Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 22.5.
Emil
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
dnes si svět připomíná 50 let zániku Jurije Gagarina
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 27.3. (07:17:49)

FABIAN GOTTLIEB THADDEUS VON BELLINGSHAUSEN, TÉŽ ZNÁMÝ JAKO FADDĚJ FADDĚJEVIČ BELLINGSHAUSEN

 

    20.9.1778   LAHETAGUSE, ESTONSKO          ۞     25.1.1852   KRONŠTADT, RUSKO

 

 

„Nebezpečí dalšího pronikání na tomto pobřeží je tak značné, že já směle tvrdím: žádný člověk se nikdy dál ani neodváží, než jsem se odvažoval já a země kolem jižního pólu navždy zůstanou neobjeveny a neprobádány.“

 

(James Cook)

 

Uplynulo již takřka padesát let od Cookovy odvážné a průkopnické plavby v jižních mořích. Dvě generace námořníků se od té doby vystřídaly na palubách lodí, křížem krážem projely všechny oceány a moře; jen tam dolů, na jih, jako by se nikomu dobrovolně nechtělo. Měl snad Cook přece jen pravdu?

 

Píše se rok 1821. Hladinu pokrytou ledovými krami a jemnou tříští brázdí dvě lodi. Pevné dřevěné trojstěžníky skřípou a sténají pod náporem vln, z lan padají na palubu odlomené rampouchy. Všude kolem se válí mlha. Posádky, zachumlané do kožichů s napětím každou půlhodinku naslouchají, zda se ozve smluvený signál, výstřel ze sesterské lodi. Ztratit se v těchto končinách, kde na každém metru číhá nebezpečí v podobě ostré ledové kry nebo vysoké vlny tsunami, chraň Bůh Thaddeus! Tráví tu již druhé polární léto, leccos tu už zažili a mlha, která je spolu s bezvětřím dnes zastavila na cestě, je příliš nevyvádí z míry. Vydrželi už větší nepohodičku.

 

Náhle se bílé cáry trochu nadzvedly. A pak znovu. Vypadá to, že se dnes ještě přece jen pohnou z místa. S napětím hledí námořníci na palubě před sebe. Jak daleko je druhá loď? A najednou všichni strnou. Přesně na poloviční vzdálenosti od Mirného spatří malou jednostěžňovou loď. Tady, u břehů Antarktidy! Kde se tu jen vzala? …Také posádka cizí lodi je viditelně překvapená. Na stožár rychle vytahuje americkou vlajku. Odpovědí jsou vlajky ruského cara.

 

Nečekané setkání vzbudilo rozruch a dohady. Jak dlouho už ruským lodím dělají společnost jen císařští tučňáci a tuční tuleni? Probíjí se už více jak dva měsíce ledovými krami, s obtížemi se snaží přiblížit k viděným nebo tušeným břehům jižní pevniny.

 

A teď se zčistajasna najednou objeví lodička jako dětská dekorace ke hraní, čistá a nepoškozená, nevypadá na to, že by ji sem zahnala nějaká nepřízeň osudu. Měli namíříno k Jižním Shetlandám, ostrovům, které byly na mapy zaneseny tepřív loni, krátce po skončení první etapy jejich cesty. Námořníci nadšeně spřádají fantastické dohady, jen kapitán a velitel výpravy má na čele zamyšlenou vrásku. Loni tu žádné lodi nepotkali. Co má znamenat toto setkání? Ne, nevěří na náhody, podvědomě tuší komplikace.

 

…Ale to již k boku vlajkové lodi Vostok přirazil člun, který přiváží kapitána americké lodi Hero N. Palmera. Fadděj Faddějevič Bellingshausen, muž, k jehož jménu budeme připojovat přídomek první objevitel Antarktidy, jde přivítat svého hosta.

 

 

NEMOHU EXISTOVAT BEZ MOŘE

 

„Narodil jsem se uprostřed moře,“ poznamenal Bellingshausen, „a jako ryba bez vody, ani já nemohu existovat bez moře.“ Měl pravdu. Od té doby, co spatřil světlo světa na malém ostrůvku Sarema a osadě Lahetaguse v Rižském zálivu, bylo všechno jeho další konání spojeno s mořem. V osmi letech oblékl uniformu námořní kadetní školy v Kronštadtu. Nemusel nikdy přemýšlet, čím bude. Tuto otázku už za něj dávno vyřešili jiní. Malý Fabiánek Gottfried, jak se tehdy ještě jmenoval, má cestu nalajnovanou jako podle pravítka. Škola, hodnosti, po kterých se dá stoupat stále výš a výš. Lodě, které budou v pohodě po vodě brázdit jak teplá, tak chladná moře, veselé přístavy a modré dálavy. Všechno to má před sebou.

 

Nemusel by se zas tolik snažit. Rusko vlastní dostatek lodních flotil (ale všechno je relativní) a bude lodí potřebovat stále víc. A na lodích musí být posádka.

 

Jenže Fabian Gottlieb Thaddeus, či snad raději Fadděj Faddějevič, jak zní jeho poruštělé jméno aktuálně, nechce být jen průměrným důstojníkem. Jistě, bude spolehlivě sloužit na moři všude, kam jej odvelí, ale když to bude jen trochu možné, popustí uzdu své zvídavosti. Vždyť na světě je furt ještě plno věcí a záhad, nástrah na polepšenou ostražitost. Moře, po kterých se plaví lodní vynálezy, skrývají tolik neuvěřitelných známek života pod hladinou. A kolik je ještě neobjevených domén…

 

Po šesti letech námořní služby v Revalu se náhle objeví jako kartograf a lodní důstojník na korvetě Naděžda, která se spolu s lodí Něvou vydá pod velením Ivana Fjodoroviče Kruzenšterna (rodáka z estonské Hagudi) na první ruskou plavbu kolem světa.

 

 

K RUSKÉ AMERICE

 

Rusko je obrovská říše. Tak obrovská, že doprava z jednoho konce na druhý může trvat roky. A neobejde se bez lodí. Vždyť k Rusku patří i Aljaška na americkém kontinentě. Velkou část jeho břehu omývají moře, jenže to jsou moře chladná a žádná loď jimi ze severu nepropluje. Ruský car své vzdálené državy nikdy nespatřil. Slyšel však o nich jen to nejlepší. Přinášejí mu lukrativní zisky do pokladny. A mají začít vynášet ještě víc. Ovšem, za určitých podmínek. Ne, tehdy se ještě nehovoří o vzácných nerostech, o rudách ukrytých pod povrchem země, tehdy se hovoří hlavně o hebkém zlatu, o kožešinách. Obchoduje s nimi Rusko–americká společnost, která vznikla v roce 1799 a ta vedle toho začíná podporovat i poznávání dalekých krajů Čukotky, Kamčatky a Aljašky. Všechno souvisí se vším, chtějí-li se tu udržet, musí znát zdejší kraje a budou-li znát možnosti zdejších krajů – oč lépe se pak budou využívat… Tomu carští ministři rozumí velice dobře. A proto jsou i ochotni uvolnit peníze na nákup pevných lodí v Anglii. Mají dopravit na Aljašku potřebné zboží, které žádají tamní osadníci, odtud odvezou kožešiny do Číny. A v Číně nakoupí luxusní sortiment, jako je porcelán a hedvábí… Svět se zmenšuje, nepřekonatelné vzdálenosti jsou překonávány a Merkur na tom vydělává…

 

Obchodní výpravu však doprovázeli i zahraniční přírodovědci, jeden z ředitelů Rusko–americké společnosti, který měl navázat kontakty se zatím neprodyšně uzavřeným Japonskem a také japonští rybáři, kteří kdysi ztroskotali u ruských břehů a rozhodli se nyní k návratu domů. Velitel výpravy i kapitán Něvy Lisjanskij byli sami velmi dobře vzdělaní v navigaci, kartografii a astronomii a podobné znalosti vyžadovali od svých důstojníků. Vybírali si je mezi absolventy kadetní školy i s ohledem na jejich zájem o připravovanou plavbu.

 

Lodě propluly vzdálenost mezi Evropou a jižní Amerikou bez dlouhých zastávek a prakticky bez problémů. Po překonání Magalhæsova průlivu je uvítal Tichý oceán. U Havajských ostrovů se od sebe oddělily. Naděžda, na které vykonával pětadvacetiletý Bellingshausen své povinnosti lodního důstojníka a hlavně kartografa, zamířila k Japonsku, Něva s Lisjanským k Aljašce.

 

Jestliže si však námořníci mysleli, že se jim s tajemným Japonskem podaří navázat alespoň první křehké kontakty, byli jasně na omylu. Přístav Nagasaki se stal na půl roku jejich domácím vězením. Nesměli opustit loď, nesměli ani odjet. Teprve po šesti měsících dostali od císaře holandsky psaný list, ve kterém se odvolával na zákaz z roku 1638, který Japonsko před světem izoloval. Dary, které výprava přivezla, nebyly přijaty, pověřovací listiny odmítnuty. Museli odjet. Bez jakéhokoli dalšího otálení.

 

Do Petropavlovska, kde na ně čekaly shromážděné kožešiny, se vraceli málo známým mořem. Tady měli kartografové plné ruce práce. Kde vlastně ústí Amur, je Sachalin ostrov nebo poloostrov… desítky dalších záludných a na první pohled nevinných otázek jim nechali jejich předchůdci nezodpovězeny. A některé zůstaly záhadou i jim. O tom, že je Sachalin ostrov, mohl podat svědectví až jiný odvážný námořník, Něvelskoj. Po dalších 40 letech. Nenašli ani ústí Amuru, zrádné mělčiny byly příliš velikým rizikem k podstoupení.

 

Výprava splnila své obchodní úkoly. Když se po třech letech v roce 1806 znovu objevily obě lodě v Kronštadtu, mělo však Rusko momentálně jiné starosti, než obdivovat odvážné mořeplavce. Válčilo se s Francií, později i se Švédskem. Z cestovatelů se mávnutím proutku opět stali vojáci. Bellingshausen jako korvetní kapitán hájí Finský záliv. Pak je odvelen do Černého moře a v letech 1812–1813 tu provádí rozsáhlý hydrografický průzkum, velí korvetě Flóra.

 

Už to málem vypadalo, že jeho život bude plynout dál podle schématu, se kterým se podrobně seznámili mnozí jeho kolegové, nadřízení i podřízení. Ale na něj čekala ještě jedna veliká příležitost. A ne náhodou.

 

 

AŽ NA SAMOTNÝ JIH SVĚTA

 

Rusko se po napoleonských válkách začalo zajímat o dálkové plavby, o nová území, která by mu přinesla další slávu a možná i zisky. A tak v roce 1819 vypracovalo ruské ministerstvo námořnictví plán rozsáhlého průzkumu nejsevernějších a nejjižnějších oblastí Země. Vypravilo dvě expedice, každou o dvou lodích, které byly namířeny k severnímu a k jižnímu pólu.

 

Lodě Otkritije a Blagonamerennyj se vydaly hledat cestu z Ledového moře do Atlantiku kolem pobřeží Severní Ameriky, Mirnyj a Vostok mířily na jih, k legendární jižní pevnině, kterou Cook svou plavbou zasunul až za polární kruh. Tedy – je-li tam vůbec.

 

Vedle námořníků a důstojníků se plavby měli zúčastnit i zahraniční vědci, kteří měli nastoupit v Kodani, z domácích pak jen astronom Ivan Simonov, profesor kazaňskén univerzity a výtvarník Pavel Michajlov, jehož atlas kreseb, vzniklý v době plavby má i dnes svou velkou historickou cenu. Velitelem jižní výpravy byl, na přímý zásah Kruzenšterna, jmenován Bellingshausen. A co víc, dostal volnou ruku k výběru posádky.

 

Opřel se o zkušenosti, které načerpal pod Kruzenšternovým velením. Ne, nebude najímat anglické námořníky, tak jak se to ještě nedávno dělalo. Rusko nemá mizerné námořníky s mizernější pověstí a jeho důstojníci, v případě, že budou mít o plavbu skutečný zájem, mohou být lepší než cizinci. A výběr mezi dobrovolníky, většinou mladšími třiceti let, jeho předpoklad potvrdil.

 

 

HLEDANÝ A BÁJNÝ KONTINENT

 

Instrukce pro posádku byly naprosto jasné. Když 4. července 1819 opouštělo 205 mužů na dvou lodích Kronštadt, věděli, že po zastávce na Tenerife a v Brazílii mají plout stále dál na jih. Budou tu zkoumat ostrovy objevené Cookem, Jižní Sandwichovy ostrovy a Jižní Georgii. A pak budou pokračovat dál do nejjižnější šířky, které budou moci dosáhnout. „Kapitán se musí všemožně snažit, aby při hledání neznámých zemí dospěl co nejblíže k pólu, a může zanechat zkoumání jedině tehdy, vyskytnou-li se nepředvídané překážky. Kdyby v rozmezí poledníků, po nichž má sestoupit k jihu, zůstaly jeho snahy bez výsledku, má se pokusit o štěstí v jiné oblasti. Nemá ani na okamžik pustit ze zřetele hlavní a nejdůležitější cíl, pro který je výprava organizována, totiž snažit se objevovat neznámé končiny a přiblížit se k jižnímu pólu.“

 

Dvě neuvěřitelně křehké a nedokonalé lodi měly tedy relativně odpovědět na otázku, zda je na jižním pólu pevnina, nebo zda tu je moře pokryté ledem. Nikdo si již nedělal iluze o tom, že oblast, která dostala jako protipól k Arktidě, tedy oblasti pod souhvězdím Medvědice, název Antarktida, poskytne svým objevitelům nějaké radosti. V tom se Cookovi dalo věřit. Definitivní zodpovězení staleté záhady, jakou jižní pevnina byla, mělo však možná ještě větší přitažlivost. Vždyť již Řekové se domnívali, že na jižní polokouli musí být pevnina, která by byla protiváhou pevnině na polokouli severní. Kolik námořníků ji tu marně hledalo. Terra Australis incognita však k nalezení prostě nebyla.

 

Bellingshausen a kapitán Lazarev, velitel Mirného, vedli své lodě stále více na jih. Teplota se ustálila na nule, stále se sypal sníh a plachtoví se obalovalo ledem. A pak se jim do cesty poprvé postavily kry.

 

20. ledna 1820 objevili v oblasti Sandwichových ostrovů první tři neznámé. 16.2.1820 dosáhly obě lodě 69° 21´ jižní šířky a nacházely se jen 20 mil od pobřeží hledaného kontinentu. Pahorkaté ledové pole, které Bellingshausen popsal v lodním deníku, bylo už okrajem Antarktidy. Člověk se sem dostane znovu až za mnoho let a v roce 1930 nazvou tuto oblast Norové Zemí princezny Matyldy. Lodě ustoupí dotírajícímu ledu a o týden později se znovu pokusí prorazit na jih. Tentokrát se blíží k Zemi princezny Ranghildy. Všude kolem poletují spousty opeřenců, všichni dobře vědí, že pevnina nebo oblast pevného ledu je už opravdu nedaleko. 24. února 1820, po novém výpadu k jihu, zahlédnou oblast dnes nazývanou Země královny Maud.

 

Na palubě nejsou přírodovědci, protože zahraniční vědci v Kodani nenastoupili a Bellingshausen vyčlení několik mužů k preparování a ukládání přírodnin ve speciálních kajutách. Lituje, že si sebou nemohl vzít alespoň studenty přírodních věd, když už kapacity o cestu nejevily dostatečný zájem. Jak pozoruhodná zkušenost by to pro ně byla.

 

Pomalu obepluli již polovinu kruhu, v jehož středu je, dnes to už vědí, ona záhadná pevnina. Blíží se polární zima, strávili tu už tři měsíce. Je nejvyšší čas odjet.

 

 

TICHOMOŘSKÉ EXTEMPÓRE

 

Koncem března lodě šťastně dorazily do Port Jacksonu, dnešní Sydney. Čekají je tu opravy, doplňování zásob. Posádka pobyt v polárních krajích přečkala dobře. Až na ojedinělé případy se na lodích kurděje neobjevily, lodní lékaři nemají mnoho práce. Bellingshausen má pro své muže překvápko. Na jih se mohou vydat znovu až na podzim, kdy na jižní polokouli začíná jaro. Ale dobu, kterou tu musí čekat, přece nestráví jen v Austrálii. Vydají se na plavbu Tichomořím. Zastaví se na Tahiti, v Tuamotu, na Novém Zélandě. Námořníci a důstojníci s údivem hledí na zelené ostrovy, kde o ledu a mrazu, ze kterého se oni právě vrátili, nemají občané ani páru. Kolik mořeplavců slavných jmen tu plulo před nimi. A přece na mapách ještě zůstává dost místa pro nové objevy. Zakreslí do nich třináct větších ostrovů, korálové útesy, zrádné mělčiny.

 

Ale čas nepočká. Oba kapitáni jsou už duchem v ledových mořích a i posádka si, ač nerada, zvyká na představu, že se budou muset vrátit tam, kde svou práci nedokončili. Zvětšují zásoby čerstvých potravin, dřeva, kterým budou vytápět kajuty, opravují kryty z měděného plechu, které mají přídě lodí chránit před ledem. Poslední říjnový den léta Páně 1820, podle ruského kalendáře, zvednou lodě kotvy a vydají se znovu na jih. Zastaví se až u Macquartova ostrova a pak je již před nimi zcela neznámé moře. Co je na něm čeká za překvapení?

 

Ve tři hodiny ráno 9. ledna 1821 spatří hlídka na obzoru řetěz černých hor. Všichni se seběhnou na palubu. Země? Ostrov? Lodě vítají křikem albatrosi a straky. Pomalu se blíží k neznámému břehu. Objevili nový ostrov! Devět a půl míle dlouhý a čtyři míle široký. Nazvou ho jménem Petra I. Ale mraky na obzoru mají nezvyklou barvu, i moře je nějak jiné. Po několikadenní plavbě si 28. ledna 1821 mohou zapsat do deníku, že spatřili nevysoké horské pásmo, táhnoucí se k jihu, pokryté zažloutlým sněhem. Objevenou zemi nazvou jménem svého cara Zemí Alexandra I. Teprve po sto dvaceti letech, v roce 1940, bude tato část antarktické pevniny Američany Ronnem a Eklundem identifikována jako ostrov…

 

Spokojeně míří k Jižním Shetlandám. Na cestě je však přepadne mlha. A když se zvedne, mohou se pozdravit s kapitánem tuleňářské lodi Palmerem. Od něj se dozví, že velký počet tuleňů přilákal do této oblasti tuleňáře z Anglie i Ameriky. Že na nejbližším ostrově, Deceptionu, jsou již připraveny k odvozu tisíce tuleních kůží. Tulení kožichy se staly módou. Palmer tu podle svých slov hledá další ostrůvky a kry, na kterých by se tuleni mohli nacházet. Nepovažuje přitom ruskou expedici za konkurenci. Tuleně neloví, to si ověřil. V takovém případě by si dal pozor na jazyk.

 

Bellingshausen naslouchá tuleňářovu vyprávění se zájmem. Vypadá to, že ruská výprava probrala Američany a Angličany z letargie. Letos sem na mnoha lodích dorazily vedle lovců i kartografové. Zatím bylo v zájmu lovců co tutlat, nyní se situace zásadně mění… Bellingshausena tušení nezklamalo. V tak dlouho opomíjené části světa je náhle čilý ruch. Později se ukáže, že se tu o svá objevitelská práva budou hlásit hned tři objevitelé tohoto kontinentu, kteří se tu pohybovali v rozmezí necelého roku. Američané budou rezolutně hájit Palmerovo prvenství, protože prý proplul nejblíž Antarktické pevniny Orleánským průplavem dříve než Rusové, Angličané se zaštiťují jménem poručíka Bransgielda. Ten spatřil zasněžené břehy, které nazval Zemí Svaté trojice, již 20. ledna 1820. Ve skutečnosti je to ostrov oddělený od pevniny desetimílovým průlivem.

 

Spory o Antarktidu vzplály zejména ve třicátých letech dvacátého století, kdy náhle nebývale vzrostl strategický, ale i hospodářský význam tohoto kontinentu. Legendy o prvních objevitelích náhle dostaly nový význam. Zatím však kontinent nepatří pod vládu žádné velmoci.

 

Bellingshausen se o tom už nedozvěděl. Dovedl svou expedici šťastně od domovského přístavu, předal ministerstvu podrobné hlášení. Splnil úkol, který třemi roky dostal. Obeplul šestý kontinent. Viděl jej. Dokázal, že existuje. A pak na lodích svého panovníka bojoval proti Turkům, dosáhne to za hodnosti kontraadmirála. Ve třicátých letech velí druhé divizi baltského loďstva. V roce 1839 je jmenován guvernérem a přístavním velitelem Kronštadtu.

 

Byl nebo snad přece jen nebyl první, kdo spatřil břehy oné bájné a tak dlouho hledané jižní země? Je možné, že by ho přece o pár dní někdo předběhl? Došlo snad i tady k situaci, kterou známe z dějin mnoha slavných objevných cest a vynálezů? Proč ne. Zmatení v datování, někdy i záměrné, komplikuje i používání různých kalendářů, podle kterých se mořeplavci řídili.

 

Ruská výprava však přinesla mnohem víc, než jen zaměření neznámého zasněženého břehu. Dlouhodobý pobyt v polárních krajích jí umožnil studovat klimatické podmínky, hydrologii, pohyby ledu a život ptactva. Posunul hranice lidského poznání o notný kus vpřed. A skutečný význam Bellingshausenovy objevitelské cesty mohlo tedy ocenit až dvacáté století, které se muselo stejně jako to naše potýkat s globálním ohrožením životního prostředí planety.

 

 

ROBERT FALCON SCOTT

 

    6.6.1868   DEVONPORT, PLYMOUTH, U.K.          ۞    29.3.1912, MOŽNÁ AŽ 30.3.1912, ROSSŮV LEDOVÝ SHELF,  ANTARKTIDA

 

 

„Hanba kormidelníkovi, kterému vyrazila vlna kormidlo z ruky, hanba kapitánovi, který opustil plachty zmítané větrem a vydá loď bouřce. Ten však, koho pohltilo moře – držícího kormidlo a vzpírajícího se, ať je pochválen, i když ztroskotá.“ 

(Seneca)

 

Drahá paní Wilsonová,

 

až obdržíte tento list, budeme už s Billem oba na věčnosti. Konec se blíží a tak bych Vám rád řekl, jak statečně se Bill choval – neztrácel dobrou náladu, byl ochoten obětovat se pro ostatní a nikdy mi ani slovem nevyčetl, že jsem ho zavedl do téhle nevratné patálie. Naštěstí netrpí, alespoň ne příliš.

 

V modrých očích má pokojný výraz naděje a psychicky ho uklidňuje přesvědčení, že je pouhou částečkou velkého všehomíra. Nedovedu Vám ulevit jinak než slovy, že zemřel tak, jak žil: jako statečný a opravdový člověk – můj nejlepší spolupracovník a nejoddanější přítel.

 

Celým srdcem s Vámi soucítím.

 

Váš Robert Scott

 

*

 

Členové pátrací výpravy, která se vydala po skončení polární noci hledat odpověď na otázku, co se stalo s točnovým oddílem, stáli na konci cesty. Neušli ani dvaadvacet kiláčků od velkého Jednotunového skladu, když narazili na něco, co se na jednotvárný povrch Bariéry nehodilo. Byl to ze tří čtvrtin zavátý stan. Před ním trčely ve sněhu lyžařské hole a bambusová tyč. Když jej otevřeli, spatřili těla kapitána Scotta, doktora Wilsona a poručíka Bowerse. Muži leželi ve svých spacích pytlích s přehrnutou kapucí, jen Scott měl oděv i spací vak uvolněný, aby byl konec významnější. Zemřel nejspíš poslední jako Mohykán na diagnózu nedostatek bezpečí.

 

Odpověď na otázku, co se tu vlastně přihodilo a hlavně proč, částečně poskytly tři sešity Scottových deníků, Poselství veřejnosti a dopisy přátelům a známým, které kapitán Scott napsal těsně před smrtí.

 

Členové oddílu se naposledy podívali do tváře svého velitele, který je na šestý kontinent přivedl před dvěma lety dobýt pól. Kdo by se tehdy nadál, že to dopadne takhle.

 

Mlčky posbírali věci svých mrtvých druhů a ze sněhu vyhrabali saně nešťastné partičky. Našli na nich i 16 kilogramů vzorků hornin, které muži nabírali cestou od pólu. Vlekli se s nimi až do konce. Nad těly mrtvých přátel nakupili sněhovou pyramidu, opodál zarazili do sněhu dvoje saně a na bambusovou tyč upevnili kovový válec se zprávou o tragickém nálezu a s údajem o zeměpisné šířce místa 79° 50´ jižní šířky.

 

 

NETUŠENÁ SOUHRA NÁHOD

 

Jméno Roberta Falcona Scotta je pro nás spojeno s Antarktidou. Cesta sem však vedla přes teplá moře a rušné přístavy ostatních kontinentů. Začalo to totiž docela nenápadně.

 

Narodil se jako třetí ze šesti dětí Johna Edwarda Scotta, majitele pivovaru. Jeho dědeček, dědečkovi bratři i další předkové však sloužili v královském námořnictvu. A tak i mladý Robert, bylo mu tehdy teprve třináct, nastoupí jako kadet na školní loď Britannica. Byl to asi trochu zvláštní chlapec. Sám později přiznával, že měl vždy sklon k lenošení, ale nechtěl se mu vědomě poddávat. Cílevědomě cvičil kázeň, vytrvalost, vůli, snažil se vyhýbat zahálce, krotil svou vznětlivost a snažil se každou práci dotáhnout do konce. Byl tedy ctižádostivý, cílevědomý a prozíravý. Snažil se eliminovat všechno, co by mohlo v budoucnu ohrozit jeho plánovanou kariéru.

 

Několik let slouží jako poddůstojník na lodi cvičné eskadry, jejímž velitelem byl v té době sir Albert Markham, známý polární badatel. A tady si se Scottovým budoucím osudem pohrála vrtkavá Štěstěna. V roce 1887 totiž kotvila eskadra na Západoindických ostrovech a pro pobavení tu důstojníci uspořádali závody na plachetních kutrech. Scott je vyhrál a jako odměnu obdržel pozvání do kapitánovy kajuty na čaj. A tam měl možnost poznat i jeho bratrance sira Clementse Markhama, britského historika a geologa. Bylo to důležité setkání, jehož význam docení až po letech.

 

V roce 1897 nastoupí mladý námořní důstojník Scott na bitevní křižník Majestic. Velí tomu kapitán sir George Egerton; rovněž polární badatel. Scott v té době se zájmem, se kterým se netajil, sledoval postup polárních výprav na severní i jižní špici světa. Egerton ho nemohl přehlédnout.

 

V té době již byl sir Clements Markham předsedou Královské zeměpisné společnosti a začíná prosazovat svůj sen, uspořádání britské výpravy na jižní pól. Británie začala ztrácet své výsadní postavení, všude naráží na nečekanou konkurenci Němců a zdvořilejších Američanů. Úspěšná polární výprava by hodně zvedla národní kuráž i celosvětovou prestiž Spojeného království. Ale musí se vypravit brzy, vždyť ani konkurence nezahálí.

 

Markhamovi se podařilo shromáždit zásobu peněz, část ze státní kasy, část z kapes movitých mecenášů. Ještě však schází velitel. Kdo to bude?

 

Námořní důstojník, protože takové výpravy může organizovat jen královské námořnictvo. Ale osoba velitele musí splňovat i mnoho jiných, neméně důležitých podmínek. Velitel musí mít kouzlo osobnosti a přirozenou autoritu, musí mít smysl pro vědeckou práci, protože výpravy se budou účastnit i vědci, musí být mladý a plný sil, musí…

 

Majestic brázdí vlny oceánu a blíží se k domovskému přístavu. Na jeho palubě je muž, který tyto požadavky splňuje. Sebevědomý vítěz plachetnicového závodu. A když pak jeho jméno, na které Markham nezapomněl, padne i při jeho rozhovoru s kapitánem Egertonem, tuší, že našel toho, kterého hledá. V té době se o připravované akci dozví i Scott. Po dvou dnech sepíše žádost, aby mu bylo svěřeno velení britské polární expedice. Jeho žádosti bude vyhověno.

 

 

NA JIH

 

Mladý důstojník energicky dozírá na všechny přípravy. Část nejdůležitější výstroje se nakládá již v Británii, část doplní až na jižní polokouli. Discovery, nová speciálně postavená bárka, se prohýbá pod nosností nákladu…

 

V lednu 1902 jsou na místě. Před nimi je hornatá, ledy pokrytá neznámá pevnina, o jejímž utváření, složení a klimatických podmínkách mají stále jen zkreslené nebo velmi mlhavé představy. Prožijí tu dvě zimy. Kruté zimy. Takové, jaké zatím žádný z nich ještě nezažil.

 

Postavili si tu chatu, přístřešky pro přístroje. Výprava měla podniknout několik saňových výprav, její důležitou součástí bude i cesta k jihu, tam, kde se skrývá v neznámé krajině jižní pól. Nikdo si nedělal velké iluze o tom, že by se jim to mohlo podařit, jenže…

 

Expedice se ovšem musela nejprve v neznámých přírodních podmínkách naučit existovat, vyrovnat se s množstvím sněhu, s mrazy, studenými větry a docela jinou stravou, než na jakou byli naučení až dosud. I když cestu k pólu plánovali až na příští rok, lyžovat se musí naučit už letos, a také zacházet se psím spřežením, s vybavením. Scott a poručík Shackleton jednoho dne vstoupí do gondoly upoutaného balónu, aby se podívali co možná nejdál na jih. To, co spatřili, je nepotěšilo. Mohutné ledovce stoupající k jihu nevzbuzovaly iluze o snadnosti cesty, která na ně čeká. Ani jeden, ani druhý nemohli tenkrát tušit, že to budou právě oni dva, kteří se budou o pól pokoušet znovu a znovu. Nejprve společně a pak ve vlastních výpravách. A bezúspěšně. A že právě odtud, z Velrybí zátoky se k němu za několik let vydá další muž, Roald Amundsen. A že to bude právě on, kdo se vrátí s palmou vítěze…

 

 

PRVNÍ ZÁVOD SE SMRTÍ

 

Tři muži, kteří měli dobýt pól, byli fyzicky zdatní, odhodlaní k obětem. Scott si vybral společníky dr. Wilsona a Ernesta Shackletona. Zdálo se, že mysleli na všechno. Měli jídlo, teplé svršky, zásobu paliva. Ale přece. Chybělo jim to nejdůležitější. Dopravní prostředek, který by byl naprosto spolehlivý. Scott si dovezl na jih jen 18 pejsků! Jak si představoval, že bude dobývat polární kraje s tímto směšným počtem, když Borchgrevink, norský přírodovědec, který poprvé přezimoval v Antarktidě před dvěma lety, jich přivezl 90?

 

Ale Angličané se hned tak něčeho nezaleknou. Skupinka mužů, která míří k pólu, překonala již 12.11.1912 norský rekord a pronikla zatím nejhlouběji ze všech lidí do nitra šestého kontinentu. O tři dny později převzal točnový oddíl od pomocných skupin veškerý náklad a jen se psím spřežením se vydal na cestu sám.

 

Ale příliš jí neubývalo. Podle Scottových propočtů měli urazit až třicet kilometrů denně, oni však překonali s vypětím sil osm. Psi táhnou neochotně a málo. Teprve tady, uprostřed bílé pustiny, najednou přijdou na příčinu jejich podivné malátnosti. Zkažená potrava. Proč vezli tresky pro psy ze severu na jih přes rovník, když psí spřežení mohli krmit tulení zásobárnou živin? Nikdo netušil, jak by si ochotně psi pochutnávali na tuleních porcích. Proč se však nikdo nepřesvědčil, že je potrava skutečně v pořádku ještě před zahájením tak dlouhé cesty? Opomenutí, které je málem stálo život.

 

Trojice mužů musí šetřit s potravinami, kterých je vzhledem k neplánované délce pochodu najednou stále méně. Procházejí kolem neznámých ledovců a hor, které věnčí jmény svých příznivců a mecenášů. A pak se pohoří začíná stáčet doleva a postavilo se mezi ně a pól. Stále nejsou rozhodnutí, kam až dojdou. Jejich zdravotní stav se však den ode dne zhoršuje. Shackleton trpí kurdějemi, Wilson sněžnou slepotou. Jen Scott jde se zaťatými zuby neúprosně dopředu. Wilsonovi dalo dost práce, než jej přemluvil k návratu. Jít dál by znamenalo smrt. Oslaví tu vánoce, ale všem je jasné, že vysněného cíle nedosáhnou. Budou rádi, když se jim podaří návrat domů. Došli dál než všichni ostatní. Dál. Ale nejdál ne. Scott si však nemůže dovolit ještě víc hazardovat.

 

Návrat zpět. Jak jednoduše se to řekne. A co všechno se za touto cestou skrývalo. Byl to závod se smrtí hladem, vyčerpáním a bolestivou zimou. Muži většinu cesty táhnou saně sami, nejprve tři, pak jen dva. Shackleton, kterého zcela přemohly kurděje, není ke konci cesty schopen už ani chůze. Scott a Wilson jej obětavě podpírají, sami nemocní a vyčerpaní. Poslední úsek cesty je téměř k nepřežití. Tak blízko jsou již základny na Discovery! V nalezeném skladišti objeví tabák, dopisy. Přátelé tu byli před několika dny! Proč se tu o pár dní navíc nezdrželi? Dokážou vůbec ještě ujít cestu k záchraně? Copak nikoho nenapadne, aby se po nich poohlédl? Došli téměř až k lodi, než si jich kdosi všiml. Ale došli. Přežili.

 

Loď je zamrzlá v ledu a není naděje, že by mohli ještě letos odplout. Pomocná loď, která přivezla zásoby, poštu a palivo, odváží ze skupiny polárníků Shackletona, vedle něj i osm členů posádky Discovery, kteří nechtějí znovu přezimovat. Scott se už pomalu zotavil, výhled na další přezimování ho neděsí.

 

Ne, nepokusí se již zopakovat cestu k pólu, vždyť Morning nepřivezla to nejdůležitější, co by na takovou výpravu potřebovali – polární psy. Muži však nebudou zahálet. Podnikají výpravy do okolí, konají vědecká pozorování. Scott s E. Evansem a W. Lashlyem podniknou výzkumnou výpravu napříč Západními horami, objeví obrovské ledovcové plató a tak vlastně znovu potvrdí s definitivní platností, že Antarktida je kontinent – tak velký ledovec musí mít pevný základ. Cestu dlouhou 1 340 kilometrů urazí za deset týdnů a i když nevedla k pólu, v obtížnosti si s ní nezadala.

 

A znovu se nachýlila doba k návratu. U břehů se objevily dvě lodě z Anglie. Vedle dobrých zpráv přivážejí i ty méně příjemné. Žádné další přezimování. Scott se musí vrátit, i kdyby měl Discovery nechat napospas osudu ve věčném ledu.

 

Naštěstí se Discovery uvolnit podařilo. S pomocí výbušniny. 16.2.1904 se konečně mohou vydat zpět.

 

 

HRDINA SE SMUTKEM V DUŠI

 

Doma je výprava přijala s poctami a ovacemi, Scott je náhle národním hrdinou. Co na tom, že na pólu nestanuli. Pronikli dál, než kdokoliv před nimi. Podnikli sedmnáct výprav do neprobádaných končin, a přivezli nebývalé množství informací o zdejší fauně, geologii, podnebí, stavu ledu; nakreslili mapy neznámých oblastí, objevili nová pohoří a ledovce, Zemi krále Eduarda. Přivezli rozsáhlou vědeckou kořist, větší, než kdokoliv před nimi. Scott si získal pověst spolehlivého expedičního vůdce, vždyť jeho výprava se obešla bez větších problémů a ztrát na životech! A přece byl v hloubi duše zklamán. Jižní pól pro něj zůstal tajemstvím.

 

S jakými pocity pak sleduje výboje Ernesta Shackletona, který jde dál za jejich nedosaženým cílem. Společným cílem. A jde sám. Scott se plaví po moři.

 

Ale ani Shackletonovi nebylo souzeno, aby do nejjižnějšího bodu světa zatknul anglickou vlajku. Vybavil se mandžuskými poníky, kteří se dobře uplatnili v drsných sibiřských podmínkách, ale Antarktida na ně byla příliš silná káva. Ani moderní automobil se tu neosvědčil. A Shackletonova výprava tedy končí pouhých 178 km od pólu. Vrátí se opět s vypětím všech sil. Ale vrátí se živí.

 

Scott pečlivě studuje Shackletonovu trasu, stav zásob, výstroj a připravuje plán. Ne, muži jako on se nikdy nevzdávají.

 

 

AŤ VLAJE UNION JACK

 

A právě v době, kdy Shackleton přijímá za svou úspěšnou expedici šlechtický titul a zlaté medaile zeměpisných společností, obrací se v tisku Scott na Angličany s výzvou k národní sbírce. Angličané si nesmějí nechat vyfouknout cíl před nosem, který již mají skutečně na dosah ruky. Je září 1909.

 

Scott na uskutečnění svého snu obětuje téměř celé jmění. Ne, tentokrát to musí klapnout. Vždyť je to již naposledy. Severní pól je dobyt, úsilí všech teď bude směřovat na jih. Má si nechat cíl vyfouknout před nosem? Strašně touží po tom, aby to byl právě on, kdo se první dotkne legendárního vysněného bodu. A aby to byla vlajka jeho krále, která tam jako první zavlaje. Nechá doma ženu se synkem a znovu se vydává na cestu.

 

Velice touží po tom, aby měl úspěch. Udělal pro to všechno. Tedy skoro všechno. Ale to nejdůležitější ne. Nikdy si to nepřiznal, alespoň v nalezeném deníku ani v prohlášení k veřejnosti, napsaném těsně před smrtí, o tom není ani zmínka. Ale deník byl od začátku určen k zveřejnění. Nejskrytější myšlenky si tedy Scott nechal až do poslední chvíle pro sebe. Přiznal si svůj omyl alespoň sám před sebou? To se už nikdy nedozvíme. Scott totiž podcenil význam dopravy. Opět. Znovu si vzal na cestu poníky, kteří tak vytrestali Shackletona. Polární psi mu snad nepřipadali spolehliví, či důstojní. Jel tedy jižní pól dobývat s koňmi. A to se mu smrtelně vymstilo.

 

Když jeho loď přistane u ledové bariéry a muži začnou rozvíjet tábor, který se má stát na dlouho jejich základnou, ví už, že spolu s nimi budou o pól usilovat i Norové. Mířili prý původně na sever, ale až v Melbourne se ukázalo, že to všechno byl jen krycí manévr. Amundsena láká jižní točna. A chce se o ni utkat v čestném boji.

 

Scott nevěří, a když se sám přesvědčí, že má konkurenci, odmítá nabídky pomoci a spolupráce. Ne! Nechce Amundsenovy psy, nechce žádnou společnou výpravu. K pólu půjde každý sám. Jen výsledek potvrdí, kdo bude lepší… Ale v deníkových zápisech se pod zdánlivou sebejistotou pomalu a jistě objevují strach a obavy.

 

Když se pak pětice mužů, která tvořila anglický točnový oddíl skutečně probije ledem, sněhem a vánicemi až na nejjižnější bod světa, zjistí, že přišli jako druzí. Otisky mnoha psích tlapek značkují kdysi netknuté místo. Jsou druzí. A přišli sem pěšky. Bez poníků. I nazpět se budou muset odebrat pěšky. Zapřaženi do svých saní a doprovázeni stále větší nejistotou a strachem o zítřek. Ne, nebudou si o tom vyprávět. Smějí se a vyprávějí o příjemných historkách, jenže stejně jim sedí za krkem strach.

 

Cestou zemře Evans, pak svůj život dobrovolně ukončí Oates. Jít dál s omrzlými pahýly místo nohou nedokáže. Tři zbývající se vlečou dál. Od skladu ke skladu, pár kilometrů denně, kdy se nemohou dosyta najíst a zahřát. Obouvání jim trvá den ze dne déle.

 

Scottovi omrzne končetina, ví, že amputace je ještě to nejlepší, co může následovat. Ani jeho druhové na tom nejsou o mnoho lépe. Ale jsou stále spolu. Pomáhají si. Kdyby alespoň to zatracené počasí jim přálo…

 

Dvacet kilometrů před spásným skladem je zadrží bouře. Nemohou se vydat dál, zásoby jídla, vody i tepla skončily… Za půl roku je najdou členové pátracího oddílu.

 

Jejich smutný konec zcela zastínil úspěch Amundsenovy výpravy. Dobytí jižního pólu zůstane navždy spojeno se dvěma jmény – Amundsena a Scotta. Amundsen šel však svým jistým krokem dál. Scott tu zůstal. Už navždy.

 

 

 

ERNEST HENRY SHACKLETON

 

   15.2.1874   KILKEE – IRISH       ۞    5.1.1922    GRYTVIKEN

 

 

„Pro vědecké vedení Scotta, pro rychlé a účelné pochody vpřed Amundsena, ale jestliže se ocitneš v beznadějné šlamastyce a zdá se ti, že se konec kvapně blíží, poklekni, modli se a pros o spásu Shackletona.“

 

(Jeden z účastníků expedice 1914)

 

*

 

Stáli mezi stany. Situace byla skutečně zapeklitá. Víc než zapeklitá na pekáči nepovedená pečínka. Hrozivá. Viděli to na tváři svého velitele, cítili to z jeho slov… Na cestu, která je před nimi, si mohou vzít do tlumoku jen hadry na sebe, dva páry rukavic, šest páru fuseklí, dva páry bot, spací pytel a libru pokouřeníčka. Nic víc. Budou mít dost práce s nákladem, který je pro jejich další přežití absolutně nezbytný. Každá věc, ať už se jim zdá sebe-důležitější, je ve srovnání s cenou jejich života zanedbatelná kravina… Když domluvil, vyndal z větrovky zlaté pouzdro a několik mincí a pohodil je do sněhu u svých chodidel.

 

V dalších hodinách se na tomto fleku začala kupit hromádka předmětů, se kterými se účastníci expedice museli tak jako tak rozloučit. Byla to zvláštní sbírka; svetry, modlitební knížky, nářadí, vědecké publikace, fotografie černobílých postaviček, pánve, lahve netknutého alkoholu, postroje na psy… Zůstanou tu jako památník lidské houževnatosti a odhodlání zvítězit nad nepřízní kdovíjakého osudu tak dlouho, dokud se kra nerozprskne na menší kousky. Kolikrát si na ni vzpomněli v následujících etapách nelehkých časů… Oba lékaři si však smějí vzít všechno vybavení, které považují za very important for every person. A Hossey, meteorolog, dostane dokonce výslovný příkaz zabalit benjo, i když váží víc jak šest kilo… Je rozhodnuto, kámo. Po krátké pauze se musí vydat na cestu. Po nakupených ledových krách směrem k pevnině.

 

Kdo z těch osmadvaceti chlapisek však dokázal tu noc klidně zařezávat ve spánku? Měli za sebou perný den. Překotně opustili svou potápějící se bárku, která jim více jak deset měsíců poskytovala, i když sevřená v ledovém krunýři, pocit jakés takés jistoty a útočiště pod slunkem. Všichni již dlouho věděli, že plánované překročení kontinentu se jim už asi nepodaří, loď driftovala příliš daleko od jejich předpokládané trasy, ale stále ještě mohli doufat, že se karta obrátí. Mohli. Teď všechno snění bylo fuč. Teď půjde o holý život.

 

Také velitel výpravy, Ernest Shackleton, nemohl zamhouřit oka. Ne, nejsou první, kteří se dostali do ledové pakárny. A mnozí tu zkejsli a přesto přežili do příchodu zachránců s daleko chatrnější výbavou než mají teďka oni. Jenže… a právě tady je ten háček. I když se jim podaří dojít se třemi záchrannými čluny po ledovém poli plném děr a rozsedlin k nejbližšímu pobřeží, které je vzdálené vzdušnou čárou přes rozpočet třista kiláků, budou stále ještě váznout v Antarktidě. Co bude potom s nimi? Není jak a komu podat o sobě zprávu. Nikdo netuší, kde jsou a dýchají-li ještě pravidelně? Nikdo se k nim nevydá na pomoc. Píše se rok 1915. Ve světě zuří krvavý nepokoj… Na druhé straně kontinentu se zatím k pólu probíjí druhá část výpravy, která jim má připravit skladiště potravin na cestě k pólu. Alespoň těm kdyby mohli podat zprávu SOS… morseovkou píp a píp… aby už bylo líp… Kdyby… Podařilo by se tak zachránit tři lidské životy. Obětovali je expedici, která nikdy nedojde svého konce. Sedí na ledové kře a houby se děje… Shit happens s mariášem… Ne, velitel výpravy dnes neusne. Na ramena mu dopadla celá tíha odpovědnosti za všechny v maléru. A ponese ji dlouho. Celých čtrnáct měsíců.

 

 

FORTITUDINE VINCIMUS – VYHRAJEME TO JEDINĚ VYTRVALOSTÍ

 

Shackleton nebyl v Antarktidě žádným nezkušeným nováčkem. Střetl se s ní již dvakrát a vždy to dopadlo vlastně jako remíza. Nezvítězil, ale ani neprohrál. Kdo však zvítězí tentokrát? Lidé nebo příroda? Ernest Shackleton však nehodlá odevzdat použitou kůži lacino. Je vytrvalý, úporně vytrvalý Ir. Přesně v duchu rodinného hesla s žertem se dál dojde. Vždy si dokázal poradit v těch nejnemožnějších logických zápletkách. Tedy zatím vždy…

 

Pocházel z anglické střední vrstvy. Jeho táta byl lékařem. Mladý Ernest se však nehodlal vydat do života v otcovských šlépějích. Nepokojná krev jej zavedla do Britského obchodního loďstva. Ale asi si tu svou činnost představoval moc růžově. Proto přijal nabídku k účasti na Národní antarktické expedici, kterou v letech 1901–1903 pořádalo a financovalo Spojené království? Jejím vedením byl pověřen tehdy třiatřicetiletý poručík Robert Falcon Scott. Expedice byla připravena nejlépe ze všech, které tehdy mířily do jižních moří. A přece… Nám to dnes připadá téměř neuvěřitelné, ale dobýt pól se tehdy vydali lidé, kteří až na výjimky postrádali zkušenosti s extrémními podmínkami sedmého kontinentu. Většina Scottových svěřenců neuměla ani lyžovat a i on sám měl s tímto dopravním zlepšovákem velké potíže. Při pokusech v době aklimatizace a přezimování si tu dokonce poranil koleno a musel si je léčit. Angličané si přivezli málo psů a i ovládat psí spřežení se teprve učili za pochodu k cíli.

 

Můžeme je však proto považovat za bláznivé dobrodruhy?

 

Scott, Shackleton a dr. Wilson, tři muži, kteří se po svých pohrnou k jižnímu pólu, dobře věděli, že je nečeká žádná lahůdková procházka. Že se derou do SFÉR, kam lidská noha ještě nevkročila. A že se za takovou troufalost ještě většinou dost draho platí. Scott a po něm i Shackleton si mohli z gondoly upoutaného balónu v McMurdoově zátoce prohlédnout ledovce, které se zvedaly k jihu. Co je tam daleko za nimi? Je cesta mezi nimi vůbec schůdná? To už budou muset zjistit sami. Před pólem je čekalo překonávání dvanácti rovnoběžkových stupnic, tedy nejméně 1 350 km, což je síla do roku 1915, je to vůbec OK v lidských silách? Jestliže někdo z účastníků Scottovy expedice pochyboval o reálnosti celého plánu, skutečnost mu bohužel dala hardcore velmi záhy za pravdu.

 

Muži postupovali pomalu. Psi táhnou špatně a živin ubývá rychleji než sami předpokládali. Scott a Wilson s obavami pozorují u Shackletona první příznaky kurdějí. Snaží se sice přejít svou slabost zhurta, leč to se mu daří čím dál méně dobře… Nedostatek živin je stále znatelnější. Všechny myšlenky se začínají točit jen kolem jídla.

 

Blíží se konec roku. Co jim nadělí ten nový? Jsou u konce svých tělesných i duševních zásob, takhle pólu nikdy nemohou dosáhnout. Oslaví Štědrý den. Shackleton vytasí pro své druhy z batohu dárek. Dárek, který jim symbolicky připomene vzdálený domov. Vánoční švestkový puding. Po tolika dnech svíravého hladu… Na 82° 17´ se rozhodnou pro návrat. Došli o 300 km dále než kdokoliv před nimi. Je to málo. Chtěli by upřímně dát víc.

 

Cesta zpět je úporným bojem s hladem, zimou, vánicemi a vyčerpáním do mrti. Shackleton sotva že stojí na nohou, Wilson trpí sněžnou slepotou. Jsou dny, kdy nemohou pro nepřízeň počasí vůbec opustit stan. S kompasem hledají další skladiště zásob. Nesmí je minout. Jak nádherně vždy zní to Scottovo: Mládenci, sklad máte zde. Nedají se porazit. Když 3. února ulehnou konečně do svých lůžek na Discovery, je to pro ně větší pocit vítězství, než kdyby došli po svých na samotný pól. A po několika dnech se Shackleton s Antarktidou musí rozloučit. Odplouvá domů na lodi, kterou vyslala Scottovi na pomoc anglická vláda. Discovery je beznadějně zamrzlá v ledu. Bude přezimovat. Ale to by už Shackleton nepřežil.

 

Netrvá však dlouho a poručík Ernest Shackleton je zase v dobré kondici. Již koncem roku 1903 pomáhá organizovat záchranné práce pro výpravu Otty Nordenskjölda. Nory z nejhoršího konce zachrání argentinská loď. Ve skromné chatě, kterou si na pobřeží vystavěli, však zůstane zásoba potravin pro ty, které by tu snad potkal nedej bože stejný osud. Nikdo netuší, že zajatcem bílé pustiny se stane i Shackleton. Avšak uložené zásoby na Paulettově ostrově mu ani jeho pár kamarádům situaci nijak moc nezlehčí.

 

 

NA DOSAH RUKY

 

Ernest měl od dětství dost neklidnou povahu. Teď to však vypadá, že se definitivně našel. Jeho příbuzní však nevědí, je-li tohle důvod k radosti. Po několika pokusech v soukromém sektoru podnikání, které mu měly zajistit kýženou finanční nezávislost, ať už to byla výroba cigaret, doly v Bulharsku nebo továrna na zpracování velryb, zcela propadl sedmému kontinentu. Jednou tam málem zkapal. A teď se tam pouští dobrovolně znovu… Ale zatímco jeho podnikatelské mezihry většinou zůstaly ve stádiu příprav, pro svou novou lásku je Shackleton ochoten neuvěřitelné činorodosti. Probudil se v něm dřímající organizační talent. Ví, že plánovaná výprava potřebuje mecenáše, sám ji finančně neutáhne a vláda už není tak štědrá instituce jako kdysi. Najde jej. Musí si opatřit vlastní plavidlo. Koupí vyřazenou velrybářskou loď Nimrod, která své původní určení připomíná i v přítmí, ale to nevadí. A pak si musí opatřit posádku… Když pak Nimrod vyplouvá, je na jeho palubě 20 odhodlaných chlapisek, ochotných vykonávat libovolnou práci; meteorolog, geolog, univerzitní profesor, biolog, malíř, lodní důstojníci. Vedle požadavku na dokonalou odbornost však Shackleton preferuje u všech kumpánů jednu důležitou vlastnost – snášenlivost. Na palubě je také 15 mandžuských poníků a pouhých devatero psů. A na tehdejší dobu se výprava vybavila i nevídanou technikou. V roce 1908 míří k pólu s autokarem, představte si! Čtyřválcem New Arrol Johnston se vzduchem chlazeným motorem.

 

Poučil se z nezdaru Scottovy výpravy? Ano i ne. Poníci nejsou tím správným zvířetem pro putování k pólu, ale nedá si poradit. Vidí spíše množství masa, které mohou expedici poskytnout, až splní svůj úkol. Vidina hladu, který se neustále vznášel jako Damoklův meč nad minulou výpravou, jej nutí znovu a znovu počítat množství potřebných zásob, kalkulovat se zdržením. Jídla si tedy vezou dost. A přece i tato výprava ztroskotá pro nedostatek potravin. Jak málo někdy stačí, aby se nejkrásnější plány obrátily v prach, MATCH POINT.

 

Autokar se v antarktických nehostinných podmínkách neosvědčil. Nerovný terén a extrémní teplotní podmínky vyřadily brzy technický výkřik módy a zázrak provozu ze hry. Zbývají tedy koně. Ale ani zakrslí koníci, jejichž počet se nejrůznějšími nehodami smrsknul na čtyři, nejsou bez obtíží. Své saně táhnou vesele a s chutí, čtyři muži, kteří se v listopadu 1908 vydají na dlouhou štreku vpřed, mohou být spokojeni. Ale pak stačí jediný krok a saně naložené po okraj zásobami mizí v propasti. Přišli o většinu sucharů, o šaty, o topivo. Přesto pokračují dál. Jdou mezi vysokými ledovci, občas narazí na holou skálu. Objeví tu vrstvy uhlí, které dokazují, že i tento nehostinný kraj byl kdysi zalesněný. Jdou dál. Stále na jih. Když se konečně vyškrábou na náhorní planinu, vidí, že nejnáročnější část cesty je za nimi. Dál než oni nikdo nedošel. Cesta k pólu je v zásadně jasná. Shackleton a jeho spolek opět slaví antarktické vánoce. Vzpomenul si při tom na Scotta? Za dva roky tu bude prožívat poslední vánoce svého života. Protože nedokáže to, co Shackleton. Střízlivě odhadnout své možnosti. A vrátit se do bezpečí. Ale on asi neměl moc na vybranou.

 

„Hledíme silnými dalekohledy k jihu, nevidíme nic než mrtvou nekonečnou bílou sněhovou pláň. Jsme přesvědčeni, že cíl, jehož se nám nepodařilo dosáhnout, je právě na této bílé ploše…“

 

Na 88° 23´, 178 km před cílem, se všichni naposledy otočí a vydají se zpátky. Opět je čeká ta kurevsky namáhavá vysilující pouť, kterou jim vědomí nezdaru nikterak neulehčí. Hlásí se vyčerpání, kurděje. Wild trpí úplavicí. Denní příděly potravy se neustále zkracují. Jako lakomci hospodaří s každým drobečkem. Co když nenajdou další sklad? A přece. Jednoho dne objeví vyčerpaný Wild v kapse naštěstí o jeden suchar navíc. Shackleton mu podstrčil část svého podílu, na, ber to jako výpomoc kámo. „Stěží by člověk v normálních podmínkách dovedl pochopit, kolik bylo v tomto skutku obětavosti. Já to pochopil a jsem mu za to rád, nikdy mu tohle nezapomenu.“ Wild se stane Shackletonovým společníkem na dalších výpravách a tu poslední za něj se vzpomínkami na legendu dokončí, jak se má.

 

 

TRANSANTARKTICKÁ EXPEDICE

 

K Ernestu Shackletonovi přišla sláva. Anglická vášeň pro soutěživost opět slaví triumf. Nimrod se vrátil domů se všemi muži. Vyčerpanými, groggy, ale přece živými. Nevadí, že nedošli až k pólu. Těch pár kilometrů pro vědu již nehraje zásadní roli. A druhá část výpravy svůj úkol splnila perfektně. Anglická vlajka vlaje nad jižním magnetickým pólem… Shackleton je povýšen do šlechtického stavu. Pořádá přednášky, turné, napíše knihu. Jeho mecenáši mohou být spokojeni se svým udatným koněm. Dluhy jsou zaplaceny do poslední libry. Shackleton však získal ještě víc. Věrné friends, na které se může kdykoliv bez obavy spolehnout. Kteří s ním půjdou ochotně kdykoliv a kamkoliv. Nebude to dlouho trvat a začne je znovu svolávat. Pól je dobyt, není již tím hlavním a úžasným lákadlem. Jeho nová expedice musí dokázat víc. Projde si celý kontinent. Od Weddellova moře k moři Rossovu.

 

Znovu se tedy rozloučí se ženou Emily a s dcerkou jako květ: s Cecily. Nikdo neví, jak bude jejich odloučení trvat dlouho. Lodě již čekají. Aurora, která bude expedici jistit z Rossova moře, a Endurance, na kterou nasedne sám. Sám si vybere i posádku pohodářů, dvacet šest mužů na palubu. Sedmadvacátý se objeví až během plavby. Černý pasažér. Jsou tu jeho kumpáni z předchozích cest, zbytek doplnil dobrovolníky. Vybírá si je instinktivně podle prvního dojmu z rozhovoru. Ale nezmýlí se. Na své muže se může ve všem spolehnout.

 

Celé to mohlo skončit už na začátku. Než opustil přístav, vypukla blbá válka. Se svolením ministerstva námořnictva však smí odplout. A pak se ke slovu dostaly mráz a ledové zrádné kry.

 

Když je situace donutila vystoupat na kru, nikdo si nedělal značné iluze. Ale těžká práce je nejlepším lékem pro beznaději… Po několika dnech se musí vzdát. Táhnout loďky po ledu dál již není v jejich silách. Utáboří se na driftující kře a doufají, že je pohyb ledu zanese blíž k pevnině nebo k volnému moři. Žijí v neustálém napětí. Několikrát musí tábor posouvat, protože led puká a láme se. Jen o vlásek se jim vyhne smrt v ledové vodě nebo pod TUNAMI LEDU.

 

A pak nadejde den D, na který tak dlouho čekali. Vidí volné moře před sebou! Mohou nasedat do člunů. Opět se musí náhle neradi vzdát další nespolehlivé jistoty. Bouřlivé moře je po několika dnech zanese k pustému, holému Slonímu ostrovu.

 

Shackleton se musí rozhodnout, co udělá dál. Není šance, že by se všichni dostali na chatrných loďkách, co už toho dost pamatují, k nejbližšímu obydlenému místu, k Jižní Georgii. Pojede tedy jen ta nejspolehlivější. On sám, spolu s pěti vyvolenými, se vydává do neznáma. Znovu pečlivě zvažuje, kdo bude tvořit tuhle crew. Potřebuje muže fyzicky zdatné, na druhé straně tu však nemůže nechat reptaly, kteří by proměnili čekání zbytku mužstva v peklo. Jisté je, že musí vzít kapitána Worsleye, bez jehož nautických znalostí by byl celý šílený podnik odsouzený k záhubě… O něco později usedá šestice jmenovaných, vyzbrojených nejnutnějšími zásobami do malé kocábky, aby se s ní vydali přes nejbouřlivější moře světa pro záchranu. Po šestnácti dnech plavby to dokáží. Přistanou na Jižní Georgii.

 

Jenže od pomoci, jídla a lidí je dělí 46 km vzdušnou čarou napříč ostrovem. Přistáli na neobydlené části, plavby kolem pobřeží již jejich loďka není schopná. A cesta přes pevninu? Dvoutisícové vrcholky zatím nikdo nepřešel. Shackleton však nemá na vybranou. Dva muži marodí, nechá u nich třetího a sám s dalšími dvěma se vydá na cestu. S patnácti metry lana, kompasem a tesařskou sekyrkou, která poslouží jako cepín. Jdou téměř bez odpočinku, nalehko jako na motýli, jiná možnost ani nepřipadá v úvahu. Poslední úsek cesty po třídenním pochodu překonají skokem do ledového vodopádu. Ve velrybářské osadě, kam nakonec dorazí, se na ně dívají jako na strašidla. (Tento Shackletonův kousek se podařilo zopakovat dobře vybavené horolezecké výpravě až v roce 1955).

 

Ještě téže noci se Worsley vydá pro tři muže na druhou stranu ostrova. Po třech dnech opouští se Shackletonem Jižní Georgii. Na palubě najaté lodi míří ke Slonímu ostrovu. Začala tak dlouhá série pokusů, které mají přinést uvězněným mužům záchranu. Tři měsíce se Shackleton pokouší o téměř nemožné manévry. Jižní nebe, Instituce de Pesca, Emma. Žádná z lodí, které si postupně najímá, nedokáže to, co jejich maličký Caird. A počasí se stále horší! Nakonec si Shackleton pronajme vysloužilého veterána Yelcho. Slíbí, že s ním nepopluje do ledu. Co všechno je teď ochoten slíbit! Nemůže přece čekat, až z Anglie dorazí slibovaná Discovery. A 30. srpna konečně přistává u Sloního ostrova.

 

Ani teď však nemá leháro. V Rossově moři jsou stále ještě muži z Aurory. V prosinci 1916 vyráží z Nového Zélandu, aby u Evansova mysu našel sedm živých mužů, kteří tu prožili dva roky.

 

 

POSLEDNÍ VYKROČENÍ

 

Vracejí se domů za válečné vřavy, jen co však utichne, plánuje další cestu. Chce údajně obeplout celý jižní kontinent. Provádět měření, mapování, klimatologický výzkum na všech antarktických ostrovech. Pól mu třikrát proklouzl mezi prsty, opravdu jej již nechce pokoušet a zdolat? Nikdy se to nedozvíme.

 

Na expedici se sjíždějí staří veteráni. Frank Wild, Worsley, dr. Macklin, McIIroy, Hussey, Kerr… Pojede poprvé i plachťák pilot, major Carr a jeho hydroplán. Celkem se na loď nastěhuje dvacet mužů.

 

4. ledna přistanou v Grytviken na Jižní Georgii. A druhý den Shackleton nenásilně zemře. Snad na srdeční slabost, šok, arytmii, snad na následky přechozené chřipky či španělské angíny. Jeho výpravu dál povede Wild.

 

 

ROALD AMUNDSEN

☼ 16.7.1872 BORGE (OSTFOLD) ۞19.6.1928 POHŘEŠOVÁN PŘI ZÁCHRANNÝCH MANÉVRECH

 

Ten urostlý mladík, který chvátá ulicemi Kristianie a tiskne v podpaží kulatý balík, je student Roald Amundsen. Právě dospěl k nezvratitelnému rozhodnutí: konec s medicínou! Začal ji studovat jen na nátlak matky, ale teď, sám šroubek po její smrti, se může věnovat svým plánům.

 

V tom kulatém balíku je lebka, nad níž se šrotil latinské názvy jejích kostí. Prodá ji výhodně, aby si mohl zakoupit publikace o polárních krajích a jejich dobyvatelích, obyvatelích.

 

Bude jedním z nich!

 

Kdo v tomto věku nesnil o paradise cuts nad knihami svého mládí, kdo nechtěl vyplout do neznámých moří, rvát se s bouřemi, objevovat neobjevené, stanout prvním tam, kde dosud nikdo neuspěl, ale kdo se přitom o pár let později už jen neusmíval v křesle domácího pohodlí nad praštěností takových snů.

 

Ne tak Amundsen. Ví, co chce a půjde za tím s buldočí vytrvalostí. Čte všechno, co kdy o polárních krajích vyšlo, studuje řeči a nářečí, zvyká tělo na nejhorší možné podmínky, vstoupí do armády jako Björk, dá se najmout na loď, která odplouvá na lov tuleňů a podstupuje na ní nejnáročnější zkoušku. Zažije hromadné masakry těchto zvířat a jeho citlivé srdce tvrdne, otužuje se náporem citů a dovedností.

 

Má své vzory. Kolumba, Magalhæse, Vespucciho, Cooka. Opájí se ságami strýců Vikingů z druhého kolena. Nejvíc však ctí Fridtjofa Nansena. To není stín dávné historie, ale člověk z masa a krve a z mozku a z plánů následovat své mapy představ. Roald ho poprvé spatřil, když se vrátil ze svého pochodu na lyžích napříč Gr Gr Grónskem. Jak tenkrát jásala celá Kristianie a jaké napětí prožívá teď celé Norsko, když se Nansen (který nebyl hloupý sen, nýbrž jen lodivod schopných snů do dnů) vydal se svou posádkou na lodi Fram na cestu k severnímu pólu.

 

 

PRVNÍ ŠANCE PO CESTĚ

 

Je mu pouhých třiadvacet let, když se dozvídá, že belgický baron Gerlach připravuje výpravu k Antarktidě. Nemešká a za několik dní tluče na dveře, otevřete mi pane, jste tam? Ano, Nor se mu může hodit. Norové mají dobrou pověst jako námořníci. Jen musí absolvovat kurs pro námořní důstojníky. O rok později složil Amundsen poslední zkoušky a nastoupil na Belgicu jako kormidelník.

 

Byla to první vědecká výprava, jíž se Amundsen zúčastnil. Gerlach si totiž stanovil najít magnetický pól, topograficky zpracovat pobřeží Antarktidy a hledat její originální faunu.

 

Začátkem prosince, tedy uprostřed léta, plula Belgica Magalhæsovým průlivem a zanedlouho se na obzoru objevil jiskřící ledový pás antarktické pevniny. Byli u cíle. Čtyři muži, mezi nimi áčko Amundsen, tu přezimují a na jaře se pro ně Belgica vrátí.

 

Začátkem března však sevřel boky Belgicy hajzl led a zadržel ji bez pohnutí na třináct měsíců. S tím se nepočítalo, náhle je všeho akutní nedostatek – potravin, teplých oděvů i petroleje. Co je zde čeká? Spása? Záhuba?

 

Amundsen ze všech těch knih, které o polárních badatelích zhltal, věděl, že první umírají malomyslní a pokaždé nepřipravení. Složí ruce v klín a čekají zbaběle na smrt.

 

Zatímco tedy venku rachotily ledové kry a krusty, loď zahalila do svého hávu tma, tak tenhle Amundsen se vydával na lov tuleňů a tučňáků a zakopával je poblíž lodi do ledových jamek. Vytvářel tak zásoby čerstvého masa. Narazil však na tvrdý odpor barona Gerlacha i kapitána lodi. „Nikdo nesmí jíst ty mršiny!“ nařizují jako zjednaní. Není divu, že měli brzy všichni kurděje – až na Amundsena a doktora Cooka, kteří rozkaz nikdy neuposlechli. Teprve když pochodovali do ledové pukliny mladého vědce Danka a když kurděje zdecimovaly celou posádku i její velitele, byl rozkaz odvolán.

 

 

SEVEROZÁPADNÍ CESTOU, PŘÍMO HLEĎ

 

Po návratu z Antarktidy se Amundsen cítil dost otrlý na to, aby podnikl samostatnou cestu. Nezapomínejme, že mu ještě není ani třicet. V tom věku se každý povedený muž cítí být Atlantem.

 

Kam zamíří?

 

K nejmilejším knihám chlapce Roalda patřila zpráva o cestě anglického mořeplavce Franklina, který měl najít cestu z Atlantiku do Tichého oceánu labyrintem ostrovů nad severním pobřežím Kanady. Nikdo se z té bláznivé cesty nevrátil. Během dalších deseti let mu bylo na pomoc vysláno na pade výprav. Většinou skončily na mělčině jako sedláci bez výbavy.

 

Tam napřel Amundsen svou vůli. Ne, nemá to být žádná velká výprava. Jen pár zkušených mužů a malá loď s nízkým ponorem.

 

Hledá nejprve loď a najde ji v přístavu Trömsö. Je to spíš malá bárka, kocábka s jedním stěžněm, jejíž ponor i při plném zatížení nepřesahuje tři metry. Není nejmladší, bude potřebovat řádně spravit. Cena? Sedmdesát táců na ruku. To je hotové jmění, kde by je jen vzal. Amundsen není debil, ale přesto loď zamluví. Lhůta není dlouhá a pro Amundsena tím začal závod o peníze. Kolikrát jej ještě zažije!

 

V té době vstoupil poprvé do jeho života Nansen, jeho idol z mládí. Intervenoval u vlády potomků Vikingů a vymohl pro tohoto šťastlivce více než lukrativního kostlivce kredit čtyřiceti tisíc korun cash. Článek, který o chystané cestě napsal reportér Morgenbladetu, způsobil, že od čtenářů dostal zbývajících třicet tisíc. Malá kocábka se jménem Gjöa mohla konečně změnit majitele.

 

Kde však sehnat peníze na její opravu, za co nakoupit potraviny, oblečení pro posádku a všechno to ostatní, co na takovou cestu potřebuje? Musí potlačit svou hrdost a hrát roli žebráka. Vnucuje se jako vtěrka, nalézá patolízalův slovník, lichotí zámožným, slibuje, že všechno do koruny splatí a každou půjčku obrací ve vybavení lodi.

 

Ztrácí však kvanta času a věřitelům bledne naděje, že se zase uvidí se svými penězi. Jeden z nich dokonce hrozí, že dá loď zabavit.

 

Hop nebo trop! Alou Amundsene, áčko se rozhodne pro hru vabank a posádka složená ze šesti mužů s ním souhlasí. V noci ze 16. na 17. června 1903 tajně vyklouzla Gjöa z přístavu a na lodi propukl div ne hurónský smích.

 

Po čtyřiadvaceti dnech spatřili břehy výsostného Grónska. Potkávali první ledovce, mezi nimiž vypadala Gjöa jako ořechová skořápka. Za další měsíc vpluli do labyrintu ostrovů a úzkých průlivů, kde hrozily mělčiny.

 

To už se blížila zima a bylo třeba vyhledat zimoviště. V umění přezimovat byl Amundsen machr. První co postavili, byly boudy pro psy – zajetí v klecích zvyšovalo jejich zuřivost – pak z beden s pískem vystavěli „observatoř“, odděleně skladiště výbušnin a lednici na čerstvou potravu. A teprve když měli hotovou svou „Villu Magnet“, pronesl Amundsen svůj přípitek: „Neodejdeme odtud dřív, dokud neprozkoumáme řádně magnetický pól. To je náš úkol číslo jedna. Cesta ze severu na západ musí pro nás být druhotným cílem.“

 

Mohlo to působit jako taktický tah pro případ, že by cestu k Aljašce nenašli, ale že to myslel Amundsen skálopevně, svědčí hory vědeckého materiálu, který přivezli. Norští vědci ho zpracovávali po mnoho let a výsledky vyvolaly úžas na čele odborníků. Geografové měli spoustu práce s opravami map, geologové objevili mezi dovezenými horninami slibné poklady, etnografové museli posunout počátky eskymácké civilizace o šest set let zpátky a informace o větrech, proudech a polárním magnetismu ušetřily meteorologům dvacet let studia.

 

S Eskymáky to Amundsen uměl. V každé knize o něm najdete scénu, která líčí jeho první setkání s velkou ozbrojenou skupinou. Amundsen jí vyšel vstříc s puškou v ruce. A když se přiblížili na dostřel, odhodil svou zbraň. To je gesto srozumitelné v každém jazyce, i v řeči Eskymáků. Také oni zahodili své luky a šípy.

 

Amundsen jim dovedl imponovat. Ovládal jízdu se psy, uměl spát na sněhu a dobře platil – šicími jehlami. Hle, opět projev jeho génia: i v přeplněné lodi se našlo dost prostoru pro tuto vzácnou maličkost.

 

Amundsen se rozhodl, že tu přečkají i další zimu. Vědecká práce se rozjela na plné obrátky a přátelství s Eskymáky se stále prohlubovalo.

 

„God–dá! God–dá!“ s lítostí volali Eskymáci na břehu, když Gjöa na jaře zdvihla kotvy a odporoučela se k západu.

 

I když pluli nadmíru opatrně, i když neustále měřili hloubku, dvakrát uvízli na mělčině. Teprve ke konci srpna se ozvalo z hlídkového koše: „Volné moře!“

 

Ještě jednou museli přezimovat, tentokrát už ne sami, ale ve společnosti amerických velrybářských lodí, teprve potom mohla Kristianie rozpřáhnout svou náruč.

 

Amundsen se stal velkým mužem malého Norska. Touto cestou zakončil snahy námořníků čtyř století.

 

 

K JIŽNÍMU PÓLU

 

Po návratu jezdil Amundsen celé dva roky po městech Evropy a Ameriky a přednášel. Vždyť musel zaplatit nemalé výlohy. Když se s věřiteli vyrovnal, ještě mu trochu zbylo.

 

Tedy další výprava. Ale kam? K severnímu pólu?

 

Nansen tuto studijní cestu prosazoval celou svou autoritou. Plán byl hotov, zbývalo rozhodnout, komu svěřit jeho uskutečnění. Když se Amundsen nabídl, padlo rozhodnutí: Amundsen použije starou Nansenovu Fram, obepluje Hornův mys, Tichým oceánem se dostane do Behringova průlivu a vpluje mezi led. Cesta měla trvat sedm let.

 

Na podzim roku 1909, kdy bylo všechno uchystáno pro vyplutí, došla do Norska zpráva, že admirál Peary dosáhl 6. apríla se psím spřežením severního pólu.

 

Přes všechnu serióznost a vědecké zaujetí, měl v sobě Amundsen tolik i sportovní ctižádosti, že se mu zatmělo před očima. Co teď zase s výpravou, která je připravena ihned vyrazit? Změnit plán? Kdo odhadne, k jakým komplikacím by mohlo dojít?

 

Amundsenovi stačilo jen půl roku zdržení, aby si obstaral a zhltal veškeré knížky o Antarktidě. Sedmého června 1910 zvedla Fram kotvy, aby se podle oficiální verze vydala k severnímu pólu. Teprve na Madeiře odhalil Amundsen posádce svůj záměr: poplují k jižnímu pólu. V té době už věděl, že se za stejným cílem vydává anglická výprava, kterou vedl kapitán Scott. Amundsen už nedokázal utajit, že mu jde o to, aby Scotta předstihl, ale přesto nabídl posádce, aby ji opustil každý, kdo s novým plánem nesouhlasí. Neodešel ani jediný, všichni byli kabrňáci jako řemen.

 

Scott mířil k jižnímu pólu už podruhé, při poslední cestě dosáhl dokonce 82 stupně jižní šířky, loni to byl Shackleton, jenž se přiblížil na vzdálenost 178 kilometrů od pólu, ale ani Amundsen nebude na tomto nelidském nehostinném kontinentu zelenáčem. Když tu byl poprvé, bylo mu něco přes dvacet, dnes je to zralý perspektivní cestovatel s bohatým rejstříkem zkušeností.

 

Fram zakotvila ve Velrybí zátoce a okamžitě se začala budovat základna. A protože se tu uprostřed léta objevilo moře tuleňů, mohli uložit do ledu bohaté zásoby čerstvého masa.

 

V únoru tam dorazila britská delegace, došlo ke zdvořilostní návštěvě, při níž si Amundsen dovolil velké gesto: „Chcete-li, můžeme dobýt pól společně. Nabízím vám polovinu svých psů.“ Scott s sebou dovezl sibiřské poníky, motorové saně a jejich loď překypovala lákavými zásobami. Angličané s korektností jím vlastní za nabídku poděkovali a odpluli na svou základnu. Od tohoto okamžiku bylo všem jasné, že mezi expedicemi půjde o zápolení.

 

Za několik týdnů Fram opustila zátoku a na základnu dolehla zima se vším, co k ní v této pustině patří. Mrazy se pohybovaly kolem padesáti stupňů, větrné bouře lomcovaly vší silou do domku, až dvousetkilometrovou rychlostí za hodinu a na ledovce napadly vysoké zásoby sněhu. V té době, pokud to počasí jen trošku dovolilo, počal Amundsen zakládat postupná skladiště potravin, první na 80. stupni, další za dalších 100 kilometrů. Trasu vytyčovali bambusovými tyčemi s černými vlajkami a kromě toho každé skladiště označil sněhovými věžemi, které se rozbíhaly kolmo na směr trasy do vzdálenosti osmnácti kilometrů. Až se budou vracet, nemohou je minout.

 

Čtyřiadvacátého srpna poprvé vykouklo slunce nad obzor. Mrazy byly však poctivé a praštící, takže na cestu nebylo ani pomyšlení. Teprve dvacátého října, kdy teploměr vyšplhal na 22 stupňů pod nulou, to utajované napětí rázem pominulo.

 

Čtvery saně, každé tažené třinácti psy, vyrazily k jihu. Zůstal za nimi oblak zvířeného sněhu a nevyřčené otázky těch, kteří je vyprovázeli. Co čeká těch pět mužů? Dojedou? A co všechno prožijí, vrátí-li se?

 

Pokusit se vylíčit tu strastiplnou cestu několika větami, vyloučeno, na to zapomeňte. Snažili se o to mnozí spisovatelé, ale ani jim se to tak úplně nepovedlo – slova na tuhle odyseu nestačí. Chladně tedy připomeňme, že za necelé dva měsíce urazili cestou tam víc než dvanáct set kilometrů, že přitom museli zdolat hradbu hor přes dva tisíce metrů vysokých, že na ně na každém kroku číhaly nevyzpytatelné ledovcové pukliny, že do nich útočily sněhové bouře a vánice, že museli obětovat čtyřiadvacet psů věrných rodinných přátel, aby jejich masem nakrmili zbývající hafany, že… ne, nepokoušejme se zajít až do detailů.

 

Patnáctého prosince roku 1911 zavlála nad jižním pólem norská vlajka a pět mužů s omrzlým ksichtem v sobě potlačovalo dojetí.

 

Zanechali tu stan, v něm dopisy pro Scotta (byli přesvědčeni, že se sem také dostane), jedny saně a pozítří se vydali po svých stopách na zpáteční štreku, aby ve čtyři hodiny ráno 26. ledna 1912 dorazili na základnu.

 

A Scott? Dorazil k pólu o tři týdny později. Byl to hrdinský výkon, protože zdecimovaní poníci brzy odpadli, nevydržely ani motorové saně. Zapřáhli se tedy do saní sami, hej rup, ale na cestu zpátky už jim síly nevybyly. Scottův deník zaznamenal tragédii s otřesnou strohostí. Končí větou: „Proboha, postarejte se o naše drahé!“

 

Norsko přivítalo Amundsena jako národního hrdinu.

 

 

TŘIKRÁT NA SEVERNÍM PÓLU

 

Ten fiktivní „hřebík zeměkoule“ lákal Amundsena od raného mládí. Nastal čas, aby se za ním vydal i on, třebaže ho Peary už dobyl. Jeho výprava však byla střídmá na vědecké výsledky, Amundsen to chce zvelebit pro potřeby vědy. Hodlal proplout severovýchodním průjezdem a jako Nansen se nechat hnát polárním mořem. Znamenalo to znovu si obstarat peníze. Přednášky ani kniha o dobytí jižního pólu nevynesly tolik zisku, kolik by bylo záhodno, nezbylo tedy než znovu žadonit o půjčky. Nato vypukla válka a přeprava zboží po moři byla stále riskantnějším, o to však výnosnějším byznysem. Podniká i Amundsen a za půldruhého roku vydělal milión norských korun. Nakoupil potraviny, na to nakupil vědecké přístroje, dal postavit novou loď, kterou nazve Maud a vydá se s ní po stopách legendární Fram.

 

Maud mu však mnoho štěstí nepřinesla. Už při prvním přezimování si Amundsen zlomil ramenní kost. To bylo zlé v oněch podmínkách. Nato ho srazil medvěd a bolestivě ho pohmoždil. Přiotrávil se kysličníkem uhelnatým a nakonec zjistil, že mu vynechává srdeční tep. (Když se vrátil mezi lidi a nechal se vyšetřit lékaři, dozvěděl se, že je to vážné. „Už žádné výpravy,“ říkají, Amundsen se s tím však nechce smířit.)

 

V polovině července 1920 doplula Maud do Beringova průlivu, kam se kdysi dostal na Gjöe a uzavřel tím kruh plavby kolem světa v severních polárních vodách. Tedy opět prvenství.

 

Ani potom ho smůla neopustila. Maud narazila na pevný led a zlomila si lodní šroub. Musela ještě jednou přezimovat a pak odplout do Seattlu pro nutný zásah servisu. Amundsenův původní plán se začal hroutit.

 

Cesta na sever však nemůže mít žádné zdržení. Připravují se na ni výpravy mnoha národů. Amundsen opět hraje vysokou hru. Sází tentokrát na letadlo. Nejprve chce na jednomotorovém letadélku přeletět z Aljašky na Špicberky. To už zavání hazardem. Štěstí, že ztroskotají nedlouho po startu. V honbě za jiným letadlem padne do rukou podvodníka, který dostane Amundsena do ohromných dluhů.

 

Amundsenovy naděje klesaly měsíc od měsíce, ani v Norsku už neměli zájem o jeho přednášky a články, v Americe skončilo jeho turné finančním fiaskem.

 

Prohrál? Nezvítězil nad ním Scott tím, že zahynul?

 

Tyto chmurné myšlenky protrhne jednou provždy večerní telefonát. „Jsem Lincoln Ellsworth. Zajímám se o polární cesty a mohl bych vám poskytnout potřebné peníze.“

 

Expedice, kterou spolu uskuteční, je posledním šťastným Amundsenovým tahem, zásahem do černého terče, 12/12, je to tam, hit the spot. Na sever startují dvě letadla. Dosáhla 87. stupně šířky. Ještě tři sta kilometrů a budou nad pólem. A právě tehdy začaly vynechávat motory. Včas našly puklinu, v níž mohli nouzově přistát. Po čtyřiadvacet dní měli jen čtvrt kilogramu potravin na muže. Pak s jedním letadlem vzlétnou a vrátí se domů, když se svět připravuje k uctění jejich památky.

 

Severní pól Amundsenovi opět unikl o vlásek. Vyrovná se s tím?

 

Ještě ne. Tentokrát to zkusí se vzducholodí. S Ellsworthem odjeli do Říma, kde koupili od italské vlády vojenskou vzducholoď. Pokřtili ji na Norge a 11. května 1926 se vydali ze Špicberků na historickou výpravu. Už druhý den odpoledne dosáhla Norge pólu a další den přistála na břehu Aljašky.

 

Teprve teď byl Amundsen spoko a chtěl se po zbytek života věnovat vědecké činnosti. Po dvě léta žil jako poustevník někde na předměstí Kristianie, nedávno pojmenované Oslo, a usiloval o splacení starých dluhů doposledka.

 

Pak vzlétne vzducholoď Italia a ztroskotá. Jak se zachová Amundsen?

 

Dřív, než se Amundsen vypravil na záchrannou cestu hydroplánem Lathan, řekl italskému novináři Guidicimu, jenž s ním dělal interview a zeptal se ho, zda si je vědom rizika:

 

„Kdybyste znal tu nádheru polárních krajin… Tam bych chtěl bez okolků položit svůj život.“

 

A smrt vyslechla jeho poslední vůli.



Poznámky k tomuto příspěvku
Zeanddrich E. (Stálý) - 7.4. > "


."
Doporučil 
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 7.4. > "





..aby mohl žít ..nahoře , ..nechal

se zabít dole.. .


Frajer. Zvládl to.
."
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 7.4. > "

(( ...)).

Když ..zmizí ..Tao, zjeví se ..božství.
Když zmizí božství, zjeví se ctnost.
Když zmizí ctnost, objeví se obřad.
Obřad je slupka víry pravé,
počátek chaosu.. (( zdejší ..Anae :), asi překlad ? )).


Ad ..titoplek -J. Ggarin ..rozhodně pokračuje - oprav titulek !!

-osvobozoval se ..ze lži již tady dole na Zemi, ..., .

Viz např.:

((...)).
Brežněv se rozzlobil a vmetl Gagarinovi do tváře: „Když už jsme z vás vyrobili hrdinu, tak alespoň držte na

veřejnosti hubu!“ Gagarin sice obhájil s úspěchem diplomovou práci dne 17. 2. 1968, ale s pitím nepřestal -a mluvit






.. také neprestal, to ..prostě nemohl udržet. Aby mohl dál žít, zde na Zemi ho ..patrně zabili.; on sám ..velmi dobře ..patrně mohl tušit, co ho čeká.. ..

(( viz např. ..http://www.reflex.cz/clanek/dokument/41350/kosmonaut-gagarin-je-povest-prvnim-clovekem-ve-vesmiru-byl-american-shepard.html )).
."
<reagovat 
 mystikus (Stálý) - 8.4. > Zeanddrich E.> Vše jsou jen domněnky a domény ne rozumu... bohužel spíš konzumu
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter