Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 18.8.
Helena
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Písečná bouře (1/3)
Autor: Draconian (Stálý) - publikováno 6.5. (11:51:55)
Písečná bouře

Vítr mě tyranizoval svou silou a já proklínal velení, že mne poslalo na takovou misi.
Ze všeho nejhorší byl všudypřítomný písek. Na zemi, na obloze, přede mnou, vedle mě. Prostě úplně všude. Vítr mi jeho zrnka šlehal do obličeje, a i když kombinéza spolu s obličejovou maskou byly zcela vzduchotěsné, měl jsem pocit, jako když se mi někudy dovnitř dostalo nejméně jedno zrnko. A to mě svědilo. A já se nemohl poškrábat. Vraždil bych za možnost se poškrábat. Vždyť je to základní lidské právo. Já se chci poškrábat!
„Že sem se na to nevysral! Debilní vítr. Debilní písek. Debilní planeta. Hovadská mise,“ klel Brad. On a já jsme byli jedinými členy mise. Mise, která měla být banální, ale taky hrozně otravná. Brad často nadával na velení a tak by mě nepřekvapilo, kdyby dostal tenhle výlet za trest. Ale co já? Já jsem byl vždycky vzorný voják. Žádné kázeňské problémy. Možná mě sem poslali, abych to nenechal Brada posrat. Dávalo to smysl. Já byl mozek a on síla. Vypadal jako chodící tank. Sám o sobě to byl velký chlap, ale díky kombinéze, rozměrnému batohu a především několika zbraním mi připadal jako pevnost. Já šel oproti němu jen tak nalehko. Kombinéza, pár výzkumných nástrojů, malý batoh a jako zbraň je základní pistole, jakou měl každý voják.
„Nenadávej tolik. Vždyť si vše co řekneme, nahrávají,“ napomenul jsem Brada.
„Ať si to nahrajou. Někdo by se měl konečně zabývat tím, jak to vedou. Pošlou dva lidi na cizí planetu. To je fakt nápad. Idioti!“
„Není důvod posílat víc lidí. Planeta je prázdná a zcela bezpečná. Stačí, když zjistíme, kolik je tu Centronomia a mažeme zpátky,“ snažil jsem se být pozitivní.
„Jasně. Prázdná. Ale že tu mají být Pouštní démoni, se ti nezmínili, viď.“
„To je jen legenda, ti neexistují.“
„Ale jo, existujou. Celá tahle debilní galaxie je jich plná. Tys nebyl na Xerthe. Sám jsem jednoho zastřelil.“
„Já ti věřím. Ale taky věřím, že by nás jen tak neposlali na nebezpečnou planetu. Jsme tu jen ve dvou i proto, že v tomhle podnebí se budou lépe pohybovat dva lidi než celá rota.“
„Stačilo tady přistát s Kombajnem a mise byla hotová do dvou hodin.“
Kombajn bylo slangové označení pro velkou transportní loď, která přemisťovala vojáky na vzdálené planety a zároveň uměla zničit případné nepřátele v okruhu několika stovek metrů pomocí ohnivých děl.
„OZ poslední dobou docela šetří, takže myslím, že by bylo bláhové čekat, že nám na takovou misi půjčí Kombajn.“
„Ózetko se chová idiotsky. Zapomínají, proč vznikli.“
Tady jsem s Bradem docela souhlasil, protože OZ je zkratka pro Obranu Země a ve svých počátcích vznikla právě za tímto účelem. Poslední roky se jejich zájmy stočili i do získávání jiných území a nerostných surovin. OZ tvrdila, že nerostné suroviny jsou potřeba na výrobu zbraní na obranu Země, což byla pravda, ale způsob jakým je často získávala, by se dal označit jako krádež.
A právě naše mise takovou malou krádeží byla. Nebo spíše jak by řekl Brad „vyčůraností“. Exirla musela být velmi vyspělou planetou, avšak z neznámého důvodu na ní zanikl život. Zbyly však ohromné zásoby Centronomia. Ty nyní nikomu nepatřily a OZ si na ně brousila zuby už dlouho. Planetu si osvojili a bylo na nás s Bradem zjistit, jaký způsob těžby by byl možný. Sondy z oběžné dráhy vypočítaly, že by se tu mohlo nacházet zhruba pět tisíc tun tohoto materiálu, my jsme to měli potvrdit a o planetě zjistit více podrobností.
Prudké vichry a písečné bouře totiž poměrně zdatně kazily podrobnější zkoumání z oběžné dráhy planety. Mnohdy byly hlášeny podivné údaje, které nedávaly smysl. Prostě naše mise se ukázala jako nejlepší způsob, jak definitivně připravit OZ na vytěžení Centronomia z Exirly.
Malá výsadková loď třídy Krab nás vysadila před hodinou v písečné pustině a vrátit se měla až za tři dny na stejné místo. Cíl naší cesty byla anomálie, kterou zachytily satelity na oběžné dráze. Má to být budova a naši velitelé předpokládali, že se jedná o bývalou továrnu na zpracování Centronomia. Byl to však jen předpoklad. Stejně tak se může jednat jen o velkou skálu vyčnívající ze záplavy písku. Ale měli jsme alespoň nějaký cíl cesty. Protože jinak byla kolem nás jen písečná pustina a nekonečné duny. Člověk by očekával prostředí jako na pozemských pouštích, teplo a slunce, jenže tady panovalo chladno. Písek měl velmi tmavou barvu a slunce přes neustálou písečnou hradbu hnanou vichrem nepronikalo. Panovalo tudíž neustálé příšeří.
Vítr neutichal a už po hodině na planetě nám lezl krkem. Bylo to k zbláznění. Nekonečné kvílení a nárazy písku do obličejové masky. Člověk měl chuť si masku strhnout a začít křičet na ten zasranej vítr, ale nemohl. Teda Brad ano. I v tom kvílivém rámusu, a přestože si masku nesundal, jsem slyšel, jak křičel. Nadávka za nadávkou.
Zapnul jsem interkom.
„Proč tak šíleně křičíš? Akorát se unavuješ,“ vytknul jsem mu.
„Protože mám vztek.“
„Tak já tě nechám vyvztekat,“ řekl jsem a interkom vypnul.
Krok za krokem pískem. Pokaždé jsem se zabořil až po lýtko a chůze byla značně únavná. Na psychiku to mělo zákonitě dopad. Těžká chůze, písek, vítr, otravnost celé mise. Byli jsme podráždění.

2.

Vytáhl jsem senzor a zapnul vyhledávání. Sotva jsem viděl na displej, protože se přes něj proháněly nekonečné poryvy písečného větru.
„Tak co ti ukazuje ta kouzelná krabička?“ ptal se Brad.
„Je tady Centronomium.“
„Hovno, nepovídej!“
„Haha. Je tady…všude. Prakticky by tu měla být souvislá vrstva zhruba v hloubce padesáti metrů. Takhle to vypadá, že ta vrstva nemá nikde konec.“
Brad si obdivně hvízdl. Tentokrát nevtipkoval. Protože takové množství znamená takřka klíčové zásoby Centronomia. Množství, které by mohlo naší armádě pomoci zvítězit.
Zkusil jsem navázat spojení s naší výsadkovou lodí, která měla zůstat na oběžné dráze.
„Haló, slyšíme se? Tady Tom, rád bych podal krátké hlášení,“ křičel jsem do interkomu už asi po sedmé. Signál byl rušený vichrem a tak se ozýval jen šum. Konečně jsem slyšel zastřený lidský hlas. Ten patřil Pierrovi z Kraba.
„Slyším….špatně…hlášení?“
„Máš to jako tajenku. Musíš vyluštit chybějící slova,“ zahlásil mi Brad.
„Tady Tom, senzor odhalil mohutné zásoby Centronomia. Je to zatím největší naleziště v historii!“
„Rozumím správně?....největší….úžasné. Našli….tu….továrnu?“
„Továrnu jsme zatím nenašli. Budeme muset v poušti přenocovat.“
„Hrozí….vítr. Najděte…co nejdřív.“
Pak se Pierre odmlčel a slyšel jsem opět jen šum.
„Krásný rozhovor,“ pochválil mě Brad.
„Hahaha. Achjo, doufám, že mi rozuměl.“
„Jestli není tupej, tak jo. Fakt jsme se strašně pohnuli. Víme to, co na začátku. Je tu toho pokladu hrozně hodně. Teď by se jim už Kombajn vyplatil.“
„Pleteš se. Víme víc. Tahle planeta se stane centrem OZ. Vsadím se, že budou chtít odtěžit celou planetu, což znamená i nové těžební postupy.“
„Hm, asi máš pravdu. Hele, jak myslel to, že hrozí vítr?“
„Myslím, že nás varoval ještě před prudší písečnou bouří. Kdo ví, jestli vůbec dokážeme přenocovat.“
„Měli bysme teda pohnout. Třeba tu továrnu najdeme ještě dnes.“
Tomu jsem moc nevěřil, ale snažil jsem se být pozitivní a tak jsem to Bradovi odkýval. Pak interkom utichl a my se dál ploužili písečným peklem.
Cesta byla jednotvárná a únavná. Dokonce i Brad zůstal tichý a odpustil si obvyklé nadávání. Zůstali jsme zadumaní ve svých myšlenkách, ze kterých mě akorát za půl hodiny vytrhla povinnost znovu oskenovat okolí a získat tak další údaje o ložiscích Centronomia. Chvilku mi připadalo, že je senzor rozbitý, ale nakonec jsem usoudil, že je to prostě tak, jak ukazuje. Surovina, kterou tak chceme, je všude pod námi. Stejně jako u minulého měření. Zdá se, že zásoby jsou takřka nekonečné a byl jsem zvědavý, zda je to tak na celé Exirle.
Další hodina znamenala jen další pochod. Moje fyzička byla díky výcviku v pořádku a tak jsem to zvládal dobře, ale přesto jsem měl pocit, že Brada zdržuju. Ten chlap byl mašina, a kdyby mohl, šel by dvakrát rychleji. A taky vím, že kdyby už neměl takřka status legendy, která prošla desítkami misí a především bojů, seděl by už ve vězení za znevažování svých nadřízených. Jenže Brad byl prostě skvělý voják a tak si už mohl říkat téměř vše, co chtěl. Veliteli své jednotky říkal „vole“, a když se chtěl na něco zeptat někoho z vedení OZ, začínal oslovením „hej ty.“ Takové věci bych si nikdy nedovolil. Nebo alespoň ne nyní. Měl jsem už na OZ svůj vlastní názor, ale snažil jsem se dělat, co se mi řekne. Oproti Bradovi jsem byl ještě skoro nula. Paradoxně jsem však měl tuhle misi větší slovo než on. Já jsem byl ten, kdo měl být mozkem, ten, kdo bude vědět, co dělat. Po desítkách minut bez komunikace jsem se ji snažil navázat. Zapnul jsem interkom.
„Žiješ?“
„Drž hubu,“ dostalo se mi odpovědi.
„Tak teda promiň. Jen jsem se zeptal,“ reagoval jsem trochu ublíženě.
„Ne, fakt drž hubu,“ řekl vážně Brad a zastavil se.
Učinil jsem totéž a hleděl na něj, co dělá.
Stál nehnutě a pak sevřel samopal. Poslouchal. V interkomu jsem neslyšel ani jeho dech.
A pak jsem se dozvěděl, proč chtěl, abych držel hubu.
Nejdřív jsem jen něco cítil. Nějaký záchvěv. A především pocit, že se něco děje. Pak se ozvalo temné zaburácení zezdola. Země se rozvibrovala a Brad začal couvat. Jeho pohyb jsem napodobil a začal tušit, že z písku něco vylézá.
Písek byl neutichajícím větrem stále hnán naproti nám a viditelnost byla velmi špatná. Mezi písečnou stěnou jsme však zahlédli temnou siluetu, jenž se vynořila z písku.
„To je…“
„Pouštní démon,“ dokončil za mě Brad a začal střílet.
Démon se k nám rychle přiblížil, a když zařval, znělo to, jak když řve deset slonů najednou z nějaké hluboké jeskyně. Přiblížil se a já konečně mohl vidět, jak démon vypadá. Jeho hadovité tělo mohlo být tak tři metry silné a spatřil jsem i čtyři malé končetiny, které však klidně mohly být zakrnělé a nevyužívané. Nevím, kolik z jeho těla zůstávalo schované pod pískem, ale nad námi se tyčila pětimetrová příšera. Její hlava byla olemována dračím límcem a neměla žádné oči, jen obrovskou tlamu. Když se otevřela, rozdělila se ve čtyři samostatné celky plné ostrých zubů.
Brad stále střílel, a když si měnil zásobník, zakřičel na mě:
„Proč kurva nestřílíš? Od čeho máš tu pistolku?!“
Vzpamatoval jsem se a vytáhl pistoli. Vystřelil jsem pět ran, které sice tvora trefily, ale moc škod nenapáchaly. Démon si mě však všiml a otočil se směrem ke mně. Brad už vyměnil zásobník, než však začal střílet, démon se vrhl na mě. Zabořil hlavu do písku asi dva metry ode mě a tlaková vlna mě odhodila další tři metry daleko. Ležel jsem na zádech a cítil, jak se démon pode mnou pohybuje. Místo aby se však vynořil nade mnou a ukončil můj život, dunění pode mnou se vzdalovalo.
„Míří k tobě!“ zařval jsem na Brada.
V ten moment se démon vynořil za ním. Tentokrát však doslova vylezl a odhalil další, tentokrát plně vyvinuté končetiny. Potom jimi plácnul do země. Tentokrát spadl Brad. Démon zařval, jako by z toho měl radost. To už jsem byl zas na nohou a mířil na pomoc Bradovi. Za běhu jsem střílel a povedlo se mi trefit tvora do otevřené tlamy. To ho evidentně vyvedlo na chvilku z míry. Opět se schoval do písku. Sledoval jsem, jak se na zemi tvoří malé duny v místech, kudy se pohyboval a čekal jsem, až se opět vynoří. Stihl jsem přebít. Brad už byl také připraven. Tentokrát však v ruce třímal brokovnici.
Démon se zničehonic zjevil přede mnou. Začal jsem střílet a ustupovat před ním. Brad k němu naopak běžel a já chtěl zakřičet, co je to za blázna.
Brad věnoval démonovi pár ran z brokovnice, což už tvora hodně zabolelo. Protože bolestivě zařval a na chvilku se sklonil k zemi. Toho Brad využil a skočil mu na hřbet. Démon mi nyní připomínal obří Agamu, protože měl nad zemí i zadní končetiny.
Brad měl cosi v ruce a vrazil to tvorovi do silného krku. Pak rychle z démona seskočil a utíkal dál. Démon se pak začal blížit ke mně, a když se chystal skočit, zaduněla okolím silná exploze. Spolu s pískem mi do obličejové masky narážely krvavé pozůstatky Pouštního démona, jehož torzo padlo k zemi.
Oddechl jsem si a chtěl se usmát, protože jsem měl radost, že Brad Démona zabil. Jenže Brad mě přišel seřvat.
„Do prdele, proč si hned nestřílel?! Si čekal až mě sejme nebo co? Pustil sis do kalhot?“
„Brade, já..“
„Kurva práce! Příště koukej dělat, co máš, nebo budeme oba mrtví.“
„Omlouvám se, máš pravdu,“ kál jsem se a po chvilce se Brad uklidnil.
„Tak jo, můj druhý Pouštní démon. Ale víš, co to znamená, že jo?“
Smutně jsem pokýval hlavou.
„Jo, OZ nám lhala. Anebo prostě existenci démonů tady neodhalili.“
„A teď tu o Karkulce. Hele, možná ne, jedno je ale zásadní.“
„Co?“
„OZ je úplně u zadku, jestli je mise bezpečná nebo ne. Je jim dokonce jedno, jestli tu chcípneme nebo ne.“
„Ty jsi chodící legenda. Určitě jim není jedno, zda zemřeš.“
„Ale hovno. Lidí mají jak sraček. Umře jeden, nahradí ho další. Momentálně je pro ně nejcennější Centronomium. Všechno ostatní jsou podřadné věci. Kdo v téhle válce získá víc toho sajrajtu, ten vyhraje.“
„Myslíš, že tu bude další démon?“
„Jsou to samotáři. Jestli bude, tak až daleko.“
Museli jsme pokračovat dál a měl jsem plnou hlavu předchozí události. OZ to bylo asi opravdu jedno, co s námi je. Bylo to pro mě hrozné zjištění. Pochopil jsem, kdo jsem. Jen obyčejný pěšák v šachové partii mocných. Tady skončila má naivita. Její poslední zbytky. Musím říct, že když se nepodařilo spojit se s Krabem a Pierrem, abych podal hlášení o incidentu, byl jsem rozzuřený a téměř stejně sprostý jako Brad. Ten se smál. Ne mně, ale tomu, jak jsem přišel o iluze.
„Teď už si pochopil, co je to být voják.“
„Nemůžu se spojit s Krabem.“
„Ser na to, musíme zkusit rozbalit stan.“
Stan byl z lehkého, avšak pevného materiálu. Fungoval i na planetě bez atmosféry. Jeho připevňovací tyče se dokázaly zavrtat až deset metrů hluboko a spodek stanu se přisál k zemi natolik dobře, že byl pevným bodem, který neodfouklo ani tornádo. Jenže to tady nefungovalo. Tyče se zavrtaly deset metrů hluboko, ale stále nenarazily na pevné podloží. Zmáčkl jsem funkci přisátí podlážky k zemi, ale bylo to marné. Stan se nedařilo upevnit. Přišel prudký poryv větru a stan nám odletěl.
„Do prdele práce!“ Zařval jsem.
„Bereš mi to z úst.“
Byli jsme bez stanu a rychle se stmívalo. Čekala nás dlouhá noc a my se nemohli vyspat.
Půl noci jsme šli téměř poslepu, protože tma v kombinaci s pískem nebyla vůbec dobrá. Za tři hodiny jsme ušli půl kilometru. Pak se vítr umoudřil a my mohli jít alespoň relativně v pohodě. Chtělo se nám spát, ale zhruba kolem třetí hodiny jsem překonal krizi a věděl jsem, že už neusnu. Brad byl zticha, stejně tak z Kraba se nikdo neozval. Pierre asi spal a v tu chvíli jsem ho hrozně nenáviděl.
Když vyšlo slunce, cosi se zalesklo a já měl pocit, že mi explodují oči. Chvilku jsem si musel zvykat, a když slunce ještě více postoupilo na své cestě vzhůru, odhalil se mi výhled na to, co se lesklo. Byly to ohromné kopule velkého objektu. Našli jsme, co jsme hledali a skála to naštěstí nebyla. Pár stovek metrů před námi stála obří budova nebo komplex staveb.
Jak jsme se blížili, odhalovaly se nám detaily. Komplex byl složen z tří ohromných budov kopulovitého tvaru a několika menších kvádrů s mírně nakloněnou střechou. Nechybělo několik podivných předmětů, které Brad označil jako satelity či antény. Všiml jsem si, že některé byly zohýbané pod poryvy větru.
Blížili jsme se stále blíž, což nám dodávalo pocit, že to celé mělo smysl a vlévalo nám to čerstvou krev do žil. Když jsme byli asi padesát metrů od komplexu, spatřili jsme v dálce přibližující se mohutnou stěnu písku. Přicházela další vlna písečné bouře. Tentokrát to vypadalo na několikanásobně větší sílu větru než včerejší den.
„Rychle! Utíkej,“ křičel Brad a já se snažil.
Opravdu jsem se snažil. Ze všech sil, ale běžet v takovém terénu, když se člověk zabořuje po lýtka do písku, bylo opravdu obtížné.
Bouře se blížila a já měl pocit, že se nás chystá spolknout samotné peklo. Byl to jen písek, ale hradba z něho byla natolik mohutná, že jsem se obával, aby do nás stěna nenarazila silou betonu. Zvuk, který přinášela bouře jako by patřil největšímu zvířeti, které kdy vesmír poznal. Šel z toho mráz po zádech a bál jsem se.
„No tak dělej!“ řval Brad.
Chybělo už jen deset metrů, ale mně to připadalo jak půlka světa.
Konečně jsme byli u budovy.
Nánosy písku za ty léta způsobily, že byl v něm komplex zčásti pohřben. Zmocnila se nás panika, protože nebylo kudy vejít dovnitř. Hlavní vchod musel být kdesi pod pískem. Paniku jsem však zažíval asi jen já, protože Brad ve vteřině našel řešení.
„Když tu není vchod, tak si ho musíme udělat,“ řekl a vyndal trhavinu, se kterou zabil Pouštního Démona.
Bouře byla hrozivě blízko. Rychle jsme se přemístili z dosahu výbuchu a Brad zmáčkl tlačítko na roznětce v podobě nevelké krabičky, která se vešla do dlaně. Jakmile trhavina vybuchla, zamířil do vytvořeného otvoru. Ihned jsem ho následoval. Písečná stěna nám byla v patách. Ocitli jsme se na nějaké chodbě. Prostor osvětlovala jen Bradova baterka. Našel dveře. Neměly kliku.
„Do prdele práce! Jsme v hajzlu,“ křičel.
Zkusili jsme přeběhnout k další dveřím, ale opět neměly kliku. Říkal jsem si, zda není ke vstupu potřeba nějaká karta, ale mechanismu na přijetí karty tu nebyl.
„Zasviť mi sem,“ řekl jsem Bradovi, protože jsem si všiml malého černého čtverce deset centimetrů nalevo od dveří.
Baterka nic neodhalila a tak jsem se malého čtverce dotkl. Najednou se rozsvítil zeleně a dveře zajely do stěny. Rychle jsme jimi proběhli a já opět hledal čtverec vedle dveří. Našel jsem ho a dveře se zavřely.
Ani ne po pár vteřinách dorazila písečná bouře. Vítr narážel do pláště budovy, ale dostal se i otvorem, který vytvořil Brad. Vítr nepříjemně kvílel při průchodu dovnitř, ale vypadalo to, že jsme v bezpečí a dveře těsní výborně.
Brad i já jsme vyčerpáním padli na zem a myslím, že jsme oba i omdleli.


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter