|
NORBERT
WIENER
☼ 26.11.1894 COLUMBIA, MISSOURI, USA ۞
18.3.1964 STOCKHOLM, SVERIGE
„Matematika je sport především
pro mladé.“
(Norbert Wiener)
Zázračné děti mohou bezesporu existovat nejen v literatuře. Najdeme
mezi nimi vyhraněné specialisty (Mozart) i všestranné polyhistory (Haller).
Bylo by ovšem zavádějící se domnívat, že z každého zázračného prcka musí
nutně vyrůst génius. Naproti tomu řada lidí v dospělosti evidentně
geniálních budila v dětství až naopak dojem div ne zaostalých duševně.
Norbert Wiener zázračný špunt byl, a to více typu Hallera než Mozarta.
Když se ve čtyřech letech zakousl do čtení prvních vědeckých knih, uznal to i
jeho otec Leo. A byl to právě Leo Wiener, rodák z tehdejšího ruského
Polska, profesor slovanských jazyků na Harvardu (ovládal asi 40 řečí), cholerik
a „učenec, v jehož povaze se setkávaly nejlepší tradice německé
preciznosti, židovského intelektu a americké průbojnosti“, kdo se jal Bertíka
vést tak, aby z něho vycepoval i toho génia. Přičemž si počínal tak, že
z něho málem (ano, právě jen málem – skrývá se v tom kus štěstí nebo
přesný odhad synových možností?) udělal neurotika. „Viděl jsem, jak se uštval
k zhroucení, protože si dal za úkol přeložit čtyřiadvacet svazků Tolstého
za dva roky, tedy jeden svazek měsíčně. Ale co očekával otec od sebe samého,
chtěl i ode mne: od dětství jsem neznal chvíle, kdy bych si směl odfrknout a
být spokojen jen s tím, co jsem už dokázal…“
Norbert tedy studuje přírodní vědy, protože chce, ale zároveň i matematiku
a jazyky, protože otec chce. V devíti vstupuje na střední školu. Jak se
asi cítí mezi bezmála dvakrát staršími spolužáky? Na jedné straně přirozené
touhy po obyčejných Bukovských zábavách, touhy tím palčivější, že jejich
naplnění brání i silná krátkozrakost (hrozící dokonce jeden čas přerůst
v slepotu), na straně druhé již stejně lákavé intelektuální libůstky
dospělých…
Tuftsovu kolej v Bostonu opouští jako bakalář. Je mu čtrnáct let.
Studuje na Cornellově a Harvardské univerzitě, kterou v osmnácti končí
doktorátem filozofie. Jako mimořádný talent dostává stipendium na studijní
stáže. A znovu se hlásí typické smíšené pocity: radost, že konečně unikne
otcovu dohledu, i starost, poradí-li si sám stejně dobře? Tím spíš, že
„namáhavé školení že mě učinilo agresivního a nesympatického naivku… Stal se ze
mne výrostek nestálých nálad – příliš sebevědomý jako laciný Viktor Kožený,
když jsem si uvědomil své schopnosti, nebo velice skleslý, když jsem si vzal
k srdci kritiku nebo když jsem uvažoval o tom, jak dlouhá a nejistá bude
cesta k dokonalosti, k níž jsem byl svou výchovou odsouzen…“
Pro Američana počátku století je svět Evropa. Roku 1913 tedy Norbert
přijíždí do anglického Cambridge. Tam si ho bere pod ochranná křídla Bertrand
Russell, „který tehdy stejně jako dnes (myšleno kolem roku 1954) vypadal jako
potrhlý švec z Alenky v říši divů a který vedl překrásné a dokonalé
rozpravy, hlavně o Einsteinově teorii relativity…“ Russell Wienera přesvědčí,
že i když chce pracovat jen ve filozofii matematiky, musí vědět víc i o
matematice samotné. Norbertův vědecký zájem dostane směr a cíl.
První krůčky mladého talentu ve speciální matematice vede Godfrey H.
Hardy, později „snad nejvýznamnější osobnost své matematické generace
v Anglii… Byl laskavý a ochotný pomáhat, ale uzavřený a zoufale se bál
žen; tak se mi vryl do paměti.“
Na své další štaci, v Göttingenu, se Norbert odevzdává do péče
největšího (snad kromě Felixe Kleina) německého génia doby v oboru
matematiky – Davida Hilberta. „Hilbert se postupně zabýval téměř všemi
nesnadnými problémy skoro všech oborů moderní matematiky a vždy trefil hřebík
na hlavičku… Byl pro mne vzorem matematika, jakým jsem se chtěl stát, protože
kombinoval ohromnou schopnost abstraktního myšlení se smyslem pro zcela
přízemní fyzikální realitu.“
Domů se Wiener vrací na začátku války. Narukovat se mu nepodaří (oči na
hovno), dělá tedy všechno možné, co alespoň trochu souvisí s matematikou:
studuje, přednáší, rediguje Americkou encyklopedii, počítá pro armádu
dělostřelecké tabulky, píše do novin. Ve druhé polovině roku 1919 se mu konečně
podaří získat místo asistenta na katedře matematiky Massachusettského
technologického institutu (MIT) v americkém Cambridge u Bostonu (a řekněme
hned, že tam vydrží do konce života). Učí dvacet hodin týdně, přitom sám pilně
studuje (i to nejzázračnější dítě, chce-li ve vědě něco dokázat, musí
prostudovat své metrické centy literatury!), neopomíjí ani samostatnou
výzkumnou práci. To poslední ovšem ne zcela bez problémů: „Podle ředitelství
MIT bylo vyučování obvyklým způsobem jediným úkolem matematických kateder,“
proti čemuž se snažilo bojovat těch „několik oddaných duší doufajících, že
jednoho dne bude MIT velkým a tvořivým střediskem americké matematiky
srovnatelným s takovým Harvardem či Princetonem…“
MIT skýtá pětadvacetiletému vědci materiální a společenské zázemí. Zde se
také brzy začíná vyhraňovat Wienerův zájem o fyzikální stránku matematiky.
První práce o Brownově pohybu sice zatím nenacházejí u kolegů kdovíjak nadšenou
odezvu; důležitější však je odezva v autorovi samém: „Nové myšlenky se mi
začaly dosti rychle organizovat do samostatného předmětu s vlastním řádem
a pořádkem…“ Tímto okamžikem nastává ona obdivuhodná, pro objevování typická
doba latence. Stručně shrnuto: vědec dál maká na výsledcích; publikuje práce
zprvu zdánlivě nesouvisející s jeho fixní ideou, později se k ní však
pomalu přibližující, ale stále ještě váhající říci to konečné… Toto vnitřní
zrání bude Wienerovi trvat čtvrt století…
Po zakotvení v MIT i v životě začíná Wiener uvažovat o založení
rodiny. Předmětem jeho zájmu se stává Margaret Engemannová, Němka žijící
v USA, učitelka jazyků. 26. března 1926 několikaletá známost, již
nejvýrazněji postrčilo vpřed Wienerovo ochoření zánětem plic, vrcholí veselkou
s kyselkou višní cherry matematicky a bez pecky, jen s petardou. Ne,
sňatek z vypočítavého rozumu to rozhodně není s Německou potvůrkou na
počty, i když… letní semestr v Göttingenu, kde má Norbert hostovat, začíná
za několik dní, zatímco školní rok v koleji, kde působí Margaret, končí za
několik měsíců. Výsledkem jsou kratičké a vlivem okolností i nepříliš povedené
líbánky, po nichž následuje tříměsíční odloučení. Počátkem léta připlouvá do
Evropy i Margaret a shledává, že svého muže vlastně ani dopodrobna neznala…
echt genau… Nachází ho notně zdeprimovaného; ze vzmáhajícího se nacismu a
antisemitismu, z osobních útoků (velkou měrou vyvolaných otcovým
protiněmeckým postojem za první světové války), ale třeba i finančními
neshodami s bytnou… „Pro Margaret nebylo zrovna příjemné být náhle
zapletena do problémů neurotického manžela, právě když na tom byl nejhůř. Byl
jsem pro ni záhadou, zvláště také proto, že rodiče mysleli, jak dobře udělají,
když budou mé citové výkyvy přecházet, místo aby Margaret rovnou řekli, jaký
úkol na sebe vlastně vzala, když se za mne provdala.“ Ano, vyrovnaný a
praktický člověk se bez opory životního partnera pravděpodobně obejde, ale kdo
z géniů je vyrovnaný, natož dokonce praktický?! Kromě Ježíše Krista a jeho
kříže. Kdo z nich by dokázal krotit neobyčejno neméně úspěšně i
v případě, kdyby vedle sebe neměl oddaného a schopného prostředníka ve
styku s obyčejnem? Proto, je-li v našem příběhu Norbert Wiener otcem
kybernetiky, je Margaret její kmotrou, joystick, radost pohledět a ohmatatelný
styk.
V roce 1931 odplouvá Wiener se ženou a dcerami Barbarou a Peggy do
Evropy znovu. Má namířeno do Cambridge. (Zde se seznamuje s biologem
Johnem B. S. Haldanem, a to prostřednictvím jedné jeho vědeckofantastické
povídky. Wiener později napíše pod pseudonymem několik detektivek, v roce
1959 mu dokonce vyjde sociálně kritický román POKUŠITEL. Že by Haldanova
inspirace?) Pozvání k přednáškám se jen hrnou. Jedno přichází i z Prahy.
Wiener přijímá a v dopise se připomíná prezidentu Masarykovi, který za svého
pobytu v USA často navštěvoval Lea Wienera. Následuje – kromě několika
přednášek v Praze – i návštěva lánského zámku. „Srdečný vousatý starý
prezident vešel v jezdeckém obleku. Pamatoval se na své návštěvy
v našem domě na Medford Hillside velmi dobře. Varoval mě, že tloustnu, a
že bych měl víc posilovat nejen myšlenky, nýbrž i svalstvo. Že prý bych měl
dobrovolně cválat na koni jako on. Vyjádřil také svoje obavy z nacismu a
řekl, že budoucnost Evropy není právě příliš nadějná…“
Brzy po návratu domů přichází jmenování profesorem MIT a zanedlouho i
členem americké Národní akademie věd. „Budova Akademie věd mi byla symbolem
samolibé přetvářky a vědy oděné v elegantní žaket a proužkované kalhoty.
Po nějakém čase, když jsem se přesvědčil o povaze této vznešené vyleštěné vědy,
jsem se z jejích funkcí vytočil.“ Mnohem více než pocty a čestné vědecké
hodnosti ovlivnily Wienerův odborný vývoj kontakty s matematickými obory.
Již v počátcích na MIT spolupracoval s katedrou elektrotechniky, pro
kterou vypracoval teorii harmonické analýzy nepravidelně střídavých proudů.
Zejména neurofyziologii. Roku 1933 se totiž seznamuje s mexickým
fyziologem Arturem S. Rosenbluethem. Jde o rozhodující setkání. „V té době už
se Arturův úděl jasně rýsoval: měl pokračovat v tradici vysoké vědecké
úrovně Cannonovy (Walter B. Cannon byl v té době přední světový fyziolog,
žádný zdegenerovaný ouřednicky diletantský zbloudilý ostudný protekční šolich
hořký kalich) bez ohledu na to, kam ho osud na Harvardské univerzitě postaví.“
Wiener s Rosenbluethem si rozuměli tak, že prosadili americko–mexickou
spolupráci ve využití matematiky, zvláště sdělovací teorie, ve fyziologii. (Za
devět let Wiener uveřejní první studii o podobnosti v činnosti počítacích
strojů na nervové soustavy.)
Vědecké soustředění však stále více narušují obavy z budoucnosti.
Snad by mohl během případné války pracovat v oboru počítačů… Ale jakých? Analogové
stroje jsou konstrukčně jednodušší, ale pro svou pomalost se příliš nehodí
k provádění obsáhlejších výpočtů. U strojů číslicových je brzdou jejich
mechanická podstata. Ozubená kolečka mají setrvačnost a tření, které
znesnadňují rychlou akci. Proto by bylo vhodnější nahradit mechanickou volbu u
již existujících číslicových strojů volbou elektronickou. To by přineslo dvě
výhody: proud elektronů má ve srovnání se systémem mechanických součástek
mnohem menší setrvačnost a navíc lze vhodným zesílením nahradit ztráty
elektrickým odporem, který zde odpovídá tření v systému mechanickém.
Dobré, rychlé počítače také budou elektronické a číslicové. Vyjadřování
desítkové soustavy elektronickými způsoby je však nepraktické. Budoucnost by
tedy měla patřit elektronickým strojům číslicovým, založeným na dvojkové
soustavě. Zapnuto–vypnuto, díra v určitém místě štítku nebo ne… Ostatně
děrné štítky… Může mechanické děrování stačit počítači s předpokládanými
milióny operacemi za sekundu? A i kdyby ano, co s takovým množstvím
materiálu? „To mě logicky přivedlo na myšlenku pásku s magnetickým
záznamem…“ Tyto Wienerovy myšlenky (uznejte sami, mohly by napadnout „čistokrevného“
matematika?) však kolegy z oboru nezajímají a technikům se zdají příliš
fantastické, než aby mohly přinést užitek už během války. Autor si je tedy
ukládá do paměti a začíná pracovat na novém protiletadlovém zaměřovacím
přístroji, jehož podstatnou částí je prediktor příštího pohybu letadla.
Součástí činnosti tohoto zařízení má být zhodnocení reakcí letce a tím vlastně
jakési svázání průměrného kostlivce s mozkem a image člověka se strojem.
Wiener píše příručku o časových řadách a extra– a interpolaci, která našla
velkou oblibu mezi protiletadlovci a spojaři, především ho však přivedla od
statistického pojímání zaměřovacích metod ke statistickému pojetí ve sdělovací
technice obecně. A nakonec i v některých takzvaných poloexaktních vědách (ekonomika,
meteorologie). Počítač lze pokládat za jistou formu sdělovacího strejdy
přístroje, v němž jde o přenos informací. Hlavní rysy počítačů se pak
podobají rysům mozku a nervového systému. Paralelou stavů „ano“ a „ne“ třeba u
relé je skutečnost, že nervové vlákno může být pouze ve dvou základních
stavech, „zpráva se přenáší“ a „zpráva se nepřenáší“. Nervová vlákna však
nejsou jen izolovaná spínací zařízení, ale vedou do dalších spínacích zařízení.
Také podobnost ve funkci zpětné vazby je značná…
Tuto vizi nervové soustavy jako obdoby počítače si Wiener nenechává pro
sebe (i když po jistém váhání; děsí ho upřímně vize sociálních důsledků
automatizace v nešetrném plýtvajícím nehumánním poděsu kapitalismu).
Organizuje skupinu neurologů a sdělovacích i výpočetních techniků. Na jejich
diskuzích dochází k průniku starých a ke vzniku nových termínů. Základní
jednotka informace, tedy ano–ne, dostává jméno – bit.
Při návštěvě Evropy v roce 1946 je Wiener jistým pařížským
vydavatelem (jedním ze zakladatelů matematické družiny Bourbaki) vyzván, aby
své „myšlenky o sdělování, automatizované továrně a nervovém systému“ vtělil do
malé příručky. „Smlouvu jsme uzavřeli nad hrnkem kakaa v sousední
cukrárně.“ Vydavatel jistě neměl tušení, že jedním z důvodů jeho úspěchu
je Wienerovo vyčerpané konto…
Kniha s úplným názvem Kybernetika neboli řízení a sdělování u
živočichů a strojů vychází na světlo Boží v roce 1948 jako bohužel nemrcouch
intrikán všech intrikujících podrazáků Klement Gottwald nechvalně proslulý vrahoun
všech odstrašujících vrahounů a tento letopočet je také všeobecně považován za
rok ustavení kybernetiky jako samostatného vědního oboru. (Na tomto místě si
připomeňme v Rusku působícího českého technika Jaroslava Hrdinu. Ten ve
svých pracích z mechaniky živých organismů dospěl k řadě výsledků a
závěrů, z nichž – podle vlastního sebejistého prohlášení – Wiener čerpal
námět.)
Jak knihu přijala veřejnost? Zdá se, že byla dobou připravena až příliš.
Žádná nemožnost, naopak; jako by k nim mělo dojít už zítra, vyrojila se
spousta představ dodnes technicky (a mnohdy i principiálně) fantastických.
Například již v roce vydání „Kybernetiky“ napsal v pařížském deníku
Le Monde jistý dominikánský mnich recenzi obsahující ideu jakéhosi „vládního
stroje“, jenž by se jednou mohl zmocnit i celosvětové nadvlády. „Ve srovnání
s ním by byl Hobbesův Leviatan pouhou neškodnou hříčkou hříchu…“
A Wiener? „Vládní stroj nemůže projevovat ani tisícinu účelného a
nezávislého myšlení charakteristického pro člověka… Nebezpečí je v něčem
docela jiném: takových strojů, třebaže jsou samy bezmocné, mohou lidé nebo
skupiny lidí použít ke zvětšování své nadvlády nad ostatními lidmi…“
Po vydání Kybernetiky Wienerovo jméno obletělo svět. A znovu po vydání
díla Kybernetika a společnost (1950). V téže době se však u něho začíná
projevovat šedý zákal. Následuje operace. „Pracuji teď většinou na tabuli, ne
na papíře; tím si ušetřím nepříjemné přechody od koukání zblízka ke koukání na
dálku a naopak, což mohu dělat jedině s bifokálními nebo bifokálními brýlemi.
Navíc jsem byl nucen nahradit psaní rukou nebo na stroji za sekretářky.“
Nové vědy se pomalu začínají ujímat jiní. Wiener je však pečlivý otec;
pokud mu to zdravotní stav dovoluje, přednáší, radí, píše, cestuje…
V březnu 1964 během pobytu ve Stockholmu naposledy nabírá dech do
vědeckých plic… Pohřbí ho v East Sandwich (USA, stát New Hampshire),
v kraji, který byl celou druhou polovinu života jeho poklidnějším domovem.
NENEH CHERRY – MANCHILD (Človíčku) 1989
O.K.
teďka se postarej
je pozdě
holka, ta, kterou máš rád, je na jiném místě s hrdinou, máš sen
že se můžeš lepšit
pokládej si otázku, jestli můžeš zvítězit právě teď, človíčku?
Je to kocovina, bolest z chlastu nebo zapšklost neděle, co cítíš?
auto se už asi nerozjede, když je na vše pozdě
holka, ta, kterou máš rád, má rande a hrdina je s ní
ve snu, co se ti zdál, sis připadal sám jako hrdina
lepši se a pokládej si otázku
lepši se a pokládej si otázku
človíčku, zvítězíš pro tento okamžik
človíčku, podívej se, v jakém jsi stavu!
Mohl bys jít tajně a prodávat svou zbrusu novou lásku?
udělal bys to?
buď jiným v noci a možná někdo další tě bude milovat
prodáváš svou duši za unylý song
jako ten, co slyšíš v rádiu
lepši se, pokládej si otázku
lepši se a pokládej si otázku
človíčku, zvítězíš teď
človíčku, podívej se, v jakém jsi stavu!
človíčku, je ti z výsledku do pláče
Od pondělí až do pátku pracuješ na autu pro jiné lidi
nebo jsi v továrně? Je mi jedno, kde jsi
jen se vylepši a dávej si otázku, je tohle komunikace
zvýrazňuj pozitivní, abys vyjádřil ilustrace
chápej
človíčku
nejsi nic
já si zapnu mikrofon
mám v hrsti komunikaci, když to vypaluju z hrdla
až po okamžik, kdy potřebuju vzduch, který nadechuju
do diváků, co čekají a trvale dostávají
prozatím jen jakýsi další mizerný verš
já vždycky říkám
že vím, kolik je hodin a která uhodila
a korunu budu nosit, hrát si skrze reprobedny
moje diagnóza je nahlas
protože věřím na zázraky a slova jako obzvlášť těžký kalibr
dostatek RESPEKTU a měj se rád
nevyjadřuj navenek svůj stres
mici mikrofon je tak lehounkej
věř jenom, že všechno, co potřebuješ, je vzduch, který dýcháš!
človíčku, zvítězíš teď
človíčku, podívej se, v jakém jsi stavu!
človíčku, jablíčko dobré kvality je lákadlo pro tvé oči
Jednou zahořklý, podruhé plachý
proč mě zase neukousneš
tak to vezmi správně a jdi a pověz kamarádovi
jste připraveni na slova?
Zapínám mikrofon
účinek projevu, aby tě dostal a tak
styl, co dráždí na parketu, zvyšuje se vaše tělesná teplota
teď
a tohle si žádá sílu v zesilovači
víš, moje diagnóza je nahlas
protože věřím na zázraky a slova jako obzvlášť těžký kalibr!
7) OKUPACE
POLSKA
Německo a Židé
O pouhé půlstoletí později se nám jen těžko chce uvěřit, k jakým
hrůzám docházelo v národě považovaném za civilizovaný. Od počátku 19. století
udávalo Německo v intelektuálních sférách směr celé Evropě: z této
země vzešly nejvýznamnější vědci, skladatelé, spisovatelé a – naneštěstí – také
válečníci. Představitelé Německa vždy snili o tom, že dobudou a podmaní si celý
svět. V roce 1870 vyvolali prusko–francouzskou válku a v roce 1914
dokonce první světovou válku, v níž zahynuly desítky miliónů lidí.
Roku 1939 se německá vojska znovu vydala na pochod Evropou, aby napadala
jednu zemi za druhou a obsazovala je. Tentokrát navíc Německu velel hříšník a
pošetilý blouznivec: Adolf Hitler. Už krátce po nástupu k moci začal
přemýšlet, jak by Německo vyčistil od všech nežádoucích Židů, a tento plán se
neštítil realizovat ve velkém měřítku.
Právě Židy totiž Hitler vinil z hospodářských problémů Německa, a
proto jim zakázal vykonávat některá zaměstnání. Opatření se dotklo v prvé
řadě židovských profesorů, ekonomů a finančníků, lékařů a umělců. Židé navíc
museli na oděvech nosit žlutou Davidovu hvězdu, aby se jí odlišili od
příslušníků árijské rasy.
V Polsku se němečtí okupanti zaměřili nejdříve na intelektuální a
politické představitele. Další na řadě byli katoličtí kněží, na které se
pohlíželo jako na všeobecné autority. Židé byli nejprve shromážděni
v ghettech a odtud později posíláni do koncentračních táborů. V lednu
roku 1942 se představitelé Německa setkali ve Wannsee nedaleko Berlína a
nastínili zde jakýsi der Wahnsinn (záchvat šílenství) „konečné řešení židovské
otázky“: plán na vyvraždění všech Židů v Evropě. Všichni lidé, kterým v žilách
kolovala židovská krev, měli být posláni do koncentračních táborů a zde
usmrceni plynem; většina těchto táborů smrti ležela na území dnešního Polska.
Smrtící injekcí nebo plynem byli zabíjeny i další skupiny „nežádoucích“
obyvatel, jako například Romové, staří lidé, mentálně zaostalí, duševně
narušení a handicapovaní. Do koncentračních táborů byli posíláni také katoličtí
i protestantští duchovní, kteří o těchto zvěrstvech otevřeně mluvili, a tisíce
jich bylo odsouzeno k smrti. Takový osud čekal i pátera Kolbeho.
Pomoc pro přesídlence
Jakmile se páter Kolbe vrátil zpět do Niepokalanowa, ujal se péče o
zástupy polských uprchlíků, které sem přesídlili němečtí okupanti. Klášterní
kuchyně sytila den co den až tři tisíce hladových krků. Domov i obživu ztratili
také mnozí dobrodinci, kteří před válkou podporovali dílo pátera Kolbeho svými
štědrými dary. I o takové se páter Kolbe postaral.
Stávalo se, že některé rodiny žijící v okolí zchudly a nemohly ani
zaplatit pohřeb některého svého člena. Řeholníci jim v takovém případě
vždy věnovali rakev z klášterní dílny. Niepokalanowská nemocnice byla
otevřena 24/7 všem potřebným a bratři zde pečovali o nemocné a zraněné.
Dne 17. září 1939, když celá země zápasila s německou okupační
silou, vpadli do Polska od východu Rusové. I oni, pacholci stejně jako Němci,
zabíjeli i kněze a řeholníky. Od roku 1939 do konce války roku 1945 zařval
v Polsku každý čtvrtý kněz.
Otec Kolbe se vyskytoval všude – řídil bratry v kuchyni, pečoval o
množství budov i majetku a navštěvoval choré, aby se s nimi modlil. Každý
den vstával už brzy ráno, aby odsloužil mši a rozjímal; tyto úkony nikdy
neopomíjel provádět.
Později se do Města Neposkvrněné nastěhovala jednotka německých vojáků.
Otec Kolbe často rozdával zázračné medailky Panny Marie a věnoval je i německým
vojákům. Podobně jako Kristus miloval také on všechny lidi, dobré i zaneřáděné
zlou doktrínou od hlavy až po paty. Dokonce ani nacistické okupanty své země
nikdy neodsuzoval a nekritizoval.
Niepokalanów je v podezření
Po propuštění se páter Kolbe rozhodl znovu pustit do vydávání Rytíře Neposkvrněné, napsal proto úřadům
ve Varšavě, aby si od nich vyžádal povolení. Jednoho dne přijel do
Niepokalanowa vyšetřovat člen Gestapa. Svým nadřízeným pak zbaběle nahlásil
zradu, že klášter je semeništěm intrik, a navrhl dokonce, aby byl úplně
uzavřen.
Když se páter Kolbe dozvěděl, že se nad stovkami řeholníků a přesídlenců,
kteří jsou na klášteře závislí, vznáší taková odpudivá hrozba, vydal se ihned
vlakem do Varšavy. Na Gestapu se báli, že by páter Kolbe se svým uměním táhnout
za sebou zástupy mohl založit nějaké ilegální hnutí, a podezírali ho, že by
prostřednictvím svého časopisu podněcoval odbojáře, proto varšavské úřady
páteru Kolbemu povolení k vydávání časopisu nevydaly.
Do Niepokalanowa pak přicházeli každý den němečtí špehové a pídili se po
čemkoliv, co by mohli použít proti řeholníkům. Pokoušeli se také vypátrat
někoho, kdo by pátera Kolbeho ze zášti udal – nespokojeného bratra nebo
přesídlence, který by se chtěl zalíbit těm pustošivým Němcům. Sám otec Kolbe
pravděpodobně tušil, co se chystá, a prosil bratry, aby se za jeho zrádce
modlili.
Mezitím pokračoval v plnění svých nesčetných povinností jako
kvardián, správce tří stovek životů a duší těch, kdo s ním žili
v klášteře. Pečoval také o několik mladých mužů, kteří se připravovali na
kněžství. Rusové uzavřeli seminář ve Lvově, protože sovětská ateistická
krutovláda neměla ve výchově nových kněží nejmenší zájem. Podobně nacisté
zavřeli františkánský seminář v Krakově.
Otec Kolbe se věnoval seminaristům žijícím v Niepokalanowě a
společně s dalšími minoritskými kněžími je ve svém „podzemním“ semináři
dále vzdělával. I tato činnost byla nacistům trnem v oku.
V jednom kole, ale vždy s úsměvem
Navzdory veškeré práci i nebezpečím, jež se nad ním vznášela, si páter
Kolbe dokázal udržet blažený a šťastný výraz. Vyprávěl studentům o letech
strávených v Japonsku. Když splnil všechny denní povinnosti, uchýlil se do
své kanceláře a věnoval se korespondenci, naslouchal řeholníkům, kteří se mu
svěřovali se svými problémy a kladli nejrůznější otázky, a také zvedal neustále
vyzvánějící telefon. V jakékoliv situaci dokázal navenek zachovat klid a
sebeovládání.
Jeho řídnoucí vlasy začaly už touto dobou pomalu šedivět. Od chvíle, kdy
přestal živořit na minimálních přídělech jídla v německém vězení, také
trošku přibral. Všechno se vyvíjelo správným směrem a pátera Kolbeho napadlo,
že nastal čas na nový pokus. Rozjel se proto znovu do Varšavy požádat německé
okupační síly o povolení, aby mohl vydávat Rytíře
Neposkvrněné.
Poslední číslo
O něco později mu z okresního velitelství přišel dopis
s povolením k vydání jednoho čísla Rytíře. To bylo vyrobeno na typografickém stroji, který opravil
nejlepší mechanik z kláštera. Číslo neslo označení prosinec / leden a
z tiskařského lisu vyjelo 8. prosince 1940 – o svátku Neposkvrněného
početí Panny Marie tak znovu došlo k úžasnému zázraku. Otec Kolbe do
časopisu napsal svůj poslední publikovaný příspěvek, z něhož vyniká
zvláště jedna věta, zastřená kritika nacisty páchaného zla. „Nikdo nemůže
změnit pravdu,“ stojí v příspěvku, „můžeme ji jedině hledat, nalézt a
uznat, abychom si podle ní zařídili svůj život.“
Řeholníci udělali všechno pro to, aby se toto první okupační číslo
dostalo ke všem předplatitelům. Většina výtisků byla odeslána poštou, některé
rozvezeny přímo. Z nového výtisku časopisu byl každý nadšený. Zanedlouho
podal páter Kolbe žádost, aby mohl vydat další číslo. Namísto očekávaného
povolení se však dozvěděl, že obávané Gestapo má v plánu jej zatknout.
Nacisté se zaměřují na polské kněze
Němečtí okupanti pokročili ve svém plánu na vyhlazení všech Poláků. Na
potkání začali střílet kněze, mnichy i laické řeholní bratry. Když polští
biskupové žádali o vysvětlení tohoto masakru, dozvěděli se: „Církev a národ
tvoří v Polsku jednotu. Když se zbavíme všech kněží, snadněji se nám
podaří národ ovládnout.“
Další kněží se začali ztrácet, když nacisté zahájili pronásledování
bývalých členů řeholí. Příslušníci Gestapa přijeli také do Niepokalanowa a
nařídili páteru Kolbemu, aby jim předal seznam bývalých řeholníků. On ovšem
dobře věděl, co zatčené čeká. Také si uvědomil, že potom si nacisté přijdou pro
něj.
Do kláštera, který páter Kolbe vedl, patřily stovky řeholníků a všichni o
svého představeného začali mít strach. Prosili ho: „Otče, buďte na sebe
opatrný. Co s námi bude, když vás odvedou?“ Otec Kolbe jim odpověděl:
„Nestane se nic, dojde jen k výměně stráže a moje místo zaujme jiný.“ To,
čeho se všichni báli, přišlo už záhy.
Zrádce na scéně
V prosinci objevil jeden laický bratr, Gorgonius Rembisz, způsob,
jak v klášterní dílně vyrobit falešné německé mince. Když se o tomto
nezákonném jednání, které mohlo ohrozit bezpečnost všech řeholníků, dozvěděl
páter Kolbe, dotyčného z kláštera vykázal.
Gorgonius se vrátil domů a tam ho později našlo i Gestapo. Odvedli ho a
s pomocí tlumočníka začali vyslýchat. Nacisté se z něj snažili
vymlátit výpověď, že autorem článků odsuzujících německou Třetí říši je páter
Kolbe. Bez ustání na něj naléhali: „Copak tvůj představený nevydával deník? A
nevycházelo v něm mnoho politických článků?“ Gorgonius na to namítal, že
tuto práci vykonávali laičtí bratři a páter Kolbe psal jen náboženské články do
Rytíře Neposkvrněné.
Vyšetřovatelé nakonec před polského řeholníka položili německy psaný
dokument a vyzvali ho, aby ho podepsal. Ačkoliv z něj Gorgonius nerozuměl
ani slovu, na určené místo připojil svůj podpis. Osud pátera Kolbeho byl
zpečetěn.
Znovu za mřížemi
Ráno 17. února 1941 náhle zazvonil telefon. Volal vrátný, aby páteru
Kolbemu oznámil, že do Niepokalanowa přijelo Gestapo. Při čekání na jejich
příchod si páter Kolbe v kanceláři klekl a odříkal několik Zdrávasů.
V neděli před svým zatčením mluvil otec Maxmilián v kázání o
pokoře. Závěrem poznamenal: „Největší Boží milostí a zároveň největším štěstím
pro člověka je možnost dosvědčit své ideály vlastní krví.“ Svatý kněz nějakým
způsobem předvídal, co ho zakrátko čeká; na tuto chvíli byl připraven už od
dětství.
Telefon se ozval znovu a řeholník ho zvedl, aby se dozvěděl, že Němci
jsou už u dveří kláštera. „Už!“ vydechl páter Kolbě a jedině v tomto
okamžiku dal najevo pohnutí. Pak se vzchopil a klidně vyšel ven. Pět
příslušníků Gestapa přivítal slovy: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“
Velitel skupiny se ho zeptal: „Jste Kolbe?“
„Ano, jsem,“ odpověděl.
Podruhé uslyšel strašlivá slova: „Jste zatčen.“ Velitel pak přečetl
obvinění dalších čtyř kněží a dal pro ně poslat. Všichni potom společně odjeli
v obávaných černých autech. Zdrcení řeholníci a seminaristé přihlíželi
zpoza oken tomu, jak jsou muži, kteří je učili a inspirovali, odváženi pryč,
s největší pravděpodobností na smrt.
Otec Kolbe už dávno věděl, co se děje v nacistických koncentračních
táborech, slyšel o tom během svého pobytu v Amtitz. Neslavně proslulý byl
v tomto ohledu zejména koncentrační tábor v Osvětimi na jihu Polska.
Otec Kolbe též vídával dobytčí vozy, které v noci projížděly po nedalekých
kolejích. Každý věděl, že jsou přeplněné polskými odbojáři a nežádoucími lidmi.
Bude to i jeho osud? Nebo je pro něj připravena ještě horší varianta umírání?
|
