Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 18.10.
Lukáš
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Poezie
 > Poezie
 > Klasické verše
 > Básnické slovo
 > Všehochuť
 > Teorie poezie
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
V Plzni se čerti žení na svatého Vojtěcha, 992 let po Kristu i 2018 AD
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 23.4. (14:16:23)

JOSEF HANZLÍK, 19. ÚNOR 1938:

 

„NAROZENINY“

 

Dnes jarního večera poblíž Kampy

namáhavě zdvíhá mříž

vystupuje z ústí stoky

oprašuje klopy džínového saka

rozhlíží se ulicí plnou chodců

nepovšimnut

chroupe drobné jablíčko a pozoruje legendární jez

před nastávající nocí s taxíky

hřměním tramvají

a vzlykáním dívek na kamenném mostě

pod nímž teče stále tatáž pražská řeka

prochází krokem vyrovnaného muže

JEŠTĚ JE ČAS

ale on už kráčí jako mechanická hračka

jako padající hvězdný kámen

 

zbyla-li v kameni láska

rozbijme kámen a hledejme

 

tedy on kráčí nadcházející nocí

pod neóny zářícími jako věčná světla

snad se to ze střech snáší hořící hlína

snad z dlažby rostou skřivánci a chrpy

a nad kavárnou zvoní zvon

 

zbyla-li v kovu láska

roztavme kov a hledejme

 

ALE JEŠTĚ JE ČAS

JE ČAS

on však rozhodnut a s cigaretou v ústech

vrací se stále dál a hloub

semišové rukavice připraveny v kapse

silonovou šňůru a břitvu

v pouzdru na brýle

 

zbyla-li za skly láska

vytlučme skla a hledejme

 

už jenom posledním průchodem kráčí

a pár schůdků do dvora

a číhavé ohledávání baterkou

jakási vrátka

a jakési kůlny nebo sklad nábytku

ALE STÁLE JEŠTĚ JE ČAS

JEŠTĚ NĚKOLIK VTEŘIN JE ČAS

než kopnutím vyvrátí dveře z veřejí

až zasténají jako porážené zvíře

než do kužele světla zachytí onu postavičku

choulící se ve známém rohu

jektající jako v bezeslovné modlitbě

skrytou jen do svých vlasů a kůže

 

zbyla-li pod kůží láska

stáhněme kůži a hledejme

 

a tehdy on přistupuje neodvratně blíž

A NÁHLE ZBÝVÁ ČAS

SOTVA NA NADECHNUTÍ

jeho ruce se oblékají do semiše

a pouzdro vydává třpytivou zbraň

šňůra svazuje zápěstí

břitva přetíná karotidu

UŽ NENÍ ČAS

UŽ ZVONÍ ZVONY SVĚTA

 

a on tedy zůstavuje za sebou své dětství

zmodralé zimou anemicky bílé a v krvi

a své vzpomínky

s prosícíma rukama svázanýma za zády

zapomíná vzápětí i tuto cestu

přechází nábřežím

nahlíží do programů divadel

a do jídelních lístků

 

s kytičkou prvosenek

s chytrým úsměvem

a jakoby šťasten

podivně lehký jako pouťový balón

odlétající do tepla do daleka

až k onomu beztvarému stínu

kde už teď navždy

bude jeho domov

 

 

MODRÁ KRAJINA S HAMLETEM

 

Ano je tu kdesi azurové pobřeží

ano je tu kdesi ultramarín dálek

ano je tu kdesi

sivá a bílá a stříbrná modř

holubích křídel

a chrpový stesk

 

ano je tu kdesi bezbarevný stín

mých křičících prstů

vztažených

hledajících tápajících

vydaných

na život a na smrt

 

 

POHÁDKA

 

Ptáci zpívající z raného rána

zpívající z nejjitřnějšího jitra

 

ptáci zpěvaví

 

umřel jsem ve vaší ptačí zemi

umřel jsem pro vás pro ptačí prince a krále

 

již nejsem

 

a není

jehož jediné slovo by stačilo

 

 

ZEMĚ TOUHA (památce padlých kosmonautů)

 

Země jako třpytící se úlomky skla v kaleidoskopu

jako výzva

k zázračné cestě zpátky do dětství

za motýlím Mozartem

a orlím Beethovenem

až na odvrácenou stranu snu

 

země zahalená do prehistorických mlh

země příslib zítřejšího štěstí

země nevíra a země uvěření

země surový smích zbabělých

země naděje a země hrozba

země biblický a nukleární déšť

 

země nejsladší jako polibek a mléko

jako chvějící se víčka

v nichž tepou žilky naší krve

země šeptající hloubka legend

a křičící výška dávné budoucnosti

 

země čekající

odevzdávající se a snící

země odevzdaná

až k smrti

země bolestná touha

až k smrti

země poslední objetí

až k smrti

země nejčistší slza

proti smrti

 

 

KARLOVY VARY

 

Jako by bylo po dešti

třpytily se tvé oči mezi labutěmi v parku

a mezi větvemi a korunami stromů

které se třpytily ve tvých očích a na hladině jezírka

čisté a bez jediné utrápené vrásky

jako by bylo po dešti

a děti s křikem vybíhaly z neznámých nor a hnízd

na svá zamilovaná místa

v parku

kde jsi stála s hořícími tvářemi a se zplihlými vlasy

jako by bylo po dešti

zatímco lehce vonícím vzduchem

létala slova a klaksony aut

 

***

 

Toto je skořicový klíč

nikoli k tvému srdci plnému hvězdného lesa

ale k chlévu v němž spočineme

abychom za oslnivé noci počali

a za temného jitra povili

toto dítě jako nářek sněhu

toto dítě smích

toto dítě jako úzkost opadaných květin

toto dítě schoulené

do jadérka naší lásky

němé

toto dítě já

a toto dítě ty

 

***

 

Zde v této pohádce

jsem zůstal posledním z tvých princů

A je tu náhle vše

toto zvolna zahášené slunce

jako podivná měď nad větvemi broskvoní

tvůj surový stín

kulhající jako tento příměr

jantarová bázeň ve tvých očích

i chlad na tvém ojíněném smíchu

 

a jsem tu náhle já

nahý a směšný

pod korunami moruší

z nichž moji přátelé

teď smutně pálí morušový líh

 

***

 

Jako ve filmu:

tvá ruka vzlínající vzhůru

jako nejplanější růže

A láska mezi námi

jako nůž vyrůstající náhle

ze zabitých plic

zpátky

do dlaně zoufalce

 

Ano ještě miniaturní náprstek

hořkosti

Ještě poslední rudožlutou slzu

žluči a krve

 

Neboť tento zázrak vlaje jako dvojí zvon

bez jediného srdce

 

 



EMIL KINTZL:


ŠŇUPEČEK A PIVÍČKO



Příběh skvělého a výjimečného muže Ignáce Březiny, doktora teologie a filozofie, se váže ke stejnému místu, o kterém jsme si vyprávěli v souvislosti se zhanobením mrtvých členů legendární sklářské rodiny Abelů. Tou zapadlou vartou, kde pan farář Březina sloužil víc jak čtvrt století, byla šumavská obec Hůrka (Česká Huť).

 

Hůrku si oblíbil již při návštěvách svého nemocného předchůdce faráře Václava Tesaře, který si i přes své velké utrpení zachovával VESELOST a často hostům říkával: „Jsem žijící špitálek. Špital lék. Na mne se mohou medici učit!“ Pan farář Tesař zemřel na podzim roku 1914 jako moje prababička Anna a na jeho místo nastoupil svérázný Ignác Březina.

 

Narodil se jako Lev i jako Arnold Schwarzenegger 30. července 1884 v Suchdolu nad Lužnicí v rodině hrobníka. Byl velice nadaný, hovořil několika jazyky, a proto byl zvolen ke studiu na vysoké a misionářské škole ve Vatikánu, v ústředí té ústřední víry v lepší lidské blaho, ne bahno. Zde posléze získal dva tituly a byl vysvěcen na kněze. Šumava se stala jeho prvním působištěm, na Hůrku přišel v roce 1914 a zůstal jí věrný.


Pan farář byl vzorem charity. I z toho mála, co mu zbylo, pomáhal penězi i radou chudým a potřebným bez jakéhokoli rozdílu, zda mluvili českou či německou řečí. Zasloužil se o zřízení menšinových českých obecných škol v Prášilech a Hůrce. Zatímco v Prášilech se našlo místo pro školu v nové budově, na samotné Hůrce nebylo školu kam umístit. Čeští školáci proto museli vzít zavděk třídou umístěnou v hostinci v Novém Zhůří (Slučím Tahu).


Slavnostního otevření 1. června 1924 (Marilyn Monrœ se narodila přesně za dva roky až v dalekém rozpáleném Los Angeles, někdo to rád tak akorát) se zúčastnili zástupci Národní jednoty pošumavské, manželka Karla Klostermanna Barbora řečená Betty s dcerou Maruškou Juránkovou, můj strýc sbormistr Vašek Vavrýn ze Sušice, sestry Dolanské, učitel Karas a mnoho dalších. Vyhrávala kapela erotický apel na jaro, cvičilo se, zpívalo i tančilo, křepčilo a užívalo, jak už to při podobných ceremoniích na Šumavě bývalo hezkým zvykem.


Březina pomáhal, jak jen mohl. Pořádal mezi FRIENDS sbírky a z vybraných částek financoval polévky pro chuďásky bez lásky, co přicházeli do školy mnohdy bez snídaně s kručícím žaludkem. Pořádal pro děti i zájezdy do Sušice, Plzně a Prahy, aby alespoň jednou v životě poznaly, jak vypadá město k světu.


Ignác Březina, lepší Arnold Schwarzenegger než je Zdeněk Pohlreich pro reklamu na Kaufland, byl svérázný pantáta. Často říkával: „V kostele jsem kněz. Ale jak vyjdu ven, jsem muž jako každý jiný.“ A taky se tak dovedl chovat navenek. Celibát necelibát, se svou první hospodyní zplodil dva syny a s druhou, Julií Alferi z Rejštejna, zplodil dcerku Aničku, že by jí i Marilyn Monrœ mohla závidět její šumavský kus šarmu v těle. O všechny děti se prostřednictvím pěstounů až do jejich dospělosti dobře staral a do Vatikánu se to nejspíš nedoneslo.


Chodil na pivo do hospody hned naproti kostelu a o jeho vášni pro šňupací tabák se vyprávějí hotové legendy. Nenápadně si ho dával i při kázání u oltáře, protože „brisil mu dodával sílu i na tomto posvátném místečku“. Od turistů ze Sušice dokonce jednou dostal darem slintáček s vyšitým nápisem „Šňupeček a pivíčko posiluje ZDRAVÍČKO“.


Dcera Anička vzpomínala, jak jednou tátu načapali financové na čáře u Gsengetu, protože si mysleli, že pašuje šnupstabák. Jemu však došly jen zásoby, a tak si pro ně prostě skočil vedle přes hranici skok a zase zpátky. Teprve po předvedení, když na strážnici zjistili totožnost zadrženého šumavského strejdy, se všichni společně zasmáli a pana faráře–údajného pašeráka pustili.


Pan farář se taky netajil se svým názorem na nacisty. Před záborem pohraničí, když sloužil mši v Prášilech, se dozvěděl, že na něho číhají Němci s pistolí. Na poslední chvíli se mu podařilo zmizet ven přes zákristii a potom až do Sušice, kde ho nějakou dobu ukrýval hoteliér Fialka, to je snad ten nejmalebnější hotýlek na náměstí.


Po válce se na Hůrku už nevrátil. Možná je to dobře, protože aspoň neviděl tu spoušť, kterou v jeho milované obci po sobě zanechala naše lidová armáda. Do roku 1952 působil v Mladé Vožici (Karel Kryl zde měl jednou koncert 1992 a já to mám doma na kazetě) a svou službu Bohu zakončil roku 1954 v Novosedlích nad Lužnicí. Tento skvělý vlastenec a služebník Boží zemřel na narozeniny Miloše Formana 18. února 1959, Miloš Formanů ten den slavil jen 27 let, takže pohodář, v táborské nemocnici a byl pochován vedle své maminky na hřbitově v Šebířově. Přestože svůj život zasvětil pomoci bližním, zapomnělo se na něj. Není tedy divu, že jeho dcera s lítostí připomíná dost nahlas: „V Čechách vzpomínka na velkého vlastence žádná. Inu, to je ta povaha česká!“














Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter