Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 16.7.
Luboš
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Andrew Barton Paterson, Jack London, Edmund Hillary, Egon Erwin Kisch
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 2.7. (06:52:04)

ANDREW BARTON PATERSON (PŘESNĚ O 11 LET MLADŠÍ NEŽ JAROSLAV VRCHLICKÝ)

 

  17. ÚNOR 1864 ORANGE – AUSTRÁLIE

۞  5. ÚNOR 1941 SYDNEY – AUSTRÁLIE

 

Motiv jízdního kola nacházíme někdy i tam, kde bychom to lautr bum bác co nejméně očekávali, třeba v australské lidové poetry in motion devatenáctého století… Vyšla z tradic anglických zpívaných balad dovážených do neprozkoumané části planety a prapůvodním obyvatelstvem osídleného kontinentu nejprve deportovanými vyvrheli, posléze i sílící vlnou přistěhovalců z Anglie, Irska a Skotska, kteří představovali vůbec první bílé osadníky. V nových podmínkách získávají lidové písně a balady novou výrazně specifickou podobu, jsou rázem hlasem australské divočiny. Vznikají „balady buše“ oslavující nezkrotnou australskou přírodu, honáky dobytka, střihače ovcí i muže divočiny – zálesáky, tuláky a zlatokopy.

 

K nejpovolanějším mistrům australské balady patřil „Banjo“ Paterson, kterému přešel tento lidový básnický útvar doslova do krve. Za jeho proslulým Mužem od Sněžné řeky (The Man from Snowy river) daleko nezaostávají ani Cesta k Hoganový soutězce, Bratři Parkerové, Cestující pošta, hrobík, kde funí mrtvolný Bobík, Muž z Ajrnbarku nebo Venkovský křest a ještě mnohé další. V jeho baladách vystupují chlapsky drsní „nabušení synové buše“, potulní námezdní zemědělští dělníci „swagmani“ i jejich zaměstnavatelé, farmáři a pěstitelé ovcí „squatteři“.

 

Paterson dokonale ovládá běžnou denní mluvu a vyjadřování lidí různých profesí, různých sociálních skupin, což dodává baladickým příběhům na autentičnosti. Z Patersonovy tvorby pochází také snad nejznámější dílo australské lidové poezie vůbec, balada Hopsej, Matyldo (Waltzing Matilda), kterou lze bez nadsázky označit za australskou národní lidovou píseň, velmi oblíbenou a často zaznívající při sezeních kolem táboráčků, za nocí pod potemnělou oblohou s Jižním křížem. („Matilda“ byl slangový výraz malého rance, pohupujícího se při chůzi na zádech „swagmanů“.)

 

Několik Patersonových balad je psáno v poloze ironického humoru, mezi nimi i Mulga Bill a bicykl (Mulga Bill´s bicycle). Téma bicyklu je v australské lidové poezii ojedinělé a překvapující, zejména proto, že celkové ladění tohoto žánru je víceméně „westernové“. Ožívá v něm svět cválajících poslušných koní s honáky v sedlech, poštovních dostavníků, statečných zálesáků, zlodějů dobytka, prospektorů, tuláků, dobrodruhů a policií hledaných obtěžujících gaunerů. Svět, v němž bicykl nemá místo. Australskou lidovou tvorbu přiblížily českému čtenáři překlady Karla Ulberta uspořádané do sbírky Oheň z dříví eukalyptu. Odtud je i následující ukázka – lidová balada Mulga Bill a bicykl.

 

Když pobláznil se do bicyklu starej Mulga Bill,

tak chodil v dresu Iglhokem, koně zapudil,

snad všechno na něm nově svítí jako nikdy dřív.

Pak vypravil se do městečka koupit lesklej div.

Když tlačil kolo pyšně dveřma, příručí se ptal:

A znáte jezdit, s prominutím? Pane, ten si dal!

 

Ty mladej, hele, támhle k moři, tuhle z Volgetu

a vod Konroje do Kaslraj žádnej není tu

ten, co by uměl jezdit na všem, každej to tu ví.

Já nerad kecám, nerad pouštím pejchu z huby svý.

 

Sem vod přírody nadanej a jízda – to je mý.

Jen ptej se kachny, jestli plave, ta snad voněmí!

Ať je to v kůži, s kopytem a chlupem po těle,

ať má to kola s nápravou, ať je to z vocele,

ať běží to či votáčí se, já ti předvedu,

že pevně sedím a s tou věcí zmizím z dohledu.

 

Tam k svýmu domku stočil kolo starej Mulga Bill,

co u Mrtvýho potoka si kdysi postavil.

Pak naskočil a po svahu se prudce dolů hnul.

Než ujel asi deset yardů, stroj se pominul.

Pryč z pěšiny a skrze buš jak namydlenej blesk

von fičel srázem rovnou, kde se Mrtvej potok lesk.

 

Tak vo půl inče zkrátil pařez, ťuknul do stromu,

houf klokanů se drápe do skal, tuší pohromu,

a každej vombat do díry se rychle zahrabal,

leč Mulga Bill, jak sádra bílej, sedí v sedle dál.

Skok přes balvan – a z cesty zmizel statnej padlej

kmen, dál pádil kolem propasti tak na dva prsty jen.

A pak už vydal Mulga Bill jen vyděšenej křik,

když prolít vzduchem dvacet stop a vodu rozestřík.

 

Pak s komentářem ven se hrabal starej Mulga Bill:

Jo, všelijakejch divočinek dost sem najezdil

a pro pět liber rajtoval sem bejka po dvoře,

no nic se ale nevyrovná týhle potvoře.

Ta vyrazila! Nervy nadranc mám svý jediný!

Pak začla hrozně vyhazovat, sjela z pěšiny!

Ať vodpočívá spánembohem na dně potoka!

Jo, zlatej kůň, řek Mulga Bill se slzou u voka.

 

 

(ANDREW BARTON PATERSON – nejznámější z autorů australské lidové poezie, balad a písní, pocházejících z 19. století. Vnesl do tohoto žánru dramatické napětí, vypravěčské umění a dokonalou znalost prostředí. Básně, balady i písně publikoval nejprve v časopise Bulletin, vycházejícím v Sydney. Zpočátku je podepisoval pseudonymem „Banjo“. V roce 1895 vydal výbor svých prací pod názvem Muž od Sněžné řeky. Setkal se s velkým zájmem a rok nato vyšel v Anglii, kde byl rovněž rychle rozebrán. Zaznamenal nejstarší anonymní balady a písně Austrálie a uspořádal je do sborníku Staré písně buše, považovaného za klasické dílo australské lidové poezie. Jeho Matilda se stala australskou neoficiální národní hymnou a příležitostně se zpívá i v 21. století.)

 

 

NÁMOŘNÍK NA KOLE, JACK LONDON

 

Londonovo mládí v Oaklandu, jednom z těch menších špinavých měst přilepených na rušné a prosperující San Francisco, poznamenala naprostá chudoba. Vlastnil tehdy jen pár cennějších předmětů: tmavý oblek, svrchník a bicykl. Všechny byly důvěrně známé místním zastavárníkům, kam často putovaly. V deštivém a blátivém období zastavoval Jack jízdní kolo, za hezkého počasí lákajícího k vyjížďkám zase společenské oblečení. Mnohdy obojí. Bicykl se však vždy snažil vyplatit co nejdříve, ihned jakmile obdržel šek za uveřejnění povídky z redakce některého magazínu. Pumpky a starý svetr docela postačovaly, takže oblek nebyl tak důležitý.

 

Na kole jezdíval téměř denně. Do oaklandské veřejné knihovny, kde pracoval jeho přítel Fred Jacobs, za ostatními známými a především za Mabel Applegarthovou, s níž ho Fred seznámil. Jack se do Mabel, dívky křehkého překvapivého půvabu z dobré anglické rodiny, nekomplikovaně zakoukal. Spolu s dalšími mladými lidmi podnikali cyklistické vyjížďky a pikniky v přírodě. Když se rodina Applegarthových odstěhovala do čtyřicet mil vzdálené osady, Jack za Mabel dojížděl na kole. Čtyřicet mil tam a čtyřicet zpátky, po nevalných okreskách na těžkém robustním bicyklu.

 

V životě Jacka Londona, ještě dříve než zbohatl a dosáhl spisovatelské slávy, mělo jízdní kolo stěžejní respektované místo. Přesvědčuje nás o tom román Martin Eden, který je silně autobiografický. Mladý námořník Martin, posedlý touhou po naplnění svých literárních ambicí, je věrným obrazem Jacka Londona. A předlohou k románové éterické Ruth Morseové, krásné a oduševnělé Salomé, nebyl nikdo jiný než poněkud zidealizovaná Mabel.

 

Kvůli Ruth, zbožňované dívce z jemu tak vzdálených vyšších kruhů, vlastně Martin začal rychle šlapat do pedálů. Jakmile se dozvěděl, že se chystá s bratry Arthurem a Normanem na kolech do hor, pospíchal honem honem do obchodu a za čtyřicet $ pořídil bicykl. Bylo to pro něho nezvykle velké vydání, a to si ještě cestou domů, když se učil jezdit, zničil oblek. Později už vyjížděl o nedělích, v příjemném počasí s ochlazujícím vánkem od moře, s Ruth do hor sám. Na nosičích kol si vozili knížky veršů. Bicykly nechávali u silnice, vyšplhali se na holé temeno některého z okolních krpálů a tam si v trávě sežehlé sluncem nahlas četli, chvíli on a chvíli ona. Jindy zase přivezl Martin novou povídku a Ruth bývala jejím prvním hlasitým kritikem. Jednou za nádherného dne uprostřed babího léta se Martin dokonce odhodlal na jejich oblíbeném vršku přečíst Ruth své Verše lásky.

 

Martin nejprve bydlel v podnájmu u své provdané sestry Gertrudy, kde v malém pokojíku žil, studoval, psal, vařil a spal. Bicykl tam vynášel po úzkém schodišti připomínajícím požární žebřík, a aby se kolo vešlo, musel odtáhnout postel od stěny. O nic lépe na tom nebyl po přestěhování k portugalské domácí Silvové, matce kupy neposedných zvídavých dětí.

 

Nad postelí měl jízdní kolo, vytahoval je ke stropu na kladce. Ze začátku ho zkoušel nechávat ve sklepě, ale ta cháska malých Silvů, kteří mu uvolňovali šrouby a matice a propichovali pneumatiky, ho odtamtud vypudila. Potom to zkusil na malé přední verandě, než mu jednou skučící jihovýchodní vítr hnal déšť na kolo po celou noc. Potom se s ním uchýlil k sobě do komnaty a vytahoval ho ke stropu.

 

V horších časech muselo kolo do zastavárny a schůzky s Ruth byly obtížnější. Dlouhé cesty pěšky ze severního Oaklandu k domu Morseových a nazpět zabíraly celé hodiny, které by mohl jinak věnovat své práci. Kolo znamenalo pro Martina tělesný pohyb, k jehož nejpříjemnějším podobám patřily odpolední vyjížďky s Ruth. Proto bicykl dával do zastavárny až jako poslední, za svrchníkem, hodinkami a černým oblekem.

 

Neutěšená finanční situace ho donutila přijmout vyčerpávající práci v prádelně v Shelly Hot Springs. Koncem týdne byl z ní vždy zcela uondaný a přetažený a nelidsky vysílený, ale ani to ho neodradilo od cesty na kole do sedmdesát mil (!) vzdáleného Oaklandu. Digital Underground tenhle štístko Martin. Vyhl se tím pravidelné víkendové pitce s kamarádem z práce, pradlákem Jœ, která v něm probouzela alkoholické sklony, a ještě navíc ušetřil dva a půl $ za zpáteční lístek na vlak.

 

Martin jako by se najednou probudil. Otevřel brašnu a namazal si kolo, promáznul řetěz a přitáhl kónusy. Jœ už byl na půl cestě k hospodě, když kolem něho Martin projížděl skloněný k řídítkům. Nohy poháněly velký převodník silnými rytmickými záběry, tvář soustředěná k sedmdesáti mílím silničního povrchu, stoupání a prachu. Té noci spal v Oaklandu a v neděli jel těch sedmdesát mil nanovo nazpět. A v pondělí ráno se pouštěl unavený do práce nového týdne. Ale vydržel zůstat střízlivý… A opět se o víkendech lopotil na kole sto čtyřicet mil (jen to hvizdne) a zapomínal na otupělost z hrozné dřiny tím, že ji překonával otupělostí z dřiny ještě enormnější.

 

Na opravy a udržování kola nezbývalo. Teprve až se podařilo Martinovi prodat několik kratinkých povídek, rozhodl se dát kolo do richtiku, hlavně vyměnit zkřívaný pedál. Obrátil se na budoucího švagra, nápadníka sestry Marušky. Byl to mechanik německého původu, který dobře ovládal řemeslo a zařídil si malou opravnu jízdních kol. Hermann von Schmidt mu tentýž den odpoledne poslal po malém chlapci kolo zpět, ale neopravené. Sestřin snoubenec totiž nechtěl mít s Martinem nic společného do doby, než zanechá svých nanicovatých spisovatelských pokusů a začne se živit počestným způsobem.

 

Mnohem později, to byl Jack London již slavným a bohatým americkým spisovatelem, přehlédl tuto neomalenost a zachoval se s klidnou hlavou rozvážně nad věcí. Finančně zajistil von Schmidta tak, že si mohl vybudovat nejlepší prodejnu a opravnu kol v Oaklandu. A s vrchním inspektorem výrobce bicyklů značky Asa, který měl na starosti všechny agentury na pacifickém pobřeží, domluvil Hermannovi zastoupení kol této firmy pro Oakland.

 

Autobiografičnost románu Martin Eden je opravdu dotažená do nejmenšího detailu, včetně happy happy endu o víkendu. London nechává Martina odejít ze světa dobrovolnou smrtí, jako vzalo za své kulinářské umění pana kouzelníka dovedností Anthonyho Bourdaina, jako by si tím snad ráčil rovněž přivolat vlastní biologický–logický zánik.

 

*

 

JACK LONDON (12. leden 1876 San Francisco – 22. listopad 1916 Glen Ellen, Kalifornie) – americký nezapomenutelný spisovatel dobrodružných próz. K nejznámějším se řadí Volání divočiny, Mořský vlk a Bílý tesák. V mládí námořník, pirátský lovec ústřic, potulný tramp a zlatokop na Aljašce, kde místo zlata vytěžil náměty k úspěšným povídkám. Nadšený socialista a velký individualista zároveň. Houževnatý, vznětlivý a prudký jako můj strejda doktor z FN Motol, narozený jen den před ním na samé jedničky lednového morouse, věčně toužící po dobrodružných toulkách po Hvězdách. Válečný zpravodaj z búrské a rusko–japonské války. Jeho román Martin Eden (1909), příběh tvrdé cesty mladého námořníka za vzděláním a literárním úspěchem, motivovaly nemalé osobní prožitky. Život uťal jako tipec otravou morfiem. Světoznámý je Londonův životopis Sailor on Horseback (Námořník na koni) z pera amerického sběrače údajů Irvinga Stonea, vydaný v roce 1938, kdy se zrovna 11. leden narodil můj strejda, den před Jackem ne rozparovačem ctihodné prózy.

 

 

EDMUND HILLARY: JAK ZÍSKÁVAL KONDIČKU POKOŘITEL SAMOTNÉHO EVERESTU

 

Jako chlapec mě Ed hubenou kostnatou postavu, ale tělesnou energií a fyzickou kondičkou se stával snad nevyčerpatelnou studnicí Hej rup, Svět patří nám, Včelky jsou dělnice, já jejich pomocník… Od mládí byl zvyklý se dennodenně namáhat pro přírodní bohatství. Jeho otec vlastnil menší farmu, ale živil se hlavně chovem včelek jako vše lék a prodejem medu. Těch 1 600 úlů na rozlehlých pastvinách jižně od Aucklandu vyžadovalo neustálé přemísťování, úmornou práci od rozbřesku do setmění nebo i do noci, vláčení stovek čtyřicetikilových bedýnek s plástvemi chutného medu ke stáčení – a k tomu každodenní příděl žihadel na počkání od 9 do 5. Ještě mu nebylo ani těch šestnáct a k práci se musel postavit jako dospělej.

 

Po vypuknutí druhé světové války a potenciální hrozbě ze strany Japonska se, tehdy dvacetiletý, přihlásil jako dobrovolník k pilotnímu výcviku u Air Forces. V té době ho již mohutně vábily hory do svých vydařených náručí a učarovaly mu gigantické skalní stěny, převislé ledovce a lavinové svahy novozélandských Jižních Alp. Jako člen domobrany čekal až do začátku roku 1944, kdy ho konečně povolali ke Královskému novozélandskému letectvu. Výcvik absolvoval ve vojenských táborech ve Wairau Valley, údolí lemovaném z obou stran vysokými horami, kterým vévodila bezmála třítisícová královna dobré nálady do kroku, „Tappy“ žádná série, mohutná Mount Tapuæhuku. Zde dostala Hillaryho záliba zdolávat vrcholy hor nová všemocná křídla.

 

Všechny volné dny během služby u letectva s velkým zanícením využíval ke slézání menších hor obklopujících tábor. Buď sám, v lepším případě s některým z kamarádů. Většina jeho výprav do okolních hor však byla striktně samotářských. K nástupu na vrchol, k překonání vzdálenosti mezi táborem a úpatím hory, stejně jako k návratu k posádce, mu dobře posloužil bicykl. Díky výtečné kondici zvládal bez kolizí několikahodinové jízdy na kole s plným ruksakem na zádech. Píše o tom: Každý víkend, ať už chcalo nebo bylo slunečno, jsem se vydával do kopců. Ukázalo se, že nejtěžší je najít pravidelné společníky. Málokdo si troufá víc než na jeden výlet. Nebylo to špatné, když bylo hezky, ale často jsme museli bojovat s proudy vody a sněhovými bouřemi a horolezecký víkend končil skoro vždycky osmdesátikilometrovou jízdou na kole zpátky do tábora.

 

Ze všeho nejvíce ho však přitahoval mohutný zasněžený vrchol „Tappy“, odevšad dobře viditelná fešanda dominanta celého horského masivu Inland Kaikoura Range. Od prvních chvil mu nesešel z mysli a byl pevně rozhodnut vystoupit na něj za každou cenu. Jeden z pokusů vypadal takto: Minulý víkend jsem byl s Jackem McBurneyem v horách Kaikouras. Myslím, že jsem náročnější víkend ještě snad nezažil. V sobotu jsme jeli na kole k Mount Tapuæhuku. Bylo to jedenáct hodin namáhavé jízdy s batohy na zádech a potom ještě hodinu pěšky k nejbližší chatce. Druhého dne jsme byli ještě pořád utahaní, ale vyšplhali jsme po hřebeni k Tapuæhuku, a než jsme se ve výšce 2 600 metrů vydali na zpáteční cestu, octli jsme se v hlubokém sněhu. To už bylo i na nás trochu moc. V pondělí jsme jeli zpátky do tábora přes Blenheim, většinu z těch asi sto šedesáti kilometrů proti větru. Měli jsme ramena namožená od těžkých krosen, ale legrační bylo, že když jsme dojeli k poslednímu dlouhému stoupání, začali jsme se docela automaticky do kopce předhánět. Bylo to velké dobrodružství, i když se nám tak docela nevydařilo.

 

Později Hillaryho převeleli do New Plymouthu, aby se vyškolil v kursu na leteckého navigátora. Tam se již jako člen posádky hydroplánu Catalina pravidelně zúčastňoval hlídkových letů nad Tichým oušn. Samozřejmě se hned také poohlížel po nejbližších kopcích. Nedaleko New Plymouthu se zvedala takřka přímo z mořského pobřeží 2 500 metrů vysoká hora Mount Egmont, která mu nahradila jeho tolik milovanou Venuši happy „Tappy“, s níž se jen těžko uměl rozloučit. Na toto období vzpomíná rovněž rád: Každý víkend jsem se vracel na horu – slézal jsem ji sám nebo s někým do počtu, koho se mi povedlo vůbec přemluvit, aby to se mnou dal. Obvykle jsem si vypůjčil něčí kolo a v sobotu po obědě jsem odjížděl třicet kilometrů k úpatí té krásy, vytlačil kolo na konec cesty ve výšce 900 metrů a pak se doškobrtal k chatě Tahurangiho ve výšce 1 500 metrů. Dalšího rána jsem slezl horu, seběhl zase dolů a na kole odjel zpátky do tábora.

 

I potom, co se Hillary stal světově oslavovaným přemožitelem Everestu, je objektivně považován za technicky ne příliš vybaveného lezce, který mnohé situace zvládal úžasnou fyzickou kondicí a silnou vůlí. Nepochybně k ní, aspoň malým dílem, přispěla ta vysoce náročná kombinace horolezectví s cyklistikou, dlouhé vyčerpávající cesty na kole za horou a po jejím slezení návraty opět na kole s batohem naditých zážitky na zádech. Možná i onoho památného dne, 29. května 1953, když s Tenzingem Norgayem zdolávali s vypětím všech bejčích sil v lidských útrobách a pomocí kyslíkových přístrojů poslední metry, aby v 11:30 stanuli jako první na vrcholu nejvyšší fešandy světa, zúročil Hillary pořádně náročné vojenské víkendy ze začátků své horolezecké Odyssey.

 

EDA HILLARY (20. červenec 1919 – 11. leden 2008, to bylo strejdovi v FN Motol rovnejch 70 let, Auckland City Hospital) – novozélandský horolezec, polárník a nezapomenutelný všudybylek cestovatel, všude byl na nudu lék. Od mládí vynikal znamenitou tělesnou zdatností. S horolezectvím začínal v domácích Jižních Alpách, poznal i evropské velehory a zúčastnil se Shiptonových průzkumných expedic do Himálaje. Jako člen Huntovy britské expedice zdolal v roce 1953 spolu s Tenzingem Norgayem v prvovýstupu vrchol Everestu. Získal tím celosvětové renomé, anglická královna Alžběta II. mu udělila Řád britského impéria a titul Sir. V rámci britské antarktické expedice dosáhl v roce 1958 jižního pólu, kam dorazil na traktoru. V šedesátých letech se silně angažoval při výstavbách nemocnic, škol a letiště v Nepálu. Ještě v roce 1977 vedl expedici, jejímž cílem bylo sjetí řeky Gangy na tryskových člunech proti směru jejího toku, protivlny v protiproudu jsou vždy tolik zrádné a útočící.

 

 

ŠLAPACÍ MLÝN ZUŘIVÉHO REPORTÉRA

 

Egon Erwin Kisch pocházel z pětky dětí, samých kluků. Byli zdraví, neposední až divocí, překypovali energií na všechny světové strany. Později o sobě a o svých bratrech přiznal: Každý z nás pěti je úplně jiné povahy, ale všichni máme společnou silnou tělesnou vazbu, nikdy nikdo z nás neulehl nemocen, všichni jsme byli odvedeni, a v nás všech se projevovalo zdravíčko nevázaností, jako přílišným sportem, proflámovanými nocemi, plaváním na zakázaných plochách, rekordem v mensurách, zuřivým tančením dávno před prvky lambady, dobrodružnými potulkami, nadbytkem temperamentu, vysmívajícím se každému výpočtu, každé rozvaze a každé moudrosti, inu, ať žije svobodomyslné hýření.

 

Pamětnice Kischova mládí, jeho pozdější dlouholetá překladatelka a spřízněná duše, Jarmila Haasová–Nečasová vzpomíná: V Kischově rodném domě „U dvou zlatých medvědů“, na rohu bývalé Kožné a Sirkové ulice, řinčely ve velké komnatě šavle, jak se tam nešetřili utužováním triků mensury, v jiné komnatě rámusila o dveře a skříně mičuda, jak tam mastili kopanou, ve třetí komoře kluci ráčili hrát kuličky a v parketách si klíďo píďo vydlabali jamku – no boží dopuštění i bez třinácté komnaty. Na balkóně si udělali fotbalové hřiště… a v zimě polili balkón vodou, aby měli doma kluziště, darebové násobeno pěticí neúnavných a neotřelých nápadů.

 

V mládí pěstoval Kisch různé odrůdy sportovních plezírů, ale upoutala ho především kopaná. Jako student byl členem německého fotbalového klubu STURM, který pochopitelně existoval bez povolení úřadů, protože studentům bylo tehdy členství v jakémkoli spolku přísně zakázáno. Teprve po maturitní zkoušce většiny členů mohl klub vystoupit z ilegality a Kisch se stal jeho předsedou. Klub DBK Sturm I prý byl prvním, který prolomil přehrady národnostní řevnivosti a utkával se s českými fotbalovými mužstvy. Kischovou zásluhou se objevovaly referáty z těchto zápasů, například DBK Sturm I proti SK Union Holešovice, na stránkách Prager Tagblattu. Ve svém fotbalovém klubu hrával mladý Kisch, tedy kuš plevel kuš, vždy na levém křídle, a protože jako přesvědčený socialista stál i politicky mladistvě nerozvážně nalevo, dostal jeden výbor z jeho reportáží příznačný název Vždycky výhradně na levém křídle.

 

Žurnalistika pana Kische postupně totálně pohltila jako diagram inženýra radiče, co nejezdí s autobusem žádný kilometr zajížděk mimo trasu, a na sportování již nezbýval čas. Mezi jeho proslulými reportážemi, které nejsou pouze cennými dobovými dokumenty, ale i svébytným literárním útvarem, je pouze několik ze sportovního fair play prostředí – z amerického fotbalu (A tomu se říká kopaná!), z turfu (O koňských dostizích a dostihových koních), z australského kriketu (Nebezpečenství bodyline) a možná ještě takové dvě tři další, tutovější. Jedna je ze šestidenních cyklistických závodů na velodromu v Berlíně v roce 1923. V originále nese název Eliptische Tretmühle, který byl do češtiny převeden (ne příliš šťastnou volbou synonym) Eliptické šlapací kolo. Kisch totiž přirovnává šestidenní závody ke způsobu mučení, který by se mohl jmenovat řekněme „eliptický šlapací mlýn“ a našel by uplatnění v temném inženýrském středověku, v dobách megainženýrské arogantní inkvizice. Tato Kischova reportáž patří mezi velmi málo publikované, v početných poválečných souborech Kischových reportáží ji nevyštracháme vůbec. Knižně byla její česká verze uveřejněna pravděpodobně pouze dvakrát, a to již strašně dávno. Bylo to v knihách Zuřivý reportér (Pokrok, Praha, již před devadesáti lety, rok Pokroku 1928) a V pěti dílech světa (Lidová kultura, Praha 1936).

 

Už podesáté, tedy jubilejně, zuří šestidenní závody v berlínském Sportovním paláci na Potsdamer Straße. Třináct cyklistů, vždy po dvou, z nichž jeden střídá druhého v noci nebo ve dne, šláplo do pedálů v pátek o deváté večer, sedm tisíc lidí obsadilo draze zacálovaná místa a od té chvíle se roztočil šílený kolotoč ve dne, v noci – v noci, ve dne. Sedm set kilometrů ušlapou závodníci za čtyřiadvacet hodin, šest dní a šest nocí třináct závodníků nehledí ani napravo, ani nalevo, jen stále dopředu. Řítí se dopředu, ale přitom zůstávají stále na jednom místě: v oválu cyklistické dráhy, při vnějších okrajích, nebo v strmých zatáčkách, zlověstně namačkáni v jediném houfu, někdy na čele, někdy na konci a někdy – tehdy publikum kvičí „Hip, hip!“ – několik metrů před ostatními. Když některý předjede ostatní o jedno dvě kola, je opět tam, kde byl předtím: v sevřeném houfu třinácti. A tak zůstávají všichni na místě, přesto se nepřetržitě řítí vpřed, přesto nechávají za sebou vzdálenosti evropských rovnoběžek – vzdálenosti z Cařihradu do Londýna, z Madridu do Moskvy. Stejně nevidí žádnou bosporskou úžinu, žádného Lloyda Georgea, neuvidí Carmen, laškující s donem José, a komunistku s černými, nakrátko sestřihnutými vlasy a v kapse s Marxovými „Teoriemi o nadhodnotě“, safra porte. Zůstávají na tom samém místě, v tom samém oválu, mezi těmi samými lidmi. Je to smrtelně vážný, vražedný kolotoč. A až budou závody končit, až odzvoní poslední ze sto čtyřiačtyřiceti hodin, první z nich, potácející se a blízko deliria tremens bez svého chobotu, klesne jako únava i na robotu teda snad jako vítěz z bicyklu – příklad houževnatosti.

 

Šestidenní závody se však neodehrávají pouze mezi cyklisty na závodní dráze. Vedle cyklistického oválu si Kisch neopomene všímat taktéž samotného dění kolem, atmošky v publiku, v ochozech a na tribunách, v lóžích a galeriích obsazených do posledního místečka, kde probíhají „šestidenní závody nočního života“.

 

Od rána až do půlnoci je aréna plná, od půlnoci do rána šílí ještě víc zhurta. Most klenoucí se vysoko nad závodní dráhou spojuje vnější prostory s vnitřkem, obkrouženým dráhou. Mostné mýto je mastné jako beranice z Aljašky: dvě stě marek za osobu. Uvnitř jsou dva bary s jazzovými orchestry a ceny ještě vyšponovanější: sklenička šampáňa tři tisíce papírových marek, láhev dvacet tisíc papírových marek. Sedí tam nahé dámy ve večerních toaletách, zločinci v pracovním obleku (frak a plesové lakýrky), šoféři, černoši, cizinci, důstojníci a židé. Uzavírají se sázky. Když je po spurtu, pozornost se již nesoustřeďuje na křivku dráhy, ale na křivku dámy, sousedky na blízku, která je rajc jako ananas v tangu s medem. V efektní póze se opírá o zábradlí, kavalíři nahlížejí do jejího výstřihu, napravo, nalevo, napravo, nalevo. Jsou to šestidenní závody nočního života.

 

V závěru své reportáže se Kisch pouští do úvah, jak „Six Days“ ovlivňuje život velkoměsta – zaměstnanci si berou od šéfů dovolenou (nebo předstírají, že jsou práce neschopni), obchodníci zavírají obchody (nebo je přenechávají příručím), městské čtvrti se vylidňují, některé domy zejí prázdnotou – a jak se těch magických šest dnů a šest nocí promítá do manželských vztahů.

 

Na více než polovinu míst se posadí posedlí, kteří – statistika to triumfálně konstatuje – vydrží od startu až po konečný finiš sto čtyřiačtyřicátého kola. V berlínských sportovních kruzích je známé, že instituce „Six Days“ zmírňuje ještě i třenice v nešťastných manželstvích. Hrdina pod pantoflem může být pryč z domu celých šest dní a nocí, nekontrolovaný a bez obav před večerními výčitkami životní snad živočišné partnerky. Ba i nejžárlivější mužští dávají svým ženám volnou ruku na celých šest dní a nocí. Ta může klidně jít, kam se jí jen zachce, napravo, nalevo, napravo, nalevo, může klidně jíst, pít a spát u svého přítele, neboť muž je duší i tělem na „velké šestidenní“.

 

Těch několik úryvků z poměrně obsažné Kischovy reportáže o šestidenních cyklistických závodech v Berlíně, staré jak 95letý Metuzalém, dává nahlédnout do stylu jeho reportáží. Nechybí jim bystrý postřeh, patřičné napětí a hluboký ponor do předmětné události, i její začlenění do širších společenských souvislostí. Ve své době byl reportérem ne jak svízel in zwiesel, ale jako King Kisch, který povýšil žurnalistickou reportáž na hodnotnou literaturu. Při příležitosti stého výročí jeho narození (29. apríla 1985), zařadila mezinárodní organizace UNESCO na základě takového renomé Kischovo jméno do seznamu světově významných osobností.

 

 

  29.4.1885 Praha   ۞   31.3.1948 tamtéž… – německy píšící kvalitní novinář numero Uno, reportér pražských německých deníků Prager Tagblatt a Bohemia, později psal také pro Berliner Tagblatt. Proslavil se odhalením aféry plukovníka Redla, rakousko–uherského štábního důstojníka v roli vyzvědače. Jako desátník rakouské armády prodělal srbské tažení a byl několikrát raněn. Vynikajícími reportážemi ze všech kontinentů, vydanými v četných knižních souborech, se zařadil mezi výrazné postavy světové žurnalistiky meziválečného neklidného období nadějí pod beznadějemi dušených. Bývá nazýván „zuřivým reportérem“. Vyhraněná levicová orientace ho někdy přiváděla do kriminálu (Rakousko 1918, Německo 1933, Austrálie 1935). Jako interbrigadista bojoval ve Španělsku, v roce 1939 emigroval s jedním kufrem a žil v Mexiku, odkud se v roce 1946 vrátil do rodné Prahy bez zápachu čapího hnízda (aféra zvaná „něco nám tu smrdí“).



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter