Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 16.11.
Otmar
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
dneska slaví 65 let celebrita stálice v Elisejském paláci: Brigitte Macron, a včera měl 70 let umělec bez uvozovek, 007, Miloš Hausner
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 13.4. (12:19:25)

OPOVAŽ SE JEZDIT DO AMERIKY

 

Vánoce a Nový rok jsou za námi. Práce na novém albu U2 se vlekly. Datum vydání se přesunulo z jara na podzim 2004. Vyměnili producenta, byl přivolán Steve Lillywhite, který byl producentem prvních tří desek kapely a od těch dob byl blízkým přítelem U2. Upřímně řečeno, při tom všem jsem nečekal, že by Bonovi zbýval nějaký čas navíc. Proto jsem byl překvapen, když koncem ledna zazvonil telefon. Bono se zrovna vrátil z Ameriky, v příštích týdnech nechtěl nikam cestovat, a proto se zavázal, že vyřídí řadu nutných telefonátů.

 

Následující rozhovor se skutečně odehrál týden poté. Bono mi měl zavolat v sobotu v poledne. Seděl jsem na gauči ve svém pařížském bytě jako 65tiletá dámička v Elisejském paláci: Brigitte Macronová v pátek třináctého aprílového užitku, čekal jsem na zvonění telefonu a pomalu začal podřimovat. Do půl jedné se nic nedělo, pak ale zazněl vyzváněcí tón a z druhé strany zněl jakýsi vokál s omluvami…


**

 

Byl jsem vzhůru už brzy a četl jsem si. Dům byl tichý a já četl a četl a pak jsem v domluvenou chvíli zaspal. Už jsem ale zase vzhůru.

 

MÁŠ UNAVENÝ HLAS.

 

Ne, ne, ne. Ani trochu! Bylo to krásný, hlubokej spánek. Zvláštní, že už ani nevím, kdy je půlnoc. Půlnoc je zhruba teď. (směje se)

 

NEJSPÍŠ TEĎ BĚHEM NATÁČENÍ MUSÍŠ PRACOVAT DLOUHO DO NOCI. POKAŽDÉ, KDYŽ JSEM SLYŠEL NĚJAKÝ PŘÍBĚH O NATÁČENÍ PÍSNIČEK U2, ODEHRÁVAL SE HLUBOKO V NOCI NEBO BRZY PO RÁNU.

 

V podstatě pracuju v noci jen velmi nerad. (zívá) Mám rád čas svítání, když se probouzím a pouštím se čile do nového dne se všemi jeho možnostmi. Pak už to jede z kopce. (směje se) Když se probudím, jsem plný energie. Bejk v ráži a v rockové eleganci. Proto po ránu čtu a píšu. Odpoledne pak přijde dřina ve studiu. V osm hodin máme přestávku na večeři. Když se vrátíme do studia, často špásujeme, v pozdních hodinách jsme takoví spontánnější. Čím pozdější je hodina, tím je Edge víc ve svým živlu. Existuje věta, která producenty a zvukaře přivádí k šílenství, a to když padne půlnoc a Edge říká: „Mám takovej malej nápad, kterej bych rád vyzkoušel.“ (směje se) Znamená to, že budou muset zůstat vzhůru zhruba do šesti hodin ráno.

 

NEVÍM, JAK JSI NA TOM TY, ALE MNĚ PŘICHÁZEJÍ NEJLEPŠÍ NÁPADY KRÁTCE PŘED SPANÍM, NEBO KDYŽ MÁM POCIT, ŽE JSEM CELÝ DEN PROMRHAL A ŽE JSEM JEN MECHANICKY MAKAL. VYRAZÍM VEN, KOUPÍM NOVINY A NAJEDNOU MÁM NÁPAD, KTERÝ JSEM HLEDAL.

 

Jo, podvědomí. Ať už je to kolektivní podvědomí, nebo ne, odněkud to prostě čerpáme. Proto je náhodný, spontánní psaní písniček tak důležitý a záleží na tom, kdy dospěješ k tomu bodu, kdy máš najednou dojem, že Bůh prochází kolem, jak se tomu říká. Neboť jestliže víš, co je úžasný, víš taky, jak jsi od toho vzdálen. (směje se)

 

TO JE MOJE KAŽDODENNÍ ZKUŠENOST.

 

Jestliže víš, co je velkolepý, víš taky, že ty to nejsi. Proto si musíš připravit příležitost, při níž bys na to narazil. Je to zajímavý, protože nakonec skutečně dochází k jakési osmóze. Což není žádný romantický vysvětlení, ale pravda sama. Mohl bych tuhle tezi dokazovat poukazem na umělce, kteří nás oba jako své vrstevníky naprosto přerůstali, ale potom najednou úplně ztratili talent a začali dělat už jen druhořadou muziku. Nemusím ani jmenovat, ty víš, koho mám na mysli. A ptáš se: Jak se to mohlo stát? Jak to, že tenhle člověk, který mě tolik inspiroval, najednou nemá ani nový, ani svý starý nápady? Zde je má teorie: Když se lidé pohybují v nějaké kultuře a když poslouchají muziku a chodí do klubů, je hudba součástí každýho bdělýho okamžiku jejich života, a proto také součástí jejich snů. V životě nemají větší lásku. Ale pokud nejsi do muziky zamilovaný nebo s ní podvědomě nesvádíš zápas, máš jiný sny. Sníš o tom, jak se přestěhuješ, nebo čím se zrovna zaměstnáváš. To ale byla přesně ta doba, kdy jsi tvořil svoje dílo. Když jsi to dělal, byls vlastně… (hledá přiléhavý výraz)

 

…NEPŘÍTOMEN…

 

Ano. Dělals to podvědomě v tom smyslu, že sis sám sebe neuvědomoval.

 

NEPOZORUJEŠ PODOBNÉ NEBEZPEČÍ OBČAS SÁM NA SOBĚ? DĚLÁŠ DNES TOLIK VĚCÍ NARÁZ. NEMÁŠ POCIT, ŽES VYPRÁZDNIL A PODMINOVAL SVÉ SNY?

 

Na celý mý práci je zvláštní, že se mi hudba stala znovu zábavou. Je mým únikem před prací, při němž si mohu dovolit luxus snění.

 

TÍM SE PŘIBLIŽUJEME K BODU, KTERÝM JSEM VLASTNĚ CHTĚL TENTO ROZHOVOR ZAČÍT. MINULE JSME MLUVILI O TVÉ „CESTĚ DO AMERIKY“, COŽ V TVÉM PŘÍPADĚ VYVOLÁVÁ MNOHÉ ASOCIACE. JSEM SI JIST, ŽE ZNÁŠ SLOVA O AMERICE, KTERÁ RAZIL TVŮJ PŘÍTEL WIM WENDERS.

 

„Kolonizace podvědomí.“

 

PŘESNĚ. „AMERIČANI KOLONIZOVALI NAŠE PODVĚDOMÍ.“ DOVOL MI, ABYCH TO DOTÁHL DÁL A PŘIHODIL MYŠLENKU, KTEROU JSEM SI VYPŮJČIL OD AMERICKÉHO SPISOVATELE PAULA THEROUXE, KTERÝ ANALYZOVAL ÚSPĚCH BEATLES V USA. V ROCE 1964 ZPOCHYBŇOVALI MNOZÍ AMERIČANI SVOU VLASTNÍ ZEMI A LAMENTOVALI NAD ÚDAJNOU ZTRÁTOU IDEÁLŮ, PÍŠE THEROUX. PRÁVĚ BYL SPÁCHÁN ATENTÁT NA JOHNU F. KENNEDYOVI, OBČANSKÉ HNUTÍ VEDENÉ MARTINEM LUTHEREM KINGEM ROZDĚLILO ZEMI A ZAČALA AMERICKÁ ÚČAST VE VIETNAMU. BYLO TO SVÝM ZPŮSOBEM OBDOBÍ POCHYBNOSTÍ O SOBĚ A ZMATKU. PROTO SE PODLE THEROUXE MLADÍ AMERIČANI – ALESPOŇ TI POKROKOVĚJŠÍ MEZI NIMI – TOLIK NADCHLI PRO BEATLES A PRO INVAZI BRITSKÝCH KAPEL. MILOVALI OBRAZ AMERIKY, O KTERÉM JIM ZPÍVALI MLADÍCI ZE STARÉHO KONTINENTU. BEATLES ŘÍKALI: „VAŠE MUZIKA JE TA NEJVĚTŠÍ, VAŠE FILMOVÝ HVĚZDY JSOU TY NEJLEPŠÍ, VAŠE HOLKY VYPADAJÍ NEJLÍP A VAŠE AUŤÁKY JSOU TY, PO KTEREJCH BEZMEZNĚ TOUŽÍME.“ AMERICE TÍM POMOHLI K TOMU, ABY ZNOVU NAŠLA ZTRACENOU VÍRU V SEBE SAMA A VLASTNÍ MOŽNOSTI. ZHRUBA DVACET LET NATO SE U2 STALI S „THE JOSHUA TREE“ V USA KAPELOU ČÍSLO JEDNA. BYLO TO ALBUM, KTERÉ ZRCADLILO VAŠI FASCINACI AMERIKOU. VIDÍM V TOM JISTOU PARALELU. NEMYSLÍŠ, ŽE VÁS TAKÉ TENKRÁT VĚTŠINA MLADÝCH AMERIČANŮ CHÁPALA JAKO ZACHRÁNCE, PROTOŽE JSTE JIM VRÁTILI VÍRU V JEJICH VLASTNÍ ZEMI, KTEROU ZTRATILI V OSMDESÁTÝCH LETECH, KDY SE MATERIALISMUS ZDÁL JEDINOU ALTERNATIVOU BUDOUCNOSTI? NEMYSLÍŠ SI TAKÉ, ŽE U2 NAVRÁTILI AMERIČANŮM V ONOM ZVLÁŠTNÍM OKAMŽIKU DĚJIN JEJICH SEN O AMERICE?

 

Začátkem osmdesátých let byla Amerika v Evropě velmi nepopulární. Obliba americký módy dosáhla svýho dna – polstrovaný ramena a tupírovaný účesy. Punk rock, kterej nám v sedmdesátých letech vlil naději, odplynul a americká muzika prodělávala s výjimkou Bruce Springsteena hlubokou krizi. Zdálo se, že Bob Dylan prožívá okurkovou sezónu déle, než obvykle. Rap byl těsně před probuzením, už vystrkoval růžky, ale ještě ho nevysílali na MTV. Madonna krákorala Material Girl. Konzum byl dobrej, jak se pravilo ve filmu Wall Street. Na burze to šlo náramně, ale zdálo se, že na hudební mapě nebylo jiný myšlenky než vydělávat spousty prachů. Ve výtvarným umění se etablovali Jean–Michel Basquiat a Keith Haring. Tam to vypadalo, že by se něco mohlo dít.

 

ALE TO BYLO V NEW YORKU…

 

Jistě, to bylo v New Yorku. Velkou Británii mezitím ovládla neskutečná nálada, jakási kulturní revoluce. Prostě hrozný. Britští novináři roubili Clash a zbývalo ještě pár nápadů, který přežily z dob punku, pár výrazů jako „street credibility“. Jedna z těch tradovaných maxim zněla: „Opovaž se jezdit do Ameriky“. Ale my jsme byli Irové a Irsko mělo k Americe docela jinej vztah, protože Amerika byla pro Iry zemí zaslíbenou. Byla to alternativa k poštovnímu trajektu do Liverpoolu nebo Holyheadu a následný cestě do Londýna a potom po Anglii. A byla to mnohem romantičtější cesta, a taky v Americe znamenalo Irsko něco docela jinýho. Vzpomínky na bídu a hladomor a zoufalá válka byly v šedesátých a sedmdesátých letech nahrazeny bratry Kennedyovými.

 

IRY A KATOLÍKY.

 

Ano, Iry a katolíky. Proto měli Irové úplně odlišný postoje. Kromě toho byla v Irsku tehdy živá tradice balad, což byl jeden ze zdrojů lidové muziky, z nichž čerpal Bob Dylan a z nichž vzešlo mnoho žánrů americký country hudby. V jistým smyslu převládal pocit, že nám Amerika tak nějak patří. V jistým smyslu, třebaže Irsko ztratilo sebeúctu a mnoho ze svých teritorií muselo postoupit britský koruně, svým způsobem to Irové v Americe obrátili naruby. Amerika byla anglickou kolonií a po získání nezávislosti se stala baštou protestantismu. Američtí otcové zakladatelé byli stejně nedůvěřiví k římskýmu katolicismu jako angličtí monarchové. Protestanti se zdáli mnohem přičinlivější v kontrole lidskejch tužeb, tělesnosti, a byli mnohem víc obrácení k pozemskýmu světu než katolíci, kteří byli navíc často neotesaní Irové, kteří právě vystoupili ze svých hladových lodí a dělali jenom problémy. Amerika se měla stát výspou nejpřísnějšího životního stylu založenýho na morálce.

 

TO JE ZCELA JINÝ OBRÁZEK, NEŽ JAKÝ JSME MĚLI O AMERICE MY MLADÍ EVROPÁNCI. NEVÍM, JAK TO BYLO S TEBOU, ALE MNĚ AMERIKA VŽDYCKY PŘIPADALA JAKO ZEMĚ NEOMEZENÝCH MOŽNOSTÍ, V NÍŽ ŠESTNÁCTILETÍ MOHLI RAJZOVAT V KABRIOLETU.

 

(směje se) Jo! Ale ty pořád mluvíš o padesátých a šedesátých letech 20. století. Já mluvím o padesátých a šedesátých letech 19. století.

 

O TOM MOC NEVÍM. OPRAVDU JSEM VLASTNĚ MLUVIL O SVÉM MLÁDÍ, O SEDMDESÁTÝCH LETECH. ŽIVOT V AMERICE TÉ DOBY VYPADAL TAK SNADNÝ A NÁDHERNÝ. JE TĚŽKÉ SMÍŘIT SE S TÍM ROZDÍLEM.

 

Jistě, ale dokonce ani v 19. století neměli některý lidi tak přísný pravidla. Některý lidi prostě chtěli pít a honit holky po ulicích. Od toho byli Irové! Když přežili hladomor, kterej nastal vinou Britů, nechodili se vyptávat panstva, jestli to smí, nebo nesmí.

 

JAKOU PŘEDSTAVU JSI MĚL JAKO DÍTĚ A MLADÍK O AMERICE? SLYŠELS VYPRÁVĚT PŘÍBĚHY O PŘÍBUZNÝCH, KTEŘÍ ODEŠLI DO AMERIKY?

 

S Amerikou jsme se samozřejmě setkávali v televizi: s ušpiněnou atmosférou detektivek, s hlukem a s tím, že to tam vypadalo tak nějak víc sexy. Bylo tam tolik rozličnejch lidí. V Irsku vypadali všichni stejně. Směřuji ale k tomu, že jsme v kapele nikdy nespolkli to tabu za žádnou cenu necestovat do Ameriky. Milovali jsme britskou hudební scénu, ale věděli jsme, že se budeme muset vykašlat na striktní pravidla britskýho hudebního tisku. Jak jsem říkal, nešlo nám o to být cool, ale chtěli jsme být hot. Londýnská hudební scéna osmdesátých let byla velice módní.

 

KDYŽ JSEM TĚ POPRVÉ POTKAL, DOST TĚ TO PRUDILO.

 

Móda, jo, to popohánělo punk rock, ne filozofie. Lidi nemluvili o revoluci. Šlo o to, co budeš mít na triku. Chtěli jsme prostě zanést naši muziku tam, kde ji lidi chtěli poslouchat. V Americe jsme viděli, že lidi jsou mnohem míň cyničtí. Paul McGuinness měl na to instinkt a věděl, že to bude pro nás správná půda a že bychom mohli hrát, jak to nazval, ve „skutečný Americe“, ne jen na pobřeží. Tím začala moje láska ke Středozápadu. Ale ostatní kapely, které nám konkurovaly, tohle dělat nechtěly. Chtěly hrát jednou v Chicagu, potom v Texasu, a to bylo všecko.

 

VZPOMÍNÁŠ SI JEŠTĚ, KDY JSI POPRVÉ VSTOUPIL NA AMERICKOU PŮDU? PŘILETĚL JSI LETADLEM, PROŠEL CELNÍ KONTROLOU A OPUSTIL LETIŠTĚ. COS VIDĚL? S KÝM JSI MLUVIL? VZPOMÍNÁŠ SI, COS CÍTIL VE VZDUCHU?

 

Jo, dokonce jsem o tom napsal písničku, jmenuje se Angel of Harlem. Bylo to v prosinci, přistáli jsme na Kennedyho letišti. Už od prvních okamžiků na celnici jsem si všiml, že Američani mluvili hlasitěji než ostatní. Prakticky na sebe hulákali. A to byli jenom lidi, který nakládali kufry na běžící pás. Byl to jazyk ulice a bylo na tom cosi vzrušujícího. Potom mě zaujaly barvy, kterýma bylo nabarvený celý letiště, barvy, který bys v Evropě nikde nenašel: divný vyblitý tóny a nezvyklý odstíny zelený a žlutý. Byl to náznak toho, co dnes chápu jako jakejsi černej vliv, a taky čínskej. Bylo to velice jiný. Paul McGuinness obstaral na oslavu toho dne limuzínu. Přijeli jsme bez peněz a on přemluvil nahrávací firmu, aby nám přistavila limuzínu! Nikdy předtím jsme limuzínou nejeli, nikdy jsme nebyli v New Yorku ani v Americe. Nastoupili jsme tedy do toho srandovního auta s jakýmsi vánočním osvětlením za oknem a pochechtávali se na svých sedačkách. Vyrazili jsme, hráli si s rádiem a zkoušeli různý stanice, až jsme narazili na BLS. To je v New Yorku známá soulová stanice a zrovna zpívala Billie Holiday. Potom jsme přijeli na most a spatřili slavný pohled na Manhattan… Pro devatenáctiletý a dvacetiletý kluky to byla země Oz! (směje se) A Paul McGuinness byl kouzelník! (směje se) Všechno šlo tak hladce… Bydleli jsme v Gramercy Park Hotelu, kde spali taky Clash a dívčí kapela Slits… jakási americká bohéma. Ještě si vzpomínám, že Slits neměly ani pořádný pásy na kytary. Byly absolutně punk. Kytary nosily zavěšený na špagátě kolem krku. Když Edge chtěl jednu z nich, zpěvačku Ari Up, pozdravit a podával jí ruku, ta ho plácla a pravila: „Takový věci my neděláme!“

 

TO JE DOBRÝ, ŽE TO PŘIPOMÍNÁŠ, PROTOŽE SLITS BYLY PRVNÍ SKUPINA, S NÍŽ JSEM NATÁČEL ROZHOVOR, JEŠTĚ PŘED VÁMI. JE TO MŮJ NEJOBLÍBENĚJŠÍ PUNKOVÝ ZÁŽITEK Z TÉ DOBY. MŮJ FOTOGRAF SE PŘIPRAVIL NA SNÍMEK, KDYŽ SI KYTARISTKA VIV ČISTILA NOS. KDYŽ CVAKL SPOUŠŤ, MĚLA ZROVNA PŘED OBLIČEJEM ŠNUPTYCHL, ZE KTERÉHO TEKL SOPEL. PRIMA MOMENTKA.

 

Ve vestibulu jsme viděli Clash a byli fakt cool. Bylo to neuvěřitelný. Já měl na sobě kožíšek, což bylo taky dost mimo. Vyrazil jsem na chvíli ven, zrovna sněžilo, a běžel jsem na roh ulice, abych se nadechl americkýho vzduchu. Stál jsem ve svým kožíšku na rohu a nějakej chlápek na kole zastavil a povídá: „Ahój, chlapečku, jak se máš, hošane?“ Vyrazil jsem ze sebe jenom „Cože!“ (směje se) No takhle bohémskej jsem zase nebyl. Zpátky za maminkou! No jo, jenže já nemám maminku. A tak se ten irskej mladíček dekoval zpátky do hotelový haly. Užili jsme si tam srandy.

 

KDYŽ O TOM TAK POVÍDÁŠ, VZPOMNĚL JSEM SI NA SKUPINU VIGRIN PRUNES, V NÍŽ EXPLODOVALI NA NÁSTROJÍCH TVÍ PŘÁTELÉ GAVIN FRIDAY A GUGGI. BYLI HODNĚ TEATRÁLNÍ A ZDŮRAZŇOVALI SVÉ ŽENSKÉ STRÁNKY, NOSILI DÁMSKÉ HADŘÍKY…

 

Myslím, že proto jsem měl na sobě ten kožich.

 

KROMĚ TOHO JSI PRACOVAL S BRIANEM ENEM, KTERÝ VYŠEL Z GLAM ROCKU SEDMDESÁTÝCH LET. NEVZPOMÍNÁŠ SI NA OBÁLKU DRUHÉHO ALBA ROXY MUSIC, NA NIŽ BYL ROZPAREK…

 

Ano, vzpomínám si, měl na sobě paví pera.

 

JO, TO JE ONO. NEVYPADALS JAKO ON NEBO GUGGI, ALE NEPŘIPOMÍNALS ANI BRUCE SPRINGSTEENA.

 

Umění jako takový a vše, co se kolem něho točí, v sobě má cosi ženskýho, nemyslíš? V jistým smyslu jsme byli uměleckou kapelou, ale nevypadali jsme tak. Vždycky jsme vtipkovali: „Nebyli jsme na akademii umění, byli jsme u Briana Ena.“ Všechny ostatní tehdejší rockový kapely vyšly z akademií: Brian Jones, Keith Richards, John Lennon, Pete Townshend, Clash byli v umělecký škole, Sex Pistols sice na akademii nikdy nestudovali, ale jejich manažer ano. Než jsme přišli k Brianovi, měli jsme za sebou pár avantgardních teenagerských let, našich vlastních surrealistických představení, humoru a sporů o umění Andy Warhola. Když se k tomu ve vzpomínkách vracím, vidím, jak se chovali Virgin Prunes – bylo to dvacet let před Marilyn Manson, a vidím v tom silnej vliv glamu. Bylo to zvláštní. Když jsme byli s Guggim malí kluci, byli jsme posedlí Lou Reedovým albem Transformer.

 

TO JE NÁZEV!

 

(směje se) Ve třinácti letech jsme neměli ani ponětí o tom, co ten název znamená – transsexuálové! Byli jsme velice heterosexuální, ale to je jiný téma, ne? Taková byla většina glamrockových kapel. Je srandovní, že jako člen Virgin Prunes vystupoval Guggi později na pódiu v dámských šatech. Jsem dost macho na to, abych věděl, že kreativita pochází z ženský stránky, jo… tak to prostě je.

 

VRAŤME SE K VAŠÍ PRVNÍ NÁVŠTĚVĚ AMERIKY. BYLO TO V DOBĚ, KDY ZROVNA ZAČÍNALA REAGANOVA ÉRA.

 

Správně, ale abych se ještě vrátil k tvý předchozí otázce, prostě to pro nás bylo zajímavý. V katolickým smyslu jsme totiž měli úspěch v přístavech, ale v protestantským smyslu taky na Středozápadě.

 

VY JSTE BYLI PROTESTANTŠTÍ A KATOLIČTÍ. A MUSELI JSTE SE VYDAT NA ZBOŽNÝ VENKOV.

 

To je pravda. Říznej biblickej telekazatel, kterýho si můžeš zapnout na hotelu – zapínací prodejce Boží – ten mě fascinoval. Většina rozumných a soudných lidí by ho nejspíš vypnula, ale já ho sledoval.

 

KDO BYL PRVNÍ TELEVIZNÍ KAZATEL, KTERÉHO JSI VIDĚL?

 

Byl to kazatel, kterej svý televizní diváky povzbuzoval k tomu, aby položili ruku na obrazovku, aby se uzdravili. Po celý Americe se tedy zvedaly starý bábrlinky s bronchitidou nebo polámanými kyčelními klouby a možná taky lidi s rakovinou vstávali z televizních křesel a pokládali ruce na obrazovku. Lámalo mi to srdce. Ale byl jsem věřící. A třebaže jsem rozuměl síle Písma, z něhož citovali, a byl jsem přesvědčen o uzdravující moci víry, viděl jsem degradaci víry. Na rozdíl od jiných jsem ale tomu jazyku rozuměl. A to bylo možná zároveň dalším důvodem toho, co se tu odehrávalo, protože to byla taky reakce na Reaganovu Ameriku. Na fundamentalistech mě vždycky štvalo to, že se starají o ty nejočividnější hříchy. Jestli ty hříchy, sexuální nemorálnost a drogová závislost, jsou důsledky nešťastné existence, je jistě Božím záměrem, aby jich nebylo. Ale nikdy jsem nepochopil, proč se ti lidi nikdy nezeptali na hlubší problémy lidstva, jako jsou třeba pokrytectví, předsudky, nenasytnost institucí a koncernů nebo nespravedlivý způsoby obchodního jednání, který udržujou rozvojový země ve stadiu středověku. Ti lidi mluví o úpadku kultury, ale co kdyby mluvili o úpadku stovek a tisíců skutečných životů?

 

JISTĚ. TI LIDÉ CHODÍ V NEDĚLI DO KOSTELA A MYSLÍM, ŽE JSOU VELMI ROZDÁVAČNÍ, KDYŽ KOLUJE KOŠÍČEK NA OBĚTNÍ DARY. MĚL JSI VZTEK NA TYHLE FUNDAMENTALISTY?

 

Myslím si, že šlapou po jedné z největších věcí: po představě, že Bůh je láska. Tihle cestující evangelizátoři, prodavači many v chrámu, těm by Ježíš zpřevracel jejich stoly. Oni bránili mladým lidem v tom, aby uvěřili v Boha, zvlášť mladým lidem, kteří už nedovedou přiznat, že jsou křesťani, protože v klubech a na univerzitě slyšeli: „Vy patříte k támhle těm? To jsou přece blázni!“ Proto bylo velmi zajímavý být v Americe tehdy. Byli jsme její fandové i kritici, připraveni vyprávět o tom nejlepším i nejhorším – na albu The Joshua Tree.

 

V PAMĚTI ZŮSTÁVAJÍ VĚTŠINOU TY LEPŠÍ VĚCI. V THE JOSHUA TREE A RATTLE AND HUM JSTE JIM VYSVĚTLILI, ŽE BYLO OKAY POSLOUCHAT BLUES, GOSPEL A COUNTRY HUDBU. PTAL SES TEHDY: „PROČ ZROVNA NÁS? PROČ SI VYBRALI NÁS, ABYCHOM JIM POD NOS NASERVÍROVALI ZJIŠTĚNÍ, JAK ÚŽASNÁ JE JEJICH DOMOVINA?“ MĚLI PŘECE BRUCE SPRINGSTEENA.

 

Myslím, že Bruce Springsteen nás v osmdesátých letech velmi ovlivnil, neboť jeho hudba měla v jádru stejnou mytologii jako ta naše. Springsteen tehdy taky hrál na velkých stadionech. A to bylo něco, co bylo „protizákonný“, hrát ve velkých halách, kterým se říká arény, na basketbalových stadionech. My jsme ho viděli na jednom stadionu a tehdy U2 poprvé pochopili, že masový publikum nemusí hned rozředit sílu muziky, ale může ji umocnit, protože jakýsi elektrický napětí je možný ještě vystupňovat.

 

ELECTRICAL STORM (Elektrická bouře)

 

Moře se nadoumá jako hlava hnisu

a noc je bolavá

dvojice milenců leží bez jediného listu na posteli

a den toto přeruší

 

V deštivých dnech bychom si šli zaplavat

v deštivých dnech zaplavat si ve zvuku

v deštivých dnech bychom si šli zaplavat

 

Myslím na Tebe celou dobu

vím, že to není moc

jestli by obloha mohla prasknout

musí existovat něco na cestu zpátky

pro lásku a jen lásku

 

Elektrická bouře hřímá, hřímá, miláčku neplakej

 

Poplašné zařízení na autě vám už neumožní spát

zůstala jsi vzhůru, zdá se Ti sen někoho jiného

káva Ti vychladla, ale dopiješ ji

kompromis, to není pro Tebe nic nového

 

Podívej se na barvy, kterých jsme si nikdy nevšimli

jdi na místa, kde ještě nebyl nikdo jiný

 

Myslím na Tebe celou dobu

vím, že to není mnoho

jestli by obloha mohla prasknout

musí existovat něco na cestu zpátky

pro lásku a jen lásku

 

Elektrická bouře hřímá, hřímá, miláčku neplakej

 

Je horko jak v peci, drahá, v tomhle pokoji

jistě doufáš, že se počasí brzy obrátí

vzduch je těžký, těžký jako kamión

potřebujeme déšť, aby omyl naši smůlu

 

Myslím na Tebe celou dobu

vím, že to není moc

jestli by obloha mohla prasknout

musí existovat něco na cestu zpátky

pro lásku a jen lásku

 

Elektrická bouře hřímá, hřímá, miláčku neplakej

elektrická bouře hřímá, hřímá, miláčku neplakej

 

Nikdy jsem ještě neviděl tak ohromný a tak zaujatý obecenstvo, bylo tam asi dvacet tisíc živáčků. Ve stejný době jsem viděl Rolling Stones v Madison Square Garden v New Yorku a usnul jsem při tom! Měli hrozně nevyvedenej zvuk…

 

PŘED NĚJAKOU DOBOU JSEM SE PODÍLEL NA TVORBĚ JEDNÉ VELKÉ HUDEBNÍ ENCYKLOPEDIE. KDYŽ JSEM SI ČETL PŘÍBĚHY VŠECH TĚCH VELKÝCH KAPEL A ZPĚVÁKŮ, DOSPĚL JSEM K JAKÉMUSI, ABYCH TAK ŘEKL, PŘEDBĚŽNÉMU NÁZORU. MYSLÍM, ŽE MYSTERIUM ROCKOVÉ HUDBY ZÁLEŽÍ PŘEDEVŠÍM V UMĚLCÍCH, KTEŘÍ OBJEVÍ SAMI SEBE ZE ZCELA NOVÉHO ÚHLU. VEM SI ROBERTA ALLENA ZIMMERMANA, SYNA OBCHODNÍKA S ELEKTRODOPLŇKY Z MINNESOTSKÝCH HOR, KTERÝ OBJEVIL SEBE JAKO BOBA DYLANA A VYPRÁVÍ LIDEM, ŽE MU KYTARU DAROVAL BLUESMAN A ŽE V JEHO ŽILÁCH PROUDÍ SIOUXSKÁ KREV. VYTVOŘIL SI VLASTNÍ MYTOLOGII. PRO NAŠI GENERACI SES OBJEVIL JAKO BONO A FASCINOVALS NÁS TÍM. VÍŠ, KDO TEN BONO VLASTNĚ JE?

 

Snažím se. Být sám sebou je vůbec to nejtěžší. Myslím, že jsem to nedokázal… (směje se jako Pražské Jezulátko) zatím.

 

NEZAČÍNEJ S TÍM ZASE!

 

Proč ne?

 

MYSLÍM, ŽE AMERIČANI SE TVOU KRIZÍ STŘEDNÍHO VĚKU U OSOBNOSTI TAKOVÉHO FORMÁTU DOCELA FAJN BAVÍ. JE TO TAKOVÝ DIVÁCKÝ SPORT, POZOROVAT NĚJAKOU OSOBNOST, JAK SE TRÁPÍ A POŘÁD SE OBJEVUJE.

 

To je na Americe krásný, je to země stálýho znovuobjevování. Nikdy nezáleží na tom, odkud jsi, ale vždycky jde pouze o to, kam máš namířeno. A lidi akceptují to, že nový začátek je jádrem amerického snu. Irové přišli z kultury smrti, hladu, kolonizace, která se rovnala kastraci, a v Americe objevili svou novou sílu. Začali žít novým životem. A to je samozřejmě taky ústřední myšlenka vykoupení: NOVÝ ZAČÁTEK OD PÍKY. Je to ale zároveň jádro křesťanského fundamentalismu: znovuzrození. Osobně bych chtěl začínat každý den znovu. Pokouším se každý den o znovuzrození. A tohle myslím smrtelně vážně, srdečně jako Astérix a jeho banda.

 

JEDNA Z NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH VĚCÍ, KTEROU JSTE V AMERICE PODNIKLI – A MYSLÍM TEĎ SVĚTADÍL, NIKOLI USA – BYLO ZAUJETÍ STANOVISKA K SANDINISTICKÉMU HNUTÍ V NIKARAGUI. BYLO TO VAŠE PRVNÍ ANGAŽMÁ V AMERICKÉ POLITICE, JE TO TAK?

 

Počkej, musím přemýšlet. První politickou akcí v Americe bylo, že jsme měli co do činění se sympatizanty Provinsional IRA (PIRA) [Prozatímní IRA – radikální odnož Irské republikánské armády, největší republikánská polomilitantní skupina]: podporovali chaos ve své původní vlasti. Svou irskou národnost jsme objevili až tehdy, když jsme přišli do Ameriky a pochopili, co to znamená být Irem.

 

Bobby Sands [1954–1981, byl irský republikán z Belfastu] zrovna umíral v kriminále Maze v Severním Irsku následkem hladovky. Bylo to srdcervoucí, ale taky to vyvolávalo chaos. Každou noc o tom kolovaly zprávy v amerických sdělovacích prostředcích. Výběrčí s cínovejma plechovkama zkoušeli z jeho oběti vytřískat jmění. Nesmíš zapomenout na to, že v Americe se hlásí k irské národnosti 45 milionů jedinců. Mladší generace nás chtěla vidět, jak ovládáme hru na nástroje. Druhá a třetí irská generace házela na pódium peníze pro revolucionáře, kteří obětovali životy. Ale když jsem se pak s nimi setkával, nevěděli nic o tom, co se doopravdy děje.

 

PODPOROVALI JE OBČANÉ Z IRSKA?

 

Jen málo Irů v Americe mělo tušení o tom, co se skutečně dělo. Vůbec jim nebylo jasný, že tihle revolucionáři nezastupovali vůli většiny. Ať už bylo Irsko definováno jakkoli, i kdyby se odmyslela hranice, zůstali by menšinou. Dokonce v Severním Irsku byli menšinou, dokonce mezi katolíky byli menšinou, a přesto se cítili oprávněni založit armádu a ničit životy. Proto byli z našeho pohledu nepřáteli. Fašisti, hnědý košile – v tomto případě zelený košile. Znali jsme lepší způsoby a východiska.

 

MĚLI JSTE NĚJAKÉ VELKÉ IDEJE?

 

Dobrá, probudilo to docela pochopitelně náš zájem o nenásilí. A v tomto smyslu hrála Amerika velkou roli. Amerika měla svý vlastní potíže s rasovou nenávistí v šedesátých letech. Začali jsme chápat podobnosti s hnutím za občanská práva. Stali jsme se aktivisty nenásilí, studovali jsme myšlenky Martina Luthera Kinga. To probíhalo zhruba od tý doby. Potom jsme napsali Sunday Bloody Sunday jako jakýsi protest proti ozbrojenýmu boji. Přivedla nás k tomu tedy Amerika. Amerika nás konfrontovala s otázkou, co to je být Iry. Ironií bylo, že spousta lidí chápala Sunday Bloody Sunday jako výzvu k boji, jako revoluční petardu píseň za sjednocení Irska. Byla sice o sjednocení, ale ne v zeměpisným smyslu.

 

NEVĚŘÍŠ TEDY VE SJEDNOCENÉ IRSKO?

 

Pouze v případě souhlasu obou stran. Hranice byla ustanovena pod hrozbou vyhlášení války, ale musíme přijmout skutečnost, že už nebude odstraněna násilím. Skutečná hranice se nachází, jak už pravil velký John Hume, v srdcích a myslích lidí.

 

VYHROŽOVALA VÁM NĚKDY PIRA?

 

Snažili jsme se jim zakazovat sbírky pro PIRA v Americe. Vím, že jsme je naštvali, ale oni na to nereagovali nijak organizovaně. Museli jsme před nimi zmizet. Byli jsme v obrovský irsko–americký komunitě. Malá část dobře organizovaných skupinek byli viníci, kteří předávali tyhle sbírky na irský účely – což doopravdy znamenalo klást bomby do anglickejch hospod a zabíjet nevinný štamgasty. Nebyli jsme tedy v kruzích PIRA moc populární. A potom v Irsku nám to dali různýma nenápadnýma způsobama znát.

 

JAK NENÁPADNÉ BYLY?

 

Když jsme začátkem osmdesátých let vystoupili proti PIRA, stalo se několik incidentů… Skupina stoupenců PIRA obklopila naše vozidlo, jeden měl zamotanou irskou vlajku kolem pěsti, bušil na sklo auta a pořvával „Britové, zrádci!“. Ať reálná, nebo ne, padla tam výhrůžka únosu, kterou šéfové tajný služby brali velmi vážně. Pamatuju se, že nám všem brali otisky prstů na nohou i na rukou. To ti probudí fantazii… (směje se) Zlomí nám nejdřív ruce, nebo nohy? Nechci přehánět vliv těchto věcí na náš život. Ale po zbytek osmdesátých let jsme byli v některých čtvrtích vítaní, a v jiných jsme byli nežádoucí osoby. V hospodách a jinde na tebe lidi koukali, jako bys je zklamal. Po čase ale pochopili, že to tak není, že nejsme nacionalisti nebo někdo, kdo by jejich utrpení nebral vážně.

 

TI LIDÉ MĚLI DŮVOD K HNĚVU, NE?

 

Katolická menšina si hodně vytrpěla, ale my jsme, stejně jako většina severoirských katolíků, věřili v mírové řešení. Nesnášeli jsme irskou dvojakost v otázce násilí. Jakmile někde došlo k bombovému útoku, brutálnímu zbití nevinných obětí v nějakém supermarketu v Anglii, masakru žen a dětí, všichni byli při těch zprávách zhnuseni. Ale v Irsku za pár měsíců někdo v nějaké putyce začal zpívat lidovou bojovou písničku jako A Nation Once Again a hned koloval klobouk a každý dával peníze pro PIRA. To jsem na nás Irech nenáviděl. Měl jsem prostě pocit, že je třeba k tomu zaujmout jasný stanovisko: koloběh násilí nikomu život nezlepší. Vede k většímu utrpení a zoufalství a integrace bude stále těžší.

 

TAKŽE VÁM PŘÍMO NIKDO NEVYHROŽOVAL?

 

Ne. Jen nám dávali najevo, že jsme je rozčilovali. Gerry Adams jednou strhl náš plakát v kanceláři Sinn Fein a řekl o mně, že jsem „sráč“. A když tě vůdce ozbrojenýho boje, kterej měl podporu ve všech dělnických čtvrtích, mezi tolika takzvanými ostrými hochy, nazve „sráčem“, život ti to neulehčí.

 

TEĎ, KDY JE MÍR NA DOSAH, POŘÁD CÍTÍŠ NEVRAŽIVOST?

 

Ne, vůbec ne. Mezitím mi Gerry Adams podal ruku. Přišel do kanceláře Jubilea 2000, aby se informoval, jak postupuje kampaň na oddlužení chudých zemí. Měl hodně inteligentních otázek a myslím, že lituje škod, který v Irsku napáchal ozbrojený boj. Přesto si ale myslí, že nás přivedl k bodu, kdy byla umožněna mírová smlouva. Tomu nevěřím. Podal mi ale ruku a musel jsem to respektovat. Přijal jsem ji. V Irsku je takové pořekadlo: „Nech ruce v kapsách, když mluvíš s těmi lidmi.“ Já jsem ale tu svou vyndal z kapsy a on tu svou natáhl.

 

JSI TEĎ OPTIMISTIČTĚJŠÍ, CO SE TÝKÁ KONCE „POTYČEK“?

 

Ano, po letech jsem zažil snad největší projev důvěry, když U2 hráli na podporu mírové dohody z Velkého pátku v roce 1998 ve Waterfront Hall v Belfastu. Přiměli jsme Johna Huma a Davida Trimbla, dva vůdce znepřátelených táborů, k tomu, aby si před zraky diváků U2 podali ruce. Říkalo se, že tenhle rockovej koncert a inscenovaná fotografie přiměla protagonisty k tomu, aby ratifikovali mírovou dohodu. Rád bych věřil, že to je pravda. A rád bych věřil, že radikální unionisti a radikální republikáni teď budou mít odvahu složit zbraně. K tomu je totiž zapotřebí odvaha a důvěra v mírový proces a návrat k civilnímu životu. Obě strany tolik trpěly. Pro mě je snadný přednášet svý názory. Nežiju v sousedství nebo přes ulici s těmi bolestnými vzpomínkami. Žiju v Dublinu, v domě u moře.

 

 

MŮJ ŽIVOT KATASTROFICKÉHO TURISTY

 

Tento rozhovor se uskutečnil po telefonu jen deset dní po tom předchozím, tedy v půli února. Zvonění telefonu se ozvalo přesně. Člověk na druhé straně drátu byl ještě se svou rodinou ve svém jihofrancouzském domě a podle toho, co jsem slyšel, byli spolu všichni v ložnici.

 

(špásovně) Michko!

 

QUI, C´EST MOI!

 

(s důrazem na francouzskou výslovnost) Comment allez–vous?

 

FORT BIEN, ET VOUS–MÊME? LEKCE JEDNA…

 

(směje se) Velmi dobře…

 

PO LETEFONU ZNÍ TVŮJ HLAS LÍP NEŽ POSLEDNĚ.

 

Opravdu?

 

ŠELS VČERA DŘÍV SPÁT? BOŽE, PŘIPADÁM SI JAKO STREJC DOKTOR…

 

(směje se) Dnes ráno jsem už napsal článek o Elvisovi Presleyovi pro časopis Rolling Stone. Dělají zvláštní číslo o rockových hvězdách. Titulek mého článku zní: „Elvis spolykal Ameriku dřív, než Amerika spolkla jeho“. Byl jsem tedy dnes na nohou brzy a teď se právě pokouším zbavit obou punkrockerů a jejich matky, kteří tu polehávají na posteli vedle mě. Zdá se, že pomalu vstávají. Jojo (starší dcera Jordan) utíká ke knihám, aby se učila před písemkami, a Eve předstírá, že je nemocná.

 

VYPADÁ TO, ŽE VYRŮSTAJÍ V POHNUTÝCH RODINNÝCH POMĚRECH.

 

Přesně, takovej Hollywood, Hollycvokhaus…

 

JAKO U OSBOURNŮ…

 

Jasně, tady to vypadá přesně jako u Osbournů. Když jsem někdy unavenej a pracuju dlouho do noci, holky mě pak ráno pozorujou, jak se šourám po domě, a říkají: „Plížíš se tu jako Ozzák.“ Odpovídám: „Hned zmizte! Vodprejskněte!“ (napodobuje Ozzyho hlásek) Ne, nikdy takhle na svý děti neječím svým hlasem, jen Ozzyho. To je fajnový na Ozzym, naučil jsem se dětem nadávat jeho hlasem.

 

DOBRÁ VÝMLUVA.

 

Mám rád Osbournovy. Jsou něčím docela výjimečným, rodinou, která drží pospolu. A mám rád jeho hlas. Když zpívá Iron Man, zní to jako stroj, vůbec tam není stopy po člověku.

 

SETKAL SES S NÍM NĚKDY?

 

Jednou jsme spolu jeli výtahem. Moc jsme toho ale nenamluvili. „Nahoru?“ bylo myslím jediný, co jsme si řekli… (směje se) Vystoupil v pátým a já v sedmým patře. Nemohl jsem mu přece vyprávět, že jsem si koupil Paranoid. Je to jedno z největších rockových alb. On vynalezl heavy metal. Božský, geniální. Paranoid je fakt heavy, takový atomární aroma muziky pro Bohy a pro vlohy…

 

PŘIPADÁ MI SRANDOVNÍ, ŽE S NIRVANOU PŘIŠLI DO MÓDY BLACK SABBATH. MYSLEL JSEM SI, ŽE HEAVY METAL ODPLUL S OSMDESÁTÝMI LETY. S GRUNGEOVÝMI KAPELAMI SE ALE VRÁTIL NAPLNO–NAPILNO.

 

Je to niterný. Muzika pro mužská varlata, ale jen na dobu, kdy je mužství mnohem vzdálenější, než by člověk podotkl. U teenagerů hraje při vnímání hudby velkou roli, kým by člověk chtěl být a jak se k tomu vyjadřujou jeho hormony na procházce rájem. Myslím, že proto je hip–hop… (je přerušen) Můj Bože, jde sem Elijah. Běž, ty trpaslíčku! Tak už jsem zpátky.

 

KONEČNĚ ODHALÍŠ SVOU PRAVOU TVÁŘ! VŮBEC TO NENÍ TEN LASKAVEJ HOCH, KTERÝHO JSEM ZNAL!

 

Nemyslíš, že hip hop a hard rock jsou chlapská muzika? Co teď, Michko, posloucháš?

 

TEĎ? TEBE. VÍŠ, TELEFONOVÁNÍ JE FAKT ODVAZ A JÁ POŘÁD ČEKÁM NA DALŠÍ DÍL SERIÁLU… (Bono se směje) VŽDYCKY NERVÓZNĚ ŠOUPU NOHAMA, PROTOŽE NEVÍM, KDY TO PŘIJDE… (Bonův hurónský smích) VRAŤME SE ALE K TOMU, COS ŘÍKAL POSLEDNĚ. CITUJI: „SVOU IRSKOU NÁRODNOST JSME OBJEVILI, KDYŽ JSME SE DOSTALI DO AMERIKY.“ TO TĚ PŘIMĚLO K TOMU, ŽE SES POPRVÉ VEŘEJNĚ VYJÁDŘIL PROTI PROVISIONAL IRA (PIRA) A OZBROJENÉMU BOJI, JE TO TAK? NENÍ DIVNÉ, ŽE SES PAK ANGAŽOVAL V OBČANSKÝCH VÁLKÁCH V SALVADORU A V NIKARAGUI? JAK SES DOSTAL K TĚMTO ZEMÍM, KTERÉ PRO MNOHO LIDÍ NEZNAMENALY VÍC NEŽ TRIČKA NEBO NÁZEV DESKY KAPELY CLASH? (= DESKA Z ROKU 1980 SE JMENUJE SANDINISTA!)

 

Rozdíl mezi sandinisty a PIRA byl ten, že sandinisti reprezentovali většinu národa. Ať byl jejich ozbrojenej boj jakkoli brutální, stáli za nima lidi. O sandinistech jsem slyšel také z desek Clash. A čím víc jsem o nich četl, tím víc mě jejich boj fascinoval. Tehdy se v tom angažovala teologie osvobození. A když jsem byl v Nikaragui, šokovalo mě, jak velkej význam tam pro lidi během jejich revoluce mělo náboženství. V tý revoluci šlo o něco jinýho než o materialismus. Byla inspirovaná spirituálními konstantami. Proto musela být taky revoluce v Nikaragui potlačena – zažehla oheň. Oba kontinenty se třásly strachem. Mohla by se totiž začít šířit dál, do Mexika a dál na sever. Vzpomínám, že jsem tam byl v kostele, kde byly stěny pomalovány obrazy jako Děti Izræle prchají před faraónem. A faraon měl tvář Ronalda Reagana! (směje se)

 

FAKT? KDE TO BYLO?

 

V Managui! Byl jsem paf z toho, že tomu lidu kázali revoluci prostřednictvím biblických příběhů. Všude jim vyprávěli, že Ježíš hlásal evangelium chudým, což je taky pravda. Ale Ježíš nebral do rukou zbraně.

 

ANO, TO JSEM CHTĚL ZROVNA ŘÍCT. TEHDY SES ROZHODL, ŽE NEBUDEŠ PODPOROVAT OZBROJENÝ BOJ V IRSKU.

 

Nikdy jsem nepsal chvalozpěvy na ozbrojený boj. Pro mě bylo zklamáním, že se takhle dá vykládat Bible. Co jsem ale považoval za inspirativní, byl způsob, jak přenášeli Písmo do běžného života lidí. Pamatuju se na setkání s ministrem kultury Ernestem Cardenalem. Vyprávěl mi, že jejich revoluce a také část sandinistické ideologie byly inspirovány irským povstáním z roku 1916 a irským básníkem Patrickem Pearsem. On sám navštěvoval jezuitskou školu – a jezuiti jsou odborníci na to, jak zasévat semeno revoluce! O tom není pochyb. Mohu ti říct jedno: Ať přijdeš do jakékoli rozvojové země, všude jsou v zákulisí irské sestřičky a kněží. Což je neuvěřitelné – jsme vývozci revoluce! A byli jsme v tom dost dobří, protože se to ujalo všude možně. Tomu ministrovi jsem tehdy řekl: „Není nic slavnýho na tom, že umírají lidi a prolévá se krev!“ Možná pro to lze hledat argumenty, když není jiné východisko, ale slavné to není nikdy. V jedné irské básni mluví Yeats o růži, která je zbarvená prolitou krví mučedníků. Mně se z toho dělá zle.

 

ZNÍ TO JAKO MYŠLENKY STARÉ EVROPY 19. STOLETÍ. NEVÍM, JAK TO BYLO S TEBOU, ALE JAKO TEENAGERY VE FRANCII NÁS V SEDMDESÁTÝCH LETECH POZNAMENALA MYTOLOGIE. MĚLI JSME POVSTÁNÍ Z ROKU 1968 A POTOM TAKZVANÉ LEVICOVÉ HNUTÍ – FANATICKOU HROMADU MLADÝCH LIDÍ, ČASTO TĚCH NEJODVÁŽNĚJŠÍCH A NEJSCHOPNĚJŠÍCH Z CELÉ TÉ GENERACE, KTEŘÍ SE ZCELA ODDALI IDEJI REVOLUCE. BYLY V TOM ZAHRNUTY PŘEDSTAVY O NĚČEM SLAVNÉM, ODVOLÁVALI SE NA SLAVNOU ARMÁDU FRANCOUZSKÉ REVOLUCE, POVSTÁNÍ Z 19. STOLETÍ A SAMOZŘEJMĚ NA BOLŠEVIKY, TROCKISTY, MAOISTICKOU GUERRILU A KUBÁNSKÉ A VIETNAMSKÉ POTYČKY. BYLO TO JAKÉSI SPLYNUTÍ ROMANTISMU A REVOLUCE. JÁ JSEM BYL VŮČI TOMU JAKSI IMUNNÍ, PROTOŽE MI BYLO ČÍM DÁL VÍC JASNÉ, ŽE TAKZVANÉ LIDOVÉ BOJŮVKY BYLY GLORIFIKOVÁNY PŘEDEVŠÍM NA ESTETICKÉ A IDEOLOGICKÉ BÁZI, ŽE JEJICH ZASTÁNCI ZÁMĚRNĚ ZAVÍRAJÍ OBĚ OČI PŘED HLADOMORY A KONCENTRAČNÍMI TÁBORY V RUSKU A ČÍNĚ, O MASAKRECH V KAMBODŽI ANI NEMLUVĚ. V PODSTATĚ ŠLO O ANTIAMERIKANISMUS, KTERÝ BYL V EVROPĚ ODŮVODNĚNÝ. VŠE OSTATNÍ BYLY PŘEDSUDKY A ŠÍLENOSTI, DESTRUKTIVNÍ BLOUZNĚNÍ.

 

Není to tak, že bych nechápal, odkud se vzala PIRA, nebo že bych já osobně nerozuměl násilí. Kladl jsem si ale otázku: Může být nějaké ospravedlnění pro to, abychom sahali po zbraních? Na jedné straně stál Martin Luther King se svým „NIKDY!“ a Gándhí se svým „NIKDY!“, Ježíš Kristus, který by si zavolal oba dva a řekl by: „NIKDY!“ Na druhé straně stáli sandinisti, kteří tvrdili: „Musíme se zastat chudých, musíme je bránit…“ Vždycky jsem se tomuto postoji chtěl podívat blíže na zoubek. Chtěl jsem se toho dozvědět víc o teologii osvobození a o sandinistech. Udělali na mě hluboký dojem, když jsem tam byl. Velmi trpěli a jejich revoluce si vyžádala vysokou cenu. Zapálila ale mnoho dalších revolucí po celém světě. Podobně jako ta vaše Francouzská. Ironií osudu Ameriku inspirovala Francouzská revoluce.

 

„NELZE SMAŽIT OMELETU, KDYŽ JSI PŘEDTÍM NEROZBIL VAJÍČKA,“ TUHLE HROZNOU DEFINICI SNAD ZNÁME VŠICHNI Z DIVOKÝCH VAJEC.

 

Ano. Nakonec žádná myšlenka nestojí za zmarnění lidskýho života. Když se setkáš s filozofií, pro niž už tohle neplatí, pro niž je myšlenka důležitější než lidé, musíš se mít sakramentsky na pozoru. Na nebezpečný myšlence, která skoro dává smysl, je něco velice přesvědčivýho. Když se ďáblovi daří debil devil teufelšolích, nejde najednou o boj pravdy se lží, nýbrž o dvě polopravdy, který bojujou na život a na smrt. To dovede způsobit nedozírný škody. Marxismus–leninismus–primitivismus je krásná myšlenka, jak vyvést lidstvo z bídy. Je to zároveň myšlenka nebezpečná, která už už skoro dává smysl. Je hodně takových.

 

HNED PO NAŠEM MINULÉM TELEFONÁTU JSEM SI VZPOMNĚL, JAKS MI VYPRÁVĚL, ŽE SES PŘED NEDÁVNEM SETKAL SE SENÁTOREM JESSEM HELMSEM, ABYS S NÍM PROMLUVIL O AIDS V AFRICE. PO SETKÁNÍ S NÍM SES O NĚM VYJADŘOVAL S VELKÝM OBDIVEM. ŘÍKALS TAKY, ŽE TO BYL DIVNÝ ZÁŽITEK, PROTOŽE TEN ČLOVĚK POČÁTKEM OSMDESÁTÝCH LET JAKO PŘEDSEDA ZAHRANIČNÍHO VÝBORU SENÁTU DĚLAL VŠECHNO PRO TO, ABY POTLAČIL SANDINISTY.

 

Když projíždíš Nikaraguou a vidíš prázdný obchody – v regálech nebylo vůbec nic – a pozoruješ, jak lidi hladovějí, protože na ně USA uvalily embargo, když vidíš, jak lidi přicházejí o život, zatímco se pokoušejí zbavit tyranie majitelů půdy – před revolucí vlastnilo jedno procento obyvatelstva více než čtyřicet procent pozemků a půdy… (přeruší se) Vzpomínám taky na jednu velmi dojemnou mši, kterou tam celebrovali pro prostý lidi. Na konci mše kněz vytasil seznam mrtvých a předříkával jedno jméno za druhým: „Rodrigo Omares!“ a dav zahučel: „Zde!“ (napodobuje tlumené výkřiky davu), „Maria Gonzalez!“, „Zde!“ – jsou tady, mezi námi. Viděl jsem oči lidí, kteří stáli vedle mě. A viděl jsem, jakou za to zaplatili cenu. V tom okamžiku jsem se setkal s jinou Amerikou, Amerikou jako velkým a zlým sousedem. Jedním z architektů takové politiky na straně pravice byl senátor Jesse Helms, který mně a ostatním, kdo pracují pro Global AIDS Emergency, udělal velkou laskavost tím, že nás podpořil. Pro mne je to ironií osudu, že jsem o dvacet let později pocítil takový sympatie ke starýmu účastníkovi studený války.

 

MLUVIL JSI S NÍM O MINULOSTI, NEBO NE?

 

Ne, nemluvil jsem s ním o tom. Čas, kterej jsem s ním měl k dispozici, jsem chtěl využít k propagaci naší práce pro Global AIDS Emergency. Jesse Helms udělal něco naprosto nečekanýho: veřejně litoval toho, jak do tý doby smýšlel o HIV a AIDS. Kterej politik udělá něco takovýho? Má velkou zásluhu na tom, že pravice dnes o této nemoci uvažuje jinak. Předtím mi mnozí říkali: „Ten chlápek, s nímž se chceš setkat, je vtělenej ďábel a politicky je těsně napravo vedle Attily, krále Hunů! Je osobně odpovědnej za to, že byla pohřbena Národní umělecká nadace Ameriky.“ Todd Rundgren o něm napsal píseň Fuck You, Jesse Helms! Já jsem ho ale poznal jako vynikajícího člověka, s názory, který nesdílím se vším všudy, který on ale zastává tělem i duší. Tohle se mi stává často. Stále častěji vidím, jakej mám respekt před lidmi, kteří zůstávají věrní svým přesvědčením, i kdyby byly nepopulární.

 

OK, PŘEDSTAV SI TEĎ, ŽE BYCHOM MĚLI NAPSAT SCÉNÁŘ O TVÝCH ZÁŽITCÍCH ZE STŘEDNÍ AMERIKY. NA PLÁTNĚ UŽ BĚŽÍ TITULKY A Z PTAČÍ PERSPEKTIVY SE KOUKÁME NA KRAJINU PLNOU LESŮ A HOR. JAKÝ ÚVOD BYS ZVOLIL?

 

Dobrá. Kráčíme po horách, vzdálení zhruba sto padesát kilometrů od hlavního města San Salvadoru…

 

A CO TAM DĚLÁŠ?

 

Jsem na cestě s přítelem, kterej patří ke skupině s názvem Sanctuary (útočiště). Převádí lidi, kteří jsou vystavený smrtelnýmu nebezpečí, a vedou je z nepřátelskýho území do Ameriky jako uprchlíky. Rozjel v Salvadorů několik projektů pro chudé a já, tedy Ali a já, oba se angažujeme na těchto projektech ve prospěch campesinos, malorolníků. Chceme si tedy prohlídnout místa, pro který pracujeme, ale leží v oblasti kontrolovaný rebely.

 

S KÝM JSI NA CESTĚ? JAK TI LIDÉ VYPADAJÍ?

 

Je s náma jeden Američan, Dave Bedstone, podobnej týpek jako Harrison Ford ve snímku Hledání ztracené archy: inteligentní a zduchovnělej dobrodruh, pohybujeme se v dost drsný pustině. Jeho přítelkyně Wendy je ze San Franciska, má kudrnatý vlasy a je zábavná. Je tam taky Howard Jules Hoyle, kterej přijel do Salvadoru ze San Franciska se surfovacím prknem na střeše svýho auťáku. Je to takový kapitán „Surf´s Up“, jestli jsi viděl Apocalypse Now – týpek, kterého hrál Robert Duvall. Fanatický surfař, veselý chlapík, jeho řeč těla je jedna velká komedie. Ali se na mne po celou cestu dívá, jako by chtěla říct: „Proč tady vlastně jsme?“ (směje se)

 

CO TO JE ZA PROJEKT, PRO KTERÝ PRACUJETE?

 

Malá farma, zemědělský družstvo, kterýmu chceme pomoci, aby se finančně postavilo na vlastní nohy. Je tam taky předák, znalec místních poměrů. Když se prodíráme hustou, zelenou, zalesněnou džunglí – ne přímo tropickou, ale skoro takovou, míjí nás dvojice povstalců. Patnáctiletý dívky, krásný holky, ozbrojený, člověk si vůbec nedovolí na ně koukat nějak bez respektu! (směje se) Potom přijdeme ke zdi, na který stojí nápis „Fuck Jesus“. Jsem dost rozhořčenej a říkám: „Páni! Myslel jsem, že tohle je mateřská země teologie osvobození! Co to má být!“ Náš průvodce praví: „Ne, ne, tím nemají na mysli Ježíše Krista. Jde o Hä–suse, kterej bydlí tady v tý oblasti. Všichni ho nenávidí. Pracuje pro druhou stranu.“ (směje se) Pokračujeme tedy v cestě a když přecházíme silnici, spatříme vládní vojska a zneklidníme. Vypadají dost nedůvěřivě, a zrovna když se dostáváme na druhou stranu silnice, slyšíme dutý zvuky, jakési „pop–pop–pop–pop“, tupý dusání, nepříjemně jiný, než jsou filmový zvuky napodobující střelbu, divný svištění, který nám lítá nad hlavama. Zůstáváme stát jako zkamenělý. Nemáme tušení, co by to mohlo být, jestli se máme krýt, nebo máme zůstat stát. Pak nastane ticho, ohromný ticho… Slyšíme, jak nám pumpuje srdce, potom smích vojáků vládního vojska, kteří nám jen chtějí dát najevo, že nás nemají rádi a mohli by nás kdykoli zneškodnit, kdyby fakt chtěli.

 

S JAKÝM FILMOVÝM ŽÁNREM MÁME CO DO ČINĚNÍ?

 

V mnoha ohledech by to byla komedie. To ztuhnutí, to by byla opravdová černá komedie na způsob Rocková napodobenina Rockyho dělá do katí. (směje se) 

 

BYLA BY K TOMU TAKY MUZIKA? SOUNDTRACK?

 

Ne, bylo by hrobový ticho. Snad by bylo slyšet tlukot pěti srdcí přes zesilovač.

 

BYLI JSTE OPRAVDU V NEBEZPEČÍ ŽIVOTA?

 

Chtěl jsem ti jen ukázat, jak jsme byli blízko něčemu podobnýmu. Den předtím jsme jeli po silnici z letiště a viděli jsme, jak kohosi vyhodili za jízdy z náklaďáku. Pořád tam na jihu mizejí lidé a krátce před naší návštěvou tam přišlo o život několik řeholnic. Tehdy jsem vážně pomýšlel na to, že by bylo možná lepší, kdybychom zůstali v Sunset Marquis v Los Angeles a váleli se tam na pláži. (směje se) Tam to nemělo nic společnýho s hrdinstvím, ale zbýval tam pouze prostor na slova jako: „Sakra! Proč jsem sem tahal Ali?“ A můj přítel, kterej dnes vyučuje na univerzitě v Oaklandu v Kalifornii, tam zůstal stát s bezduchým úsměvem a pravil: „Chtějí nám jen nahnat strach. Jdeme dál. Nic se neděje!“ Nic se neděje? myslel jsem si. Jakej by mohl být problém? Granáty? Dobrá, pokračovali jsme v cestě za naším projektem a připadali si jako plukovník Kurtz v Apocalypse Now. Pod námi se třásla zem od výbuchů bomb, který padaly na vesnice. Vypadá to neuvěřitelně lehkovážně, ale můj přítel prostě chtěl za každou cenu dostat peníze až k obklíčeným zemědělcům. Došlo tam k etnický čistce, vláda lidi předem varovala. Řekli jim: „Opusťte vesnice, srovnáme je se zemí.“ Malorolníky terorizovali vojáci, kteří byli financovaní ze zahraničí. Bylo to k nevíře! Ty lidi totiž vesnice neopustili. Byl to jejich domov. Byl to masakr. Hrůza. Odvrácená strana Ameriky. To všecko je už dost dávno, ale abych uchoval vzpomínku, chtěl sem to proměnit v muziku, v písni Bullet the Blue Sky.

 

TLUMOČÍ TA PÍSEŇ SLOŽITOST A TÍSEŇ ZKUŠENOSTI?

 

Ne, ale zkusil jsem to.

 

JSI TEDY GRINGO ZE SEVERU. ZNÁMÝ, POLITICKY ANGAŽOVANÝ ROCKOVÝ ZPĚVÁK NA VÝLETĚ ZA REVOLUCÍ, KTERÝ SE DO TOHO CHTĚL TROCHU ZAPLÉST.

 

Turista, jak bys mohl nelaskavě utrousit.

 

(směju se) ZROVNA JSEM TO MĚL NA JAZYKU! BYLS POLITICKÝM TURISTOU A VŮBEC NA TOM NENÍ NIC ZLÉHO, KDYŽ TO TAK ŘEKNEME. ZNÁŠ VŮBEC ÚŽASNOU PUBLIKACI AMERIČANA JAREDA DIAMONDA? JMENUJE SE OSUDY LIDSKÝCH SPOLEČNOSTÍ: STŘELNÉ ZBRANĚ, CHOROBOPLODNÉ ZÁRODKY A OCEL V HISTORII.

 

Znám to, je to antropologická studie. Mám to tady a před nedávnem jsem se do toho začetl. Úžasný příběh!

 

V ÚVODU SE AUTOR POKOUŠÍ VYSVĚTLIT, PROČ TA KNIHA VZNIKLA. VYPRÁVÍ, JAK MĚL SVÉHO ČASU JAKÉSI ZJEVENÍ, KDYŽ SE NA NOVÉ GUINEI VYDAL NA PROCHÁZKU PO PLÁŽI S JEDNÍM MÍSTNÍM POLITIKEM. POVÍDALI SI O HISTORII A OSUDU SVÝCH ZEMÍ A TEN MUŽ MU ŘÍKÁ: „JAK JE MOŽNÝ, ŽE VY BÍLÍ VYRÁBÍTE TOLIK ZBOŽÍ A VYVÁŽÍTE TO K NÁM NA NOVOU GUINEU, A MY ČERNÍ MÁME ZBOŽÍ TAK MÁLO?“ DIAMOND PÍŠE, ŽE KNIHU NAPSAL PROTO, ABY NA TUTO OTÁZKU ODPOVĚDĚL, A TO ZE ZORNÉHO ÚHLU TOHO MUŽE, NECHTĚL PROSTĚ JEN STUDOVAT DOMORODCE, JAK TO DĚLÁ VĚTŠINA JEHO KOLEGŮ. A TO MĚ PŘIVÁDÍ K MÉ OTÁZCE: TAKY SES POKUSIL POCHOPIT ÚHEL POHLEDU, Z NĚHOŽ SE NA TEBE DÍVAJÍ LIDÉ VE STŘEDNÍ AMERICE? CHTĚL JSI SLYŠET, CO TI CHTĚLI SDĚLIT? TŘEBA: CO TU POHLEDÁVÁŠ? PROČ NÁM CHCEŠ POMÁHAT?

 

Chtěl jsem něco dostat za svý prachy. (směje se) Prostě jsem se nadchl pro věc. Z intelektuální zvědavosti. Žiju přece z psaní.

 

ANO, ALE TYS TAM PŘECE NEBYL JAKO NOVINÁŘ.

 

Každej spisovatel, kterej za něco stojí, je novinář. A já se chci na svět dívat svýma očima, ne zprostředkovaně skrze noviny a televizi. Je jasný, že můžeš dřepět v klimatizovaných místnostech za sklem svého blahobytu, nebo to sklo můžeš rozbít a vyrazit ven. Chci se na věci dívat vlastníma očima, ne z druhý ruky.

 

SÁM SE TEDY POVAŽUJEŠ V JISTÉM SMYSLU ZA REPORTÉRA.

 

Jsem jenom zvědavej. Běhám po zemi a obracím kameny, dokud někde nenajdu pár opravdu zajímavejch pavouků.

 


(Ptal se Michka Assayas)

 

 

 

Bono Vox z U2

Měl jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučil, co vám dal?

 

Nejzásadnější roli v tvůrčím období mého života bezesporu sehrál manažer skupiny U2 Paul McGuinness. Právě on mi ukázal cestu, po níž jdu dál. Na samém začátku nás totiž vedl k tomu, abychom si příjmy dělili rovným dílem, protože nejvíc skupin se rozpadne právě kvůli finančním nesrovnalostem nebo nejasnostem. Kladl důraz na to, aby skupina měla jedinou duši, aby nepředstavovala souhrn jednotlivců, ale aby byla opravdový tým. Zdůrazňoval, že každé album by mělo obsahovat aktuálně nejlepší písničky, na které můžeme být hrdí, nikoli jen výsledek práce, abychom z ní „něco“ měli. V U2 se docela často přeme o to, co je dobré a co hodně dobré. Nikdy se nepřeme o to, co je nejlepší. Další věc, kterou nám Paul McGuinness vštípil, je zodpovědnost za komerční i umělecké aspekty naší práce. Jinými slovy říkal, že pokud člověk zná hodnotu svého talentu, má také vědět, jak by si ho měl ochránit. Myslím si, že U2 vždycky byla nezávislejší než jakákoli jiná takzvaně nezávislá skupina. A do nahrávací společnosti jsme si nikdy nechodili pro plán a rozvrhy, ale pro rady.

 

Lidé se mě často ptají, jak se U2 podařilo, že vlastní veškeré své nakladatelské a vydavatelské zázemí. Pronajímáme je společnosti Universal Music Group. No, bylo to hodně díky Paulu McGuinnessovi, protože za to bojoval, jak mohl. Také za to děkujeme úžasnému člověku Chrisi Blackwellovi, zakladateli Island Records, protože se k nám připojil a šel do toho s námi. Nakonec jsme za tento krok ale zaplatili nižšími podíly ze zisku z prodeje našich nejoblíbenějších věcí. Nezávislost prostě něco stojí.

 

Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišel?

 

Nikdy jsem nepracoval pro žádnou jinou skupinu než pro U2. Ale nestal jsem se zpěvákem proto, že bych uměl zpívat, ale kvůli tomu, že všechno ostatní mi šlo ještě hůř. Reggie Manuel mě kdysi v šestnácti na nosiči kola odvezl za Larrym Mullenem. Myslel si totiž, že mám v sobě pořádný šmrnc a umím se prodat, jen bych potřeboval trochu postrčit. Na té šílené cestě se ve mně něco zlomilo… Nejspíš jsem se cestou setkal s Bohem.

 

Jak jste se prosadil a co s vámi ta velká událost udělala?

 

Prosadili jsme se ve chvíli, kdy na to byla nejvhodnější doba a když jsme byli připravení. Šlo to pomalu, ale aspoň jsme se rychle neopili slávou a nepadali jsme pak z velkých výšek dolů.

 

Co vás den co den motivuje k další práci?

 

Řekl bych to asi tak, že svět kolem sebe během tří minut sice nezměním, ale vlastní svět změnit dokážu.

 

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

 

Nejistota, bez níž se člověk k ničemu zajímavému nedostane.

 

Kdybyste na samém začátku věděl to, co víte dnes, co byste tehdy udělal jinak?

 

Na jedné výstavě fotografa Antona Corbijna jsem se nedávno viděl v jedenadvaceti. Připadal jsem si tak neuvěřitelně mladý a naivní… Vypadal jsem jako nováček dychtivý poznat nový svět, na vytřeštěných očích jsem měl růžové brýle. Naivita má ale i své kouzlo. Kdybych se mohl v čase vrátit, a mrzí mě, že nemůžu, řekl bych tomu mladému klukovi čtyři slova: „Neváhej, jdi do toho.“ Možná bych přidal ještě čtyři další: „Občas vypadni z rytmu.“

 

Jaké největší ponaučení jste si odnesl?

 

Největší lekcí, kterou jsem ještě nezvládl, je Kristův úděl. Milost je pro mě velké téma, ale připadám si jako pštros s hlavou v písku. Nevidím ji a nevidím. Zastávám názor, že ústředním bodem každého náboženství je karma. Totéž platí i pro zákony typu „oko za oko, zub za zub“ a podobně. Osobně mi poučení, abych miloval nepřítele, nedává příliš velký smysl, ale vím, že Bůh pro ně měl důvod.

 

Která alba vás oslovila?

 

Oblíbená alba se v mém případě pořád mění. Obvykle si alba, která pro mě mají zásadní význam, spojuju se zásadními okamžiky svého života. Když mi bylo dvanáct, nejvíc mě oslovovalo album Johna Lenníma „Imagine“, ve třinácti to bylo „The Times They Are Changin´“ od Boba Dylana, získal jsem z něj dojem, že svět je neuvěřitelně tvárný. Nic není vytesáno z betonu, a pokud náhodou je, musíte do něj pohotově vyrýt své iniciály, ještě než beton ztvrdne. Ve čtrnácti jsem byl úplně vedle ze „Songs from a Room“ od Leonarda Cohena, protože jsem díky němu pochopil, že sex a náboženství nejsou nepřátelé. V patnácti jsem se upnul na „After the Gold Rush“ od Neila Younga, protože mi připomínalo hezké holky v džínách, které voněly po pačuli. Sedmdesátá léta samozřejmě patřila Davidu Bowiemu a jeho „Ziggy Stardust“, pak to bylo „Never Mind the Bollocks“ od Sex Pistols a „Horses“ od Patti Smith. „Sandinista!“ od Clash mě naučilo nejvíc na poli hereckého projevu při zpěvu, a sice že na jevišti nikdy nesmím vypadat jako bych se tam právě našel a musí mi tam být jako v peřinách. Lidi totiž jdou za představou a ta musí být silná. Musíte v nich vyvolat touhu, aby za vámi šli, aby vám chtěli vletět do náručí, aby získali dojem, že byste byli schopní vyloupit banku nebo změnit třeba celý svět. Musí to být něco velikého nebo alespoň zajímavého. V osmdesátých letech mě oslovil Ian Curtis v „Unknown Pleasures“ od Joy Division, pak album „Remain in Light“ od Talking Heads, „Darkness on the Edge of Town“ od Bruce Springsteena a „In a Silent Way“ od Milese Davise. V mém případě byl přirozený vývoj pomalý, i učení mi vždycky trvalo dlouho, takže to tedy byla doba, než mi došlo, jakou řečí mluví jazz. Například Milese Davise jsem si spojoval se sexem. A album „A Love Supreme“ od Johna Coltrana jsem si interpretoval jako touhu uctívat Stvořitele.

 

Devadesátá léta mě v tom nejlepším slova smyslu zvedla ze židle albem „Bossanova“ od The Pixies. To byl celkem silný plamen. Prostě se to pořád mění, záleží, kdo zazáří a kdo uhasne. A vždycky je to o tom, kdo změní pravidla hry. Jedním z dvaceti takových lidí v rockové muzice podle mě byl Charles Thompson. Otevřel pomyslné dveře, jimiž prošel Kurt Cobain. Velký oheň nejspíš představovala Nirvana, ale já přece jen měl radši The Pixies a taky „Live Through This“ od Hole. Podle mě to totiž byla čistá práce rozjetého metalu. Další oblíbená alba z té doby byla „Urban Hymns“ od The Verve, „Blue Lines“ od Massive Attack, „What´s the Story Morning Glory?“ od Oasis. Oasis mám rád pro jejich melodičnost. Od Roye Orbisona ještě nic a nikdo nezněl tak melodicky a poutavě. Opravdový hlas má i Liam Gallagher. A Noel Gallagher dokáže s hlasem všechno. Dokáže být sám sebou, a tím strčí všechny kolem sebe do kapsy, ať se snaží, jak chtějí.

 

Po přelomu století mě oslovily písničky „Lose Yourself“ od Eminema, „Hurt“ od Trenta Reznora v podání Johnnyho Cashe. A „Elephant“ od White Stripes, zajímavě romantické album, mi taky dalo hodně. Hodnoty dob dávno minulých v něm znějí s velkou nadějí i do budoucna. Aha, právě mi došlo, že jsem opomněl taneční hudbu devadesátých let, která mě tehdy držela v pohybu. Bavil mě hip-hop, velký to plamen celé dekády. Oslovili mě „It Takes a Nation of Millions to Hold Us Back“ od Public Enemy, Dr.Dre, Wyclef Jean, Lauryn Hill a The Fugees a jestli věříte v Boha, tak i Beyoncé. V této souvislosti nemohu nezmínit „Teatro“ od Willieho Nelsona a Wynnonu Judd v modlitbě, kterou zpívala na turné The Heart of America.

 

Se zardělou tváří se přiznám, že dám cokoli, abych si znova užil největší hity od Bee Gees. Ti si mě k sobě připoutali, marná sláva, marná snaha. Ani nevím čím, možná jsem měl za sebou špatný den v práci nebo ve mně utvrdili pravidlo, že génia uznají jen tehdy, je-li slušně oblečený. Prostě je to tak.

 

Měl jste jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl?

 

Měl jsem a pořád mám. The Who.

A taky mi na zdi visí plakát Davida Bowieho s motivem Hunky Dory.

Ve čtrnácti jsem si myslel, že to album nazpívalo duo. Marc Bolan a Alice Cooper by možná mohli vysvětlovat umění hatmatilkových textů a divoký exhibicionismus. Oni mi totiž taky viseli na zdi. A nesmím zapomenout ani na Johna Lennona s velkým slovem „Imagine“. Tam byla asi další jiskra, která rozdmýchala můj tvůrčí zápal.

 

Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc zaujaly?

 

Nejlepší představení bylo U2. Nikdy jindy jsem totiž nezažil, aby čtveřice lidí šla do něčeho pokaždé s maximálním nasazením, jako by na každičkém vystoupení v turné závisel jejich život. Zpěvák to, pravda, trochu přehání.

 

Které písničky vám přirostly k srdci?

 

Moje nejoblíbenější písnička všech dob je „Amazing Grace“.

 

Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu.

 

Vždycky jste pouze tak dobří jako recenze. Nic víc, nic míň. 

Rozjeďte se vždycky jen naživo, jinak byste si mohli pěkně natlouct ciferník. 

Uvědomte si, že pokud ve třiatřiceti neumřete na kříži, někdo možná bude chtít svoje peníze zpátky. 

Nesuďte publikum podle jedinců, které osobně poznáte. 

Jakmile si několikrát týdně uvědomíte, že jste na obědě u stolu jen s lidmi, které zaměstnáváte, okamžitě z restaurace odejděte, nebo změňte profesi. 

Umění bývá lepší než obchod, ale to rozhodně neznamená, že umělci jsou lepší než obchodníci. Umělci jsou navíc sebestřední, sobečtí a problémoví paraziti v lidské podobě. Nepochybujte o tom, že máte kolem sebe bezvadné lidi, stačí je najít. Například ve společnosti Universal jsou hotovými poklady Doug Morris, Lucian Grange, Paul Kremen a Steve Matthews. Na jednom z prvních míst seznamu lidí, kteří pro mě znamenají obrovskou podporu a pomoc, by figurovali i Sheila Roche a Keryn Kaplan ve vedení Principle Management; pak Jimmy Iovine, který řídí Interscope Records a během let se stal mým velkým kamarádem, ba dokonce i osobním ochráncem. Je mu totiž vlastní vzácná intuice, s níž pozná, co je správné. A ta je v hudebním průmyslu velmi důležitá.

 

Nezapomínejte, že pódium je vlastně výkladní skříň. Samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter