Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 19.9.
Zita
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Buffalo Bill, Karel Absolon, Alfred Jarry a Claudio Arrau
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 27.6. (08:05:11)

WILLIAM FREDERICK CODY (O 4 ROKY A JEDEN DEN MLADŠÍ NEŽ LEGENDÁRNÍ LITERÁT KARL FRIEDRICH MAY… 26. únor 1846 Le Claire IOWA až 10. leden 1917 Denver COLORADO, U.S.A.) COWBOY CODY VERSUS SOLIDNÍ CYKLISTA NE ROBERT KODYM…

 

Pokud vám jméno plukovníka Codyho příliš neříká, tak více napoví jeho přezdívka – Buffalo Bill. Legendární postava z dob osidlování amerického Západu. Prožil neobyčejně dobrodružné mládí jako jezdec poštovního Ponny Expressu, armádní zvěd ve válce Severu s Jihem, ozbrojený průvodce prérijních dostavníků, jako osobní posel generála Sheridana a účastník mnoha tažení proti indiánským kmenům Siouxů a Čejenů. Muž, který udivoval vytrvalostí, odvahou a instinktem, vynikající jezdec na koni, střelec a stopař, uznávaný zálesák, znalec prérie a indiánských nauk. Pravý hraničář, jak se tehdy označovali lidé žijící na pomezí civilizace a divočiny.

 

Když obstarával čerstvé maso pro dělnictvo železniční společnosti Kansas Pacific Railway odstřelem bizonů (smlouva zněla na dvanáct kusů denně), vysloužil si označení „buffalo“. Tak totiž říkali bizonu americkému v jeho domovině, v Plzni je tuze oblíbená restaurace s vlastním pivkem Bizon z Čižic u Štěnovic – víc na portálu http://ubizona.eu/pivo/. V sázce dokázal poslat do věčných lovišť devětašedesát těchto střapatých prérijních kolosů během jedné hodiny, což vychází jeden kus během ani ne minutky… jak by dodala Kateřina Emmons. Za nedlouhou dobu ve službách společnosti jich prý pobil 4 280, což je pouhý zlomek z celkového počtu 40 000 exemplářů, které mu připisovali na konto historikové této vzrušující kapitoly dějin Severní Ameriky. Lovil většinou v plné jízdě ze sedla koně a jeho oblíbenou bizoní puškou byla stará Lucrezia Borgia.

 

Codymu alias Buffalovi Billovi se dostávalo zaslouženého obdivu a jeho popularita prosákla i na americký východ. Nemálo k ní přispěl Ned Buntline, bulvární novinář, který začal vydávat šestákové „bufalobilky“. V brakových krvácích s křiklavými obálkami líčil s bezuzdnou nadsázkou Billovy neuvěřitelné příhody. Psal také prabídné divadelní hry a donutil Codyho, aby v nich sám vystupoval. Ten záhy pochopil, že s kolonizací končí romantika Divokého západu a začíná jeho mytologizace. Hrdina z prérie se vydává na cestu showbyznysu.

 

Na jaře roku 1883 zakládá Wild West Show, velkolepý cirkus nabízející dobrodružné scény se skutečnými kovboji, Indiány (získal i proslulého náčelníka Siouxů Sitting Bulla), armádními jezdci, prvními osadníky s jejich povozy, mustangy, bizony, nefalšovaným dostavníkem, pamatujícím indiánské přepady, – a legendárním plukovníkem Codym v hlavní roli. Jeho atraktivní Wild West Show sklízí ohromné úspěchy v amerických městech a několikrát se s ní vydává do Evropy, kde vystupuje i před anglickou královnou. Stejně nadšeně jako v Londýně přijali Codyho výkladní skříň Divokého západu také Pařížané. Ve francouzské metropoli dokonce načas ovlivnila i životní styl. Ve velkém se prodávaly bizoní kůže, oblečení zdobená třásněmi a dikobrazími ostny, mexická sedla a uzdy, divošské amulety, luky a šípy, indiánské pokrývky, rohože a čelenky. Na velkém turné evropskými zeměmi vystupoval Buffalo Bill se svým souborem i v některých našich městech.

 

V roce 1906 údajně zavítal tento monstrózní cirkus do Brna a kupodivu i do menších moravských měst – Jihlavy, Přerova a možná ještě jinam. Zájezd Wild West Show, s několikasetčlenným souborem a množstvím koní, se však na Moravě nesetkal s žádným pronikavým úspěchem. Podle útržkovitých zpráv nebyla odezva mezi publikem taková, jakou plukovník Cody očekával. Romantiku Divokého západu, tuto drsnou dobu amerických dějin, zde až později zpopularizovaly hlavně filmové westerny.

 

Pravidelná představení „Divokého západu“ často doprovázely nejrůznější společenské zábavy, ke kterým patřil i souboj jezdce na koni s cyklistikou. Tím jezdcem býval sám Cody, o němž bylo známo, že dokázal ujet na koni v divokém terénu nonstop stovky mil (to nejsou Buntlineho smyšlenky, ale historicky podložená fakta BB). Podrobnější záznamy se dochovaly z měření výkonnosti v Mnichově, dvanáctého srpna 1894. Snad proto, že zde nastoupili proti sobě soupeři „par excellence“. Proti Codymu Mnichovan Josef Fischer, jeden z nejlepších evropských cyklistů té doby. Zdobilo ho vítězství z 580 km dlouhé dálkové jízdy Vídeň – Berlín, byl držitelem německých vytrvalostních rekordů na dráze. Později, v roce 1896, se proslavil zejména jako vítěz prvního ročníku silničního závodu Paříž – Roubaix, který se stal klasickým, a jeho úspěchy se táhly až do prvních roků nového století.

 

Závodilo se na mnichovské dráze ve Schyrenu. Cyklistický ovál tam měřil 500 metrů a koník ne Paul Revere cválal při jeho vnitřním travnatém okraji (1 okruh = bez šesti rovných 500 metrů). Klání trvalo pět dnů. První a třetí den se jezdilo dvě hodiny, poslední den tři hodiny a mezi závodními dny byl vždy den věnovaný na úlevu. Cody střídal devět koní, obvykle po dvou až třech okruzích prudkého cvalu. Fischer měl jako vodiče tři střídající se dvojice na tandemech. Německý cyklista od počátku vykazoval vzornou znamenitou fazónu, od počátku do konce závodu tedy nebylo nejmenších pochyb o jeho prvenství. První závodní den ujel za dvě hodiny 75,5 km, což byl nový německý rekord, a Cody 68,6 km. Ve druhé sérii svůj rekord ještě o 500 metrů natáhl – Fischer 76 km, Cody 59,3 km. Také poslední tříhodinová jízda skončila vítězstvím cyklisty, který urazil 107 km, zatímco Cody pouze 81 km. Celkový výsledek vzájemného sportovního souboje jezdce z prérie a přeborníka velodromu: Fischer 517 okruhů (258,8 km), Cody 423 okruhů (208,9 km). Vítěz měl již určité zkušenosti z jízd proti klusákům, které zpestřovaly programy cyklistických závodů ve Schyrenu.

 

Ne pokaždé vyzněl výsledek souboje tak jednoznačně ve prospěch cyklisty. V Paříži, Budapešti i jinde kůň s Codym v sedle cyklisty porážel, i když proti němu nastupovali vždy jen ti nejvýkonnější. V Paříži to byl vynikající dánský profesionál Charles Meyer, později úspěšný v slavných silničních závodech Bordeaux – Paris a Paris – Roubaix (shodou okolností v zahajovacím ročníku druhý za Codyho mnichovským soupeřem Fischerem). Cody porazil v Paříži Meyera v poměru 349 km ku 332 km.

 

Buffalo Bill se však zapsal do historie cyklistiky ještě jinak. Na místě, kde se při prvním hostování Wild West Show v Paříži v roce 1889 proháněli v aréně na koních Siouxové a kovbojové, vybudovali o čtyři roky později cyklistickou závodní dráhu. Stavbu nového velodromu financoval Clovis Clerc, ředitel proslulého pařížského kabaretu Folies–Bergère. Nazvali ho Buffalo a jeho 333,33 metrů dlouhá dřevěná dráha tehdy patřila k nejrychlejším na světě. Padly na ní mnohé rekordy. Hned 11. května 1893 tam vytvořil Henri Desgrange, pozdější zakladatel Tour de France, první oficiální světový rekord v hodinovce bez vodiče výkonem 35,325 km. Rekord rekordů, za jaký je nejlepší světový výkon v hodinovce dodnes v cyklistickém světě považován, padl na velodromu Buffalo, pojmenovaném podle přezdívky plukovníka Codyho, celkem devětkrát. Naposledy ještě v roce 1914.

 

 

W F C – zálesák, stopař, jezdec, střelec a lovec bizonů, řečený Buffalo Bill. Po ztrátě rodičů, ještě jako chlapec střídal různá nebezpečná povolání související s volným životem v prérii. V armádních službách získal hodnost plukovníka, vysoké vyznamenání „The Medal of Honour“ a osobní přátelství unionistického generála Sheridana. Často bojoval s Indiány, ale necítil k nim rasovou nenávist. Stal se hrdinou více než pěti set smyšlených příběhů brakových románů Original Buffalo Bill Stories, na kterých měl finanční podíl. V roce 1883 založil cirkus Wild West Show, který přes obrovské počáteční úspěchy přešel postupně po letech na jiného majitele a pak zanikl. Legendární Buffalo Bill, symbolizující Divoký západ, zemřel v naprosté chudobě během první světové války.




Věstonickou Venuši objevil kdo? Cyklistický borec nakonec s palcem nahoru Karlík Absolon


Byl člověkem úžasné píle vedené až do cíle, nezdolné dávky energie, cílevědomé houževnatosti a dravého temperamentu. V tom se shodne většina z těch, kteří poznali profesora Absolona osobně. Ale také složitou figurkou, svéráznou postavičkou oukropečka, člověka snad až chorobně ouzkostlivě ctižádostivého, toužícího mermomocí po dvoraně slávy, se sklony k velikášství. Proslul jako badatel všetečka objevující jeskynní komplexy Moravského krasu, který zpřístupnil 138 metrů hlubokou jeskyni Macochu po vodách podzemní říčky Punkvy. Podnikal expedice do krasových lokalit celé Evropy.

 

Světový věhlas získal nejen speleologickými průzkumy, ale také archeologickými nálezy. Při rozsáhlých vykopávkách v Dolních Věstonicích pod Pavlovskými vrchy, které řídil, odkryl sídliště lovců mamutů a mimo mnohého jiného tam odkryl v roce 1925 odborně uklizenou malou hliněnou sošku pretty woman – slavnou Věstonickou Venuši. Její věrné kopie zdobí archeologické sbírky pařížského paláce nálezů i ztrát Louvru, berlínského Pergamonu a dalších předních uměleckohistorických institucí.

 

Je značně logické, že energií překypující oukropeček, vyhledávající velké cíle a nelekající se překážek při jejich dosahování, byl v mládí ambiciózním vyznavačem sportu. Jako student brněnského gymnázia se hlavně věnoval bruslení a cyklistice, té dokonce závodně. Středoškolští profesoři tehdy sportu vůbec nestranili, zakazovali ho a při porušení zákazu hrozilo i vyloučení z gymnázia. Aby Absolon unikl slídivé pozornosti svých profesorů, závodil pod smyšleným jménem Karel Stránský (jako stránka Shakespearovského sonetu o sportovně ještě tolerované přehlídce talentů) a registrován nebyl v Brně, ale pravděpodobně v Klubu českých velocipedistů v Olomouci.

 

Jeho největším sportovním úspěchem je vítězství na zemských cyklistických přeborech v Olomouci 30. srpna 1896, kde se Karel Absolon, alias Karel Stránský, stal juniorským mistrem Moravy. Junioři, mezi něž tehdy devatenáctiletý Absolon ještě patřil, závodili na dráze na šest kol, to je na trati dlouhé 2 000 metrů. Tohoto vrcholného prvenství dosáhl na ještě novotou vonící závodní a cvičné dráze s tribunou a restaurací, zbudované místním klubem velocipedistů. Slavnostně byla zpřístupněna na narozeniny Enyi z Irska 65 let před jejím vstupem mezi drobounké obyvatele, tedy 17. května 1896 s náležitou pompou: Klub českých velocipedistů Olomouc zbudoval vlastním nákladem za velkých obětí stálou závodní dráhu 333 1/3 m dlouhou, řídiv se snahou náš český sport velocipedistský povznésti v Moravě tou měrou, jak alespoň v Čechách tomu jest a jak cizina tím se honositi může. Byla to významná sportovní i společenská událost, s přebohatým programem oslav rozvržených na celý den, v němž nechyběl ani průvod cyklistů s ověnčenými koly městem.

 

Silné zapálení pro sport v gymnaziálním věku pravděpodobně zapříčinilo, že se Karlu Absolonovi na střední škole příliš nedařilo a maturoval až v jednadvaceti letech, v roce 1898 v Brně. Toto malé zaškobrtnutí však nebylo pro tak dynamickou osobnost, jakou Absolon uměl být, vůbec žádné fiasko. Snadno se s výsledkem vyrovnal a již záhy položil základy ke své vědecké oblibě v národě. Když poprvé slézal po provazovém žebříku na dno Macochy, jako student Univerzity Karlovy v Praze, nebylo mu víc jak 24 let. O prvních krkolomných sestupech v letech 1901 a 1903 napsal nenápadnou knížku Propasť Macocha na Moravě, plnou silných osobních prožitků. Vydal ji v roce 1904 Klub českých turistů a četla se téměř jako dobrodružná literatura Tenkrát na západě. V témže roce ukončil univerzitní studia dizertační prací Problém podzemních toků krasové říčky Punkvy na Moravě. Již tehdy, stejně jako mnohokrát později, projevil mimořádné nadání popularizovat vlastní výzkum a badatelské úspěchy, s nimiž seznamoval laickou veřejnost na četných diskuzích. Přednášel živě a poutavě, dokázal strhnout publikum.

 

Na závodní cyklistiku zbyly už jedině tak vzpomínky. Kolo ale ještě nejednou posloužilo profesoru Absolonovi jako dopravní prostředek urychlující pohyb v terénu při výzkumu krasových lokalit nebo rozlehlých archeologických nalezišť.

 

*

 

Karel Absolon (16.6.1877 v Boskovicích / 6.10.1960 v Brně) – všestranný moravský vědec mezinárodního věhlasu, profesor přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Popularitu získal krasovými bádáními a odhalováním moravských nalezišť pravěkých sídlišť lovců mamutů. Podnikl řadu speleologických expedic do ciziny, zejména Černé Hory, Bosny a Hercegoviny. Neúnavný popularizátor věd a publicista. Podzemní svět jeskyň Moravského krasu, s tajemnou propastí Macochou a ponornou říčkou Punkvou, podrobně vylíčil ve svém dvousvazkovém životním díle Moravský kras. V letech 1907 až 1939, do svého suspendování nacisty, byl kustodem Moravského muzea v Brně a dojížděl přednášet na pražskou univerzitu. V Brně také položil v roce 1928 před 90 lety základy samostatného muzea Anthropos s početnými věstonickými vykopávkami.

 

 


ALFRED JARRY (8. ZÁŘÍ 1873 LAVAL – PRVNÍHO LISTOPADU PO HALLOWEENU 1907 PARIS)


ĎÁBELSKY NEPŘIJATELNÝ CYKLISTA

 

Jarry, toť absint

Od přírody vyvrhel a sprosťák

Totální skandalista

Ďáblem posedlý cyklista

Bezkonkurenční rybář nejednoho revíru Rybitví

Excelentní šermíř

Mystifikátor vždy a všude

 

Tím výčet charakteristik francouzského bohéma, výtržníka a mystifikátora Alfreda Jarryho zdaleka není u konce a ještě dál útočí na bránice.

 

Nazývali ho „poslem ďáblova zpravodajství na dvou kolech“. Ví se, že byl celý bez sebe, když vyjížděl na cyklistickou spanilou jízdu po malebné krajině nebo když jel na kole chytat ryby. Známý je jeho výrok: Můj velociped je pro mne nejmilejší věcí na světě. Na pohřeb básníka a esejisty Stéphana Mallarmého přijel provokativně na bicyklu. Jarryho nepohaslý vztah k cyklistice se odráží i v jeho díle. Je to především zasvěceně napsaná rozsáhlá kapitolka ve sportovně–utopistickém románu Nadsamec, nadepsaná Závod na deset tisíc mil, ani jediný omyl, nebo rouhavě zesměšňující podobenství křížové cesty s cyklistickým hej rup závodem do vrchu.

 

Román Nadsamec (v originále Le Surmale) vyšel v roce 1902 jako Jarryho čtvrtá kniha a je znamenitou parodií na supermanství všeho druhu. Jeho podtitul Moderní román neztratil platnost ani dnes. Sportovní epizoda v utopistickém Nadsamci je napsána velmi sugestivně. V líčení průběhu závodu na deset tisíc mil mezi pěticí cyklistů na „kvintupletu“ a expresním rychlíkem je nejen fantastika a absurdno, ale také zvláštní druh humoru a satiry, nevídaný tolik často u cvičených zaprodanců snadných fanatiků a poslušného stáda tupějších oveček. Pětice lidí tvořících se svým strojem jeden nedílný mechanismus se po pět dnů řítí rychlostí až třísetkilometrovou. To díky „Perpetual–Motion–Foodu“, živné látce pro ustavičný pohyb jako pětice rychlých šípů dávno před jedlíkem Foglarem. Pokrmu, který je schopen donekonečna oddalovat svalovou i nervovou únavu lidského motoru.

 

Vodorovně položeni na pětimístný bicykl – standardní závodní typ 1920, bez řízení, patnáctimilimetrové pneumatiky, délka sedmapadesát metrů čtyřiatřicet – s tvářemi níže než sedla, v maskách, které nás měly chránit před větrem a prachem, nohy, pravé i levé, majíce všichni spojeny aluminiovými tyčemi, vyrazili jsme po nekonečné závodní dráze, upravené v délce deseti tisíc mil souběžně s tratí, po níž uháněl expres. Vyrazili jsme jako rychlá šídla, vedeni autem, které mělo tvar velkého projektilu, zatím rychlostí sto dvacet kilometrů za hodinu.

 

Byli jsme připoutáni ke stroji, z něhož jsme neměli už sesednout, v tomto pořadí: vzadu já, Ted Oxborrow, přede mnou Jewey Jacobs, Georges Webb, Sammy White – černoch – a vedoucí našeho družstva Bill Gilbey, jemuž jsme žertem říkali Desátník Gilbey, protože měl odpovědnost za nás čtyři. Nepočítám přitom trpaslíka Boba Rumbla, který jel za námi v přívěsném vozíku a měl svou váhou zatěžovat nebo odlehčovat zadní kolo. Desátník Gilbey nám v pravidelných intervalech podával přes rameno bezbarvé, křehké, trpce chutnající kostky Perpetual–Motion–Foodu, které byly celých pět dní jedinou naší potravou.

 

Nezapomenutelná je pasáž s apokalyptickou scénou, v níž mrtvý cyklista Jacobs i po smrti vyčerpáním dál šlape ve prospěch týmu a působí jako setrvačník. Živý či mrtvý musí šlapat dál – podepsal smlouvu. Ta strašná věc se udála ráno třetího dne závodu.

 

Ani Desátník Gilbey, ani Sammy White, sedící za ním, ani George Webb se nemohli ve svých maskách a ve svém postroji obrátit, aby se podívali, co se to s Jeweyem Jacobsem děje. Já jsem se však mohl trochu naklonit, takže jsem viděl jeho pravou nohu. S prsty ještě stále v kožené klipsně se pohybovala nahoru a dolů v pravidelném rytmu, ale bylo vidět, že kotník je ztuhlý a rytmus šlapání již na něm nebyl vidět. Mimo to – podrobnost možná příliš technická – jsem si vůbec nevšímal zvláštního zápachu. Přisuzoval jsem ho jeho černým krátkým kalhotám, do nichž stejně jako my čtyři ostatní odbýval své přirozené dilema do valchářské hlíny. Ale najednou mě napadla myšlenka, při níž jsem se

zachvěl. Pohlédl jsem ještě jednou, ve vzdálenosti jednoho yardu od své nohy, na těžký mramorový kotník svázaný s mou nohou, a vdechl jsem mrtvolný zápach, výsledek nepochopitelně zrychleného rozkladu… „Jewey Jacobs to má už za sebou,“ vykřikl jsem žalostně ze všech sil. Třetí a potom druhý muž z našeho gangu na kolečkách zahučel do své masky, takže to nakonec uslyšel i Gilbey: „Jewey Jacobs nejeví známky života!“

 

Skutečným vítězem v tomto šíleném závodě je záhadný cyklista, který se jako stín objevuje na trati a v cíli závodu je dříve než rychlovlak i dopovaná závodní pětka. Je jím Ondra Marcueil, nadčlověk, který tak dokazuje, že lidské síly jsou bez limitu.

 

Po prvním uvedení Jarryho divadelní aktovky Král Ubu v roce 1896 prožila Paris velký skandál, jeden z největších v dějinách divadelnictví. Obecenstvo bylo šokováno i konsternováno (votvírám si hubu jako černoušek bubu, vrtím se a škubu, nejsem v nočním klubu, fantóm podle hesel sufražetek je od žiletek zproštěn fousů král Ubu) dotčeno a pobouřeno jako stará Blažková dialogy plnými vulgarismů, zkomolenin z cizích slov a zdánlivě nesmyslných připomínek. Král Ubu musel být rychle stáhnut z programu. Podobný šok přichystal Jarry veřejnosti, když publikoval jako písař ilustrátor zabavené Ďáblovy bible své pojednání Křížová cesta pojatá jako cyklistický závod do vrchu, v češtině vydané zatím pouze v samizdatu pod názvem Kristovo utrpení pojaté jako cyklistický závod. Opět šokující, urážející a pobuřující nábožensky smýšlející obec.

 

Zaujatý Barnabáš vyhlásil hřích: startér Pilát, držící svůj vodní chronometr čili klepsydru (vodní stopky), které tiskl v ruce tak, že se málem rozmáčkly a rozmočily – odstartoval. Ježíš vyrazil na plné pecky. Tehdy bylo zvykem (podle dobrého sportovního redaktora svatého Matouše) bičovat při startu cyklisty, jak to dělají kočové se svými hippomotory. Bič je častokrát povzbuzujícím prostředkem i hygienickou masáží. Ježíš – ve velmi dobré kondici – tedy vyrazil, ale vzápětí došlo k defektu. Trnité křovisko propíchlo přední kolo po obvodě.

 

Následuje nespočet absurdit, těžko pochopitelných příměrů a podobenství, slovních novotvarů, biblických jmen a stylistické ekvilibristiky: trnová koruna jako reklama na nepropíchnutelné pneumatiky, rám bicyklu ze dvou trubek kolmo na sebe postavených, což odborníci nazývali à corps droit neboli na způsob kříže. Ježíš jel na zádech, což prý mělo zmírnit odpor vzduchu, po defektu slezl z kola a hodil si jeho kostru, tedy kříž, na rameno… a v tomto duchu se nese celé pojednání. Vrcholí podobenstvím závodu s křížovou cestou.

 

Zkrátíme záznam závodu, který je stejně popisován ve speciálních dílech a vyjádřen malbou i sochami v monumentech „ad hoc“. V dosti příkrém svahu Golgoty je čtyřicet zatáček. Ve třetí sebou Ježíš poprvé seknul. Jeho matka na tribuně notně znejistěla. Dobrá, trenér Šimon z Cyrény (jakési sirény), od něhož má původ tato funkce, nesl svůj stroj. Ježíš, ačkoliv nic nenesl, těžce dýchal. Není jisté, že nějaká žena z diváků mu osušila obličej, ale je jisté, že reportérka Veronika se svým Kodakem cvakla super momentku.

 

Podruhé sebou seknul v sedmé zatáčce na dlažbě. Potřetí upadl na koleji v jedenácté zatáčce. Polooděny polofeny poloděvky izraelské vytáhly své kapesníčky po osmé. Politováníhodný případ se stal ve dvanácté zatáčce. Ježíš byl na tom v tu chvíli nerozhodně (dead–heat) s oběma lotry. Je známo, že pak pokračoval v závodu jako letec, ale to už nepatří do našeho příběhu.

 

Na konec ještě osobní vzpomínka Amboise Vollarda na Jarryho–cyklistu, jak ji zaznamenal:

 

Vzpomínám si, že jsem ho jednou potkal na cestě za abonentem časopisu, který sám řídil, aby mu vrátil frank pade, o nějž ten muž přeplatil své předplatné. Přijel kvůli tomu schválně na kole až z Corbeil. Na jaře a v létě bydlel spisovatel v Corbeil v chýši, kterou si sám postavil. Žil převážně z rybolovu. Do Paříže přijížděl na kole, kolo a revolver byl jeho veškerý majetek. To jediné mu zůstalo ze soukromého dědictví, jež rychle a okázale rozfofroval. Když ho lidé na silnici neslyšeli přijíždět, dojel Jarry až k nim a za jízdy vystřelil. Zvláštní druh humoru, který nacházíme v jeho dílech, sám uplatňoval a přenášel do běžného života.

 

Tak jako nešetřil jiné, nešetřil ani sám sebe. Žil hekticky, zběsile, naplno, přitom v bídě a ze dne na den se propadal do větší chudoby. Zemřel mladý, v pouhých 34 letech, následkem naprostého vyčerpání a přílišné věrnosti vůči alkoholovým lomcovákům.

 

*

 

Áčko J. – francouzský spisovatel – básník, dramatik a prozaik. Výstřední bohém pohrdající společenskými konvencemi a měšťáckým vkusem. Pocházel z měšťanské rodiny, v rekordně krátké době promrhal nemalé dědictví a žil ve spisovatelské chudobě. Naprosto originální autor podivuhodné osobitosti. Jeho díla jsou plná absurdit, mystifikací, sarkasmu a brutálně upřímné satiry. Slávu mu přináší až hra Ubu králem (1896), ostře satirická parodie na hloupost a pěstovanou omezenost, i navazující „ubuovský“ divadelní cyklus. Z jeho románů jsou nejznámější Messalina (1901) a Nadsamec (1902), oba se silným, alespoň na tu dobu, erotickým nádechem. Patří ke generaci prokletých bardů, je zakladatelem absurdního tyátru, ovlivnil moderní literaturu první poloviny 20. století.

 

 

 

„virtuoso philosopher of the piano – Ferdinandovi Peroutkovi bylo navíc jen 8 let“

 

CLAUDIO ARRAU

 

     6.2.1903   CHILE        ۞      9.6.1991 NA MEDARDA RAKOUSKÝ MŰRZZUSCHLAG, KDYŽ UKÁPL SLZU I MEDARD NEVTÍRAVÝ UPLAKÁNEK…

                                              

„Mistře,“ zasténal manažer, „pracujete na zahrádce bez rukavic! Vždyť jsou zde kameny, břečťan a možná i slizcí hadi!“ Sedmdesátiletý pracant Claudio Arrau, v očích Joachima Kaisera „nejlepší kůň klavírních čtveráků, uštvaný téměř k infarktu“, se zvedl nad záhon a pokrčil rameny: „O ruce se nebojím. Jakmile se začne klavírista zaobírat rukama, je to jen další cesta k neuróze, paralýze, k šílenství… Ruce hrají noty, ale hudba je víc než pouhé noty. Skládá se snad báseň jen ze slov, jen z písmen? Hudba, to je Brahmsovo toužení, tragická vášeň Roberta Schumanna, záchvěvy Beethovenovy duše. Abych zahrál tuto hudbu, nehraji rukama, ale naladěnou duší a krví svého života.“

 

*

 

Naladěnou duší a krví hrál Claudio Arrau ještě v pětaosmdesáti letech asi sto koncertů ročně! Americký hudební historik Roger Kahn prohlašuje, že Arrauova aura po stránce či rejstříku hudební paměti byla i v nejvyšším věku tak mimořádná, že jeho sólový repertoár stačil na 76 samostatných koncertů po dvou a půl hodinách, vždy s jiným chytlavým programem!

 

Technická obratnost legendárního pianisty oslňovala každého posluchače. Pro znalce ovšem překročil meze techniky a stal se ohnivým živlem. Hans–Peter Range v knize Contemporary Concert Pianists píše: „Když tento výjimečný umělec hrál adagio z Beethovenovy sonáty, vstupovali jsme do jiného světa, poněvadž Arrau dosahoval absolutního maxima velebnosti a důstojnosti.“

 

Od samých počátků své hudební dráhy ve 20. století bez oddechu studoval Arrau Bacha, Mozarta a další ukrutně šikovné mistry; nejdříve se učil jejich skladbám individuálně, pak pojímal každou z nich v souvislosti s ostatním skladatelovým dílem, a konečně vyhledával utajené prameny inspirace. Arrau věděl, co cítil Beethoven, když skládal Sonátu s číslem 29 „pro kladívkový klavír“ („sváděl ve svém nitru titánské zápasy a směřoval k vyvrcholení citu“). Vcítil se do skladeb osamělosti Brahmsových pozdních let s jejich nádhernými a pochmurnými mezihrami, přesně pochopil, jak Robert Schumann psal svou Fantasii C dur, píseň lásky, kterou dobyl vytouženou ženu, a jak potom pomalu propadl šílenosti, když znovu a znovu slyšel v mozku opakovanou notu „a“ jako klakson z pekel Mene Tekel (přečetl jsem – zvážil jsem to podstatné). Večer co večer, když Arrau hrál nebo cvičil vznešené sonáty, prožíval radosti a strasti jejich skladatelů. Tento dar vcítit se, praví Roger Kahn, jakýsi druh reprodukčního kreativního génia, učinil z Arraua vládce klávesnice. Posluchači v Moskvě ho zvedali na ramena a v Praze ho devatenáctkrát vyvolali. V líčení referentů listu New York Times byl v „kladném smyslu pokořující“.

 

Bernard Gavoty v díle „Claudio Arrau“ vyjmenovává bezpočet hudebních kritiků, kteří se „po skončení Arrauovy hry cítili jako v ráji“. Své nadšení přenesli do oslavných článků. M. Neville Cardus: „Největší ze všech velkých pianistů, pianistický zázrak se našel!“

 

V Manchesteru hrál Arrau tak, že Samuel Langford, hudební kritik známý tím, že snad nikdy nepochválil a už vůbec nezatleskal, se neudržel a „jako dítě plácal ručičkama“.

 

Arrau vykoupil své mistrovství bolestmi, úsilím a všudypřítomnou hrozbou, snad i strachem z úbytku běžných sil. Neúprosný čas útočil na mozek i prstíky. „Řešení je v nutnosti povznést se nad noty a nad kritiky, vztáhnout ruce po Beethovenově duchu.“ To jsou Mistrovy hlášky a jeho celoživotní krédo. „Beethovenova hloubka pohltí každou jinou hloubku. To však samo o sobě může být děsivé, jako když se člověk bohatýr snaží uchopit náročného boha. Je to příliš velké sousto, než aby to někdo zvládl sám. Kdybych měl nyní hudební školu, ideální hudební školu, byla by v ní povinným předmětem nejen harmonie, ale i psychoanalýza.“

 

Hrát velký koncert je podle umělce, jenž takových hrál ročně sto, učiněný zázrak. Avšak zázrak se může přivodit jedině tehdy, je-li umělec na zázrak stejně jako na náhodu naladěn, připraven, přítomen. Nikoli jen umělecky, ale i fyzicky a duševně. Arraua nejednou zaskočila přecitlivělá duše. Například v roce 1972 měl v plánu obtížný večerní galakoncert v londýnské Royal Festival Hall. Měl se uskutečnit v pondělí – šlo o tři skladby pro sólový klavír a dva koncerty s doprovodem Londýnské filharmonie. Dva dny předtím odlétal Arrau do města nad Temží se slabou rýmou.

 

„Psychosomatická rýma, Mistře?“ zeptala se jedna z jeho organizačních strážkyň Friede Rothová.

 

„Možná,“ připustil vesele Arrau. Zkouška v pondělí ráno dopadla nezvykle. Mistr hrál přesně, ale bez ohně. „Tak to nepůjde,“ prohlásil a odjel spát do hotelu. Jeho britský impresário Ian Hunter a manažerka Friede Rothová (zahynula teprve až 15. prosince 2003) poslali pro lékaře, který neshledal nic závažného. Arrau šel po prohlídce opět spát. Teprve nyní si Hunter a Rothová uvědomili, že by Mistr mohl opravdu koncert odříci, čímž by přišel o honorář – v té době asi osm tisíc dolarů – a impresário by přišel o patnáct tisíc dolarů.

 

Arrau se probudil před pátou odpoledne… Pronesl jedinou větu: „Nehraji, je mi líto, že se budou muset vracet peníze.“ Jeho tvář potemněla, objevil se v ní výraz krajní nemohoucnosti. Několik dní se nepřiblížil ke klavíru. Odřekl i další vystoupení, a teprve po šesti dnech přistoupil k nástroji a začal cvičit Chopinův koncert. Hrál pět hodin. Pak prohlásil, že je mu fajn a následujícího večera se koncert konal. Nikdo nedokázal vysvětlit příčiny těchto proměn. Jisté je, že Arrau trpěl duševní únavou, byl přetažen. Podle odborníků, jejichž názor zveřejnil chicagský Life, je možné, že u něho „došlo k psychické rebelii, jeho duch notně potřeboval zrestaurování“. Uplynulo pár měsíců a Arrau při dvoustém výročí narození svého „boha Beethovena“ hrál jeho klavírní sonáty v sedmdesáti městech světa. Přitom i podle Arraua jsou Beethovenova díla pro klavír nejtěžší – Mistr byl přesvědčen, že když Beethoven skládal poslední tři sonáty, rozlomil otěže času a měl pocit jako Jonáš vystupující z velryby, což je nejstarší symbolické vyjádření cesty člověka z temnot ke světlu.

 

Arrau snil léta o vlastní škole. Přání se mu vyplnilo a založil školy dvě, starší a novou. První v Santiagu a mistrovskou třídu ve svém bydlišti v USA v Douglastonu na Long Islandu, kde trvale žije od roku 1941. Novinář, jenž dostal příležitost navštívit Mistrův dům, poznamenal, že v hudebním salónu na jednom ze stolů stál stereomagneťák, se kterým se Arrau nikdy nenaučil zacházet (nenaučil se nikdy ani řídit vůz). Mladé pianisty, které zde vyučoval, povzbuzoval slovy: „Toto hrajte dál jako ve svěrací kazajce a v ní také skončíte.“ Nikdy nepředváděl žáků, jak by to sám zahrál. „Zkoušeli by to zahrát jako já, snažili by se kopírovat, místo aby se dopracovali ke svému vlastnímu chápání.“

 

Trvale přepracovaný umělec si každoročně dopřával pouhé dva týdny dovolené v létě ve Vermontu – aby si udržel jasnou hlavu – jak kdekomu líčil. Avšak i tam stál nezbytný klavír, na jeho desce haldy not. A také zde se Roger Kahn, snad jediný, stal jeho zpovědníkem a okouzleným posluchačem. „Rozjitřenou duši jsem měl asi už v nejútlejším mládí. Můj otec, oční lékař, zemřel, když mi nebyl ani rok. Nemám na něho žádné vzpomínky, mnohokrát jsem však hledal něco, co by mi tátu připomnělo.

 

Moje matka Lucretia, dobrá hudební amatérka, dávala v Chillánu,“ v chilském městě s třiceti tisíci obyvateli, „hodiny klavíru“. Claudio byl poslední dítě (měl ještě staršího bráchu a sestru), narodil se po jednadvaceti letech manželství svých rodičů. Sám později napíše: „Přišel jsem na svět jako vyklubaná opozdilá spermie. Vždy si však budu pamatovat, jak jsem přišel ke klavíru: Vidím před očima černou desku. Stály na ní dvě svíce. Vzpomínám si přesně a jasně na hudbu… Četl jsem noty, jako se jiné děti dívají na obrázkové knihy. Listy plné hudby se staly mými obrázkovými knihami… Představoval jsem si, že některé noty jsou hmyz. Jiné, rámované černými linkami, mi připomínaly laviny. A další noty byly horolezci spojení lanem. Znaménko pauzy mi připomínalo obří oko zírající zpod hustého obočí.“ Arrau se naučil číst hudbu v době, kdy mu byly čtyři roky. „Zdá se, že pokud jsem nespal, hrál jsem s chutí na klavír.“

 

Zázračné dítě debutovalo v pěti letech. Hrál Schumanna a Mozarta. Sklidil takový ohlas, že vlastní matka se jeho talentu děsila. Byla však rozhodnuta, že učiní všechno pro to, aby se stal nejslavnějším. Uplynula jen dvě léta a Claudio s maminkou odjel do hlavního města. V Santiagu de Chile vstoupil na konzervatoř a za pouhý rok získal od parlamentu stipendium na deset let. Mohl si vybrat. Matka, osmiletý učenec Claudio a jeho sestra se rozhodli pro Německo.

 

„První dva učitelé v Berlíně mě nudili. Chtěl jsem pouze číst více hudby, hrát více hudby. Byl jsem dítě, které objevuje pohádkový svět. Učitelé mě brzdili. A to záměrně. Ukládali mi nekonečná cvičení. V osmi letech jsem miloval klavír tak, že jsem každé jídlo jedl na klávesách. V deseti mě otravné učení obrátilo proti hudbě a proti sobě samému.“

 

Ze zármutku zachránila Arraua Beethovenova hudba a profesor Sternovy konzervatoře Martin Krause.

 

Malý Claudio zahrál jednoho dne v roce 1912 přísnému starému učiteli, který ho nepřerušil a stál v jakémsi zasnění, určenou skladbu. Krause reagoval slovy: „Dej mi příležitost. Já Tě zase přivedu zpátky k muzice!“ Potom se obrátil k chlapcově mamince: „Toto dítě bude mým mistrovským dílem.“

 

Krause byl velice přísný pedant. Pilně zkoušeli a také navštěvovali muzea a divadla. Profesor řídil žákovu četbu a vyhledával i děti, se kterými si mohl hrát: „Naučil mně, že umělec nemůže být velkým umělcem, pokud se nezajímá o veškerá umění, o všechno, co tak krásně dokumentuje a znamená život. A dovedl mi názorně předvést, jak zahrál akord sám Liszt… Začínající klavírista zahraje akord, například trojzvuk C dur, jedním rázem, jediným úderem. Avšak Liszt objevil, že se akordy dají hrát vláčným pohybem, při kterém se každá klávesa stiskne o zlomeček vteřiny později než předcházející. To má nespočetné množství způsobů… nespočet. Z takových subtilností vyrůstá velký koncert.“

 

♪♪

 

Krause cestoval s žákem po celém Německu. V roce 1914 vystoupil Claudio poprvé před berlínským publikem. Zanedlouho hrál pro saského a bavorského krále, kteří ho zahrnovali dary. „Dosud mám kravatovou jehlici s monogramem M a nádhernou korunku s diamanty. Obojí jsem dostal od rumunské královny Marie v roce 1913.“ Nehrál však jen v palácích před knížaty, ale i před takovými dirigenty, jako byli Artúr Nikisch, Karl Muck a Wilhelm Furtwängler. Již v průběhu studia u Martina Krauseho získal Arrau mnohočetná uznání včetně Bachovy ceny a medaile Gustava Holländera.

 

Umělcův krásný svět se zbortil v srpnu 1918. Martin Krause zemřel na zápal plic. „Nyní jsem bezútěšně opuštěn.“ Maminka Lucretia navrhla dalšího učitele. „Avšak můj učitel byl Krause. Intuitivně jsem cítil, že všechno, co mi mohl do paměti vštípit učitel, mi bylo ukázáno, že tomu ostatnímu se již musím naučit sám.“

 

Claudio náhradní učitele odmítal, trápil se, a nejen samotnou smrtí Krauseho. „V roce 1919 jsem myslel, že mě již plamen strávil a pomýšlel jsem na sebevraždu. Snad jsem si smrt přál jako vykoupení.“ Umělecky však byl stále divem osmým na světě notných hmotných standardů, i když pociťoval sám o sobě pochyby. Ostatně jeho dokonalost dokazuje Lisztova cena za virtuozitu, kterou dostal v roce 1919 a rok nato znovu.

 

Podle mnoha muzikologů byl sedmnáctiletý dorostenec Arrau na prvním vrcholu slávy. Sám však měl opačný názor. Ve více než osmdesáti letech Arrau prohlásil, že umělec, podobně jako Odysseus, prochází jednou zkouškou osudu za druhou na cestě životem. V té době však jeho cesta byla přímka přímočará do výšin. V jedenadvacátém roce již koncertoval v Jižní Americe, zanedlouho nato v Londýně, ve Spojených státech. Koncem roku 1924 se vrátil do Evropy, nejspíš proto, že získal profesuru v berlínské Sternově konzervatoři, kde vyučoval hru na klavír a vylučoval dřeváky až do roku 1940.

 

Současně obnovoval svou kariéru, koncertoval, podnikal turné. V roce 1927 získal mezinárodní uznání v Ženevě cenou Grand Prix International des Pianistes, a to v Plzni byla teprve otevřena rozhledna s výletní restaurací Chlum. Po několika dalších letech, opět poznamenaných trýzní a choulostivostí, zahrál veškeré Bachovy klávesové skladby v sérii dvanácti samostatných recitálů. Něco takového neučinil žádný hudebník před ním. „Ten začátek byl jakýsi trik,“ komentoval po letech událost Arrau, „vědomý pokus připoutat pozornost k mé kariéře. Kritici hluboce ocenili mou paměť a já jsem učinil objev. Učinil jsem stejný pokus, zahrál jsem celého Mozarta v pěti koncertech, pak celého Schumanna, celého Liszta. A objevil jsem, že známe-li celou tvorbu určitého skladatele, umíme lépe pochopit každou jednotlivou skladbu. Člověk pochopí vztahy, celý život tvůrce, a sám roste.“

 

Při práci ve Sternově konzervatoři pokračoval Arrau ve studiu jazyků. Čistokrevný Chilan hovořil francouzsky, německy, italsky, španělsky a anglicky tak, jak hrál Chopina, to jest jen neškodně laškovně.

 

Arrau si ve velkém oblíbil Německo, příčil se mu však nacismus a po rozpoutání války se s manželkou, půvabnou kozatou sopranistkou z Frankfurtu Ruth Schneiderovou, s níž si šel zjednat dva roky předtím na Rathausu veselku, prostě a jednoduše sebrali do Chile. „Nedovedete si představit tu spoušť, jakou po sobě Hitler všude zanechal. Měli jsme v Berlíně umělecký pupek světa, a pak přišel ten trotl z Berchtesgardenu a během několika měsíců jsme se ocitli v provinčním městě. Ztratili jsme Schnabela a Bruna Waltera, Rudolfa Serkina i Otto Klemperera. Pokud jde o mne, myslel jsem, že mi to jeho brnkání na nervy pustí žilou. Jak dlouho to mohlo trvat? Bylo to příliš nestydaté, příliš směšné, příliš hloupé a já prožíval vrcholná léta v Německu, své soukromé zmrtvýchvstání, své vítězství, a všechno to se časově shodovalo s triumfem blázna – kata židů natotata a také ostatních nepřizpůsobivých autorit… Alespoň jsem mohl pomoci k útěku několika židovským hudebníkům.“

 

Arrau po příjezdu do Chile založil v Santiagu klavírní školu a rok nato se natrvalo usadil i s rodinou v New Yorku. Svým způsobem vzdor uznání nejobávanějších kritiků začínal znovu. „Procházel jsem opět zkouškou ohněm. Někdy se mi zdálo, že dávám do hry příliš mnoho ze sebe, někdy zase příliš málo.“ Až bezmála v padesáti, kdy již vychovával s Ruth Schneiderovou dvě děti, Maria a Carmen, „jsem hrál opět s největší radostí a odevzdáním, s důvěrou a kázní.“

 

Joachim Kaiser (v knize Great Pianists of our Time) bude hodnotit: Ve srovnání s Arthurem Rubinsteinem, Wilhelmem Backhausem, Vladimírem Horowitzem nebo Wilhelmem Kempffem, jejichž umělecká fyziognomie je téměř jasná, je Claudio Arrau zahalen závojem neproniknutelnosti, mystéria. Slovo „mystérium“ v tomto případě však nelze chápat jako „romantismus“. V jeho hře nebylo nic démonického, také nebyl z rodu Paganiniho… Jestliže obvykle označujeme jistou interpretaci za „typického Rubinsteina“ nebo „typického Kempffa“ či „typického Horowitze“, pro Arraua neexistuje nic „typického“. Nezajímal ho kult individuality. Disponoval brilantní technikou – ovšemže ne tou mladých amerických perfekcionistů, jejichž hra připomíná nudný chod stroje. Arrau je nejen nejslavnější virtuóz světa, ale také jeden z nejpracovitějších. V jediném sledu koncertoval v Tokiu, New Yorku, Mnichově, Londýně a znovu v New Yorku. A měl k dispozici mimořádně rozsáhlý repertoár. Mystérium Arraua je spojeno s Arrauovou univerzálností. Když slyšíte klavírní koncert Edvarda Hagerupa Griega v podání Arraua, slyšíte v tom norské vzory, nikoli pouhé folkloristické ozdoby, ale pikantně barevné zvláštnosti, podstata je obsažena nejen v nakládání s melodií a rytmem, ale také ve specifické struktuře každého akordu. Arrau vše zřetelně vyslovuje… a člověk začíná chápat, proč je největší pianista světa.

 

A Robert Philip? V The New Grove Dictionary of Music & Musicians spatřuje Arrauův největší přínos v jeho zcela výjimečné intelektuální síle a hloubce prožitku. „Zvláštní úctu získal za interpretaci Brahmse, Schumanna, Liszta, Chopina a nade vše pak Beethovena.“ Virtuóza přivítala Praha poprvé v roce 1958. Tehdy pětapadesátiletý umělec uspořádal v rámci Pražského jara dva koncerty. Jeden s Českou filharmonií (Brahmsův II. klavírní koncert B dur) a druhý samostatný recitál v Domě umělců (výběr ze sonát Beethovenových). Svědkové události vzpomínají na koncerty jako na nezapomenutelný mejdan emocí a snů.

 

Umělecký svět se však před ním skláněl i další desetiletí. Při jeho osmdesátinách se ho znovu ptali, zda člověka neunavuje stále hrát, leckdy tutéž sonátu, tutéž hudbu?

 

„Unaví někoho tlukot jeho srdce?“ opáčil i otočil s hravostí dotaz na vtip Arrau. „Vždycky je to právě velká hudba – je to tlukot úzkostného, bojujícího, triumfujícího a neopakovatelného především, totiž orgánu srdce.“



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter