Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 17.10.
Hedvika
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Hanč a Vrbata a také R. A. Dvorský na sobotu se sluncem
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 24.3. (07:45:33)

PŘÍLIŠ KRUTÉ VELIKONOCE: PŘÍBĚH BOHUMILA HANČE A VÁCLAVA VRBATY…


Termín techniky pro velikonoční svátky, které křesťanská obec odvažuje se slavit už téměř 444 let po prvním jarním úplňku, vyšel v roce 1913 před 105 lety velmi brzy. Hod Boží připadl už na neděli 23. března, velikonoční pondělí na 24. března. Právě na tento den byl v roce 1913 vypsán „VIII. mezinárodní lyžařský závod distanční na 50 km o věčně putovní cenu Českého zemského svazu ku povznesení návštěvy cizinců v Království českém.“ Jednalo se opravdu o osmý ročník, jenže nikdy předtím však lyžaři běžci neabsolvovali tak dlouhatánskou vzdálenost jedním dechem. Ne pouze v tomto závodě, a nejen u nás, prostě a jasně nikde jinde. Ani v žádné ze severských zemí, běžeckému lyžování zaslíbených. Běh na padesát kilometrů měl tehdy mít svou světovou ukázkovou premiéru.



ZMĚNA TRASY 


K závodu se startem u Labské boudy v Krkonoších po hřebenech našich nejvyšších hor se původně přihlásilo také osm osamělých osmělených závodníků. Dne 24. března se jich však dostavilo pouze šest. Oswald Bartel ze Ski Clubu Windsbraut Polaun, Josef Feistauer z Českého krkonošského spolku Ski Jilemnice, Bohumil Hanč, rovněž z Českého krkonošského spolku Ski Jilemnice, Karel Jarolímek z Českého spolku pro zimní sporty Praha, Emerich Rath (ten ovšem startoval pod jménem Frank Walter) z Berliner Sport–Clubu a Josef Scheiner z Českého spolku pro zimní sporty Praha.


Jednalo se o významnou sportovní ukázku píle a odvahy v lidských tělech, dlouho dopředu pečlivě připravovanou. Běžecký okruh byl rozčleněn na trasu turistickou a běžeckou. A to z toho důvodu, že předtím, v dřívějších ročnících, se s ohledem na lyžaře běželo dlouho povinně ve skupině. Pořadatelé tak chtěli předejít případnému riziku. Skutečné závodění bylo povoleno až v několika posledních kilometrech. Za největší autoritu, za předáka přeboru, který dobře věděl jak o všech nástrahách na bílé stopě, tak o zdejší pověstné vrtkavosti počasí, byl považován rodák z Benecka, zkušený, byť ještě mladinký sympaťák Bohumil Hanč. Právě on býval pro ostatní účastníky dostatečnou zárukou bezpečí v tomto nádherném, ale po mnoha stránkách přeci jen krkolomném krkonošském prostředí.


Osmý ročník přinesl novinky, které měly bezpečnost účastníků závodu ještě zvýšit. Podél cestiček celé vybrané trasy byly rozmístěny tyče. Lyžaři se už také nemuseli, tak jako tomu bývalo dříve, zapisovat na kontrolních stanovištích do sešitků. Potvrzovali tím, aby byla zaručena regulérnost, že tudy opravdu táhli směle k cíli. Tentokrát měli být na tato stanoviště nasazeni kontroloři, kteří byli kromě toho připraveni poskytnout závodníkům nutné živiny – hřejivý čajík, oplatku, čokoládku, pomeranče.


Zdaleka ne vše ale dopadlo tak růžově, jak si organizátoři mumraje na horách naplánovali. Především musela být pozměněna původně vytýčená trasa. Na řadě míst se totiž pro malé množství sněhu ukázala jako nesjízdná. Jinde dokonce neviditelnost zavládla nad lidskou slabozrakostí. Šlo hlavně o okolí Špindlerovky, Obří boudy a Luční boudy. Kromě toho se k velkému rozčarování pořadatelů nedostavilo několik z oslovených a předem domluvených kontrolorů. V řadě případů tak nemohlo být dodrženo jejich původně předpokládané pravidelné střídání. Mělo k němu docházet vždy po dvou hodinách. Některá ze stanovišť nemohla být dokonce obsazena vůbec.


Nakonec měla trasa prvního a druhého kola vyčerpávající padesátikilometrové štreky vést z Labské boudy přes Martinovku, sedlo mezi dnešním Velkým Šišákem (tehdy Vysokým Kolem) a Mužskými kameny, Malý Šišák, znovu Martinovku, Sněžné jámy, Violík, Tvarožník, Novoslezskou boudu, Voseckou boudu, opět Tvarožník, Violík, Harrachovy kameny a Krakonoš zpět na Labskou boudu. Pro závěrečný třetí okruh byla určena trasa Labská bouda – Sněžné jámy – Violík – Harrachovy kameny – Krakonoš – Zlaté návrší do cíle u Rennerovy, dnes Jilemnické boudy na Horních Mísečkách.



ROZLUČKA S VÍTĚZSTVÍM I S FIT FYZIČKOU


Start byl stanoven na sedmou hodinu ranní. Už od šesti hodin se účastníci běhu podrobovali v Labské boudě důkladně zdravotní péči. Všichni nakonec byli lékařem závodu MUDr. Šimerem prohlédnuti a uznáni zcela vyhovujícími borci. Za největší favority byli považováni především běžec německého pnutí a hnutí Oswald Bartel a Bohumil Hanč, hnáč vpřed, náš tehdy nejúspěšnější a nejpopulárnější tahoun šampión, sedminásobný stratég mistr Království českého. Ten předtím zvládal opakovaně ořezávat i soupeře z lyžařsky vyspělejších velmocí daleko na severu. Zapálený vlastenec, člen Sokola a také nadšený propagátor divadelní ochoty prospět celé vsi uměleckými dojmy z dobrého divadla byl oblíbeným šoumenem nejen doma, ale i za hranicemi tehdejšího mocnářství.


Ač mu tenkrát chybělo více než tři a půl roku do třicítky, se závodním lyžováním se už takříkajíc pomalinku loučil a slzy ronil v duši. Nadcházející mezinárodní závod distanční měl být jedním z jeho posledních na kontě, ne-li totálně posledním startem, ke kterému si to přihasil po předchozím přemlouvání. Původně údajně byl snad díky šestému smyslu rozhodnut vyvarovat se tohoto závodního šílenství. Pravděpodobně i proto, nebo právě že proto, aby vyhověl přání své ženy Slávky, která tehdy čekala druhého potomka. První synáček Hančových, s vkusným jménem Vlastimil (statečný občan vlastenec, ten, co za něco stojí a usiluje!), v kojeneckém věku zahynul. Termín porodu dalšího statečného děťátka byl už za dveřmi.


Oproti plánu došlo ke startu o něco málo později, počítejme osm minut sem, osm tam. Hanč, Bartel, Rath, Scheiner, Jarolímek a Feistauer postupně na trať vybíhali v půlminutových intervalech od 7 hodin 10 minut. Fuška nad ranními mlžnými opary hor. Protože bylo nádherně, slunečno a teplo, i v tomto poměrně časném ránku a vysoké nadmořské výšce osm stupňů nad nulou, vydali se všichni na trať nalehko, pouze v kalhotách a v košili. Stejně jako za nimi devět nezávodících turistů trémistů ve společné skupině. Jejich ambicí bylo celou trasu „jenom“ zažít na vlastní vlhkou propocenou kůži.

 

Nic nenasvědčovalo tomu, že by se z osmého ročníku mezinárodní lyžovačkové veselohry mělo stát kdovíjaké drama. Idylické počasí signalizující, že zima už to definitivně vzdala, jako by v celkové atmošce dokonce trochu překrylo napětí z původně netrpělivě očekávaného duelu dvou předpokládaných udatných jmen ve hře, Oswalda Bartela a Bohumila Hanče. Hanč ovšem bral tento souboj velmi prestižně. Svou roli v tom sehrál, a on se tím nikterak netajil, i jeden ne pouze sportovní aspekt. Největší možný úspěch v takovém měření sil byl pro Hanče, zapáleného drtiče rekordů a nepolevujícího vlastence, i věcí národní cti. Navíc se při svém pravděpodobně posledním životním nasazení do boje nechtěl rozloučit jinak než vítězoslavně.



TEĎ UŽ JDE JASNĚ O KEJHÁK…


Uplynulo asi tři čtvrtě hodiny, když Bohumil Hanč dorazil na Sněžné jámy. Byl stále asi o půl minuty čipernější než zadák Bartel. V porovnání se startem se prakticky nezměnily ani rozestupy mezi ostatními soupeři. Co se však měnit začalo, i když ne nějak strašidelně, bylo počasí. Pršelo, ale ještě stále bylo snesitelně teplo. Proto se zdálo, že jde spíš o jarní nebo předjarní deštík než o první fázi prudce se měnícího, nevyzpytatelného horského klimatu. Jenže to mělo svou zrádnost a záludnost, zvlášť v tomto horském nečase, brzy stvrdit ocelovým zákonem silnějšího ve hře.


Na Violík neboli Labský štít dospěl jako první největší Hančův soupeř Bartel. Hanč totiž předtím omylem sjel z trasy, a než se na ni stihl opět vyšvihnout, propadl se na úplně poslední, šestou pozici. Ztracené desítky či dokonce stovky metrů však urychleně s ledovým klidem doháněl. Dostal se při tom do vyložené závodnické Mantronix na lyžích Euforie.


Po hodině a padesáti minutách od okamžiku, co se vydali na trať, zdolávali běžci ohromnou sadomasu kilometrů do sebe, které byly ještě před nimi, už více ve sněhu než v dešti. A teplota velmi rychle klesala k bodu mrazu. Navíc se začal zvedat divoký vichr jako svatý Petr Vichnar vyhnal všechny krysy z úkrytů, který avizoval v brankách bodech sekundách, že už zjevné klimatické kalamitě není lehký konec.


Po další tři čtvrtě hodině, na konci prvního okruhu, tedy opět u Labské boudy, už je znovu v čele sedminásobný mistr Království českého Pan Hrdina Hanč. Bartel se drží v dohledu na druhé pozici. Ze závodu ovšem odstupuje Karel Jarolímek, nemůže pokračovat kvůli zraněnému palci na noze. A už o hodinu dříve vzdal také Emerich Rath, který si během několika slabých kilometrů natropil v těsné obuvi před 105 lety velice bolestivá bebíčka.


Nabízené občerstvení na Labské boudě všichni čtyři zbývající závodníci na trati, tedy Hanč, Bartel, Feistauer und Scheiner, kteří se musí potýkat i se stále neprůhlednější clonou mlh, nečekaně odmítají jako svoji vzpruhu a záruku dlouhověkosti v tomto marastu balastu. Pod Velkým Šišákem, v bezprostřední blízkosti dnešní česko–polské šarády pašeráků bez zájmu, se rozhodne opustit stále nepřehlednější a krkolomnější peklo na zemi největší Hančův soupeř Oswald Bartel. Tuší velmi dobře, že má daleko horšího a nepřečteného protivníka v roli hrubě se kazícího počasí. „Nemohu dál uhánět sněžnými pláněmi tak na divoko,“ uvedl prý Bartel na svou obhajobu, „teď už jde o zdraví, ne-li o život.“ Sníh je děsně mokrý a znatelně houstne. Jeho struktura, která se zaplétá s mlhou do techtle mechtle metly, je téměř nepronuknitelná. 



HANČ NESLYŠÍ…, NEBO HO NĚCO BLOKUJE V MYSLI?


Podruhé dospěl závod na Sněžné jámy, nejvýše položené místo na vytyčené trati, ležící ve výšce 1 490 metrů nad mořem. V roce 1897 tu byla vztyčena do celé parády kochajících stavbyznalců jedna vyhlídková věž, ale tu není v husté demagogii a aritmetice obrovských vloček zmítaných stále divočejší vichřicí vůbec rozeznat. Ostatně běžci, jimž už jejich košile i kalhoty přimrzají k tělíčku a kteří doposud svádějí boj se stále oráchlejším živlem celého vesmírného nebezpečí, mají úplně jiné starosti, než se pokoušet na ni civět. Josef Feistauer zrovna před boudou, podél níž vede trať, naprostým vyčerpáním, nepochybně i psychickým, klesá zdrceně k zemi. Kontroloři, kteří tu naštěstí jsou, ho okamžitě dostávají na nohy a dovnitř. Hančovu kolegovi z Českého krkonošského klubu Ski to možná zachraňuje holý krk. Kdyby Feistauer žuchl do sněhu o několik desítek nebo stovek metrů dál, nemusel ho nikdo včas najít.


Kromě Hanče tak na trati zůstává pouze Pražan Josef Scheiner. Ale také on po chvíli marného úsilí ubírá motory ze svého nasazení ve sněhovém fiasku. Zato Bohumil Hanč chce i nadále dokazovat, že je ze všech nejodolnější úderník a znalec lyžařského zápolení. Běží jako liška k Táboru dál veden svou nadějí. Bez ohledu na už skutečně velký saigonek, jímž je nucen prodírat se vpřed. Myšlenky na to, že by se vzdal, mu vůbec nechtějí přistát na podvozku mysli. Takovou radost přece nemůže Němci Bartelovi s klidným svědomím věnovat na podnose z porcelánové šlamastyky. Nemá nejmenší tušení, že Bartel na trati neriskuje, stejně jako žádný další soupeř si netroufal riskovat tolik pro trochu věhlasu.


Krátce po jedenácté, tedy téměř čtyři hodiny od okamžiku, kdy se na tuto strastiplnou honěnou vyhecoval, se jediný závodník na trati přibližuje k Novoslezské boudě. I tady je ukryt jeden z rozhodčích. Hanč si od něho bere rukavice a rozkrojený citron. Hnán touhou po prvenství, kterého by si ze všech, jichž dosud dosáhl, považoval nejvíc, se vydává vstříc dalším postupným metám. Přes Voseckou boudu a Tvarožník k Violíku, tedy Labskému štítu, který minul v prvním okruhu asi tři hodiny předtím v ještě přijatelném počasí. Teď, několik minut před polednem, na něho jeden z kontrolorů volá, ať neblbne a dá si pohov, že ostatní už to také do jednoho oželeli. Hanč na jeho slova nereaguje. Buď ho v prudkých poryvech větru neslyší, nebo má na věc svérázněji laděný názor. Daleko pravděpodobnější je ovšem první možnost. 


 

SMRT VELIKONOČNÍHO BERÁNKA A OBĚTNÍHO BERÁNKA NA LABSKÉ BOUDĚ


Tragédie teprve šestadvacetiletého milovníka obětavého lyžování z Benecka tím ovšem nebyla dokonána. Na Labskou boudu Bohumil Hanč nedojel. Marně tu na něho ve chvílích, kdy je celý závod pro nepřízeň počasí odhlášen, čekají jak někteří rozhodčí, tak dva z jeho soupeřů, Emerich Rath a Karel Jarolímek. Ve čtvrt na dvě se oba, Rath bez ohledu na své čerstvé, velmi bolestná bebíčka na chodidlech, společně s ředitelem závodu inženýrem Fischerem rozhodnou, že půjdou Hanče vysvobodit z toho zuřícího venkovního pekla. Ostatním přítomným, jichž se tu najde nejméně tucet a jeden navrch, takže 13, se ale do riskantní záchranné akce upřímně nechce. Ti tři však jdou. Bez ohledu na to, že neustává ani husté sněžení, ani zběsilá vichřice a že rtuť teploměru je dávno pod bodem mrazu a klesá stále do prdele. Chtějí zachránit za každou cenu svého parťáka, kabrňáka na lyžích zoceleného, jehož život se teď nalézá v nejhlubší krizi. Po společné domluvě se každý z nich vydává jiným směrem, aby pokud možno obsáhli co největší prostor na území, ve kterém se Hanč určitě musí zrovna psychicky a fyzicky srovnávat s nechutně zničující autodestrukcí.


Nejšikovnější z nich, dá-li se v takové chvíli vůbec hovořit o nějaké šikovnosti, je Emerich Rath. Devětadvacetiletý muž z pražské německé rodiny, který však od dětství žije v Broumově. Ve tři čtvrtě na dvě nachází mezi Zlatým návrším a Labskou boudou bezvládné torzo Hanče s tváří zabořenou do sněhové kalamity. Rath mu zvedá opatrně hlavu a zjišťuje, že Hanč má v ústech píšťalku, kterou si z posledních zbytků sil slibně přivolával SOS, kde jste kdo??? Je dosud naživu, a dokonce se Rathovi pokouší cosi sdělit, není mu ovšem vůbec rozumět. Rath mu odepíná zkřížené a zkřívané lyže, ještě stále připevněné na botách. Teprve potom si povšimne, že jeho před chvílí ještě soupeř, teď však blízký kamarád na samém okraji smrtelné propasti, má na sobě kabát a čepici. Naposledy byl přitom viděn prostovlasý, v košili a v kalhotách, tak, jak ráno vyběhl odhodlaně od Labské boudy vstříc pěti desítkám kilometrů.


Emerich Rath, vynikající, úžasně důmyslný sportovec, jehož v dalším životě čekal zajímavý, podivuhodný, ale ne pouze radostný osud, vyvíjí nadlidské úsilí pomoci v úzkých. Chce Hanče dostat na Labskou boudu. Je to však nad jeho síly. Žádný živáček na světě by něco takového nedokázal. Po několika stech metrech s Hančem na zádech, až se mu tají dech, kdy má před sebou ještě minimálně jeden a půl kilometrů této zátěže, už nezvládá kamarádovo bezvládné tělo dál zachraňovat. Nezbývá mu nic jiného než více mrtvého než živého kabrňáka Hanče na tom místě zanechat napospas osudu a vrátit se urychleně na Labskou boudu pro další expres posily. Tam, poté, co se do ní dostane, vysvětluje rychlokurzem myšlenky ostatním, kde Hanče najdou. Ve tři hodiny se šestičlenné družině nových zachránců na saních rohačkách podaří totálně podchlazeného Hanče na Labskou boudu dovléknout. Ihned ho odnášejí do vytopené místnosti. Lékaři, který se ráno po zdravotní prohlídce šesti závodníků dušoval, že jsou všichni způsobilí absolvovat padesátikilometrový šlehačův bič, nezbývá než deset minut po třetí hodině konstatovat to, čeho se obával: Hančovo selhání organismu. Po opakovaných, ale spíše nanicovatých pokusech o záchranu tohoto výjimečně obětavého lyžaře, včetně několikrát se opakující masáže v srdeční krajině. Injekci s kafrem, která by však stejně pomohla jen stěží, neměl zoufalý a pak už i zcela bezmocný MUDr. Šimer k dispozici.



KAMARÁD Z MŘÍČNÉ


Tím však nebyl tragickým událostem osmého ročníku mezinárodního lyžařského závodu distančního na 50 km o věčně putovní cenu Českého zemského svazu ku povznesení návštěvy cizinců v Království českém konec. Poblíž místa, kde byl nalezen Bohumil Hanč, přímo na Zlatém návrší, kde byla později postavena nepřehlédnutelná mohyla obou nešťastníků jako MEMENTO: neriskujte tolik vy další pokolení, zemřel o něco později ještě jeden muž. Jmenoval se Vašek Vrbata.


Vrbata se stejně jako jeho kámoš Bohumil Hanč, který existoval pro veškerý ostatní svět v Hrabačově, živil tkalcovstvím. Bydlel v Mříčné u Jilemnice a v osudný den 24. března se odtud vydal do hor. Den předtím totiž Hančovi dal svůj slib, že se na něho půjde podívat. Chtěl vidět závěr padesátikilometrového závodu, chtěl být svědkem velkého vítězství svého nejlepšího kamaráda ze všech. V tu chvíli netuší, že trasa běhu musela být v důsledku předcházejícího oteplení na poslední chvíli změněna. A samozřejmě ani to, že on sám se nakonec stane součástí neskonale nešťastných náhod, jež nejsou ani sto pátý rok od události uspokojivě objasněné.


Jde ovšem o okolnosti, které se dodatečně dostatečně nedaly vysvětlit. O to, co se odehrálo mezi tím, co rozhodčí viděl na Violíku ještě běžícího Hanče, a okamžikem, kdy se k Hančovi, už téměř nebohému, sklání obětavý a statečný Emerich Rath. Představuje to časový úsek téměř dvou hodin. Pečlivou rekonstrukcí byl později přesněji vymezen na sto třináct minut: od 11:52 do 13:45. Dedukce a spekulace, které postupně byly poskládány do hypotetické mozaiky, se nejspíš do značné míry přibližují pravdě na horách. Ač možná vyvolávají i jisté otázky, nejsou patrně mimo realitu sledu nešťastných okolností.


Událostí, v nichž, jakkoliv jsou tragické a jakkoliv byly prostřednictvím některých výkladů relativizovány, dominují především nejvyšší hodnoty lidského ducha nad materiální hmotou umělotin – přátelství, obětavost, solidarita, schopnost riskovat, ba obětovat pro záchranu svého nejlepšího kamaráda i svůj vlastní dar života. Názory nebo výklady, že celý příběh je vlastně naprostá banalita a že za ním stojí jen chorobná národnostní rivalita a přehnané osobní ambice Bohumila Hanče, jsou přinejmenším primitivně nedůstojné a vytrhané ze všech souvislostí. A hlavně nespravedlivé.


Vrbata, samozřejmě rovněž na lyžích, ne ovšem jako závodník, nýbrž jako turista, který jel, jak bylo později zrekonstruováno, přes Rezek, Dvoračky a Růženčiny zahrádky na Mísečky, patrně potkal ve velmi pokročilé a stále houstnoucí vánici téměř chatrně ignorantsky vyletněného, vyčerpaného a na kost promrzlého Hanče. Toho ještě stále poháněla vpřed vidina blížícího se vítězství nad Oswaldem Bartelem, v závodě, který byl mezitím odvolán. To však žádný z kamarádů, ani závodník, ani jeho obdivovatel, k jejichž náhodnému setkání došlo nejspíš někde poblíž Harrachových kamenů, nevěděl. Když Vrbata spatřil kamaráda v tak mizerné zdravotní indispozici, nezaváhal a dal mu svůj kabát a čepici. Nemohlo to být asi příliš dlouho před tím, než Bohumil Hanč, který byl nalezen nedaleko odtud, padl vyčerpáním. Počasí se mezitím ještě víc pohoršilo, a to tak, že i osmadvacetiletý Vrbata, který Krkonoše dokonale znal, naprosto ztratil orientaci. Při svém zoufalém a pravděpodobně dost dlouho trvajícím bloudění se dostal k místu, kde byly ve sněhu zapíchnuté dvoje lyže. Jedny náležely Hančovi a druhé Emerichu Rathovi, který je tady nechal předtím, než se s bezvládným Hančem vydal směrem do bezpečí Labské boudy.


Ani to ale ještě nebyl konec Thrilleru na Horách, který se v bílé tmě a zuřící vichřici na jindy tak malebných adresách Krkonoš ono odpoledne semlel. Ani nešťastným událostem, které se na sebe, jedna za druhou, řetězily. Poblíž zoufalého, už napůl zmrzlého frajera Václava Vrbaty totiž směrem na Mísečky procházel jeden místní občan, mladý, retardovaný Skopčák Fičák. Na Vrbatovo snažné volání o pomoc vůbec nereagoval, jenom ledabile pokračoval v cestě vzhůru jako pacient egoista. Na Rennerově boudě, kam za nějakou dobu došel, to potom doznal. Ovšem spustil až dlouho poté na základě otázky, zda někoho v těch místech nezahlédl. Odpověděl, že na Zlatém návrší byl jakýsi muž, vedle kterého stály lyže. To vyslechl i inženýr Fischer, který po předcházející marné snaze Hanče najít, na Rennerově, dnes Jilemnického, boudě, byl. Fischer pochopitelně nemohl pochybovat o tom, že jde o Bohumila Hanče. Nevěděl, že ten byl mezitím dopraven na Labskou boudu a že už není mezi živými šťastlivci toho dne.


Fischer proto neváhal a za domnělým Hančem se okamžitě vydal. Předtím se ještě pokoušel přemluvit několik dalších posil, aby šli s ním a pomáhali zjednat jednotku intenzivní péče rychlého nasazení pro drahocenné lyžaře v nouzi. Těm se však nejprve nechtělo. Tak se, bez ohledu na to, že byl velice vyčerpaný a že dával v sázku vlastní život, vypravil na Zlaté návrší sám. Tím přece jen strhl asi pětici mužů k tomu, aby ho následovali, i se saněmi. Ti s naprosto zoufalým ředitelem původně krásně se rýsujícího závodění vytvořili dostatečnou a potřebným způsobem jištěnou družinu zachránců. Jak to ve skutečnosti s Hančem je, se Fischer dozvěděl až při transportu už mrtvého Vaška Vrbaty na Mísečky. Na jednom z rozcestí ho o tom informovala jistá dvojice manželů, kteří se zřejmě z Labské boudy vydali pro další pomoc. Nikdo tehdy nevěděl, kdo je ten druhý nešťastník a kde se tady vlastně vzal. Tuto záhadu se podařilo objasnit až druhý den, v úterý pětadvacátého března, až když Vaška Vrbatu identifikoval v márnici jeho bratr.


Považte, kdo to byl inženýr Karel Jarolímek, rovněž vynikající závodník, také jeden z průkopníků našeho statečného lyžování, tento inženýr Karel Jarolímek se v životním vnímání svého poslání stal známým a uznávaným architektem. Ani v této důkladné profesi ale nikdy neopustil svůj milovaný sport. Vyprojektoval, a sám pak mnohokrát řídil i samotné stavby, mnoho skokanských lyžařských můstků – například ve Špindlerově Mlýně, Harrachově, Jánských Lázních, na Štrbském Plese, v Banské Bystrici. Celkem čtyřikrát rovněž vedl československou výpravu na zimních olympijských hrách – v letech 1924, 1928, 1932 a 1936. Tedy na všech, které se uskutečnily v období mezi dvěma světovými válkami.


Dr. Josef Scheiner se po skončení aktivní kariéry stal významným sportovním a tělovýchovným funkcionářem. Za první republiky byl předsedou Svazu lyžařů republiky Československé a také členem předsednictva FIS, Mezinárodní lyžařské federace.



ODEŠLI SPOLU V JEDEN DEN


Jejich současníkovi, vrstevníkovi, soupeři a příteli Bohumilu Hančovi byl bohužel dopřán jen zanedbatelný lokýtek času! Ve své době fenomenální frajer lyžař se stal jednou z prvních mohutných postav, které opustily za tak tragických okolností svět, který pro ně sport, rodinu, přátele, obdivovatele tolik, Bože tolik znamenal. Snad mu předčasný odchod, pro jeho nejbližší tak náhlý a těžko pochopitelný, ulehčilo i to, že se na „druhou stranu břehu“ vydal ve společnosti nejvěrnějšího kamaráda. Alespoň v tomto ohledu byl nelítostný osud k Bohumilu Hančovi i Vaškovi Vrbatovi jakž takž dejme tomu… milosrdný. Rudolf Antonín Dvorský ten den v teplíčku oslavoval teprve nástup puberty, svůj čtrnáctý rok.



DVORSKÝ Rudolf Antonín (1899 – 1966)

R.A. Dvorský

Ondřej Suchý na webu: Uprostřed horkého léta roku 1996 otevřelo Národní muzeum v Praze výstavu s názvem „R.A.Dvorský–známý a neznámý“. Šlo o výstavu originálních dokumentů jednoho z nejvýznačnějších mužů české populární hudby předválečné éry, pocházejících z jeho pozůstalosti spravované Muzeem české hudby. V prostorách Hollarea zněla tiše hudba z historických nahrávek Dvorského Melody Boys a hned už prohlídka první části výstavy, která byla aranžována jako „Kavárnička R.A.Dvorského“ (stylizované koncertní pódium s rekonstrukcí nástrojového obsazení prvního Dvorského souboru) navazovala u návštěvníků patřičně nostalgickou náladu. Druhou část výstavy tvořily osobní doklady, korespondence, fotografie, noty a další rozličné předměty vztahující se k osobnosti R.A.Dvorského.


Procházel jsem se tehdy výstavou hodně dlouho a hlavou se mi honily vzpomínky na chvíle, kdy jsem se o R.A.Dvorském dovídal kusé střípky z jeho života. Vybavil jsem si kupříkladu okamžiky, kdy jsem někdy na začátku osmdesátých let naslouchal v sešeřelé zvukové kabině pražského Divadla hudby zvláštní zpovědi zpěvačky Inky Zemánkové. Krátce po té, co načetla ve zdejším malém studiu svoji vzpomínku do pořadu o jednom z „jejích“ kapelníků, R.A.Dvorském, schoulila se do kancelářského křesílka a dál ještě ve svém vzpomínání pokračovala. Nebylo to nic veselého. Paní Inka se nakonec nad poválečným osudem R.A.Dvorského rozplakala a bylo jisté, že zároveň pláče i nad nespravedlivým osudem svým.


Když vyšla v roce 1960 v Mladé Frontě knížka o pěveckých hvězdách tehdejší taneční hudby, „Začínáme od Adama“, podařilo se do ní tehdy již renomovanému autorovi Vladimíru Dvořákovi prosadit kapitolku o R.A.Dvorském, a to nejspíš za cenu takových tvrzení, jako např. že R.A.Dvorský „vzpomínaje, říká s úsměvem, že kdyby se měl znovu narodit, chtěl by svůj život prožít ještě jednou“. R.A.Dvorský byl jemný, noblesní muž a je proto víc než jisté, že se snažil, aby na něm nebylo znát, jak krutá byla pro něho léta prožitá po válce: V roce 1946 se vrátil z nemocničního léčení TBC (kvůli nemoci již o dva roky dříve rozpustil svůj orchestr), 1. listopadu 1947 mu umírá jediný syn Miroslav, talentovaný absolvent konzervatoře a mistrovské školy dirigentské, asistent prof. Václava Talicha a zakladatel Komorního orchestru. V roce 1949 bylo R.A.Dvorskému znárodněno jeho úspěšné hudební nakladatelství a veškeré zahraniční kontakty musel přerušit. V roce 1952 se mu rozpadlo manželství a na udání, že chtěl opustit republiku, byl nakonec v únoru 1954 odsouzen na pět let (část trestu si odpykával ve věznici na Borech; seděl a trpěl zde mimo jiné s předním českým fotografem ANTONÍNEM ČERMÁKEM, který se po srpnu 1968 úspěšně etabloval až v daleké Austrálii). Ve věznici se mu vrátila jeho těžká plicní choroba. V květnu 1956 byl nakonec propuštěn, s podmínkou na 4 roky. Návrat před mikrofon a ke klavíru k veřejnému vystupování mu byl zprvu znemožňován, až když se nakonec obrátil na Kancelář presidenta republiky, byla mu povolena estrádní činnost a získal zaměstnání v OSA. Časem začal opět komponovat a dokonce se mu ještě i v šedesátých letech podařilo přivést na svět pár hitů: „Jipi jou“ zpíval Rudolf Cortés, „Pohádku o konvalinkách“ zpívali Yvetta Simonová a Milan Chladil (na obou písničkách se textařsky podílel Dvorského dobrý přítel dr. Jan Pixa).


Muž mnoha profesí – zpěvák, skladatel, dirigent, klavírista, hudební vydavatel a filmový herec – R.A.Dvorský, vlastním jménem Rudolf Antonín – se narodil v roce 1899 ve Dvoře Králové (odtud jeho pseudonym) a z tohoto světa odešel v roce 1966, rok po té, co se oženil s Annou Johnovou, někdejší pracovnicí svého nakladatelství, která se o něj a o jeho domácnost starala v nejhorších dobách a navíc jej i léta finančně podporovala. Když jsem po přečtení skvělé a hlavně potřebné monografie Vladimíra Bittnera „R.A.Dvorský, král české taneční hudby“, vydané v roce 1998, začal hledat další detailnější informace o tomto mimořádném člověku a umělci, uvědomoval jsem si například, jak silný by to mohl být pro diváky zážitek, kdyby se dostal životní příběh R.A.Dvorského na filmové plátno. Už jako sedmnácti–osmnáctiletý komponista šansonů, které mu dokonce v Praze začaly vycházet tiskem, zaujal Eduarda Basse, dr. Jiřího Červeného, Karla Hašlera, v roce 1923 doprovázel na klavír na gramodeskách His Masters Voice Vlastu Buriana, účinkoval v kabaretech u Hašlera i v Červené sedmě, vedl posléze vlastní orchestry Melody Makers, později Melody Boys, stal se prvním mikrofonovým zpěvákem u nás, hrál ve dvaceti českých filmech a to nejen v rolích zpěváka či dirigenta, ale také v hereckých postavách. Uznávali jej Voskovec + Werich + Ježek a vydávali u něho své písničky tiskem. Dvorský byl uznávaným kapelníkem evropského formátu, např. v březnu roku 1934 byl pozván na setkání špičkových jazzových hudebníku do Londýna (několikadenní setkání pořádal časopis Tune Times u příležitosti vystoupení amerického orchestru Cab Callowaye) kde navázal přátelství s Jackem Hyltonem, Bertem Ambrossem a kde s populárním Mantovanim navštěvoval různé orchestry a sledoval natáčení gramodesek. V dalších letech pak měl možnost –hlavně také díky své úspěšné vydavatelské činnosti – seznámit se s dalšími světovými kapelníky a hráči: s Juanem Llossasem, Tedy Sinclairem, dokonce prý i s Louisem Armstrongem? Když v roce 1937 hrál se svými Melody Boys v karlovarském Park Hotelu Richmond pravidelně sem za jeho hudbou na odpolední čaje docházela z konkurenčního hotelu Imperial legendární manželská dvojice filmových hereckých hvězd – Douglas Fairbanks a Mary Pickfordová.. Podle některých pramenů prý RAD nahrál na gramofonové desky dokonce přes 2000 snímků a v Československém rozhlase do čtyřicátých let odvysílal přes tisícovku programů!


Právě roku 1998 předalo rodinným příslušníkům Město Dvůr Králové nad Labem pamětní list, věnovaný in memoriam R. A. Dvorskému u příležitosti rehabilitace obětí komunistického režimu a od roku 1994 zde připravuje městské kulturní zařízení Hankův dům pravidelné „Dny R.A.Dvorského“.


R. A. Dvorský odpočívá se svou druhou ženou Andulkou v rodinném hrobě na královédvorském lesním hřbitově.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter