|
JOSEF
HANZLÍK, 19. ÚNOR 1938:
„NAROZENINY“
Dnes jarního večera poblíž Kampy
namáhavě zdvíhá mříž
vystupuje z ústí stoky
oprašuje klopy džínového saka
rozhlíží se ulicí plnou chodců
nepovšimnut
chroupe drobné jablíčko a pozoruje legendární jez
před nastávající nocí s taxíky
hřměním tramvají
a vzlykáním dívek na kamenném mostě
pod nímž teče stále tatáž pražská řeka
prochází krokem vyrovnaného muže
JEŠTĚ JE ČAS
ale on už kráčí jako mechanická hračka
jako padající hvězdný kámen
zbyla-li
v kameni láska
rozbijme kámen a
hledejme
tedy on kráčí nadcházející nocí
pod neóny zářícími jako věčná světla
snad se to ze střech snáší hořící hlína
snad z dlažby rostou skřivánci a chrpy
a nad kavárnou zvoní zvon
zbyla-li v kovu
láska
roztavme kov a
hledejme
ALE JEŠTĚ JE ČAS
JE ČAS
on však rozhodnut a s cigaretou v ústech
vrací se stále dál a hloub
semišové rukavice připraveny v kapse
silonovou šňůru a břitvu
v pouzdru na brýle
zbyla-li za skly
láska
vytlučme skla a
hledejme
už jenom posledním průchodem kráčí
a pár schůdků do dvora
a číhavé ohledávání baterkou
jakási vrátka
a jakési kůlny nebo sklad nábytku
ALE STÁLE JEŠTĚ JE ČAS
JEŠTĚ NĚKOLIK VTEŘIN JE ČAS
než kopnutím vyvrátí dveře z veřejí
až zasténají jako porážené zvíře
než do kužele světla zachytí onu postavičku
choulící se ve známém rohu
jektající jako v bezeslovné modlitbě
skrytou jen do svých vlasů a kůže
zbyla-li pod kůží
láska
stáhněme kůži a
hledejme
a tehdy on přistupuje neodvratně blíž
A NÁHLE ZBÝVÁ ČAS
SOTVA NA NADECHNUTÍ
jeho ruce se oblékají do semiše
a pouzdro vydává třpytivou zbraň
šňůra svazuje zápěstí
břitva přetíná karotidu
UŽ NENÍ ČAS
UŽ ZVONÍ ZVONY SVĚTA
a on tedy zůstavuje za sebou své dětství
zmodralé zimou anemicky bílé a v krvi
a své vzpomínky
s prosícíma rukama svázanýma za zády
zapomíná vzápětí i tuto cestu
přechází nábřežím
nahlíží do programů divadel
a do jídelních lístků
s kytičkou prvosenek
s chytrým úsměvem
a jakoby šťasten
podivně lehký jako pouťový balón
odlétající do tepla do daleka
až k onomu beztvarému stínu
kde už teď navždy
bude jeho domov
MODRÁ KRAJINA
S HAMLETEM
Ano je tu kdesi azurové pobřeží
ano je tu kdesi ultramarín dálek
ano je tu kdesi
sivá a bílá a stříbrná modř
holubích křídel
a chrpový stesk
ano je tu kdesi bezbarevný stín
mých křičících prstů
vztažených
hledajících tápajících
vydaných
na život a na smrt
POHÁDKA
Ptáci zpívající z raného rána
zpívající z nejjitřnějšího jitra
ptáci zpěvaví
umřel jsem ve vaší ptačí zemi
umřel jsem pro vás pro ptačí prince a krále
již nejsem
a není
jehož jediné slovo by stačilo
ZEMĚ TOUHA (památce
padlých kosmonautů)
Země jako třpytící se úlomky skla v kaleidoskopu
jako výzva
k zázračné cestě zpátky do dětství
za motýlím Mozartem
a orlím Beethovenem
až na odvrácenou stranu snu
země zahalená do prehistorických mlh
země příslib zítřejšího štěstí
země nevíra a země uvěření
země surový smích zbabělých
země naděje a země hrozba
země biblický a nukleární déšť
země nejsladší jako polibek a mléko
jako chvějící se víčka
v nichž tepou žilky naší krve
země šeptající hloubka legend
a křičící výška dávné budoucnosti
země čekající
odevzdávající se a snící
země odevzdaná
až k smrti
země bolestná touha
až k smrti
země poslední objetí
až k smrti
země nejčistší slza
proti smrti
KARLOVY VARY
Jako by bylo po dešti
třpytily se tvé oči mezi labutěmi v parku
a mezi větvemi a korunami stromů
které se třpytily ve tvých očích a na hladině jezírka
čisté a bez jediné utrápené vrásky
jako by bylo po dešti
a děti s křikem vybíhaly z neznámých nor a hnízd
na svá zamilovaná místa
v parku
kde jsi stála s hořícími tvářemi a se zplihlými vlasy
jako by bylo po dešti
zatímco lehce vonícím vzduchem
létala slova a klaksony aut
***
Toto je skořicový klíč
nikoli k tvému srdci plnému hvězdného lesa
ale k chlévu v němž spočineme
abychom za oslnivé noci počali
a za temného jitra povili
toto dítě jako nářek sněhu
toto dítě smích
toto dítě jako úzkost opadaných květin
toto dítě schoulené
do jadérka naší lásky
němé
toto dítě já
a toto dítě ty
***
Zde v této pohádce
jsem zůstal posledním z tvých princů
A je tu náhle vše
toto zvolna zahášené slunce
jako podivná měď nad větvemi broskvoní
tvůj surový stín
kulhající jako tento příměr
jantarová bázeň ve tvých očích
i chlad na tvém ojíněném smíchu
a jsem tu náhle já
nahý a směšný
pod korunami moruší
z nichž moji přátelé
teď smutně pálí morušový líh
***
Jako ve filmu:
tvá ruka vzlínající vzhůru
jako nejplanější růže
A láska mezi námi
jako nůž vyrůstající náhle
ze zabitých plic
zpátky
do dlaně zoufalce
Ano ještě miniaturní náprstek
hořkosti
Ještě poslední rudožlutou slzu
žluči a krve
Neboť tento zázrak vlaje jako dvojí zvon
bez jediného srdce
EMIL KINTZL:
ŠŇUPEČEK A PIVÍČKO
Příběh skvělého a
výjimečného muže Ignáce Březiny, doktora teologie a filozofie, se váže ke
stejnému místu, o kterém jsme si vyprávěli v souvislosti se zhanobením
mrtvých členů legendární sklářské rodiny Abelů. Tou zapadlou vartou, kde pan
farář Březina sloužil víc jak čtvrt století, byla šumavská obec Hůrka (Česká
Huť). Hůrku si oblíbil již
při návštěvách svého nemocného předchůdce faráře Václava Tesaře, který si i
přes své velké utrpení zachovával VESELOST a často hostům říkával: „Jsem žijící
špitálek. Špital lék. Na mne se mohou medici učit!“ Pan farář Tesař zemřel na
podzim roku 1914 jako moje prababička Anna a na jeho místo nastoupil svérázný
Ignác Březina. Narodil se jako Lev i
jako Arnold Schwarzenegger 30. července 1884 v Suchdolu nad Lužnicí
v rodině hrobníka. Byl velice nadaný, hovořil několika jazyky, a proto byl
zvolen ke studiu na vysoké a misionářské škole ve Vatikánu, v ústředí té ústřední
víry v lepší lidské blaho, ne bahno. Zde posléze získal dva tituly a byl
vysvěcen na kněze. Šumava se stala jeho prvním působištěm, na Hůrku přišel
v roce 1914 a zůstal jí věrný.
Pan farář byl vzorem
charity. I z toho mála, co mu zbylo, pomáhal penězi i radou chudým a
potřebným bez jakéhokoli rozdílu, zda mluvili českou či německou řečí.
Zasloužil se o zřízení menšinových českých obecných škol v Prášilech a
Hůrce. Zatímco v Prášilech se našlo místo pro školu v nové budově, na
samotné Hůrce nebylo školu kam umístit. Čeští školáci proto museli vzít zavděk
třídou umístěnou v hostinci v Novém Zhůří (Slučím Tahu).
Slavnostního otevření
1. června 1924 (Marilyn Monrœ se narodila přesně za dva roky až v dalekém
rozpáleném Los Angeles, někdo to rád tak akorát) se zúčastnili zástupci Národní
jednoty pošumavské, manželka Karla Klostermanna Barbora řečená Betty
s dcerou Maruškou Juránkovou, můj strýc sbormistr Vašek Vavrýn ze Sušice,
sestry Dolanské, učitel Karas a mnoho dalších. Vyhrávala kapela erotický apel na
jaro, cvičilo se, zpívalo i tančilo, křepčilo a užívalo, jak už to při
podobných ceremoniích na Šumavě bývalo hezkým zvykem.
Březina pomáhal, jak
jen mohl. Pořádal mezi FRIENDS sbírky a z vybraných částek financoval
polévky pro chuďásky bez lásky, co přicházeli do školy mnohdy bez snídaně
s kručícím žaludkem. Pořádal pro děti i zájezdy do Sušice, Plzně a Prahy,
aby alespoň jednou v životě poznaly, jak vypadá město k světu.
Ignác Březina, lepší
Arnold Schwarzenegger než je Zdeněk Pohlreich pro reklamu na Kaufland, byl
svérázný pantáta. Často říkával: „V kostele jsem kněz. Ale jak vyjdu ven, jsem
muž jako každý jiný.“ A taky se tak dovedl chovat navenek. Celibát necelibát,
se svou první hospodyní zplodil dva syny a s druhou, Julií Alferi
z Rejštejna, zplodil dcerku Aničku, že by jí i Marilyn Monrœ mohla závidět
její šumavský kus šarmu v těle. O všechny děti se prostřednictvím pěstounů
až do jejich dospělosti dobře staral a do Vatikánu se to nejspíš nedoneslo.
Chodil na pivo do
hospody hned naproti kostelu a o jeho vášni pro šňupací tabák se vyprávějí
hotové legendy. Nenápadně si ho dával i při kázání u oltáře, protože „brisil mu
dodával sílu i na tomto posvátném místečku“. Od turistů ze Sušice dokonce
jednou dostal darem slintáček s vyšitým nápisem „Šňupeček a pivíčko
posiluje ZDRAVÍČKO“.
Dcera Anička
vzpomínala, jak jednou tátu načapali financové na čáře u Gsengetu, protože si
mysleli, že pašuje šnupstabák. Jemu však došly jen zásoby, a tak si pro ně
prostě skočil vedle přes hranici skok a zase zpátky. Teprve po předvedení, když
na strážnici zjistili totožnost zadrženého šumavského strejdy, se všichni
společně zasmáli a pana faráře–údajného pašeráka pustili.
Pan farář se taky
netajil se svým názorem na nacisty. Před záborem pohraničí, když sloužil mši
v Prášilech, se dozvěděl, že na něho číhají Němci s pistolí. Na
poslední chvíli se mu podařilo zmizet ven přes zákristii a potom až do Sušice,
kde ho nějakou dobu ukrýval hoteliér Fialka, to je snad ten nejmalebnější
hotýlek na náměstí.
Po válce se na Hůrku
už nevrátil. Možná je to dobře, protože aspoň neviděl tu spoušť, kterou
v jeho milované obci po sobě zanechala naše lidová armáda. Do roku 1952
působil v Mladé Vožici (Karel Kryl zde měl jednou koncert 1992 a já to mám
doma na kazetě) a svou službu Bohu zakončil roku 1954 v Novosedlích nad
Lužnicí. Tento skvělý vlastenec a služebník Boží zemřel na narozeniny Miloše
Formana 18. února 1959, Miloš Formanů ten den slavil jen 27 let, takže pohodář,
v táborské nemocnici a byl pochován vedle své maminky na hřbitově
v Šebířově. Přestože svůj život zasvětil pomoci bližním, zapomnělo se na
něj. Není tedy divu, že jeho dcera s lítostí připomíná dost nahlas: „V Čechách vzpomínka na velkého vlastence
žádná. Inu, to je ta povaha česká!“
| 
