Svou skříňku bolesti si každý nosí sám,
v jeskyni krápníků když oheň doutná.
Tam jazyk k horké skále přikován,
a každé jídlo stejně chutná.
Oslněn mhouřit víčka do jasu a čekat,
až cepín průzkumníka cinkne o útesy.
Stříbrnou vážku slyším v ústech létat,
chladivý pramen zurčet nad lesy.
Neznámým tvorům nastavuji líce.
V antické póze dýchám vůni kovu.
Má tvář je přeplněná lžíce.
Skleněný člun již pluje k tonoucímu slovu.
V kaňonech dásní vrtné věže jsou,
mou bolest z hlubin purpurových těží.
Pak ohně v jeskyni zas vyhasnou.
Na skálu vychladlou už sněží.
|