Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 16.7.
Luboš
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Šumava a Kroměříž, dvě nádherné jarní lokality v Čechách
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 24.4. (16:19:19)

Kroměříž vlastnili olomoučtí biskupové (později arcibiskupové) od první čtvrtiny 12. století. Zároveň se jmenováním významným církevním hodnostářem získávali také světský šlechtický titul kníže.

 

Kroměřížský zámek a zahrady využívali především jako letní rezidenci k prezentaci šlechtického postavení a oddávali se zde svým zálibám a odpočinku.

 

V srpnu 1664 přichází do Kroměříže, města notně hřmotně zdevastovaného třicetiletou válkou, biskup Karel z Lichtensteinu–Castelcorna (17.3.1624 Kladsko, Polsko–23.9.1695 Olomouc), který se rozhodl, že zámek přemění na reprezentativní sídlo včetně zahrady vybudované podle tehdejších vzorů. Pro nedostatek vhodných ploch v blízkosti zámecké budovy situoval novou zahradu za hradby města do prostoru staré štěpnice u osady Štěchovice.

 

Květná zahrada je jedinou dochovanou zahradou tohoto typu. Ostatní zahrady založené v témže období zanikly nebo byly postupně upraveny v jiném uměleckém slohu. Stejnému osudu se vystříhala dovedná Květná zahrada tím, že se časem proměnila na kuchyňskou zahradu tvořící zázemí pro postupně se rozvíjející zahradu Podzámeckou.

 

Unikátní zahradní stavby a vysoké tvarované stěny byly po staletí udržovány v původní podobě díky úctě dalších biskupů a arcibiskupů k dílu jejich předchůdce a díky povědomí o vysoké umělecké hodnotě zahradních lákadel tohoto unikátního celku.

 

Od druhé poloviny 20. století pak byla zahrada postupně obnovována do podoby, jakou pravděpodobně mívala v době svého založení. Květná zahrada byla společně se zámkem a Podzámeckou zahradou v prosinci osmého 1998 před necelými 20 lety zapsána na Seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

 

 

VODA V ZAHRADĚ

 

Voda hrála v této zahradní kompozici velmi důležitou úlohu. Zvolený pozemek se z geologického hlediska nachází na území se značnou mocností slabě propustných vápenitých jílů, které neumožňují dostatečné vsakování srážkové vody a jež překrývá jen relativně slabá vrstva spraše vhodná k pěstování rostlin.

 

Celá plocha zahrady musela být nejdříve odvodněna a následně byla pomocí vodovodu znovu rozvedena na potřebná místa. Vodovod byl napájen H²O z řeky Moravy prostřednictvím vodárny vybudované v letech 1665–1667 nedaleko zámku na bývalém Mlýnském předměstí (Sladovny). Dalším zdrojem vody byl velký rybník obdélníkového tvaru, zřízený před Kolonádou na místě bývalého hliniště, a také dvě studny. Voda se po ploše zahrady rozváděla olověnými a dřevěnými rourami uloženými ve vyzděných kanálech. Tímto způsobem byla v zahradě napájena celá soustava vodních hříček i čůrků říček.

 

Začínala ve vstupním objektu Kolonády dvěma fontánami v nikách (Neptunovou a Venušinou) a pokračovala další dvojicí fontán (Lví a Tritónů) v průsečíku tvarovaných stěn. Lví fontána je jedním z nejhodnotnějších sochařských děl dochovaných v dnešní zahradě. Spolu s protilehlou fontánou Tritonů ji uvedl v život Michael Mandík. V době, kdy zahrada sloužila spíše hospodářským účelům, byly přestěhovány do Podzámecké zahrady; na své místo se vrátily při rekultivaci zahrady v 50. letech 20. století. Zatímco Lví fontána zůstala v původní podobě, pouze bylo nutné zhotovit novou nádrž podle historických předloh, z fontány Tritónů se zachovala jen horní vana s trojicí tritónů troubících na lastury. Původní dřík zdobený čtyřmi satyry se nedochoval a byl v roce 1954 nahrazen čtyřmi alegoriemi průmyslu a zemědělství pojatými v duchu socialistického realismu sochařem Zdeňkem Kovářem (26.1.1917 Vsetín–21.6.2004 Zlín). V letech 2006–2008 byly obě fontány restaurovány.

 

Středem zahrady a korunou vodního programu se stala Rotunda. V podlaze i ve stěnách bylo instalováno množství vodních střiků a fontán jako součást komplikovaného vodního mechanismu. Na něj navazovaly vodní střiky ústící v sedátkách v prostoru kuželny. V části zvané štěpnice se dále nacházejí dva takzvané Pstruží rybníky s vodotryskem uprostřed. Další fontánu se sochou vodního boha ukrývá takzvaná Holandská zahrada, bazén pro vodní ptactvo obklopuje ptáčnici a vodní stroj byl také součástí Králičího kopce. Změnu do vodovodní soustavy zahrady přináší zřízení takzvaného Maxmiliánova vodovodu (podle arcibiskupa Maxmiliána Josefa Sommerau–Beckha), uvedeného do provozu v roce 1838, jenž zásoboval město, zámek a Podzámeckou i Květnou zahradu vodou ze studní na vrchu Barbořina a z Popovického potoka. Voda z Popovického potoka se dnes znovu využívá k napájení Pstružích rybníků ve štěpnici.

 

 

KRÁLIČÍ KOPEC


Pozoruhodnou atrakcí Květné zahrady byl takzvaný Králičí kopec, stavba s uměle vytvořeným systémem nor obývaných králíky.

 

Na vrcholu stála socha bohyně lovu Diany a po obvodu byly čtyři sochy lovců, představující čtyři světadíly – Evropu, Asii, Ameriku a Afriku. Původní kopeček zanikl pravděpodobně již na počátku 18. století a dalších tři sta let bylo na tomto místě hospodářské zázemí zahrady. Archeologický výzkum v roce 2009 odkryl základy kopce, které napověděly mnoho o jeho původní konstrukci. Na základě těchto zjištění a dobové rytiny se stavba do zahrady vrátila, a to včetně „ušatých obyvatel“. Okolí kopce doplnila výsadba starých odrůd jabloní a v přilehlém obslužném domku je nyní dětská herna a sociální zařízení.

 

 

SOCHY V KOLONÁDĚ

 

Soubor sestává ze čtyřiačtyřiceti soch zachycujících mytologické i historické postavy dávnověku a jde o největší soubor antikizujících plastik v českých zemích. Jména dvaadvaceti ženských a dvaadvaceti mužských postav jsou vytesána na podstavcích soch.

 

1: IVNO

Juno, nejvyšší římská bohyně, často ztotožňovaná s řeckou Hérou, bohyně plodnosti, ochránkyně žen a později celé římské říše.

 

2: ACTÆON

Aktaion, bájný řecký lovec. Bohyni Dianu překvapil při koupeli a ta ho za trest proměnila v jelena, kterého rozsápali lovečtí psi.

 

3: CÉRES

Céres, římská bohyně úrody, růstu obilí a rolnictví. V řecké mytologii byla její obdobou bohyně Deméter.

 

4: IVLI CÆSAR

Gaius Julius Cæsar (100–44 před naším letopočtem), římský vojevůdce a politik, byl po smrti prohlášen za jednoho z římských bohů.

 

5: IVLIA AVGVSTA

Julia Augusta († 217 našeho letopočtu) byla druhou ženou císaře Septima Severa a jednou z nejmocnějších římských císařoven. Byla známa svým zájmem o filozofii.

 

6: MARSYAS

Marsyas, jeden z faunů, bájných bytostí z hor a lesů. S bohem Apollonem soutěžil ve hře na lyru, prohrál a byl zaživa stáhnut z kůže.

 

7: SIBYLLA

Sibyly byly bájné věštkyně boha Apollona působící především v Malé Asii. Své pojmenování získaly na počest dcery boha Dia s věšteckými schopnostmi.

 

8: HERMAPHRODIT

Hermafroditos či Hermafrodit, pohledný mladík, syn řeckých bohů Afrodity (Venuše) a Herma (Merkura), se podle báje stal oboupohlavní bytostí, když s jeho tělem splynula vodní nymfa Salmacis.

 

9: NYMPHA

Nymfy byly bájné obyvatelky moří (Okeanovny a Nereovny), vod (Najády), lesů (Dryády) a hor (Oreády). Lidé je uctívali jako průvodkyně a rádkyně bohů.

 

10: ALEXANDER LVD

Alexandr Veliký (356–323 před naším letopočtem), velmi schopný vojevůdce, který na čas neobyčejně rozšířil hranice svého makedonského království.

 

11: FLORA

Flora, římská bohyně květů a jara, na jejíž počest se pořádaly slavnosti Floralie. V řecké mytologii byly její obdobou Chloris či Afrodita.

 

12: SENATOR ROM

Zástupce římských stavů – senátor; člen senátu, poradního sboru římského státu (z latinského senex – stařec – sbor starších).

 

13: ATALANTA

Atalanta, bájná dcera arkadského krále, byla jako dítě pohozena v lese. Vyrostla z ní krásná a silná lovkyně, která se proslavila mnoha hrdinskými činy.

 

14: MISENVS

Misenos (latinsky Misenus), bájný hrdina, trubač v Aeneově vojsku, který vyzval vodního boha Tritóna k soutěži v troubení. Tritón zvítězil a Misena usmrtil.

 

15: EVTERPE

Euterpe, múza hudby – lyrického zpěvu a hry na flétnu. Múzy, dcery boha Dia, byly patronkami věd a umění.

 

16: MANCIPIVM ROM

Zástupce římských stavů – otrok, zajatec; neměl svobodu ani další občanská práva. Byl prodejným majetkem svého pána.

 

17: ERATÓ

Erató, múza milostné poezie. Múzy, dcery boha Dia, byly patronkami věd a umění.

 

18: MERCVRIVS

Merkur, římský bůh obchodu a zisku, protějšek řeckého boha Herma, který byl ctěn také jako patron poutníků, božský posel a dárce obratné řeči.

 

19: VETVRIA

Při obléhání Říma v 5. století před naším letopočtem šly ženy společně s již velmi starou Venturií „hájit město prosbami a slzami“ proti dobyvatelům.

 

20: SACRIFICVLVS

Zástupce římských stavů – obětník; šlo o politickou funkci, jejíž vykonavatelé přinášeli oběť bohům.

 

21: VRANIA

Uranie, múza hvězdářství a počtářství. Múzy, dcery boha Dia, byly patronkami věd a umění.

 

22: ÆSCVLAPIVS

Asklepios (latinsky Æsculapius, Eskulap), řecký bůh lékařství, syn boha Apollóna a nymfy Koronidy.

 

23: MINERVA

Minerva, římská bohyně moudrosti, která učila lidi řemeslům. Později jí byly připsány i další vlastnosti jejího protějšku, řecké Pallas Athény, bohyně vítězství.

 

24: AVGVSTVS

Gaius Julius Cæsar Octavianus neboli Augustus (63 před naším letopočtem–14 našeho letopočtu) vojevůdce, státník a politik. Adoptoval ho Cæsar; po jeho smrti a po porážce Antonia a Kleopatry se stal prvním římským císařem.

 

25: DIANA

Diana, římská bohyně života, měsíčního svitu a ochránkyně žen při porodu. Byla ztotožňována s řeckou bohyní Artemis, patronkou lovu a zvěře.

 

26: CIVIS ROM TRIVMPH

Zástupce římských stavů – občan; občanství římského státu získávaly manželské děti nebo dospělí za zásluhy o stát.

 

27: LIVIA

Livia Drusilla, třetí manželka římského císaře Augusta (63 před naším letopočtem–14 našeho letopočtu); po jeho smrti dostala titul Augusta.

 

28: SENECA MORIENS

Lucius Annæus Seneca (asi 4 před naším letopočtem–65 našeho letopočtu), římský filozof, básník a politik. Jeho žák, císař Nero, ho přinutil k sebevraždě.

 

29: SABINA

Vibia Sabina, manželka císaře Hadriána (76 až 138 našeho letopočtu)

 

30: EQUES ROM TRIVMPH

Zástupce římských stavů – jezdec (rozuměj voják na koni); vedle senátorů další velmi vážená a zámožná vrstva římské společnosti.

 

31: CASSANDRA

Kassandra, nejmladší dcera bájného trojského krále Priama, oplývala krásou a věšteckými schopnostmi, kterými ji obdařil z lásky bůh Apollón.

 

32: BACCHVS

Bakchus, bůh úrody, vína, ovocných stromů a blahobytu, byl v řecké mytologii nazýván Dionýsos.

 

33: VENVS

Venuše byla bohyní jara, později krásy; Římané si ji následně ztotožnili s řeckou bohyní lásky Afroditou.

 

34: FLAMEN

Zástupce římských stavů – kněz; v Římě bylo ustanoveno 15 kněží, z nichž každý měl na starost uctívání jednoho z hlavních bohů.

 

35: MELPOMENE

Melpomene, múza tragického básnictví a tragédie. Múzy, dcery boha Dia, byly patronkami věd a umění.

 

36: FAVNVS

Faun, římský bůh polí a stád dobytka. V lesích míval své věštírny. Později se v bájích začalo mluvit o více Faunech podobných řeckým satyrům a Panům.

 

37: AGRIPPINA

Julia Agrippina (15–59 našeho letopočtu), manželka císaře Claudia (jehož nechala otrávit) a matka římského císaře Nerona, který ji po nástupu k moci nechal zavraždit.

 

38: POPA

Popa, pomocník při obětních obřadech v antickém Římě.

 

39: MEDVLLINA

Livia Medullina Camilla byla snoubenkou císaře Claudia (10 před naším letopočtem – 54 našeho letopočtu), ve svatební den však zemřela.

 

40: APOLLO

Apollón byl řecký bůh slunečního svitu, života, věštby, básnictví a hudby, ale také války, ochránce cest, lesů a stád před dravou zvěří.

 

41: NIOBE

Niobe, bájná královská dcera, která porodila 14 dětí. Pýchou nad svou plodností urazila bohyni Létó, matku Apollóna a Artemidy (Diany), kteří poté zahubili celou její rodinu. Niobe byla proměněna v kámen.

 

42: ARVNGVS

Arungus, římské nižší božstvo, kterému byla přinášena oběť, „aby neškodil nám či naší sklizni“.

 

43: MVLÆGYPTIA

Mulier Ægyptia, „manželka egyptská“ či Egypťanka; římští autoři tak psali o Kleopatře.

 

44: HERCVLES

Hercules, latinské jméno pro Herakla, nejslavnějšího hrdinu řeckých bájí, který proslul silou a nebojácností. Za všechny hrdinské činy a za všechna utrpení ho Zeus přijal mezi bohy, dal mu za manželku svou dceru a učinil ho nesmrtelným.

 

 

KVĚTNICE

 

Na Kolonádu navazuje květnice, která má čtvercový půdorys rozdělený paprsčitým systémem os. Tyto osy byly v celé délce lemovány vysokými stěnami z pravidelně tvarovaných dřevin.

 

Centrem květnice se stala Rotunda – zahradní pavilon, nazývaný biskupem letohrádek, Lusthaus. Do křížení os byly umístěny dvě výstavné fontány, Lví fontána a fontána Tritónů. Prostory lemované zelenými stěnami, nazývané boskety, obsahovaly květinové a broderiové záhony i dvojici labyrintů.

 

Vysoké stěny byly původně na celé ploše květnice, ale na počátku 19. století byla část před Kolonádou odstraněna. Vznikla tak volná travnatá plocha lemovaná květinovými záhony a později osázená skupinkami dřevin, z nichž zůstal do dnešních dnů zachován lyrovník tulipánokvětý, platan a borovice vejmutovka. Tato plocha i Kolonáda sloužily pro pořádání hospodářských výstav.

 

Současnou podobu dal této části zahrady významný český architekt Pavel Janák (1882–1956), známý mimo jiné svými pracemi v areálu Pražského hradu. Jím navržené záhony před Kolonádou se každoročně osazují 50 000 rostlinami letniček pěstovaných ve skleníku přímo v Květné zahradě. Po Janákově smrti byla příprava obnovy zahrady do podoby zachycené na rytinách ze 17. století svěřena architektům Dušanu Riedlovi (1925–2015) a Josefu Němcovi (narozený 1928) ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Jejich projekt z let 1962–1963 byl realizován právě v prostoru květnice.

 


ROTUNDA ČILI SKVOST & FANTAZIE CELKOVÉ INSPIRAČNÍ ZAHRADY

 

Autorem maleb, které vznikly mezi roky 1673 a 1675, byl Giacomo Tencalla (1644–1689; švýcarsko–italský malíř, bratranec a následovník Carpofora Tencally). Okolní bohatou štukovou výzdobu vytvořili štukatéři pod vedením Quirica Castelliho. Ústřední sál dále v nikách doplňují pískovcové sochy alegorií čtyř ročních období od Michaela Mandíka. Čtyři místnosti z osmi, obklopující střed Rotundy, byly ztvárněny jako jeskyně s osobitou výzdobou tvořenou barevnými štuky, kameny a lasturami. V každé z nich byla fontána a sochy satyrů, jejichž autorem byl opět Michael Mandík. Jeskynní sintr na výzdobu grott pochází mimo jiné ze slapských jeskyní u Rájce nad Svitavou, stovky schránek škeblí pak z Oujezdského rybníka nedaleko Chrlic u Brna. Neméně zajímavá je výzdoba čtveřice takzvaných kamínkových místností: jejich stěny zcela pokrývají mozaiky z různobarevných kamínků a na stropě jsou doplněny štuky a malířskou výzdobou. Všechny uvedené dekorativní prvky Rotundy spojuje motiv vody – pramenu života i místa očištění. Vrcholem výzdoby býval složitý vodní stroj, jehož trysky ústily jak v podlaze, tak za římsami kopule a po spuštění mechanismu mohli být návštěvníci stavby nečekaně náhle zvlhčeni a zlehčeni tryskající fantazií pod pražícím sluncem i patnáctého apríla, v půli apríla.

 

Současný vzhled získala Rotunda na začátku 20. století za dohledu a vize arcibiskupa Theodora Kohna (arcibiskupem byl v letech 1893–1904), který nechal provést četné stavební úpravy, protože zde hodlal zřídit arcidiecézní muzeum. Šest z osmi vstupů bylo zazděno a byl přistaven vnější portikus. Zbytky vodního stroje i čtveřice fontán ve výklencích grott byly odstraněny a jejich místo zaujaly nové sochy satyrů od sochaře Jana Antonína Becka (1864–1937) z roku 1904. Tehdy již vážně poškozené původní nástěnné malby byly bohužel z velké části opraveny přemalbou. V Rotundě bylo instalováno Foucaultovo kyvadlo, zařízení k demonstraci zemské rotace, pořízené z iniciativy kroměřížského gymnazijního profesora, fyzika a astronoma Františka Nábělka (1852–1915).

 

 

LABYRINTY

 

Další dvojice bosketů čtvercového půdorysu ukrývá labyrinty. Jejich předobraz je nutné hledat v antickém bájesloví.

 

Na ostrově Kréta nechal král Mínos zbudovat složitou stavbu – labyrint, v jehož středu věznil netvora Minotaura, půl bejka, půl člověka, bestii s lidským organismem a býčí hlavou, který vyžadoval za pamlsek lidské oběti, které byly na ostrov posílány jako proteiny na jazýček z Athén. Kdo vstoupil do labyrintu, nebyl už schopen najít cestu ven a našel zde jen útrapy. Syn athénského krále Theseus se rozhodl netvora zabít. Podařilo se mu to a díky niti od princezny Ariadny našel i cestičku ven z odporného labyrintu. Filozofové vykládají toto podobenství také jako vnitřní souboj člověka s dobrem a nevlídným úřednickým zlem. Každý hledá cestu ven z labyrintu zla pomocí nitě svého složitého rozumu a nelehkého citu. Od středověku se tento wanastowí motiv objevuje v sakrální architektuře a dalších uměleckých oborech jako upomínka na důležitost neustálého hledání správné cesty v životě i ve víře.

 

V zahradním umění se k vytváření labyrintů využívají různě vysoké tvarované živé ploty. V Květné zahradě můžeme najít labyrint kruhového i čtvercového půdorysu. Výška jejich plotů vychází ještě z renesanční tradice, kdy ploty nepřevyšovaly člověka. Kavalír mohl vidět středový bod, k němuž mířil, případně dámu, kterou se snažil dostihnout; k tomu, aby musel respektovat ploty, napomáhaly trny a pichlavé wanastowi vjetwičky keřů, z nichž bývaly labyrinty vysazeny. V Květné zahradě to původně byly hlohy a kdoule, nyní jsou oba obrazce vysazeny z habrů a neukáznění návštěvníci v podnapilém stavu je snadno poškodí, když se snaží zkracovat si cestu k cíli.

 


 

EMIL KINTZL:

STO ROKŮ NA LYŽÍCH

 

Významným činem a nejspíš i hlavním impulzem pro rozvoj lyžování na Šumavě bylo vybudování železničního tunelu na trati Klatovy – Železná Ruda pod horou Špičák. S délkou 1747 metrů to už tehdy byl nejdelší tunel v c. k. monarchii a v Čechách si tohle prvenství udržel až do roku 2007. Samotná stavba tunelu byla velmi náročná a nebezpečná. Trhací práce spolykaly víc jak 90 tun dynamitu a při stavbě zahynulo několik desítek dělníků z tehdejšího Rakousko–Uherska, z Bosny a Dalmácie, kteří byli pohřbeni za městem u trati. Stavba trvala tři roky a 11. října 1877 projel tunelem s velkou slávou první vlak.

 

Špičácký tunel se tak stal vstupní branou do jednoho z nejkrásnějších koutů Šumavy. Hora Špičák je známá tím, že rozděluje v zimě sněhovou nadílku na místa se sněhem a na ta bez něj. Mnohý lyžař je dodnes překvapen tím, že před tunelem není po sněhu ani památky a ve stanici Špičák, na konci tunelu, je pro lyžaře připravená dostatečně nakupená bílá peřina.

 

Hned kousek nad stanicí vítal lyžaře a turisty kantýnský Jan Prokop, zvaný pro svou bodrost a pohostinnost otec Prokop. Jeho rozrůstající se penzion Prokop, který stál na Vajsově louce pod lesem, se stal centrem plzeňských lyžařů. Jeho syn Franta byl prvním zdejším učitelem lyžování a další syn Béďa patřil mezi nejlepší lyžníky–závodníky v tehdejším Království českém.

 

A právě k Vajsovce (970 metrů nad mořem) a ke Špičáku se váže jedno velké prvenství, o kterém bych vám rád vyprávěl.

 

Díky Plzeňákům, sdruženým od roku 1907 v Českém Ski klubu v Plzni, lyžařů na Špičáku fofrem přibývalo. Nočními vlaky přijížděli, zásluhou neúnavného propagátora lyžby Josefa Rösslera Ořovského, i Pražáci. Právě on zde již v roce 1903 uspořádal vůbec první lyžařský závod.

 

Pánové Juránek (jeho nevlastním otcem se stal náruživý spisovatel Karel Klostermann), Kabát, bráškové Langové a další, dobré duše Ski klubu v Plzni, ovšem také nespali na vavřínech. V roce 1909 uspořádali na Vajsově louce před penzionem otce Prokopa První seveřanské hry. Soutěžilo se v běhu na lyžích, krasojízdě a skoku na sněhovém můstku. Závody měly značný ohlas publika, zúčastnili se jich i zahraniční lordi sněhového klání, a tak se v dalších letech program rozšiřoval.

 

Ve sportovním programu třetího ročníku, pořádaného v neděli 5. února 1911, to bylo Jendovi Werichovi teprve 6 let bez jednoho odpoledne, se objevila zcela nová disciplína – první závod ve sjezdu na lyžích v Čechách. Touto disciplínou předběhli plzeňští lyžaři dobu o více jak deset let. Vzorně vypracované propozice zvaly dámy ke sjezdu na trati dlouhé 1 500 metrů. Muži a senioři zdolávali trať ještě o kilometr závratnější. Zatímco dámy startovaly z o něco níže položené turistické cesty, ostatní lyžaři vyráželi z vrcholu Pancíře ve výšce vášně 1 214 metrů. Sjezdaře na Vajsovce vítala cílová brána ozdobená klubovými vlajkami a houfem skandujících diváků. Tuto premiéru absolvovalo osm mužů a tři odvážné ženy z lyžařských klubů z Jilemnice, Plzně a Prahy. Dlouhé dřevěné lyže bez hran, primitivní srandovní vázání, kožené boty a bambusové hůlky s velkými terči. Cesta dolů o zlomhrdélko. Ale všichni dorazili do cíle v richtiku, nikomu se nic zlého nestalo, a tak se všichni závodníci zapsali do historie jako první sjezdaři v Čechách.

 

Aby se na tuto unikátní lyžařskou slávu nezapomnělo, občanské sdružení Otevřená Šumava a Sportovní klub Špičák připomněly tento závod při stém výročí obnoveným sjezdem z Pancíře. Samo sebou na starých dřevěných lyžích a v dobové módě na krku a na těle. A tak se tedy před Silvestrem roku 2009 vydalo dvanáct statečných lyžníků dostatečně se starými startovními čísly ze Špičáku směrem k vrcholu.

 

Po hodinovém výstupu a řádném občerstvení v Matušově horské chatě se retrolyžníci spustili za asistence kamer České televize v minutových intervalech dolů k Vajsovce. Závod vzbudil nebývalou pozornost diváků i fotografů, fotošoumenů, a proto bylo při vyhlášení výsledků U Otce Prokopa rozhodnuto pořádat tento vzpomínkový závod i v dalších letech vždy ke konci roku. V lyžování zas nemáme těch prvenství tolik, abychom si mohli dovolit nad takovou příležitostí jen tak mávnout hůlkou…

 

 

ŠTĚDROVEČERNÍ HAVÁRIE

 

Tenhle pochmurný vánoční příběh se odehrál na hřebenu Huťské hory nad Rejštejnem. Tato rozsáhlá planina v nadmořské výšce téměř 1 200 metrů byla ještě před třiasedmdesáti roky poseta roztroušenými domky obce Zhůří. Ty jsou nenávratně pryč. Někdejší život připomínají jen rozbořené základy dvou zemědělských stavení a několik obnovených křížků.

 

V 50. letech zde byla postavena kasárna a na vrcholu kopce vyrostly radary protivzdušné obrany státu a výkonná odposlouchávací zařízení. Přísně střežené území, vstup zakázán. Výhled přes údolí daleko do Německa, tedy ideální plácek na ochranu socialistického kocourkova před letadly takzvaných nezvaných imperialistů. Na Vánoce v roce 1937 tu však ještě žádné radary nestály. Jen tu a tam chalupy ve stráních, té zimy až po okna zasypané sněhem.

 

Na Štědrý den krátce před šestnáctou hodinou odstartovalo z vídeňského letiště Aspern malé dopravní letadlo. Počasí bylo pod psa, všude se válela hustá mlha a nekonečná chumelenice zasypávala krajinu. Na palubě třímotorového francouzského stroje Wibault 282–T12 cestoval kromě dvoučlenné posádky jediný pasažér, pražský právník Karel Flanderka. Vracel se touto linkou z Bukurešti z obchodního jednání. Cesta vlakem se mu zdála příliš zdlouhavá, protože na Štědrý večer chtěl být doma s rodinou, a tak dal přednost letu společnosti Air France. Pravidelná linka měla přistát večer v Praze a druhý den pokračovat do Paříže jako obvykle. Ani doktor Flanderka, ani zkušený kapitán František Lehký (36 let, otec dvou dětí, nalétáno 7 400 hodin), ani francouzský radista Pierre Austruc (svobodný, 24 let, dva roky praxe) v tu chvíli netušili, že Prahu už nikdy neuvidí.

 

Během letu radista postupně navazoval kontakt s radiostanicemi v Brně a Českých Budějovicích, a když zahlédl pod sebou mezi mraky řeku, ohlásil dispečerovi v pražské Ruzyni, že vidí Vltavu. Aspoň se tak domníval. Následovala pak řada dnes těžko pochopitelných chyb. Před půl šestou vydala Ruzyně letounu pokyn změnit kurz. Radista pokyn potvrdil a zaznamenal do palubního deníku. Stroj se tou dobou nacházel jižně od Prahy někde u Benešova, ale ruzyňský radiooperátor Václav Živsa nabyl dojmu, že letadlo již Prahu přeletělo a směřuje kamsi nad Mělník. Proto neprodleně vydal opravu, kterou však posádka nemohla zachytit, neboť jedna z antén vypovídala plně funkční službu.

 

Pilot Lehký si zřejmě myslel, že si nadletěli a otočil stroj na jihozápad. Obyvatelé Sedlice u Blatné kolem půl šesté spatřili na obloze záblesky. Netušili, že jsou to nejspíš světelné signály, jimiž se kapitán dožadoval pomoci při navádění na přistání. Možná že světla, která viděl pod sebou, považoval za okraj Prahy, ale s největší pravděpodobností šlo o Sušici či Kašperské Hory, vzdálené téměř 120 kilometrů od Ruzyně. Byla už naprostá tma, když očití svědkové v okolí Kašperských Hor uslyšeli hukot nízko letícího stroje. Dodnes si to pamatují, protože letadlo nad Šumavou bylo tenkrát skutečnou událostí.

 

Letadlu však docházel benzin a pilot tušil, že je zle. Neodvratný konec přišel o půl šesté, kdy letadlo narazilo do svahu u Zhůří. I za husté chumelenice byla exploze následující po nárazu slyšet po dalekém okolí. Letadlo nejprve ztratilo křídla, a než zastavilo, pokácelo před sebou stromy v délce přes třicet metrů. Po lese zůstaly rozmetány kusy stroje. Okolo trosek ležely roztrhané poštovní pytle a zničené palubní přístroje.

 

Na Boží hod nastal v Kašperských Horách rozruch. Poštmistr pan Mendl požádal, aby za pomoci četnictva a lesního personálu byla zorganizována pátrací mise po zmizelém letounu. Hledalo se velmi vytrvale v namáhavém lesním terénu a za hustého sněžení. Počasí bylo stále horší a horší. Také patnáctiletý Václav Šmídl, syn hajného z blízké osady Vogelsang, vyrazil s dalšími kluky pátrat v hlubokém sněhu, co se to vlastně stalo. A zřejmě oni byli to ráno první u neštěstí, které stálo tři lidské životy, jak se psalo v Sušických listech z 31. prosince.

 

Zachránci, vyslaní z Kašperských Hor, nalezli už jen tři mrtvé muže, u nichž městský lékař konstatoval, že zřejmě zemřeli ihned po dopadu stroje. Palubní hodiny ukazovaly 17 hodin a 39 minut. Náramkové hodinky kapitána Lehkého se zastavily v 17:48. Záchranné práce začaly pozdě, ale v noční sněhové bouři a v metrové nadílce čerstvého sněhu to dříve ani nebylo možné.

 

„Je to prostě strašný pohled. Tři těžce potlučené mrtvoly, dva silné kmeny stromů jakoby ve výši odstřihnuty, jak na ně nalétlo letadlo svými křídly, a pak asi po sto metrech teprve trup letadla a různé jeho části. Spousta balíčků letecké pošty rozmetána v okolí. A jak zvláštní při velké zkáze, lahev se šampaňským se při pádu nerozbila. Benzinové přívody uzavřeny. Snad vteřinu před smrtí pilot učinil za dost povinnosti, a proto letadlo neshořelo,“ psal na silvestra 1937 tehdejší sušický redaktor.

 

Na místo neštěstí krom vyšetřovatelů dorazila i manželka kapitána Lehkého Marie, v doprovodu pilotů Sládka a Kupky, bývalých kolegů z Československých ærolinií.

 

„K místu neštěstí seběhlo se během dne více jak tři tisícovky lidí z širokého okolí a četnictvo mohlo jen stěží ochrániti trosky letadla, aby lid lačný po součástkách jako památce zbytky letadla úplně nerozkradl,“ napsali tehdy do své zprávy kašpersko-horští četníci. Ti, za pomoci pohotovostního oddílů ze Strakonic, hlídali trosky a mrtvé až do odpoledních hodin 26. prosince, kdy se dostavila na místo neštěstí komise z Prahy. Mrtvoly pak byly odvezeny do Kašperských Hor a po provedené pitvě do Prahy.

 

Dnes již více jak devadesátiletý Václav Šmídl vzpomíná, jak prasátko, které měli připravené na vánoční hody, jim celé zkonzumovali četníci ubytovaní v jejich hospůdce po dobu vyšetřování.

 

Na veřejnosti se spekulovalo, že doktor Flanderka vezl z Vídně kompromitující materiály na Adolfa Hitlera a že letoun byl úmyslně sveden ze své trasy. Podle jiné verze byl Němci údajně podplacen Václav Živsa a jeho pomocník Schorm na ruzyňské věži. Tito muži byli skutečně dlouze vyšetřováni, ale před soudem nestanuli. Přišel Mnichov a 15. březen 1939 a vše utichlo. A tak je dodnes příčina té strašné havárie zahalena rouškou tajemství a samými dohady.

 

Na místě neštěstí nechala ještě v roce 1938 vdova po Františku Lehkém postavit prostý kamenný pomníček. Její dcera Marie s dětmi občas místo navštěvuje. V roce 2013 jsem se tam s nimi setkal. Byla to šťastná náhoda. Vypravili jsme se totiž s kamarádem Karlem Pokorným obnovit zašlá jména obětí a památníček trochu opucovat. V lese jsme se dali do řeči a do té doby neznámá paní se mi svěřila, že kapitán letadla byl její otec a že si pamatuje, jak na tátu marně čekaly s maminkou u smaženého kapra a těšily se na dárky z Vídně, které jistě vezl. Bylo to velmi dojemné setkání. Když si paní posteskla, že písmo je zašlé a jména skoro nečitelná a že by ráda zjednala někoho, kdo by je obnovil, jen jsem na Karla spiklenecky mrknul. Pak jsem jí řekl, že kdo si počká, ten se dočká, a to už Karel vytahoval z báglu štěteček s barvou a dal se do práce. Pro všechny přítomné to byl opravdu šok a těžko uvěřitelný zázrak. A když se od nás dověděli, že autorem pomníčku byl kameník Pokorný ze Sušice, Karlův děda, jejich nadšení nebralo konce. Ta náhoda mě dodnes fascinuje a říkám si, že takový příběh může napsat jedině jen život. Pro takové okamžiky jsme na světě.

 

Zbytky letadla leží v depozitáři kašpersko-horského muzea a je o ně značný zájem. Snad se brzy dočkají umístění v nových muzejních prostorách. A vzkaz těm, kteří by chtěli tohle místo vidět na vlastní oči: nejlépe se tam dostanete po zelené turistické značce ze Zhůří nebo z Kašperských Hor. A když cestou natrháte kytičku a vezmete do kapsy malou svíčku, ty dávné oběti štědrovečerní tragédie to v nebi určitě potěší.

 

 

PAŠERÁCI Z PLÁNÍ

 

Když na Knížecích Pláních prší a mlha se válí po kopcích, člověk si říká, že si ani lepší pašerácký počasí nemůže vymyslet. A taky se tu tímhle řemeslem hodně lidí po generace živilo nebo alespoň přiživovalo. Do Bavor je to odsud jen pár set metrů.

 

Tuhle vysoko položenou šumavskou obec (1 162 metrů nad mořem), ležící nedaleko Bučiny, připomínají jen ruiny kostela svatého Jana Křtitele, obnovený hřbitov, zarostlé základy domů a fungující malá občerstvovna pro turisty. Podle doby vzniku patřila mezi nejmladší obce na Šumavě, protože až v roce 1799 povolil majitel rozsáhlých hvozdů, kníže Schwarzenberg, kolem již existující hájovny založit dřevařskou osadu. Záhy zde vyrostlo na padesát usedlostí. Pověst o vzniku jejího názvu vypráví, že v době zakládání navštívil obec sám kníže, kterému silný vítr odnesl klobouk. Ten zůstal viset na jedli. Jeden z dřevorubců na strom rychle vylezl a vrátil ho knížeti se slovy: „Zde je váš knížecí klobouk!“ Kníže poděkoval a prohlásil, aby na památku této události byla obec pojmenována Knížecí Klobouk (německy Fürstenhut).

 

Původní osadníci to neměli lehké. Kníže určoval, jak mají domky vypadat. Na kamenných základech jen jedna obytná místnost, komora a stáj pro dvě dojné kravky. Chov telat, ovcí a koz nebyl pod trestem konfiskace povolen. Vrchnost si vyhradila právo kdykoliv si domky za náhradu přivlastnit. Každý dřevorubec i jeho potomci se museli smlouvou zavázat „v panských lesích ročně porazit 100 sáhů dřeva za cenu 15–23 krejcarů za sáh.“ K tomu patřila povinnost třiadvaceti dnů roboty. Dokonce i hajní říkali, že „mají nižší postavení, než má vrchnostenský lovecký pes.“ Když byla v roce 1848 robota zrušena, všem se značně ulevilo, ale získat své propachtované grunty do vlastnictví se místním podařilo teprve až před 105 lety v roce 1913, kdy se konečně stali svobodnými a nezávislými občany Evropy na prahu secese. Na památku této šťastné události zde dodnes stojí malý kamenný obelisk se znakem stromu, sekery a kopáče, který najdete vpravo při cestě pár set metrů před obnoveným hřbitovem.

 

A tak není divu, že v tomhle chudém a zapomenutém kraji bylo k pašeráctví opravdu jen kousínek. Přes Čertův potok to bylo do Bavor, co by kamenem dohodil, a tak se vesele pašovalo oběma směry. Pašovalo se všechno. Dobytek, sůl i drogy, což ovšem tenkrát znamenalo šňupací tabák. Mnohdy i na objednávku. Přijít o život kvůli pár pytlům soli se tu mohlo stát raz dva. Sídlila tu sice finanční hlídka s celníky, ovšem kdepak na místní koumáky Sherlocky Holmese, helejme se. V hospodách při pívě Dešenický kozel pospolu sedávali, vzájemně se dobírali a někdy uzavírali sázky, kdo je ten lepší propagátor zdravé výměny surovin z ruky do ruky.

 

*

 

Jeden takový příběh je zaznamenán v knize Pašeráci a podloudníci na česko–bavorské hranici. Místní celník a zároveň milovník dobrého pivka se vsadil s pašeráky o soudek bavorského pšeničného moku, že se jim předmět sázky nepodaří dostat přes čáru. Pašeráci to však provedli způsobem, který se stal legendou. Při jedné noční celníkově službě zastavila u celnice bryčka z Bavorska. V ní hačal kostelník a farář, že jedou do Čech vykonat poslední pomazání. Na Šumavě se udržovala nepsaná tradice, že faráři, porodní báby a hasiči v případě potřeby projížděli přes celnice bez větších a zdlouhavých obstrukcí a prohlídek. Proto celník bryčku bez zdržování propustil. Ještě se mu dostalo požehnání od pana faráře. Když pak šel po službě do hospůdky, nestačil se divit. Celý lokál ho vítal a všichni, včetně už odmaskovaného rádoby faráře, mu děkovali, že je pozval na soudek dobrého piva. Na soudku totiž seděla „jeho velebnost“, když v bryčce projížděla kolem křižujícího se celníka do Čech.

 

Trochu jiný příběh prožil financ Chaloupka, zmiňovaný v kapitolce o Holzschlagu. Ten se dokonce dostal do novin.

 

Je zaznamenán i případ, kdy se do křížku se zákonem dostali sami celníci. Celníci při pašování na bavorské straně načapali dvě mladé ženy a zavřeli je v Mauthu, v prvním patře policejní stanice. Na nějaký útěk ženy neměly ani pomyšlení. V noci jim však někdo zaklepal na okno. Financové obě dívky dobře znali a přišli je osvobodit. Po přistaveném žebříku snesli děvčata dolů, uklidili žebřík a převedli je přes hranici domů. Druhý den se všichni divili, jak k tomu útěku mohlo vůbec dojít. V noci, za tmy a z takové výšky!

 

*

 

Skončila válka a následoval odsun německých obyvatel, kteří přes blízkou hranici na povozech převáželi svůj nejnutnější a skromný majetek. Staří známí financové dělali, že nic nevidí. Sousedé si přeci v nouzi mají pomáhat a ne do sebe kopat jako vyvrhel kopátko kopýtko kopal.

 

Pomáhali i po nechvalném úmoru únoru 1948 před 70 lety, když už bylo jasné, kam naše republika směřuje a že jde mnoha lidem o svobodu, nebo v případě Milady Horákové (když je zde řeč o horách) o život! Mezi převaděči se tehdy proslavili dva muži, Josef Hasil a Franz Nowotny zvaný Kilián, kterým se dodnes říká KRÁLOVÉ ŠUMAVY. Ale to už je docela jiný příběh.

 

*

 

Noví pováleční osadníci zde nepobyli dlouho a po 150 letech se život i čas na Knížecích Pláních zastavil. Obec za železnou oponou zůstala liduprázdná, hlodal ji horší než krysí hlodavčí kolozub času, ale hlavně lidská arogance a nabubřelost komunistického režimu tajných agentů a průměrných babišů.

 

První šel k zemi kostel a přilehlý hřbitov byl zcela zlikvidován. Kříže se hodily, soudruzi u vysokých pecí potřebovali železo. Komu vadili ti dávno mrtví, to mi dodnes hlava nebere. Až po roce 1990 byl zdejší hřbitov za pomoci starousedlíků z druhé strany hranice částečně obnoven a zase vypadá jakžtakž důstojně a přijatelně.

 

Až se sem vypravíte, rozvaliny kostela, velký kříž a turistická cedulka Knížecí Pláně vám jasně napoví, že jste tady dobře.



HOTEL SENO


Široko daleko jediný kousek rovného místa, snad sto, sto padesát metrů. Z jedné strany prudký kopec dolů do Hartmanic a k řece Otavě, z druhé strany dlouhý a táhlý kopec až ke Skelné (Glasserwaldu) směrem na Železnou Rudu.

 

Osada Rovina, německy Ebene, má více jak třísetletou historii. Na mapě z roku 1708 je v těchto místech, na tehdejší křižovatce cest, zaznamenaná celní bouda. Z té se v polovině 19. století, kdy byla dobudována nová okresní silnice, stal známý a tolik potřebný hostinec. Každý, kdo se sem do výšky 924 metrů s povozem nebo pěšky vyškrábal a nejmenoval se ani Petra Paroubková, ani Péťa Škrabalová, byl vděčný za trochu elixíru odpočinku, jídla a lahodného doušku pití. Proto tu vyrostlo několik hospodářských usedlostí, které se živily hostinskou činností. Stála tu i kovárna, dnes by se řeklo servis pro koňské povozy. Obec se časem rozrostla na řadu stavení po obou stranách cesty.

 

Nedaleká kaple svatého Vintíře přitahovala stovky poutníků a později i turistů a ti si buď v původním hostinci, nebo ve druhé hospodě, kterou si zřídila rodina Haasových, pochutnávali na domácím chlebu se špekem a dobrém šumavském pivu.

 

*

 

Rovina žila poklidným tempem, které určovala frekvence pocestných a práce na polích. Konec těchto idylických časů nastal po druhé světové válce, po odsunu místních německých obyvatel a zřízení vojenského újezdu.

 

Budovy bez života chátraly a pozvolna se rozpadaly. Jedna z nich se ale zachovala, protože po dlouhá léta sloužila jako velký seník vojenským statkům hospodařícím ve vojenském pásmu. Díry ve střeše a prakticky nulová údržba se i na tomto objektu podepsaly a bylo jen otázkou času, kdy se hotel Seno, jak se seníku běžně přezdívalo, sesune do kopřiv. Voňavé seno totiž často sloužilo jako noclehárna pro „unavené vojáky“ vracející se od Hartmanic z hostince Pod Lípou do kasáren na Nové Hůrce. Když je táhlý kopec a truňk zmohly, dalo se tady krásně bivakovat.

 

*

 

Když byl po roce 1990 vojenský výcvikový prostor zrušen a vojáci odtáhli, v hotelu Seno už jen sem tam přespali trampové nebo vochmelkové. Nejdřív se propadla střecha, pak se zhroutila část zdí a stavení se proměnilo v ostudnou ruinu.

 

Léta běžela a torzo domu u silnice už jen strašilo projíždějící. Pak se ale blýsklo na lepší časy. To když ruinu koupil sympatický a podnikavý chlapík jménem Jura. Na základech starého stavení vyrostla krásná chata Rovina, typicky šumavská, útulná, voní dřevem a báječně se tady vaří i pro Zdeňka Pohlreicha. Rovina měla tedy štěstí, protože život se sem, na rozdíl od mnoha podobných obcí v šumavském pohraničí, zase vrátil. Když se před chatu posadíte s kafem nebo žejdlíkem oroseného pivečka, lepší výhled na šumavské panorama těžko najdete. Prostě se seberte a přijeďte na Šumavu, rád se tu s vámi někde potkám.



Emil Kintzl


Na Šumavě žiju od dětství (23. únor 1934 v Praze). Prochodil jsem ji pěšky, projel na běžkách i na kole křížem krážem a troufám si tvrdit, že tady znám snad každou stráň, potok, kopec i údolí. A taky jsem tu potkal spoustu lidí. Pamětníků, jak se říká. A mluvili jsme spolu. A jejich svědectví a vyprávění jsem zaznamenal. Bez příkras a bez kudrlinek. Protože na ty my si tady na Šumavě zrovna moc nepotrpíme. Vloni v únoru jsem ve zdraví přiměřeném věku oslavil osmdesátku a pořád mě to tady všechno baví.

 

První půlku života jsem strávil jako učitel na místních školách. V Hartmanicích, na Srní, v Sušici a v Kašperských Horách. Začínal jsem hned po maturitě v roce 1952, to měl tepřív Patrick Swayze namířeno mámě ven z generálky do premiéry v srpnu. Jednotřídky, malotřídky, kde chyběl ten správňák kantor, tam jsem šel já. Děti ze vsí i ze samot ze širokého okolí, některé to měly do školy naboso v dřevákách i několik hodin. Třeba takovej Pepíno Hromádků. Ten přicházel do školy tak ucabrtanej, že hned v teple u kamen usínal. Tak jsem ho nechal, stejně by s ním nic nebylo. Byl jsem tehdy mladej, bylo po válce a všechno bylo báječný.

 

Učil jsem rád. Je to práce, která dává smysl. Ale jak šel čas, nějak jsem se nedokázal srovnat s tím, že bych měl děti učit o tom, jak nás tady v Sušici osvobodila hrdinná Rudá armáda. Vono je to těžký učit takový věci a klást s pionýrama kytičky k pomníčkům padlých rudoarmějců, když si člověk dobře pamatuje, že jako kluk obdivoval americké džípy a vojenská auta, jako bez zádrhele rychlé šípy, kterých bylo plné sušické náměstí, a padlí rudoarmějci se objevili v dějepise tohohle kraje až o hodně později.

 

Jo, a taky jsem nějak neuměl nazývat vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 bratrskou pomocí, protože to prostě byla okupace sviňárna. Nijak jsem se s tímhle názorem netajil, no a tak mě jako nenapravitelného bolševik ze školství vyloučil. Pak jsem 15 let topil a zatápěl jako Zátopek i Jean kašpar Deburau svůj fór vůči soupeři na dlouhé trati v kotelně v Kašperských Horách, protože to byla jediná práce, kde jsem soudruhům nevadil. V kotelně jsem si krátil čas sbíráním a tříděním starých fotografií, dokumentace a příběhů z míst, která v průběhu let prakticky zmizela z mapy Šumavy. A že těch míst a příběhů bylo.

 

Zásadní ránu dostala Šumava po druhé světové válce, kdy došlo k odsunu původního německého obyvatelstva. V 50. letech byla pro veřejnost značná část Šumavy uzavřena hraničním pásmem a rozsáhlým vojenským prostorem Dobrá voda, který se táhl od Hartmanic až po Železnou Rudu a zasahoval hluboko do vnitrozemí. Vesnice a usedlosti v této části Šumavy byly vysídleny a staly se cílem dělostřelců a tankistů Československé lidové armády, kteří se tu cvičili na boj s imperialismem. Postupně mizely v troskách domy, kostely i kapličky. Dílo zkázy završily buldozery, když rozstřílené obce srovnaly se zemí.

 

Rád se s vámi o ta zmizelá místa a zapomenuté příběhy zdejších lidí podělím. Protože když už fakticky zmizely ze světa, Z PAMĚTI BY SE JEN TAK VYTRATIT NEMĚLY.

 

*

 

Emila Kintzla znám dlouhé roky. Ale pro ty, co ho neznají, dám k dobru jednu příhodu, která vystihuje jeho osobnost víc, než sebelepší představování. V roce 1968 naši koupili chalupu nedaleko Kašperských Hor. Pak přijeli Rusové a během krátké doby se republikou rozlezla takzvaná husákovská normalizace. A jednoho dne se u nás objevili dva cizí chlápci s traktorem a jeden řekl tátovi: „My jsme z Kašperek a na národním výboru jsme si přečetli jména lidí, kterým se tady nemá pomáhat. A protože jsme věděli, že máte v Kašperkách složenej nábytek, tak jsme vám ho rovnou přivezli. Já jsem nějakej Kintzl, tohle je Dadák, jsem rád, že se poznáváme. S čím vám ještě můžeme pomoci?“

 

A ještě jednu historku mám rád, ale ta se stala o nějakých dvacet let později.

 

Když se po převratu stříhaly na Šumavě hraniční dráty, stál vedle ministra Dienstbiera a podal mu papír s propiskou se slovy: „Prosím o podpis, pane kolego.“ Dienstbier se udiveně zeptal: „Vy jste také ministr?“ A Kintzl odpověděl: „Ne, já jsem topič jako vy ještě včera.“

 

Emil Kintzl, samorost, venkovský učitel, sportovec tělem i duší, fér chlapík. Během těch let, co na Šumavu jezdím, jsem ho potkal mockrát, protože s člověkem, jako je on, se tady prostě nemůžete minout. Mnohokrát jsem ho slyšel vyprávět jeho historky ze života, fascinovala mě jeho živelná přímočarost, nezlomnost a síla, stejně jako jeho životní postoj a filozofie. S tímhle člověkem prostě musím něco natočit, říkal jsem si. To bude bavit mě i jeho.

 

Touhle myšlenkou jsem se zaobíral několik let. A pak do mého života vstoupil Stream.CZ a najednou všechno zapadalo do sebe. Lukáš Záhoř a Martin Krušina, dva príma chlapíci, kteří tuhle redakci vedou, mají lví podíl na tom, že seriál existuje a má svoje diváky. A taky kameraman Janek Rubeš s talentem od pánaboha. A ještě dva kliďasové, střihači Vláďa Šimek a Marťa Šašek. To je můj hvězdnej tým.

 

Na jaře jsem začal psát scénáře, během léta jsme natočili první řadu a seriál Zmizelá Šumava byl na světě. Právě jsme dokončili druhou řadu a pracujeme na třetí. Knižní podoba je tedy jen logickým vyústěním všech těch pozitivních sil, které se nad touhle prací propojily.

 

Jan Fischer



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter