Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 19.9.
Zita
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
pro indiánky, pro Dianky Siswartonové a Sophie Lorenové: jeden je silvestrovský typ, druhý je jarkonohavicový typ... labužníků Viktor Dyk a Rudolf Těsnohlídek
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 18.4. (13:34:09)

VIKTOR DYK ( SILVESTR ROKU 1877 PŠOVKA U MĚLNÍKA    ۞ 14. KVĚTEN 1931 LOPUD, YUGOŠKA)

 

Český básník, prozaik, dramatik, novinář a politik. Vystudoval, co je to právo pro obyčejného občana na české univerzitě v Praze, ale po celý život se věnoval literární tvořivosti a svěží žurnalistice, jak zákon Ferdinanda Peroutky káže; od roku 1907 byl redaktorem literárního časopísma Lumír, v letech 1906–1914 Pokrokové revue, 1910–1914 deníku Samostatnost, od roku 1917 do své smrti Národních listů. V letech 1906–1918 patřil ke stálým spolupracovníkům Lidových novin, jejichž stránky za první světové války využil k projevům kulturní rezistence; po vzniku Československa pro odlišnou politickou orientaci spolupráci uťal.

 

*

 

V českém povědomí žije Viki Dyk Silvestrovský ryk a epopej především jako vynikající básnílek, prozaik a dramatik, spíše v pozadí stojí jeho rozsáhlá a všestranná novinářská produkce, zčásti zachycená i na stránkách Lidových novin. Málo známa je dnes i Dykova politická činnost, vrcholící aktivní účastí v domácím odboji za první světové války.

 

Viktor Dyk se narodil mamince jako dík 31. prosince 1877 v Pšovce u Mělníka, počat byl tatínkem na prvního apríla 1877 jako recese horečky sobotní noci po jarní večeři, jako syn správce zdejšího lobkovického dvora Václava Dyka, jenž se posléze vypracoval na centrálního ředitele všech panství mělnicko–hořínské větve knížecího rodu Lobkoviců se sídlem v Lobkovickém paláci na Malé Straně v Praze. V harmonickém a kultivovaném rodinném prostředí vyrůstal společně se starším bráchou Ludvíkem a mladší ségrou Hedvikou. Vystudoval gymplík v Žitné ulici na Novém Městě pražském, kde byl jeho profesorem dějin Alois Jirásek, co chtít více pro pubertu, a práva na pražské české univerzitě. Právnická studia završil absolutoriem, ale v praxi je nikdy nenaplnil. Od gymnaziálních let se intenzivně zakousl do literární tvorby jako do indiánka v cukrárně a roku 1904 nastoupil dráhu profesionálního spisovatele a žurnalisty. V roce 1928 se po sedmadvacetileté známosti oženil s paní novinářkou, spisovatelkou a překladatelkou Zdeňkou Háskovou (28.5.1878–7.11.1946, 29 let od výstřelu Aurory na Zimní palác).

 

Za necelých čtyřiapadesát let své pozemské existence shluku chytrosti v molekuličkách a atomíčkách vloh vytvořil rozsáhlé a žonglérsky žánrově vydatné žrádlo pro duši, jež čítá jedenadvacet básnických sbírek, sedmnáct próz, dvanáct divadelních her a deset publicistických a memoárových knih. Vyšel z dekadence a symbolismu a vypěstoval si svůj osobitý básnický rukopis, vyznačující se symbolickou zkratkou a lapidární pointou. Celým jeho dílem prostupuje romanticky reflektovaný svár ideálu a skutečnosti, touhy po absolutnu zážitků a intelektuální skepse navrch, ale také prožitek českého národního údělu a kritika dobové české společenské a politické reality. Většinu silvestrovských Dykových děl čas neantikvoval a řada z nich oslovuje i naše mladší ročníky, ať už jde o básně ze sbírek Marnosti (1900), Satiry a sarkasmy (1905), Pohádky z naší vesnice (1910), Prohrané kampaně (1914), Lehké a těžké kroky (1915), Anebo (1918), Okno (1921), Poslední rok (1922 – ač premiérově ten první pro Krakonoše Frantu Peterku i pro manžele Zátopkovi by the Milky Way), Devátá vlna (1930) nebo o lyrickou prózu Krysař (1915), dramata Posel (1907) a Zmoudření Dona Quijota (1913).

 

Své ideové postoje utvářel pod vlivem pokrokářského odkazu 90. let 19. století a v polemikách s TGM a ortodoxní formou masarykovského realismu. Osudovým impulzem v jeho politickém hledačství se stal prožitek pražských protiněmeckých pouličních demonstrací na přelomu listopadu a prosince 1897, po pádu Badeniho vlády, jež zrovna 17. apríla 1897 zrovnoprávnila v českých zemích češtinu s němčinou jako vnitřní úřední jazyk. Tyto události v něm probudily zasuté vědomí národní solidarity, které mu posléze pomohlo překonat dosavadní skepsi a dekadentní nálady.

 

Na počátku 20. století se přiklonil k radikálnímu českému nacionalismu, který se vyznačoval ostře opozičním postojem vůči vídeňské vládě, bojovně vystupoval proti pangermanismu českých Němců a požadoval faktické obnovení českého státu na základě historického státního práva. Dyk postupně formuloval vlastní koncepci idealistického českého nacionalismu, jenž reagoval na pocit ohrožení z německé strany, obsahoval výrazný mravní imperativ a kladl na český národ přísné nároky. Básník ostře kritizoval záporné rysy české národní povahy, povrchní vlastenčení i prázdná patetická gesta, komplex malosti a defétismu, odzbrojující humanismus i poklonkování (za prachy) zahraničním vzorům:

 

Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,

jdem šumařiti v chladný pro nás svět.

Na půli cesty tato náhle mizí.

– Ne sví, ne cizí. Něco uprostřed.

 

V roce 1907 se stal redaktorem Pokrokové revue a současně též literárního časopisu Lumír. Roku 1910 vstoupil do redakce státoprávně pokrokářského deníku Samostatnost a o rok později se stal nejen členem, ale hned i jedním z vůdčích představitelů České strany státoprávně pokrokové. Ta se jako jediná z tehdejších českých politických stran programově orientovala na mezinárodní řešení české otázky v případě předpokládané evropské války, od níž si slibovala vytvoření příznivé konstelace pro vznik samostatného českého státu, případně i mimo rámec stávající rakousko–uherské monarchie. Za tuto stranu také v červnu 1911 neúspěšně kandidoval na pražských Královských Vinohradech ve volbách do Poslanecké sněmovny předlitavské říšské rady.

 

Volební fiasko ho ovšem neodradilo od další politické činnosti: roku 1912 vystoupil na sjezdu strany jako mluvčí její radikální frakce, v následujícím období se zasazoval za sblížení a spolupráci státoprávních pokrokářů a mladorealistů na společné „protirakouské“ platformě a na jaře 1914 se podílel na přípravách květnového mimořádného sjezdu stranických důvěrníků, který reagoval na předzvěsti válečné konflagrace a svým Manifestem k Evropě předjal blížící se dramatické pohromy a program českého zahraničního odboje.

 

Jako spisovatel a novinář přispíval Viktor Dyk do řady časopísem a deníků. V roce 1906 navázal pravidelnou spolupráci s brněnskými Lidovými novinami. Stalo se tak z iniciativy jeho starého přítele Arnošta Heinricha, někdejšího předsedy pražského studentského spolku Slavia, redaktora Studentských směrů a Času, jenž se stal roku 1905 vedoucím (vědoucím) redaktorem ranního vydání Lidových novin a programově se z nich snažil vykřesat reprezentativní list české inteligence. V těchto intencích hledal autory v brněnských i pražských literárních, uměleckých a báječně badatelských kruzích. Jednoho z prvních stálých pražských spolupracovníků získal právě ve Viktoru Dykovi, jenž začal v Lidových novinách publikovat komentáře k politickému a kulturnímu dění v hlavním městě Českého království, posléze v pravidelné rubrice Dopis z Prahy v nedělní příloze listu otiskoval i své verše. Na jaře a v létě roku 1911 zde v řadě článků reflektoval i svou tehdejší volební kampaň; v jednom z nich, nazvaném „Kontemplativní oči“, vyjádřil obrazně vnitřní potřebu své politické angažovanosti:

 

„A vy, ó básníku, s marně roztouženýma očima, věčně vzrušený, věčně bojovný, věčně poražený? Vy, snílku tolika poraněných snů? Chcete stále něco. My nechceme. Napadáte stále někoho. My nenapadáme. Bouříte se stále nad něčím. A my se nebouříme. Hledíme. Bereme na vědomí. Ale nebouříme se. Neodsuzujeme; nenapravujeme. Netrpíme. Známe vše. Ale nechtějte, snílku, abychom jednaly… Tak mluví moudré, chladné, kontemplativní zorničky. Chápu jejich řeč a je mi z ní ouzko: neboť já nikdy nebudu pouze se dívati.“

 

Na podzim 1912 uvažoval Dyk dokonce o svém vstupu do redakce Lidových novin, nechtěl se však stěhovat do Brna. Spolu s ním sem přispívala i jeho životní femme fatal Zdeňka Hásková. Po vypuknutí první světové války se Dyk okamžitě zapojil do formujícího se protirakouského odboje, přičemž zcela jedinečnou roli sehrál na poli domácí kulturní rezistence. Z literárního časopisu Lumír učinil tribunu zastřeného českého intelektuálního odporu. Ve státoprávně pokrokářské Samostatnosti, po jejím zastavení v září 1914 v Lidových novinách i v dalších listech otiskoval jinotajné fejetony, povídky a „trpké i věřící“ verše zaměřené proti vládnoucím kruhům monarchie i aktivismu části představitelů českého politického tábora. Podle svědectví předního činitele domácího odboje Jana Hajšmana byl též skutečným autorem velké části politických vtipů, jež tehdy kolovaly mezi občany. Na válečnou a odbojovou realitu reagoval i rozsáhlou básnickou tvorbou, roztroušenou na stránkách různých periodik a posléze shrnutou a postupně vydanou ve čtyřech sbírkách tzv. Válečné tetralogie, patřící k vrcholům jeho tvorby.

 

Jeho spolupráce s Lidovými novinami vyvrcholila v létě 1915. Od 1. června do 21. září zde na pokračování publikoval alegorický román Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova, navenek satiru na ruské, ve skutečnosti však na dobové rakouské válečné poměry. Umělecky vcelku nenáročná próza, jejímž protagonistou je moskevský kupec, jednoho dne uvězněný, paroduje styl klasických ruských románů a v ruských reáliích zrcadlí a persifluje mnohé události a jevy provázející život v Rakousku v počátečním období světové války: zvůli a hloupost vojenského režimu a jím praktikované politické represe, okolnosti zatčení městského zastupitelstva v Radnicích u Plzně v prosinci 1914 i uvěznění Karla Kramáře v květnu 1915, prorakousky loajální politiku zvětralého sociálně demokratického vůdce Šmerala i části mladočechů. Autorovi a redakci se zde podařilo obelstít cenzuru a oslovit české čtenáře citlivé na jinotaje a s velkým zájmem čekající na každé nové pokračování. Na tendenci díla nakonec upozornilo udání, podepsané jakýmsi dr. Frankem z Pešti, zaslané c. k. dohlédacímu úřadu a podivující se „prostoduchosti brněnské cenzury“, jíž „se směje celá rusofilská Praha“.

 

Dne 21. září 1915 bylo publikování románu po šestnácti pokračováních zakázáno, Lidové noviny na čtrnáct dní zastaveny a Viktor Dyk spolu s odpovědným redaktorem listu Arnoštem Heinrichem obviněn z „úmyslu popouzet tiskem k nenávisti a k opovržení ke státní správě“. Více než rok byli pak oba na svobodě vyslýcháni brněnským vojenským tribunálem, do jehož kompetence spadaly za války i politické delikty civilistů; inkriminovanou tendenci díla pochopitelně popírali a vskrytu dále pokračovali v odbojové činnosti. Nakonec byli 11. prosince 1916 obžalováni pro zločin rušení veřejného pořádku, k soudnímu přelíčení však nedošlo, poněvadž nebojsa Viktor Dyk byl mezitím 20. listopadu 1916 zatčen pro mnohem závažnější delikt aktivní rezistence ve spojení se zahraničím, to jest – z hlediska rakousko–uherské říše – obviněn z velezrady. Od 15. prosince 1916 do 27. května 1917 byl autor Kozulinova vězněn ve vídeňském kriminále, kde mimo jiné sedmnáctého dubna 1917 napsal svou asi nejznámější báseň Země mluví, v níž nepřímo vyzýval české poslance říšské rady, svolané poprvé od počátku války, aby v historicky osudových okamžicích nezapomněli na svoji odpovědnost vůči národu a vlasti.

 

Koncem května 1917 byl Dyk z vězení pro nedostatek důkazů vysvobozen a hned navázal na přerušenou politickou činnost, pro niž částečné uvolnění vnitrorakouských poměrů vytvořilo nový časoprostor. Pravidelně přispíval do nově vzniklých radikálně protirakouských periodik Národ, Česká demokracie a Neodvislost i do Lidových novin a bojovně vystupoval za důslednou očistu českého veřejného života od všech, kdo se zkompromitovali politickým aktivismem či váhavou loajalitou. Účastnil se též jednání o koncentraci českého měšťanského politického tábora a v únoru 1918 stál u kolébky nové strany – České státoprávní demokracie, do níž vplynula i dosavadní Česká strana státoprávně pokroková. Na podzim 1917 se stal redaktorem Národních listů a zůstal jím až do konce svého života. Na první straně tohoto deníku uvítal 29. října 1918 slavnostním úvodníkem Stát jsme my nový československý stát v plenkách a s dětskými nemocemi. A 30. října 1918 zde otiskl báseň Píseň noci 29. října, končící varovnou strofou:

 

Leč, všichni vy, jichž srdce náhle zhrdla,

jež opíjí dne oslava:

poslyšte výkřik z básníkova hrdla.

Boj teprve nám nastává.

 

V listopadu 1918 se Viktor Dyk stal členem Revolučního národního shromáždění, roku 1920 byl zvolen poslancem a roku 1925 senátorem Národního shromáždění za Československou národní demokracii. Brzy se ocitl ve víru nových politických třenic, především proti skupině Hradu v čele s TGM a Edvardem Benešem. V souladu s programem své strany i vlastním pevným přesvědčením prosazoval koncepci Československé republiky jako silného národního státu československého národa a kritizoval oficiální velkorysou politiku vůči syčákům českým Němcům (sudetským padouchům), kteří podle něho podle chápali Československo jenom jako provizorium a představovali potenciální hrozbu pro jeho existenci. Mrzelo ho nespravedlivé podceňování úlohy domácího odboje za první světové války ze strany vůdců odboje zahraničního. A neustále varoval před roztříštěností české politické scény, ovládané úzkostlivě úzkoprsými a sobeckými zájmy stran, jimž se podřizují i osobní postoje řady jejich parlamentních zástupců. Nebezpečí pociťoval i v nedostatečné státotvornosti, politické pasivitě a přízemním pragmatismu členů jakéhosi rozhádaného kocourkova. Kriticky reflektoval stíny soudobé československé demokracie, které občas připomínaly víc Goyovy přízraky nevyzrálosti, ale nesympatizoval s autoritativními formami vlády a za nejlepší vládní formu považoval fungující demokracii. Uvědomoval si však nazrávající vnitřní krizi tohoto systému, projevující se mimo jiné v korupci politického života a ideovém zplanění politických stran, a jeho možné ohrožení. Znovu, jako na počátku 20. století, se ostře střetával s masakříkem a křikem TGM, tedy Masarykovým, nyní prezidentem republiky. Svou kritiku Masarykovy a Benešovy politiky shrnul posléze do emocionálně laděného spisku Ad usum pana presidenta republiky z května 1929, kterým Masaryka otevřeně oslovil a s nímž v následné korespondenci navázal pozoruhodný dialog.

 

Pro rozdílné politické postoje skončila po vzniku Československa Dykova někdejší spolupráce s Lidovými novinami; od roku 1919 do své smrti 14. května 1931 zde otiskl pouze osm básní. Lidové noviny ho však doprovodily na věčnost působivým nekrologem jeho přítele Arna Nováka. A posléze básníka, jenž svými předtuchami často dohlédal daleko za hranice přítomného hemžení, příznačně vzpomněly ve smutném článku, jímž 1. října 1938 komentovaly přijetí mnichovského diktátu: „A země se zahalila v hluboký smutek. Jen prorocký verš Viktora Dyka ze světové války zněl jako hlas naděje: Věc poražená není ztracena, / zůstává národ, kde se mění mapa.“

 

 

JOSEF TOMEŠ (18.1.1954, Praha), historik, vědecký pracovník Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Zabývá se novodobými českými politickými a kulturními dějinami a biografickou encyklopedistikou. Autor monografie Viktor Dyk a T. G. Masaryk. Dvojí reflexe češství (2009), vedoucí vědoucí autorského kolektivu třídílného Českého biografického slovníku XX. století (1999), Encyklopedie českých dějin (2008) a biografického souboru Tváře našich parlamentů (2012); editor memoárových publikací k častému a nezapomenutelnému vnímání pojmů a dat.

 

 

 

*

 

http://prirodakarlovarska.cz/clanky/1504-objeveni-svateho-maura-pribeh-jak-z-bondovky

 

*

 

 

RUDOLFEK TĚSNOHLÍDEK ( 7.6.1882  ČÁSLAV   ۞   12.1.1928  BRNO)

 

Spisovatel a novinář se v době nedokončených pražských studií sblížil se Stanislavem Kostkou elévem nováčkem Novýmčlovíčkem a byl ovlivněn ANARCHISMEM a dekadencí, proslul však zejména svojí bajkou Liška Bystrouška. Po sebevraždě nemocné manželky se přestěhoval do Brna, kde od roku 1908 až do své tragické smrti psal pro Lidové noviny. Vynikající soudničkář, jehož literární tvorba vyjadřovala autorův životní pesimismus, nakonec obrátil zbraň proti sobě, jako svobodomyslný autor Včelky Máji pan Karlík Svoboda ve vile v Jevanech. Jeho třetí choť Olga poté spáchala sebevraždu.

 

Spisovatel, básník, dramatik, novinář a překladatel. Tím vším proslul Rudolf Těsnohlídek, autor slavné bajky o lišce Bystroušce. Než se naplnil jeho tragický osud, dvě desítky let psal do Lidových novin.

 

Tvůrčí cesta Rudolfa Těsnohlídka vystartovala po oběžné dráze Milky Way v Praze, v okruhu mladých spisovatelů scházejících se ve vilce ve vhodné chvilce na Olšanech, právě na adrese S. K. Neumanna. Rodák z Čáslavi jako Oscarový Director Miloš Forman po maturitě na gymnáziu v Hradci Králové studoval na pražské filozofické fakultě češtinu a cizí jazyky a psal do časopisů Moderní život a Obzory. Dobře si rozuměl i se svými dalšími kumpány pány bez Sibyly z Kum, rozuměj s kamarády svobody, zejména s Jirkou Mahenem, Edou Bassem a V. H. Brunnerem. Těsnohlídkova touha po svobodě se literárně odehrávala podle staršího vzoru, příznačného pro Moderní revue. Ve sbírkách próz Nénie (1902), Dva mezi ostatními (1906) a Květy v jíní (1908) se autor představil jako zasněný melancholik spjatý s dědictvím symbolismu a zaujatý motivy nemoci, zmaru a smrti.

 

Vyhlídka na změnu svitla, když se na soukromém večírku seznámil s půvabnou a talentovanou samičkou Jindrou Kopeckou, o dva roky starší mimořádnou studentkou filozofie a vyznavačkou severských literatur, které od gymnazijních časů louskal i on jako louskáček zapeklitý oříšek. Studentský almanach přinesl její debut, podepsaný Nikésonte, tedy Dva, kteří zvítězí. Znalci soudí, že se Těsnohlídek neuhlídal, aby se nepodílel jako jin na tvorbě jang a že pseudonym byl míněn jako fifty fifty společná výzva světu kolem.

 

V květnu 1905 se milenci vzali a v červenci vyrazili na svatební krasojízdu do Norska, kde došlo k tragédii: mladá žena se na společné procházce zastřelila. Okolnosti tragického činu se jako v případě Kurta Donalda Cobaina bez Nirvany nikdy nevyjasnily. Kaja, jak Jindru Těsnohlídkovou přátelé nazývali, dostala překrásný básnický pomník od Karla Tomana v jednom z jeho úchvatných nekrologů za nevšední ženy tehdejšího mladého a slibného pokolení. Pitva prokázala, že byla beznadějně nemocná: trpěla tuberkulózou v nejvyšším stadiu, takže si sama sobě pomohla od týrání té nákazy. Těsnohlídkovo vnitřní ladění strašným zážitkem ještě potemnělo. Smrt jako by si básníka obhlížela už podruhé; poprvé se to stalo ještě v Hradci, když se před jeho očima utopil kamarádský doktor Mráček, antonius negénius.

 

Otřesený Těsnohlídek odešel za lepší vyhlídkou Járy Cimrmana na Moravu, kde se po krátké spolupráci s Neumannovým Moravským krajem ocitl bez prostředků a přijal v roce 1908 před 110 lety na 18. „kaplického apríla“ jako sólokapr bezva nabídku stát se soudničkářem brněnských Lidových novin. Zůstal jím až do své smrti v roce 1928, před 90 lety a 100 dny, plus mínus jeden den sem, jeden půlden tam.

 

Novoromantické téma blízké dekadenci a kroužící kolem motivu konečnosti lidského života ozývalo se v Těsnohlídkově tvorbě i nadále navzdory existenčnímu zakotvení. Tři baladické prozaické kusy soustředěné do knihy Paví oko (1922) navázaly na snovou atmosféru jeho prvotin, nikoli prkotin. Básnická sbírka Den (1923), věnovaná Kaje nahaté z ráje a zahleděná do představ spřízňujících lásku se smrtí, přinesla sice několik smírných tónů, ale nedokončený a posmrtně uveřejněný soubor veršů Rozbitý stůl (1935) obnovil tragický leitmotiv s plnou intenzitou.

 

Druhým osobnostním pólem se Těsnohlídkovi postupně stala novinářská práce pro deník, který se právem chlubil spoluprací se spisovateli jako Eduard Bass, Jaromír John, Karel Poláček a Karel Čapek, přísně dbal o jazykovou kulturu a pěstoval a rozvíjel nejrůznější žurnalistické formy od kurzívy přes fejeton a entrefilet až po takzvanou baju, literárně pojaté zábavné čtení a cítění na nedělní nicnedělání. Těsnohlídek napsal pro Lidové noviny na tisíc jedna soudniček. Povinnost sledovat cizí příhody pana tenkráta a vhlížet do nich, zabývat se cizími konfliktními situacemi na infarkt, banálními i nevšedními, žertovnými i hororovými, přiměla soudničkáře z Čáslavi tlumit navenek hlas připomínající jeho vnitřní téma. Těsnohlídkovy soudničky uváděl občas příměr, který historku osvětloval z nadhledu. Ať však šlo o drobné životní lapálie, nebo o nešťastnou náhodu s následkem zabití, nebo o vraždu, nikdy se soudničkář nad své hrdiny nikterak nevyvyšoval, naopak s neobyčejným pochopením přibližoval jejich činy a viny jako velmi lidské.

 

V textu nazvaném „Ticho“, ve kterém vyvolal ovzduší soudních síní ve sváteční den, kdy se nesoudí, vyložil čtyři evangelijní historie o Ježíšově utrpení jako „čtyři referáty o soudním líčení a justifikaci. (…) A po tisíci letech otvírají se poklady, když lidstvo zpívá pašije o cestě ze soudní síně na popraviště“. V témž duchu se z Těsnohlídkovy iniciativy dodnes po severském zvyku vztyčuje na brněnském náměstí Svobody vánoční strom s charitativním posláním.

 

Legendární šéfredaktor Lidových novin Arnošt Heinrich, který slynul jako znamenitý inspirátor, požádal Těsnohlídka o seriál fejetonového charakteru. Tak vznikl „Poseidon“ (vycházel od 7. prosince 1913 do 14. února 1915 s podtitulem „Jeho život a svět“, knižně přibližně 1916, to se narodila 31. července moje babička Marie a ještě koncem téhož roku 1916 jí zemřela maminka Anna na podvýživu a nedostatečný přísun vitamínů), zachycující herrmannovsky lehkým pavím perem události kolem veselky, které s dcerou Klárkou prožívá titulní hrdina dohazovač, následovali nedokončení „Poťóchlencovi příběhové“ (vycházeli od 7. dubna do 17. listopadu 1917 a volně navázali na „Poseidona“) a nakonec „Liška Bystrouška“ (vycházela od 7. dubna do 23. června 1920, knižně poprvé a ne naposled 1921). Zrodila se z kresleného pásma o chytré lišce a jejím vězniteli–revírníkovi; autorem byl Stanislav Lolek a Jaromír John dílko zakoupil pro Lidové noviny. Šéfredaktor nejprve hromoval nad nevhodnou koupí a lehce vyhozenými penězi z okna, ale pak přišel na nápad lišácky brainstormingový: „Móric,“ to byla Těsnohlídkova redakční přezdívka, „k tomu muší bejt nějaký říkání.“ S tímto pokynem položil Lolkův cyklus před Těsnohlídkův šestý smysl v ciferníku. Těsnohlídkovi se do toho nechtělo, a tak za šéfredaktorovy nepřítomnosti přenesl kresby na jeho nerozbitný stůl. Šéfredaktor je vrátil jako Australan aboriginec na stůl Těsnohlídkův. Němý rituál se vlekl; redaktoři samozřejmě tipovali na vítěze šéfa. Těsnohlídka vázala k redakci silná pouta: nevyužíval výsady pracovat doma a denně docházel jako poctivec do zaměstnání, protože výsadě rozuměl tak, že by ho Lidovky mohly postrádat ajn cvaj fír a vítr. Bylo jasné, že uposlechne naléhání šéfa.

 

„Liška Bystrouška“ představuje šťastný výtvor: vzdává chválu milovaným hvozdům za Brnem, má hluboké porozumění pro žánrově pojaté lidské i zvířecí figurky a pro idylu, skrze niž je však obrazně řečeno vidět do hvězd a zakoušet smrtonosné plynutí času, a také pro touhu po svobodě, v jejímž znamení vstoupil Těsnohlídek do literatury. Není divu, že text učaroval Leoši Janáčkovi: poskytl jeho opeře mimořádné východisko. Milan Kundera ocenil skladatelův přístup, totiž novátorské zhudebnění prózy; Janáčkovým vodítkem přitom byly Těsnohlídkovy mistrovské dialogy, výrazně zabarvené po brněnsku.

 

Předtím od 22. března 1915 do 6. května 1916 uveřejňovaly Lidové noviny na pokračování Těsnohlídkův román „Kobilenkův rozvod“; knižně přibližně vyšel v upravené podobě v roce 1922 pod názvem Kolonia Kutejsík. Křehký introvert se v něm snaží udržet rozpadající se manželství, koupí dům a narazí na předměstské plebejce; prohnaný pijan a konfliktní soused Kutejsík otráví manželům Kobilenkovým poslední týdny před vypuknutím první světové války, kam musí Kobilenka jako voják a jeho žena se přihlásí za zdravotní sestru. V ambiciózní románové skladbě spatřovali přátelé zřetelný odraz Těsnohlídkových osudově pokračujících nesnází ve styku s „obyčejnými“ lidmi i v manželském soužití s druhou ženou Annou, s níž měl syna Milana – napsal pro něj jímavou knížku Čimčiřínek a chlapci (1922) –, ale s níž se nakonec rozvedl.

 

Bedřich Golombek, jeho redakční parťák, svědčil o tom, že úspěch „Lišky Bystroušky“ napověděl obrat: povzbudil básníkovo sebevědomí. Do té doby prý trpíval pocitem, že do povědomí veřejnosti vstoupil „jen“ jako novinář. Rovněž třetí manželství prý působilo na něj blahodárně. Ale opakované zdravotní dovolené naopak naznačovaly, že se hlásí o prvenství nemoc a ohrožuje tvůrčí plány, o kterých se Těsnohlídek zmiňoval.

 

Z poslední takové dovolené poslal do redakce smutnou a temnou Nirvana báseň. Redakce ji tehdy neuveřejnila. Teprve autorův tragický závěr prozradil čtenářům, kdo byla „paní“, kterou prosil, aby „zanechala díla“.

 

Dílo smrti se završilo neúprosně. Redakce Hosta do domu zdědila po Lidových novinách prosezenou koženou pohovku. Kdysi prý sloužívala Těsnohlídkovi. Pamětníci vzpomínali, že se na ní smrtelně zranil, ale stihl ještě dojít na práh vedlejší místnosti: „Chlapci, já jsem se zastřelil.“ Stroje ze sousední tiskárny přehlušily osudný výstřel. Kolegové si zvykli, že hovoříval o sebevraždě; spoléhali na to, že zůstane při řeči, a usmáli se. Ale básník se sesunul na zem a v nemocnici skonal. Jeho žena Olga si poté rovněž sáhla na život.

 

Těsnohlídkův verš to předpověděl: „Do ticha se mlčky ponoříme.“

 

Milan Uhde, 1936.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter