Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 18.12.
Miloslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Miniatury,blbůstky
 > Miniatury,blbůstky
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Dana Zátopková, letos už bude mít 96, to je obráceně k 69
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 18.5. (07:05:52)

DANA ZÁTOPKOVÁ: DVACET OTÁZEK


Loni v babím létě jsme Danu Zátopkovou v souvislosti s tímto rozhovorem oslovili poprvé. Žije v obytném areálu v Praze–Troji, ale nevíme, ve kterém bytě. A jdeme neohlášeni na výzvědy. Otevřeným francouzským oknem jednoho z bytů však zaslechneme televizní přenos, kde běží sport. Hlasy diváků komentují dění na obrazovce a jeden z hlasů zní povědomě i potmě v domě. Tady jsme správně. Někdejší oštěpařská rekordmanka, olympijská vítězka a polovina nejslavnějšího páru naší sportovní historie, slaví za týden třiadevadesátiny. Máme pro ni koš květin, ale ona by se nám jistě věnovala s párou i bez květin. Při skleničkách burčáku se dozvídáme, že narozeniny oslaví na Valašsku, kde tradičně odstartuje Běh rodným krajem Emila Zátopka. A hlavně musí dokončit knihu pamětí. „Chcu to stihnout dřív, než mně paměť vyvětrá. Jde mi o to, aby se už o nás nezveřejňovaly různé bláboly, protože Emilův život stojí za to, aby se o něm napsala pravda. I když čas to stejně všechno zapráší… Copak dnes víme, jak to bylo s husitama? Víme? Nevíme. Víme, jestli byl Žižka rabiát, nebo opravdu člověk, který za něco bojoval? Čas všechno zapráší, takže nakonec ta pravda je celkem k nepoznání,“ říká paní Dana. K pohybu si vypomáhá francouzskými holemi a při sepisování memoárů se opírá o zápisky, které si s mužem pořizovali, ale mysl má na svůj věk až neskutečně bystrou a pozoruhodný je i její smysl pro humor. „Pořád bojujem, bojujem… a pak se nestačíme divit, co jsme to vybojovali…“ utrousí třeba úsloví, které ji spolehlivě rozesmívá. Její sportovní život se sice točil kolem čísel všeho druhu, od těch startovních až po centimetry rozhodující o vítězství, ale semlít se jimi nenechala. „Někdo si přeje, aby se dožil stovky. Já si to nepřeju,“ říká v září čtyřiadevadesátiletá dáma. „Protože mně taky záleží na kvalitě toho života. To číslo je mi ukradené. Ale dokud budu moci ohodnotit třeba to, že tamhle v parku kvete sakura nebo štěbetá kosák, tak mě to tady těší…“

 

(Rosťa Zeman narozený 2.1.1943 v notorické Kopřivnici jako hlasatel major Zeman zpoza Playboye už v srpnu 2016)

 

K ZAMETÁNÍ ÚDAJNĚ POUŽÍVÁTE SMETÁK, KTERÝ VYROBIL EMIL, A NÁSADU MÁ Z OŠTĚPU, JÍMŽ JSTE SI VYHÁZELA ZLATOU MEDAILI NA OLYMPIÁDĚ V HELSINKÁCH V ROCE 1952?

 

Ten oštěp značky Karhu, ze kterého jednou Ťopek sundal špičku, trochu ho ošmirgloval, ořezal a narazil na něj smeták, jsem nedávno dala kopřivnickému muzeu. Ředitel mi to trhal z ruky se slovy: „Ty bys to stejně někde rozdala, radši to vezmu k nám.“ Ještě ale mám kovový oštěp Kalitva vyrobený v bývalém Sovětském svazu. Mám ho v koupelně, občas ho natáhnu mezi okno od ložnice a háček u dveří na předzahrádku a suším na něm ručníky. To byly dobré oštěpy. Závodil s nimi dorost a zachránily nám disciplínu.

 

NEBÝT RUSKÝCH OŠTĚPŮ, NEBYLO BY ŠPOTÁKOVÉ?

 

To se tak úplně říct nedá. Ale je pravda, že napřed jsme měli jenom dřevěné oštěpy. Pak se přešlo na kovové, ale ty byly drahé. Dělala jsem tehdy ústřední trenérku a největší problém byl sehnat dostatek oštěpů na trénink. Oštěp byl tehdy podpultovka, to už člověk sehnal spíš banány než oštěpy. Sport měl vždycky jen omezený příděl penízků a nás sportovců bylo hodně, kteří se po nich drápali. Takže vymáčknout z rozpočtu peníze na 150 kovových oštěpů pro trénink dorostu byla fuška. Ale podařilo se. A myslím si, že to mělo svůj dopad, protože disciplína se potom u nás začala rozvíjet. Baťovec a praktik Emil ale v oštěpech viděl ještě další využití: podle něj se dobře hodily třeba jako tyčky k rajčatům na zahradě.

 

EMIL BYL CHLAPÍK MIMOŘÁDNÉ ORIGINALITY – JAK JSTE SE DALI DOHROMADY, ČÍM SI VÁS ZÍSKAL?

 

Poprvé jsme se potkali na hřišti ve Zlíně v roce 1948 – tam, co má dnes bronzovou sochu. Ťopek už byl v té době někdo a v porovnání s ním jsem si připadala jako křoví. Ve Zlíně oznámil, že zaběhne rekord na tři kilometry. Všichni jsme nastoupili, abychom dělali křoví, no a přitom jsem si hodila nový československý rekord; ten dosavadní měl už strašné vousy, platil mnoho let. A Emil mi přišel gratulovat, salutovat, očumovat. Ale jiskra přeskočila až za dva týdny nato, když jsme se vraceli ze závodů v Bratislavě a stavili se v Lanžhotě. Hrála tam muzika a Ťopek hrozně rád zpíval. Tím neříkám, že to uměl. Já su zpěvný typ, od nás ze Slovácka jsem znala hodně písniček a tenkrát nám tam dokonce vytrúbili sólo. A pak už to všechno nabralo rychlý spád, jako všechno s Ťopkem. Ale krásný život jsme měli.

 

NARODILI JSTE SE OBA 19. ZÁŘÍ 1922, OBA JSTE 24. ČERVENCE 1952 VE SVÝCH DISCIPLÍNÁCH NA OLYMPIÁDĚ V HELSINKÁCH ZÍSKALI ZLATOU MEDAILI… BYLI JSTE SI SOUZENI?

 

Kdo ví? Možná to byl osud. I když to může být spíš náhoda, že jsme vyhráli v jeden den. O tom těžko diskutovat, protože zabředneme do věcí, které nevíme a nepochopíme. Jako puberťačka jsem se zamilovala do jednoho gymnazisty. Strašně se mi líbil a jednou, když jsme šli z Vacenovic z hodů, jsem probulela celou cestu, protože si mě Láďa Baráků nevšímal. Doma jsem se svěřila taťkovi a on mě uklidňoval: prosím tě, dyť to není ten pravý. Od té chvíle mě strašně trápilo, jak já toho pravého vlastně poznám? A největší hrůzu jsem měla z toho, že ho vůbec nepotkám. Že on půjde po Hradišťu po náměstí, zatímco já půjdu třeba zrovna do Kunovic a nepotkáme se. Pak jsem se zase zamilovala do jiného a ptala se taťky: a co když je tohle ten pravý? A on: nene, tobě se na něm líbí, že má kudrnaté vlasy a hraje na housle v cimbálovce, ale ani tento ještě není ten pravý. Tak jsem se zase ptala a tatínek moudře radil, ať se tím netrápím a nechám tomu volný průběh. Že osud už všechno zařídí, protože ten to má na starosti. Dnes si myslím, že takto nějak se to v životě děje a že tak to bylo i s Ťopkem.

 

JAK VŮBEC VZNIKLO POJMENOVÁNÍ ŤOPEK? MÁ SOUVISLOST S JEHO BĚŽECKÝM STYLEM?

 

Ale kdepak. Dělal vojenskou akademii v Hranicích, kde bylo hodně Rusínů. Jako tankista se s nimi často domlouval telefonem a tam mu začali říkat zkomoleným příjmením Stopek. Z toho pak vznikla ta přezdívka. Já už jsem ho do manželství vyfasovala jako Ťopka. Emile jsem mu říkala jenom tehdy, když jsem ho napomínala.

 

KDY JSTE HO NAPOMÍNALA – BYLO TO, KDYŽ JSTE TŘEBA MĚLA NA NĚCO JINÝ NÁZOR?

 

No jeje, to bylo tolikrát. Třeba když moji zlatou medaili z ME ve Stockholmu z roku 1958 věnoval bez mého vědomí jednomu Němci. To jsem se velmi rozčílila.

 

JAK SI TO MOHL DOVOLIT? A ŽE NEROZDÁVAL SVOJE MEDAILE…

 

On byl takový rozdávačný a rozdával i ty svoje. V éře po Ťopkovi běhal Australan Ron Clarke. Štíhlý, vysoký, měl několik rekordů a Ťopek ho měl velmi rád. O Ronovi vždycky říkal, že běhá krásně. Někde to říkal a někdo mu odpověděl: krásně sice běhá, ale zlatou nezískal. Kolem roku 1966 se Ron toulal po Evropě a bafuňáři přišli za Ťopkem, že když ho má rád, ať se s ním spojí a pozve ho, aby tady zaběhl něco pro lidi. A on přijel, na Slavii běžel tři kilometry, dostal za to brokovnici a všichni jásali, včetně Ťopka. A znovu si uvědomil, že Ron má spoustu rekordů, ale zlatou medaili žádnou, a přitom by si ji zasloužil. Tak se rozhodl, že mu jednu věnuje na památku. Tehdy jsme ještě měli medaile doma a myslím, že to byla ta za pět kilometrů z olympiády v Helsinkách. Pečlivě ji zabalil, jel Rona vyprovodit na letiště, kde mu dal balíček se slovy: koukni se dovnitř až v letadle. A Ron odletěl i s medailí. Když se pak Ťopek vrátil, ptám se, co dal Ronovi za suvenýr? A on s klidem přiznal, že zlatou medaili. Tak to mě docela namíchlo. Říkám: Emile, to jsi neměl, vždyť to je trochu jako národní majetek, ta medaile měla zůstat tady. A on, že jich máme dost – sedm a to nám stačí. Tak jsem se s tím smířila. A v dalších letech jsem se od krajanů při různých příležitostech doslechla, že v muzeu v Melbourne viděli Ťopkovu zlatou z Helsinek, kterou Ron zapůjčil muzeu.

 

MEDAILE TAK UDĚLALA RADOST NĚKOLIKANÁSOBNĚ A OBKROUŽILA SVĚT DOSLOVA I OBRAZNĚ…

 

To ano, ale historka ještě dál pokračuje. Představte si, že dostanu dopis z Austrálie, zrovna z Melbourne, od našeho emigranta s přiléhavým jménem Klusáček. Poslal krátký dopis, kde psal o tom, že vyhrál závod na 10 kilometrů, který se v Austrálii běhá na paměť Emila. A s ním poslal i Emilovu fotku a prosí ji podepsat. Neodvážila jsem se nafingovat Emilovo jméno, i když jsem to předtím udělala nejmíň tisíckrát. Když to byl ten Klusáček, tak mně prostě bylo blbé tam napsat Emil Zátopek. Tak jsem to podepsala jako Dana Zátopková. A ještě jsem připsala dotaz, jestli je ta medaile stále v Melbourne v muzeu. Načež milý Klusáček za 14 dní napsal, co vypátral. Zjistil, jak to všechno kolem medailového dárku prožíval Ron Clarke. Emil byl jeho vzor, a tak do Prahy přijel hlavně kvůli němu. A když od něj před odletem dostal balíček, domníval se, že to je nějaká surovina nebo dopis, které zavání pašeráctvím a nesmí se z Československa vyvážet. A tak šel i s balíčkem na toaletu a tam ho rozbalil. Když viděl, že je to medaile z Helsinek, dojalo ho to tak, že tam zůstal sedět a brečel. Na konci svého loni zaslaného pátracího dopisu Klusáček připsal: Možná už víte, že to jsou čtyři dny, co Ron Clarke zemřel. O tom jsem ale neměla tušení.

 

MEDAILE JE STÁLE V MELBOURNE V MUZEU? KDE VŮBEC SKONČILY VŠECHNY MEDAILE, CO JSTE S EMILEM ZÍSKALI A MĚLI JE DOMA?

 

Pokud nám je neukradli, jsou ve státním archivu. Kdysi nás požádali, jestli to tam nechceme dát. Byla tam kterási chytrá hlava, která tušila, že kdo půjde kolem našeho domu, bude chtít medaile vidět. Přesně tak to i bylo. Protože to jsou medaile stříbrné a silně pozlacené, když je necháte ohmatávat, ohmatá se z nich i to zlato. Ťopkovu zlatou v Austrálii si snad měl ještě vzít Ron z muzea zpátky, ale kde je teď, vlastně nevím. Fotka Rona s medailí byla poprvé uveřejněna v knize Richarda Askwitha, která letos v květnu vyšla v Anglii, a mám ji tady, protože mi tu fotografii Richard poslal a je i v mé knize Náš život pod pěti kruhy.

 

KNIHA RICHARDA ASKWITHA SE JMENUJE „TODAY WE DIE A LITTLE: THE RISE & FALL OF EMIL ZÁTOPEK, OLYMPIC LEGEND – Dnes trochu vypustíme duši: Vzestup a pád olympijské legendy Emila Zátopka. O JAKÉM VYPOUŠTĚNÍ DUŠÍ JE ŘEČ?

 

Jde o výrok Emila, když odcházel na maraton z olympijské vesnice v Melbourne v roce 1956, kde s ním bydlel Martin Řehák, což byl vynikající trojskokan, který tam byl pátý. Od něj se to taky dozvěděl ten Angličan. Vlastně ne. Martin už umřel, ale řekl to Roudnému, což byl Emilův kamarád ze Zlína, a ten to Angličanovi vyprávěl. Když šel Emil na maraton v Melbourne, bylo přes 35 stupňů. Jak otevřel dveře, tak prohodil: „Nóóó, páni, dneska trochu chcípnem…“ Nakonec byl šestý a říkal, že to byl nejtěžší závod v jeho životě, protože byl po operaci kýly. Angličan si to vzal jako podtitul pro knížku, kterou mi věnoval, protože je taky zapálený běžec a protože jsem mu do ní taky trochu přispěla.

 

AČKOLIV EMIL UŽ ŠESTNÁCTÝM ROKEM BĚHÁ PO JINÉM SVĚTĚ, KOUSEK HO PRÝ POŘÁD MÁTE DOMA…

 

Ťopek je pochovaný v rožnovském skanzenu. Když v tom svém rodném kraji byl, pokaždé říkal: tady by se to spinkalo! Tím vznikla myšlenka, že bychom tam oba mohli být pochovaní. Jenže předešel mě a najednou jsem měla jeho urnu dát do Rožnova. Zhrozila jsem se, že mi po něm v Praze nezbude ani kousek. Naráz mi přišlo hrozně těžké, že on už bude na Moravě a já tady sama a už k němu nebudu mít přístup. Tak jsem si ho chtěla kousek nechat a půlku jsem z urny usypala. Támhle v habánském džbánku na okně je kus Ťopka… jako kdysi jeho ťapka, dnes popel. Bylo to až takové …mystické, protože ta popelnice, vlastně urna, je pořádně zaletovaná, tak se na její otevření musí silou. Ale pomohl mi s tím zápasník Charlie Engel, v překladu Anděl, sedminásobný mistr v polotěžké váze a účastník olympiády 1972 v Mnichově. Je to takový můj bodyguard, Charlieho andílek, i sekretář v jednom.

 

Z VAŠEHO BYTU JE TO JEN PÁR SET METRŮ K DOMU, KTERÝ JSTE SI S EMILEM ZÁTOPKEM ZBUDOVALI. MÍT VLASTNÍ DŮM BYLA VAŠE TOUHA, NEBO EMILOVA?

 

Když jsme se tam s Ťopkem v roce 1970 nastěhovali, už jsme oba byli sportovně v penzi a dům jsme měli jenom k tomu, aby bylo kde se slézt s kamarády, opéct si buřty, pokecat, zazpívat si, prostě mělo to takový trampský charakter. Nic jiného jsme od toho nečekali, jen to, aby měl člověk kousek přírody na dosah. A pamatuji si, že první ráno jsem tam šla bosky ven po trávě, byla rosa a bylo to až kouzelné. V ten moment jsem si uvědomila, jak je hezké, když má člověk aspoň kontakt s přírodou. A to byla naše počáteční touha, o dům ani nešlo.

 

ALE STAVĚLI JSTE SI HO SVÉPOMOCÍ A TO JE DOST FUŠKA, TAKŽE O NĚJ SVÝM ZPŮSOBEM JÍT MUSELO…

 

Je pravda, že snad každou cihlu a každý kámen jsme měli v ruce a spoustu zážitků máme právě z toho domu. Do základů jsme dali i mramorovou desku, kterou jsme kdesi vyhráli a k ničemu nebyla, ale na zpevnění domu se hodila. Stavbu domu jsme brali jako trénink, záhul, omítala jsem jako zednický profík. Ale to všechno bylo až později, na začátku šlo o kontakt s přírodou, protože na přelomu 40. a 50. let jsme bydleli v ulici U Půjčovny v centru Prahy. Hodně jsme cestovali a bylo odtud kousek na nádraží i k terminálu Kotva, ze kterého se jezdilo na letiště. Bydleli jsme v 1. patře, a když jsme chtěli vidět, jaké je počasí, museli jsme vylézt na balkon, hodně se vyklonit a takovou dírou se podívat na oblohu. Protože jsme byli původem venkované, zpočátku nám to vadilo. Ale pak nám to přestalo vadit a ještě jsme si pochvalovali, jak máme všechno blízko. A když jsme skončili, všichni pravověrní Pražáci říkali: teď si musíte pořídit chatu, jako má každý Pražák. Ťopek ale říkal: leda bych to ohrál, abych celý týden pracoval a pak se ještě v sobotu hnal ve štrúdlu někam uklízet chatu a pak se zase v neděli hnal ve štrúdlu zpátky. Nebyl pro chatu a vymyslel, že by bylo fajn mít u Prahy nebo přímo v Praze zahradu, kam by se dalo po práci zajet nebo zaběhnout a v tichu a tajnosti tam vegetovat. Shodou okolností v Troji jeden pán prodával dvě parcely vedle sebe. Byla to téměř pastvina, o kterou se roky nikdo nestaral, zarůstala akátím, chrastím, ostružinama, takže to vlastně byla džungle. Když jsme to vypleli a spoustu všechno možného zasadili, táhlo nás to tam stále víc. U Půjčovny neexistovalo, aby tam byl kosák, ježek nebo žabka. Ale v Troji bylo všechno. Chodil se nám tam pást i srnec, protože tehdy ještě nestálo Severní Město; kolem byly jen krásné terény na běhání, samé louky a pole. Měla jsem auto, tak jsem tam z centra jedna dvě zajela a Emil to doběhl.

 

PŘED TÉMĚŘ DESETI LETY JSTE DŮM PRODALA. TAKOVÉ ZMĚNY SE NEDĚLAJÍ SNADNO, I KDYŽ JE ČLOVĚKU MÉNĚ NEŽ PĚTAOSMDESÁT, KOLIK TEHDY BYLO VÁM…

 

To byl horor, u kterého jsem i trochu zešedivěla. Jenže v domě jsme měli asi 40 schodů a už mě zmáhalo běhat nahoru a dolů. Neměli jsme zase tak moc pokojů, vlastně jen čtyři, ale byla tam spousta věcí, které jsme s Ťopkem nasbírali postupem let. Člověk k tomu všemu má osobní vztah, takže byl problém z množství vybrat, co si s sebou vzít do menšího bytu, aby z něj nebylo skladiště.

 

PODLE JAKÉHO KLÍČE JSTE VYBÍRALA?

 

Byla jsem napřed úplně zoufalá. Ale pak jsem si říkala: všechno tam stejně nedám, vyberu to, co se mně nejvíc líbí, protože na to budu ještě pár roků čučet, a ostatní rozdám. Tak jsem vybrala z každého kouta něco: mám tady třeba obrázek z Mexika od indiánů, nad tím je nenápadný obrázek, který sice vypadá jako slovácký, ale je z Tel Avivu, kde jsme byli s Ťopkem jako hosti univerzitních her. V domě jsme měli moravský pokoj, kde byl veškerý nábytek vymalovaný tak, jak se maluje u nás kolem Hradišťa. Z něj tady mám malovanou truhlu, která odděluje obývák od kuchyně, aby mi tady zbylo taky trochu té Moravy.

 

CO TEN STROM, JEHOŽ KMEN TVOŘÍ DRUHOU ČÁST PŘEDĚLU MEZI OBÝVÁKEM A KUCHYNÍ U VÁS DOMA?

 

To je odtud z Troje, s Ťopkem jsme si ho vlastnoručně uřízli, když se tady kácely staré akáty. Ještě mám jeden v předsíni – je to krásné a kromě toho se na tom krásně tlučou řízky. Byl pěkně starý, jenom u nás stojí snad už padesátý rok.

 

CO VÁS PŘI STĚHOVÁNÍ POSILOVALO – BYLO NĚCO, ČÍM JSTE SI DODÁVALA ENERGII? UDĚLALA JSTE SI TŘEBA MORAVSKÝ DRINK LOMCOVÁK?

 

Hlavní byla pomoc přátel a kamarádů, bez nich bych to nezvládla. A pokud jde o drinky, su spíš na červené víno, moje oblíbená odrůda je Modrý Portugal. Ťopek měl jako vytrvalec odjakživa rád pivo, ale později, když s běháním přestal, už si se mnou rád dal i vínečko. Začalo to tím, že jsme četli článek od nějakého Kanaďana, kde psal, že podle nejnovějších výzkumů je červené víno s křenem receptem proti rakovině. A myslím si, že na tom může něco být. Pamatuji třeba, že když se zavařovalo a ještě nebyly pořádné uzávěry sklenic, nahoru se do nich dával kousek křenu, aby obsah nechytil plíseň. Takže s Ťopkem jsme se nastrouhali něco křenu, abychom nezplesnivěli. Byla často hrůza, jak jsme u toho slzeli. Ale když se vezme špetka křenu do pusy, nedýcháte a spláchnete to červeným vínem… paráda. Nic se tím nepokazí.

 

HODNĚ VĚCÍ JSTE ROZDALA – JE KROMĚ ZMIŇOVANÉHO OŠTĚPU NĚJAKÁ, NA KTEROU JSTE ZVLÁŠŤ HRDÁ A ČLOVĚK JI MŮŽE NĚKDE VIDĚT?

 

Vacenovicím na Slovácku, odkud pocházeli rodiče, jsem věnovala rodinný obraz sv. Barbory, který má pro mě velkou cenu a roky visel v moravském pokoji v našem domě a nějakou dobu i tady v bytečku. Prvním jeho ověřeným majitelem byl rolník Vincenc Ingr, který byl mezi lety 1896 a 1909 ve Vacenovicích rychtářem. Měl čtyři syny, obraz odkázal synovi Martinovi Ingrovi, který převzal po otci živobytí, a ten ho pak daroval bratrovi Antonínovi, když se vrátil živý z první světové války. Bylo to v roce 1920, kdy se po pěti letech ve Vacenovicích objevil jako kapitán československo–francouzských legií. Antonín Ingr zůstal v armádě a později se stal velitelem 27. pěšího pluku v Uherském Hradišti. Měl tři děti, dva chlapce a mě. Za 2. světové války prošel koncentráky v Dachau, Buchenwaldu i vězením na brněnském Špilberku, zatímco maminka se po nuceném vystěhování usadila v Buchlovicích, kde nám rodinný přítel poskytl letní byt a sv. Barbora tam putovala s námi. Jenže v létě 1944 při přeletu amerických eskader spadly nedaleko nás dvě bomby, v bytě se zřítil strop a při tom se poškodil i obraz. Plátno se roztrhlo a rám prolezlý červotoči se rozpadl úplně. Tatínek mi pak později poškozený obraz věnoval jako rodinnou památku a já jsem ho v roce 1955 nechala odborně restaurovat. Přitom dostal i nový rám. No, a protože děti nemám, v roce 2014 jsem ho věnovala Vacenovicím, odkud vzešel a kde je v kostele. Když jsem byla zjara v Mikulčicích, kam už několik let jezdím startovat běh na 10 kilometrů, nedalo mi to a zastavili jsme se i ve Vacenovicích, abych viděla, jak je tam sv. Barbora umístěná, jestli se tam obrázek hodí… Dali k němu asparágus, bylo to pěkné.

 

A CO VÁŠ BÝVALÝ DŮM, NA TEN SE TAKY ZAJDETE PODÍVAT?

 

Abych pravdu řekla, od doby, kdy jsem se přestěhovala, jsem tam dlouho vůbec nemohla, poněvadž to ve mně vždycky probouzelo všelijaké vzpomínky. Tak jsem tam prostě nechodila a jako kocour, když jde kolem horké kaše, jsem ulici Nad Kazankou raději obcházela. Po nějaké době jsem si ale řekla: nejsu přece žádný salát a nemohu pořád chodit kolem toho domu plížením. Musím si na to zvyknout a musím to zvládnout psychicky, že se na ten dům budu dívat jako na každý jiný. Jednou cestou z nákupu jsem šla po chodníku směrem k našemu, připadala jsem si hrozně statečná, že si tam tak vykračuju. Byl horký letní den a najednou, zrovna u našeho, skáče naše ropucha… No, já nevím, jestli to byla ta naše. Ale měli jsme u baráku na pravé straně takový pramínek – byl tam, ještě než jsme barák stavěli, protože nad námi, ve stráni pod Bohnicemi, teče potok Haltýř. A jednou Emil přišel a povídá: „Tak jsem se byl vyčůrat a představ si, naráz tam něco hopsá, tak jsem ti ji přinesl ukázat…“ Byla to malá ropuška. Měli jsme ohromnou radost z toho, že tam ty ropuchy jsou. A vždycky jsem jim tam dávala lavórek s vodou, protože jsem byla přesvědčená, že žába potřebuje vodu. A teď, zrovna když tam po dlouhé době jdu, jako by to jedna z nich tušila a chtěla se ukázat. Co ty tady, proboha, v tom prachu děláš!? říkala jsem si. Zrovna bylo takové horko a sucho.

 

CO JSTE UDĚLALA? VZALA JSTE SI JI K SOBĚ NA PŘEDZAHRÁDKU? BUDDHISTA BY MOŽNÁ POZNAMENAL, ŽE TO BYL PŘETRANSFORMOVANÝ EMIL.

 

Myslíte? No, nevím, já su bez vyznání. Ale byla jsem z toho tak zdrcená, že jsem ju vzala a říkám: ty tady v tom prachu nemůžeš zůstat. Kousek odtud je na rohu dům, kde mají na zahradě bazének a pořád tam teče voda. Krásná zahrádka, radost se tam zastavit, připomíná mi to tam zahrádky, kde Japonci dokážou na dva metry čtvereční vtěsnat všechno to, co má na zahrádce být – posezení, kámen, vodička, květina, stromeček. Tak jsem jí říkala: „To nemá cenu tady vandrovat po suché ulici.“ A vzala jsem ji a strčila pod plotem do té zahrádky…



Poznámky k tomuto příspěvku
Zeanddrich E. (Stálý) - 22.10. > "


."
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter