Petr Bošnakov:

PŘÍBĚH OPRAVDOVÉHO BOXERA – MUHAMMAD ALI

Přestože byl svět sportu měsíce června ve znamení mistrovství Evropy v kopané či finále Stanley Cupu, obě tradiční události bohužel zastínila informace z pátku 3. června 2016. Tehdy ulehl k věčnému klidu a spánku jenom ve věku 74 let jeden z nejšikovnějších boxerů a sportovců historie CASSIUS CLAY, později známý jako MUHAMMAD ALI.

Reakce na smrt olympijského vítěze a trojnásobného profesionálního mistra světa těžké váhy, na jehož pohřbu promluvil mimo jiné bývalý americký prezident Bill Clinton, přišla brzy. George Foreman, kterého Ali připravil v roce 1974 v zairské Kinshase o titul profesionálního mistra světa, napsal na svém tweetu: „Velká část mě samého zemřela, když odešel. Považuji ji za největší část.“ Nejslavnější boxerský promotér Don King pak psal o tom, že Ali nikdy nezemře. Pozadu nezůstali ani představitelé mladší boxerské generace. Mike Tyson se nechal slyšet, že: „Bůh k sobě povolal svého šampiona.“ „Nikdy nebude další Muhammad Ali. Černá komunita po celém světě ho potřebovala. Byl naším hlasem. On mě dovedl tam, kde jsem,“ napsal neporažený boxer a nejbohatší sportovec planety Floyd Mayweather, počasí právě na květen.

Na smrt Muhammada Aliho reagovaly také osobnosti mimo ring. Za všechny jmenujme prezidenta USA Baracka Obamu, jeho předchůdce Billa Clintona, generálního tajemníka OSN Pan Ki–muna, britského premiéra Davida Camerona či bubeníka The Beatles Ringo Starra.

NA POČÁTKU BYLO PROSTĚ UKRADENÉ KOLO

Podle mnohých nejslavnější sportovec světa se narodil 17. ledna 1942 jako Cassius Marcellus Clay v Louisvillu ve státě Kentucky. Jeho otec Cassius Clay se snažil více či méně úspěšně uživit kreslením reklamních plakátů, v tom to měl podobné s údělem Walta Eliota Disneye, matka Odessa pracovala jako přičinlivá hospodyňka. Dva roky po Cassiovi se narodil Rudolf Clay, který se později nechal přejmenovat na Rachmana Aliho. Typicky černošská rodina Ameriky padesátých let nežila ani omylem v blahobytu a v bavlnce, zároveň však tolik nestrádala, co české rodiny pod zrádnou vládou vlastizrádce Klementa lesního bůžka. Na rozdíl od mnoha svých vrstevníků tak nemusel malý Cassius v potu tváře přispívat do rodinného rozpočtu, přesto si čas od času přivydělával úklidem na místní univerzitě. Na jeho dětství se podepsal otevřený rasismus nechutné doby, po desítkách let už slavný boxer vzpomínal na černošského chlapce, který se stal obětí rasové vraždy, jenže oba vrahy soud zprostil viny. Otec měl synovi vysvětlit, že žije ve světě, ve kterém existuje spravedlnost jen pro vlivné bílé.

Boxu se začal Cassius Clay věnovat ve dvanácti letech, na začátku boxerské dráhy bylo jeho kolo, které ukradli neznámí viníci. Když Cassius po krádeži potkal bílého poldu Jœ Martina, řekl mu, co by udělal se zloději, kdyby mu padli do ruky. Poldík mu poradil, že jestli chce být úderníkem jako Kladno v Poldi, jestli hodlá vzít spravedlnost do vlastních pěstí s grácií, měl by se nejprve pořádně naučit rozdávat rány. Následovalo pozvání do tělocvičny, ve které policista trénoval mladé boxery. Cassius slíbil, že dorazí. Přišel ale, až když viděl Martina a jeho svěřence v televizní relaci The Future of Champions. Hned další den se s bráškou objevili v tréninkových prostorách. „Práce s Cassiem nebyla jednoduchá, byl velmi sebevědomý, od začátku všem vysvětloval, že je nejlepší a určitě se jednou stane mistrem světa,“ vzpomínal Jœ Martin později. Jak ovšem přiznal, chlapec přes své sebevědomí balancoval na hraně vyhazovu, protože až na jednoho z trenérů v něm nikdo budoucího šampiona neviděl.

NIC NEŽ BOX

Po šesti týdnech od nástupu na trénink se Cassius Clay dočkal televizní premiéry. Stalo se tak v rámci zmiňovaného pořadu The Future of Champions, jeho soupeřem byl bílý hoch Rony O´Keefe. Boxovalo se v kategorii do 41 kg. Přestože byl Cassius menší vzrůstem a byl to jeho první zápas, s přehledem zvítězil. Po vyhlášení výsledku začal pěkně od plic křičet na kameru, že se určitě stane nejlepším boxerem všech dob. Každopádně první vítězství ho patřičně nakoplo. „Najednou se z něj stal velmi cílevědomý hoch. Místo autobusu do školy běhal, poctivě trénoval, nekouřil, nepil, vyhýbal se drogám. Žil jenom boxem,“ potvrdil Jœ Martin.

V následujících letech Cassius Clay trénoval, boxoval a vyhrával. V roce 1957 získal první triumf na turnaji o Zlatou rukavici, nejprestižnější soutěži amatérských boxů v USA. Ve stejném roce ale musel slibně se rozvíjející kariéru na čtyři měsíce přerušit, protože mu lékaři diagnostikovali šelest na srdci. Pozdější vyšetření však diagnózu nepotvrdila.

V patnácti letech byl talentovaný boxer přijat na nejprestižnější louisvilleskou střední školu pro barevné obyvatelstvo. Clayův prospěch nebyl v té době zrovna oslnivý, těžil ale ze stálé přízně ředitele školy, jinak velkého fanouška boxu. Školu tak zdárně dokončil, ale diplom nedostal.

VŠECHNY CESTY VEDOU DO ŘÍMA

Osmnáctiletého Cassia Claye absence diplomu nejspíš moc netrápila. Po ukončení školy měl na svém kontě stovku vyhraných zápasů, v letech 1959 a 1960 získal Zlatou rukavici. Přesto se názory odborníků na jeho boxerskou budoucnost lišily. Především stoupenci „staré školy“ stěží akceptovali jeho „rozevlátý“ styl postavený na neustálém poskakování kolem soupeřů a svěšených rukách.

Původně chtěl Cassius Clay zamířit mezi profesionály rovnou po ukončení střední školy, nakonec se však nechal přemluvit k účasti v kvalifikaci na olympijské hry v Římě 1960. Případný úspěch se vzhledem k jeho mládí nezdál moc reálný. I v amatérském ringu jsou totiž nezbytné zkušenosti a těch se podle názoru „zasvěcených“ sebevědomému mladíkovi nedostávalo. Přesto se bez větších potíží probojoval do finále polotěžké váhy, ve kterém byl jeho soupeřem zkušený armádní hromotluk Alan Hudson. V prvním kole se Clay poprvé seznámil s podlahou ringu, po ráně se však dal rychle dohromady a postupně převzal iniciativu do vlastních otěží. Ve třetím kole nakonec rozhodčí Hudsonovo trápení ukončil. V té chvíli účastník olympijských her Cassius Clay prodal zpáteční letenku a ze San Franciska se do rodného města vrátil vlakem.

OLYMPIJSKÝ VÍTĚZ, MEDAILE V ŘECE

Jak se ukázalo, největší překážku v cestě za olympijským vítězstvím překonal Cassius Clay ještě na americké půdě. Do Říma se totiž letělo a Clay tento druh přepravy kategoricky odmítal. V jednu chvíli to vypadalo, že se raději zřekne účasti na turnaji. Nakonec se nechal přesvědčit k odletu, po celou dobu cesty však měl mít na sobě padák.

V olympijské vesnici se už osmnáctiletý dorostenec cítil jako ryba ve vodě. Jako rozenému extrovertovi mu nečinilo problémy navazovat nové kontakty a svému okolí vyprávět, že si přiletěl pro zlato a nic jiného ho vlastně ani nezajímá. Jak pak ukázalo dění v ringu, sebevědomí mladičkého boxera stálo na železobetonových základech. Když zdolal soupeře z Belgie, CCCP a Austrálie, čekal ve finále na Cassia o devět let starší Polák Zbigniew Pietrzykowski. Zkušený borec s 230 zápasy na kontě začal souboj ve snaze co nejdřív ho ukončit, Clay však jeho počáteční nápor bez větších obtíží ustál. Pak začal zvyšovat tempo, takže soupeř byl nakonec rád, že finále ve zdraví přežil. O jasném bodovém vítězství amerického boxera nebylo pochyb.

Cassius Clay si titulu olympijského šampiona užíval, se zlatou medailí na krku prý dokonce uléhal i vstával. Přesto se nejcennějšího kovu zbavil. Mělo se tak stát, když v rodném městě navštívil restauraci a její personál mu vysvětlil, že ani černý olympijský vítěz nemá nárok na obsluhu. Podle bratra Rudolfa mrsknul Clay zlatou medaili do řeky. Některé zdroje tuto verzi popírají, faktem však zůstává, že v té době už Muhammad Ali měl novou zlatou olympijskou medaili, kterou získal v roce 1976. Stalo se tak na olympiádě v Montrealu v přestávce basketbalového utkání mezi celky USA a Jugoslávie.

V ROLI PROFESIONÁLA

Po zlatém představení v Římě přišel zákonitě přestup k profesionálům, nejdřív však bylo třeba vyřešit otázku manažera. Cassius Clay měl eminentní zájem o služby boxerských legend Raye Sugar Robinsona a Jœa Louise. U žádného však nepochodil. Prvně jmenovaného nabídka jednoduše nezajímala. A Jœ Louis, jinak též Hnědý bombarďák, jako silně introvertní člověk nejspíš moudře usoudil, že by si s užvaněným mladíkem moc nesedli. Nakonec vznikl tým složený z jedenácti manažerů, přičemž každý z nich vložil do společného podniku 2 800 $. Cassius Clay pak dostal za podpis své první profesionální smlouvy deset tisíc dolarů.

Profesionální debut olympijského vítěze se uskutečnil 29. října 1960, jeho prvním soupeřem byl Tunney Hunsaker. Clay, věren své pověsti, nazval svého soupeře „zoufalcem“, se kterým bude rychle hotov. Jeho sebevědomí vycházelo z reality v podobě nadmíru tvrdých tréninkových dávek (za čorky plakám, to nedaruju strakám, furt pro trénink makám a pro protein bankovky cvakám), roli sparingpartnera se zhostil bratr Rudolf. Clay nakonec šestikolovou premiéru zvládl a soupeře s přehledem vybodoval, debut však v rozporu s očekáváním nedotáhl k očekávanému vítězství ká óčka. Šťastný Tunney Hunsaker po zápase prohlásil, že jeho soupeř nepochybně získá titul mistra světa a považuje za čest, že se s ním vůbec mohl utkat.

Po povedené premiéře poslali manažeři Claye do tréninkového kempu velkého šampiona polotěžké váhy Archieho Moora. Nebylo to však povedené rozhodnutí. Cassius na Archieho rady zvysoka kašlal, jediné, o co projevoval neustálý zájem, byly společné sparingy. Těm se ale podstatně starší boxer a šéf kempu z pochopitelných důvodů vyhýbal. A tak se Clay jednoho dne sebral a odjel domů.

Manažerskému týmu bylo jasné, že má-li se jejich investice ve zlato zdárně obracet, bude stěžejní úkol sehnat dobrého trenéra. Nakonec padla volba na zkušeného Angela Dundeeho, který souhlasil s týdenním výdělkem 125 dolarů plus bonusy z výher. Praxe ukázala, že to byla dobrá volba. Životem ošlehaný praktik Dundee na kempu v Miami svému svěřenci sdělil, že ho vzhledem k jeho velikosti nemíní komandovat, ale pouze vhodnou formou usměrňovat. Angelo Dundee neměl také problém s narůstající „velkohubostí“ vrcholného rappera v kůži svěřence neodbytné formy poezie v bojovně laděné pointě. Zastával názor, že box je součástí showbyznysu, a pokud se lidi baví, je vše v nejlepším pořádku.

ZBITÝ ŠAMPION A KONTAKT S ISLÁMEM

Po osmi dnech přípravy s novým trenérem Clay vyřešil ve čtvrtém kole technickým knokautem Herba Sillera, pak přišel na řadu Tony Esperti. Jenže ambiciózního mladíka přestávali bavit slabí boxeři takticky vybraní kvůli jeho zdárnému rozjezdu, po čase přišel s ryze „clayovským“ nápadem. Jeho podstata spočívala ve sparingu s aktuálním šampionem těžké váhy Ingemarem Johanssonem, který se v Miami chystal na odvetu s Floydem Pattersonem. Clayovi manažeři akci opravdu zařídili, během sparingu se pak obrovitý Švéd po krátké době proměnil v obrovitý boxovací pytel a hrušku máslovku.

V roce 1961 došlo k setkání, které mimořádně ovlivnilo Clayův další život. Začínající profesionál a olympijský vítěz se v Miami seznámil s Abdulem Rahmanem, „pobočníkem“ Elijaha Muhammada, hlavy organizace Nation of Islam, jehož projev slyšel Clay před dvěma lety v Chicagu. Společně navštívili mešitu. Premiérová návštěva islámské svatyně představovala pro boxera podle jeho slov jeden z nejdůležitějších okamžiků v životě. Cassius Clay začal pravidelně číst list islámské organizace Muhammad Speaks, na konci roku se Abdul Rahman stal právoplatným členem jeho týmu. V roce 1963 se pak Clay seznámil se samotným Elijahem Muhammadem a další vlivnou figurou organizace, Malcolmem X.

POŘÁDNĚ SE, CHLAPČE, DÍVEJ…

Vraťme se však do ringu. Po vítězství nad Jimmym Robinsonem čekal na Claye Donnie Fleeman. V tomto případě však už nešlo o „startovacího“ boxera, ale o zkušeného mazáka. Donnie měl na svém kontě bilanci dvaadvaceti knokautů, mezi kterými nechyběl skalp exmistra světa těžké váhy Ezzarda Charlese. Nakonec byl sice bit, vydržel však celých sedm kol. Následovalo dalších pět vítězných utkání, která utvrdila Clayův management v tom, že jejich upovídaný svěřenec má na to bojovat v dohledné době o světový titul.

V březnu 1962 stanul Cassius Clay před odvodovou komisí v Louisvillu, kde byl shledán schopným služby v armádě. Podobnou prohlídku absolvoval v lednu 1964, těsně před zápasem se Sonnym Listonem. Fyzicky prošel pochopitelně bez sebemenších problémů, horší to bylo s psychotesty. Clayovi totiž naměřili IQ 78, což se rovnalo neschopnosti absolvovat vojenskou službu. Za dva měsíce testy absolvoval prakticky se stejným výsledkem znova, navíc za účasti tří psychiatrů. Výsledek komentoval slovy: „Říkal jsem přece, že jsem největší, ne nejchytřejší,“ čímž zavdal příčinu ke spekulacím, jestli psychotesty záměrně nesabotoval.

Mezi únorem a červnem 1962 vyhrál Clay pět zápasů v řadě, přičemž žádný ze soupeřů v ringu „nepřežil“ šesté kolo. V září se vyrazil podívat na zápas o titul mistra světa těžké váhy mezi Floydem Pattersonem a Sonnym Listonem. Cassius Clay patřil mezi velké obdivovatele Floyda Pattersona, do té doby jediného boxera těžké váhy, který dokázal vybojovat zpět titul mistra světa těžké váhy. Jenže Sonny Liston, muž s kriminální minulostí a dělovými ranami, knokautoval Pattersona hned v prvním kole. A když uviděl Claye mezi publikem, prý mu řekl: „Pořádně se, chlapče, dívej.“

Dalším soupeřem se stal už zmiňovaný Archie Moore. Stárnoucí boxer se přes veškeré úspěchy let minulých nacházel v pozici totálního outsidera. Jak sám přiznal, do zápasu se mu moc nechtělo, ale potřeboval si vydělat. Vstupenky nešly na odbyt, utkání muselo být o tři týdny odloženo. Nakonec Moore prohrál ve čtvrtém kole knokautem. Po utkání uznale řekl, že Clay by porazil Jœa Louise, do té doby považovaného za největšího boxera historie, ve čtyřech z pěti zápasů.

SONNY LISTON PŘIPRAVEN K BOJI

Po Archie Moorovi přišla řada na Douga Jonese. Boxovalo se v newyorské Madison Square Garden a fanoušci vyprodali lístky během dvou dnů. Jones vsadil na aktivní obranu, pravidelně trefoval a dovedl zápas do sčítání bodů. Nakonec sice vyhrál Clay, ale publikum se odmítalo s verdiktem smířit. Po zápase vítěz snad poprvé v životě přiznal, že není superman, specializovaný magazín Ring vyhodnotil utkání jako nejlepší zápas roku.

Za dalším soupeřem si Cassius Clay musel zaletět do Londýna. Na stadionu Wembley, před 55 000 diváky, stál v opačném rohu ringu anglický ranař Henry Cooper. Na konci čtvrtého kola se stalo něco do té doby takřka nemyslitelného – zkušený Brit poslal sebevědomého mladíčka mlátíčka na podlahu ringu. Vědomi si kritické situace, přišli Clayovi sekundanti s originálním řešením. Otřesenému svěřenci roztrhali rukavice, a protože jiné nebyly k dispozici, museli pro ně do šatny. Clay dostal čas na to, aby se vzpamatoval a v pátém kole rozbil Cooperovi obě obočí. Rozhodčí se vzhledem k silnému krvácení rozhodli zápas ukončit. Po dalším vítězném utkání navštívil Claye v šatně manažer Sonnyho Listona Jack Nilon. Rozmluva byla krátká: „Letěl jsem tři tisíce mil, abych ti řekl, že jsme připraveni,“ potvrdil manažer zápas o titul mistra světa.

ÚSPĚŠNÝ BOJ O TRŮN

Zatímco experti po sporných výhrách nad Jonesem a Cooperem spekulovali nad tím, jestli je Clay připraven k zápasu s bijcem Listonova formátu, tým úřadujícího šampiona si spokojeně mnul ruce. Clayova marketingová cena letěla strmě do výšin a přitom mělo jít o boxera, který nemá v souboji s jejich svěřencem šanci na úspěch. Na druhé straně Cassius Clay zahájil psychologickou údernou taktiku do té doby nevídaných rozměrů. Kudy chodil, tudy barvitě vyprávěl, jak bude se Sonnym rychle hotov.

Dne 25. února 1964 došlo v Miami Beach k tolik očekávanému duelu Sonny Liston–Cassius Clay. První dvě kola poletoval vyzyvatel kolem svého soupeře, úspěšně se vyhýbal jeho útokům a zdárně kontroval. Ve třetím kole změnil taktiku, přidal na agresivitě a Liston byl blízko počítání. K tomu krvácel z levého obočí, pravé mu zdobil velký hematom. V následujícím kole si vybral kritickou chvilku Clay, chvílemi přestával vidět. V pauze proto požádal trenéra o předčasné ukončení zápasu. Angelo Dundee ale v té chvíli ukončil možná nejprozíravější rozhodnutí své kariéry, když pokyn odmítl akceptovat. Během pátého kola srovnal Clay zrak a pak už v ringu existoval jediný boxer. Před začátkem sedmého kola Liston údajně kvůli zraněnému levému rameni zápas vzdal. O průběhu zápasu a především jeho konce se vyrojila řada spekulací, ve hře měly být sázkařské gangy. Ať tak, či onak, stal se Cassius Clay ve dvaadvaceti nejmladším profesionálním mistrem světa těžké váhy.

Z CASSIA MUHAMMADEM

Po zisku titulu Cassius Clay veřejně konvertoval k islámu. Jelikož podle nových souvěrců jména přidělovali bílí utlačovatelé, stal se z Cassia Claye Muhammad Ali. Byla z toho velká sláva, učitel s noblesou Malcolm X, se kterým se boxer po čase názorově rozešel, označil Aliho za vzor pro všechny černochy v USA. Šéf Nation of Islam Elijah Muhammad, který nad spojením jeho fundamentalistické organizace se špičkovým sportem ponejprv příliš nejásal, radostně přivítal Aliho v řadách muslimů.

Šampionův krok vyvolal i negativní reakce. Jeho otec hovořil o zatemněném mozku svého syna a dodal, že se bude vždy hrdě hlásit ke jménu Clay. Prezident organizace WBA Ed Lassman řekl, že Clay svým přestupem k islámu poškodil profesionální box, a neúspěšně navrhoval zbavit ho titulu. Při Aliho návštěvě boxerského večera v Madison Square Garden moderátor oznámil, že večer navštívil „mistr světa v těžké váze Cassius Clay“. Negativně reagovali i černošští šampioni. Legendární Jœ Louis hovořil o zradě fanoušků, za což ho Ali nazval zoufalcem. Floyd Patterson označil Nation of Islam za „antiamerickou organizaci“ a vyzval Aliho k zápasu. Novopečený muslim mu vzkázal, že to vítá a během utkání z něj udělá lepšího člověka.

POVEDENÁ KOMEDIE

Místo Pattersona ale čekala na Muhammada Aliho odveta se Sonnym Listonem. Původně se mělo boxovat v listopadu 1964 v Boston Garden. Tři dny před zápasem musel šampion podstoupit operaci, termín se tak posunul na 25. května 1965. Vzhledem k podezření na možnost ovlivnění zápasu podsvětím bylo utkání přesunuto z Bostonu do Lewistownu ve státě Maine.

Ali sice nastupoval do zápasu jako úřadující mistr světa, bookmakeři však v poměru 9:5 favorizovali Listona. Nakonec šampion knokautoval svého soupeře dvě minuty po začátku zápasu. Pak se začaly dít věci.

Podle pravidel totiž musí boxer poté, co začne rozhodčí počítat soupeře, přejít do neutrálního rohu. Ali však stál nad ležícím Listonem a hulákal cosi ve smyslu, aby koukal vstát. Mezitím se snažil ringový rozhodčí Jersey Jœ Walcott, mimochodem bývalý mistr světa, zjednat pořádek. Když se mu podařilo dostat Aliho do neutrálního rohu, začal Listona počítat. V té chvíli mu jeden z přítomných redaktorů magazínu The Ring sdělil, že vyzyvatel strávil na zemi sedmnáct, místo pravidly povolených deseti vteřin. A tak rozhodčí zápas ukončil.

Zatímco Liston seděl v rohu, vyprávěl Ali novinářům, že jeho soupeř nejspíše simuluje. Chudáka Sonnyho vzal na milost až po zhlédnutí televizního záznamu, když připustil, že mu rozhodující rána opravdu sedla. Jeho soupeř později přišel s tvrzením, že ležel na zemi přes časový limit, protože Ali nešel do neutrálního rohu, a měl tedy obavy, že při případném pokusu vstát přijde rána z milosti.

BEZPROBLÉMOVÉ OBHAJOBY

Vzhledem k tomu, že po třetím zápase s Listonem nikdo netoužil a kvalitních soupeřů se nedostávalo, vyrazil Ali na dovolenou. Pak se rozhodl vyřídit si účty s Floydem Pattersonem, který ho v médiích vytrvale nazýval Cassiem Clayem. Ali sice svůj bývalý idol kritizoval za podlézání bílým, sám však den před utkáním přijal ve svém sídle jeden ze symbolů bílé Ameriky a zpěváka 20. století se slovem hřích v příjmení = Franka Sinatru. Na tiskové konferenci prohlásil, že nehodlá Floyda knokautovat, protože si s ním chce před jeho fanoušky pohrát. Tak se také stalo. Ve dvanáctém kole Ali přitlačil na pilu a byl z toho knokaut. Přesto po utkání pochválil svého soupeře za nebývalou fyzickou odolnost.

Dalším vyzyvatelem byl v březnu 1966 pořízek George Chuvalo. Nakonec Kanaďan vyhrál jedno kolo a po zápase uznal, že Ali je strašně rychlý. Pak si mistr světa odskočil do Londýna na odvetu s Henry Cooperem. Zápas skončil předčasně kvůli krvi crčící z Angličanova rozbitého obočí. V metropoli nad Temží si Ali odbyl i další zápas, v srpnu porazil po třech kolech Briana Londona. A aby nebylo starého kontinentu málo, ve Frankfurtu nad Mohanem vyhrál ve 12. kole technickým knokautem nad domácím bijcem Karlem Mildenbergerem.

SBOHEM, ARMÁDO

V srpnu 1966 najala organizace Nation of Islam právníka, který začal pracovat na Aliho zproštění vojenské služby. Existovala možnost, že i kdyby byl mistr světa shledán neschopným služby se zbraní v ruce, mohla by armáda využívat jeho služeb například v administrativě, po čemž Ali rozhodně netoužil. Vojáci odmítli akceptovat jeho dopis plný víry odmítající jakoukoli službu v armádě. V reakci na Aliho „nevlastenecké“ postoje začaly některé státy USA zakazovat pořádání jeho zápasů na svém území.

Vzhledem k tomu, že do této kategorie ještě nespadal stát Texas, nastoupil Ali v Houstonu před 40 000 diváky proti Clevelandu Williamsovi. Vyzyvatel měl na svém kontě 51 zápasů ukončených před limitem, Jœ Louis oznámil víru v jeho vítězství. Utkání se však proměnilo v demonstraci Aliho dovedností, v průběhu druhého kola byl soupeř hned třikrát počítán, ve čtvrtém rozhodčí usoudili, že pokračovat nemá význam. Na řadu přišel Zora Folley, po sedmi kolech nebylo v Madison Square Garden co řešit.

V dubnu 1967 oznámil Ali světu, že se nehodlá jakýmkoli způsobem angažovat v barvách US Army. Reakce přišla vzápětí. Sportovní komise státu New York mu sebrala licenci a odmítla uznat jeho titul mistra světa. Přidal se Texas, Kalifornie a organizace WBA. 17. června byl v Houstonu zahájen proces, po třech dnech byla vybrána porota složená ze šesti bělochů a stejného počtu bělošek. Po devíti hodinách byl soud ohledně Aliho odmítání vojenské služby u konce, za dalších jedenadvacet minut vynesla porota verdikt o šampionově vině. Boxer se odvolal k vyšší instanci v New Orleansu, po očekávaném neúspěchu byl na řadě Vrchní soud USA.

MUZIKÁL A HAMBURGERY

Do suspendace vydělal Ali boxem zhruba tři miliony dolarů. Na svou dobu to byly ohromné peníze, boxer však živil nemalý tým. Navíc na přání muslimských bratří investoval do několika nepříliš prosperujících podniků. Peněz ubývalo, a tak si šampion v nemilosti zahrál na Broadwayi v muzikálu Big Time White Buck. Přestože se Ali dočkal až nečekaně příznivých kritik, byl muzikál brzo stažen. Po čase propůjčil za 900 000 dolarů své jméno společnosti vyrábějící hamburgery. Dalších 200 tisíc dolarů inkasoval jako honorář za knihu The Greatest. Za slušné peníze přednášel na několika univerzitách, tradičně levicová mládež viděla v boxerovi, který odmítl válčit v tak nepopulární vietnamské válce, nový idol. Na Aliho oblibě moc nezměnilo ani floridské vězení, ve kterém strávil několik dní za řízení vozu mimo „kompetence“ svého řidičáku.

Vzhledem k táhnoucím se procesům řekl v rozhovoru pro Esquire, že možná skončí s boxem a bude pomáhat chudým. V dubnu 1969 ale v rozhovoru pro ABC změnil názor, když připustil, že v případě dobré nabídky nemá problém s návratem do ringu. Jeho guru Elijah Muhammad na to reagoval nečekaně ostře tvrzením, že víc než služba Alláhovi zajímají Aliho peníze bílých.

Mezitím se stal mistrem světa těžké váhy olympijský vítěz z Tokia 1964, vynikající boxer Jœ Frazier. Lidé kolem Aliho začali spekulovat nad jeho možným návratem do ringu. Ve hře se ocitly indiánské rezervace nespadající do „jurisdikce“ boxerských orgánů. Indiáni byli ale proti, protože nechtěli pořádat na svém území sportovní akce, při kterých teče krev. Zvažovalo se i Mexiko, ale Aliho svazoval zákaz vycestovat ze země.

Nakonec se neoficiální comeback konal na konci října 1970 v Atlantě, protože na stát Georgia nedosáhla žádná ze sportovních komisí, které zbavily Aliho titulu. Vzhledem k tomu, že Jœ Frazier odmítl, dostal šanci mladý běloch Jerry Quarry. Ve třetím kole mu Ali otevřel obočí doslova na kost, rozhodčí proto boj ukončil.

ZÁPAS STOLETÍ

Definitivní zlom nastal 28. června 1971, kdy Vrchní soud USA rozhodl ve prospěch Aliho. Jak pravil rozsudek, odvodová komise v Kentucky nevzala v patřičný potaz jeho víru. Padla omezení cestování, Ali zažádal o návrat licence.

Když se tak stalo, nastoupil proti Oscaru Bonavenovi. Přestože Argentinec prohrál dva zápasy s Frazierem, jednalo se o těžkého soupeře. Madison Square Garden praskala ve švech, víceméně vyrovnaný zápas pro sebe Ali rozhodl direktem v patnáctém kole.

30. prosince 1970 se Ali s Frazierem dohodli na utkání dvou dosud neporažených boxerů, které vešlo do dějin jako Zápas století. Vstupenky do Madison Square Garden zmizely během několika hodin, zápas byl vysílán přímým přenosem do 35 zemí světa. Podle médií se jednalo o největší souboj historie boxu od utkání Jœa Louise a Maxe Schmelinga z roku 1938. Ali opět nasadil k verbální ofenzivě, když svého soupeře nazval mimo jiné gorilou a strýčkem Tomem. Mnohonásobně méně výřečný Frazier kontroval tím, že zatímco on je strýček Tom, Aliho dostali z vězení bílí advokáti. V den zápasu 8. března 1971 seděli u ringu Hugh Hefner, Barbara Streisand nebo Bing Crosby. Dustin Hoffman a Diana Ross byli vykázáni z novinářské zóny, zatímco Frank Sinatra sledoval zápas ukrytý mezi fotoreportéry.

Od vyrovnaného začátku bylo zřejmé, že se Alimu nedaří držet Fraziera na distanc. Přestože neustále vyprávěl, že je bůh a zápas ukončí v šestém kole, právě toto kolo prohrál. Jœ Frazier pak bral také následující dvě kola. Deváté vyznělo pro Aliho, v jedenáctém se však ocitl na pokraji prohry. V závěrečném, patnáctém kole chtěl zvrátit zápas ve svůj prospěch, přišel však tvrdý kontr a pád na podlahu. Všichni bodoví rozhodčí viděli vítězství Fraziera, Clay v profi ringu poprvé prohrál. Hned následující den však na tiskovce prohlásil, že se nic moc vlastně nestalo.

POVEDENÁ ODVETA

V červnu 1971 Ali vyzval k exhibičnímu zápasu basketbalovou legendu Wilta Chamberlaina, pivota Los Angeles Lakers. I když akce nabízela mimořádný komerční potenciál, nakonec zvítězil zdravý selský rozum. Od zápasu s Frazierem do konce roku 1972 nastoupil Ali k devíti utkáním, všechna vyhrál, z toho šestkrát k. o. Za zmínku stojí boj z 20. září 1971, ve kterém porazil v sedmém kole technickým k. o. Floyda Pattersona. Pro poraženého exmistra světa to byl poslední zápas kariéry.

Zatímco Frazier ztratil titul mistra světa v souboji s olympijským vítězem z Mexika 1968 Georgem Foremanem, Ali nastoupil 31. března proti Kenu Nortonovi. Frazierův sparingpartner se netěšil pověsti elitního boxera, za poslední zápas inkasoval pouhých 3 000 $. Ve druhém kole se však ukázkově trefil a zlomil Alimu čelist. Exmistr světa nakonec přes děsivou bolest vydržel dvanáct kol rychty, nicméně prohrál na body. Spekulace o tom, zdali Muhammad Ali není za zenitem, neustaly, ani když v odvetě Nortona s přehledem vybodoval.

Odvetný zápas Ali versus Frazier proběhl také před zraky George Foremana 28. ledna 1974 v Madison Square Garden. Ali držel střed ringu a bodoval a ve druhém kole poslal svého soka na podlahu. Po počítání došlo k nevídané situaci, protože ringový rozhodčí nabyl dojmu, že je konec kola, a oba borce poslal do jejich rohů, čímž nejspíš zachránil Fraziera před knokautem. Přesto se po utkání, které Ali vyhrál jednoznačně na body, cítil Frazier rozhodčími okraden.

RUMBLE OF THE JUNGLE (RYCHTA DŽUNGLE, RACHOT DŽUNGLE)

Vítězstvím nad Frazierem překonal Ali poslední překážku v cestě za utkáním o titul mistra světa. Úřadující šampion Foreman, vědom si svého neotřesitelného postavení, souhlasil a začalo se vyjednávat. Na scéně se poprvé objevila další zásadní postava světového profi boxu, dnes už legendární promotér Don King. Jeho první nápad, uspořádat utkání v zairské Kinshase, se jevil jako šílený úlet. Don King však přišel s mimořádně pádným argumentem. Zairský hrůzovládce Mobuto vloží do banku na svou dobu neskutečných dvanáct miliónů dolarů, z čehož deset bude rozděleno rovným dílem mezi oba boxery. První zápas o titul na africké půdě se stal proto velkou senzací.

Před bojem byl Foreman jasným favoritem, jeho bilance 40 zápasů, stejný počet výher a 37 knokautů naháněla hrůzu i na hroší kůži. Stejně tak lehkost, s jakou ztloukl Fraziera a Nortona. Bookmakeři tak stanovili kurz 3:1 ve prospěch šampiona. Původně se mělo boxovat 25. září, vzhledem ke zranění Foremana byl zápas přesunut na 30. října.

Těsně před utkáním Ali svému soupeři vzkázal, že ho viděl boxovat se stínem a stín vyhrál. Pár minut před začátkem zápasu pak Ali Foremanovi sdělil: „Slyšel jsi o mně jako dítě, sledoval jsi mě v době dospívání a až dnes jsi potkal mě, svého učitele.“

V tropickém klimatu se Foreman rozhodl Aliho co nejrychleji knokautovat. Vědom si jeho skvělého pohybu, tlačil vyzyvatele do provazů. Ali tuto taktiku kupodivu přijal, a přestože po zápase přiznal, že několik ran prošlo jeho dvojitým krytem a byl na pokraji počítání, zvládal defenzivu dokonale. V sedmém kole se začala karta obracet. Ali přebral iniciativu a pokřikoval na soupeře, že by mohl konečně předvést svůj pověstný úder. V dalším kole vsadil Foreman na totální ofenzívu, ale se zlou se potázal. Těsně před koncem kola vyrazil Ali z provazů s kombinací pravá–levá–pravá. Foreman se skácel na podlahu, na devět sice vstal, jenže rozhodčí v rozporu se zájmem publika, které Aliho vyzývalo, aby soupeře dorazil, utkání prozíravě ukončil. Po zápasu staronový mistr světa prohlásil, že je největší lákadlo, a proto nevidí důvod zahazovat kariéru do žita, do shitu. Foreman přišel s několika konspiračními teoriemi, podle kterých o jeho prohře rozhodly špatně natažené provazy, rychlé počítání rozhodčího a otrávená voda.

THRILLER V MANILE

Po zisku titulu se Muhammad Ali ocitl na výsluní své popularity. Pár týdnů po návratu ze Zairu přišlo pozvání na kobereček do Bílého domu. Prezident Gerald Ford nazval bývalého vyvrhele člověkem, který dbá na principy. Za zápas s Foremanem bral Ali nakonec 5,5 milionu dolarů, což bylo víc, než vydělali předchozí velikáni z řad mistrů světa Rocky Marciano, Jœ Louis a Jack Dempsey dohromady. Sports Illustrated ho vyhlásil sportovcem roku.

Miláček lidu však toužil po třetím utkání s Jœm Frazierem. Během přípravy vyhrál tři zápasy, v tom posledním s Jœm Bugnerem však pocítil „slast“ z vlastního počítání.

Nakonec Don King dohodl místo konání zápasu Ali–Frazier ve filipínské Manile. Diktátor Ferdinand Marcos dal po vzoru kolegy Mobuta dohromady 14 miliónů dolarů, přičemž devět skončilo na kontě Aliho. Zatímco šampion nazval Fraziera opět gorilou, tisk řešil skutečnost, že místo manželky Belindy se po jeho boku na prezidentově recepci objevila pozdější choť Veronica.

Dne 1. října došlo k zápasu, který je dodnes znám jako Thriller v Manile. Opět se boxovalo v tropickém vedru, oba boxeři předvedli nadlidský výkon. Ali vsadil na rychlý knokaut a ovládl první dvě kola. Frazier si to však nenechal dlouho líbit, v šestém kole se mistr světa ocitl na pokraji počítání. Pak přišel čas neskutečně tvrdých výměn. Až na konci čtrnáctého kola Frazierovi sekundanti zápas ukončili, protože Jœ kvůli obrovskému hematomu neviděl na levé oko. Ironií osudu se tak podle svědectví Aliho lékaře stalo pár vteřin předtím, než to kvůli totálnímu vyčerpání hodlal zabalit šampion.

Zápas snů měl bohužel dohru, vůbec ne trefu snu. Zatímco se Frazier odmítal smířit s rozhodnutím svých sekundantů, poldík před Aliho šatnou si pohrával se služební flintou a nakonec si ustřelil policejní kebuli. Další den na tiskovce nazval Ali Fraziera druhým nejlepším boxerem všech dob.

MISTROVSKÁ KOCOVINA

V dubnu 1976 Ali obhajoval titul proti Jimmymu Youngovi. Šampion trpěl nadváhou, úspěšně kontrující mladíček mlátíček mu přidělával značné starosti. Nakonec sice vyhrál na body, média ovšem psala o „parodii“ a „skvěle spolupracujících sudích“.

Neoslnilo ani další vítězství nad Kenem Nortonem, výhru nad Angelem Evangelistim z Uruguaye komentovali novináři jako nejnudnější zápas historie. Po zápase s Angličanem Earniem Shaversem, ve kterém dostal Ali strašnou ránu do hlavy, požádal lékař dopisem manželku, trenéra Dundeeho a Nation of Islam, aby využili svého vlivu a učinili vše pro ukončení Aliho kariéry, protože následky dalších úderů mohou být nedozírné.

Dalším soupeřem mistra světa byl 15. února 1978 (to bylo Jaromíru Jágrovi 6 let a už se vyznamenal v ledním revue v hokejovém nasazení na ledě, i když neměl výšku 1,89 metru) v Las Vegas vítěz olympiády v Montrealu 1976 Leon Spinks. Vyzyvatel měl v té době za sebou v profi ringu sedm zápasů, měla to být jen formalita a zájem diváků byl žalostný. Ali nastoupil po několika sparinzích a v ringu se nestačil divit, protože po patnácti kolech viděli dva ze tří rozhodčích vítězství Spinkse. Z titulu se však jeden z vůbec nejpřekvapivějších šampionů historie těžké váhy netěšil dlouho. V polovině září proběhla v New Orleansu odveta, ke které Ali přistoupil podstatně seriózněji, takže po patnácti kolech bylo vymalováno. Po třetím zisku titulu oznámil odchod do boxerské penze.

Na začátku října 1980 byl ale Ali, nejspíš kvůli chřadnoucímu bankovnímu kontu, zpátky v ringu. Ve druhém rohu stanul jeho bývalý sparingpartner, aktuální mistr světa Larry Holmes. I když se Holmes snažil ze všech sil svému vzoru neublížit, Angelo Dundee v jedenáctém kole Aliho trápení ukončil.

Za utkání bral Ali osm miliónů dolarů, které umně investoval do nemovitostí. Přesto toužil nadále boxovat. Došel však ke zjištění, že žádný ze špičkových borců o zápas s ním nestojí. Stejně tak pořadatelé, kteří poukazovali na jeho neutěšený zdravotní stav. Nakonec se uskutečnil zápas na Bahamách. Aliho opravdu posledním soupeřem byl Kanaďan Trevor Berbick. Přestože exšampion vypadal mnohem líp než proti Holmesovi, po deseti kolech jasně prohrál na body.

POSLEDNÍ ZÁPAS

Na podzim 1984 diagnostikovali Alimu Parkinsona. Lavinu článků o škodlivosti profi boxu se snažil Ali přibrzdit slovy, že představuje jednu z mála možností, jak může černý hoch přijít k penězům. Přes postupující nemoc se angažoval v jednáních s islámskými extrémisty v Libanonu a Iráku. Když v roce 1994 získal George Foreman v pětačtyřiceti letech titul mistra světa, Ali v jednom rozhovoru připustil, že zvažoval možnost návratu. „Říkal jsem si, že se ráno zkusím proběhnout. Pak jsem se ale probudil, otočil na bok a řekl si, že to není potřeba, protože stejně zůstávám Největší.“ V roce 1996 zažehl Muhammad Ali před 80 000 diváky a stovkami miliónů zvědavců u televizí olympijský oheň v Atlantě. Následoval Ali boom, během kterého uzavřel reklamní smlouvy s giganty jako Adidas, Gilette, IBM. V roce 1998 se stal vyslancem dobré vůle UNICEF. Za čtyři roky navštívil dívčí školu v Afghánistánu, čímž demonstroval svůj negativní vztah k hnutí Taliban. V roce 2003 protestoval proti americké invazi do Iráku.

Naposled se Muhammad Ali objevil na veřejnosti 15. listopadu na pohřbu svého velkého rivala Jœa Fraziera. V květnu 2016 přišel poslední zápas, který nebylo jak vyhrát.