátelsky pokračoval: „Slyšel jsem, že by se chtěl stát knězem.“

 

Mariana přikývla. „Je to tak. Naneštěstí pro něj je to ale jenom sen.“ V rozpacích zmačkala svou zástěru. „Pane doktore, na to, abychom mu zaplatili tak dlouhé a drahé vzdělání, nemáme. A navíc je Rajmund pozadu s učením. Nechala jsem ho doma, aby mi pomohl v obchodě.“

 

„Ale drahá paní Kolbeová,“ usmál se lékárník, „nemějte obavy. Podívejte se, něco vám navrhnu. Co kdybych Rajmunda doučoval latinu, aby dohonil to, co zameškal? A mohu ho učit i matematiku, jestli bude třeba.“

 

Mariana zvedla ruce na protest. „Ale...“ zajíkla se, „víte přece, že vám nemůžeme zaplatit.“

„Ne, ne. Vy mi nerozumíte. Nabízím vám, že budu vašeho synka zadarmo vzdělávat. Zaslouží si to. Je to bystrý a pilný hoch.“

 

Mariana stočila zrak na stěnu, kde býval dlouhé roky zavěšený prut. Na lékárníkových slovech něco bylo. Z jejího neposlušného kluka se najednou stal vzorný, tichý a vážný chlapec. Přikývla. „Ano, Rajmund by si vedl dobře. Potřebuje jen trochu pomoci.“

 

„Právě takovou pomoc vám nabízím,“ usmál se znovu lékárník a zvedl se k odchodu.

 

Od té chvíle spěchal Rajmund každého dne po práci k doktoru Kotowskému. Ukázalo se, že jako student je skutečně zanícený a snaživý, takže koncem roku už v učení dohonil svého staršího bratra. Potom se však stalo něco, čeho by se Rajmund s Františkem nenadáli ani ve snu.

 

 

Báječná nabídka

 

Během postní doby na jaře roku 1907 přišla do Pabianic skupina minoritních řeholníků z té části Polska, která patřila pod Rakousko, a vedli zde misie. Během posledního večera oznámil páter Jakowski, že tito řeholníci otevírají ve Lvově školu a seminář. „Budou zde vést chlapce a mladé muže ke kněžství, aby později mohli sloužit jako misionáři. Školné, ubytování i strava jsou poskytovány bezplatně!“

 

Rajmund mohl jen stěží uvěřit vlastním uším. Všechno bude zadarmo! Tak se tedy přeci jen může stát knězem! Po skončení bohoslužby spěchali Rajmund i jeho starší bratr František do sakristie. Vysvětlili tam svou situaci a požádali řeholní brášky, aby je do nové školy přijali bez výhrad.

 

Rajmund se dozvěděl, že bude muset podstoupit zkoušku, aby se ukázalo, že je na studium připraven. Protože mu ale laskavý lékárník s latinou i matematikou pomáhal, zvládl Rajmund zkoušku bez potíží. Pak přišly na řadu modlitby a posléze dopisy a žádosti, jež bylo třeba vyplnit.

 

 

Do školy

 

Nakonec byli oba chlapci přijati ke studiu a v srpnu roku 1907 Rajmund a František nastoupili na vlak do Lvova. Aby mohli bez nesnází překročit hranice, opatřil jim otec oděvy podle rakouské módy a poradil jim, aby nemluvili polsky. Mariana hleděla na odjíždějící vlak a šátkem si utírala uplakané oči. Teď už jí doma zůstal jen ten nejmladší syn, Josef. Pocítila ve svém životě náhlé prázdno a malinká chaloupka se jí najednou zdála příliš osamělá.

 

Podle očekávání se Rajmund projevil jako vynikající žák. Rychle si osvojil němčinu, která byla téměř výlučným jazykem místa, kde škola sídlila. Později se mu to bude hodit. Vynikal také v počtech a v přírodních naukách, což by rodiče od svého zbožňovaného syna ani v nejmenším nečekali. V posledním ročníku nakreslil plán vesmírné lodi a projevoval zájem i o vojenskou strategii, navrhl například opevnění pro město Lvov. Uvažoval dokonce o tom, že by vstoupil do armády. Největší úsilí však přesto věnoval studiu náboženství.

 

 

Závažné rozhodnutí

 

Rajmundovi bylo pouhých šestnáct let, když musel učinit zásadní rozhodnutí. Pokud chtěl dál studovat v semináři a být vysvěcen na kněze, musel se navždy vzdát manželství a rodiny. Musel zároveň složit slib, že ihned vstoupí do řádu minoritů jako novic. Rajmund měl pocit, že by musel obětovat příliš mnoho.

 

Rozhodl se, že si o tom pohovoří se svým starším bratrem Františkem, který se už rozhodl vstoupit do řádu a stát se knězem. Rajmund mu řekl: „Františku, tenhle život pro mě opravdu není. Mám rád matematiku a přírodní vědy. Byl bych užitečnější jako vynálezce, nebo třeba v armádě.“

 

„Pokud o vstupu do řádu přemýšlíš takhle,“ odpověděl mu František, „pak to musíme jít hned oznámit otci představenému. Skrývat před ním něco takového by nebylo košer.“ Rajmundovo rozhodnutí Františka velmi bolelo.

 

 

Návštěva v pravou chvíli

 

Oba hoši kráčeli chodbou ke kanceláři představeného, když je najednou zastavil jeden z bratrů: „Chlapci, přišla za vámi vaše matka. Čeká na vás v hovorně.“ Když to uslyšeli, seběhli rychle schody, aby matku pozdravili.

 

Mariana je objala a zvolala: „Rajmunde, Františku! Ukažte se, jak vypadáte. Jak jste vyrostli!“

 

Držela rozpačité mladíky nataženými pažemi, obdivovala jejich černé sutany a krátce střižené vlasy. Pak se s nimi posadila, aby se mohla podělit o žhavou novinku: „Moji drazí chlapci, váš bratr Josef se rozhodl, že stejně jako vy vstoupí k minoritům. Není to úžasné? Dovedete si představit, jakou mám radost, že mohu dát všechny své syny, aby sloužili Pánu? Jen co Josef dosáhne patřičného věku, připojí se k vám.“

 

Rajmund překvapeně pohlédl na Františka a tomu se na tváři objevil vítězný úsměv. Teď už nebylo možné, aby Rajmund odešel – Josef by byl velice zklamaný. Navíc by tím Rajmund zarmoutil svou matku.

 

 

Paní Kolbeová činí rozhodnutí

 

Další Marianina věta je však znovu zaskočila. „Když teď všechny naše děti brzo vyletí z hnízda,“ vyprávěla vzrušeně, „rozhodli jsme se s vaším otcem splnit si své dávné sny. Tatínek už odjel do Krakova a bude žít poblíž tamního františkánského kláštera. Já mám v plánu odstěhovat se s Josefem sem do Lvova a žít blízko kláštera benediktinek. Josef pojede se mnou a bude chodit ke svatému Kazimírovi, je to moc pěkná škola s internátem, a jen kousek odsud.“

 

Bůh vstoupil do srdce všech pěti Kolbeových a přitáhl je ke své službě. Toho roku malá chaloupka i obchod osiřely. Několik málo věcí, které Kolbeovým patřily, bylo rozdáno chudým. Julius a Mariana už je nebudou potřebovat.

 

 

Noviciát

 

Dne 4. září 1910 byl Rajmund přijat jako novic minoritského řádu. Za své řeholní jméno si zvolil „Maxmilián Maria“. (Maxmilián bylo jméno jednoho raně křesťanského mučedníka a také rakouského císaře.) Od této chvíle bude Rajmund znám jen jako „bratr Maxmilián“. Byl oděn do černého hábitu s kápí a kolem beder mu byla uvázána šňůra se třemi uzly, představujícími sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. To vše byl ale jen první krok na dlouhé cestě vedoucí až k věčným řeholním slibům a kněžskému svěcení. Zbýval mu ostatně ještě celý poslední rok malého semináře.

 

Tuto cestu tedy zahájil vstupem do noviciátu. Byl šťastný, že patří ke slavnému řádu založenému svatým Františkem, a dělal vše proto, aby žil podobně jako tento světec. Vytrvale se modlil a postil.

 

 

Objevují se pochybnosti

 

Maxmiliánův vznešený cíl s sebou nicméně přinesl i obavy z toho, že jej není hoden. Cítil nutkání stále více pracovat, více se modlit. Měl dojem, že všechno, co vykonal, bylo špatně a nedostačovalo vznešenosti jeho povolání. Pod tlakem takových pochybností nakonec onemocněl.

 

Ve snaze Maxmiliánovi pomoci mu jeho spolubydlící Bronisław Stryczny navrhl: „Kdykoliv na tebe přijdou pochybnosti, svěř se mi. Už jen to, že se o pokušení dělíš s někým druhým, zahání satana na útěk.“ Oba mladí studenti složili společný slib. „Budeme se jeden za druhého každý den až do konce života modlit,“ rozhodl Maxmilián. „A když jeden zemře dřív, bude ten druhý pokračovat až do té doby, než se setkáme v nebi.“

 

 

Stěhování do Krakova

 

V roce 1912 byl Maxmilián poslán na další studia do Krakova; předtím ještě složil své první řeholní sliby. Krakov ležel asi dvě stě kilometrů od jeho dřívějšího domova v Pabianicích a byl třetím největším polským městem. Podobně jako Lvov to bylo starobylé univerzitní město, proslulé kulturou a vzdělaností. Nad jeho siluetou se vypínaly bohatě zdobené věže katedrály. Krakov byl považován za nejkrásnější město Polska a dříve byl i jeho hlavním městem.

 

Mladý a rozvážný řeholník zde bojoval se zásadními životními otázkami jak při studiu filozofie, tak v teologii.

 

Na rozlehlém náměstí stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie, nejznámější kostel v zemi. Má dvě různě vysoké věže a na vyšší z nich je umístěna zlatá koruna k poctě Panny Marie Královny, patronky Polska.

 

Maxmilián do nádherných krakovských kostelů jistě nesčetněkrát zavítal, obdivoval je a modlil se v nich. Pod starobylou katedrálou je pohřben svatý Stanislav, který byl roku 1253 jako první Polák svatořečen. Stejně jsou v této budově plné věžiček a oken z barevného skla uloženi četní králové, kteří Polsku dříve vládli.

 

V tomto městě kostelů, kudy kráčely dějiny, ovšem Maxmilián dlouho nesetrval. Jeho bystrá mysl a láska ke studiu upoutaly pozornost fakulty i představeného a Maxmilián byl vybrán, aby v kněžských studiích pokračoval v Římě. Pro mladíka ze vzdáleného polského venkova to byla veliká čest!

 

 

Navzdory obavám

 

Každý jiný by byl nadšený z představy, že bude žít jen kousek od Vatikánu a Svatého otce, nedaleko místa, kde bylo v prvních staletích umučeno tolik křesťanů pro svou víru. V roce 1912 byl ovšem Řím známý také jako město hříchu a Maxmilián, kterého stále trápily pochybnosti a skrupule, měl strach, že v tomto doupěti neklidu přijde o svou čistotu. Bál se, že uprostřed tolika světských radovánek snadno podlehne pokušení. Byl však poslušným členem františkánské rodiny, a podrobil se proto vůli představeného. Když dostal příkaz odejít do Říma, poslechl.

 

Rozlehlé a komplikované hlavní město Itálie se rozkládalo na sedmi pahorcích, Vatikán byl jen malý nezávislý stát v jeho středu. Platily zde vlastní zákony a tradice a stát hlídala švýcarská garda. Podle italského zákona nesměl papež vystrčit nos zpoza jeho zdí a byl tedy skutečným vězněm Vatikánského městského státu.

 

 

Řím

 

V říjnu roku 1912 tedy Maxmilián odjel z Polska, aby studoval na římské mezinárodní koleji Seraficum. Maxmiliánovi profesoři byli často zaskočeni jeho otázkami týkajícími se vědy či náboženství. Mladý řeholník zároveň studoval filozofii na papežské univerzitě Gregoriana, vedené jezuity. Jeho mysl však pohánělo i něco jiného než jen snaha získat co nejlepší prospěch ve studiu.

 

Během svého pobytu ve Věčném městě Maxmilián cítil stále silnější nutkání ctít Pannu Marii. Už dříve ji spatřil ve vidění, teď ale vnímal její přítomnost ve všem, co konal. Toužil stát se jejím ochráncem, oddaným tak, jako bývali středověcí rytíři dámě svého srdce. Slíbil si, že jeho život bude stejně čistý a neposkvrněný, jako byl její.

 

 

Oblíbený student

 

Usměvavého a přemýšlivého mladíka si brzy všichni ostatní studenti oblíbili. Nadmíru dobře mu šla matematika, a doučoval proto ty, kdo v ní pokulhávali. Kdykoliv na některého spolužáka dosedly chmury, Maxmilián ho utěšoval: „Všechno se brzy srovná.“ Jako dezert po jídle měl velmi rád ovoce, avšak pokaždé, když se podávalo, daroval svou porci nějakému příteli.

 

Velmi si také oblíbil šachy a mistrně tuto hru ovládal: matematické nadání a záliba ve vojenských strategiích z něj rychle udělaly přeborníka celé koleje.

 

Během čtyř krvavých let první světové války, kdy na evropských bojištích umíraly milióny mladých mužů, studoval Maxmilián v Římě v bezpečí. Přesto ho zde pronásledovalo vědomí, že jinde jsou ostřelována města, v zablácených zákopech umírají vojáci a hladoví civilisté ze svých domovů jsou vyháněni.

 

 

Juliova smrt

 

Maxmilián se neměl jak dozvědět, že i jeho otec opustil klášter a zapojil se do válečného dění: Julius Kolbe bojoval jako důstojník polské armády. Byl ale zajat ruskými vojáky, kteří v jeho kapse objevili ruský pas. Marně se jim snažil vysvětlit, že ta část Polska, ze které pochází, patří nadále pod ruskou nadvládu. Vojáci ho vůbec neposlouchali, odsoudili ho jako vyzvědače a oběsili.

 

Také Maxmiliánův starší bratr František odešel z řádu, aby se přidal k polskému osvobozeneckému hnutí. Byl zraněn ve službě jako důstojník zpravodajské služby. Po uzavření příměří roku 1918 se rozhodl, že se k řeholnímu životu už nevrátí; později se oženil a narodilo se mu dítě. Zemřel roku 1945 v německém koncentračním táboře.

 

 

Maxmiliánovo kněžské svěcení

 

Šest měsíců před koncem první světové války se Maxmilián dočkal vytouženého kněžského svěcení. Jednoho krásného dne, 28. dubna 1918, ležela na mramorové podlaze baziliky svatého Ondřeje della Valle řada kandidátů připravených přijmout svěcení. Maxmiliána vysvětil kardinál Pompilj a mladý muž během obřadu slíbil, že svůj život zasvětí službě Bohu jako kněz. Následujícího dne slavil svou první mši svatou v bazilice svatého Ondřeje delle Fratte.

 

Při pohledu na nevinnost a lásku vyzařující z Maxmiliánovy tváře ve chvíli, kdy poprvé pozvedal hostii, vyznávali jeho přátelé, že je skutečně duchovním člověkem. Jeden z nich dokonce zvolal: „Tohle je opravdový mladý světec!“

 

Ještě před těmito velkými životními událostmi však bratr Maxmilián složil jiný slib: ctít Pannu Marii a sloužit jí po celý zbytek svého života. O tom, jak to bude praktikovat, měl už jasnou představu.

 

 

Založení Rytířstva

 

Jednoho říjnového večera předcházejícího roku svolal Maxmilián šest svých nejbližších přátel z františkánské koleje a předložil jim plán na založení sdružení, nazvaného Rytířstvo Neposkvrněné. Na útržku papíru měl už také tužkou sepsané regule. Sedm členů sdružení se mělo zasvětit, že budou svým příkladem a modlitbou získávat duše pro Pannu Marii. Na znamení svého závazku u sebe budou nosit zázračnou medailku.

 

V Římě získal Maxmilián roku 1915 doktorát z filozofie, ale zůstal zde až do roku 1919, kdy dosáhl také doktorátu z teologie. Měl teď více času na to, aby se věnoval vznikajícímu sdružení. Sepsal jeho stanovy i pravidla a předložil je generálnímu ministrovi minoritů ke schválení. O požehnání pro Rytířstvo Neposkvrněné potom požádal také papeže Benedikta XV. a obdržel ho.

 

 

Nové cíle

 

První část stanov se zmiňuje o účelu sdružení: klade si za cíl usilovat o obrácení každé duše žijící v hříchu, herezi či schismatu, zejména svobodných zednářů (kteří v té době zuřivě vystupovali proti všemu katolickému). Chce také u všech věřících podporovat růst ke svatosti pod ochranou Panny Marie.

 

Na hrstku horlivých mladíků, kteří právě vyšli ze semináře, se tyto cíle zdály značně přemrštěné. Čas však ukáže, že mnohé z toho se skutečně podařilo. Rytířstvo Neposkvrněné se rozšířilo jako nákaza chřipky po celém světě a bezbolestně (snad i úsměvně, úlevně a slastně) se k němu hlásí dnes na tři milióny členů.

 

Později, už po návratu do Krakova, si Maxmilián sepsal své životní cíle. Uvedl mezi nimi i tento: „Přeji si být světcem, a to velkým světcem.“ Jeho učitelé i mnozí přátelé tušili, že svého cíle dosáhne. Takřka cítili, jak se z něj rozlévá svatost podobná balzámu z jiného světa, než je ten náš primitivně mrzce banální a ekonomicky nerozvážný.

 

 

3) VYSLYŠENÉ MODLITBY

 

Maxmilián se vrací domů

 

Páter Maxmilián Kolbe, OFMConv, doktor filozofie a teologie, byl konečně na cestě zpět domů. Těšil se, jak využije dlouhé roky studia. Jeho vlak se pomalu natřásal na cestě mezi italskými neschůdnými kopci a mladý kněz si uvolnil těsný nový kolárek. Pak se jeho prsty rozeběhly po korálcích velikého růžence zavěšeného u pasu. Pohlédl z okna a přemýšlel nad tím, co ho všechno čeká v budoucnu.

 

Pošlou ho do nějaké vzdálené země, kde bude moci předávat evangelium pohanům? A kolik duší dokáže získat pro Neposkvrněnou, kterou tolik miluje? Hned po příjezdu do Krakova však horlivý novokněz obdržel od svého představeného zcela jiný úkol. Polsko za války utrpělo obrovské škody, nedozírné ztráty na životech a na všem ostatním v životním prostředí, celá města byla srovnána se zemí. Krajem se potulovaly rodiny bez domova i nezaměstnaní váleční vysloužilci, všichni totálně vyhladovělí a zbavení veškeré naděje na prosperitu. Vlivem inflace bylo i to málo zboží a potravin, které šlo sehnat, příliš drahé a nedostupné pro každého.

 

K dovršení všeho se Evropou šířila smrtící nákaza španělské chřipky a vyžádala si už tolik obětí co válka. Smrtelnou chorobou bylo zasaženo i mnoho řeholníků z krakovského kláštera.

 

Po návratu bylo páteru Maxmiliánovi určeno, aby vyučoval v semináři. Svůj sen o tom, že se stane misionářem, tedy musel odložit. Místo něj přednášel v semináři mladým mužům o církevních dějinách a náboženství.

 

 

Tuberkulóza

 

Několikrát během Maxmiliánova pobytu v Itálii se stalo, že vykašlával krev. Jednou během prázdnin se dokonce úplně zhroutil. Lékaři u něj diagnostikovali tuberkulózu.

 

Kvůli všeobecnému nedostatku uhlí, který v Polsku panoval, bylo v klášterních budovách ještě větší vlhko a chladno než obvykle. Maxmiliánova nemoc se zhoršovala, občas se horečkou celý třásl. Celková slabost způsobila, že chodil i hovořil velmi pomalu a své povinnosti vykonával jen nejnižším možným tempem.

 

Nemoc se den ode dne zhoršovala a mladého pacienta v kůži kněze vysilovala. Tuberkulóza natolik potrápila jeho plíce, že mohl mluvit jen šeptem a studenti si stěžovali, že nemají šanci ho uslyšet.

 

Představený pochopil, že bez patřičné léčby by páter Maxmilián mohl i zemřít: počátkem dvacátých let 20. století neexistovaly ještě na tuberkulózu žádné léky. Pacienti byli proto posíláni do suchých horských oblastí, kde museli klidně ležet v posteli, často umístěné venku v plenéru na čerstvém vzdoušku.

 

 

V Zakopaném

 

Maxmilián byl poslán do sanatoria v Zakopaném, horském letovisku na polské straně sněhem pokrytých Tater Vysokých. Město Zakopane bylo vzdáleno několik hodin cesty od Krakova a skýtalo čerstvý vzduch i nádherné výhledy. Naopak Krakov byl silně zaneřáděn zplodinami z uhlí, jímž se topilo, a kouřem četných fabrik.

 

Pro pátera Maxmiliána bylo přirozeně velmi obtížné ležet a nedělat vůbec nic. Veškerý čas, po který nemusel ležet na lůžku, strávil tak, že pomáhal ostatním pacientům. Jakmile se trochu zotavil, uspořádal výuku náboženství pro nemocné studenty, celebroval mše a povzbuzoval ty, kdo ztratili naději. V nemocnici bylo mnoho nevěřících, mezi nimi i komunisté. Několik z nich se páteru Maxmiliánovi podařilo obrátit. Jednoho židovského studenta dokonce na smrtelné posteli pokřtil. Když pak chlapcova matka přišla, aby si vyzvedla jeho tělo a odvezla domů k pohřbu, rozčílila se, protože jako katolík nemohl být její syn pohřben na stejném hřbitově, kde leželi jeho předkové.

 

Občas také páter Maxmilián navštěvoval další blízká sanatoria. Při příchodu vždy pozdravil pacienty i zdravotní sestry slovy: „Kéž vám Panna Maria přijde na pomoc.“ Na jeho návštěvy se každý těšil. Maxmilián nelenil a své nové přátele, pacienty i sestry, pozval do Rytířstva Neposkvrněné. Sestra Felicitas, která byla v té době v nemocnici pacientkou, o tomto horlivém knězi dosvědčila: „Když pro nás sloužil mši, vypadal, jako by byl v přímém spojení s Bohem. Jen pohled na něj, jak stojí u oltáře, vás přesvědčil o jeho svatosti.“

 

 

Nový nápad

 

Po dvouletém léčení se Maxmilián uzdravil natolik, že se mohl jako posilněný katolík vrátit do krakovského kláštera. Měsíc po návratu, stále ještě pln nastřádaného elánu, dostal nápad. Rozhlas a filmy se staly důležitou součástí života mnoha živáčků. Budoucnost se nacházela v komunikaci, a protože i katolíkům bylo třeba nabídnout způsob, jak mohou čerpat informace o tom, co je zajímá, rozhodl se začít vydávat periodikum, černé na bílém. Později by se třeba mohl pustit i do natáčení náboženských filmů.

 

Maxmilián plánoval, že by časopis mohli psát i vydávat sami řeholní bratři. Vymyslel pro něj dokonce jméno: Rytíř Neposkvrněné. Považoval se za potulného rytíře, který se narodil proto, aby miloval Pannu Marii a sloužil jí, seč mu jeho síly stačí.

 

Spolubratři se jeho nápadu nejprve vysmáli. „Bratře Maxmiliáne,“ dobírali si ho, „a co tvůj slib chudoby? Kde chceš na takovou věc sehnat peníze? To čekáš, že se ti snesou z nebe? A vůbec, nemáme tiskařský lis potřebný k vydávání časopisu.“

 

Představený se ho ale zastal: „Bratři, bratři! Dělat si dobrý den ze svého spolubratra se na křesťany ani trochu nesluší. Vždyť má jen upřímnou snahu o šíření Božího slova.“ Pak se obrátil k zahanbenému Maxmiliánovi, který se jejich uštěpačným poznámkám nijak nebránil: „Bratře Maxmiliáne, obavám se, že nemáme dost peněz, abychom se mohli pustit do takového podniku. Budeš muset sehnat potřebné prostředky sám. Přinejmenším se ale za tvůj záměr můžeme modlit.“

 

Takový příslib byl pro udatného Mariina rytíře dostatečný. Maxmilián si vzpomněl, jak svatý František poslal své první spolubratry, aby prosili o jídlo. Spolkl proto svou pýchu, vydal se do ulic Krakova a prosil kněze i řeholní sestry o dary. Když jim vysvětlil, že chce peníze použít ke cti Panny Marie, mnozí z nich do jeho dlaně ochotně vtiskli jeden či dva zloté. Koncem týdne měl Maxmilián dostatek peněz, aby mohl vydat první číslo.

 

 

První vydání Rytíře

 

Trpělivě, sloupek po sloupku, sestavoval Maxmilián celý časopis. Protože v klášteře nebyl k dispozici tiskařský lis, musel každé vydání odnést do nedaleké tiskárny. Účty za materiál, papír a tisk brzy vyrostly do značných výšin a představený začal mít starosti, že se klášter dostane do dluhů.

 

„Kdybychom měli vlastní lis, mohli bychom ušetřit,“ navrhl Maxmilián. Jeho nápad se ovšem nesetkal s kladnou odezvou, tiskařské lisy totiž byly enormně drahé a nedostupné. Jednoho dne však klášter navštívil řeholník ze Spojených států. Když se dozvěděl o nedávno vzniklém časopisu a také o jeho finančních nedostatcích, daroval bratru Maxmiliánovi sto dolarů. „Není to mnoho,“ přisvědčil, „ale můžete to použít jako zálohu.“

 

 

Maxmilián pořizuje tiskařský lis

 

Krátce nato se Maxmilián dozvěděl, že milosrdné sestry si hodlají zakoupit nový, větší tiskařský lis a hledají někoho, kdo by koupil ten starý. První vydání Rytíře Neposkvrněné na něm bylo dokončeno 12. ledna 1922 a bylo určeno početnému čtenářstvu Rytířstva. List byl způsobem, jak spojit dohromady všechny členy sdružení, kteří byli různého věku a pocházeli z odlišných prostředí. Ti si časopis rychle oblíbili. S růstem sdružení narůstal i náklad časopisu: každý měsíc vycházelo pět tisíc výtisků. Řeholníci však přišli o své ticho a klid a stěžovali si na rozruch i na řinčení lisu.

 

Práce s psaním, redakčními úpravami a distribucí Rytíře Neposkvrněné si brzy vybrala svou daň: jednoho rána se Maxmilián probudil a zjistil, že prostěradlo je prosáklé krví, kterou ve spánku vykašlal.

 

 

Klášter v Grodně

 

Představený se rozhodl, že choulostivého bratra přeloží do malého kláštera v Grodně. Město leželo ve východním Polsku, v oblasti s mnohem zdravějším klimatem, než jaké panovalo v Krakově. Maxmiliánovy snahy se zde začaly úspěšně rozvíjet. Ve zdejším klášteře se setkal s bratrem Albertem, který před vstupem do minoritského řádu působil jako tiskař a o věcech spojených s vydáváním věděl všechno. Navíc měl zkušenosti s ruční sazbou a ovládal různé druhy tiskařských lisů. Otec Maxmilián zakoupil starý a zrezivělý lis, který navíc fungoval jen na ruční pohon. Představený mu přidělil několik řeholníků, aby s výrobou časopisu pomáhali, a poskytl jim k práci tři místnosti – jednu pro psaní, další pro tisk a třetí, kde mohli hotové vydání každý měsíc balit a rozesílat poštou.

 

 

Rytíř vychází

 

Na vytištění každé stránky z celkem pěti tisíců výtisků bylo třeba sedmkrát otočit kolem tiskařského lisu. Jeden bratr vždy pracoval u pedálu a další dva otáčeli ztuhlým kolem. Všem rychle naskákaly puchejře a dlaně od těžké námahy zkrvavěly, než bys řekla ŠVEC. Nakonec však Rytíř Neposkvrněné začal přece jen na svůj provoz vydělávat. Maxmiliánův styl psaní dokázal upoutat kněze i laiky.

 

Do Grodna byl přeložen také Maxmiliánův mladší rodný bratr: přijal jméno Alfons a dostal za úkol pomáhat s výrobou časopisu. Ukázalo se, že je rozený spisovatel, a co víc: uměl zacházet s fotoaparátem jako Alžběta velmistryně Vesmírů.

 

Jednoho dne se bratr Alfons procházel klášterem a fotil řeholníky při práci. Zachytil je také, jak obsluhují lis, balí jednotlivé výtisky a skládají je, aby mohly být rozeslány po celém Polsku. Snímky vyšly výborně a Maxmilián se rozhodl je otisknout. Do každého výtisku pak přidal inzerát: „Staň se Mariiným rytířem!“ Ani ve snu by ho ale nenapadlo, co tím podnítí za senzaci.

 

Inzerát totiž četly stovky mladých ochotných mužů a všichni také viděli ony fotografie. Řada dospívajících katolíků uvažovala o řeholním povolání, ale většinou je odradila myšlenka na množství modliteb a postů. Když ale v časopise uviděli fotografie upracovaných a šťastných řeholníků z Grodna, jak se věnují něčemu tak modernímu a užitečnému, vydali se klášter navštívit a zjistit, jak to v něm chodí. Mnoho se jich rozhodlo zde zůstat a do odvážného podniku se přidat. Požádali o přijetí do řádu a maličký klášter v Grodně brzy praskal ve švech. S novými postulanty, kteří začali pracovat na směny, mohl lis tisknout stále větší počet vydání.

 

 

Klid a ticho?

 

Jednoho rána nahlédl do rušné a neuspořádané kanceláře pátera Maxmiliána bělovlasý řeholník. Maxmilián na něj pohlédl přes drátěné obroučky svých brýlí. Ze sousední místnosti se ozývalo obvyklé řinčení a sténání stařičkého lisu, z něhož každou chvíli vyjela vytištěná stránka.

 

„Bratře Maxmiliáne,“ postěžoval si letitý pečlivý řeholník, „čtyřiadvacet hodin denně musím poslouchat ten neustálý hluk. Copak se ten lis nedá nějak ztišit? A co víc, po celém klášteře hlučí ti vaši mladíci. Když jsem do tohoto řádu vstupoval, hledal jsem tu klid a ticho.“

 

Zaneprázdněný redaktor obrátil k tazateli svou vlídnou tvář a odpověděl: „Nemohu s tím rámusem nic zlepšit, je to už dost starý lis. Ale představte si, kdybychom tak měli nové vybavení, kdyby nám Bůh nadělil lepší, modernější stroj, co všechno bychom mohli pro naši blahoslavenou Matku Boží dokázat!“

 

„Doufám,“ poznamenal starý řeholník, „že ho Bůh zašle někam naprosto jinam a s ním i celej tenhle nekončící rozruch.“

 

Otec Maxmilián si uvědomil, že klášter začíná být přeplněn. Potřebovali víc než jen nový tiskařský lis – potřebovali nové sídlo.

 

 

Radost a zábava

 

Život v klášteře nespočíval jen v kreativní práci – nechyběla při něm ani zábavička. V čase oddechu páter Maxmilián mladé postulanty často vzpružil fórkem, jako když Zuzanu Bubílkovou dovedl rozparádit Miroslav Šimek od podlahy. „Říkal jsem vám ten o roztržitém profesorovi?“ zeptal se a v očích mu zajiskřilo. Starší řeholníci si povzdechli, protože všechny jeho vtipy už slyšeli. Postulanti ale na Maxmiliána začali naléhat, aby vyprávěl, a těšili se, že se zasmějí. Otec Maxmilián tedy začal vyprávět a uličnicky přitom nakláněl hlavu na stranu.

 

„Starý profesor si četl,“ říkal jim, „když tu mu jeho sluha přinesl k obědu rybu. Po několika dalších otočených stránkách dostal profesor konečně hlad. Zaklapl knihu a rybu použil jako záložku. Pak si zavolal služebníka a zeptal se ho: Kde mám kurňa oběd?

Sluha mu odpověděl: Obávám se, pane, že si právě čte po vás vaši knihu.“

 

Všichni se nahlas zasmáli a páter Maxmilián se posadil, aby si ten okamžik vychutnal.

 

Vydávání časopisu bylo jen jednou z Maxmiliánových povinností. Požádali ho, aby sloužil mše v malé venkovské škole ve vesnici Łosośna, několik kilometrů vzdálené, kam docházel dvakrát týdně. Vždy, když se ve své černé sutaně blížil, vítaly ho děti radostným skákáním, protože si ho velmi oblíbily. Otec Maxmilián toho využil a pozval je, aby se staly mladými členy jeho Rytířstva. Jeden agnostický učitel, který na škole působil, o něm vyznal: „Kdyby byli všichni křesťané jako páter Maxmilián, i já bych v Boha uvěřil.“

 

Vlídný kněz měl schopnost pohnout i nejtvrdším srdcem a proměnit povahu i největších a nejpokleslejších hříšníků.

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter