JAROSLAV HAŠEK: O FEJETONECH
Nejtrapnější
je, že se žádá od fejetonu, aby byl duchaplný a zabýval se časovými událostmi.
Stane-li se vražda každá, má se o ní ve fejetonu také mluvit, a to
v takové formě, aby se i tato nešťastná oběť obrátila v hrobě oběma
končetinami naráz a s úsměvem, že zhubla a ztuhla.
Když
Titanic ke dnu šel, sledoval jsem fejetony. Dva fejetony psaly o tom jako o
skutečné katastrofě. Jeden časopis se bavil tím, že se tam „maušlata“ topila,
jiný pohlížel ve svém fejetonu na celou událost ze stanoviska sociálního.
Taková příležitost se tak brzy nenalezne. Utopil se i milionář Astor, utopili
se i lidé chudí stejně brzy. Vědecké technické časopisy probíraly strojové
zařízení nešťastné lodi a věděly hned, že systém komor se neosvědčil jako
venkov u prskajícího inženýra afér do důchodu do důvodných pakozřetelů bez
libozvučných žertů. To viděli jsme všichni hned po katastrofě.
A tak se
pokračovalo v úvahách. Jeden venkovský redaktor ve fejetonu naznačil mezi
řádky, že by se katastrofa neudála, kdyby loď byla nevjela na ledovec. Aby
každý pak věděl v onom místě, co to ledovec je, uvolil se přednášet pan
redaktor onoho časopisu o ledovcích, pochváliv si předem, že přednáška bude
velice poutavá.
Všechny
tyto poplašné zprávy byly s to vzbudit nedůvěru ke všem plavidlům a
pravidlům sebezáchovných pudů.
Vážený
jeden obchodník z Vinohrad zdráhal se poslední neděli vstoupit na parník
Vyšehrad a mermomocí žádal o větší počet ochranných pásů, a aby měl kapitán
dalekohled.
A když
k večeru parníčky vrací se do Prahy, tu výletníci, zejména ti mladší,
tisknou se k sobě, on ji drží kolem pasu, dle všeho odhodláni všichni
zemřít spolu, kdyby snad nějaký ledovec objevil se u Prahy.
Při
pražském hospodářství je všechno možné. Fejetonista Národních listů napsal, že
ženy neprotestovaly nijak proti tomu, aby zatímco byly již v bezpečí na
záchranných člunech, jejich manželé pomalu se topili a z dlouhé chvíle
zpívali Jen k tobě blíž.
Je to
pravda. Ženy snaží se být úplně rovnoprávnými s muži, až na ty případy,
kdy je těší každá sebemenší pozornost ze strany pánů, a v tomto případě
jde o námořní pravidlo. A to zní: „Ztroskotá-li se loď, buďtež prvně ženy a
děti dopraveny do člunů. Každé přestoupení trestá se jako vzpoura.“ Dle toho
byli by onoho fejetonistu zastřelili. Účelem fejetonu je tedy, jak vidět, psát
o událostech nejnovějších. Mám však neštěstí, že mě nikdy nenapadne něco
nejnovějšího. Jsem odhodlán napsat třebas, že umřel Napoleon Bonaparte, nebo
napsat: „Jak je vám známo, objevil Kryštof Kolumbus Ameriku.“
Ostatně
to by bylo časové téma, neboť v biografech předvádějí nám právě tu loď, na
které jel Kolumbus na západ z Janova.
Dnes jsou
kinematografy velice ∞dokonalé∞, zejména jeden nuselský biográfek. Tam aspoň
stojí v jeho návěštích, že p. t. publikum uvidí Kryštofa Kolumba, kterého
se podařilo podnikatelstvu s velkou finanční obtíží si vypůjčit od
španělské vlády z muzea.
Také jsou
tam titíž Indiáni, kteří Kolumbovi podávali po slovanském zvyku při jeho
přistání chléb a sůl.
Návěští
je vůbec pěkně stylizováno. Upozorňuje se ku konci, aby se obecenstvo nedalo
zlákat návěštím konkurenčního podniku. „Náš Kolumbus je o 1 200 metrů
delší než jejich.“ „Pak je to už slušný klacek,“ vzdychl si jeden nepojmenovaný
pán, který to návěští četl.
My
v Praze můžeme často sledovat taková vyvedená návěští. (Naštěstí) v Žitné
ulici je jeden obchodník a ten si dal za výkladní skříň strašlivé barevné
litografované obrázky a výjevy z války italsko–turecké.
Na psacím
stroji vytlučený jest pak připojen k tomu tento text:
„Itálský
dělostřelcy bombárdujou Turecký opevněný a Aráby se brání jako to de. Raněný
jsou odnášený prič zmísta bojyště.“
Obchodník
je muž velice klidný. Když jsem ho upozornil na špatnou češtinu, pokrčil
rameny. „Ale kdo by se o to staral. To vyklepal učedník. Já to vyklepal ještě
hůř. Ten stroj není nějak zařízen na pravopis.“
Vyšel
jsem ven a tam to četl jeden profesor češtiny. Když dočetl, roztrhal na sobě
vestu a límeček a holí rozmlátil výkladní skříň. Je u Kuffnera na pozorování.
Onen
klidný muž obchodník jest si vědom, že nesmí mluvit s upozorňovateli neslušně.
Jaký rozdíl
mezi ním a tím obchodníkem s dobytkem, kterého jsem potkal nedávno u
Primasů.
Muž ten
byl v trapné situaci. Visela mu dole tkanička z boty. Přistoupil jsem
k němu a upozornil ho zdvořile, že mu visí tkanička z boty. Že má
rozvázanou šněrovací botu, načež on odvětil: „Co je vám do toho.“
Ten muž
měl pravdu.
[NÁRODNÍ
OBZOR, 24. května 1912.
Když Titanic ke dnu šel… – Svého času
největší parník – rozuměj parovod bez pardonu s párou – se potopil 15.
apríla 1912 nárazem na ledovou kru. Při krušné katastrofě zahynulo na 1500
důvěřivých pasažérů.
„Maušlata“ – Maušl – přezdívka židům.
Výjevy z války italsko–turecké… – Došlo k ní
v roce 1911 a Turecko v ní ztratilo Tripolis (dnes Libye).]
|