Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 16.7.
Luboš
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Dagmar pilná Fila, Serge Gainsbourg a v neposlední řadě i kardinál Beran
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 4.5. (06:22:06)

Nebojte se PRAVDY na účel barev aneb BARVY, PRAVDY A MY (My a náš je svět)

 

Ráda bych Vám vysvětlila pointu, proč jsem „Fila černobílá“. A proč se říká: „Jaký pán, takový vercajk…“

 

Chladné či naopak teplejší barvy, odstín, způsob malby obrazu, záliba v jemných pastelových odstínech nebo naopak ve výrazných sytých barvách a kontrastech; detailní nebo velkorysé zobrazení, elegantní linie nebo strohé geometrické tvary, zářivé barvy nebo škála odstínů šedi… Výběr barev pro oblečení, zařízení bytu, vymalování stěn interiéru, volba barvy různých doplňků včetně laku autokaru, barvy domu nebo srsti psa, dokonce upřednostnění určitého vzhledu životního partnera… To vše prozradí velmi mnoho o člověku, který se nechává vést svojí intuicí a obklopuje se tím, co má rád, co je mu příjemné, v čem se cítí dobře.

 

Povím Vám, proč se každému líbí něco jiného a proč Vám to někdy velmi sluší a jindy Vám barva oblečení naopak přidá medvědí službu, ubere energii, naloží zákeřný pocit únavy a iks let navíc. Připomenu, jaké souvislosti v oblibě barev a založení člověka odhalili například psychologové, s jakými zákonitostmi barev pracují výtvarníci, čím Vás překvapí fyzika… a možná potvrdím, co dávno tušíte, ale s čím si nejste zcela jisti: s výběrem barev, kterými se obklopujete a proč se některým barvám raději zcela vyhýbáte.

 

Budu se Vám snažit na mnoha obrazových tabulích ukázat, co vlastně jsou barvy zač, jak důležité role hrají v našich životech, jak barvy vidíme, jaký je rozdíl mezi barevným spektrem pigmentovým a světelným; jak barvy působí na naši duši i tělo – tedy jak dokáží ovlivnit všechny psychosomatické funkce. Můžeme se dotknout léčení barvami, synestezie, barvocitu a jeho poruch, barvových psychotestů… prostě všeho, co Vás bude zajímat (zajímavého je mnoho a vše do sebe zapadá jak nekonečná obdivuhodná skládanka).

 

Důležité jsou různé funkce barvy: dekorativní, impresivní, expresivní a symbolická v historii i v moderní době; spolu zjistíme, co vše lze v našich životech barvami ovlivnit a co dokonce změnit.

 

Barvy v tisku, fotografii, na monitoru počítače, na obraze… RGB a CMYK.

 

Ukážu Vám základní barvy a principy jejich míchání, kontrast a jeho druhy, vlastnosti barev, harmonické škály, optické klamy… a skončit můžeme až u barvového poradenství a vizážistiky, které jsem léta učila ve svých rekvalifikačních kursech a poskytovala individuální poradenství image: na mnoha příkladech Vám ukážu, že i tady fungují podobné estetické principy.

 

S novými poznatky si odnesete zároveň písemné shrnutí přednášky.

 

Těším se, že se o barvách dozvím něco zajímavého také od Vás,

 

Dagmar Fila

 

11. KVĚTNA 2018 V 15 HODIN

GALERIE JIŘÍHO TRNKY

NÁMĚSTÍ REPUBLIKY 40, PLZEŇ

 

* 21. 4. 1957


O mně: táta renezančně nadaný introvert, maminka lidumil s otevřeným srdcem pro všechny živočichy = stále u nás někdo brečel, radoval se, bydlel, umíral, psaly se diplomky, o někoho se staralo… Většina života v Plzni, 3 roky dospívání v Indii – obdiv k uměleckému řemeslu, sklon k ověšenosti a nošení zvláštních hábitů; gymnázium s moderními jazyky- samá ženská = vandry s klukama, zpívání s klukama, potápění, botanika apod. s …; na VŠ 8krát přijímačky, mezitím tiskař, v propagaci; VŠ výtvarná výchova- čeština; autorská výstavní činnost- oděv a šperk, později keramika, poslední rok kresba, malba; člen Unie výtvarných umělců. Po škole sama se dvěma syny = práce doma (šperky, poradenství image, grafická úprava časopisu…); 15 let učitel výtvarných oborů ZUŠ, převážně keramiky, lektor seminářů a kurzů vycházejících z estetiky (
lotos-image.wz.cz). Člen Unie výtvarných umělců. Nárazové psaní= úleva od bolesti. Dary sudiček: smysl pro krásu, šikovné ruce, pochopení pro druhé, touhy a rozervanost romantika (slovy tatínka „od pangejtu k pangejtu“)…

Dary k 50tinám: stěhování na polosamotu, nový manžel, stará chalupa s rozlehlou zahradou, smečka psů, dojíždění za prací; stále větší rozpor mezi touhou tvořit a nicneděláním, blíž k obloze a v klidu přírody také k marně hledané harmonii…


Více na lotos-image.wz.cz



SLANÁ KŘÍDLA


Moje tělo
létat chtělo
Křídla splihlá
těžce vleče
Neletělo
do vln sjelo
Už si suší
vlasy v kleče


Srdce z vody
slunce loví
Teplem světlem
rány šrámy
nezacelí
pálí v soli
ostny z pěny
zotvírány


Duše tiše
zpola spala
Moře hoře
vyplakala
Vzlétla hluše
k černi tuše
Tone vše
co zanechala


Škubla stříbrem vlákna lehce
Tělo duši pustit nechce
Podruhé zatáhla jemně
Nit jak lano drží pevně
Třpytem smyla žití smůlu
Začla stoupat do tmy vzhůru
Napotřetí ostřím kosy
přeťala lesk noční rosy


Slzy brzy
mizí v záři
do které se usmívala
Tělu navždy
sbohem dala…




SVATBA


Závoje hebké z pavučin
Na víčkách oměje modrý stín
Od borůvek rty, maliny ve tváři
Nevěsta pobledlá chystá se k oltáři


Šperky liány ostružin
Lesk rosy v očích, v srdci blín
Šat z mechu sametu, kytici z vřesu
V střevíčkách lýkových přichází k lesu


Kadidlo jedlí a smrčiny
Křížovou cestou jsou houštiny
Náhrobky z jehličí, chór vran a havranů
Portálem jalovců vstupuje do chrámu


Zatuchlé krypty děr jezevčích
Plamínky světlušek, žebroví ve větvích
Vyvrácených stromů lavice dřevěné
Pokleká pod křížem z černého kamene


Vitráže listoví pohasly
Samotná vychází před kapli
Ven z klenby borové lesního kostela
Přes lánů oceán sílu plout neměla


Zoufalé dlaně v zem zoranou noří
Tiše se rozplyne v hliněném moři…


Až samota také Tě zabolí
Kdo v zemi usnul, neuteče
Pokorně drobný hledej vkleče
Kvítek Drchničky na poli




VEČERNÍ HOSTÉ


Doprovázím Tě ke dveřím
Usmíváš se
Z okna Ti mávám
Ve šťastnou kartu uvěřím
Když neozveš se
Snad večer; hádám


Večer Falešný přijde hráč
Eso či dáma
Rozdá své karty
První přisedne přítel Pláč
Už nejsem sama
Na smutné párty


Na dveře klepou Pochyby
Snad po sté
Hrají svou píseň
Zklamání, Bolest „Co kdyby“
Nezvaní hosté
Za nimi Tíseň


Večer všední i sváteční
Marnost a Lest
Plíží se z šera
Než milosrdné přijdou Sny
Usedá Touha na pelest
A svoji výhru
Pod přikrývku
Uschová Nedůvěra

 



SERGE GAINSBOURG

 

(STEJNÝ DEN NAROZENÍ JAKO GIACOMO CASANOVA A POP–ART–SITUAČNÍ KOMIK V KNIHÁCH PRO KÁJE A GERDU A JEJICH FANTOMASE VE SNĚHU HANS CHRISTIAN ANDERSEN)

 

Pro jedny Sandokanův živočišný projev, pro druhé projev vyzrálého vizionáře. Milenec filmových sexbomb, skladatel něžných jazzovaných i zakazzovaných balad ve východním ostentativně se štítícím bloku. Autor nejsvádivějšího jara na drážkách gramodesky, ale také citátu: „Láska bez špetky filozofování jest jako v letu vyžunknuté kafe z Žabky za pakatel…“

 


KDYBY SE NEUCHLASTAL A NEUKOUŘIL K SMRTI, KULTOVNÍ FRANCOUZSKÝ ŠANSONIÉR SERGE GAINSBOURG BY PŘED MĚSÍCEM A 2 DNY OSLAVIL JAKO DEZERT Z BONBONIÉR SLAVNOU DEVADESÁTKU I S NÁSKOKEM PŘED CHE GUEVAROU…

 

Jedenáctý březen 1984. Mírně zanedbaný Sandokánek v saku a rozhalence, který vypadá, že sto let nezamhouřil zkoumavější pohled na ženské křivky, si nezávazně vykládá o stavu beztíže bez skafandru na vandru za poznáním puberty s moderátorem v pařížském TV studiu na téma zvýšení daní. Během interview vyjme z náprsní kapsy 500 franků, cvakne zapalovačem a bankovka v přepočtu na naše bratru asi 2 000 Kč lehne popelem.

 

Střih. O rok později, po vydání skandálního duetu Lemon Incest, v němž tatíček brouká své dvanáctileté dcerunce: „Nikdy se nebudeme milovat a k neřestem se schylovat…“ Zmačkaný vagabund se zažehnutým cígem v pořadu stanice TV6 na pozadí jakési absurdní technicolorové pláže posílá slovy nehledanými do horoucích pekel divačku, která se, chudák, dovolala do vysílání. V médiích padají slova jako „incest“ a „pedofil à la Adolf Loos“.

 

Střih. Duben 1986. V populárním pořadu francouzské televize Champs–Élysées právě dozpívala dvaadvacetiletá hvězda senzace tanečního černošského popu Whitney Houston, ještě bez snů na bodyguarda Bobbyho Browna. Moderátor Mike Drucker ji přivádí ke stolku a křesílkům, kde jí starosvětsky líbá ruku zašlý elegán s výrazem zkaženého vajíčka na měkko (kdepak pedofil). „Jste skvělá,“ promlouvá k ní a slova mu na jazyku těžknou. „Povídal, že se mu líbíte,“ dodá spíkr v domnění, že Whitney podroušenému vtipálkovi, jenž pololeží vedle ní jako polokoule Sirius A, asi příliš nerozumí. „Ne, ne, ne,“ protestuje druhý host. „Vy nejste Reagan, já nejsem soudruh Gorby, tak se nesnažte.“ Načež pečlivě, jak to jen jde, vysloví lámanou angličtinou: „Říkal jsem, že stojí za HŘÍCH.“

 

 

KING PAŘÍŽSKÝCH TAXÍKŮ

 

Kdyby Dylan s Cohenem měli dítě, vypadalo by a učilo by se rozumět světu dospělých individuí jako Serge Gainsbourg. „Já nevím, kde se ve mně ta ošklivost vzala,“ prohlašoval o sobě ironicky playboy, který na svůj křivý frňák a střízlivý pohled želvy sbalil nejžádoucnější stvoření světa – v čele s Brigittkou Bardotovou a Jane Birkinovou. „Máma byla pohledná, tatík jakbysmet. Možná jsem to pochytil od psa.“

 

Ale jak praví Cyrano bez kapky likéru Cinzano: Já nosím v nitru svém své elegance květ. „Měl kolem sebe auru tichého sebevědomí,“ prozradila Marianne Faithfull, známější coby Múza velké části kapely Rolling Stones. „Myslím, že každá, která se s ním souhlasila vychrápat, odcházela vrchovatě uspokojená.“

 

A ten sex přece nebyl všechno. Tedy samozřejmě, že byl, ale na Gainsbourga vzpomíná i řada taxikářů, s nimiž nikdy nic neměl, ale dcera ihned dodává: „Pokaždé, když v Paříži nastoupím do taxíku, vyprávějí mi šoféři o tátovi nějakou historku, protože on jinak než tágem nejezdil a prý byl vždycky strašný sympaťák,“ směje se dotazovaná Charlotte Gainsbourgová. Ta má dnes na kontě mnohem víc hereckých i pěveckých úloh, než jen pubertální úlet 747 boogie hříšek Lemon Incest, mimochodem stejně starý jako československý duet Káji Gotta s Darinkou Rolincovou Zvonky štěstí

 

Syn ukrajinských Židů z Charkova se původně jmenoval Lucien Ginsburg, to mu ale připadalo vhodné leda tak pro nějakého lokaje v kadeřnickém salónu, a proto si – na počest rodičů, kteří zdrhli z Ruské říše před lichváři a bolševiky do kreativnější Paříže – začal říkat Serge. Příjmení si zakulatil jen lehce, aby se blížilo jeho oblíbenému malíři–krajináři z 18. století Thomasi Gainsboroughovi.

 

Táta Jœ limonádový Ginsburg vedl všechny své tři děti ke hře na piano, na něž sám břinkal po kabaretech a kasinech. Vtloukl jim do paměti, kdo je to Chopin, Stravinskij, Ravel. Jeho syn Serge brzy zjistil, že se dá hudbou živit o chlup lépe než malováním, jež studoval na akademii. V armádě začal spontánně kouřit a pít, cynický pohled na svět používal jako masku chránící křehký obsah duše. První, kdo se uvolil zpívat Gainsbourgovy písničky, jím samým považované za příliš andělsky svébytné kantilény, byla o devět let starší Michèle Arnaudová. Nebála se vlka nic, ačkoli se psal teprve prudérní rok 1957.

 

Nevšedního autora ovlivněného jazzovým básnílkem Borisem Vianem si brzy všimli kolegové šansoniéři (zvlášť zpozorněl Jacques Brel), ale i interpreti formátu Juliette Gréco, které neskutečně sedla jeho líná balada La Javanaise. Přesto však trvalo ještě půl dekády, než Serge se svou poetikou udělal trhák před zvědavými zraky spoluobčanů. Záhy mu došlo, že nejrychleji upoutá pozornost, když natropí menší skandálek žoviální hravou formou, jako škola hrou. Nástrojem se stala naivňoučká osmnáctiletá ňafyna France Gall (letos nás opustila sedmého ledna ve věku pouhých 70 let a 90 dní), která s Gainsbourgovým popěvkem Poupée de cire, poupée de son o vycpané panence zvítězila roku 1965 ve Velké ceně Eurovize. A tak jí Serge napsal další pecku: Les sucettes, rozkošnou píseň o lízání lízátek. Asi byla jediná, co si to tak vykládala; všichni ostatní se soustředili na slova o cukrátkách za pár šupů („pour quelques pennies“), což shodou okolností znělo úplně jak karlovarské Vřídlo zjara – pěnis.

 

 

STÉNAJÍCÍ BARDOTOVÁ

 

V šestašedesátém už měl za sebou Serge Gainsbourg dvě nevydařená manželství. Rok nato si začal se sirénou bublat šampaňské ve fantazii požitků holoubka a jeho ikonické Vesny, Brigitte Bardot, vdanou za známého sukničkáře Guntera Sachse. Serge vskutku na pohled žádný lamač srdcí nebyl, ale uměl krásku rozesmát. První schůzku nicméně podělal – tedy tak mu to připadalo, dokud mu BB necinkla. Dala mu druhou šanci; stačí, když pro ni exkluzivně složí ten nejohromnější love song všech dob. Gainsbourg do rána pokoušel své talenty na vyšší vibraci a vymyslel i jeden náhradní pro případ neúspěchu číslo dva: Bonnie et Clyde a Je t´aime… moi non plus.

 

Zvukař William Flageollet, jenž krátce poté v pařížském studiu vrkání zamilované dvojice natáčel, říkal, že ten den se v nahrávací místnosti potily i zdi. Vzdechy a sténání intimní slasti bez detektivního pozadí a vyhraněného popředí mísící se s kultovním sloganem Je t´aime… moi non plus (Miluji tě… no ani já ne…) zněly natolik libozvučně vybroušeně jako blýskavý drahokam na pultech, že Brigittka na kolenou prosila Serge, ať písničku nikde neuveřejní. Vlivný miliardář Sachs proti vydání singlu úspěšně zakročil a nahrávka spatřila světlo světa teprve až v roce 1968. Ale Gainsbourga tohle ponížení nezastavilo. Pouhý rok po flirtu s Brigitte se zahleděl do mladičké Londýňanky Jane Birkinové, která měla slibně nakročeno do záře reflektorů díky roli v sexy dramatu Michelangela Antonioniho Zvětšenina.

 

Birkinové se zdála nahrávka s Bardotovou „parádně řízná“, ale i tak souhlasila, že Sergeovi pomůže natočit další verzi této písně na prvního máje – hlavně proto, aby ji snad nechtěl nahrávat s nějakou jinou křepelkou. (Opět citujme Marianne Faithfull: „Cha! Oslovil nás všecky!“)

 

Dívčin dýchavičný vokálek způsobil, že vydavatelská firma na desku nechala dát upozornění: »Mládeži do 21 let nepřístupno«. Ještěže bylo Jane v době, kdy skladbu natáčela, bezpečných dvaadvacet…

 

První rande s Birkinovou vypadalo tak, že ji vzal Serge do nočního lokálu, pak na travesti přehlídku a odtud do hotelu Hilton, kde se zlil do němoty. Jane se za něj nikdy nehodlala provdat, i když se o pop–art–veselce nejednou hovořilo a ačkoliv s ním přes různé eskapády mládí a horské dráhy peripetie setrvala v páru třináct let. Jejich vztah se nesl zhruba v duchu následující pravdivé historky: jednou pozdě večer vysypal žárlivý milovník své bond blond girl obsah kabelky na taneční parket. Ona mu na oplátku vlepila do tváře dort s pudinkem jako bestiální party odpověď, který zřejmě sebrala od pusy někomu z hostů. Upatlaný Gainsbourg odkráčel hrdě středem, načež si to namířil rovnou k Seině, kam evidentně hodlal hupsnout a očistit se. Birkinová v rozrušení běžela za ním a raději se sama vrhla do vln řeky, než aby sledovala jako očitý svědek, jak se její trošku nalitá láska topí. Serge se chvíli rozmýšlel, zda jí má pomoci. Pak v klidu odepnul hodinky značky Cartier – a teprve potom začal konat.

 

 

VZHŮRU NA JAMAJKU ZA RUMOVOU KONCEPCÍ

 

Čas oponou škubl a náhle jsme v roce 1971, kdy vyšlo Gainsbourgovi první koncepční album Histoire de Melody Nelson. Mělo pouhých 28 minut a vyprávělo příběh postaršího dekadentního hromotluka, jenž svým rolls–roycem málem přejede lolitku na kole, z čehož se vyklube další zakázaná romance. Polonahá Birkinová si na obalu zakrývá ňadra panenkou a nebe i peklo nad Gainsbourgem vytasí výsledný ráj: přinesly mu jeho první opus magnum, dodnes velebené umělci, jako je Jarvis Cocker, Beck anebo z Bristolu uchazeč o trip–hopovou blonďatou známost Tricky Kid.

 

S koncem sedmdesátých let Serge přivábila Jamajka. Exotické rytmy se snažil rozjíždět už v počátcích kariéry, kdy se na albu Gainsbourg Percussions inspiroval hudbou Mysu dobré naděje = hudbou Jižní Afriky. Jamajský styl mu však s nástupem Boba Marleye učaroval jako bylinný lektvar na šrámy mládí – stejně jako o pár let dříve Ericu Claptonovi nebo Rolling Stones. Odebral se do Kingstonu na zkušenou a výsledek snažení dal o sobě vědět už na albech Aux armes et cœtera a Mauvaises nouvelles des étoiles. Doprovodné vokály obstarala Marleyova spoluploditelka dětí a rodička Rita – když se nekorunovaný král reggae dozvěděl, že ji Serge přiměl zpívat ty své úchylné francouzské narážky na vizáž, mohl se vzteky zbláznit.

 

Skladba s názvem Aux armes et cœtera nebyla ničím jiným než francouzskou hymnou šumějící spokojenost pod sluncem v riddimu. Pravičácký list Le Figaro Gainsbourgovi vynadal do nevděčných Židů, veteráni z alžírské války mu vyhrožovali atentátem. Pár rozzuřených parašutistů ho přišlo osobně konfrontovat na koncert, on ale zdvihl pěst a se slovy, že Marseillaisa je revoluční píseň, odzpíval hymnu s publikem jako Fráňa Šrámek svůj dovětek Měsíc nad řekou, Splav, Léto, Poutník, Stříbrný vítr…, že vlk se nažral a koza zůstala kompletně natěšená. Vojákům nezbylo, než se přidat… Nedlouho poté koupil v aukci originál Marseillaisy, čímž puritánům vytřel zrak. Naštěstí dokument nespálil jako těch 500 franků z potrhlé nafrněnosti.

 

V hlasité debatě o míře zpěvákovy perverze tak trochu zapadl fakt, že na Sergeových jamajských deskách asistuje jedna z nejlepších rytmických sekcí vůbec – duo Robbie Shakespeare (baskytara) a Sly Dunbar (bicí). V současnosti jsou tyto nahrávky považovány za průkopnické, pokud jde o propagaci stylu dub, což je jakási temnější odvrácená tvář reggae, směřující k hiphopové vášni a dance hallu.

 

 

NÁCKOVÉ A ZÁVISLÁCI

 

Osmdesátá léta prožil uvadající bonviván v permanentním mlžném oparu jako gorilí alfa samec, vyvolaném alkoholovým návykem, za plentou kouře své gitanky. Neholil se, nevypadal jak vzor pro mladé z čítanky, do televizních estrád chodil sťatý jako Dán. V roce 1984 vydal své nejkontroverznější album Love on the Beat s již zmíněným duetem Lemon Incest. Na videu, které píseň doprovázelo, leží odhalený daddy mack s předčasně vyspělou dcerou Charlottou (12 let) v posteli a rozhodně jí nepředčítá pohádky notabene zrovna od Hanse Christiana Andersena. Mimochodem, melodii si vypůjčil z Chopinovy etudy číslo 3 (dnes je # třetího máje). Diváci měli dost – a to už přežili Gainsbourgovu protináckovskou parodii Rock Around the Bunker z pětasedmdesátého (třicáté výročí porážky nenechavého Německa), pojednávající o vojácích SS křepčících jako křečci v ženském pyžamu za noci dlouhých kudlí.

 

Tečku za nahrávací kariérou Serge Gainsbourga udělalo album You´re Under Arrest z roku 1987, ovlivněné rapem a novou vlnou. Jde o další koncepční desku, tentokrát o vztahu se závislačkou z Jižního Bronxu, tedy Miss dobré neletargické naděje. Vypravěč vstoupí ze zoufalství do francouzské cizinecké legie, kde ho čeká jako náplast na chmury v duši románek s kamarádem–legionářem… Za tím účelem Serge neváhal znesvětit skladbu Mon légionnaire, kterou před ním – bez onoho znepokojujícího podtónu – pěla od srdce diva s nezapomenutelným repertoárem Edith Piaf.

 

Druhého března 1991 klepla Pepka pana Gainsbourga u sebe v soukromí na Rue de Verneuil. A to byl konec jakéhokoli čardášu. „Náš Baudelaire, náš Apollinaire,“ rozplýval se po jeho smrti prezident François Mitterrand. „Jsem zrezivělá kulka, chcípnu na tetanus,“ proklamoval Serge, když byl ještě při vědomí. A taky: „Uspěl jsem ve všem. Ve všem! Kromě života.“

 

Michal ornitolog čapích hnízd Bystrov

 

 

 

Reflex à la Jan Jandourek, 12.5.1965:


Komunisté se kardinála Berana báli živého i mrtvého


Ostatky kardinála Josefa Berana, vězně nacistů i komunistů, se po půl století vracejí do vlasti. Chtěli se ho zbavit navždy a nakonec režim boj s tímto drobným, a přitom tvrdohlavým mužem prohrál.

 

Když byl Josef Jaroslav Beran (29. prosinec 1888–17. květen 1969) v nacistickém koncentračním táboře, zřejmě ho nikdy nenapadlo, že bude jednou kardinálem, a až bude umírat, bude za ním spěchat papež, aby byl u jeho posledních chvil. Domů nesměl ani po smrti a jeho ostatky se vracejí z Říma do vlasti až nyní.

 

Rodák z Plzně měl podobný osud jako řada jiných československých kněží. Po maturitě studoval teologii v Římě, v červnu 1911 se stal knězem. Po působení na různých místech od roku 1929 přednášel na Teologické fakultě v Praze a roku 1932 byl jmenován rektorem pražského arcibiskupského semináře. Šestého června 1942 byl Beran zatčen a převezen do pankráckého kriminálu, pak do Terezína a nakonec skončil v koncentračním táboře Dachau. Po osvobození, na podzim 1946, byl jmenován pražským arcibiskupem. Veřejně působit ovšem mohl jen krátce.

 

 

KOMUNISTICKÁ INTERNACE

 

Po zvolení KGbé Klementa Gottwalda bezskrupulózním prezidentem přistoupil Beran na to, že bude v katedrále svatého Víta konat slavnostní bohoslužbu Te Deum. Současně ale vybízel kněze, aby nepřijímali od režimu žádné oficiální funkce. Takovou postavou byl například kněz Josef Plojhar, který se v Gottwaldově vládě stal ministrem zdravotnictví a byl suspendován z kněžské funkce. Samotného Berana režim považoval za jakousi postavu představující střed mezi kolaboranty a „reakčními“ biskupy. Beran zřejmě soudil, že komunistické panství se dlouho neudrží, zatímco třeba litoměřický biskup Štěpán Trochta si myslel opak.

 

Plojhar se ale stal zásadní otázkou, protože komunisté chtěli jeho církevní trest anulovat, a to Beran zařídit nemohl. V červnu 1949 Státní bezpečnost rozeslala falešnou instrukci kněžím, jež tvrdila, že se ruší instrukce předchozí, které kněžím zakazovaly podporovat režim. Josef Beran na to zareagoval kázáním, kde slíbil, že nikdy nebude kapitulovat a že ten, kdo odmítne zradit Boha, nemůže být zrádcem vlasti a lidí.

 

Dne 19. června 1949 (narozeniny Jiřího Voskovce, ve svých 44 letech si ještě nepomyslel, že za rok bude muset zůstat internován na Ellis Islandu kvůli křivému obvinění plynoucímu od šíleně pomateného hlášení českého zrádce v USA) StB zorganizovala vypískání Berana v katedrále a arcibiskupa internovali, nejdříve dva roky v Arcibiskupském paláci, později na různých hrůzných místech. Neustále ho sledovali, neznal ani místo svého pohybu, nesměl číst ani komunistický tlač jako tlačenku od nechutného řezníka slov. StB jemu a jedné řeholnici podle některých svědectví přimíchávala do jídla afrodiziaka, aby se daly vyrobit kompromitující záběry. Pokus skončil fiaskem, protože estébáka přistihli.

 

 

DOMOV ANEBO ŘÍM

 

Internace skončila, když papež Pavel VI. v únoru 1963 Berana jmenoval kardinálem. Beran stanul před volbou, že buď odjede do Říma, pak se ale nebude moci vrátit, nebo zůstane v exilu, odstrčen doma na vedlejší koleji. Nakonec se rozhodl odejít, aby mohl být v čele arcidiecéze nahrazen kolaborující kapitulní vikář Stehlík biskupem Františkem Tomáškem.

 

Beranovi zbývaly čtyři roky života. Na II. vatikánském koncilu přednesl projev o svobodě svědomí. Tam pronesl slavnou větu: „I v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v patnáctém století upálení kněze Jana Husa.“ Navštěvoval krajany a byl slyšet ve vysílání Vatikánského rozhlasu. Založil středisko Velehrad, vydávající literaturu pro československé katolíky. Ještě v lednu 1969 hovořil o smrti Jana Palacha, jehož čin neschválil, ale řekl, že se sklání před jeho hrdinstvím a ideálem.

 

Dne 17. května kardinál Beran umíral a papež Pavel VI. ho jel navštívit, dorazil ale několik okamžiků po jeho smrti. Jako privilegium byl Josef Beran pohřben v kryptě pod chrámem svatého Petra vedle hrobek papežů mnoha staletí. Kdyby tam jeho ostatky zůstaly, byl by to symbol údělu Čechů, co museli volit exil. Když se vracejí, je to zase symbol, že boj s ním komunisté prohráli.



https://dotyk.denik.cz/publicistika/tajemstvi-jiriho-voskovce-11-mesicu-vyhnancem-na-ellis-islandu-20160811.html



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter