Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 22.5.
Emil
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
něco střízlivého a ne moc jízlivého na svatého Daddy Paddy? Patricka od Irů?
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 17.3. (14:49:53)

BOHOUŠEK ŠTĚCHOVSKÝ ŠTĚKAL SNAD JEN ZCELA VÝJIMEČNĚ    (ZA 120 DNÍ BY SLAVIL 160 LETÉ JUBILEUM)

 

    17.7.1858   RAKOVNÍK          ۞      4.12.1943   BRNO

 

Pan novinář a pan spisovatel. Do novin a časopisů začal přispívat už během svého vysokoškolského studia chemie. V Lidových novinách působil od jejich vzniku v roce 1893, roku 1895 se stal odpovědným redaktorem a v roce 1899 na dlouhých dvacet let šéfredaktorem listu. Napsal velké množství povídek, jež publikoval pouze na stránkách periodického tisku, a několik konvenčních veseloher. Takže proč bychom se netěšili z někoho neméně populárního, než jsou celosvětové oslavy v den Svatého Patricka, už 4 měsíce před jeho výročím?

 

Historii Lidových novin tvořili jak vynikající novináři, přední spisovatelé, výtvarní umělci i vědci, dodnes zapsaní v povědomí široké kulturní veřejnosti, tak dávno zapomenutí dělníci žurnalistické profese, řídící vnitřní chod redakce a zajišťující, aby noviny vyšly pravidelně a pravdivě každý den ve správný čas, se všemi rubrikami a ověřenými informacemi. K těm druhým patřil Bohoušek Štěchovský, v pořadí třetí a nejdelší dobu působící šéfredaktor listu, jenž zanechal marginální stopu i v dějinách české správňácké literatury.

 

Narodil se 17. července 1858 v Rakovníku jako synek zdejšího měšťana, mistra provaznického Františka Štěchovského, a Viktoriny Štěchovské, rozené Krautstenglové, dcery místního řezníka. Pokřtěn byl v rakovnickém chrámu svatého Bartoloměje jmény Bohuslav Jakub. Měl několik sourozenců, z nichž Vladimír se stal sochařem a působil řadu let v Německu. Koncem 60. let 19. století se rodina Štěchovských přestěhovala do Prahy, kde Bohuslav absolvoval reálku a v letech 1879–1882 studoval technickou chemii na české technice. Během svých vysokoškolských studií se angažoval ve studentském literárním a řečnickém spolku Slavia, na jehož půdě opakovaně přednášel, a v téže době začal sporadicky přispívat do novin a časopisů.

 

Jeho profesní kariéra se ovšem měla odvíjet na líše cukrovarnictví. V roce 1883 nastoupil jako technický úředník do cukrovaru v Českém Brodě, v letech 1886–1888 byl adjunktem cukrovaru v Třebověticích u Hořic. V důsledku krize, jež koncem 80. let zasáhla český cukrovarnický průmysl, však ztratil zaměstnání, odešel do Prahy a díky svému literárnímu nadání se uchytil jako novinář. Ke své původní technické profesi se již nikdy nevrátil. V srpnu 1888 se v Českém Brodě oženil s Marií Malinkovou (1866–1924) a v následujících letech se jim narodily tři děti: syn Vladimír (1895) a dcery Marie (1895) a Jarmila (1899), jež se obě později staly učitelkami s dávkou účinného i poučného charisma, jaké předvádí při tréninku latinskoamerických tanců Naděžda Kovandová.

 

Od roku 1888 působil Štěchovský v redakci pražského týdeníku Vyšehrad, spolupracoval s Národními listy i s některými dalšími periodiky. Vedle politických článků psal především fejetony a krátké konvenční povídky, ale také divadelní kritiky: například v letech 1888–1889 uveřejňoval v časopisu Česká Thalie pravidelně referáty o inscenacích letního divadla na Královských Vinohradech. Roku 1892 se stal redaktorem olomouckého listu Pozor a více než rok řídil jeho filiální pobočku v Přerově. Když v prosinci 1893 vznikl sloučením olomouckého Pozoru a brněnských Moravských listů nový deník Lidové noviny, přešel do jeho redakce v Brně, kde pak působil více než čtvrtstoletí. V Brně našel svůj nový domov, natrvalo se tu usadil a posléze sem přestěhoval z Prahy i své rodiče; v roce 1906 získal v moravské metropoli domovské právo.

 

Na stránkách Lidových novin publikoval aktuální politické články a komentáře zaměřené především na dobové státoprávní, národnostní a jazykové problémy v českých zemích a zvláště na Moravě, pravidelně fejetony (od roku 1899 psal téměř každý týden nedělní „besedu“) a referáty, v nichž soustavně sledoval brněnské divadelní pokroky a rezervy. Své články podepisoval většinou šiframi B.Š., –B.–, –š–, št., –št., některé zpravodajské materiály i úvodníky otiskoval bez podpisu jako redakční. Patřil ke spolupracovníkům prvního šéfredaktora Lidových novin Emila Čermáka; po jeho dramatickém odchodu – „zmizení“ z Brna na apríla roku 1895 převzal funkci odpovědného redaktora, zatímco šéfredaktorem se stal básník a spisovatel Rudolf Bort.

 

Šéfredaktorem Lidových novin se stal až roku 1899 a tuto funkci si podržel až do roku 1919 – po dlouhé a nervy drásající (nešetřící) období od závěru 19. století přes soumračné peripetie počátku následujícího věku a léta první světové války až do konce prvního roku poválečného. Zároveň v letech 1897–1905 řídil paralelně vydávaný Týdeník Lidových novin, orientovaný zejména na vesnické čtenáře.

 

Štěchovský byl novinářem zakotveným v tradici české žurnalistiky druhé poloviny 19. století. Pod jeho vedením Lidovky zprvu nijak nevybočovaly z průměru soudobých českých deníků: hájily politickou platformu Moravské strany lidové, vedené jejich vydavatelem dr. Adolfem Stránským, zpravodajsky se podrobněji zaměřovaly na politické, hospodářské a kulturní dění na Moravě, zvláště pak v Brně, po formální stránce se držely „při zemi“ a na rozdíl od jiných českých deníků vycházely až po poledni. V roce 1904 však do redakce přišel z Prahy mladý kůň tahoun Arnošt Heinrich s ambicí vytvořit z provinciálních Lidových novin deník celonárodního významu, a nadto prestižní tiskovou tribunu české inteligence. Šéfredaktor Štěchovský nebyl těmto snahám nakloněn, ale nakonec jim ustoupil a de facto poskytl Heinrichovi, ostatně zaštítěnému majitelem listu Adolfem Stránským, volné pole, zvláště po jeho úspěchu s ranním vydáním deníku, zahájeným v prosinci 1905.

 

Nadále zůstával šéfredaktorem Lidových novin, jež se nikoliv jeho zásluhou, ale s jeho tichým, někdy rezignovaným souhlasem postupně měnily v atraktivní list s pohotovým zpravodajstvím a elitní kulturní stránkou, a stále zde otiskoval svůj pravidelný nedělní fejeton, znějící echem odcházejícího času. Zůstával uznávaným stařešinou postupně se plnokrevně omlazujícího redakčního kolektivu, který si ho vážil i pro jeho pevný charakter a osobní přívětivost a familiárně ho nazýval „pantátou“. Plně ho respektoval i jinak vznětlivý a náladový Heinrich, vtiskující nyní listu jeho tvářnost a od roku 1910 jej ve funkci vedoucího redaktora fakticky řídící.

 

Hutný portrét Štěchovského načrtl ve své memoárové knížce Dnes a zítra. K padesátce Lidových novin z roku 1944 dlouholetý kmenový „lidovkář“, novinář a spisovatel Bedřich Golombek: „Šéfredaktor Štěchovský byl dochvilný, přesný, spolehlivý a naprosto věrný člověk. Často musel zaskakovat za ty lajdáky. Neboť bylo jisto, že vedle této mladé bohémy, vedle těch lidí, kteří pracovali znamenitě – ale jen když se jim chtělo –, museli být lidé, na něž nedopadla tak velká záře zásluh, to jest ti drobní pracovníci, kteří nehonosně a nenápadně skládali každý den sloupce novin, jež se dělají tím obtížněji a trudněji, čím méně je zajímavých událostí, k nimž ovšem bohémové pohotově a rychleji přiskočili. (…) Když jsem vstoupil v říjnu 1919 do Lidových novin, byl jsem již, jako jeden z prvních, přijímán novým šéfredaktorem Heinrichem a šéfredaktorovi Štěchovskému, jenž ještě docházel do redakce, jsem se jenom představil a sdělil mu, že začínám v redakci jako jeden z další generace. Psal tehdy svůj nedělní feuilleton na úzké proužky papíru, jak se psávalo kdysi pro ruční tiskárnu. Měl bystré oči, krátké prošedivělé vlasy vyčesány nahoru, celý byl podsaditý, malé, ale robustní postavy. Ani v nejmenším mně nedal znát, co si myslí o změně v Lidovkách. Také při pozdějších přátelských rozhovorech se toho thematu nikdy nedotkl. (…) Snad si také uvědomil, že už po několik let měl vlastně v redakci hlavní slovo a celou moc Arnošt Heinrich, který však vždy a ve všem dával najevo, že šéfem redakce je Štěchovský.“

 

Politicky patřil Štěchovský ke stoupencům Stránského Moravské strany lidové, posléze lidovo–pokrokové. Zvláštní aktivitu zde však nevyvíjel, nepočítáme-li novinářskou podporu a popularizaci stranického programu, ideových postulátů a konkrétních aktivit. Jeho zájem o národnostní a jazykovou otázku na Moravě a zápolení Čechů s Němci v některých zdejších regionech manifestuje nevelká brožura Utrpení lidu českého na Moravském Krumlovsku, kterou spolu s učitelem Jeronýmem Šubrtem napsal a vydal roku 1897. Publikace se zabývá germanizací českého obyvatelstva v moravskokrumlovském regionu prostřednictvím preferovaných německých škol, přičemž vedle agresivity německého nacionálního živlu pranýřuje i národní neuvědomělost a renegátství řady zdejších českých rodin, jež posílají své děti dobrovolně do německých škol, ačkoliv mají v místě školy české. Zdejší odnárodňování dokazuje na množství konkrétních příkladů a dokládá je statistikami, současně je však prezentuje jako obecný alarmující fenomén dobové české reality. V těchto partiích se charakteristicky uplatnilo novinářské pero Štěchovského:

 

„Ezau zajisté zhřešil, že právo prvorozenství zaprodal za čočovici. Naším právem prvorozenství jest – naše českoslovanská národnost a té se máme vzdát? – Hříchem do nebe volajícím je, že lidé na Krumlovsku, kteří vůbec německy neumí, hlásí se k národnosti německé, třebas na pouhé přání některého německého sloupu v Krumlově. Někteří též dají se koupiti za pár litrů piva, za pár šestáků a pohrdnou svou vlastní národností. Mnozí živnostníci a obchodníci prodávají se svým zbožím též svou národnost. Lidé takoví hlásili by se snad i k Ašantům africkým, kdyby viděli, že z toho budou míti »dobře«. (…) Nejlepší ochranou národnosti je náležitá vzdělanost a té může nabýti každý Čech jen ve škole české. Jenom česká škola může býti základem zdárné hmotné i duševní budoucnosti českého národa.“

 

Vedle své politické a kulturní žurnalistické produkce se Bohuslav Štěchovský pokoušel uplatnit i na beletristickém poli. Na stránkách novin a časopisů, posléze především ve svém listě publikoval velké množství nenáročných povídek, z nichž však nikdy nevydal žádný knižní výbor. V mládí se zaměřoval na dramatickou tvorbu a postupně napsal a tiskem vydal tři průměrné komedie z maloměstského prostředí – Na výletu (1888), V zábavním výboru (1888) a Dostaveníčko (1889) – rozvíjející banální témata milostných vztahů, námluv, žárlivosti, záměny postav a tak dále; jen v komedii V zábavním výboru je uvedený syžet ozvláštněn o satirickou persifláž intrik v zákulisí charitativní akce. Tyto komedie, inscenované na pražských předměstských scénách, později i na scéně Národního divadla v Brně, vzbudily vcelku kladnou odezvu publika, ale rozpačité i negativní reakce kritiky – například František Zákrejs napsal v roce 1889 v Osvětě, že „Štěchovský sahá v život, ale život mu pod rukama uniká; každému není dáno skutečnosť učiniti pravdě podobnou“.

 

Asi největší úspěch slavila Štěchovského veselohra Nespokojenci, jež měla premiéru v březnu 1900 (před 118 lety) na scéně brněnského Národního divadla, ale nebyla vydána tiskem. Jejími protagonisty jsou tři studenti z Prahy, kteří odcházejí na český venkov politicky emancipovat zdejší lid a narážejí na skutečnost vesnických a maloměstských poměrů. „Veselo bylo v hledišti,“ pochválil hru příštího dne referent Moravské orlice, „a leckde opět ozval se obratně parodovaný ohlas všelijaké nezdravoty veřejných našich poměrů. Novinář a neustálý kritický pozorovatel veřejnosti ovšem promlouvá z aktovky Štěchovského velmi živě a nenuceně.“ Působivou závěrečnou pointu hry ovšem pokazila zaseknutá opona, kterou nebylo možno v pravou chvíli spustit…

 

V listopadu 1919 odešel jednašedesátiletý Bohuslav Štěchovský na odpočinek. „Byl ještě v plné síle, když odcházel, plný zájmu,“ vzpomínal po letech Bedřich Golombek. „Neviděl jsem na něm, že by chtěl zůstat. Možná že sám viděl, že jeho úkol se skončil a že nastávají úkoly nové, kterým by se ztěžka přizpůsoboval.“ Žil pak ještě čtyřiadvacet let, stále udržoval kontakty s redakcí Lidových novin a působil ve stavovských novinářských organizacích (v roce 1920 byl zvolen místopředsedou Syndikátu československého denního tisku). Do konce svého dlouhého života si zachoval duševní svěžest, byť pro neduhy stáří i pro celkovou situaci v protektorátu v posledních letech prakticky nevycházel ze svého bytu v tiché brněnské ulici Na schodech číslo 5. Zemřel uprostřed druhé světové války, 4. prosince 1943, v Brně. Lidové noviny mu věnovaly stručný, ale důstojný nekrolog s nepříliš zřetelnou fotografií na špatném válečném papíře. O čtyři dny později se s ním jménem listu rozloučili v brněnském krematoriu redaktor Bedřich Golombek a ředitel F. V. Bartoš. Urna s jeho popelem byla uložena na brněnském Ústředním hřbitově. Vídeňská ul. 96, původně skupina 2, řada 1, hrob jako James Bond číslo 7 (od 21. září 1970 přemístěn do skupiny 57, hrob číslo 79–80) – to kdyby se někomu případně chtělo jít na 17.7.2018 zavzpomínat po tolika letech na jeho veselejší život než měla 007.

 

*

 

Josef Tomeš (18.1.1954, Praha), historik, vědecký pracovník Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Zabývá se novodobými českými politickými a kulturními dějinami a biografickou encyklopedistikou. Autor monografie Viktor Dyk a T. G. Masaryk. Dvojí reflexe češství (2009), vedoucí autorského kolektivu třídílného Českého biografického slovníku XX. století (1999), Encyklopedie českých dějin (2008) a biografického souboru Tváře našich parlamentů (2012); editor řady memoárových knih pro radost.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter