Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 18.8.
Helena
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Je březen měsíc knihy, je třetí pátek v měsíci, ještě 3 pátky s tím dnešním zažijeme za březen
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 16.3. (07:16:57)

PROFÍK ELVIS ELFÍK AARON PRESLEY


    8.1.1935  TUPELO, MISSISSIPPI, USA          ۞      16.8.1977   MEMPHIS, TENNESSEE, USA

 

 

Jestliže má rokenrol, ona živná černozem a nevyčerpatelná studnice současné populární hudby nějaké interpretační synonymum, pak se jím stal právě geniální ranhojič s nebalamutícím arsenálem po ruce i po vokále i po receptuře všech prima nápadů: lepší než pan Tau i Don bez kýchotu dohromady, jeden odvážný s kuráží pro dámy tabu poráží, Elvis (jako Elf nositel půvabných neotřelých vědomostí) Presley. Zpěvák, skladatel a kytarista, který dokázal dokonale rozbořit do té doby existující interpretačně–hudební ideál udávaný salónním swingem a přeslazenými kávovými upraženými melodiemi; Presley dokázal jako první nejsugestivněji skloubit bělošskou hudbu country s prvky černé muziky „rhythm & blues“ v nový žánr, který dee jay Alan Freed pojmenoval jako rokenrol.

 

Elvis Presley pocházel z typické rodiny amerického jihu (byl do dvojčat počat, ale jeho bratrská spermie Jessee Garon bohužel jako baron číslo dvě nepřežila samotný porod), proto se do prvního kontaktu s hudbou dostal v hluboko předškolním věku. Ještě než byl počat, tak na prvního apríla 1934 slavil první pětiletku v Brně Milan Kundera, ještě se snesitelnou lehkostí bytí za teprve 84 letého TGM. Toho dne o kus dál od Brna Vernon Elvis Presley, který se narodil jako beranidlo 10. apríla 1916, nemusel na prvního jarního apríla dlouze přesvědčovat o údržbě Gladys Love Presley (také narozenou na 25. apríla 1912), že bude k užitku vlítnout do úletů a laškování jak thunder, když oblaží tundru na čundru on, jako když strojvůdce na zkušenou promaže zachovalou lokomotivu, zavítal tedy ke své mašince jeden strojvedoucí a Elvis a bráška byli zdárně 5 let po Milanovi Kunderovi zasazeni do děje v bříšku. Zpíval s rodiči na nejrůznějších venkovských slavnostech a v kostelním sboru, ve škole už zpěv převládl nad všemi dalšími zájmy a zálibami. „Hrával jsem na kytárku prostě jen podle gramce a rádia, a tak jsem se postupně zdokonaloval v akordech. Naprosto sám, jenom podle sluchu a intuice. Měl jsem rád opravdové jižanské blues z delty Mississippi, především Big Billa Broonzyho a Big Boye Crudupa, i když mě táta s mamkou často plísnili, co že to poslouchám za ohavné věci. To jsme už bydleli v Memphisu, kde běloši tuhle muziku nenazvali jinak než hříšná. Ale mně to bylo jedno – bylo v ní něco, co mě jiskrně magicky přitahovalo, pulsoval v ní život, jaký jsem v tehdy převládající populární hudbě neslyšel,“ řekl o tom s mnohaletým odstupem.

 

Ve třinácti letech se Presley přestěhoval s rodiči do Memphisu, na škole L. C. Humes High zpíval často v různých žákovských programech, na místních bezva tancovačkách, odvázaný i v gospel sboru v kostele. Po ukončení školní docházky (můj táta měl pouze 4 roky, takže 1953) začal pracovat jako řidič náklaďáku hovaďák za volantem hovaďáků u firmy Electric Crown Company za pětatřicet babek týdně, po večerech hrál na kytaru a zpíval s místními skupinami. V polovině třiapadesátého roku se rozhodl, že v místním gramofonovém studiu Sama Phillipse luxusně spontánně natočí zvukový dárek mamince – skladbu My Happiness. Snímek ho tehdy vyšel na čtyři dolary, ale podstatné bylo, že jeho interpretace upoutala majitele firmy, u které své první snímky natočili interpreti jako Johny Cash, Carl Perkins nebo Jerry Lee Lewis. Zhruba o rok později, v červenci 1954, pozval majitel firmy pana Presleye do studia, aby s jeho muzikanty natočil „něco na zkoušku“.

 

Hudebníci právě odpočívali po předchozím natáčení a mladíka s kytarou si skoro ani nevšímali… „Presley zvedl kytaru, začal s ní poskakovat jako černoušek nad čokoládou a zpívat popěvek, který už před časem uvedl o třicet let starší afroamerický interpret Big Boy Crudup. Jmenoval se ten popěvek That´s All Right, Mama. Kytarista Scotty Moore a kontrabasista Bill Black se z legrace připojili, když viděli, jak to toho bezejmenného klučinu vyloženě baví. Z otevřených dveří režie vyběhl Sam Phillips a volal: „Proboha, co to tady vyvádíte?“ – „My vlastně ani sami dost dobře nevíme,“ odpověděli po pravdě muzikanti. – „Tak to honem zjistěte a hned to nahrajeme. Zní to senzačně!“ vykřikl po strhující generálce Phillips.

 

Dva muzikanti a Presley s kytarou na krku se dali do práce, a když Scotty Moore s Billem Blackem poslouchali započatý snímek, bylo na nich znát notné rozpaky. „Panebože, až tohle lidi uslyší, vyženou nás z města,“ nechal se slyšet Moore.

 

A nebyl daleko od pravdy. Do té doby nebylo v kraji zvykem, aby bílý interpret zpíval tak exaltovaně a vypjatě, jako tomu bylo u afroamerických rhytm and bluesových es v rukávě, zpěváků v obalovaných melodiích. Deska se sice nedostala do americké Top 20, ale zapsala nového snílka s vokálem do povědomí posluchačů… Jeho vrstevníky ohromila svou nakažlivou spontaneitou a nevázaností, generaci rodičů a ochránce veřejného pořádku přiváděla k šílenství. Strážci „bílé morálky“ amerického Jihu nemohli Presleyovi přijít na jméno – odpor budil nejen jeho nespoutaný pěvecký projev, ale rovněž jeho vystupování na pódiu, kdy předváděnou muzikou žilo doslova celé jeho tělo, každičký centimetr ve tváři, každičký hormon ve scénáři (při Presleyovo televizním vystoupení v programu Eda Sullivana zabírali kameramani na pokyn režiséra pouze horní polovinu zpěvákovy vizáže, aby národ neutrpěl prý erotickým vlněním v bocích).

 

Přes důležité angažmá v country programu Louisiana Hayride se Presley dostal ke svému prvnímu koncertnímu turné po jižních státech USA – to už pod vedením „plukovníka“ Toma Parkera, který se stal zpěvákovým doživotním manažerem a udělal dobře. Ještě v pětapadesátém roce nahrával Elvis pro firmu Sun (mimo jiné Baby Let´s Play House a Mystery Train) a vystupoval na výročním setkání diskžokejů hudby country and western v Nashville – jako nejvýraznější nový talent roku. Tam si zpěváka, který se na hony lišil od všeho, co přehlídka nabízela, všiml „důležitý pracovník lovec talentů“: Steve Sholes, jehož rolí bylo vyhledávat nové hlasy pro mamutí koncern mezi gramofonovými firmami RCA Victor. Nabídl Samu Phillipsovi v té době závratnou sumičku pětatřiceti tisíc dolarů za odkoupení Presleyova nahrávacího kontraktu. Za rok už Phillips věděl, jakou udělal volovinu, když na tohle přistoupil…

 

10. února 1956 uvedla firma RCA na trh novou Presleyovu nahrávku Heartbreak Hotel a pro interpreta to znamenalo doslova raketový start k metám nejvyšším (deska se prodala v astronomickém nákladu sedmi miliónů exemplářů). Zpěvákův zajíkavý, nezvykle a přitažlivě zabarvený hlas, dráždivý a nezaměnitelný styl projevu si okamžitě našel cestu do rozhlasových a televizních programů (vedle show Eda Sullivana jmenujme alespoň pořady Jackie Gleason Show, Steve Allen Show a Milton Berle Show) a v tomtéž roce podepsal Presley sedmiletý kontakt s hollywoodským filmovým producentem Hallem Wallisem na jeden celovečerní film ročně.

 

Neflákat se, omladino, kolotoč popularity se roztočil na snesitelně lehké kulantní koule. S Presleyovou závratnou kariérou a nesmírnou popularitou by se nemohl měřit ani jakýkoliv James Bond 007 nebo zeměměřič Vlasta Třešňák se sakurou zjara, vítězstvími v nejrůznějších anketách nejen ve Spojených státech, ale i v Evropě, s jeho suverénním vystupováním na koncertním pódiu ostře kontrastovala jeho uzavřená až bojácná povaha a nesmělé chování mimo jeviště. Neměl rád večírky, oslavy, necítil se dobře jako Milan Kundera ve velké společnosti (Já, truchlivý 33% Bůžek jako Beran nosím růžek). Snad proto se hned od počátku své umělecké dráhy obklopil několik přáteli z dob dospívání, s nimiž trávil většinu volného času – byl velkým filmovým fanouškem a sledování příběhů hrdinů stříbrného plátna bylo vedle muziky jeho nejmilejším koníčkem.

 

V osmapadesátém roce před 60 lety rukoval Presley na vojnu, kterou si odsloužil v jedné z amerických posádek v západním Německu (tady se seznámil s mladičkou dcerou jednoho z důstojníků Priscillou Beaulieu, kterou si o deset let později vzal za manželku). I při absenci na hudební scéně se jenom v roce 1958 prodalo ve Spojených státech deset miliónů gramodesek s jeho nahrávkami… Je paradoxní, že navzdory enormní popularitě v Evropě, na starém kontinentu nikdy koncertně nevystoupil. „Jako by se bál toho, že má o něm evropské publikum zkreslenou představu, kterou by svým živým vystoupením nemohl naplnit,“ prohlásil po Presleyově předčasné smrti jeden ze členů jeho osobní stráže Sonny West. „Neměl rád kroky do neznáma a prakticky každý koncert byl pro něj traumatem, zkouškou ohněm… Byl před vystoupením tak vyklepaný, jako by na pódiu nikdy nestál. Ve své podstatě se bál lidí a měl paniku z davu. Po prvních tónech písně, když zjistil, že ho hlas stále solidně poslouchá, a že na něho nedá publikum dopustit, získal takovou sebedůvěru, že byl na jevišti opravdový král. Tenhle pocit mu ovšem vydržel jenom několik minut po posledním přídavku…“

 

V šedesátém roce se Presley vrátil z vojny a na hudební kolbiště – daleko více se však začal orientovat na film a na práci v nahrávacím studiu. Vůbec, zdálo se, že mu intimita studia, kde byl obklopen pouze svými hudebníky a hrstkou přátel vyhovovala ze všeho nejvíc. První čtyři celovečerní filmy (Love Me Tender, Loving You, Jailhouse Rock a King Creole) jsou nepochybně nejhodnotnějším výsledkem jeho práce před filmovou kamerou, všechny ostatní už těžily výhradně z jeho neuvěřitelné popularity, atraktivních exteriérů (přírodních i dívčích) a s přibývajícími tituly se výrazně zhoršovala i kvalita hudebního materiálu, který v těchto snímcích zazníval.

 

Vůbec, začátkem šedesátých let se Presleyův slovník výrazně proměňoval. Údajně na to měla rozhodující vliv smrt Presleyovy matky, která zpěváka zasáhla na nejcitlivějším místě. Elvisova fixace na matku, s níž si dokonale rozuměl a kterou zahrnoval jako synek správňák nezměrnou láskou a obětavostí, vysvětluje v jeho pozdějším životě mnohé. Někteří z hudebních publicistů a Presleyovo životopisců se dokonce domnívají, že matčina smrt způsobila ve zpěvákově psychice nezahojitelný šrám a otřes, ze kterého se Elvis už nikdy nedokázal vzpamatovat…

 

Z někdejšího „křiklouna“ a nespoutaného rockera se stal úplně jiný zpěvák; rokenrolová čísla vystřídaly v jeho repertoáru melodické balady a písně ve standardním zábalu mainstreamu a odklon od klasického rokenrolového modelu byl patrný i tomu, kdo se o dění ve světě populární hudby nijak zvlášť nezajímal. Časem přestal Presley úplně veřejně vystupovat, koncentroval se na filmování a nahrávací studio navštěvoval pouze tehdy, když potřeboval nazpívat písničky pro svůj nový film. Když se v sedmašedesátém roce oženil, výrazně omezil i svou práci pro Hollywood, zhruba po roce se mu narodila dcera Lisa Marie…

 

Teprve po jeho smrti se v seriózních pramenech objevily zprávy, jak v té době zpěvák žil. Jakoby ztratil veškerou sebedůvěru a víru ve své umělecké schopnosti. Začal se chovat jako podivín; obával se o svůj život, navštěvoval kursy sebeobrany a karate, trpěl nějakými těmi depkami. Jeden den zahrnoval zaměstnance své vily Graceland pohádkovými dary (na potkání rozdával klíčky od luxusních limuzín), aby druhý den stejně tak na potkání uděloval padáka svým nejbližším kolegům. Přestával si rozumět se členy své tělesné stráže, stále častější byly prudké hádky o nicotnosti, s manželkou i s nejbližšími spolupracovníky… Někdy v té době začal také užívat sedativa a nejrůznější medikamenty, které mu předepisoval jeho osobní lékař; bral je, když nemohl spát, bral je, když byl příliš ospalý, bral je proti nechutenství a také pro povzbuzení chuti k jídlu… Zkrátka, byť pod lékařským dohledem, dokonale si huntoval a nešetřil to hlavní na pořadu dne: zdraví ducha v rokenrolovém těle. Jediné, co ho v té době zajímalo, byla dcera Lisa Marie – jí věnoval každou volnou chvíli, četl jí pohádky na dobrou noc i ke snídani. A když usnula, pronajímal si sám pro sebe luxusní memphisská kina, aby zde sám a v naprosté anonymitě sálu, dlouho po veřejné produkci, vychutnával na velkém plátně novinky americké kinematografie.

 

V době, kdy se užuž zdálo, že někdejší rokenrolový král a bezesporu největší sólová hvězda populární hudby poválečného období navěky zmizel v hudebním zákulisí a bude nadále žít už pouze jako legenda v myslích miliónů svých příznivců na celém světě, ohlásil svůj návrat na koncertní pódium.

 

Byl srpen roku 1969 a jako místo Presleyovo „znovuzrození“ byl zvolen supermoderní Hotel International v Las Vegas. Světoznámé město heren a zábavy bylo dlouhé týdny dopředu polepeno plakáty s nápisem ELVIS PRESLEY – LIVE, nad průčelím hotelu zářil do noci obrovitý neónový poutač se zpěvákovým jménem; ale skeptici do posledního okamžiku nevěřili, že k sérii koncertů dojde. Nicméně vstupenky na týdenní Presleyovo angažmá v Hotelu International zmizely půl hodinky po zahájení předprodeje…

 

Orchestr hraje předehru, přidává se afroamerický vokální soubor Sweet Inspirations a na pódium přichází Elvis Presley jako bourák v blyštivém kostýmu. Ovace neberou konce, diváci vstávají a tleskají. Zpěvák, zprvu trochu nesvůj a viditelně zaskočený všemi těmi ovacemi, děkuje nesmělou úklonou a po dlouhých pěti letech bere do ruky mikrofon, aby zpíval živě. Hlas se mu však ani trochu nezachvěje a všechno jako by tu bylo znovu. Onen hladivý samet, rokenrolový důraz a napětí, dokonalá intonace… Píseň střídá píseň, na řadu se dostávají Presleyova klasická čísla i jeho nejnovější repertoár. Zpěvák je očividně při chuti a rozdává se do posledního kousku, do posledního dechu. Fanynky berou za vděk hedvábnými šátky, které si zpěvák co chvíli sundavá z krku (aby je okamžitě nahradil dalšími, které co nevidět znovu putují do publika), stahují mu z natažených rukou těžké prsteny (také těch je na klavíru pořádná zásoba a nejsou to žádné vetešnické cetky), ale je tu především Presleyův pověstný zpěv, který léty absence na hudební scéně neztratil nic ze své podmanivosti a magické síly = z nesmrtelného glancu navždy nesmrtelného pana člověka.

 

Že to Presley se svým návratem na hudební výsluní myslel naprosto vážně, dokazují také jeho nové gramofonové nahrávky – snímky jako In The Ghetto, Suspicious Minds, My Boy, My Little Friend, I Can´t Help Falling In Love With You, I´m Leavin´

 

V lednu třiasedmdesátého roku uspořádal Presley velkolepý koncert přenášený spojovou družicí prakticky do celého světa – program Aloha from Hawaii Via Satellite viděla v přímém přenosu zhruba miliarda televizních diváků, další milióny Presleyovo příznivců si opatřili záznam alespoň na gramodesce.

 

Během svého života stihl Elfík Elvík Preslík natočit neuvěřitelných devětaosmdesát dlouhohrajících desek, jedenašedesát singlů (osmatřicet z nich se dostalo do americké Top 10), vytvořil hlavní role ve třiatřiceti celovečerních filmech a vystoupil zhruba v pěti stovkách televizních programů. Jeho nahrávky se staly zdaleka nejprodávanějšími v dějinách moderní populární hudby (nikoliv veteše a neoslovující hudební vaty, která se zdá být ve zvyku natáčena v dnešních poměrech, ach jo) a není bez zajímavosti, že Presley byl vůbec prvním interpretem, jehož nahrávka překročila magickou hranici jednoho miliónu výlisků. S více než padesáti Zlatými deskami na svém kontě drží absolutní a prakticky nepřekonatelný rekord.

 

Během svého nedlouhého a neklidného života dokázal, že byl nejen rokenrolovým bavičem číslo jedna (i když s jeho jménem už navždy bude spojována přezdívka Král rokenrolu), ale vlastně interpretem univerzálním, aniž by toto označení mělo pejorativní nádech. Kromě rokenrolu zpíval gospely, blues, rhythm and blues, italské zdvořilé kantilény (mnozí si vzpomenou na jeho osobitou verzi světově proslulé melodie O sole mio pod názvem It´s Now or Never), muzikálové melodie, balady, písničky country and western, vánoční perly, skladby standardního repertoáru = když hudba léčí rány duše, moderní rockové kompozice, časté byly jeho výlety do oblasti tichomořského folklóru.

 

Presleyův přínos hudební scéně tkví především ve tvorbě z padesátých a začátku šedesátých let, kdy je možno hovořit o jeho stylotvorném období, které na dlouhou dobu ovlivnilo mnoho jeho hudebních souputníků i následovníků.

 

Konec Presleyova života i kariéry byl svým způsobem příznačný pro americký sen „o chudém chlapečkovi, který se proslavil a stal se zazobaným oslňujícím frajerem“. Elvis, topící se v bohatství, se v roce 1973 rozvedl, často podléhal depresím, hypochondrii, sedativům, povzbuzujícím medikamentům… Již za svého života se stal legendou, kterou výrazně podporovaly i stovky jeho fan–klubů rozeseté po celé planetě, jeho dům i hrob se po jeho smrti staly doslova poutním místem (v Memphisu se 8. leden slaví jako Den Elvise Presleye, příjezdová cesta ke Gracelandu proměněném ve zpěvákovo nezapomenutelné muzeum, dostala název Elvis Presley Boulevard).

 

Přes všechny Presleyovy záporné lidské i umělecké rysy prověrka časem ukazuje, že Elvis Presley byl nejvýraznějším profíkem klasického rokenrolu padesátých let a nejvýraznější interpretační kartou eso v dějinách poválečné populární hudby, jejíž tvářnost významně a kulantně podstatně poznamenal. K jeho uměleckému odkazu se vehementně hlásila a hlásí celá plejáda jeho bezprostředních i současných následovníků – z těch dnes už legendárních jmenujme alespoň Beatles, kteří se při nejrůznějších příležitostech nechali slyšet, že bez Presleyova vlivu by jejich hudbička vypadala jako houbička bez tak senzačně suprového podhoubí jinak.

 

Elvis Presley svého času vysvětloval svůj převratný interpretační styl a chování na pódiu slovy: „Říkáte, že to, co dělám, je nové a ptáte se, kde jsem k tomu vlastně přišel. Po pravdě odpovídám, já nevím. To, co mám v krku a že mi hlas zní, za to nemohu. To příroda. Té jsem povinen být vždy vděčný. A potom hudební kultuře amerického Jihu, především té afroamerické, protože jsem ty písně slyšel kolem sebe od toho dne, kdy jsem se narodil. A pódium? Buď to ve vás je, a pak je všechno úžasně jednoduché, nebo není, a pak je všechno zbytečné. Pokud rokenrol cítíte až do morku kosti, od palců u nohou až po kořínky vlasů, tak se nemůžete ubránit a muzika s vámi ráda sama začne lomcovat – jako nějaká nadpřirozená bytost, Božské vtělení. A to je můj případ – nemohu proti tomu jakkoliv zasáhnout a ani se o to nesnažím. Mnozí mi radili, abych při zpívání zůstal v klidu, abych se nepohyboval, ale nejde to.“

 

Životní a umělecká dráha magického šoumena Elvise Presleye se nečekaně zadrhla 16. srpna 1977. Mnohé z rozhlasových stanic celého světa ten den zrušily všechny své plánované programy a vysílaly jenom jeho nahrávky. Komerční Radio Luxembourg žijící především z reklamy dokonce vyřadilo z vysílání absolutně veškerou inzerci a uctilo Elvisovu památku prodlouženým mejdanem poskládaným z jeho repertoáru. Populární diskžokej (a zakladatel legendárního labelu DMC, Disco Mix Club UK, Limited) Tony Prince se během relace telefonicky vyptával významných hudebních osobností, jak na ně zpráva o Presleyově úmrtí zapůsobila. Mezi desítkami dalších byl i Paul McCartney, který mu odpověděl: „S Elvisem umřel kousek každého z nás.“

 

Lubomír Dorůžka ve své Panoramě populární hudby 1918–1978 (Mladá fronta, 1981) uzavírá Presleyův medailonek slovy: „…Tíha královského nimbu se ukázala – podobně jako u jiných velkých hvězd – příliš drtivým závažím. Doplácel na to Presleyův osobní život i zdravotní stav, vyvolávala neustálý tísnivý pocit ohrožení a vedla k nucené osamělosti. Při srdečním záchvatu, který ukončil Presleyův život v pouhých dvaačtyřiceti letech, nebyl v celé přepychové vile nablízku nikdo, kdo by umírajícímu králi mohl poskytnout pomoc z nouze.“ Je to smutné, ale přesné a výstižné.

 


Komik a jeho svět – komiks Vhrsti na listopad 2010 

Šel jsem na procházku 

k prameni života 

došel jsem ke svému srdci 

otevřel dveře a vešel jsem dovnitř 

šel jsem kvetoucí loukou 

proti proudu potůčku 

a došel až k jezeru s vodopádem 

svlékl jsem se do naha 

a skočil do krásně ledové vody 

plaval jsem v ní 

kolem vodopádu i v něm 

dělal kotrmelce a jiné blbiny 

pil jsem tu vodu 

a jedl jablko v ní umyté 

měl jsem erekci 

a skrze tu vodu 

spatřil celý vesmír 

a přemýšlel o prázdnotě 

o níž mluví žen-buddhisté 

pak jsem šel zpátky k těm dveřím 

a nedivte se mi 

zavřel jsem je zevnitř 
*



Novinář, kulturní pracovník, básník. Autor textů ke skladbám pro dechové orchestry. 

 

Karel Boušek narozen v Ústí nad Orlicí, v Československu

*17.07.1922 –†14.12.2003 

(šéfredaktor Odeonu 1977–83, řídící edice Plamen 1981–5) prý mezi podřízenými proslul svými verši „chci být služebný jako cihla ve zdi“ a „Co se dá říci o ňadrech, dokuds je nepotěžkal?“

Anotace jeho sbírek jsou taky super: „Malý herbář léčivých slov: V nové sbírce veršů medituje básník o narušování přírodního prostředí, o neduzích a bolestech lidí i současného světa, o životě a smrti, odsuzuje válku a vzdává hold kulturním hodnotám i léčivé moci krásy a poezie.“ – „Rýmované verše pro děti o zemi, ve které žijeme, o květinách, stromech, přírodních jevech, věcech, zvířatech a zejména o lidech a jejich práci i problémech.“ – „Lámání chleba (1973): Nová sbírka veršů básníka střední generace (nar. 1922), který v nich opěvá přírodu rodného kraje, zamýšlí se nad životem, nad bezprávím světa, nad bestialitami v někdejších koncentračních táborech, nad vražděním komunistů v Indonésii. V jiných obrací pozornost k dětství, vzdává hold Čechovovi a medituje o životní moudrosti.“

 

 

BÁSEŇ O BUDOUCNOSTI POEZIE (KAREL BOUŠEK)  

 

Předvídají konec poezie v našem hi–tech přetechnizovaném světě

elektronických počítačů a mezikontinentálních raket

S cestami do vesmíru ke vzdáleným planetám

Jediný jaderný výbuch a po všem je veta

                        Nastane řetězová reakce

I naše Země najde svou černou díru někde převysoko

                        a předaleko mezi hvězdami

Ne jeden Damoklův        Tisíce mečů visí nad námi

Kdo by se tedy měl vážně zajímat o poezii

a jakou budoucnost při této představě má vůbec nesmírná krása?

Ale poezie bohudíky není jenom nesmírná krása

                                   Je z krve a masa

jako živé tkáně člověka              Je vnitřním ohněm v něm

Je zápalkou i slzou pod kterou smutníme – ale nezhořknem

Poezie může potěšit i utěšit       Rozsvítit i zatemnit

                                   vulkanické děje v lidské duši

Však není tak silná aby ji žádný výbuch nepřehlušil

byť jenom na vteřinu zoufalství a strachu

I když má schopnost přemáhat slepotu a machu

ty dcery zvyklosti zahálky a lhostejnosti

Předvídáme–li v našem věku konec bezduché pohodlnosti

a stavíme-li mosty k budoucnosti

v přeměnách vědomí lidí i v jejich citovém ústrojí

                                   které nemá sice digitální rozměr

                                               ale vyzná se ve smyslové mikrotonice –

nedokázali bychom zhola nic bez onoho vše propalujícího světýlka

jemuž se říká poezie a které bliká i plane

dokonce i na té odvrácené straně

prvního blížence Země – tudíž Měsíce zdola i shora

aby bylo vidět až do srdce

toho nejmenšího živáčka v přírodě –

a toho posledního tvora.  

 

Autor básní vyznačujících se zpěvně písňovou formou, lyrik domova, skladatel písňových textů, překladatel.  

 

Narodil se 17. července 1922 v Ústí nad Orlicí, vystudoval obchodku a obchodní akademii v Chocni (1942). Pro nemoc se vyhnul totálnímu bezduchému nasazení do Říše, za války byl zaměstnán v ústeckém špitále. Po válce krátce působil po drátě na pozici rozhlasový redaktor v Pardubicích, od roku 1947 vykonával nejrůznější funkce v hospodářství a v kultuře. 1952–1967 byl členem uměleckého vedení národního podniku Supraphon, střídavě v Gramofonovém klubu, Divadle hudby (ředitel) a jako vedoucí kápo kulturně osvětového odboru. 1967–1969 pracoval v kulturním oddělení nechtějte vědět kde, 1969 v redakci Květů, v roce 1970 byl krátce ředitelem knižního odboru ministerstva kultury ČSR. V letech 1971–1976 byl ředitelem agentury DILIA, pak, do roku 1983, šéfredaktorem nakladatelství Odeon. Zasloužilý umělec.

 

První verše otiskl Karel Boušek roku 1940 ve Studentském časopise, v témže roce vydal prvotinu Probuzené město a o rok později sbírku Prameny žízní, obě s tematikou lásky k rodnému kraji. Poté Boušek téměř tři desítky let nepublikoval knižně (1945 se zúčastnil v regionálním sborníku Jiskření); za svého působení v Supraphonu psal texty a sestavoval poetická pásma pro LP desky, jako ředitel Divadla hudby psal pro jeho potřeby libreta a scénáře, během působení v Dilii vydával tématické literární pořady. K poezii se vrátil teprve v roce 1971 sbírkou Ploty, a v poměrně rychlém sledu následovaly sbírky Ptáci(1972), Lámání chleba (1973), Zvony v lese (1974), Stůl plný světla (1975) poéma Zarostlé polní cesty (1975), Krajina s měsícem (1976), Modrá hodina (1976), Písně a léta (1977), Hlad po životě (1978), Hořký slaný vítr (1979), Básně z lipového dřeva (1980). Pro básně ze 70. let je u Bouška charakteristická stále znovu a znovu vyjadřovaná láska k domovu, rodnému Podorlicku, přičemž se básník vyhýbá idealizaci uváděním zahraničních kontextů: neváhá vyjádřit svůj odpor proti násilím a válkám, nespravedlnosti ve světě, deformovaným mezilidským vztahům. Zdrojem inspirace jsou mu zde zážitky z četných cest, své prvotní reflexe transponuje s výrazovou spontaneitou do obecnější podoby. Typická je taky hudebnost Bouškových veršů, pokračující v hálkovsko–sládkovské a poetistické tradici. Po formální stránce zůstává Karel Boušek věrný vázané formě verše, kterou zvýrazňuje pestrými rytmy a obrazovou zvukomalebností. 

 

V roce 1978 vyšla ještě Bouškova sbírka básní určených dětem, nazvaná O čem si budeme povídat. V 80. letech se pak básník propracovává k systematičtější výpovědi o dnešním světě: tuto cestu zahajují sbírky Malý herbář léčivých slov (1981) a Jízda králů (1982) a zatím završují knihy Co má člověk rád (1984) a Velký Magellanův oblak (1987), v nichž „zarputilý lyrik“ v protikladu ke dřívější spontánní a dychtivé radosti ze života stupňuje elegičnost svých veršů, jež se stávají jakousi básnickou bilancí prožitého života. Básnický triptych Velký Magellanův oblak je dokladem úsilí o epičtější výpověď, nejzávazněji v úvodní poémě Azyl, líčící epizodu ze života Jana Amose Komenského. Kája Boušek je znám také jako překladatel. Zalehnul a už nevstal 14. prosince 2003 na 500. narozeniny (takovéto noblesní kulatiny!) velikého mæstra Michela de Nostradama z Provence.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter