Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 18.8.
Helena
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Písečná bouře (2/3)
Autor: Draconian (Stálý) - publikováno 7.5. (16:33:49)
3.

Něco pípalo.
Ale jen chvilku, a pak to přestalo. Stačilo to však, abych se probudil já i Brad. Jeho pomalé pohyby, kdy vypadal jako opilec po ranní kocovině, vystřídal bleskurychlý úchop zbraně a během vteřiny byl na nohou a rozhlížel se všude kolem sebe.
„Mně na nohy nepomůžeš?“ zeptal jsem se.
„Něco pípalo. Nejdřív musím zjistit, zda nejsme v nebezpečí, pak tě možná zvednu,“ řekl Brad a hledal domnělého nepřítele.
Zvládl jsem si sednout. Vím, že jsme omdleli naprostým vyčerpáním. Podíval jsem se na zápěstí, kde byl na kombinéze displej, který ukazoval hodnoty tlaku, kyslíku, ale také čas a datum.
„Brade?“
„Buď zticha.“
„Spali jsme tři dny.“
„Říkám ti, drž hubu,“ sykl Brad a pak něco cvaklo. Brad ihned začal hledat zdroj zvuku.
Místnost, ve které jsme spali tři dny, měla oválný tvar. Po pravé a levé straně byly zavřené dveře. Místnost byla rozdělena do dvou malých pater. V přízemí, kde jsme se nyní ocitali, stály nějaké kvádry, které na sobě měly různé diody a mohly sloužit jako technické vybavení. Do patra nad námi vedly dvoje schody a patro bylo tvořeno asi metr a půl širokým pruhem podlahy. U stěny byly seřazeny přístroje, které bych označil jako velké počítače.
Znovu cosi cvaklo, a pak se rozsvítilo modré světlo na stěně. Bylo asi ve dvoumetrové výšce a stále zesilovalo. Viděl jsem paprsek, kterak si hledá cestu k Bradovi, a pak jsem zaregistroval, jak se modré světlo blíží i ke mně.
„Co to kurva je?! Nehrajte si se mnou!“ křikl Brad a vystřelil po zdroji světla. Nic se nestalo.
Světlo mi nic nedělalo a po chvilce přestalo svítit. Pak se rozsvítilo nějaké centrální světlo a rovněž tak všechny přístroje v místnosti. Budova jako by ožila.
„Vstávej,“ poručil Brad. „Zdá se, že tahle budova není tak opuštěná, jak nám OZ říkalo. V čem všem ty kreténi ještě kecali?“
„Je ale dost možné, že tu nikdo není a to celé je jen automatika. To světlo byl asi jen senzor, a když zjistil, že je tu někdo živý, aktivovalo se osvětlení a další funkce.“
„Doufám, že máš pravdu, ale jako voják jsem povinnej být pořád ve střehu.“
„To ti schvaluju.“
Konečně jsem se zvedl na nohy a zkusil z kombinézy vylovit energetickou tyčinku. Energii jsem totiž potřeboval jak sůl. Na kvádrech v přízemí nyní svítily různě barevné diody a já přemýšlel, k čemu mohou být dobré. Třeba jsou to generátory energie nebo baterie. Žádná tlačítka na nich nebyla a tak jsem po schodech došel nahoru a začal se zajímat o velikánské počítače.
Bylo tu nekonečně mnoho tlačítek a na osmi monitorech běžely nějaké podivné znaky. Bez znalosti jazyka nezjistím vůbec nic. Jenže pak se nad monitorem přede mnou vysunul podivný předmět. Byla to asi třicet centimetrů dlouhá tyčka, na jejímž konci modře zářila kovová koule. Z ní pak vyšel paprsek směrem k mé hlavě.
„Co to zas do prdele je?“ vyhrkl Brad, ale paprsek na mne zářil sotva dvě vteřiny. Pak se tyčka zasunula zpět do svého úkrytu nad monitorem.
Nic jsem necítil, ani když na mě to světlo zářilo, ale pak mě zabolela hlava a na chvilku jsem ztratil zrak. Brad se mě ptal, zda jsem v pořádku, ale dokázal jsem mu odpovědět asi až za minutu. To už jsem dokázal stát rovně.
„Jo. Je mi skvěle. Brade, já už to dokážu přečíst. Úplně všechno.“
„Jak to myslíš?“
„To světlo. To musel být nějaký překladač. Rozumím všemu, co je tady napsané.“
„A co je tam teda napsané?“
„Dej mi chvilku,“ řekl jsem a začal se dobývat do počítače. Brad si řádnou chvilku asi připadal zbytečný, protože slyšel jen cvakání kláves a pohled na mě, kterak jsem do práce zabrán, mu musel připadat směšný. Po půlhodině práce jsem mohl konečně říci, k čemu zdejší počítače slouží.
„Takže Brade, mám pro tebe vynikající zprávu. To budeš čubrnět. Hned předvedu,“ řekl jsem nadšeně a zmáčkl klávesu. Vzápětí se otevřely dveře na pravé straně místnosti. „Tadá.“
Brad chvilku vypadal jako někdo, kdo viděl poprvé vesmírnou loď, ale nakonec zachoval svou typickou ostražitost a pozvedl zbraň, snad pro případ, že by za dveřmi čekal nepřítel.
„Takže tohle celé tu slouží k tomu, aby to otevřelo tyhle jedny debilní dveře?“
„Ne,“ řekl jsem pyšně a zmáčkl další klávesu. „Otevře to i ty druhé dveře.“
A opravdu se tak stalo. Do místnosti ihned vnikl chladnější a čerstvější vzduch.
„Chceš mi říct, že jsi tu půl hodiny otvíral dveře? To ten obří počítač umí otevírat jen dveře? Co to je do háje za krámy,“ vztekal se Brad.
„Klid chlape. Trochu jsem si z tebe vystřelil. Je tu toho víc. Jsou tu záběry z kamer a mapa celé téhle jedné budovy. Dají se tu otvírat všechny dveře a všechna světla. To, co ze zdi vyjelo, byl opravdu překladač a to první světlo, které jsi chtěl sestřelit, byl jen ochranný systém, který každou hodinu kontroluje, zda je okolí v pořádku a neohrožuje zdraví.“
„Ještě jedna taková sranda a zastřelím tě!“
„Cože?“
„Teď si zas dělám srandu já,“ zasmál se Brad. „Takže můžeme ovládat celý tenhle barák?“
„No, jen tuhle kopuli. Je to jakési energetické centrum. Další budovy v komplexu jsou oddělené.“
„Na začátek dobrý. Už si volal Pierrovi do Kraba?“
„Ne, ale jdu na to,“ odpověděl jsem a zkoušel navázat hovor.
Nic. Možná jsme byli prostě bez signálu.
„To jsem si mohl myslet, serou na nás,“ řekl Brad.
„Není signál a slyšíš?“
Do pláště kopulovité budovy narážel prudký vítr, což vytvářelo poměrně hrozivou atmosféru. Člověk jen těžko rozeznával, zda pochází rámus zvenku nebo zevnitř.

Po krátkém občerstvení jsme se vydali do útrob budovy. Světla svítila a v počítači jsem otevřel všechny dveře. Celou budovou procházelo točité schodiště skrz všech šest pater. V každém patře byly dvě místnosti. Vypadaly jak okopírované. Vždy tam byl velký počítač a malá vedlejší místnost plná ohromných skříní, ve kterých byly náhradní součástky do veškeré výpočetní techniky, ale i do dalšího vybavení. Ohromné množství kabelů, všemožných krytů na ovládací panely.
V počítačích jsem našel zmínky o tom, že celý komplex sloužil jako elektrárna pro velkou část planety a že podobných zařízení se na Exirle nachází pět.
„Takže k čemu nám je těch pět hodin, co jsme věnovali šmejdění po tomhle baráku?“ zeptal se Brad, když jsem skončil s pročítáním počítače v nejvyšším patře.
„Můžeme ovládat elektřinu v celém komplexu. Celá jeho jedna polovina je obří elektrárna. A ta největší kupole, co jsme viděli z venku, ukrývá ohromný reaktor. Je zhruba třikrát větší než největší elektrárna na Zemi.“
„Je to jaderný reaktor?“
„Byl. Ale před…dvě stě lety jej přestavěli na reaktor poháněný zpracovaným Centronomiem.“
„No paráda. Alespoň víme, že ho tady musí být hromady.“
„To víme už zvenku, ale důležitější je, že přesně vím, co nás čeká dál.“
„A to je?“
„Samotná sekce zpracovávání syrového Centronomia a veškerá technika. Můžeme získat dokumenty a v podstatě tak přebrat celou technologii.“
Znělo to velmi nadějně a věděli jsme, že jsme blízko splnění mise a budeme moci pryč z téhle větrné planety.
A pak jsme zaslechli rachot. Jako když něco vrazí do něčeho kovového. Byl to asi vteřinový zvuk, ale Brad reagoval okamžitě. Se zbraní v ruce začal prohledávat okolí.
„Šlo to odspoda. Jdu tam. Prohledej hořejšek,“ řekl a běžel po schodech dolů.
Nic jsem nestihl říci, protože Brad byl rychlý. V horním patře jsem nic podezřelého nenašel a jen slyšel, jak Brad pobíhá po schodech. Když jsme se sešli, vypadal rozrušeně.
„Nikoho jsem nenašel. V týhle budově nikdo není, ale byl,“ řekl a ukázal mi kus látky. „Našel jsem to úplně dole u schodů. Někdo musel zakopnout a zavadit o hranu zábradlí a roztrhnout si oblečení.“
„Takže tu nejsem sami.“
„Ne, to teda nejsme.“

Snažil jsem se opět kontaktovat Kraba, ale bezúspěšně. Brad říkal, že na nás prostě kašlou, a že to tak mělo být už od začátku. Jsme jen figurky na hledání Centronomia. Nejsme ani vojáci, prostě jen zasrané figurky.
Vítr venku musel mít sílu desítek uragánů. Plášť budovy nepříjemně rezonoval, a co chvíli jsme se lekli hlasitého zvuku, které vytvářely nárazy větru. Museli jsme pokročit dál a tak jsme otevřeli dveře do další části komplexu. Kopulovitý tvar předchozího místa vystřídaly hrany. Nacházelo se zde mnoho malých místností, dlouhé chodby a jedno centrální schodiště. Nacházeli jsme se v ubytovací části. Mohlo tu být tak sto bytů a tři společenské místnosti, velká jídelna a umývárny.
Procházet těmi prostory bylo jak chodit městem duchů. Nevím proč, ale z nějakého důvodu se nám nepodařilo zapnout hlavní světla a tak se prostor halil do šera nouzového osvětlení. Brada napadlo, že se v ovládání třeba někdo hrabal. Je to možné a stále jsme dávali pozor, zda na nás nečíhá nebezpečí. Někdo tu s námi byl, zatím jsme však nikoho nezahlédli.
Přiznávám, že jsem se cítil být ve stresu. Každý stín mě plašil a já se držel, abych nezačal střílet. Každý zvuk se mi zdál podezřelý. Brad vypadal úplně jinak. Spokojený. Byl to voják celým svým člověkem a to, že tu číhalo nebezpečí, ho bavilo. Svým sebevědomím mě uklidňoval, mohl jsem se soustředit na jiné věci.
Byty vypadaly jak netknuté. Nebýt silné vrstvy prachu, řekl bych, že zde pořád někdo bydlí. Jako by jejich obyvatelé zmizeli z minuty na minutu. Rozestlané postele, neuklizené nádobí či ledničky plné obalů od jídla, které se už dávno rozložilo. Mrazilo mě při pohledu na obrazy a fotografie lidí. Tahle civilizace byla velmi podobná té naší. Sociální struktury a styl života se podobal tomu našemu. Lišil se jen jazyk. Připadal jsem si trochu jak zločinec, když jsem se začal hrabat v osobních počítačích bývalých obyvatel komplexu. Ale začal jsem si skládat obrázek toho, jak to tu chodilo.
První zprávu, která mě zaujala, napsal jistý dělník Ziljigram Zefr. Byla adresována jeho ženě:
„Ahoj zlato. Jsme tu dva týdny a je to peklo. Měli jsme dělat dvanácti hodinové směny, ale děláme šestnáct hodin. Sloužím u pecí a každý den se bojím, že se roztavím. Zlato, je tu vedro, jaké si neumíš představit. Včera jsem vypil třináct litrů vody a furt jsem měl žízeň. Furt mě chodí předáci kontrolovat, jestli dělám. Měl jsem zůstat v dolech v Hejmalu. To byla taky dřina, ale tohle je otrokařina.“
Další zprávu jsem četl v bytě jistého předáka Jizefa Jehla. Zprávu psal svému kolegovi z jiné směny:
„Nevím, jak ty, ale začínám ztrácet nadšení. Přidali nám peníze, ale taky po tobě teď chtějí, abys víc sledoval dělníky? Musel jsem začít psát, co kdo dělá minutu po minutě, jak se chová, jak reaguje na příkazy. Zatraceně, vždyť tohle je jen fabrika, ne psychiatrie.“
Říkal jsem si, že buzerace asi funguje na všech planetách a ve všech kulturách. Tohle je prostě všude stejné.
Četl jsem si dál a všechny vzkazy měly společný rys. Něco se začalo dít.
„Vedení se s námi přestalo bavit. Předáci mají v očích strach a ještě něco, co nedokážu identifikovat. Jsem jen dělník, ale nejsem blbej. Tohle smrdí. Chlapi z vedlejší haly jsou na nohou i osmnáct hodin denně. Proslýchá se, že nás prodali.“
To psal do svého deníku jistý Solman Sirlev.
Zajímavý mi přišel zápis Terny Treminové z vědeckého úseku.
„Centronomium je úžasná věc. Všichni to vědí a chtějí ho víc a víc. Vedení chce ale, aby bylo ještě účinnější. Hledáme tedy něco, co by zvýšilo jeho efektivitu. Dělám pokusy, hledám přísady a přitom když jdu domů, tak vidím ty nebohé dělníky, jak sotva pletou nohama a musí pracovat až do úmoru. Ráda bych jim pomohla, ale co s tím zmůžu?“
Její i předešlé zápisky jsem si stáhl do svého kapesního počítače a pokračoval dál. Šero a ticho mě znervózňovalo. Měl jsem pocit, jako by každou chvilku měl zpoza stěny zaútočit duch nějakého z bývalých pracovníků. Narazil jsem dokonce na oddělený byt, který vypadal honosněji vyzdobený a byl celkově větší. Ocitl jsem se v sekci pro vysoce postavené zaměstnance. Takových bytů jsem tu objevil hned několik a od ostatních byly oddělené širokou chodbou a silnými stěnami. Byl jsem doslova hladový na další informace, tentokrát z pohledu těch, kteří to tu řídili.
„Připadám si jako tyran. Nové směrnice jsou tvrdé a moc dobře vím, že mě všichni nenávidí. Aby také ne, já jsem ten, co dává příkazy. Jenže už nikdo nevidí, že i já mám nadřízené. V ostatních centrech na zpracování Centronomia jsou podmínky stejné. Nevím, zda je vše správné, ale utěšuji se tím, že jde o blaho celé Exirly.“
To psal ředitel zdejšího komplexu Habej Hintl.
Jakmile jsem dočetl zprávu, zaslechl jsem, jako kdyby kolem někdo proběhl.
„Brade?“ zavolal jsem. Jenže Brad neodpovídal. Opět jsem slyšel zpovzdálí pohyb. Někdo běhal po chodbě. Držel jsem pistoli pevně v ruce a vyšel z místnosti ven.
Zleva na mě křikl mužský hlas:
„Sakra, co blbneš, málem jsem tě zastřelil,“ nadával Brad.
„Někdo tu je.“
„To jsem si všiml. Pojď, trochu se hneme. Někdo tu je, ale mám pocit, že nás zatím jen sleduje.“
„Kdo myslíš, že to je?“
„Jak to mám asi vědět? To je taky otázka,“ odvětil nevrle Brad.
„Jen se ptám. Třeba si ho zahlédl.“
„Ne, je jak neviditelný. Připadám si….neschopnej. Ale kdyby chtěl, mohl už zaútočit.“
„Třeba nebude nepřátelský. Třeba to bude někdo ze zdejších. Nějaký přeživší.“
„Tak to by mu muselo být hodně přes stovku.“
Šli jsme se zbraněmi připravení na cokoliv. Prošli jsme celou ubytovací sekci.
Opět byl klid a ticho. Žádné přebíhaní či kroky. Ten kdo nás pozoroval, tak činil s ohromující šikovností. Brad si stále něco drmolil pro sebe. Byl vzteklý. Nemohl zkousnout, že ho někdo dokáže vodit za nos.
Čekal nás vstup do hlavní sekce celého komplexu. Do obřích hal na zpracování Centronomia. S Bradem jsme se dohodli, že si dáme na pár hodin pauzu na občerstvení a odpočinek. Brad hlídal jak ostříž a já si mohl opět pročíst stáhnuté záznamy zdejších obyvatel.
Znovu jsem se vrátil k zápiskům dělníka Ziljigrama Zefra:
„Děje se něco moc špatnýho. Nechtějí mě pustit z komplexu. Mě ani nikoho dalšího. I ti nejtvrdší chlapi, co znám, dostali strach. Pracujeme do padnutí. Včera zkolabovali tři dělníci. Zajímalo by mě, co se s nimi stalo, ale nemám šanci se to dozvědět. Pracujeme šestnáct hodin, pak máme nárok na jídlo a spánek. Komunikační kanály byly odpojeny a místo předáků nás už kontrolují chlapi se zbraněma.“
Ta zpráva mě velmi znepokojila a hledal jsem ihned zápisky Jizefa Jehla. Jeho zpráva jako by reagovala na Zefra.
„Tak dobře. Nesmíme už s nikým komunikovat. Vedení říká, že se musíme soustředit na práci. Je potřeba více Centronomia. Tak mi přijde, že lidský život je v porovnání s ním bezcenný. Na dělníky nasadili nějaké chlapy se zbraněmi. Nevím, kde je vzali, ale jsou jak roboti. Já už se nedokážu nikomu z dělníků podívat do očí. Jsem tu už jen jako figurka. Včera zkolabovali tři dělníci. Nikdo mi nechce říct, co se s nimi stalo. Ale ve svých ubikacích nebyli a ve firemní nemocnici také nejsou.“
Rovnou jsem vyhledal zápisy z toho dne od ředitele komplexu Habeje Hintla.
„Komplex už není v mých rukách. Vláda Exirly povolala ozbrojené síly, aby kontrolovaly probíhající práce. Řekli mi, že situace je taková, že Exirla bude dodávat Centronomium Seligmatu. Je v tom politika, peníze a jde o to, že Seligmatu i celé galaxii hrozí válka s novým nepřítelem. Potřebujeme vyprodukovat hodně, ale opravdu hodně Centronomia. To vše v co nejkratším čase. Jde o budoucnost naší planety, ale i celé galaxie. Můj osobní názor je ten, že jde především o zadky Seligmatu, kterému se naše vláda upsala.“
Nevěděl jsem, co je Seligmat zač, ale díky ředitelovým zprávám mi došlo, že jde o název jakési aliance či spojení několika planet v této galaxii. Obdoba našeho OZ.
Hintlovy záznamy byly čím dál beznadějnější. Kdo nechtěl nebo nemohl pracovat, byl zastřelen. Každý den zkolabovalo několik dělníků. Vládě to bylo jedno a do komplexu dodávala další nic netušící pracanty.
„Přiváděli je do pekla. Kdo vešel, jako by neměl šanci odejít. To platí i pro mě. Rezignoval jsem, ale má žádost byla zamítnuta. V kanceláři je se mnou stráž, a kdybych se pokusil o cokoliv, zastřelili by mě. Zvýšili jsme dodávky Centronomia pro Seligmat, ale oni chtějí zas víc,“ psal Hintl.
Nedočetl jsem se, proti komu měl Seligmat vlastně bojovat, ale tlak vyvíjený na Exirlu byl ohromný. Měl jsem pocit, že se brzy dozvím, proč je komplex nyní opuštěný a proč celá civilizace zanikla. Jenže jsem musel vystřídat Brada na hlídce.
Okolí bylo tmavé a každý stín ve mně vzbuzoval podezření. Skoro bych přísahal, že jsem někdy v půlce hlídky slyšel kroky odněkud z vedlejších místností. Dalším zvukem, který mi nedal příliš klidu, byl ten zvenčí. I když jsme byli hluboko v útrobách komplexu, silné nárazy větru do vnějšího pláště byly stále velmi slyšitelné.
Když se Brad probudil, pokoušel jsem se znovu o spojení s Krabem, bylo to však očekávaně marné.
Vydali jsme se do nové části komplexu.
Ohromné dveře se otevřely a zmizely kdesi ve stěně. Před námi byla ohromná hala takových rozměrů, že jsem si připadal maličký jak pouhý atom. Tady pracovaly desetitisíce dělníků. I proto byl komplex tak veliký. Ubytovací sekce byly kolem dokola. My jsme prošli jen jednou z nich. Nyní byla hala však liduprázdná.
„Uf, sem by se vešla půlka našeho vesmírného letectva,“ řekl Brad.
„No to asi ne, ale je to opravdu obrovské.“
„Někde tam dole je.“
„Kdo?“
„No ten, co nás sleduje. Mám pocit, že nás ten parchant vidí každičkou vteřinu.“
Tyhle řeči a Bradův vážný obličej mě znervózňovaly.
„Jenže on je tady doma. Myslím, že dokud nebude chtít být viděn, tak máme smůlu. Musíme spoléhat na to, že nás nebude chtít zabít.“
„To jsou skvělé vyhlídky. Jdeme se tu porozhlédnout.“
Mohli jsme jít po ocelovém schodišti dolů k bývalým dělnickým pracovištím nebo pokračovat v horním patře a jít podél celé haly. Vybrali jsme si druhou možnost. Ocelové chodníky podél haly a mosty nad dělnickými stanovišti fungovaly jistě jako kontrolní místa pro předáky a stráže. Představoval jsem si, jak se procházejí nad hlavami udřených dělníků a sledují, zda někdo nezkolabuje nebo se nesnaží si na chvilku odpočinout. Na levé straně haly se dalo vejít dveřmi do místností s mnoha monitory a menšími kancelářemi. Počítače jsem zapnul a našel spousty pracovních zápisků předáků a stráží. Jen jsem je očima přelétl, ale i tak si nebylo možné všimnout množství pokusů o napadení strážných. Jako by se schylovalo ke vzpouře, protože útoků ze strany dělníků přibývalo a dle strážných tu panovala nevraživá atmosféra. Jeden z nich napsal:
„Chápu je, ale já jsem taky jen zaměstnanec. Jsem voják. Poslali mě sem, abych dohlížel na pořádek. A když mě někdo napadne, no tak ho prostě zastřelím. Mám povolení je zabít.“
Vyšel jsem zpátky ven, kde Brad stále neúnavně hlídal, a zamířil na druhou stranu haly. Byl tam něco jako velín celé haly. Mraky počítačů, ovládacích panelů a ovládání. Šla mi z toho hlava kolem. V počítačích bylo tolik záznamů a informací, že bych je mohl číst celý život. Naším cílem však byly informace o Centronomiu a na to jsem nesměl zapomínat. Já bych samozřejmě chtěl zjistit, co se tu stalo, ale rovněž jsem musel dokončit misi. Začal jsem vyhledávat všechny záznamy týkající se samotné těžby. Všeho bylo ale tolik, že by bylo třeba mnoha dní, jen aby se soubory ze zdejších počítačů zkopírovaly do toho mého. Stejně jsem v něm neměl ani tak velkou paměť. Důležité však byl fakt, že jsme našli to, co jsme hledali. Z tohoto místa bude OZ úplně paf.
Vyšel jsem z místnosti ven a chtěl Bradovi říct, že jsme vlastně hotoví, ale on tam nebyl.


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter