Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 10.12.
Julie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jakub Husník dnes 181 let a Julius Firt na furt
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 29.3. (16:25:30)

JAKUB  HUSNÍK  

 

☼   29.3.1837 VEJPRNICE u Křimic – ۞ 26.3.1916 PRAHA, bez tří dnů 80 let, to je nämlich ta samá situace jako s duchem v těle Josefa Lady!

 


Vzal obyčejný arch papíru, napustil jej roztokem dvojchromanu draselného a vystavil dennímu okolnímu působení. Papír zhnědl. Vzal tedy nový arch, napustil, usušil, přiložil na něj kresbu a osvětlil. Vznikla věrná negativní kopie. Anglický chemikář Mungo Ponton zaznamenal sukces.

 

To se psal rok 1838 a synek mysliveckého adjunkta Vavřince Husníka z lobkovického panství, mrňavý Jakoubek, oslavil ve Vejprnicích první narozeniny…

 

*

 

Deset děcek porodila dcera revírníkova Weymelková z Vejprnic, deset dětí vychovala Eleonora Husníková, aby v mezích prapodivného počtu pravděpodobnosti zásluhou jediného z nich obletělo jméno Husník jako družice expedice experta Zemi.

 

Jakub se však zatím potýká s prvními nástrahami záludného světa ve škamnách hlavatické a později (otec byl převelen na konopišťské panství) benešovské školy, prospívá i na nižším německém piaristickém gymplíku v Praze, byť zpočátku neumí ani slovo německy a látku se drtí naostro nazpaměť.

 

V letech 1855 až 1859 bude studovat na pražské malířské akademii, pak jej čeká šestnáct měsíců na malířské akademii v Antverpách. Bude se věnovat zejména studiu vlámského koloritu u profesora Leria, k němčině si taktéž přičuchne i k vlámštině a dorozumívající formou k francouzštině.

 

Bude malířem, bude však – aniž to zatím tuší – především slavným vynálezcem. Teď je poslušným gymnazistou a nad důmyslným letem světem velkých objevů může jen se zatajeným dechem žasnout.

 

Zatím E. Becquerel rozvíjí závěry předchůdců a roku 1840 dochází krkolomnou cestou k pozitivnímu obrazu.

 

Zatím Fox Talbot polévá roku 1853 roztokem dvojchromanu draselného a želatiny měděnou destičku, suší ji, přikládá pozitivní obraz a osvětluje. Osvětlené želé se stává nerozpustné, neosvětlené části vymývá potok až na čistý kov.

 

Zatím francouzský chemik A. Poitevin objevuje roku 1855 skutečnost, že osvětlená chromová želatina přijímá mastnou barvu, jíž je možno pořídit otisk na papír.

 

Potichu a nenápadně skládají všemožní badatelé první poznatky o nové, rodící se tiskové technice a v literatuře se objevují názvy víceméně matoucí. Heliografie, collographie či collotypie ve Francii, fototypija v Rusku, heliotypie v Anglii a v Americe zas autotypie, v Německu pak lichtdruck, glasdruck, photographiedruck…

 

Než však světlotisk – neboť o ten se jedná – prokáže své skutečné, dodnes nepřekonané přednosti, bude muset svůj rozhodující díl objevitelské práce odvést český profesor, akademický malíř a nezkrotný filuta v ráži – Jakub Husník…

 

*

 

Domů se vrací roku 1861. Bydlí v Benešově, zajíždí na faru do Uhříněvsi. Jednak za strejdou, čestným doktorem a konsistorním radou Frantou Moravcem, jednak (nebo právě proto?) za prací. Maluje oltářní obraz pro svatoondřejský kostelík v Kolovratech, maluje obraz světice na hlavní oltář kralovického kostela svaté Markéty. Maluje – a vyčkává.

 

Dobrá zpráva od městské rady v Táboře přichází koncem září 1863: Je jmenován „učitelem kreslení a současně i prozatímním učitelem těsnopisu na reálném gymnáziu táborském“. Stěhování, práce pro školu, práce v ateliéru… Život směřující k šedi průměrnosti, život ničím nenaznačující blízký obrat. Pro síň krajského soudu v Táboře „vyvíjí“ císařovu podobiznu v životní velikosti, společně s Františkem Sequencem pracuje na výzdobě ambitů v Klokotech. Ještě roku 1863 má na pražské výstavbě Společnosti vlasteneckých přátel umění dva obrazy (o jednom z nich Karel Purkyně opatrně konstatuje, že „je udělán s jistou obratností“), napřesrok vystavuje ve stejné síni. Je řazen do „skupiny umělců, kteří svými pracemi zakončují vývojové období podobizny let šedesátých“. Jen nejbližší přátelé v té době tuší, že hoří-li pro něco Husníkovo „tvůrčí já“, nebude to na sto procent malba…

 

Je samozřejmé, že vynález natolik důležitý, jako je fotografie, jej nemohl nechat nevšímavým. Zvláště pak v šedesátých letech, kdy překonanou daguerrotypii pokládá na lopatky takzvaný mokrý proces a způsobuje v dosud mladé disciplíně hotovou revoluci. Spolu s táborským lékařem Schwarzem tráví veškerý volný čas nad „záhadnými pokusy“, které jej nicméně přivádějí k prvnímu vynálezu; ještě roku 1863 zasílá redakcím českých periodik ukázky svých dvojtónových fotografií. Pouhý krůček na dlouhé cestě k cíli. Vždyť už zmíněný objev Mungo Pontona z roku 1838 je téměř stejně starý, jako vynález fotografie! Husník opakuje všechny jeho pokusy, seznamuje se s pracemi Vaugelina, Becquerela, Talbota, Woodburyho i Poitevina, jenž své uhlotisky a fotolitografie předvedl na světové výstavě v Paříži roku 1855, sleduje nepříliš úspěšné snahy Tessiéa du Notay a Maréchala uvést teoretické závěry do praxe. Ne, nikomu se zatím nepovedlo pořídit víc než pětasedmdesát tisků z jedné desky…

 

Jsou lidé nadaní pílí a vytrvalostí, jsou jiní, jež vede talent. Je pak poskrovnu těch, v nichž se kloubí jedno s druhým. Například Jakub Husník. Velmi brzy si uvědomil, že Tessiéovy a Maréchalovy tiskové desky nemohou zajišťovat schopné tisky s věrnými polostíny a čistými světly, poněvadž potrojné chromové soli se ještě před osvětlením ve vlhké želatině rozkládají a činí ji nerozpustnou. Proto hned roku 1864 obrací pozornost k procesu již tehdy zvanému fotolitografie. Princip jednoduchý, jeho praktické užití už méně. Na litografický kámen nanést želatinovou vrstvu zcitlivělou dvojchromanem draselným nebo amonným, po usušení na ni okopírovat obraz z negativu, vyvolat, vyleptat, naválet barvu – a tisknout…

 

Teprve po čtyřech letech usilovné péče může vzít pero a nad obšírný dopis nadepsat adresu Spolku pro zvelebení fotografie (Verein zur Förderung der Photographie) v Berlíně. Na schůzce 4. prosince 1868 jeho předsedající agent Hermann W. Vogel čte:

 

„…nyní mohu z jednoho kamene otisknout 600 dobrých obrazů, a poněvadž se tiskne na knihtiskařském lisu, může se obraz tisknout jako u dřevorytu i s textem a kámen nemusí být navlhčován jako při litografii. To jsou výrazné přednosti, a protože obrazy na hladkém papíru se velmi podobají obrazům fotografickým na papírech chloro-stříbrných, jak dokazují obě přílohy, lze jen směle doufat, že tato metoda, budou-li vyráběny zvlášť lesklé papíry, nahradí fotografické obrazy a při zakázce dvaceti obrazů, jedná-li se o rychlost, zaplatí se sama. Také další zkušenosti, které při pokusech získám, oznámím…“

 

A že je co oznamovat. Přátelům šťastnou novinu, že si vzal za ženu Marii Šteklovou, odborníkům pak sdělení neméně rozjuchané: Vypracoval cosi nevídaného – rychlolisový světlotisk!

 

Kámen nahradil skleněnou deskou, na které zcitlivěná želatinová vrstva vytváří při sušení za vyšší teploty zrno, jež při tisku nahrazuje rastr. Vyřešil svízelný problém preparace, zabraňující odlupování citlivé vrstvy, použitím glycerinu snížil nutnost stálého navlhčování na minimum. A ještě téhož roku dosáhl úctyhodných patnácti set otisků z jediné desky!

 

Když lednový sešit „Photographische Mitteilungen“ z roku 1869 přinesl právě tyto jeho tisky jako zvláštní přílohu, nastal v celém grafickém světě frmol. Husník je zasypán lavinou korespondence, ze všech stran nabývají na otáčkách a na síle návštěvy. Jen jedna z nich je ta „osudová“.

 

Pouhé tři dny po vydání prvních světlotiskových obrazů přijíždí z Mnichova dvorní fotograf Josef Albert… Ano, ten, který už roky pracuje na stejné záhadě vždy jen o pár krůčků za Husníkem, ten, který je znám nevybíravými metodami při získávání konkurenčních zkušeností. Vlastní dokonale vybavenou tiskárnu, Husník o něčem takovém může jen snít. Má dost velký kapitál, aby mohl rozběhnout výrobu ve velkém, Husník ne… Po stručném rozhovoru se obě esa v rukávech 17. ledna setkávají u táborského notáře.

 

„Podle úmluvy mezi oběma stranami, a sice mezi panem Josefem Albertem, dvorním fotografem z Mnichova, a panem Jakubem Husníkem, profesorem na reálném gymnáziu v Táboře, přenechává pan profesor Jakub Husník panu dvornímu fotografovi Josefu Albertovi svůj způsob želatinofotolitografie, který je shodný s vynálezem pana dvorního fotografa Josefa Alberta, k libovolnému použití a zhodnocení a zavazuje se udržeti způsob každému a v každém směru tajemstvím, v opačném případě zaplatí sankci v částce dvou tisíc zlatých rakouské měny, to jest 2000 fl.r.m. panu dvornímu fotografovi Josefu Albertovi, naproti tomu pan Josef Albert odevzdá panu profesorovi Jakubovi Husníkovi pět procent, to jest 5% z prospěchu, který získá prodejem způsobu nad dvacet tisíc zlatých rakouské měny, to jest 20 000 fl.r.m. Po pěti (:5:) letech tato smlouva zaniká…“

 

Podepsán František Ciřička, c. k. notář.

 

Jestliže původně chtěl svůj vynález osobně předvést na schůzi fotografického spolku v Berlíně, omluvil se nyní „zaneprázdněním prací na vynálezu nového šicího stroje“ (ještě o něm přijde řeč). Schůze naopak zhlédla třináct set Albertových tisků, ocenila jejich vysokou kvalitu a doporučila jejich přiložení k časopisu. V Německu se rychle ujal název „albertotypie“ a Husník… Upadl v nezájem? Podlehl zklamání? Jen málo je životopisů, v nichž taková chvíle znamená jen odrazový můstek k dalším mega úspěchům…

 

*

 

V březnu 1870 je táborské gymnázium „postátněno“, v květnu obdrží Jakub Husník přípis, že jej stát ponechává ve svých službách. Ovšem – pověst vynikajícího grafického odborníka ani v náznaku nezastiňuje reputaci pedagoga.

 

Již následujícího roku odjíždí „novopečený“ státní profesor na krátký čas do dvorní a státní tiskárny ve Vídni a v srpnu 1873 mu ministerstvo kultu a výuky poskytne na intervenci ministerstva financí roční dovolenou, „aby ve státní tiskárně zavedl praktické provádění zlepšených metod fotolitografických, světlotisku a heliogravury“. Tedy další stěhování, tedy nová šance uspět sám za sebe. „Potěšení vegetit ve svém živlu, aniž bych se musel obávat výloh za pokusy,“ píše, „podnítilo mne na nejvyšší stupeň, abych poskytnutou mi lhůtu využil dle možností k dosažení cíle, daného mi za úkol…“

 

Ve Vídni nesetrvá rok, nýbrž rovnou tři roky. Ke spokojenosti ředitelství tiskárny, ke svému uspokojení jakbysmet. Zavádí provoz světlotisku a hned na počátku dosahuje šesti set otisků z jedné desky. Tak dokonalých, že mezi nimi známý pařížský rytec Auguste Lepère nenajde svůj originál… Přichází s novinkami, pracuje s postříbřenými měděnými destičkami, pro tisk cenných papírů vypracovává kombinované techniky, které znesnadňují padělání. Pracuje i pro vojenský zeměpisný ústav, světlotisk zavádí také vídeňskému fotografovi Löwymu. Sklízí uznání a s pocitem zadostiučinění sleduje, jak „jeho světlotisk“ zaplavuje Evropu. Ano – jeho. Pouhou shodou náhod se totiž veřejnost dozví o Husníkově výlučném autorství celé tři roky před smluvně stanovenou lhůtou…

 

V květnu 1870 vydává pražský fotograf a lučebník Anton Markl německy psanou příručku „Die neusten Forschritte der Phototypie (Lichtdruck)“, ve které sice opomíjí Husníka, ale zmíní se o Albertově metodě a zvláště podrobně charakterizuje postup používaný u firmy Ohm a Grossmann v Berlíně. Následuje žaloba u trestního soudu v Praze pro vyzrazení „utajených předpisů“ berlínské firmy, následuje vyšetřování, následuje Marklovo osvobození, „poněvadž světlotiskových předpisů bylo do té doby zveřejněno velmi velké množství“. A následuje zajímavý článek v Photographische Notizen: …Ostatně údaji znalců se dostal na světlo zajímavý moment. Prvním výrobcem světlotiskových obrazů je totiž profesor Husník v Táboře. Tři dny po vydání prvních světlotiskových obrazů objevil se v Táboře dvorní fotograf Albert z Mnichova a koupil vynález profesora Husníka za 2000 zl. …“

 

Pomineme-li menší nepřesnost (víme už, že Husník neprodal vynález za 2 000 zlatých, nýbrž za pět procent z výdělku přesahujícího částku dvaceti tisíc), jde o článek pravdivý a mnohé konečně kloudně osvětlující. O znovunabyté prvenství se už český profesor nenechá připravit.

 

*

 

Rok 1875 je rokem návratu a nových začátků. Jen osmatřicetiletý, přesto však všeobecně uznávaný odborník, se s neutuchajícím elánem řítí do další výzkumné práce. Záhy popisuje metodu, při níž zcela odpadá nutnost navlhčování desky, a nazývá ji „merkurografií“. Využívá specifických vlastností rtuti, pracuje s galvanicky poocelenými mosaznými nebo měděnými deskami. Ještě v roce 1935 se k ní (jen lehounce pozměněné) budou vracet patenty nejrůznějších badatelů. V říjnu 1875 získává spolu s Karlem Klíčem patent na tisk cenných papírů a následujícího roku vyvrací obecné domněnky, že ke světlotisku jsou vhodné jen mastné barvy. Vídeňské Fotografické společnosti předvádí k úžasu svých členů zcela rovnocenné tisky vodovými barvami. Zkoumá vlastnosti pryskyřic a možnosti jejich uplatnění v chemigrafii, zabývá se měřením intenzity světla, publikuje a …Ovšem – zase učí s kabinetem názorných pomůcek mládež být více čile pokrokovou než zatáhlou.

 

Roku 1876 je jmenován profesorem kreslení na reálném gymplu v Praze, po dvou letech zakládá tamtéž zinkografický a fotografický závod, získává patent na přenášecí papír, rozjíždí výrobu autotypických rastrů, podniká studijní stáž do Bavorska a Francie, dostává „záslužnou medaili“ Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách…

 

Ohlédneme-li se za rokem 1878, nemůže necítit ohromně oprávněnou hrdost. Vyhlédne-li zkusmo do následujících let, může jen – vyzbrojen vírou ve vlastní schopnosti – doufat… V co? Že se mu – už jako čestnému členovi Českého fotografického spolku v Praze – podaří roku 1886 zahájit výrobu linkových autotypických rastrů a pouhý rok nato že vynalezne klíhotypii?

 

Že jakmile roku 1888 odejde do výslužby, založí prosperující firmičku Husník & Häusler, která zanedlouho získá evropský primát v dodávání trojbarvotiskových štočků na zakázku, stane se jedním z největších podniků tohoto druhu na světě a bude mít filiálky ve Vídni, Petěrburgu, Londýně, Paříži, Madridu i Římě?

 

Že roku 1893 obdrží patent na želatinové reliéfy k podkládání štočků, o rok později mu Photographische Gesellschaft udělí zlatou Vigländerovu medaili, roku 1907 že bude jmenován čestným členem Fotografické společnosti ve Vídni a po roce i v Berlíně?

 

A nejen tohle. Bude to opět Jakub Husník, kdo se nepřímo zaslouží o zavedení výuky fotografie na Českém polytechnickém ústavu, bude to on, kdo navíc „zabrousí“ i do hájemství polygrafii na hony vzdálených.

 

Už roku 1869 přenechal nejznámějšímu producentovi šicích strojů, americké firmě Wheeler & Wilson z New Yorku, svůj vynález zabraňující trhání nití, nyní zkonstruuje zařízení na strojní vyšívání. S pražským fotografem Tomášem zdokonalí fonograf, s ředitelem velimské továrny Schillerem připraví zvláštní druh výživné čokolády…

 

Bude přednášet, školit, bude u všeho závratně nového, nevyzkoušeného a progresívního. Dožije se téměř bez tří přiblblých březnových dní osmdesáti let, zemře v klidu a v pokoji 26.3.1916. Spokojen se svou službou spoluobčanům, vyrovnán s vyčpělým a vyprchaným životem. Nejpevnějším poutem však jeho úctyhodné dílo bude navždy spjato s dodnes nejvěrnější tiskovou technikou na světě.

 

Neboť: kdo řekne „světlotisk“, jako by dopověděl – Jakub Husník.

 

 

JULIUS FIRT, VĚTŠÍ FLIRT NEŽ V CAUSÁCH TALIÁN JULIUS CÆSAR I GIACOMO CASANOVA, NAROZENÝ 17. LISTOPADU 1897 SESTROUŇ U SEDLČAN, ZNEHYBNĚLÝ 27.5.1979  MÜNCHEN…

 

V roce 1930 se stal spoluředitelem nakladatelství Borový a po šesti letech generálním ředitelem podniků Jaroslava Stránského, vydavatele Lidových novin. V roce 1939 emigroval do Anglie, kde zasedal ve Státní radě československé. Po osvobození se stal ředitelem nakladatelství Melantrich. Jako poslanec národně socialistické strany odešel krátce po únorovém puči v roce 1948 do exilu. Byl členem Rady svobodného Československa. Jeho vzpomínky Knihy a osudy vydalo v roce 1991 nakladatelství Atlantis.

 

Na úspěch novin nemají vliv jen slavné žurnalistické hvězdy, které dokážou za pár minut jaksi vypointovat úvodník na jakékoliv téma, ale také muži a ženy v pozadí, kteří mají přízemnější talent: poznají, co se bude prodávat, a dokážou rychle spočítat, kolik to vynese. Nejpozoruhodnější postavou tohoto druhu v historii Lidovek byl bezpochyby jejich předválečný ředitel Julius Firt.

 

Julius Firt byl selfmademan prvorepublikového střihu. Narodil se jako Julius Zástěrka nebo Bryndáček 17. listopadu 1897 v obci Sestrouň u Sedlčan v asimilované židovské famílii. Jeho rodiče – Seligmann Fürth a Pavla rozená Reinová – zde měli pronajatý statek o ploše cirka padesát hektarů. Julius měl o tři roky staršího bráchu Leopolda, který se později stal lékařem. Zřejmě ještě v Juliově útlém dětství na prvního apríla 1900 se rodina přestěhovala do Vochova za Plzní, kde byl jeho otec správcem statku. V Plzni začal Julius navštěvovat české gymnázium, ale učení mu, navzdory tomu, že si knížek vážil, vůbec nešlo. Po kvartě musel přestoupit na roční obchodní školu v Praze.

 

Kariéru nastartoval za první světové války jako praktikant v bance: jeho úkolem bylo pořizovat klientům půlroční výpisy z účtu – úroky musel počítat na papíře. Později se stal úředním šimlem v lihovaru a odtud se – už po vzniku republiky – dostal do Lihové ústředny, instituce regulující obchod s lihem. Mladý disponent, jak zněl jeho titul, byl od roku 1917 členem národně socialistické strany a zároveň se angažoval v Ústřední odborové organizaci Střed. To jej v polovině 20. let přivedlo do okruhu osob kolem Jaroslava Stránského, který připravoval vznik nové středové a prohradní politické strany, jež později dostala jméno Národní strana práce.

 

Národní strana práce ve volbách v roce 1925 neuspěla, navzdory tomu, že ji finančně podpořili tatíček Masaryk i jeho ministr zahraničí Beneš, i tomu, že pro ni psaly Lidové noviny a Přítomnost a že za ni kandidovali Karel Čapek či Ferdinand Peroutka. Firtovy kontakty s lidmi kolem Lidovek tím ale neustaly, jeho kavárenské kritiky administrace a marketingu Lidových novin a nakladatelství František Borový, které od roku 1925 patřilo do Stránského tiskového koncernu, vedly na konci 20. let k tomu, že dostal od majitele nabídku stát se spoluředitelem nakladatelství Borový. František Borový (31.1.1874–20.3.1936), v uměleckém a spisovatelském světě velmi ctěný nakladatel, měl dále rozhodovat o edičním plánu, a Firt se měl starat o všechny obchodní záležitosti.

 

Příchod Firta do podniku – úřadovat začal od ledna 1930 – vyvolal, jak to v podobných případech bývá, nervozitu a nedůvěru stávajících zaměstnanců. Firt však byl muž velkého šarmu (flirt), který si rychle dokázal získávat přátele. S Františkem Borovým se sblížil dost kuriózně. Borový si doma v Jílovém u Prahy vyráběl z plodů vlastní zahrady ovocná vína – a Firt, vybaven znalostmi z lihovarnického světa, mu pomohl najít správný postup, jak švestky a hrušky zkvasit.

 

S Peroutkou, který u Borového vydával svou Přítomnost, jíž se však tehdy prodávalo jen něco kolem čtyř tisíc výtisků a ročně měla ztrátu desítky tisíc korun (půlmiliónové „věno“, které Peroutkovi do začátku věnoval Masaryk, tak bylo v podstatě „projedeno“), to tak jednoduché nebylo. Peroutka, žárlivě střežící svou nezávislost, Firta několik měsíců nebral na vědomí, schůzku obou mužů pak zprostředkoval společný přítel Zdeněk Bořek–Dohalský. Uskutečnila se v 11 hodin večer v Tokajském sklípku, kam Peroutka pravidelně chodil. Firt mu prezentoval svůj plán, jak Přítomnost pozvednout. Jeho základem bylo to, že se šéfredaktor musí časopisu více věnovat a více do něj psát. Na oplátku mu nabídl 30 procent čistého zisku – sám byl na věci angažován, protože Stránský mu slíbil deset procent. Firtova strategie byla správná, časopis šel od té doby nahoru a koncem 30. let se ho prodávalo již přes 30 tisíc výtisků. Peroutka se díky podílu na zisku stal nejlépe placeným českým žurnalistou všech dob – ke svému šéfredaktorskému platu, honorářům za knihy a články uveřejňované jinde dostával ročně kolem 350 tisíc korun, za což se v té době dalo postavit několik vil. Mezi oběma muži pak vzniklo přátelství, které jim přes určité výkyvy vydrželo celý život.

 

Největší zásluhou Julia Firta, který se v roce 1936 díky úspěchu u Borových stal ředitelem celého koncernu, byla finanční stabilizace tiskových podniků Jaroslava Stránského. Ferdinand Peroutka na to nedlouho před smrtí svou i Firtovou vzpomínal: „Julius Firt se vřadil do čapkovské generace jinak než psaním. Stal se strážcem její struktury, jejích novin a časopisů, které dotud byly vedeny víc idealisticky než prakticky a chronicky se potácely ve finančních těžkostech. Mezi dosti zatvrzelé idealisty Julius Firt přišel téměř s marxistickou zásadou, že knihy a každé číslo novin a časopisu, jakmile jsou vydány, ztrácejí svou idealistickou nevinnost a stávají se obchodním artiklem pro kapitál, s nímž třeba zacházet podle pravidel obchodních. V dlouhých a – jak bývalo naší oblibou – většinou nočních rozhovorech přednášel tuto svou nauku. Do toho znívala barová hudba. Byla to doba naší doznívající bohémy.“

 

Mezi Firtovy největší úspěchy patřilo založení Knihovny Lidových novin, v níž vycházely levně a ve velkých nákladech nové knihy českých spisovatelů. Pomohl také na svět Vášovu a Trávníčkovu Slovníku jazyka českého, který se jako první příručka tohoto typu stal bestsellerem. Do literatury zasáhl i jinak: například po Poláčkovu knihu o fotbalových fanoušcích vymyslel titul Muži v ofsajdu. Vítězslavu Nezvalovi zase zprostředkoval v Lidovkách vydání jeho 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, které se staly jednou z literárních událostí doby. Nezval ostatně v jedné z balad na Firta apeloval, aby jeho autorství neprozradil:

 

Tak dobrá. Dáš mi všeho půl

a sám si necháš druhou půlku.

Jen abych to pak nezbodnul…

buď zdráv a neprozraď mě, Julku!

 

Firt byl také publicisticky činný. Pod pseudonymem Karel Kubata psal do Přítomnosti glosy na různá témata, jeho cyklus o jednom z center prvorepublikové korupce – lihovém hospodářství – pak dokonce vyšel v roce 1936 u Borového knižně pod titulem Politická historie lihu. Naopak on sám se stal postavou Českého románu Olgy Scheinpflugové, v němž vystupuje jako Tomáš Skříž.

 

Ředitel koncernu Lidové noviny se přátelsky stýkal se spisovateli a umělci doby, nejen těmi z čapkovské generace, k nimž měl nejblíže. Patřil mezi zakládající členy slavné stolní společnosti Táflrunda, v níž se scházeli například Ferdinand Peroutka, Rudolf Jílovský, Karel Steinbach, Karel Poláček, Jiří Červený či Hugo Haas. Bohémský život se však negativně projevil na jeho životě rodinném. Jeho první manželství s dcerou obchodníka s lihovinami z Plzně Růženou Krenkovou se brzy rozpadlo, nevydržel ani jeho vztah s druhou ženou, dcerou československého konzula v Austrálii Evou Kurážovou. Obě manželství zůstala bezdětná.

 

Po okupaci v březnu 1939 odešel Firt do exilu. Nejprve pomáhal v Londýně synovci prezidenta Beneše Bohoušovi organizovat časopis Čechoslovák. Po vypuknutí války se přesunul do Paříže, kde pracoval jako úředník Československého národního výboru. Po pádu Francie se vrátil do Londýna, kde začal působit v informační službě exilového ministerstva zahraničních věcí. Na popud předsedy exilové vlády Jana Šrámka byl jmenován do Státní rady, poradního orgánu, který v exilových poměrech suploval parlament. V té době si také na popud bratra, který zastával vysokou funkci v zahraniční armádě – byl generálem zdravotní služby –, změnil jméno na furt na Firt, aby mu to neznělo tolik dramaticky a německy.

 

Po osvobození se Firt stal generálním ředitelem Melantrichu a zároveň jedním z nejvýznamnějších politiků národně socialistické strany, členem jejího předsednictva a poslancem Národního shromáždění. Patřil mezi zastánce „upřímné“ spolupráce s ÚV KSČ, zároveň se ovšem všemi silami snažil omezovat jejich moc. Díky svým konexím dokázal například zařídit vyšší náklad národně socialistických tiskovin: nedostatkový papír, o jehož přídělu rozhodovalo komunisty ovládané ministerstvo informací, kupoval na černém trhu v Rakousku od sovětských soldátů, kteří ho pak svými auty vozili do tajných skladů Melantrichu. O jeho politických postojích nejlépe svědčí to, že již od roku 1946 byl v hledáčku komunisty ovládané Státní bezpečnosti, která nejen pořizovala záznamy jeho projevů, ale také četla jeho korespondenci. V únoru 1948 byl u řady důležitých jednání, o čemž zanechal zajímavé svědectví. Do exilu se mu podařilo prchnout navzdory tomu, že byl ve dne v noci šmírován tajnými, a navíc trpěl akutním zánětem žlučníku. Přes hranice byl propašován v kufru diplomatického vozidla americké ambasády 10. března 1948. O měsíc později se dostal do Londýna. Jeho bratra Leopolda na to konto vyhodili z armády a později i ze strany a živit se musel jako obvodní lékař.

 

V exilu se Firt stal členem Rady svobodného Československa, vrcholně politické organizace, která vznikla na popud Američanů a byla jimi financována. (Ne všichni politici uprchlí z Československa ovšem její legitimitu uznávali a rada brzy degenerovala v místo absurdních hádek [až pohádek] a žabomyších prkotin.) Firt byl také u zrodu československého vysílání Svobodné Evropy (RFE). Patřil mezi lidi, které si jeho šéf Ferdinand Peroutka vybral mezi nejužší spolupracovníky, v letech 1951–1955 působil jako zástupce šéfredaktora newyorské redakce RFE. Zároveň se snažil vybudovat si vlastní byznys v oboru, který znal z domova: pracoval pro nakladatelství a stal se spolumajitelem knihkupectví na Manhattanu.

 

V roce 1955 byl Firt na Peroutkův popud jmenován ředitelem Svobodné Evropy v Mnichově. V té době se o něj začala intenzívně zajímat československá rozvědka, která mu přidělila krycí jméno Fousek a později Fíkus. Do pražské centrály rozvědky (první správy ministerstva vnitra) začaly chodit zprávy jejích agentů, které popisovaly Firtovy zvyky, osobní a pracovní rutinu, politické přesvědčení i jeho fyziognomii. „Nazývaný též dědek, během jeho působení v rádiu si vydobyl respekt. Vymýtil všechny neřesti, zakořeněné až od jeho příchodu v rádiu, jako pozdní docházka do práce, nic nedělání a tak dále. Za jeho vedení rádio se stalo lepším aparátem,“ psal například v červnu 1956 spolupracovník s krycím jménem Jáchym, pod nímž se krčil Oldřich Lauřím, zřejmě první komunistický agent, který pronikl přímo do Svobodné Evropy (pracoval zde jako administrativní pracovník). Na jaře 1957 rozvědka na Firta nasadila svého špičkového agenta s krycím jménem Anty, pod nímž se skrýval spisovatel Jiří Mucha. Ten se s Firtem minimálně čtyřikrát sešel v jeho mnichovském bytě a na dalších místech na Západě a vedl s ním dlouhé rozhovory, o nichž pak vypracovával pro potřeby StB rozsáhlé elaboráty. Na podzim 1957 nicméně jeho „řídící orgány“ dospěly k názoru, že bude lepší již ho Firtem neposílat, protože ředitel Svobodné Evropy se jeho prostřednictvím úspěšně snaží získávat „přehled o mentalitě československého lidu“, který využívá při vysílání.

 

Firt byl v Praze považován za jednoho z nejnebezpečnějších nepřátel, o čemž svědčí to, že v listopadu 1959 navrhl vedoucí referátu Svobodné Evropy 4. odboru 1. správy MV kapitán Josef Matějka (krycím jménem Malínský), aby byl „Fousek“ unesen do Československa. „Po nástupu Fouska ve Svobodné Evropě se práce zaměstnanců Svobodné Evropy v Mnichově podstatně zlepšila,“ psalo se v odůvodnění návrhu. Cílem únosu měla být kompromitace Svobodné Evropy, „prohloubení pocitu strachu a beznaděje zaměstnanců“ a přirozeně také zpravodajské vytěžení Firta, který měl být následně odsouzen za velezradu. Únos však nakonec nebyl realizován.

 

Ředitelem mnichovské redakce byl Firt až do konce roku 1965. Mezi zaměstnanci zřejmě nebyl příliš v oblibě. Například Jiří Sehnal alias Jethro Spencer McIntosh, který pro RFE pracoval v 60. letech, na něj vzpomíná dost nelichotivě: „Firt byl ředitelem rozhlasové stanice, ale psát neuměl, mluvit neuměl, novinařina mu byla španělskou vesnicí. Příspěvky svých podřízených nikdy nečetl, na to měl své lidi. Dokonce ani svou rozhlasovou stanici nikdy neposlouchal. (…) Jeho zajímalo jen to, aby byl klídek, aby oddělení dobře vypadalo nahoře.“

 

Po odchodu do důchodu působil Firt v RFE dál jako vlivný a respektovaný poradce. Jeho největším životním omylem bylo, že sednul na vějičku v 70. letech komunistickému parchantovi kapitánu Pavlu Minaříkovi, kterému dokonce půjčil klíče od svého trezoru. „Musím říci, že mým nejlepším informátorem se stal pan Firt – respektive jeho pošta,“ psal Minařík do centrály rozvědky v srpnu 1975.

 

Julius Firt naposledy vydechl v Mnichově 27. května 1979.

 

 

http://www.ceskatelevize.cz/lide/julius-firt/

 

Dr. PETR ZÍDEK (8.6.1971), historik a novinář, od roku 2001 redaktor sobotní přílohy Lidových novin Orientace. Zabývá se zejména českými dějinami 20. století, zahraničními vztahy, dekolonizací a Afrikou. Knižně vydal například životopis prokurátorky Ludmily Brožové–Polednové Příběh herečky (2010), životopisy manželek našich premiérů Po boku (2012) nebo soubor historických reportáží Češi v srdci temnoty (2013).



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter