Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 19.9.
Zita
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jaroslav Hašek by se uculoval, Bono Vox by se nemračil jako omračující box
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 9.4. (13:18:11)

JAROSLAV HAŠEK: MLADÉ SMĚRY

 

První, co mně padlo do očí, když jsem přišel k příteli Ladislavovi na návštěvu, bylo několik prázdných půlarchů, které ležely před ním na stole.

 

Na jednom z nich bylo napsáno „novela“. Slovo „novela“ bylo přeškrtnuto a napsáno vedle „povídka“. Jiného nebylo na těch půlarších nic napsáno, kromě toho, že byly na nich pečlivě číslovány stránky: 1., 2., 3., 4., 5.

 

Ladislav seděl nad těmito prázdnými půlarchy, péro držel v ústech a hlavu v dlani.

„Ach, to jsi ty,“ pravil, když zpozoroval můj příchod, vytahuje násadku ze svého chrupu, kde ji tiskl.

„Ano,“ odvětil jsem, „jdu se podívat, co vlastně valně děláš.“

„Jak vidíš, tak jen píšu povídku,“ odpověděl Ladislav hrdě (jinak on to neumí).

„O čem bude jednat?“

„To nevím,“ odvětil již s menší hrdostí, „přemýšlím právě o názvu.“

 

„Sedni si,“ pravil důvěrně, „a poraď! O tom snad víš, že v mém rodném městě vychází časopis, který dosud nepřinášel žádnou zábavnou přílohu. Ale předevčírem dostal jsem z redakce toho listu dopis, ve kterém napřed redaktor mluví o tom, že k listu bude přidávat v neděli zábavnou přílohu. Potom mluví se ve psaní o moderně, která nyní v literatuře panuje, pak ve psaní stálo, že mně redakce posílá dvacet korun.“

 

„Odpusť, nemám v bytě ani kapky kolínské vody,“ poznamenal přítel, vida mé rozčilení, a dále pokračoval: „V psaní chválí redaktor dále můj talent a zmiňuje se ještě jednou o dvaceti korunách a nakonec praví: Těch dvacet korun posílám vám napřed, buďte tak laskav, pošlete obratem pošty nějaký delší příspěvek do naší nové nedělní zábavné přílohy, ovšemže příspěvek moderní, neboť chceme všude propagovat mladé směry v literatuře… Tak, to je celé! Ale teď přijde to hlavní. Celý den sedím před papírem a dosud mne nenapadla ani jediná myslitelná myšlenka, jen pomýlenka mýlenka, ačkoliv dle listu jsem prý harcovníkem moderny. Buď tak laskav, poraď mi, co mám psát, dej mně syžet, dej mně nějaký nápad.“

 

„Dostal jsi vskutku těch slíbených dvacet korun?“ odpověděl jsem klidně.

„Ano, právě dnes ráno.“

 

„Toť mění rázem celou situaci,“ odpověděl jsem živě, „dám ti výborný syžet, čistě moderní. Piš například o jedné bledé dívce, která se zlatými vlasy stála v zamlžené krajině, odhodlána utéci z domova, kde nenáviděla svého strýčka skrblíčka se zelenýma očima, který jako kocour, u červeného krbu, napiš, že praskal oheň z dubových klád, který tedy koulel očima zelenýma po ní, pamatuj, že byla jeho schovankou a ztápěla se v iluzích o nedosněném štěstí, které poznávala z písně švarných převozníků, kteří ji převáželi přes tůně černé, zasmušilé řeky. Napiš, že řeka na úvod, stať i závěr podobala se mdlé síle chvějících bloudění, večerních milenců, to je myslím, přece moderní. Piš o zahoustlém soumraku, o rozvášněných očích, piš o vášnivých touhách větru, který se smyká přes mdlá království lásky, to je také moderní. Dej do toho několik vět, jako: „Neboť tam by mohl být jiný svět.“ „Zvuky odešly po strnulých špičkách.“ „Lhostejný praotec dnů.“ „Lethargické snění zapadlo do vysátých žil.“ Rozveď to všechno pěkně a konči svou moderní povídku nějakým veršem, například: ′Černý trpaslík proti okrové bledosti západu, a kohoutí křik po dolinách umlkl v touhách v podsadu.′“

 

Už nemám nikoho, komu bych si postěžoval,“ pravil přítel, když jsem skončil.

„Nezlob se,“ řekl jsem, neboť smutný přízvuk jeho hlasu mne dojal, „zde v místnosti nepřijdeš na žádnou myšlenku, pojď trochu na procházku.“

„Co na procházce?“

„Inu, hledat nějaký syžet. Půjdeme, budeme si prohlížet lidi jako pokojné poutníky. Například půjde kolem nás nějaký pán s dcerou, půjdeme za ním. On nás bude považovat za milovníky své dcery…“

„Myslil jsem, že jsi vtipnější,“ povzdechl přítel, oblékaje si kabát, „půjdeme trochu ven, snad nám něco napadne.“

 

Vyšli jsme z domu a kráčeli chvíli, mlčky pozorujíce kolemjdoucí.

 

„Mně něco napadá,“ pravil jsem, „posud málo lidí popisovalo život na nádraží, pojďme na nádraží.“

 

Přítel svolil němě a za chvíli procházeli jsme se v chodbě nově přestaveného Františkova nádraží.

 

„Samé otřepané fráze na té dráze, samé otřepané téma,“ bručel přítel, „lidé se procházejí, odjíždějí, čekají na známé, otec jede nebo matka domů, do vsi z Prahy, kde byli na návštěvě u syna.“

„Nebo u dcery,“ dodal jsem, načež přítel bručel dál: „Nebo u dcery. Tragické zápletky. Otec najde syna, který má pilně studovat, někde v hospodě. Popis otce. Vysoký, hranatý, oholený, s dýmkou v ústech. Matka načapá dceru na smrtelné posteli, otrávila se smrtelně vážně kostíkem. „Tím vším je vinen Karel,“ vzdychá dcera a natáhne bačkory. Nešťastná matka doví se, že Karel byl milenec její dcery.“

„Je v tom až moc romantismu,“ pravil jsem k příteli, „chceš-li bručet, pobručuj si potichu, ne tak nahlas. Lidé se ohlížejí a myslí, že blázníš jako sláva ladí čoko… (v)ládu.“

 

Přítel se zamyslil. Usedli jsme na lavici v chodbě.

„Také to nejde,“ ozval se. „Již jsem myslil, že jsem našel syžet syčet, zcela moderní a rozjetý jak na kolejích. Totiž založené na tvé větě: Lidé myslí, že blázníš. Dobře. My ale blázníme skutečně a čekáme na svůj příjezd.“

 

Byl jsem nucen podívati se pátravě na přítele, který to zpozoroval a pravil: „Nestrachuj se, ani z toho nebude povídka; vzpomínám si, že jsem již někde něco podobného četl. Ostatně divím se, že jsme šli na nádraží. Naše mladé směry…“

 

„Nech být mladé směry na pokoji,“ radil jsem, „a radši pozoruj okolí. Myslím, že máš pozorovací talent.“

„Pozorovací talent,“ povzdechl si přítel, „lehce se to povídá: ale podívej se kolem sebe. Mohu z toho něco vytlouci? Když se to vezme kolem, co vlastně zahlédnu? Několik tuctů všedních obyvatel, pachtících se, aby nezmeškali vlak, dva tři konduktory, hlídače čekáren, košíky a ruční kufříky, vojáky jedoucí na dovolenou, lavice se zakroucenými opěradly, několik zamilovaných lidí, kteří si dali sem dostaveníčko, několik slečinek, které hodlají zde zapřísti známost. A z toho všeho chceš, abych udělal povídku čistě moderní?“

 

„Slíbil jsem jednomu dobrému známému,“ pravil jsem, „že ho někdy přijedu navštívit. Dnes by se hodila příležitost. Jest to nedaleko Prahy. Vlakem jsme tam za půl hodiny.“

„Nevím ještě, co vlastně chceš a proč jsi mne zavedl na nádraží?“ odpověděl přítel.

 

„Milý Ladislave,“ odpověděl jsem já, dotazovaný, „koupíš dva lístky do Koloděj. Jest to tak zcela prosté a jednoduché. Budeš čerpati své nápady z ovzduší venkova. Koloděje jsou ves netknutá ještě ruchem velkoměsta, budeš moci napsati povídku čistě moderní z vesnického života. Půjdeme s mým známým do hospody, uvidíš tamější honoraci. Vyslechneš jejich hovor, přibarvíš dle libosti, můžeš popisovati ve své povídce ochočeného kulhavého srnce, což jest zvláštností celého okolí, můžeš se rozepsat o rybníku v blízké oboře. Budeš moci psáti o lesních stínech, poskakujících po vodě. Myslím, že jest to velmi lákavé. Povídce můžeš dáti název Z ovzduší obce Koloděj u Prahy. Koloděje nepopisoval ještě nikdo, vykonáš tak zároveň záslužný čin v oboru místopisu. Možná, že tě obecní rada kolodějská bude jmenovati čestným občanem.“

 

„Poslední dobou,“ zabručel Ladislav, „nevím, mluvíš-li nejapně nebo vážně.“

„Zcela vážně,“ ujišťoval jsem, „kup jen dva lístky na dráhu a nebudeš toho litovat. V dnešní době, chceš-li provésti něco originálního, nesmíš litovat žádných obětí.“

 

Mluvil jsem k němu ještě nějakou chvíli, až konečně šel a koupil jízdní lístky.

 

Za čtvrt hodiny seděli jsme již ve vlaku. „Budeš možná zklamán tímto podivným výletem, ale můžeš potom napsat povídku O zklamané naději,“ pravil jsem, když vlak už jel, „v dnešní době shánět myšlenky je těžké.“

 

„Ba je,“ povzdechl přítel, „napsal jsem například dramatickou scénu Oběť bídy. Hlavní osobou byla zklamaná žena, jménem Márinka, která pláče přes celou scénu a přitom umírá. Byla to myšlenka naprosto dle mého mínění zvláštní. Zatímco lidé ve světnici hovoří, Márinka stále naříká: Achich, achich. Na jevišti, myslil jsem, bude to vypadat nádherně. Ale kritika psala: Staré, otřepané téma, špatně zpracované, jemuž autor dal přiměřený název Oběť bídy. Pak jsem začal psát moderní básně jako Už tisíc žen jsem snad měl rád, Vášnivé políbení a podobně. Výsledek toho byl, že v mém rodném městě skrývaly matky své dcery přede mnou. Začal jsem tedy psát něžně a jemně a výsledek… Slyšel jsem z mnoha úst: „Aha, to je ten, co v novinách brečí jako stará děvečka.“

 

Přítel máchl malomyslně rukou. „Chci teď psát něco většího,“ pokračoval, „nějaký román, ale nevím, z jakého života. Chci psáti něco velkého, něco v čem bych mohl uplatnit své mladé směry. Zabýval jsem se v poslední době pozorováním života zvířat. Toto pole, myslím, není ještě v románové literatuře náležitě využitkováno.“

 

„Chceš psát román,“ řekl jsem, „a nevíš ani, co napíšeš do nedělní besídky onoho krajinského listu.“

„To věru nevím,“ smutně pronesl přítel, „spoléhám se, že v těch Kolodějích naleznu potřebný materiál.“

„Běchovice!“ volal konduktor.

„Vylezeme,“ pobízel jsem přítele, „z Běchovic je do Koloděj nedaleko.“

 

Sestoupili jsme a vyšli z nádraží po blátivé silnici. „Můžeš si dělat poznámky,“ vybízel jsem, „hodí se ti to do popisu krajiny. Poslouchej tedy: Jednotvárné kopce, na nich hnědé hroudy zorané půdy. Silnice vine se do kopce a sestupuje na planinu, která rozdělena jest pruhy polí na čtverce, obdélníky, kosoúhelníky a kosočtverce. Podzimní, umořená tráva zelená se spoře a listy řepy, snesené na polích na hromady, prodělávají chemický proces zahnívání, čekajíce na vozy rolníků, které je odvezou na místa určená vševědoucí přírodou. Nedaleko vystupují z podzimního dne obrysy obce, která má název Koloděje. Za obcí černají se obrysy obory a v dáli ztrácí se pruh jirenského lesa. Za chvíli jsme v Kolodějích.“

 

Přítel svěsil hlavu. V Kolodějích navštívili jsme mého známého.

 

Vysvětlil jsem mu příčinu návštěvy, že totiž přítel hledá materiál k povídce, že je harcovníkem mladých směrů a že má v kapse dvacet korun.

 

„Půjdeme do hostince,“ odvětil na to přítel, „tam najde se hodně materiálu, můžete tam také večeřet.“

„To jsme mohli jít v Praze také do hostince,“ naříkal přítel, obraceje se k mému známému, nedovedete si ani povážit, co jest to za trýzeň, psát něco na objednávku.“

 

„Dovedu to pochopit,“ odvětil známý, „neboť se o literaturu zajímám a hodně čtu.“

 

Podobnými nejasnými větami bavili jsme se i v hostinci první čas, dokud následkem požitého piva nepočali jsme obhajovati své názory.

 

Zatím se již v hostinci rozhlásilo, že jsme přišli psát povídku ze života kolodějských občanů.

 

Karty zmizely u vedlejších stolů a bodří občané, kteří před chvílí pronášeli různé nadávky a slova nepříliš vybraná, stávali se zdvořilejšími vůči sobě a řeč jejich změnila svůj hrubý ráz v tón něžnější.

 

Hostinský byl samá poklona, samé „račte“, „oh, prosím“. V místnostech bylo ticho, chvílemi přerušované jenom hlasitějším hovorem mého přítele, který obraceje se kolem sebe, vyrážel: „Čet jste to? Přečtěte si to!“

 

Přitom stále pil a šeptal mně do ucha: „Ještě nemám myšlenky.“

Později bubnoval prsty o stůl, broukaje v jakémsi neznámém nápěvu: „Mladé směry, ryryry, mladé směry.“

 

O desáté hodině v noci opustil jsem svého přítele, poněvadž nechtěl opustit místnost, a šel jsem na nádraží. Do tiché obce zaléhal z hostince nepřetržitý zpěv mého přítele: : „Mladé směry, ryryry, mladé směry...“

 

*

 

Druhého dne po obědě navštívil jsem svého přítele, a co mně do očí padlo, byly opět prázdné půlarchy, pečlivě číslované, na jednom z nich bylo jediné slovo „novela“ přeškrtnuto a nahrazeno slovem „povídka“.

 

„Bolí mne hlava,“ řekl přítel místo uvítání, „v noci to nešlo, musil jsem jet až ráno vlakem.“

„Odpusť,“ pravil jsem, „jdu se podívat, co děláš, musím jít domů psát…“

„Co?“ tázal se přítel.

„Inu,“ odpověděl jsem již ve dveřích, „o této honbě za nápadem k povídce, dám tomu název Mladé směry.“

„Lumpe!“ slyšel jsem ještě za sebou. Byla to poslední slova, která jsem od něho slyšel, poněvadž od toho okamžiku se mnou nemluví.

 

[Národní listy, 11. června 1905.

 

Přítel Ladislav… – Jde o Ladislava Hájka–Domažlického, Haškova spolužáka z obchodní akademie, spoluautora knihy básní Májové výkřiky (1903), s nímž ho osud později spojil i v časopisu Svět zvířat.]




 

MLUVÍM POUZE O POSTOJÍCH.

 

Který kolonie měla Francie? Alžirsko? Pobřeží slonoviny? Kolik jich bylo? Vietnam… Francie byla fakt velkorysá k tolika zemím. (směje se)

 

NĚKTEŘÍ Z ONĚCH LIDÍ MĚLI PŘEDSTAVU, ŽE TAMNÍMU OBYVATELSTVU PŘINESOU BLAHOBYT A ROZVOJ. KVŮLI VŠEMU ZLU, KTERÉ V TOM BYLO LATENTNĚ UKRYTO A KTERÉ SE Z TOHO NAPAROVALO A VYVÍJELO, TO NAŠIM MODERNÍM UŠÍM ZNÍ NEPŘIJATELNĚ, ALE KDYŽ ČTEŠ LITERATURU Z TÉ DOBY, ZJISTÍŠ, ŽE NĚKTEŘÍ KOLONIZÁTOŘI BYLI SKUTEČNĚ IDEALISTÉ.

 

Existovalo tolik záminek! Misie, které křesťanství hodlalo přichystat černému kontinentu…

 

JISTĚ! A UŽITEK OD ZÁPADNÍ CIVILIZACE…

 

Přitom je ale oloupili o jejich přírodní zdroje: zlato, stříbro a také o právo, aby vládli sami sobě. Ať to navlečeme do jakéhokoliv hávu, tohle hnutí vrátilo kontinent o staletí nazpět. Civilizace nepřišla teprve s kolonizací. To je přece nad slunce jasný!

 

CHCI JEN DODAT, ŽE UŠLECHTILÉ MYŠLENKY S SEBOU BEZDĚKY PŘINÁŠEJÍ MNOHO ZLÉHO.

 

Proč?

 

JEN SE PODÍVEJ NA KOMUNISMUS. KROMĚ TOHO ČASTO MLUVÍŠ O TOM, JAK VELKOLEPÁ BYLA MYŠLENKA ZALOŽENÍ SPOJENÝCH STÁTŮ. PŘINESLA VŠAK ZÁROVEŇ MNOHO NEDOBRÉHO. NA DĚJINY SE NEDÁ DÍVAT TAKHLE ČERNOBÍLE. VŠECHNO DOBRÉ MÁ I SVOU TEMNOU STRÁNKU NEŘESTI.

 

Správně.

 

NĚKDO BY MOHL NAMÍTNOUT, ŽE ZALOŽENÍ SPOJENÝCH STÁTŮ BYLO PROVÁZENO VYVRAŽDĚNÍM A VYHLAZENÍM DOMORODÉHO OBYVATELSTVA.

 

Ano. Myslím si, že většina Američanů by přiznala, že Amerika měla krvavý počátek, nikoli v otcích zakladatelích, ale v tom, co přišlo potom. A krev dosud ze země neutichá. Dodnes je zde stupeň násilí a ozbrojené kriminality ohromující, ohromný, neuvěřitelně vysoký. Nemyslíš, že to nějak souvisí s krvavou minulostí? Ovšem odhlédneme-li od genocidy, národy, které Ameriku učinily svým novým světem, se držely myšlenky, že by si měly být rovny. Je možné, že kvůli špatnému nakládání s původními obyvateli a jejich kulturou zdědily zlou karmu, ale když přistávaly u amerických břehů, držely se jedné myšlenky, a tou byla rovnost. Myslím, že politicky ta myšlenka pochází z Francie, ale žít podle ní je dosud to nejtěžší. Je ostudné, k čemu v Americe docházelo, než tam tahle idea dorazila, což ovšem ideu nedevalvuje. Idea je čistá. Místo, kde byla uskutečněna, ovšem nikoli.

 

PODÍVEJ NA NAPOLEONA. ON BYL TAKÉ PRODUKTEM UŠLECHTILÝCH MYŠLENEK FRANCOUZSKÉ REVOLUCE.

 

(přeruší mě) Mám rád malý muže s velkýma myšlenkama! (směje se)

 

VZPOMEŇ NA VÝSLEDEK NAPOLEONSKÝCH VÁLEK: STATISÍCE MRTVÝCH! TO, CO SE DĚLO NA POČÁTKU 19. STOLETÍ, SE ROVNÁ GENOCIDĚ. KDYŽ SE ALE ZABÝVÁŠ POSTOJEM NÁRODŮ, KTERÉ BYLY OBSAZENY FRANCOUZSKOU ARMÁDOU, ZJISTÍŠ, ŽE MNOZÍ NAD TÍM JÁSALI, PROTOŽE NAPOLEON ŠÍŘIL NEJVYŠŠÍ IDEÁLY FRANCOUZSKÉ REVOLUCE, SVOBODU MÍSTO TYRANIE. CHCI JEN NASTÍNIT, ŽE UŠLECHTILÉ MYŠLENKY ČASTO MAJÍ KRVAVÉ VÝSLEDKY. A TO TAK ČASTO, ŽE DOBRO A ZLO JSOU MNOHDY NEROZLUČNĚ SPJATY DO JIN A JANG.

 

To je pravda, ale zlo se po krůčkách vplíží do každý velký myšlenky. A zlo je skoro vždycky dokáže předehnat, ale na konci je světlo světa. Přiznávám, že si Bůh vybral dost ubohej matroš. Ale to, čeho jsou lidé schopni v pozitivním slova smyslu, mě udivuje mnohem víc než to, co nedovedou vykonat. Což znamená, že zlo mě ničím zvlášť nepřekvapuje.

 

PODLE MĚ ZLO PODCEŇUJEŠ.

 

Zvíře v nás všech stále dříme kdesi pod kůží. Ne, zlo mě nikdy nepřekvapí, ale překvapí mě, co lidi dokážou. A my se tu bavíme o cestě k rovnosti. V ní se pokračuje. Zaznamenala úžasný pokrok, a je to tak, že jich je víc než kroků zpět. Máš pravdu… Věda přijde na e = mc² a vyklube se z toho jaderná reakce. Znáš slavnou Oppenheimerovu větu? Když mu v červenci 1945 po prvním testu atomové bomby v Los Alamos v Nevadské poušti došlo, co věda spustila, citoval slavnou větu z indické posvátné knihy Bhagavadgíta: „Sám jsem se stal smrtí.“ Tak tedy prosím, prosím! Nekoukej na mě prostě jako na modrookýho idealistu, který v člověku vidí jen to dobrý. Nebo jako na hlupáka.

 

[Přesný Oppenheimerův citát zní: „Stal jsem se smrtí, ničitelem světů.“ V Bhagavadgítě se praví: „Já jsem smrt, mocná ničitelka světa.“]

 

TO JE DŮLEŽITÉ.

 

Vidím v člověku dobro, ale taky zlo – vidím to v sobě samém. Vím, čeho jsem schopen jak v dobrém, tak zlém. Je velmi důležité, abychom si to uvědomovali. Často dokážu temnotu obejít, ale to neznamená, že nevím, že tam dýchá a číhá.

 

JAK SES PRODÍRAL TEMNOTOU? NEJSPÍŠ JAKO VŠICHNI, KDO ČAS OD ČASU ZAČNOU NAPADAT NA JEDNU NEBO OBĚ NOHY.

 

Snažím se učinit světlo jasnějším (důkazem).

 

A JAK TO U TEBE FUNGUJE, JAKÉ TRIKY POUŽÍVÁŠ PŘI JEDNÁNÍ S POLITIKY? UVEĎ MI PŘÍKLAD.

 

Jedním z mých velkých hrdinů je Harry Belafonte. Je to levičák ze staré školy a drží se svých principů, jako se jiní drží svého života. Vyprávěl mi příběh o Bobbym Kennedym, který změnil můj život a navedl mě směrem, kterým se teď politicky ubírám. Harry vzpomínal na setkání s Martinem Lutherem Kingem, když se na počátku šedesátých let hnutí za občanská práva dostalo do slepé uličky. (napodobuje Belafontův skřípavý hlas) „Říkám ti, byla to deprimující chvíle, když se Bobby Kennedy stal ministrem spravedlnosti. Pro hnutí za občanská práva to byla špatná zpráva.“ Ptal jsem se: „Jak to?“ A on na to: „Ty to nevíš? Lidi zapomínají rychle! Bobby Kennedy byl Ir. Tihle Irové byli skuteční rasisti, neměli rádi černochy. Na sociálním žebříčku stáli jen o stupínek výš nad černochy a dali nám to najevo. Byli to policajti. Byli to lidi, kteří nás denně dusili. Bobby byl tehdy známý svým nezájmem o hnutí za občanská práva. Věděli jsme, že máme problém. Mluvili jsme o tom s Martinem Lutherem Kingem. Byli jsme zoufalí, naříkali jsme a přemýšleli, jak by se to dalo změnit. Doktor King najednou praštil do stolu a nařídil nám přestat s tím fňukáním: „Tak a dost. Copak tu není nikdo, kdo by o Bobbym Kennedym řekl něco dobrýho?“ A my na to: „Zrovna to chceme říct, Martine. O něm se nic dobrýho povědět nedá. Je to irskej katolickej konzervativní hajzl.“ Martin na to: „Dobrá, konec zasedání. Sejdeme se, až někdo bude schopen říct o Bobbym Kennedym něco pozitivního, protože to je, přátelé, jediná cesta, kterou se naše hnutí může vydat.“ Ukončil schůzi a poslal všechny domů, protože nechtěl o Bobbym Kennedym poslouchat nic negativního. Věděl, že přece musí být něco pozitivního. A je-li něco takového, pak to musí někdo objevit.

 

A NAŠEL NA BOBBYM KENNEDYM NĚKDO NĚCO POZITIVNÍHO?

 

Ukázalo se, že Bobby měl blízký vztah se svým biskupem. Spřátelili se tedy s jediným mužem, který se směl přiblížit k Bobbyho duši, a učinili z něho trojského koně. Náboženské skupiny kolem hnutí za občanská práva se spojily a přitlačily biskupa, aby s Bobbym promluvil. Konec téhle historky Harryho dojímal: „Když Bobby Kennedy ležel mrtev na chodníku v Los Angeles, ztratilo hnutí za občanská práva svého nejlepšího přítele. Nikomu jsme nevděčili za svůj pokrok víc než tomuto muži.“ Přesně tohle jsem si vždycky myslel. Bobby Kennedy je pro mě dodnes inspirací. A je jedno, jestli to Harry přehnal, nebo ne, byla to pro mě velkolepá lekce. Doktor King říkal: „Nereagujte na karikaturu, ať je levá, pravá, pokroková, nebo reakční. Neposuzujte lidi podle toho, co se o nich říká. Hledejte v nich světlo, protože to pohne věcmi vpřed.“ A toho jsem se striktně držel. Nemysli si tedy, že nechápu. Vím, proti čemu jsem vystoupil. Jen to tak někdy nevypadá.

 

ČLOVĚK V TVÉM POSTAVENÍ MÁ MOŽNOST DĚLAT VĚCI, KTERÉ JINÍ DĚLAT NEMOHOU. BĚŽNÍ ČLENOVÉ NEBO ŠÉFOVÉ NEVLÁDNÍCH ORGANIZACÍ NEMAJÍ PŘÍLEŽITOST MLUVIT S TONYM BLAIREM. NEMÁŠ OBAVY, ŽE TĚ POLITICI ZNEUŽIJÍ? ONI STEJNĚ NAKONEC UDĚLAJÍ TO, KVŮLI ČEMU BYLI ZVOLENI, COŽ NEBÝVÁ MNOHO.

 

Ale já se k využití nabízím, taková je dohoda. Vystoupím před kamery s kýmkoli, ale mám svou cenu.

 

A JAKÁ JE TVOJE CENA?

 

Jeden příklad: Prací, v níž se spolu s dalšími angažuje DATA, jsme vybrali od USA navíc pět miliard dolarů pro nejchudší z chudých (koncem roku 2002), k tomu slib dalších dvaceti miliard v následujících letech a dále zvýšení pomoci zemím, které se vypořádávají s korupcí. Navíc od konzervativní vlády, což bylo mezi těmi, kdo pomáhají rozvojovým zemím, do té doby nemyslitelné. To bylo v minulém roce (2003).

 

DOSTALI BYSTE TO, I KDYBYS ORGANIZACI NEZASTUPOVAL?

 

Na projektu se podílelo hodně lidí a myslím, že většina z nich by souhlasila s tím, že jsme pomohli novým způsobem dramatizovat téma, a to směrem ke spravedlnosti místo dobročinnosti. Na tom mohou spolupracovat lidé zleva i zprava, radikální studentští aktivisti spolu s konzervativními církevními kruhy. Rockové hvězdy, ekonomičtí odborníci, papež i politici táhli všichni za jeden provaz.

 

ZAČALO TO KAMPANÍ ZA ODPUŠTĚNÍ DLUHŮ (DROP THE DEBT)?

 

Mluvil jsem o DATA ve Spojených státech, ale máš pravdu, ten model se zrodil v Evropě při Jubileu 2000 během jejich kampaně za oddlužení třetího světa. Roku 1997 mě požádali, abych při kampani pomohl a abychom využili milénia ke zrušení chronické zátěže dluhů nejchudších zemí planety vůči těm nejbohatším. Politici se chtěli zviditelnit něčím dramatickým, aby zdůraznili význam toho momentu, a tím pravým mělo být odstranění ekonomického otroctví. Některé z chudých zemí jako Tanzanie nebo Zambie vydávaly dvakrát víc peněz, než byl jejich národní důchod, na splácení dluhů, čímž vlastně platily za dluhy z období studené války, přičemž ty prachy mohly plynout do zdravotnictví a vzdělávání populace. Bylo to nechutný.

 

ALE ČÍM TO VLASTNĚ BYLO, ŽE SE TAK ZADLUŽILY?

 

No, můžeš namítnout, že se zadlužovaly neodpovědně, ale neodpovědné bylo taky, že jim půjčovali. V šedesátých a sedmdesátých letech Západ půjčoval peníze kterékoli africké zemi, která nestranila komunistům. Studená válka vyvolala v Africe boj. Lidi jako Mobutu, diktátor, který se stal vládcem Zairu a všechny prachy schovával na účtech ve švýcarských bankách, nechávali obyvatele vlastní země umírat hlady. Je naprosto nepřijatelné, abychom vnuky těchto lidí nechali platit úroky za tyhle zvěrstva. Jak říkám, tehdy nešlo o dobročinnost, ale o spravedlnost.

 

JAK JSI BYL ÚSPĚŠNÝ PŘI KAMPANI ZA ODDLUŽENÍ?

 

Podařilo se zrušit zhruba třetinu dluhů, což se rovná asi sto miliardám dolarů.

 

A MYSLÍŠ, ŽE TY SÁM JSI MĚL NA TOM NĚJAKOU ZÁSLUHU?

 

Po pravdě řečeno, největší slovo jsem měl ve Spojených státech. Naše kampaň měla dost silnou dynamiku zejména v Evropě a především ve Velké Británii. USA byly příliš pomalé, než aby to – Jubileum 2000 – vzaly za své. Zaseli jsme příliš rychle, než abychom měli čas na dlouhou sklizeň. Musel jsem rovnou za těmi, kdo mají slovo, nebo za těmi, kteří znají velké ryby.

 

KOHO MÁŠ NA MYSLI?

 

Nejdůležitější telefonát, jaký jsem asi kdy měl, vzala jedinečná žena, které na světě není rovno: Eunice Kennedy–Shriver, sestra Johna Fitzgeralda Kennedyho. Jako zralá čtyřicátnice změnila svět, když pomohla k volbě prezidentem JFK, a potom proměnila planetu ještě jednou tím, že odstartovala paraolympiádu. Ona je legendou a učitelkou občanských ctností. Takoví jsou všichni Kennedyové, a nechci tvrdit, že je to tím, že pocházejí z irské královské rodiny, ale protože jsem viděl, jak tvrdě makají.

 

CO TI EUNICE KENNEDY–SHRIVER PORADILA?

 

Řekla mi, abych zavolal jejímu synovi Bobbymu, což jsem učinil. A ten hned zapřáhl do mých služeb Filofaxovu rodinu. Vzpomínáš na Filofaxovy?

 

JO, OBČAS JSEM SE S TÍM JMÉNEM SETKAL.

 

Ano, ten měl kontakty. A nejenže mi dal kontakty, volal těm lidem a často mě doprovodil na schůzku s nimi.

 

ŽE BY ČLEN NEJZNÁMĚJŠÍ RODINY Z DEMOKRATICKÉ STRANY MĚL VLIV NA REPUBLIKÁNY?

 

No, vlastně ano. Bylo to ale víc než několik schůzek, při nichž by snad postával venku za rohem. Představ si například, že jeho švagr Arnold Schwarzenegger má hodně republikánských přátel. Arnie tedy zavolal kongresmanovi z Ohia Johnu Kasichovi, republikánovi, který byl šéfem rozpočtového výboru ve Sněmovně reprezentantů.

 

MYSLÍŠ SI TEDY, ŽE BEZ TEBE BY AMERICKÁ ČÁST KAMPANĚ DROP THE DEBT NEBYLA TAK EFEKTIVNÍ?

 

Beze mě a bez Bobbyho Shrivera. Myslím, že kdyby se někdy ptali Billa Clintona, jak dokázal přimět třiadvacet zemí, aby si navzájem odpustily sto procent svých bilaterálních dluhů, musel by říct, že aktivisti kampaně Jubileum 2000, tedy předchůdci DATA, víc než pomohli. Musel by říct: „Bylo to díky obrovský dřině několika málo lidí.“ A já jsem bezesporu jedním z nich. Bobby Shriver a já, Larry Summers, šéf státní pokladny, to my jsme se skoro přetrhli při kontaktování Johna Kasiche. Prezident Clinton v to uvěřil, ale my jsme se museli rvát, abychom prorazili dveře. Je to legrační, ale myslel jsem si, že prezident Spojených států je Velký Manitou, boss všech bossů. Ale mýlil jsem se. V USA má rozhodující slovo Kongres. Když se prezident Clinton zavázal ke kompletnímu odpuštění dluhů, mysleli jsme si, že jsme to dokázali, a radostí jsme skákali do stropu. Potom ale přišly první telefonáty: Tohle nikdy neprojde Kongresem. Tak jsem zase dopadl na zem a ocitl se v útrobách politického aparátu. Zkoušel jsem pochopit, jak dýchá a reaguje – rocková hvězda na schodišti moci, místo aby stála s transparentem před vraty. Zvláštní… Při pokusu získat svolení Spojených států s odpuštěním dluhů jsem každých pár týdnů musel cestovat do Washingtonu, D.C., abych se účastnil mnoha nečekaných schůzek. Bylo to namáhavý, protože Bobby Shriver a já jsme se museli setkávat nejen s politiky, ale také s bankéři a ekonomy a s určitou elitou, která hlídá „americký prasátko“. Pro mnohé z těchto lidí, především pro bankéře, odporuje idea odpuštění dluhů jejich náboženství. Bobby se trochu vyznal ve světě financí, ale pro mne to bylo všechno jiné než pohybovat se ve svém živlu.

 

A JAK JSI POSTUPOVAL PŘI TĚCHTO JEDNÁNÍCH?

 

Měl jsem jednu odpověď a dvě otázky.

 

NEPŘEKVAPUJE MĚ, ŽE ZAČÍNÁŠ ODPOVĚDÍ. JAK ZNĚLA?

 

Vrať se zpátky do školy. Bobby mi sjednal schůzku s profesorem Jeffreyem Sachsem z Harvardu, který zcela změnil můj život. Dodal mi kuráže. Matematiku proměnil v hudbu. Strávil jsem s ním dost času, v soukromí i na univerzitě. Je to člověk, který pro skutečně velké myšlenky nevidí překážky.

 

TROCHU JAKO TY. ALE NAŠEL JSI LIDI, KTEŘÍ O TOM SMÝŠLELI JINAK?

 

Ano. Pokusil jsem se hovořit také s velmi konzervativními ekonomy, například s Robertem J. Barrowem. Chtěl jsem poznat lidi, kteří se mohli postavit proti té myšlence.

 

A JAKÝ BYL?

 

Líbil se mi. Na konci nám dokonce ironicky aplaudoval v článku pro Wall Street Journal.

 

OK. A TEĎ TY OTÁZKY.

 

O první jsem se zrovna zmínil: „Kdo by se mohl postavit proti uskutečnění té myšlenky?“ Chtěl jsem se setkat s lidmi, kteří by nám mohli zavřít dveře – abych zavřel dveře jim.

 

A DRUHÁ?

 

Druhá zněla: „Kdo je tady Elvis?“ V každé oblasti jsem chtěl vědět, kdo je boss, capo di tutti capi. Ptal jsem se například: „Kdo je Elvis finančního světa?“ A dostal jsem odpověď: „V oblasti rozvojové pomoci je to Světová banka, Jim Wolfensohn, a lidi, kteří vedou Mezinárodní měnový fond.“ Zašel jsem tedy za nimi. A také za Robertem Rubinem, který byl v Clintonově administrativě ministrem financí, za Paulem Volckerem, legendárním šéfem Federal Reserve Bank (americké centrální banky – Fed), Alanem Greenspanem jeho doby. Chodil jsem všude tam, kde mě nečekali, ne proto, že bych chtěl, ale proto, že jsme se museli dostat přes Kongres. Nestačilo jen promluvit s Billem Clintonem. Zvláštní bylo, že zaměstnanci Clintonovi přezdívali Elvis, myslím, že kvůli jeho jižanskému přízvuku. Ale Elvis nestačil. V USA nemá prezident nejsilnější moc – tu má Kongres. Plukovník Tom musel přijmout zákon a plukovník Tom byl Kongres.

 

[plukovník Tom Parker – manažer Elvise Presleye]

 

BYLA TO TEDY JAKÁSI ZATĚŽKÁVACÍ ZKOUŠKA MECHANISMŮ MOCI?

 

Přesně tak.

 

A JAK JSI SVÉ POZNATKY PRAKTICKY ZÚROČIL? JAKÉ BYLY PRVNÍ VÝSLEDKY, KTERÝCH JSI DOSÁHL?

 

Ve věci odpuštění dluhů jsme zvítězili. Bylo to o fous, ale s pomocí několika lidí, především republikánského poslance Kongresu z Ohia Johna Kasiche, který vždy překřičel opozici proti zákonu. Trvalo mu to několik měsíců a mně také měsíce cestování sem a tam z Dublinu do Washingtonu. Nakonec jsme v této velké bitvě ve Sněmovně reprezentantů vyhráli. Z mezinárodního pohledu to nebylo zanedbatelné vítězství. Kdyby se nepohnuly USA, nehnuli by prstem ani ostatní. Šlo o sto miliard dolarů a jsem velmi hrdý na náš podíl na tomto úspěchu, byť není velký.

 

MÁŠ TEDY POCIT, ŽE SE TVÉ FOTKY S POLITIKY VYPLATILY?

 

Například v Ugandě dnes díky odpuštění dluhů chodí do školy třikrát více dětí než dřív. A to je jen jedna z mnoha rozvojových zemí celého světa. Za ty peníze se postavily nemocnice, změnil se reálný život, proměnily se celé komunity. A kdyby to nebyl udělal Kongres, nebyli by se Evropané hnuli. Hnou se jenom v houfu, chápeš? Myslíš, že bychom to dokázali, aniž by lidi s tím tématem vyrazili do ulic, mlátili do deklů od popelnic a vyprovokovali diskusi na tohle téma? Ne. Nutné je obojí. Protestující se nejdřív chtějí dostat dovnitř. A jakmile se dostaneš dovnitř, je třeba obsadit místnost, přednést své argumenty a zmizet, až když máš v ruce šek.

 

MOC HVĚZD JE JINOU FORMOU MOCI…

 

Víš, být celebritou je směšný, ale je to taky něco jako měna a musíš ji utrácet chytře. Alespoň tohle jsem se naučil.

 

OD PŘÁTELSTVÍ S BILLEM CLINTONEM JSI PŘEŠEL KE DVĚMA VZTYČENÝM PRSTŮM, KTERÉ UKAZUJEŠ NA FOTCE S GEORGE W. BUSHEM… VYSVĚTLI MI TO, PROSÍM TĚ, TOHLE MOC NECHÁPU…

 

Na fotce s prezidentem Bushem jsem proto, že zrovna vyložil na stůl deset miliard dolarů pro následující tři roky, což bylo přelomové navýšení zahraniční pomoci v rámci takzvané Millenium Challenge. Je to zábavná fotka. Doprovázel jsem zrovna prezidenta do Inter–American Bank, kde zveřejnil své rozhodnutí. Když jsme šli kolem novinářů, tvářil jsem se vážně, ale prsty do véčka mi přišly docela legrační. I on si to myslel. Aniž by hnul brvou, mi pošeptal: „Už vidím ty titulky: Irská rocková hvězda s texaským pistolníkem.“ (směje se)

 

NETUŠIL JSEM, ŽE JE TAKHLE VTIPNÝ A SEBEIRONICKÝ. JE TO K NEVÍŘE, NEMYSLÍŠ?

 

Mám dojem, že rozmáchlost a kovbojské boty jdou ruku v ruce s jistým stylem humoru. On je komickej týpek. Dokonce cestou do banky vtipkoval. Opancéřovaná autokolona si to štráduje po ulicích hlavního města, lidi mávají na vůdce svobodného světa a on jim to opětuje. Povídám: „Vy tu jste docela oblíbenej!“ On praví (s texaským přízvukem): „Nebylo to tak vždycky.“ – „Opravdu?“ – „Ano, když jsem sem přišel, mávali na mě lidi jedním prstem. Mezitím vytáhli ostatní tři prsty a palec.“ Není to milý? (směje se)

 

TAKŽE SE TI TEN ČLOVĚK LÍBÍ?

 

Ano. Věřil jsem mu jako člověku, když říkal, že se rozhodl s pandemií AIDS něco udělat. Věřil jsem mu. Pocházím snad z nejodlišnějšího místa – politicky, společensky i zeměpisně. Musel jsem se prostě s důvěrou vrhnout do studené vody. Vůbec mě nemusel přijmout. Ale člověk se s ním nemusí shodovat ve všem – stačí jen v jedné věci.

 

VŠECHNY OSTATNÍ VĚCI JSI NECHAL STRANOU, JAKO TŘEBA DAŇOVÉ ÚLEVY PRO BOHATÉ NEBO VÁLKU V IRÁKU?

 

Staneš se monotematickým lobbistou. Zastupuješ lidi, kteří na Západě nemají žádnou moc a žádný hlas, jejichž život je však pod nesmírným vlivem naší politiky. Naši mandanti jsou lidi, kteří u prezidenta nenaleznou sluch. Já ano, a proto můj hlas náležel jim. Naši mandanti jsou lidi, jejichž život závisí na západních lécích, jejichž život v jejich zemích se radikálně promění díky novým školám a investicím. Je to postavení, které beru velmi vážně. Oni mě neprosili, abych je zastupoval. Jubileum 2000 bylo pro mě výzvou a Jubileum 2000 je severo–jižní, panafrickou, panevropskou a panamerickou organizací. Ale ti lidi přímo neříkali: „Hej, Bono, uděláš to pro nás?“ Míč mi tak nějak spadl přímo před nohy, to je pravda, a já jsem v tom spatřil šanci, jak překonat brankáře. Co mám dělat? Udělám to, co dokážu. Dost absurdní je už to, že jsem v takový pozici. Hlídacího psa by měl dělat někdo jinej.

 

KDYŽ MLUVÍME O TĚCH HLÍDACÍCH PSECH, PŘEDSTAVUJU SI, ŽE SE V KAPELE ZVEDLA VLNA ODPORU, KDYŽ TĚ OSTATNÍ VIDĚLI NA NĚKTERÉ Z TĚCH FOTEK.

 

Ano, ale oni také věděli, že tahle strategie má úspěch. Kdyby to tak nebylo, lynčovali by mě. Jsou zaměřeni na výsledek a tlačí mě k tomu, abych měl jasný argumenty.

 

ČLENSTVÍ V KAPELE TĚ TEDY NA NĚCO PODOBNÉHO PŘIPRAVILO?

 

Ukázalo se, že mnohé věci, které se jako člen kapely naučíš, fungují podobně i v politice. A nejen v politice, ale také v takzvaném starém zlém světě komerce. Všude, kde musíš lidem přinášet nějaké poselství. Vím o těch věcech mnohem víc, než bys čekal, prostě proto, že jsem se vždycky snažil mít kontrolu nad naším byznysem kolem U2. Vždycky říkáme, že naše kapela je kapelou čtyř a koncernem pěti. Chápu, co to je značka, chápu Ameriku velkých koncernů, rozumím hospodářství. Tak složité to zas není. U2 posloužili jako studium umění a ekonomie. A na konci máš vždycky stejný postoj: důvěru místo strachu. Musíš znát své téma a svého protivníka. Nesmíš se pouštět do žádného sporu, ve kterém nemůžeš vyhrát. Ve věci Afriky nemůžeme prohrát, protože tlačíme rameny do dveří, které už otevřel všemohoucí Bůh. Na naší straně je – a to je důležité – váha morálky. A ta je větší než diskutující osobnosti. Když vstupuju do nějaké důležité pracovny, koukají na mě možná lidi občas jako na exotický zvíře. Ale po pár minutách už nevidí mě. Slyší moje argumenty a v těch je morální síla, která je nepopiratelná. A to je větší než já nebo oni. A na straně těch argumentů je Bůh a dějiny.

 

STAL SES TEDY SOUČÁSTÍ SVĚTA POLITIKŮ. JSEM SI JIST, ŽES MĚL JAKO KDOKOLI JINÝ VŮČI POLITICE PŘEDSUDKY. POTVRDILY SE, NEBO VYVRÁTILY?

 

Jak člověk stárne, mění se představa, kdo je dobrý a kdo špatný. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem přestal házet kamením po viditelných symbolech moci a jejího zneužívání. Začal jsem házet kamením po svém vlastním pokrytectví. O to šlo taky při téhle práci: musel jsem si přiznat své vlastní ego. Figury v písničkách jako The Fly se staví proti vlastnímu pokrytectví ve svém srdci. Máme písničku s názvem Acrobat, v níž se zpívá: Don´t believe what you hear / don´t believe what you see / if you just close your eyes / you can feel the enemy… Nejsem si už jistý, ale mám dojem, že v ní jde o tohle: Začneš se dívat na svět jinak, ty sám jsi součástí problémů, a ne jen řešením!

 

JE TO TOTÉŽ, JAKO KDYŽ ZALOŽÍŠ KAPELU. TAKY MÁŠ PŘEDSUDKY VŮČI NAHRÁVACÍM SPOLEČNOSTEM A JEJICH MANAGEMENTU. ALE TEPRVE KDYŽ STOJÍŠ NA DRUHÉ STRANĚ, VIDÍŠ MOŽNÁ VĚCI TROCHU JINAK.

 

Je to přesně tak. A kdo je ďábel? Byrokracie! Jako v jednom Kafkově románu, kde nečinnost omlouvá labyrint příkazů. Není ale výmluvy, je třeba tím projít. I když mnozí z nich nejsou zlí lidé, jsou jenom příliš zaměstnaní a je nutné jim dát najevo, že právě oni jsou ti odpovědní, protože mají moc. Kongresman Tom Lantos vyprávěl, jak ho jako dítě strčili do vlaku, který jel do jednoho maďarského koncentráku, a před vlakem se vytvořil zvědavý zástup. Pronásledovalo ho to v budoucím životě. Nevzpomínal na hrozné zacházení v táborech smrti, ale na prázdné pohledy kolemjdoucích, a vždycky si kladl otázku: „Zeptal se někdo, kam ty děti vezou?“ Řekl jsem mu: „Neděláme s ohledem na AIDS totéž? Máme léky, ale…“ A on na to: „Ano, děláme totéž. Je to přesně to samé. Přihlížíme, jak je štosují do dobytčáků.“

 

A JAK BYCHOM MĚLI REAGOVAT?

 

Chtěl bych najít lidi, kteří si lehnou na koleje.

 

A POLITICI JSOU STROJVŮDCI?

 

Ne, na pranýř patří naše lhostejnost. Během času jsem se setkal a poznal s mnoha politiky a byl jsem překvapený, kolik respektu ke mně mají. Pracují mnohem víc, než jsem si myslel, nejsou dobře placeni a ti nejtalentovanější z nich by v byznysu určitě nadělali spoustu peněz, zůstávají ale věrní své občanské povinnosti v politice. Lidi říkají, že jejich drogou je moc, ale dnes mají moc spíš šéfové výkonných výborů velkých koncernů. Je fakt, že v Americe mnoho věcí kazí lobbisté, kteří v pozadí tahají za nitky, což je asi nejblíž opravdovému zlu v politice. National Rifle Association si může koupit jakoukoli veřejnou debatu. Kolik Američanů považuje za správné, že si lidé mohou kupovat zbraně v obchodech? Skoro nikdo! Ale ti, kteří to dělají, mají tolik peněz, že si mohou dovolit prosadit svou věc v Kongresu. Je to k nevíře! Jak to, že nejsme s to, pokud jde o lidi, kteří žijí v té nejhorší bídě, jednat stejně jako tabákový průmysl, který angažuje hromadu lobbistů a který drží Washington, D.C. v kleštích? Nejenže volají: „Kouření je základní lidské právo. My chceme kouřit.“ Ne. Oni bojují zuby nehty za tenhle kus koláče a své zákazníky, k nimž občas rovněž patřím…

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter