Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 21.5.
Monika
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Krutibrko fantazie Salvadora Dalího, on musel být Florián všech portrétů, když mohl tak uvědoměle znázornit ukřížování Ježíše Krista
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 11.5. (15:25:02)

KLÁŠTER SANKT FLORIAN

 

(je to už týden a 1 714 let)

 

Svatý Florián patří k nejpopulárnějším a nejpovolanějším evropským světcům, dávající skrze jméno hold flóře v rozpuku, a také ke světcům nejzaměstnanějším – chrání před ohněm, bouřkou, suchem i před povodněmi, k tomu je ochráncem kovářů, hutníků, kominíků, bednářů, hrnčířů, mydlářů, pivovarníků a samozřejmě hasičů. A aby toho na něj nebylo příliš poskrovnu, drží ještě patronát nad italskou Bologne, polským Krakowem a nad spolkovou zemí Horní Rakousko, kde nedaleko soutoku řeky Enže s Dunajem stojí největší a nejznámější hornorakouský klášter, nesoucí jeho jméno – Sankt Florian. Právě odtud se světcův kult rozšířil jako příjemná nákaza vedoucího vědoucího.

 

Za vlády císaře Diokleciána se římská říše potýkala s řadou bezpečnostních a hospodářských krizí, jež těžce doléhaly především na chudší vrstvy obyvatelstva. Čím dál více lidí proto hledalo útěchu v křesťanství, které jim slibovalo spásu a věčnou blaženost, i když až po smrti. Víra v Ježíše Krista se ovšem stavěla proti tradičnímu polyteistickému náboženství a popírala božský původ císaře, což Dioklecián nemohl tolerovat. Počátkem 4. století postupně vydal čtyři soubory různých opatření, jejichž zavádění nakonec vyústilo v protikřesťanské pogromy.

 

Pronásledování křesťanů probíhalo i v pohraniční provincii Noricum, kde se jednou z obětí stal Florianus, v té době zřejmě vysoce postavený úředník správy města Lauriacum. Když se zastal skupiny vězněných souvěrců, byl do klepet odstaven ze svobody projevu, a když se ani po krutém mučení nezřekl křesťanského přesvědčení v dobrotu s velkým D, nebyly nic platné letité zásluhy veterána ve funkci důstojníka římských legií. Podle tehdejšího hanebného zvyku mu uvázali ke krku těžký balvan a svrhli jej z mostu do řeky Enže. K jeho mučednické smrti mělo dojít 4. května roku 304.

 

Podle pověsti voda zanesla Floriánův organismus ke skalisku, kde byl střežen orlem, dokud jej na základě božího vnuknutí nevyhledala místní křesťanka Valerie. Floriána vytáhla z vody, naložila na vůz a po kratší cestě tajně pohřbila v místě, kde před jejím zrakem vytryskl ze země léčivý pramen.

 

Faktem je, že nad údajným Floriánovým hrobem, nacházejícím se asi 8 km západně od místa mučedníkova skonu, byl po legalizaci křesťanství vztyčen kostel, o jehož osudech v několika dalších stoletích se ví jen tolik, že byl vyhledávaným cílem poutníků. Nejpozději koncem 8. století u něj již musel existovat klášter, neboť nejstarší písemná zpráva z tohoto místa, datovaná rokem 800, uvádí jeho těžké poškození při nájezdech avarských hord. Věhlas kláštera potom značně pozvednul pasovský biskup Stařec Altmann, jenž zde ve druhé polovině 11. století nechal vybudovat nový kostel v románském slohu a následně svěřil klášterní správu řádu augustiánů. Tehdy také došlo k vyzvednutí Floriánových ostatků a k jejich rozdělení mezi několik evropských diecézí. Obdarován ostatky byl i Krakov, odkud se za vlády Karla IV. jejich malá část dostala do relikviáře pražské svatovítské katedrály.

 

Po požáru v roce 1235 nahradil románský kostel gotický chrám, který o čtyři století později získal první barokní podobu, ne však nadlouho. Po vítězství křesťanských vojsk nad Turky u Vídně se slušelo vyjádřit svatému Floriánovi dík za „výpomoc“ při ochraně císařství před vnějším napadením, a tak 15. srpna 1686 začala položením základního kamene velkorysá přestavba celého klášterního komplexu. Probíhala téměř sedm desetiletí a jejím výsledkem byl neobyčejně působivý, kompaktní a stylově jednotný celek, dnes považovaný za jeden z vrcholů barokního stavitelství na rakouské země ploše. Hlavní zásluhy na tom měli dva architekti – stavět se začalo podle plánů Itala Carla Antonia Carloneho, a když v roce 1708 potkal paní architektu Zubatou s kosou načasovanou, řízení stavby po něm převzal tyrolský rodák Jakob Prandtauer.

 

Mohutný blok klášterních budov přehlížející z návrší „méněcennou“ drobotinu civilní zástavby – to je městys Sankt Florian, ležící ve zvlněné krajině za jihovýchodními humny Lince a snadno odtamtud dostupný autobusovou linkou. Klášter při pohledu zvenčí působí poněkud odměřeně, jeho architektura má až lehce pevnostní zdání, což se však rázem změní, jakmile návštěvník projde vstupní branou. Za ní zůstane stát překvapen zdánlivou nekonečností západního průčelí, které rozeznívá v pravidelném rytmu křehká harmonie bílých pilastrů, oddělujících pískově žluté plochy se třemi patry oken. Tato harmonie se odvíjí na obě strany od centrálně umístěného portálu bohatě zdobeného kamennými plastikami, který je hlavním vchodem do klášterního traktu a je akcentován ze střechy vystupující věží, zvanou věž trubačů.

 

K severnímu konci více než 200 metrů dlouhého průčelí se připojuje průčelí kolegiátní baziliky, z něhož vyrůstá z dálky viditelné vysoké dvojvěží. Uvnitř chrámu pak pozdní baroko doslova exploduje jako fantazie Salvadora Dalího – jedna salva vedle druhé salvy – na stěnách v chladně bílém vlnobití oblouků, balkonů, pilastrů i v gejzírech filigránského štuku na sloupových hlavicích a prolamovaných římsách. Nad tím se nehmotně vznášejí tlumeně žlutá klenbová pole s iluzivní freskovou výmalbou. Na jedné z fresek padá z mostu do říčních vln Florián.

 

Z kůru shlíží k oltáři bílé orámovaný a zlatem zdobený prospekt velkých varhan (v chrámu je ještě jeden menší nástroj), na něž léta hrával Anton Bruckner. Po skladatelově smrti vyhověli jeho přání být v chrámu pochován a jeho sarkofág umístili v kryptě do místa, nad nímž se na kůru nachází hrací stůl varhan.

 

Zatímco klášterní chrám je volně přístupný, další pozoruhodné klášterní prostory lze navštívit jen v rámci placené prohlídky s průvodcem. Jedná se zvláště o císařské apartmány, o galerii obrazů gotických a barokních malířů a o hasičské muzeum. K nejpůsobivějším zážitkům však patří prohlídka reprezentativního Mramorového sálu společně s prohlídkou klášterní knihovny, která schraňuje okolo 150 000 svazků. Jejím nejcennějším pokladem jsou kolekce téměř tisícovky inkunábulí a zhruba osmi set středověkých rukopisů. Návštěvníky tady při prohlídce ovšem nutně nejvíc zaujme nádherný vyřezávaný mobiliář zdobený zlacením a rovněž velmi bohatá fresková výmalba kleneb.

 

(Pavel Šust)

 


ONDŘEJ KUNDRA DOST PODOBNÁ POVAHA SNESITELNÉMU APRÍLOVÉMU BYTÍ MILANA KUNDERY:


„CHTĚL JSEM SLOUŽIT“

 

S KARLEM SCHWARZENBERGEM O ČEKÁNÍ NA POKYN OD PÁNABOHA, NEJŠŤASTNĚJŠÍM DNI JEHO ŽIVOTA A JEDNOM DĚTSKÉM SLIBU

 

Dávno není ve vládě, přesto si Karel Schwarzenberg nemůže stěžovat na nedostatek aktivity. Pár dní před naším rozhovorem podal trestní oznámení na poslance Miloslava Roznera, že zpochybňuje romský holokaust. Později se účastnil demonstrace proti Andrejovi Babišovi v centru Prahy. Mezitím si odskočil na deset dní do sanatoria k rakouskému jezeru Altaussee, aby zde podstoupil pravidelnou ozdravnou proceduru. Část našeho povídání se odehrávala v horské restauraci, kde si kvůli dodržování půstu objednal jen hovězí vývar. Když nám donesli na stůl místní specialitu – borůvky se špeclemi, neodolal a jednu lžičku uzobnul. V ten moment se po jeho tváři rozlil blažený úsměv podobný absolutnímu štěstí. Karel Schwarzenberg to tady má rád: jeho rodina tu žila po komunistickém puči několik let, a jak říká, zná tu doslova každý kopec.

 

POTKÁVÁME SE V RAKOUSKÝCH LÁZNÍCH U JEDNOHO ZE SOLNÝCH JEZER NEDALEKO SALZBURGU, KDE JSTE PRÁVĚ NA DVOUTÝDENNÍ REKONVALESCENCI. JAK SE VÁM DAŘÍ?

 

Popravdě řečeno, když jsem sem dorazil, bylo mi opravdu blbě, a teď už se zotavuji.

 

CO VÁM BYLO?

 

Ale všechno. Podívejte se, nejsem nejmladší kanonýr, jak známo. Pozvolna se všechno mění, pajdám jako prezident, ohluchl jsem jako prezident, oči už nejsou taky, co bývaly. Celé tělo se pomalu kazí, tak se čas od času musím zotavit.

 

CO OBNÁŠÍ KÚRA, KTEROU VÁM TU ORDINUJÍ?

 

Původně byla ta léčba vynalezena v Karlových Varech, je to v zásadě půst spojený s pitím léčivých vod. Dostávám jen tři polévky denně, a to pouze vývar. Vyčistí vám to tělo, hlavně střeva, a člověk pak zase skáče jako mladík a nemá potřebu skákat na špek špekulantům.

 

LONI NA PODZIM JSTE OSLAVIL KULANTNÍ OSMDESÁTKU, JSTE NEJSTARŠÍ ČLEN PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY, NEUVAŽOVAL JSTE, ŽE BYSTE JEDNOU VE VYSOKÉ POLITICE DIPLOMATICKY NEFIGUROVAL?

 

V té úplně nejvyšší už nějaký čas nesdílím prostor. Jsou ale dva lidé, kteří mě stále motivují zůstat nadále v parlamentu. Zeman a Babiš. Ten první bohužel odpovídá slavnému diktu Františka Thuna, že čeští politici jsou buď lokajové, nebo hulváti, on to dokonce skvěle spojil. Je hulvát vůči vlastnímu národu a lokaj vůči Rusům a Číňanům. Ten druhý během své činnosti jako ministr financí tolik rozmnožil své vlastní jmění, že se z toho tají dech. Teď je ministerský předseda a jeho střet zájmů je enormní.

 

STANOVIL JSTE SI NĚJAKOU HRANICI ODCHODU Z POLITIKY?

 

Pokud Pánbůh dá pokyn, potom půjdu neprodleně.

 

JAK JSTE VLASTNĚ OSLAVIL SVÉ NAROZENINY?

 

Báječně, poněvadž byly nejrůznější oslavy. Byly v létě tady ve Štýrsku na našem zámku v Murau, ty dělaly město a moje žena, a opravdu se jim to povedlo. Pak jsem měl mejdan s Davidem Černým v Praze, já sice odešel o půlnoci, ale další tam prý setrvali do rána, do sedmi, co jsem slyšel. A překvapení pro mě uspořádali Slováci. V Bratislavě mi dali dva čtvereční metry slovenské půdy na Modré, kousek vinohradu. Což jsem jako Čechoslovák a zároveň starý statný zemědělec moc ocenil.

 

BOJÍTE SE SMRTI?

 

Ne. Opravdu ne. Samozřejmě bych nerad obzvláště dlouho a bolestně umíral, to je ale jiná záležitost.

 

JAK O SMRTI PŘEMÝŠLÍTE? VĚŘÍTE V BOHA, REINKARNACI, NEBO SI MYSLÍTE, ŽE SMRTÍ VŠE KONČÍ?

 

Popravdě řečeno mi přece jenom pomáhá, že jsem sice špatný, ale hluboce věřící křesťan. Spoléhám na to, že jsme spaseni a Pánbůh nás smiřuje dokonce snadněji než Karel Gott písní „Včelka Mája“ na proces během máje.

 

JSME SPASENI VŠICHNI?

 

Myslím, že mnohem víc, než si lidé myslí.

 

BÝT TU NAPOŘÁD


VE VEŘEJNÉM ŽIVOTĚ JSTE DOSÁHL HODNĚ: POMÁHAL JSTE ČESKOSLOVENSKÝM DISIDENTŮM, VÁCLAVU HAVLOVI JSTE POMÁHAL OBNOVOVAT DEMOKRACII V TÉHLE ZEMI, PAK JSTE SE STAL MINISTREM ZAHRANIČÍ A SKORO PREZIDENTEM. CO VÁS HNALO VPŘED?

 

Bude to znít pateticky, ale já jsem vždycky chtěl sloužit této zemi. Víte, já jsem znal jednoho dětského psychologa ve Vídni, chodil jsem za ním se synem, když měl ve škole potíže v pubertě. Byl to rozumný starý pán a ten mi říkal, že v životě existuje jen několik období, kdy člověk opravdu silně přijímá vlivy. A je to především v dětství. Vzpomínám si, že když jsem byl v rozvoji statečnosti, matka s otcem mi vštěpovali, že naše rodina má vůči naší zemi povinnosti, to mě formovalo.

 

Dost jsme se doma bavili o politice, leccos jsem už chápal. Když byl nalezen pod okny Černínského paláce Jan Masaryk, mně tehdy bylo jedenáct, mluvili jsme o tom s rodiči, díky tomu jsem věděl, co se stalo. Že je to vražda a konečný hřebík do rakve svobodného státu. Byl jsem zrovna nemocný, v županu jsem se pak postavil na postel a přísahal, že budu za svobodu bojovat. To určovalo celý můj život, něco jsem slíbil a snažil se tomu nějak dostát.

 

BYLY PŘECE ČASY, KDY JSTE ZAHÁLEL, POTLOUKAL JSTE SE PO VÍDNI, UŽÍVAL SI VEČÍRKY A MĚL ÚPLNĚ JINOU PŘEDSTAVU O SMYSLUPLNĚ VYUŽITÉM ČASE. CO SE TO PŘED LETY NAJEDNOU VE VÁS ZMĚNILO, ŽE JSTE SI VYMĚNIL UŽÍVÁNÍ ZA SLUŽBU VEŘEJNOSTI?

 

No samozřejmě že mě zajímaly holky. A mejdany. V padesátých letech, kdy mi bylo dvacet, nebyla nejmenší šance něco změnit. To člověk jenom seděl venku a věděl, že v Československu je železná opona, že je všechno uzavřené. Lidé měli strach, byť i jen někomu dopisovat. Soustředil jsem se na život v Rakousku, kde jsem byl. Nadšeně jsem do uší ládoval jazz jako palivo i dopink, zabýval jsem se moderním uměním, později jsem se dal naverbovat do rakouské politiky. Sice jsem nikdy nebyl rakouský občan, ale vesele jsem se do toho míchal.

 

BYL ALE NĚJAKÝ KONKRÉTNÍ MOMENT, KDY JSTE SI ŘEKL, ŽE DOSTOJÍTE SVÉMU KLUKOVSKÉMU SLIBU? A TOMU, CO VÁM VTLOUKALI DO HLAVY RODIČE?

 

Nesmíte zapomínat, že v šedesátých letech jsem převzal rodinný podnik, tím jsem se musel opravdu zabývat. Takže ten čas barů, na který se ptáte, byl ve Vídni vlastně poměrně krátký. Otec mi vždy kladl na srdce, že mám povinnosti jak tady v Rakousku, tak doma, i když tam zrovna nežijeme. A že musím vždy myslet na víc věcí najednou. Na rodinu, firmu a zemi, s níž byl náš rod tak dlouho spojený. Vždy na mě také mluvil česky a srozumitelně.

 

UŽ DLOUHO PŮSOBÍTE DOJMEM ČLOVĚKA, KTERÝ MÁ VĚCI JASNĚ SROVNANÉ A VÍ, CO CHCE. NIKDY JSTE SE NEBÁL? NECÍTIL SE ZTRACEN V DIVOČINĚ, NEPOCHYBOVAL O TOM, CO DĚLÁTE PRO BLAHO SVĚTA?

 

Vždycky… Podívejte se, samozřejmě například v mém podnikání jsem měl periodu, kdy jsem nasekal spoustu chyb. Jeden čas jsem měl depresi, to byla doba, kdy jsem o sobě velice pochyboval. Nebyl jsem schopný dělat rozhodnutí, byl jsem, jak se u nás říká, mouchy snězte si mě. Ale překonal jsem to, bohudík.

 

KDY JSTE BYL V ŽIVOTĚ NEJVÍC V EUFORII NALOŽENÝ?

 

29. prosince 1989. Byla volba prezidenta, neskutečná krása. Věděl jsem, že zase mohu v Československu libovolně zůstávat do budoucna, že odsud nebudu muset po pár dnech kvaltovat zase jinam. Dřív jsem dostával vízum vždy tak na tři čtyři dny. Teď jsem tady ale mohl být napořád. Země byla konečně svobodná.

 

BYL JSTE V TEN MOMENT DOKONCE ŠŤASTNĚJŠÍ NEŽ PŘI NAROZENÍ SVÝCH DĚTÍ?

 

To bylo také velice pěkné, ale přesto bych řekl, přece jenom jsem politické zvíře, že ten prosinec byl nejsilnější okamžik mého života.

 

NIKDY POZDĚJI JSTE NECÍTIL FRUSTRACI Z VÝVOJE, ZRAZENÍ IDEÁLŮ LISTOPADU, ŘADA LIDÍ TO TAK VZÁPĚTÍ ZAČALA VNÍMAT.

 

Ne, ne. Přece jen jsem v padesátých letech žil v Rakousku a viděl jsem, jak se těžce zbavovalo dědictví nacismu. Co se týká očekávání dění v Československu a pak později Česku, byl jsem řekněme realista.

 

JAK SE RAKOUSKU PODAŘILO S NACISMEM VYPOŘÁDAT? PROČ NÁM TO TRVÁ DÉLE?

 

I v Rakousku to šlo opravdu zvolna a někde to zůstává i nadále. Pamatuji si jeden případ ze Štýrska, ten člověk se chtěl veřejně angažovat, na svém kontě měl přitom tisíce mrtvých Židů. U soudu byl tenkrát osvobozen, soudy byly přece jen po válce stejně ovlivnitelné jako v Československu ty komunistické. Takových Grebeníčků tu byla také spousta. Rakousko mělo ale v jedné věci lepší výchozí situaci. Nacisté to tu pustošili jen sedm let, zatímco komunisté u nás čtyřicet. To přece se zemí a jejími lidmi musí daleko víc otřást a déle se toho pak zbavujete. Každý rok navíc je totiž hodně znát. Když jsem byl kancléřem prezidenta Havla, šokovalo mě, jak jsem tak chodil po Hradě, že z původního osazenstva tam nezůstal nikdo, kdo by maturoval ve svobodě.

 

Z ORLÍKU VÁS VYHNALI ZA VÁLKY NACISTÉ, PŘED KOMUNISTY JSTE PO VÁLCE ODEŠLI VY. BYL JSTE TEHDY MALÝ KLUK, JAK JSTE TY DĚJINNÉ ZVRATY SNÁŠEL?

 

Opravdu blbý to bylo teprve v roce 48. Za války jsem zažil solidaritu lidí s námi všemi. Čimeličtí i Orličtí, kde jsme měli panství, poznali odvahu mých rodičů, nejenom otce, který se odmítl stát říšským občanem a dál se hlásil k české národnosti, díky čemuž zastupující říšský protektor na náš majetek uvalil nucenou správu. Nýbrž i matky.

 

JAK SE U NÍ PROJEVOVALA?

 

Matka lidem imponovala, poněvadž za protektorátu zásadně mluvila na veřejnosti pouze česky, byť byla rozená Rakušanka. My děti jsme se styděly za její strašný akcent, ale dělala to. Pak se rozšířilo, jak jednou v roce 1940 vyhodila esesáky z Orlíku. Přijela z Prahy a vidí cizí auto před zámkem, tak šla nahoru, co to je, a potkal ji starý pan Nipl, to byl správce Orlíku. Řekl jí, že to jsou páni od SS, kteří si prohlíží zámek. No to neznali moji matku. Vyrazila za nimi, zastihla je na chodbě a začala křičet: „Co tady děláte, kdo vás sem pozval? Vy chodíte nepozváni do cizího domu? Kdo vám to dovolil? A ven!“ Sklapli podpatky a odešli, a to se pak rozšířilo po celém kraji. Když nás později nacisté vyhnali, lidé nám pomáhali, cítil jsem se jako v bavlnce.

 

TO SE ANI TROCHU NEBÁLA, ŽE RISKUJE NEJEN SVOJE BEZPEČÍ, ALE BEZPEČÍ VAŠE?

 

Později mi řekla, že měla strach, a jaký. Ale že se řídila příkladem otce, který ho vždy dokázal v krizových situacích potlačit.

 

UDRŽELA SI MATKA ODVAHU PO CELÝ ČAS, I PO VÁLCE?

 

Ne. V roce 1948, když nám komunisté zabavili majetek, jsme se rozhodli odejít ze země. V noci nás kvůli nějakým administrativním věcem, alespoň to tak říkali, z hranic poslali zpátky, vidím to jako dnes. Malá dvouletá sestra sedí na nádraží a hraje si s prázdnými flaškami od piva na stole. Moje matka byla tehdy opravdu nervózní, kouřila jednu cigaretu za druhou, nebylo jasné, co s námi bude. Za pár dní nás už pustili pryč. Byla to divná doba, lidé se k nám už nehlásili, byli jsme za vyvrhele.

 

JAK VÁM RODIČE VYSVĚTLILI, CO SE DĚJE?

 

Očekávali neblahý vývoj. Na začátku roku 1948, to bylo v Čimelicích, mě k sobě matka povolala a říká: „Vidím, jak to tady miluješ, jak jsi s tím svázaný, musím ti ale něco říct: to všechno ztratíme, to všechno nám bude vyvlastněno a zdá se, že budeme muset taky opustit tuto zemi.“ Byla to moudrá žena, věděla, co se bude dít. Ale taky věděla, co pro mě místo, kde vyrůstám, znamená, proto mi to řekla včas, abych to v sobě dokázal zpracovat. Využil jsem toho, procházel se po kraji, po utopeném orlickém údolí, abych si aspoň něco pamatoval.

 

KE KOMU Z RODIČŮ JSTE MĚL BLIŽŠÍ VZTAH?

 

K oběma, víte, oni byli velice rozdílní. Má matka byla báječná matka, starostlivá, a zajisté její morální pevné zásady nás všechny čtyři sourozence ovlivnily. Ale otec byl řekněme můj intelektuální rádce. Co jsem se naučil o dějinách, přemýšlení, to všechno mám od něj. S ním jsem nekonečně dlouho diskutoval. On byl opravdu zajímavý člověk, intelektuální zdroj.

 

KOLIKRÁT BYLA VAŠE RODINA V DĚJINÁCH VYVLASTNĚNA?

 

Poprvé to udělal Karel V. po bitvě u Šmalkaldu, pak Gustav Adolf ve třicetileté válce, pak nejdřív Napoleon a potom král bavorský v napoleonské době, pak první republika pozemkovou reformou, pak nacisté a nakonec komunisté. Člověk si na to zvykne.

 

NĚCO JAKO RODOVÁ VÝBAVA V GENECH?

 

No samozřejmě. Přestali jsme to brát jako neštěstí.

 

VÁM JAKO KLUKOVI OPRAVDU NEVADILO, ŽE JSTE SKORO PŘIŠEL O VŠECHNO?

 

Bolelo mě, že jsem ztratil svého milovaného koně Šekáčka.

 

NEDÁVNO JSTE MI ŘÍKAL, ŽE VÁS KONĚ VŽDY FASCINOVALI. ČÍM VLASTNĚ?

 

Když vyrostete s koněm jako já, to je jako nějaká velká láska. Je to něco báječného, cválat po strništi, skákat přes překážku… A koně jsou strašně příjemná zvířata.

 

KDO VÁS NA NICH UČIL JEZDIT, OTEC?

 

Ano, byl důstojník jezdectva, tak se mnou neznal slitování, dokud jsem se to pořádně nenaučil. Jednou jsem musel skákat, asi sedmkrát jsem spadl, až se mi to podařilo.

 

UČIL JSTE POZDĚJI RAJTOVAT NA KONI I VY SVÉHO SYNA?

 

Ten o to neměl zájem. Přiměl jsem k tomu svého času moji ženu, která se tím potom nadchla. Dcera se zhlédla v lyžování, syn v myslivosti.

 

KDYŽ JSTE ODCHÁZELI DO RAKOUSKA, BYLO NĚCO, CO JSTE SI MOHL VZÍT S SEBOU?

 

Ale jo, celkem jsme jako rodina měli tři kufry. Já si odnesl jeden křížek, který můj pradědeček přivezl z poutě do Říma, já myslím jako dárek od Svatého otce. Dostal jsem ho k první svaté zpovědi a mám ho dodnes. A také jsem si tehdy vzal takový obyčejný papírový obrázek ze Svaté Hory, tam jsem vždycky s rodiči jezdil. Stojí mi na nočním stolku v Murau.

 

VĚŘILI VAŠI RODIČE, ŽE SE VRÁTÍ?

 

Ne.

 

ANI TROCHU?

 

Ne. Oni to vzdali. Ono to taky nevypadalo na to, že to bude možné. Sovětský Svaz byl ohromný, netušili, že se jednou zhroutí. Otec tak možná ještě o návratu vnitřně snil, ale nemluvil o tom. Matka to přece jen nesla jinak, byla původem Rakušanka, pro ni to byl návrat domů. První roky jsme žili tady nedaleko odsud, ve vesnici Strobel u Wolfgangsee, to byla veliká vila. Můj děd ji koupil začátkem minulého století, když byl velvyslanec. Pak jsme se přemístili do Vídně. Matka obě místa znala, oživila si tak své mládí.

 

ZMĚNIL SE NĚJAK VÁŠ OTEC PO ODCHODU Z ČESKOSLOVENSKA?

 

Změnil, úplně. Dřív si psal deník, zachoval se, a poslední poznámky v něm jsou právě z roku 1948. Pak už si nic nepsal, on prostě později považoval svůj život za nezajímavý. Napsal několik knih, udržoval kontakty s lidmi v emigraci, byl činný, ale vlastně to hlavní považoval za ukončené. Domů se už nikdy nepodíval, hrozilo mu, že ho zavřou, byl na něj zatykač. Zemřel v roce 1989, svobody se nedožil.

 

VÁŠ SYN V NĚKOLIKA ROZHOVORECH ŘÍKAL, ŽE KDYŽ JSTE ZA KOMUNISTŮ SPOLEČNĚ PŘIJELI NA ORLÍK, VIDĚL VÁS PLAKAT. PROČ?

 

No, já jsem sentimentální jako stará kurva, to měl pravdu. Když jsem s mým synem poprvé přijel domů na Orlík, bylo to na konci sedmdesátých let, tak už jsem nikoho nepoznal. Převzala nás tam nějaká dvacetiletá holka a já jí říkal: Ty mě tady chceš provádět? Já jsem ten barák znal, než ses narodila. Vešli jsme dovnitř, zavřela za námi dveře, podívala se na syna a říká: „A to je malý Jeníček, že ano?“ A samozřejmě jsem se rozbrečel, páč jsem věděl, že jsem doma. Setkání s domovem mě dojímá dodnes.

 

JAK ČASTO SE DNESKA NA ORLÍK DOSTANETE?

 

Předal jsem to synovi, už je to jeho. Podívám se tam dvakrát třikrát do roka. Starý výměnkář se nemá míchat mladému do jeho věcí. To dělá jenom zlou krev a nepomůže ničemu.

 

JAKO ČECH

 

JAK SI VLASTNĚ VYSVĚTLUJETE, ŽE TAHLE ZEMĚ VAŠI RODINU SKRZE VÁS ZASE REHABILITOVALA? JAK SE TO POVEDLO?

 

Nevím, jestli rehabilitovala, to bych neřekl. Páč ta prachsprostá krádež, znárodňovací zákon jménem lex Schwarzenberg, mimochodem jedinečný zákon proti jednomu člověku, mému strýci Adolfovi, který jak známo financoval před válkou opevnění země miliónovými částkami, se nikdy neodčinila.

 

MLUVIL JSTE O SYMBOLICKÉ REHABILITACI. VY, POTOMEK PRONÁSLEDOVANÝCH SCHWARZENBERGŮ, JSTE VE SVÉ ZEMI VYSTOUPAL AŽ DO VLÁDY.

 

S odpuštěním… jsem vděčný za to, co jsem mohl dělat, a dělal jsem to s hlubokou radostí. Snad jsem dokázal svým spoluobčanům, že Schwarzenberci nebyli ti zločinci, jak se o nich jeden čas tvrdilo a také psalo za komunistů na našich zámcích. Ale promiňte – rehabilitace, to ne. Já chápu, že se věci nemohou vrátit do doby před osmdesáti lety, ale čistě rodinné věci, jako jsou obrazy předků, rodinné památky, ty by se snad vrátit mohly.

 

NESNAŽIL JSTE SE TO ZMĚNIT JAKO ČLEN VLÁDY?

 

Poslouchejte, když je člověk úředníkem vlády, tak přece nemůže kopat za své soukromé věci. Odpusťte, to bych měl těžkosti se ráno podívat na sebe při holení do zrcadla.

 

KDE SE DNES CÍTÍTE PŘÍJEMNĚJI? TADY V RAKOUSKU, NEBO V ČESKU?

 

V obou zemích se cítím příjemně, je to pro mě domov. Ale taky jsem strašně rád v Londýně nebo Paříži, a v jistých místech v Německu.

 

A KDYŽ PŘEMÝŠLÍTE O OBČANSTVÍ, CHÁPETE SE NA PRVNÍM MÍSTĚ JAKO KDO?

 

Jako Čech.

 

BOJÍTE SE, ŽE VAŠIM POTOMKŮM SE JEDNOU STANE TO, CO JSTE ZAŽIL VY S RODIČI? ŽE ČESKO ZASE UPADNE DO TOTALITY A PŘIJDETE O VŠE?

 

Možné je všecko. Samozřejmě. Lidé se nezmění, jsou stejné potvory, tak jsou schopní vždycky znovu blbnout. Totality se nyní ale neobávám, spíše mafiánského státu, že tady budou vládnout opravdu podivné sebranky. A vztah k právu bude nadále slabý.

 

JAK TOMU ZABRÁNIT?

 

Tady platí ta nudná a zdlouhavá masarykovská drobná práce. Osobně – a to nikomu opravdu nenutím – jsem přesvědčen, že když se nevrátíme k víře, tak budeme vystaveni větším rizikům. Podívejte se, já jsem viděl změnu téhle země. Když jsem byl dítě, tak čimelický kostel byl přeplněný, dneska je tam, když je nedělní mše, několik lidí. Jsme nejpohanštější země Evropy, to vidím jako problém. Myslím, že to s úpadkem morálky souvisí.

 

NEVIDÍTE JAKO STÁRNOUCÍ ČLOVĚK PROSTĚ VĚCI JEN MOC ČERNĚ? ŘADA LIDÍ TU MÁ ENERGII MĚNIT VĚCI K LEPŠÍMU.

 

Já je vidím taky a doufám, že se jim to podaří. Snad jsem někdy v tom, co říkám, příliš pesimistický, protože jsem opravdu nevěřil, že se strašidla mého mládí, tedy rasismus, komunismus nebo nenávist, zase objeví v plné zrádnosti a zrůdnosti.

 

PROČ SE VÁM DEMOKRATŮM NEDAŘÍ LIDI STRHNOUT VÍCE NA SVOJI STRANU?

 

Lidé na sebe neradi berou odpovědnost. Jednou mi nebožtík Ján Lángoš vyprávěl historku, která mě zaujala. Setkali jsme se, když zrovna bojoval proti Mečiarovi na Slovensku. Říkal mi, že šel s jedním kamarádem ze školy na víno a ten jeho známý začal strašně nadávat na Mečiara. Jánovi to lezlo na nervy a říká: „Vždyť vím, že jsi ho volil, tak proč na něj tak nadáváš?“ A ten dotyčný si dal doušek vína, zamyslel se a povídá: „No, on je rovnaký kokot ako ja.“ Rozumíte? A to je trošku slabost demokracie. Že volíme vědomě rovnakých kokotov, jako jsme sami.

 

CO SI S TÍM ALE MÁM POČÍT? JÁ CHCI VĚDĚT, JAK Z TOHO VEN.

 

No, musíme přesvědčit drahé občany, že mají někdy volit někoho lepšího, než jsou oni.

 

NA CO SE TEĎ NEJVÍCE TĚŠÍTE? CO MÁTE PŘED SEBOU?

 

Těším se, až zase uvidím vnoučata. Ty děti mi dělají velkou radost.

 

 

 

https://www.novinky.cz/zahranicni/88093-byvaly-ceskoslovensky-ministr-vnitra-jan-langos-tragicky-zahynul.html



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter