Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 17.10.
Hedvika
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Emil Zátopek pro nástup jara
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 25.3. (15:21:28)

EMIL ZÁTOPEK

 

    19.9.1922   KOPŘIVNICE          ۞   22.11.2000   PRAHA   VE VÝŠCE 1,82 METRŮ  VELIKÁNA


 

Do maratónské brány pozoruhodným způsobem vběhl atlet a zaplněné hlediště stadionu v Helsinkách na okamžik ztichlo. I když všichni z hlášení o průběhu závodu věděli, že Zátopek získal v klasické olympijské disciplíně – maratónu značný náskok a běží si tím pádem pro třetí zlatou medaili za fortel a formu na vytrvaleckých vysilujících tratích, což se nikomu v historii nepovedlo, potvrzení jeho triumfu diváky těžce jako událost ohromilo. Potom ho provázely na posledních metrech bouřlivé a nepolevující ovace. A tu se stalo něco nečekaného – na Zátopkově tváři, v závěru závodu zpravidla vypovídající o nesmírném úsilí se snad poprvé v tak velkém závodě objevil úsměv. Vědomí, že dokázal ve svém vůbec prvním maratónu v životě porazit známé specialisty na tuto trať Argentince Cabreru a Corna, Finy Karvonena a Nitanena, mohutně povzbuzované nekonečnými špalíry diváků, Švéda Jansona, Angličana Peterse, držitele nejlepšího času na tuto trať, přehlušilo jakkoli trpnou únavu. Celý sportovní svět aplaudoval jednomu skromnému, odvážnému rodákovi z Kopřivnice, vytrvalci hájícímu ve světě barvy Čech, Slovenska a Moravy. A přece mnoho nechybělo, aby pro dnes už zcela nepochopitelný postoj některých zaostalých rádoby-důležitých jedinců tajemníků, kteří si Zátopkovy čestné a zásadové postoje vykládali všelijak vulgárně, jenom ne regulérně charakterově, do Helsinek nejel. Ale k tomu se ještě dostaneme. Teď vychutnejme ony pro nás povznášející, fascinující chvíle XV. olympijských her v roce 1952. Jsou události, které v běhu života a přívalu nových zážitků ztratí svůj glanc, chytnou leda rez, kontury jsou dávnou minulostí, zešednou a téměř zapadnou. Ale pro pamětníky jsou zážitky z velkého týdne naší atletiky stále živé, jasné a mnohým starý film zachycující osamělou postavičku v kotli stadiónu, mířící suverénně pro třetí vítězství a překonávající všechno, co kdy běžec na dlouhých tratích dosáhl, stále vhání slzy do očí. Slzy pohnutí, obdivu, hrdosti. Tak velké pocity tehdy prožívali příznivci atletiky i lidé, kterým dosud sportovní klání příliš neříkalo.

 

„Emilku, doběhni mi ke kupci pro svačinu,“ řekl o přestávce vyučující v Kopřivnici malému Zátopkovi, nejrychlejšímu klukovi z celé třídy, a ten upaloval přes město, co mu síly stačily. A večer zase žalovala sestra, že Emil běžel ulicemi celý rudý, uřícený. Ale otec, truhlář v kopřivnické Tatře, ani maminka, s hlavou plnou starostí, aby zabezpečili svých sedm dětí (v západních Čechách v 21. století, na toto číslo stačila Simonetta Šmídová, viz její báječně lidskou a přírodní galerii na fortelném webu www.Simonetta.cz), si takových drobností všedního dne mnoho nevšímali. Po rodičích nemohl Emil získat nějaký výjimečný talent, ale zdědil chuť, doslova chtivost po pohybu, nezbytnou chrlící vitalitu duše vystřelit po trati jako měl pistolník Jœ Bazooka pro výstřelky, schopnost překonávat překážky a obtíže jako samozřejmou součást života, o níž se příliš hluboko neuvažuje. Emil svou rychlost a vytrvalost uplatňoval především při kopané. „Byl jsem vždycky všude, kde byl míč, ale málokdy jsem si kloudně kopnul,“ vzpomínal v minulém století na tvrdá, ale krásná klukovská léta. Protože se jeho životní chuť nevybíjela jen ve hrách, ale dokázal se postavit i k učení, dostal se do Zlína na chemickou průmyslovku. Práce ve fabrice a studium mu zabíraly téměř všechen volný čas, na nějaké koketování se sportem bohužel nemohlo být ani pomyšlení. Navíc ho obor obohacoval a bavilo ho, že mohl své teoretické znalosti, například o viskózovém hedvábí a bakelitu, uplatnit hned v praxi. Zní to neuvěřitelně, ale do svých devatenácti let neběžel žádný závod a vlastně ani běh netrénoval. O jeho pozdější tak slavné sportovní kariéře rozhodla vlastně náhoda.

 

V posledním roce studia se jeho třída dostala k tělocvikáři, který bral své poslání šíleně vážně a jeho prvním počinem bylo, že nařídil, aby se všichni zúčastnili nedělního běhu skrz naskrz Zlínem. Zátopkovi se vůbec nechtělo, remcal, že má akutní bolesti v kolenou, ale tělocvikář se nedal oblafnout. Zašel s Emilem k doktorovi, a ten konstatoval, že žádnou známku bolesti neeviduje u tohoto příchozího. A přišla bouřka, kantor hřímal jako u zkoušek dospělosti o simulantech a havajských pohodářských podivínech. Emil se ještě více zarputil. Vídával atlety běhat po lesních stezkách i městem a připadalo mu, že jsou to jen pozéři, kteří se chlubí tepláky s továrním symbolem. Naštěstí se jeho zarputilost posunula tím správným směrem vpřed (jako Rychlé Šípy na komiksových stranách) – rozhodl se, že to tělocvikáři a vůbec všem nandá, že budou čubrnět, jak on dokáže s tempíčkem vynikat. Hned po startu vyrazil z početného chumlu běžců a uháněl ze všech sil, až se za ním prášilo, jakoby byl cíl za nejbližší křižovatkou. Podél trati bylo narváno, samý povzbuzující divák, to se Emilovi docela hodilo do jeho záměru. Držel se ho jen kamarád Honza Krupička, který nakonec využil své zkušenosti a ve finiši Emila ořezal. Ale chycen drápkem, uvízl ptáček známá firma z Kopřivnice, celý.

 

Po závodě zastavil Emila náš někdejší běžecký rekordman Tomáš Šalé, který při podobných závodech lovil nadějná želízka v ohni, pro zkoušky ohněm a srdcem, a zeptal se ještě udýchaného běžce, zda by to nechtěl zkusit opakovat na stadiónu, že vyfasuje tepláky, tenisky a získá mnohé další úlevy, výhody pro každodenní zlínské snažení. Tak tohle Emila, jak už víme, zajímalo co nejméně, ale pocit, že ho nabádá ke sportu takto slavný Moravan atlet, rozhodl. První tréninky byly pro eléva běhu zajímavé. Seznámil se blíže s rozcvičkou a pochopil její důležitou roli, s vytrvalostní přípravou, ale brzy mu náplň tréninků přestala vyhovovat. Byl už takový vynalézavý a inovativní, že když měl něco dělat, hleděl, jak by si to usnadnil, vylepšil, pozměnil k užitku svému. Běžci dlouhých tratí byli tehdy vedeni především k vytrvalosti, k rovnoměrně naskládanému tempu. Ale monotónní kroužení po dráze Emila neuspokojovalo, byl stále více přesvědčen, že k vytrvalosti se musí dostat přes rychlost. K nevoli trenérů začal běhat rychlé, stále delší úseky, které prokládal pomalejším vyklusáním. Zpravidla běhal rychle rovinky a v zatáčkách odpočíval. Později rychlé úseky prodlužoval až na 400 metrů. Desetkrát, dvacetkrát za sebou. Trenéři nad ním mávli rukou a ostatní atleti si za jeho zády významně ťukali na lebeční schránku bez fantazie. Takto vyjádřený názor provokoval a ještě víc podporoval Zátopkův styl běhu. Zatímco všichni kladli důraz na estetický výraz, držení těla, elastický krok, Emil jakoby se rval o každý metr se silnou vahou protivětru, hlavu nakloněnou k jedné a hned zase k druhé straně, s grimasou, na níž, jak staří trenéři říkali, je obtížné se koukat střízlivě. Ale Zátopek na takové kecy vůbec nedal a vždy jen podotkl – tož počkejte za rok. A skutečně, brzy neměl soupeře nejen ve Zlíně, ale ani ve zbytku republiky, sahající od Aše až po Užhorod. Potom se osmnáct let stavěl na nejrůznější startovní čáry a jen minimum soupeřů se mohlo pochlubit tím, že jim Zátopek musel hledět v cíli na záda, že ho ořezali. Ani v době největší slávy neslevoval nic ze svého nesmírně houževnatého a pracného tréninku, jaký mohl ustát jen plnokrevný superman, výjimečný, mimořádně odolný organismus komiksového hrdiny. Například v roce 1954, kdy byl držitelem všech světových rekordů na tratích od 5 do 30 kilometrů a v hodinovce, kdy mu patřil nejlepší olympijský čas v maratónu a měl jistě právo, aby si na nějaký čas oddychl, nešidil svoji denní dávku programu a za měsíc naběhal, především v ostrých dvou a čtyřsetmetrových úsecích téměř tisíc kilometrů. Mnozí odborníci doma i ve světě jeho způsob tréninku odmítali, ale ukázalo se, že v tehdejší době, která teprve čekala na nové objevy v přípravě vytrvalců, jiný lepší způsob k dosažení světového prvenství ani prostě neexistoval. Bilance oněch osmnácti let Zátopkovy závodní činnosti je skutečně ohromující. Na třech OH vybojoval čtyři zlaté medaile, další zlato přivezl z mistrovství Evropy, patnáctkrát byl mistrem Československa, překonal 18 světových rekordů a 61x československé rekordy.

 

Vraťme se však ke konci druhé světové války, kdy se v osvobozené Evropě znovu otevřely brány stadiónů k mezinárodnímu zápolení. Zátopek už byl připraven vstoupit důstojně na tuto scénu. Ale své první seznámení s evropskou atletikou na jejím mistrovství v roce 1946 v Oslo charakterizoval takto: „Jen jsem kulil oči, jak se to ve světě opravdu běhá.“ Bez nejmenších zkušeností z velkých závodů, na nichž se sejdou vyrovnaní nebo lepší závodníci, se v závodě na 500 metrů rozhodl, že předběhne jednoho soupeře po druhém. Dlouho se mu nedařilo, ale nakonec, jak říkají atleti, „ztvrdl“ a čtyři běžci ho předběhli. Páté místo před Reiffem a Pujazzonem bylo vynikající, ale Zátopka to příliš nenadchlo. Nakonec ani zázemí v naší výpravě nevytvářelo optimální podmínky pro lepší výkon. K tomu úryvek z deníku Práce: „Účastníky naší výpravy cizinec nepoznal. Každý měl jiné tepláky. Nedá se mluvit o tom, že by to byla národní delegace. Klubové rozmíšky neutichly ani zde. V domě československé výpravy bydlelo mnoho nejrůznějších známých i neznámých civilistů, kteří zanášeli mezi sportovce jen nesoulad a mrzutost. O jednotném vedení se nedá mluvit, chyběla potřebná autorita. Naše výprava se nikdy nedovedla sejít, aby vytvořila celek. Odstrašující příklad. Jestliže přesto podle výkonů a umístění je možno nazvat mistrovství pro nás zdařilé, nemá na tom zásluhu nikdo jiný, než jednotliví borci a zejména nezávislý Zátopek a inteligentní Čevona.“

 

Do značné míry to charakterizuje celé období, v němž se Zátopek připravoval k vrcholným výkonům a leccos se nezměnilo ani později, i když šlo o zcela jiné problémy. O tom, co máme na mysli, svědčí situace v pozdějším armádním kolektivu, kdy směl nadporučík Zátopek trénovat leda až po zaměstnání. Jednou se stalo, že na Strahov přišla jakási prověrková komise, Zátopek trénoval dopoledne a byla velká bouřka, že není v kanceláři. To už byl olympijským vítězem. A tak, když přišel pokyn k tomu, aby se připravil k překonání světového rekordu na 10 000 metrů, musel se náčelník vydat na štáb a žádat pro Zátopka úlevu. Bylo mu vyhověno a večer, tři týdny před pokusem, slyšela nastoupená rota tento rozkaz: „Nadporučík Emil Zátopek, tréninkové volno udělení. Za účelem přípravy k překonání světového rekordu se jmenovanému povoluje, aby byl tři hodiny denně uvolněn ze zaměstnání. V této době se věnuje tréninku. Pokus se uskuteční za tři týdny.“

 

To jsme však trochu předběhli události, směřující ke hrám XIV. olympiády v Londýně. 30. červenec 1948 je pro naši atletiku zvlášť památný den. Zásluhou Zátopka získala svoji první zlatou medaili na OH. V běhu na 10 000 metrů se tehdy sešla vynikající konkurence s vysoce favorizovaným Finem Heinem, Švédem Albertssonem, Francouzem Mimounem, dalšími Finy Heinströmem a Könönem a dalšími borci. Vyjádřeno v sázkovém kursu, byly Zátopkovi přisuzovány naděje na vítězství asi v poměru 1:10. V horkém odpoledni se pak na škvárové dráze stadiónu ve Wembley odehrálo do sedmého kilometru velké sportovní drama. V sedmém kole měl Heino na Zátopka a další běžce už náskok 80 metrů a nikdo v hledišti nepochyboval o tom, že zopakuje své předchozí rekordní výkony a s převahou zvítězí. Zátopek se však tentokrát už nedal unést bojem k nepředloženým činům. S profesorem Kněnickým měl domluven spolehlivý signalizační fígl. Spočítal si, že když poběží kolo průměrně 71 sekund a vyšetří síly na dlouhý závěrečný finiš, může prohrát jen při výjimečném výkonu některého ze soupeřů. Bílé trenýrky v rukou Kněnického v ochozech znamenaly čas rychlejší než stanovený, červené, že Emil běží uvolněněji, pomaleji jako bota k Buty melodii. Až do poloviny čtvrtého kilometru stále visela „bílá vlaječka“, potom se objevila červená a Zátopek vystřelil lépe než Bazooka Jœ bez mrknutí oka. Předběhl všechny soupeře včetně Heina, který jediný s ním držel krok. Zátopek neustále obměňoval tempo, využíval své natrénované (až nadrcené) čtyřstovky a dvoustovky k neustálým trhákům, které nakonec rozhodly, kdo je král utkání. Fyzicky i psychicky udolaný Heino vzdal jako pes, kterého natolik uřítil Zátopek, že si jako neohrožovaný vítěz, který bere vše, běžel pro první zlatou medaili.

 

Zátopek nedokázal v té době ještě taktizovat. Každý význačný závod bral nesmírně vážně a mezi ty důležité považoval i kvalifikační běh na 5 000 metrů. Pro něho to byl olympijský závod a tudíž povinnost snažit se uspět až na špici. Zbytečně tak vyplýtval fond sil v zápolení se Švédem Ahldénem, když oběma prakticky o nic nešlo a postup měl zajištěný. Za dva dny nastoupili vytrvalci za hustého deště k finále. Až do třetího kilometru udával Zátopek úžasné tempo, ale největší soupeři Reiff a Slijkhuis s ním udrželi kontakt a v závěru šli do čela závodu. Zdálo se, že na Zátopka zbude „jen“ bronzová medaile, ale na poslední dvoustovce ještě zmobilizoval poslední síly, předstihl vyčerpaného Holanďana a rychle se blížil k Reiffovi, který už žádný útok nečekal. Nebýt toho, že diváci začali mohutně skandovat a Reiff pochopil, co se děje a rázně přidal, kdoví, jak dobře by mohl pro Zátopka závod dopadnout.

 

V roce 1950 se atleti Evropy připravovali na své další mistrovství. Zátopek už tři roky překonával rekordy v běhu na 10 000 metrů. Svou nadvládu nad dříve suverénními seveřany na této trati potvrdil i na slavné dráze ve finském Turku, kde vytvořil krátce před ME v Bruselu na tehdejší dobu úžasný čas 29:02,6 min, a tím vzal už předem všem soupeřům vítr z plachet. Proto se Zátopek v přípravě více soustředil na 5 000 metrů, kde měl mnohé nevyřízené účty. Celá propagační kampaň pořadatelů i evropského tisku se soustřeďovala na boj belgického přeborníka Reiffa a Zátopka na této trati. Všeobecně se soudilo, že Reiff, podporován šedesáti tisíci hrdel (stadión byl v den tohoto běhu už dlouho předtím vyprodán do posledního místečka i pro sebehubenější existenci s dobrým hlasovým arzenálem) uplatní svou rychlost a natře to našemu rodákovi z Kopřivnice. Zátopek na tento závod zvláště rád vzpomíná: „Začali jsme v neobyčejně rychlém tempu. Trvalo mi více než dvě kola, než jsem se dostal do vedení. V Londýně vyrazil Reiff kilometr a půl před cílem, tady ještě dříve. Chtěl rozhodnout vysokým tempem už před finišem. Běžel opravdu velice rychle a činilo mi značné obtíže, aby se vzdálenost mezi námi nezvětšila na více než dvacet metrů. A potom jsem začal jeho náskok postupně snižovat. Sedm set metrů před cílem jsem ho dostihl. Z jeho kratičkého pohledu se dalo vyčíst téměř zděšení, nepochybně byl přesvědčen, že v takovém tempu musel všechny soupeře už dávno setřást. Po gongu oznamujícím poslední kolo jsem vyrazil. Na stadiónu se rozhostilo ticho. Diváci pochopili, že jejich miláček, ztrácející metr za metrem, tento velký závod nevyhraje. Ve chvíli, kdy jsem proběhl cílem, se ozval zdvořilý potlesk. A Reiffovi chybělo k pásce ještě 120 metrů. Nakonec ho předběhl i Mimoun, můj věčný stín.“

 

Není snad příznivce sportu, který by do značných podrobností neznal pro nás slavné události XV. olympijských her roku 1952 v Helsinkách. Méně se však už ví, že naše výprava odcestovala bez Zátopka a chybělo skutečně málo, aby nestartoval. V ATK se tehdy svědomitě připravoval na olympiádu i vojín Stanislav Jungwirth. Zátopek v něm správně viděl budoucího skvělého běžce a stal se tak trochu jeho patronem. Svými výkony si Standa nominaci jasně vybojoval, ale ve hře byla i nechutná skutečnost, že jeho otec byl trnem v oku některým trapným politickým funkcionářům, takže Standa měl samé patálie s překážkami na trati kvůli komunistickým agitkám. Proto si Zátopek při nominaci výslovně vymínil, že v Helsinkách musí startovat i Jungwirth, když razil tehdy odvážnou myšlenku, že synové nemohou odpovídat za jméno svých otců. Dostal příslib, že Jungwirth bude nominován, ale nakonec se tak nestalo. Zátopek natruc odmítl do Finska odcestovat a vzkázal potrhlým činitelům (provokující démoni roku 1952), že kdyby si to třeba ještě chtěli rozmyslet, najdou je oba při plném tréninku na Strahově. Nastal nebývale velký poprask. Teprve po třech dnech dostali oba hrdinové příkaz, aby si vyzvedli cestovní doklady a odjeli za výpravou. Mezitím bylo rozhodnuto, že Zátopek bude za svůj čin příkladně vytrestán. Po návratu výpravy putoval spis o trestu několikrát jako horká brambora mezi vojenskými orgány s obvyklou douškou, že trest je stále směšně málo přísný. Nakonec se dostal na stůl generála Kratochvíla, který se pro jistotu zeptal, zda mají v armádě dva Zátopky. Jednoho, který má být potrestán a druhého, trojnásobného olympijského vítěze. Posléze návrh roztrhal a zahodil jako nehodící pitomost.

 

Při OH v Helsinkách se manželům Zátopkovým, Daně a Emilovi, podařilo během dvaceti minut získat dvě vítězství. Opět není bez zajímavosti, že oba dva jsou narozeni ve stejný den a ve stejný rok a jen asi 20 minut jinak… ne-li jen na pět minut jinak. Přibližme si ještě jednou vítězné chvíle pro favority naší výpravy. Finálový závod na 5 000 metrů. Na startu všichni tehdejší přední vytrvalci. Hned po výstřelu vyrazil Němec Schade, jako když ho do zimy na mráz ostentativně pohodí jako vypelichaného medvídka Pú. Špatně snášel, když musel někomu hledět na záda, a proto „odtáhl“ většinu tehdejších závodů. Nasadil velmi ostré tempo. Za ním se v klubku hnalo všech dalších čtrnáct běžců. Po druhém kilometru šel do čela Zátopek, po kilometru ho vystřídal Chataway a před něho se dostali i Reiff, Mimoun, Schade a v závěsu běžel Pirie. Situace se neustále měnila, každý z těchto šesti běžců se snažil něco na druhé vymyslet, něčím je překvapit. Nakonec se tempař Schade, který se nemohl příliš spoléhat na finiš, odhodlal k jediné možné variantě – pokusil se o trhák, ale proti soupeřům neměl tentokrát šanci. Půldruhého kilometru před cílem zopakoval svůj taktický manévr z Londýna Reiff, jenže žádný výrazný náskok nezískal. Více psychicky než fyzicky tento fakt neunesl a vzdal to. Zbylo jich jen pět. Bylo jasné, že mezi nimi se rozhodne o vítězi jednoho z nejdramatičtějších závodů na pět kilometrů v historii atletiky. Neustále se střídali ve vedení. Zazněl zvonec do posledního kola. Zátopek okamžitě zrychlil, předběhl soupeře, ale vzápětí se Schade, Chataway a Mimoun dostali před něho a získali až šestimetrový náskok. Zbývalo dvě stě metrů do cíle. Kolikrát tuhle vzdálenost v tréninku sprintoval jako panter. Dokáže to i ve chvíli, kdy má v nohou závod na 10 000 metrů, rozběh na poloviční trať a nesmírně obtížný průběh tohoto finále? Na začátku poslední dvoustovky už soupeře postupně předhonil. Chataway, zřejmě už poněkud dezorientovaný únavou, šlápl na obrubník a upadl, Schade se zcela vyčerpal a jedině Mimoun se udržel a získal stříbro. V těchto nesmírně vzrušujících chvílích seděla Dana Zátopková v šatně a s hlavou pod dekou čelila zvukům, které do šatny pronikaly a soustřeďovala se na vlastní závod. Když se dostala na plochu, prostoupilo ji vzrušené ovzduší po závodě a Emilovo vítězství. Potom se vydala do oštěpařského sektoru. V řadě připravených oštěpů si příliš nevybírala. Sáhla po prvním na kraji a rozběhla se. Dala do hodu všechnu sílu, euforii, mládí vpřed. Oštěp se zabodl 50 metrů 57 centimetrů od čáry hodu. Tento výkon už žádná ze soupeřek nepřekonala…

 

Když odlétal Zátopek do Helsinek, dostal úkol zvítězit ve dvou disciplínách. Aby se trochu pojistil, vymínil si, že bude startovat i v maratónu, to pro případ, že by na některé vytrvalecké trati neuspěl. Tehdy takové závazky nebyly nic mimořádného, mimořádné však bylo to, že Zátopek je většinou splnil. Poprvé v životě byl postaven před nelehký úkol, který spočíval v nasazení daleko pomalejšího tempa, než na jaké byl léta zvyklý. Prostě učil se tři dny pomaloučku běhat. Pomáhal mu v tom náš maratónec Jaroslav Šourek. Po každém kole kroutil hlavou a volal: „Pořád je to moc rychle a ty nohy nezvedej, neodrážej se tak silně, drž se více země!“

 

Pomalý běh prostě dělal Zátopkovi problémy. Pokud byl z něčeho při jeho maratónu strach, tak z toho, že prvních dvacet kilometrů „přepálí“ a nevydrží se silami. Ale Zátopek už měl mnohem více zkušeností než třeba při OH v Londýně, dokázal si skvěle rozvrhnout síly, předbíhal jednoho soupeře za druhým a nakonec s velkým náskokem zvítězil. O kvalitě závodu svědčí skutečnost, že sedm běžců překonalo nejlepší olympijský čas.

 

Zátopek zvítězil na ME v Bernu v běhu na 10 000 metrů a zúčastnil se olympijského maratónu 1956 v Melbourne, kde skončil pátý. Někomu to může po tolika skvělých úspěších připadat jako neúspěch, ale právě okolnosti před startem v Melbourne svědčí o nesmírné lásce Emila Zátopka ke sportu, o tom, jak dokázal překonávat i ty nejsvízelnější překážky, aby se mohl olympijských her zúčastnit. V září 1956, necelé tři měsíce před zahájením OH musel naklusat na operaci s kýlou. Pak mu lékaři nařídili, že nesmí dva měsíce běhat a po deseti dnech ho pustili do domácí péče. Ale tam Zátopek hned nedorazil. Stavěl se cestou na stadiónu Tankisty na Strahově a zkusil se proběhnout. Rána pálila jako ďas s provokací zas, ale Zátopek věděl, že to přece jen půjde. Za měsíc už trénoval. Úžasná a nepřenosná sveřepost. Nicméně v australském horku se tréninkový výpadek i ztráta sil musely projevit.

 

S atletickou dráhou a terénem, kde rád běhával krosy, se Zátopek rozloučil téměř v 37 letech. Naše sportovní historie nemá větší příklad pohádky mládí: oddanosti, vytrvalosti, disciplíny a korunované lásky, nemá lepší důkaz, že dlouhá systematická dřina snad i hory přenáší. Zátopek při běhu často trpěl jako zvíře. Ale tyhle pocity daleko přehlušovala bujarost z vítězství, z překonání vytčené mety. Pan Zátopek byl pohřben teprve až 24. června 2001 ve Valašském muzeu v přírodě, hledejte tudíž Rožnov pod Radhoštěm jako místo jeho posledního i úlevného ODPOČINKU.



Poznámky k tomuto příspěvku
Zeanddrich E. (Stálý) - 29.3. > "


.. :).
."
Doporučil 
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 7.4. > "

ad ..Nastal nebývale velký poprask. Teprve po třech dnech dostali oba ..hrdinové příkaz, aby si vyzvedli ..cestovní doklady a odjeli za

výpravou. Mezitím bylo rozhodnuto, že ..Zátopek bude za svůj čin ..příkladně vytrestán. Po návratu výpravy putoval spis o trestu několikrát jako horká brambora mez .. (( ...)).

..
..

..no ale ..v nebeské

kanceláři s ..přímou působností pro Zemi :) probíhala také zajímavá konverzace ..:).
."
<reagovat 
 Zeanddrich E. (Stálý) - 7.4. > Zeanddrich E.> "(( ..posuď sám -neumělý pokus o přepis :):

))."
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter