Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 16.7.
Luboš
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Franz Kafka nebo Richard Halliburton, kdo byl větší třeštidlo? Proměna... kafkárna, dneska by měl Franz 135 let od narození.
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 3.7. (09:53:49)

FRANZ KAFKA: VELOCIPÉD STÁVAL HNED VEDLE POSTELE

 

Mladý pán byl vysoký, štíhlý, vážné povahy, moc řečí nenadělal. Mluvil klidným, tichým hlasem. Nosil převážně tmavé obleky a občas černý, kulatý klobouk. Nikdy jsem ho neviděla rozčileného nebo že by se hlasitě smál. Po snídani odcházel a někdy se vrátil pan Franz brzy, někdy až v poledne. Jeho jednoduše zařízená cimra byla vlevo od jídelny. Dveře pokoje byly stále otevřeny. Vedle dveří byl psací stůl, na něm leželo římské právo ve dvou svazcích. Naproti u okna byla skříň, před ní velociped, pak postel, vedle ní noční stolek, u dveří poličková knihovna a umývadlo.

 

Tak vzpomínala na mladého Franze Kafku třiaosmdesátiletá Pražačka Anna Pouzarová. Ve svém vysokém věku měla ještě obdivuhodnou paměť a i přes odstup více než šedesáti let si živě vybavovala drobné detaily a zvyklosti v Kafkově famílii. Na místo vychovatelky do domu v Celetné čp. 3, kde měli Kafkovi obchod a nad ním byt, nastoupila v říjnu 1902. Tehdy jednadvacetiletá pohledná kost, která přišla do Prahy z jižních Čech, dostala do péče tři sestry Franze Kafky. Franzovi bylo v té době devatenáct a studoval na pražské německé univerzitě práva, jeho sestrám patnáct, třináct a jedenáct. Z jemných a zdrženlivých náznaků ve vyprávění letité pamětnice lze usoudit, že mezi oběma mladými lidmi to cloumalo navzájem, ať žije sympatická blízkost. Že štíhlá a neokoukaná venkovanka rozpálila Franze Kafku na psinu kafkárnu.

 

Franz Kafka neměl pevné zdraví, jeho fyzička ho mnohdy zraňovala. Do deníku z let 1909 až 1912 si jednou zapsal: Jisté je, že hlavní překážku mého vývoje tvoří můj tělesný stav. S takovým tělem nelze ničeho dosáhnout. Budu si muset zvyknout na jeho ustavičné selhávání. Po posledních nocích, plných divokých snů, ale sotva chvilkami prospaných, byl jsem dnes ráno celý rozklížený, necítil jsem nic než svoje čelo, jakžtakž snesitelný stav jsem spatřoval v dálce za tím současným, a jak jsem byl dočista připraven na smrt, byl bych se zkrátka rád s lejstry v ruce svinul do klubíčka na cementových deskách chodby. Takovýchto zoufalých postesknutí je v jeho denících víc a víc.

 

Již od studentských let se snažil upevňovat svou kondici a posilovat odolnost otužováním, dechovými cvičeními a sportováním, jezdil na kole, vesloval, plaval, hrál tenis. Tuto „osvětu“ šířil i mezi své mladší sestry Ellu (Gabrielu), Vally (Valerii) a Ottlu (Otylii). Mnohé o tom napoví vzpomínky „slečny Anne“, jak se v Kafkově rodině české vychovatelce říkalo: Franz Kafka dbal na otužování. Fany jeho postel rozestlala, ale ráno ležely žíněnky na podlaze vedle velocipedu, prostěradlo na posteli pěkně napnuté. Spal snad mladý pán jen na slamníku? Nikdo o tom nemluvil. Vedle jídelny byl velký pokoj. Když nebylo příliš chladno, ležela v pokoji na koberci děvčátka úplně svlečená a po nějaký čas prováděla dechová cvičení, jak nabádal Franz. – Jindy jsme za Franzova dohledu vyrazili k vyšehradskému převozu. S pramicí jezdil rázovitý Podskalák, typický „šífař“ z Povltaví pan Souček. Všechny děti Kafků znal a miloval je. Dívenky si mohly na lodi ledacos dovolit a Franz vždy naléhal, aby samy veslovaly. – V zimě se chodívalo odpoledne na kluziště, kde se tehdy bruslilo při flašinetu. – Franz Kafka měl také bratrance v Tróji, který tam vlastnil i vinný sklep. Jednou jsem se s děvčaty do Tróje vypravila. Franz tam odjel již před námi na kole se svými kamarády Felixem E. Příbramem a Kamilem Gibianem, čekali u vinného sklepa.

 

Ve vyprávění paní Pouzarové je i reminiscence na letní dovolenou, která je dalším svědectvím o sportovních aktivitách studenta Franze a o jeho vztahu k cyklistice. Brzy nato jsme jeli na prázdninový pobyt do Zálezel poblíž Ústí nad Labem. Koupali jsme se hodně a často v Labi a opalovali na pláži, vždy odděleně a bez plavek, abychom se co nejvíce sžili s přírodou a užili dosyta slunce a léta. Franz si zajel do Drážďan, brzo se však vrátil. Bylo mu venku dobře. Hodně jezdil na kole a hrál tenis s hezkou slečnou. Což nejmladší Ottla, nejtemperamentnější ze sester, komentovala s dětskou otevřeností: Anne, Franz je vám nevěrný.

 

S kolem a tenisem je spojena i drobná příhoda, kterou zaznamenal Max Brod. Má sestra a já jsme se jednou s Kafkou dohodli, že si společně zahrajeme tenis. A sice na Primátorském ostrově. Bylo krásné nedělní ráno. Hrozně jsme se těšili a čekali jsme na Kafku dvě hodiny na tenisovém hřišti. Čekali jsme tři hodiny. Marně. Smutně jsme se vydali na cestu domů. Když jsme se dostali na konec Poříče, k Taussigovu železářství blízko Josefského náměstí, vidíme, jak si to proti nám žene Kafka na kole, s tenisovou raketou na řidítkách. Zahlédl nás, seskočil z kola s nejpřátelštějším úsměvem, ovšem ve velkých rozpacích. Své opoždění ospravedlňoval tím, že prý se musil v neděli důkladně oháknout. V takových případech – a nebylo jich málo – jsem se dovedl rozzuřit a rozkřiknout – ale velmi rychle jsem se vždycky uklidnil. Kafka byl příliš bezbranný, rozkošný, milý a laskavý.

 

FRANZ KAFKA – světově proslulý spisovatel z německé židovské rodiny, syn zámožného obchodníka s galanterií. Vystudoval práva jako JUDr. Dagmar Burešová – čest její veselejší památce – a pracoval v pojišťovnách, což se vůbec neslučovalo s vášní pro literaturu. Proslavil se až posmrtně, kuriózně díky tomu, že nebylo splněno přání z jeho závěti, spálit všechny neuveřejněné spisy (tedy většinu jeho tvorby). Vykonavatel závěti, Kafkův přítel Max Brod, přesto vydal jeho nedokončené romány, o kterých by se nezdálo ani Massive Attack při úrazech úderného tempa Unfinished Sympathy, kratší prózy i deníky. Právě romány Proces, Zámek nebo Amerika (hudbu k filmu přidal Ivan Král a Lucie) patří dnes k nejznámějším z Kafkova díla, které reflektuje jeho základní životní pocity – nepřináležitost, vyřazenost, izolovanost. Kafkova tvorba, již mnohokrát analyzovaná a interpretovaná z nejrůznějších úhlů pohledu, našla značný ohlas v cizině.


 

Franz Kafka:

 

Dopis otci, napsaný v Želízech v listopadu 1918, je zvláštní literární dílo. Přestože se tváří jako skutečný dopis, na prosbu Franzovy maminky nebyl nikdy odeslán. A také proto je záhodno číst ho ne jako dokument o osobnosti Hermanna Kafky, nýbrž jako podrobnou zprávu o Franzových pocitech, které ho v souvislosti s otcem napadaly. Franz chtěl tímto dopisem nechat adresáta nahlédnout do svého nitrobloku. Maminka Julie však byla natolik rozumná, že pochopila, že by tím syn nic nezískal. Anebo natolik slabá, že se bála manžela popudit? Z obsáhlého textu si sjeďte pro prvotní dojem představy několik odstavců.

 

Milý otče,

 

nedávno ses mě zeptal, proč tvrdím, že mám z Tebe strach. Jako obvykle jsem nevěděl, co mám odpovědět, zčásti právě kvůli strachu, který z Tebe mám, a zčásti proto, že odůvodnění tohoto strachu vyžaduje uvést příliš mnoho jednotlivostí, než abych je v řeči alespoň zpola udržel pohromadě. A když se Ti teď pokouším odpovědět písemně, bude to beztak jen velmi kusé, protože i v psaní mi brání tento strach a jeho důsledky a protože obsáhlost té látky dalece přesahuje mou paměť i mé chápání. (…)

 

Když shrneš svůj úsudek o mně, ukazuje se, že mi sice nevyčítáš nic přímo nepřístojného nebo zlého (snad s výjimkou mého posledního úmyslu oženit se), ale chlad, cizost a nevděk. A vyčítáš mi to do té míry, jako by to byla jen moje vina, jako bych býval dokázal například otočením kormidla to celé nasměrovat jinam, zatímco Ty na tom stavu nemáš sebemenší vinu, snad pouze tu, že jsi ke mně byl příliš dobrý. (…)

 

Býval jsem úzkostné dítě; přesto jsem byl určitě také tvrdohlavý, což se dětem stává. Jistě mě také rozmazlovala matka, ale nechce se mi věřit, že to se mnou bylo natolik těžké, nechce se mi věřit, že by nestačilo přátelské slůvko, tiché uchopení za ruku, laskavý pohled, abych hned udělal, co druhým na očích vidím. (…)

 

Umíš s dítětem zacházet pouze tak, jak jsi stvořen Ty sám, tedy silou, hlučností a prchlivostí, a v tomto případě se Ti to zdálo zvlášť příhodné, protože jsi ze mě chtěl vychovat silného, odvážného chlapce. (…)

 

Přímo si vzpomínám jen na jedinou událost z útlého dětství. Třeba se na ni také rozpomeneš. Kdysi v noci jsem vytrvale žadonil o vodu, jistě ne sužován žízní, nýbrž pravděpodobně dílem proto, abych zlobil, a dílem proto, abych se zabavil. Když nepomohlo několik důrazných hrozeb, zvedl jsi mne z postele, odnesl na pavlač a nechal mne tam za zavřenými dveřmi chvíli stát v košili. Nechci poukazovat na to, že to bylo nesprávné, snad se tehdy skutečně nenabízel jiný způsob, jak zajistit noční klid, chci tím však charakterizovat Tvé výchovné prostředky a jejich působení na mou osobu. Tehdy v noci jsem se už nejspíš upokojil, ale uvnitř jsem trpěl značnou újmu. Samozřejmost toho, že jsem prosil o vodu, a mimořádnou hrůzu z toho, že jsem byl vynesen ven, jsem ve své povaze už nikdy neuvedl do patřičného souladu. Ještě po letech mne trápila mučivá představa, že ten obrovský muž – můj otec, poslední instance – mohl téměř bezdůvodně přijít a vynést mne z lůžka na pavlač, a že jsem tedy pro něj byl takové nic. (…)

 

Tak proto ten hrnek bez ucha… pro vodu.

Ucho pro vodu. Prst pro hrnek. Hrst kapek pro duši.

 

 

Franz Kafka – člověk jako my první jarní den

 

Představa Kafky jako zasmušilého podivína, který se vedle své neoblíbené práce v úřadě věnuje výhradně psaní, utvořila další z mnoha mýtů, které se kolem jeho osoby tradují. Ve skutečnosti byl Franz mužem mnoha zájmů, který se nevyhýbal ani sportu.

 

Rád navštěvoval biograf a vůbec s oblibou sledoval všelijaké novinky ze světa techniky – důkazem je například jeho zájem o aviatiku, tedy letectví. Nadšeně cestoval a poznával nové země z vodní hladiny – byl vášnivým plavcem a v Praze též s oblibou vesloval. Ráno cvičil u otevřeného okna, a když měl pocit, že jeho ruce fyzicky zahálejí, přihlásil se na dobrovolnou výpomoc do zahradnictví.

 

Podobně jako dnes byl i před sto lety v kurzu zdravý životní styl, jemuž Franz naprosto propadl. Pobýval v lázních a sanatoriích i v době, kdy byl ještě zcela fit, a rád zkoušel účinky nových léčebných metod. Byl nekuřák, vyhýbal se alkoholu jako španělská muška španělské chřipce před 101 lety, čaji i kávě. Také se z něj stal vegetarián a později, když pod nátlakem nemoci musel začít maso znovu baštit, jeho vegetariánské postoje převzala sestra Ottla.

 

Max Brod vzpomíná ve své publikaci o Kafkovi na jistou scénu z jednoho berlínského akvária, kde Franz přes sklo pravil rybám:

 

Teď se na vás mohu podívat s klidem, když už vás nejím.

 

 

Pošta pro panenky: Franz a děti

 

K berlínskému pobytu Franze Kafky v posledním roce jeho života se váže zajímavá příhoda, na kterou v pozdějším rozhovoru poukázala jeho přítelkyně Dora Diamantová [poslední žena, pro kterou vzplálo Franze Kafky, má nádherné jméno Dora Diamantová a narodila se v Polsku, odkud však přesídlila do Německa. Spisovatel se s dcerou drobného židovského obchodníka seznámil na ozdravném pobytu u Baltského moře roku 1923. Jejich vztah byl zpočátku vášnivý – pravděpodobně teprve s Dorou Franz poznal skutečně naplněný partnerský vztah. Také kvůli ní opustil Prahu a přestěhoval se do Berlína, kde spolu spokojeně, i když velmi skromně žili. Plánovali, že se přestěhují do Palestiny, kde si ve svých snech chtěli otevřít restauraci – ona měla vařit kreace na talíř a on by byl pingl. To se bohužel nesplnilo: Dora Franze doprovázela na všechna vyšetření a v jejím náručí také 3. června 1924 zemřel]. V parku ve čtvrti Steglitz, kde bydleli, potkali jednoho podzimního dne roku 1923 plačící holčičku. Dali se s ní do řeči, a když Franz zjistil, že ztratila panenku, přispěchal s pohotovou odpovědí: „Tvoje panenka je právě na cestách. Vím to, poslala mi dopis.“

 

Dívenka chtěla to psaní vidět (byla zvídavá stejně tak, jako uměla být Milena Jesenská), a tak jí onen neznámý pán v roli pošťáka slíbil, že ho zítra doručí. Kafka vzal úkol velmi zodpovědně: vytvářel prý dopisy od té panenky celé tři týdny, aby holčičku o její lásce ujistil. Nakonec dopřál panence v cizině sňatek z rozumu pro panenky, aby vysvětlil její definitivní zmizení. Po těchto dopisech i po neznámé dívce pátrají už několik generací kafkologové z celého světa. Bezvýsledně.

 

Několik spisovatelů dokonce zkusilo vymyslet, jak by takové Kafkovy dopisy od zatoulané panenky mohly vypadat. Možná je celý ten příběh jen další legendou, jichž se kolem tohoto pozoruhodného muže po jeho smrti (stejný den smrti jako u bouchala Muhammada Aliho aka Classiuse Claye) vyrojila celá řada. A co když ne? Třeba právě teď se někde v Berlíně pousmála stoletá stařenka a vybavil se jí ten hubený pán v černém klobouku s libozvučným nápadem na rtech. V jejích vzpomínkách nadále zůstává dobrým člověkem. Člověkem své i naší doby.

 

Jediný den prožitý s Franzem předčí všechno, co kdy napsal.

(Dora Diamantová)

 

*

 

Kafkův spisovatelský hrneček bez ucha a nábytek bez ducha byl důstojně pohřben 11. června 1924 na Novém židovském hřbitově v pražských Strašnicích. Nekrolog otištěný 6. července 1924 v Národních listech, napsala Milena Jesenská:

 

Předevčírem zemřel v sanatoři u Klosterneuburgu u Vídně doktor Franz Kafka, německý spisovatel, který žil v Praze. Znalo ho zde málo lidí, protože byl samotářem, takovým vědoucím, životem poděšeným člověkem; byl léta nemocen plicní chorobou, a třebaže ji léčil, přeci ji zase vědomě živil a myšlenkově podporoval. „Když duše a srdce už břímě neunesou, převezmou polovinu plíce na sebe, aby tíha byla alespoň poněkud stejnoměrně rozdělena,“ napsal jednou v dopise, a taková byla i jeho nemoc. (…) Byl plachý, úzkostný, mírný a dobrý, ale knihy psal kruté a bolestné. Svět viděl plný neviditelných démonů, kteří ničí a rvou člověka nechráněného. Byl příliš jasnovidný. Příliš moudrý, aby dovedl žít, příliš slabý, aby bojoval slabostí ušlechtilých, krásných lidí, kteří nedovedou podstoupiti boj se strachem před nedorozuměními, nelaskavostmi, intelektuální lží, vědoucí předem, že jsou bezmocní, a podléhajíce tak, že zahanbují vítěze. (…) Všechny jeho knihy líčí hrůzy tajemných nedorozumění, nezaviněných vin mezi lidmi. Byl člověkem a umělcem tak úzkostlivého svědomí, že doslechl i tam, kde druzí, hluší, cítili se bezpečni.

 

Další osudy Kafkovy rodiny nejsou nijak povzbudivé – všechny tři jeho sestry zahynuly kvůli svému židovskému původu v koncentračních táborech. Nejbližší byla Franzovi o devět let mladší sestřička Otýlie, jíž v rodině nikdo neřekl jinak než Ottla. Oba si velmi rozuměli ve svém odporu proti konvencím, které ztělesňoval jejich otec. Ottla se rozhodla jít vlastní cestou – opustila otcův obchod a samostatně hospodařila na statku svého švagra. Později se vdala z lásky za českého vlastence a katolíka Josefa Davida. Byla Kafkovi skutečnou oporou a jeho důvěrníkem, jak dokládají Franzovy Dopisy Ottle a rodině. Ottla se proto dokonce rozvedla se svým nežidovským manželem a sama se nacistickým úřadům nahlásila. V Terezíně, kde působila jako opatrovatelka dětí, se dobrovolně připojila jako doprovod více než tisícovky židovských sirotků z Polska. V říjnu 1943 s nimi byl vypraven transport do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde byli všichni po příjezdu zavražděni, čti sprovoděni ze světa.

 

Ottlina dcera Věra Saudková, která si na svého strýčka Franze pamatovala z dětství, zemřela v Praze 3. srpna 2015 ve svých 94 letech. Její syn Vojta Saudek přeložil část Kafkových Dopisů rodině a připravil je k vydání.

 

JULIE WOHRYZKOVÁ

 

Na léčebném pobytu v Želízech se roku 1918 seznámil FK s Julčou Wohryzkovou, dcerou židovského ševce a sluhy ve vinohradské synagoze. Julie byla milá a citlivá dívka, avšak Franz ustavičně pochyboval o tom, že by mohl být někomu zodpovědným domácím mazlíčkem, zárukou štěstí a partnerem. Proti zásnubám s Julií se postavil i Hermann Kafka, což bylo jedním z podnětů k napsání Dopisu otci. I tyto zásnuby Franz později odvolal.

 

MILENA JESENSKÁ

 

Svatbu s Julií Franz odřekl kvůli jiné osudové ženě: o čtrnáct let mladší svobodomyslné české novinářce Mileně Jesenské, absolventce gymnázia Minerva. Roku 1919, kdy žila se svým manželem ve Vídni, tehdy ne příliš známému Kafkovi nabídla, že přeloží jeho povídky do češtiny. Tak se zrodil zprvu pracovní a později milostný vztah, odehrávající se zejména na arších četných dopisů.

 

Ona je živoucím ohněm, s jakým jsem se dosud nesetkal.

(z dopisu Maxu Brodovi, 1920)

 

Franz se s Milenou osobně sešel jen dvakrát. Nakonec i z tohoto vztahu vycouval, avšak dále si s přestávkami dopisovali až do roku 1923. Jesenská na Kafkovo přání psala své dopisy, které se bohužel nedochovaly, česky. Kafkovy Dopisy Mileně dnes patří k jeho nejproslulejším dílům vůbec. Po jeho smrti Milena Jesenská opustila svého manžela a vrátila se do Prahy. Zapojovala se jako udatná Lvice do kulturního i politického života. V listopadu 1939 byla zatčena gestapem za protinacistickou činnost a roku 1944 ve svých sedmačtyřiceti letech (stejně dlouhý život jako u svatého Maxmiliána Maria Kolbeho) zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück.

 

Nejkrásnější z Tvých dopisů (a tím je řečeno mnohé, poněvadž ty jsou ve svém celku, skoro řádek od řádku, to nejkrásnější, co se mi v životě přihodilo) jsou ty, v nichž dáváš mému „strachu“ za pravdu a zároveň se pokoušíš vysvětlit, že ho není zapotřebí.

 

(z dopisu Mileně Jesenské, 1920)

 



RICHARD HALLIBURTON – V PEDÁLECH HURÁ NA ROMANTICKOU ZÁTOČINU

 

Ve dvacátých a třicátých letech získal ohromnou popularitu cestami inspirovanými historickými událostmi, o kterých dovedl podmanivě naživo psát a čarokrásně sugestivně vyprávět. Jeho krátký, ani ne čtyřicetiletý život byl doslova nabitý ztřeštěnými a výstředními myšlenkovými pochody vpřed. Běžel udatně z Maratonského pole do Atén, vylezl na Matterhorn (ale také na Popokatepetl a Fudžijamu), skočil do hluboké Studny smrti starých Mayů, přeplaval Panamský průplav i Hellespont (dnešní Dardanely), přešel v Hannibalových stopách se slonem Alpy, zlákaly ho egyptské pyramidy, tisíce kilometrů nalétal na hydroplánu Santa Maria a dvojplošníku Létající koberec, plavil se na čínské džunce Mořský drak. Byl profesionálním dobrodruhem a neúnavným cestovatelem, akorát jen o dekádu mladší troufalec než Karel Čapek… Toužil poznávat svět vlastníma očima, všechno vyzkoušet na vlastní kůži. Objevil radost z cestování křížem krážem s kuráží ve svalstvu. Chtěl dokázat rodičům a přátelům, že se uživí psaním a přednáškami o zážitcích ze svých putování, zejména z první cesty kolem světa, na kterou se odhodlal v jednadvaceti letech. Měl celou řadu přezdívek – smělý Dick, vitální rošťák Richard, ale také umíněný Ríša, božský high plains drifter, král tuláků.

 

Na svých cestách vystřídal Halliburton snad všechny dopravní prostředky – pozemní, vzdušné i vodní, běžné konvenční i tak extravagantní, jako je slon. Na toulkách jižní Francií nepohrdl ani obyčejným bicyklem, který vyhovoval jeho romantickému pojetí cestování a umožňoval mu kochat se naplno krajinou 5D. V první z jeho cestopisných knih s titulem Královskou cestou za romantikou (její vydání odmítlo deset velkých nakladatelů, teprve jedenáctý našel odvahu a vydělal na super knize milióny), o tom píše:

 

Plán mé velocipédové túry zůstal v Paříži jen velice mlhavý. Po absolvování zámků jsem neměl představu, co podniknout dál. Rozhodnout jsem se však musel, protože jsem se mezitím octl v St. Nazaire na březích Atlantiku. Nic snadnějšího – láká mě přece Španělsko, k němuž je nyní tak blízko. Pravda, zbývá mi jen něco málo přes 50 $, ale co z toho? Chudoba cti netratí – zvlášť ve Španělsku. Sem s tou rozsalátovanou mapou Evropy! Tak, zde máme Iberský poloostrov. Ano – Barcelona, Alhambra, Toledo, Gibraltar – tam mě kroky zanesou, a abych si užil krásy, radosti a romantiky dvojnásob, vyšplhám se en passant na Pyreneje. Jenže musím s sebou hodit. V horských průsmycích se už nyní kupí závěje sněhu.

 

Naložil jsem tedy kolo do zavazadlového vozu nočního rychlíku na Bordeaux, nastoupil do vagónu první třídy s jízdenkou třetí třídy, a ještě platnou jen na část cesty, a bez potíží uháněl až do onoho čtvrtého francouzského města.

 

Veškerý můj zájem o tu překrásnou metropoli rázem zchladila studená vlna, jíž prokřehl celý kraj, a surově obrátila mou pozornost zase k Pyrenejím. Překročit je v listopadu bez pomoci železnice, která do tohoto pohoří dosud nepronikla, bude podnik nesnadný a nebezpečný, ale čím déle ho budu odkládat, uvědomoval jsem si nad slunce jasněji, tím bude nepříjemnější. Uvažoval jsem o rozličných průsmycích, jimiž bych se dostal do Španělska, až jsem zvolil trasu z Ax–les–Thermes. Slibovala totiž možnost prohlédnout si Carcassone a Andorru, z čehož to první je pevnost a druhé stát, a obojí tak nesmírně zajímavé a romantické, že opomenout je bych považoval za neodpustitelný hřích svých toulek jižní Francií.

 

Mým nejbližším cílem se tedy stal Carcassone. Podrobil jsem bicykl generálce a vyrazil z přístavní čtvrti Bordeaux s mrazivým větrem v zádech. Ten mě spolu s mou netrpělivostí poháněl tak vehementně, že jsem první den urazil po březích Garonny do Montaubanu dvě stě pět kilometrů, o hodně víc, než mi je normálně milé tímto dopravním prostředkem v jediném dnu absolvovat. Následující odpoledně mě zastihlo v Toulouse a noc, zaplavená světlem měsíce – v Carcassone.

 

Vydat se na túru přes zasněžené průsmyky Pyrenejí na kole bylo i pro Halliburtona velice riskantní. A tak než si odskočil do Andorry a Španělska, poslal bicykl do Marseille, aby ho později opět využil, až se tam ze Španělska vrátí.

 

Než odbila jedenáctá, vyzdvihl jsem si kolo, které sem mezitím doputovalo z Carcassonu, a ve dvanáct jsem šlapal jako divý po pobřeží Riviéry rovnou do Nice. Tam jsem si usmyslel rozbít stan a dojíždět odtud na bicyklu do Monte Carla, vzdáleného něco přes patnáct kilometrů. Silnice byla jako mlat. Hned si Středozemní moře pouštěla k tělu, hned mu utíkala, a vždycky se k němu vracela pro další pohled. Vinula se po žulových kopcích, kučeravých piniemi, kolem divoce nádherných mysů a ostrovů z červeného kamene, na nichž příboj vyznačoval frontu nikdy nekončící války mezi kymácivou věčnou zelení a nepokojnou věčnou modří. Na té cyklistické túře se mi nedostávalo jen to jediné – krabice s barvami.

 

Něco tak zabláceného jako já se do Nice jistě ještě nikdy nepřihrnulo. Přepadl mě totiž liják a nadělal ze silnice bažiny. Bez váhání jsem se uchýlil do hotelu, o němž jsem si z výletu před dvěma lety pamatoval, že není nijak luxusní.

 

Hustilka zapomenutá v hotelovém pokoji později vedla k seznámení s okouzlující krajankou, Newyorčankou Paulinou: Z mé strany následovalo vysvětlení, proč vlastním hustilku, od něho přešla řeč na cyklistickou turistiku a z ní se tak nějak vyklubal návrh, aby slečna jela (nikoli na kole) se mnou do Monte Carla, kam mám v úmyslu se ještě to odpoledne vypravit.

 

Blížící se zima, v níž by kolo nebylo příliš k užitku, a hráčská vášeň určily další osud Richardova bicyklu: V Nice bylo kolo neprodejné, v jednom krámě za druhým odmítli je koupit za jakoukoli cenu, a tak jsem využil příležitosti navštívit ještě jednou hernu a odjel jsem na něm do Monte Carla, kde jsem za ně vyinkasoval nějakých osmdesát franků a spěchal s nimi přímo ke stolům vabanku. Tentokrát jsem sázel s tak nesmírnou opatrností, že do chvíle, kdy jsem pozbyl úplně ten poslední frank, uplynuly bezmála dvě hodiny.

 

Posledním Halliburtonovým dobrodružstvím byl pokus o přeplutí Tichého oceánu z Hongkongu do San Francisca na staré čínské džunce. Radiodepeše z Mořského draka zachycená 24. března 1939 snad nejlépe vystihuje jeho mentalitu: Bouřka od jihu déšť silné poryvy větru zábradlí na závětrné straně pod vodou postele mokré těžko udržujeme kurs mám se báječně přál bych vám abyste byli na mém místě. Od onoho dne jsou kapitán džunky Richard Halliburton i její posádka uklizeni do útrob oceánu a ticha. Přátelé smělého mořeplavce se nejprve domnívali, že zmizení je pouze další z řady Richardových ztřeštěností a že jednoho dne se objeví živý a vtipně zdravý. Nestalo se. Po Mořském draku se dodnes nenašla jakákoli vedoucí stopa… Karel Čapek to odskákal jen 3 měsíce před ním, zahynul 25. prosince 1938.

 

Ríša Halliburton – americký světoběžník, spisovatel a dobrodruh. Absolvent princetonské univerzity, pro kterého se cestování stalo profesí. Jeho výpravy vzrušovaly mezi světovými válkami celý moderní svět. Vedle psaní získával popularitu četnými úspěšnými přednáškami ve školách, klubech a různých spolcích, kde upoutával posluchače nadšením z objevování světa i vypravěčským talentem. Svými pěti cestopisy – Královskou cestou za romantikou, Nádherné dobrodružství, Létající koberec, Za novými světy a Sedmimílové boty – se stal průkopníkem literárního žánru označovaného jako moderní cestovní reportáž. O Halliburtonově životě, jeho názorech a tužbách mnohé vypovídá více než tisícovka dopisů, které odesílal rodičům v letech 1912 až 1939.

 

 

RICHARD HALLIBURTON 

 

     9.1.1900   BROWNSVILLE, TENNESSEE, USA                ۞      24.3.1939  TICHOST / pohov

 

Kdykoli se objeví na pultech knihkupců některá z jeho knih nebo alespoň výběr z jeho reportáží, dlouho se tam nestačí ohřát, tak jsou žádaným sortimentem. Přestože nejsou vydávány v malých nákladech. Proč? Halliburtonovy zápisky už dnes nejsou stěžejní akurátní aktuální téma, svět se přece jen od té doby stihl rapidně vychýlit od normálu. Nejsou psány ani příliš vybroušeným literárním jazykem. Mají však jinou, možná i víc atraktivní přednost. Voní z nich dálka romance, romantická dálka, hýří neobyčejnými nápady. Od doby, kdy je Richard Halliburton napsal, ale co hlavního, prožíval, uplynulo osmaosmdesát let jako nic. Jeho první čtenáři již většinou odkázali své knihovny vnukům a v mezičase se přestěhovali na hřbitovní adresu, mnohé země, které navštívil, mají docela jiná jména a vůbec je tam leccos převráceno, jinak. A přece dnes po jeho knihách sáhnou s chutí starší i mladší ročníky a nebudou zasmušilí jejich dějem.

 

Ti mladší v nich objeví daleký svět a odvážného hrdinu, jehož zážitky by chtěli prožívat s ním. A ti velcí? Kdy by nechtěl na vlastní oči spatřit Tadž Mahál, Machu Picchu, kdo by odolal pozvání putovat po stopách Hannibalových, kdo by odmítl sledovat trasu velkého tažení Alexandera Makedonského do Indie, kdo by nechtěl spatřit Tróju a následovat Odyssea na jeho strastiplné dlouhé štrece s osláblým zrakem na Ithaku? Kdo by netoužil prožít pár dní jako Robinson? I dnes, když vychází nad mraky jasnější každé ráno MF Dnes. Anebo právě dnes. Když se vzdálenosti mezi jednotlivými body planety globálně smrskly, kdy snad do všech, i těch nejodlehlejších nehostinných a pohostinných míst, nahlédlo oko televize, a kdy si vlastní zážitky z dovolené dokážeme promítnout na DVD s plochou obrazovkou. 

 

Halliburton hledal exotiku, romantiku a dobrodružství, daleko od vyšlapaných turistických cestiček, a leckdy tam, kde by ji nikdo z nás ani nehledal. Musel se přitom spoléhat jen sám na sebe, na svou sílu, odvahu a fantazii. Hledal ji především sám pro sebe, ale i svým čtenářům umožnil nazout si sedmimílové boty, usednout na létající koberec a vzlétnout po královsky hedvábné stezce za romantikou. 


 

NEPOSLUŠNÝ SYN, VÝTRŽNÍK A HOOLIGAN 

 

Narodil se v zámožné rodině ve státě Tennessee hned na začátku 20. století. Oba jeho dědové ještě žili z práce svých otroků. „Rodiče mne nazvali Richard po místním významném hodnostáři, jehož život se vyznačoval moudrostí, rozvahou a rozšafností… Doufali, že s jeho jménem získám i jeho vlastnosti! Osud jejich nadějím nepřál.“ 

 

Richard neměl za rodiče prudiče, a tak vyrůstal obklopený láskou, dostatkem a pochopením. Miloval dobrodružné příhody všeho druhu, lhostejno, odehrály-li se včera nebo před několika tisíci lety. Dokázal snít stejně nad Robinsonem Crusoe, Iliadou, Aeneidou, Odysseou, jako nad učebnicí zeměpisu. Rodiče jeho zálibám nebránili. Kolik chlapců v mládí propadlo podobné vášni, a přece si zvolili v dospělosti seriózní a odpovědnou existenci. Proč by měl být jejich útlý nazrzlý synek jiný?  

 

Jenže Richard byl jiný! Snad se v něm probudila spící krev jeho dávného předka, který před šesti generacemi opustil nevlídnou končinu Anglie a vydal se do abnormálně jisté nejistoty přes oceán do Ameriky hledat obživu. Když vystudoval v Memphisu střední školu, uzrálo v něm pevné rozhodnutí. Pro život mu získané vědomosti docela stačí, teď potřebuje okusit něco jiného. Bude poznávat svět. Dá se najmout na loď jako plavčík, sluha, stevard, cokoliv. Rodiče pochopitelně o svém plánu informovat zapomněl. 

 

Jenže na jeho první výpravě za dobrodružstvím mu štěstí nikterak nepřálo. V New Orleansu právě vypukla stávka námořníků a nezkušený holobrádek, který si sem přišel hledat job, skončil brzy v nemocnici s roztlučenou hlavou – jako stávkokaz. 

 

Otec poslal nezdárnému synovi jízdenku domů, ale Richard se svého plánu nehodlal vzdát. Když se uschopní, znovu hledá loď, na které by jej byli ochotni zaměstnat. Podaří se mu to, ale ten večer netuší, že se raduje předčasně. Brzy pozná, že všechno, co si o svém životě mořského vlka vysnil, je ve skutečnosti docela jinak. Posádka pronásleduje nezkušeného zelenáče neustálým šikanováním, mladíček vyrostlý jako v bavlnce je prostě mezi takhle protřelými námořníky jako nahý v trní. 

 

V nejbližším přístavu má nově nabytých zkušeností právě tak akorát. Požádá o krátkou dovolenou a s přesvědčením, že se na loď již nikdy nevrátí, se vydá domů. 

 

Slavnostní návrat rozpustilého syna se však nekonal. Wesley a Nell Halliburtonovi nechtěli o tom, že by z lodě definitivně zdrhnul, ani slyšet. Zvláště maminka projevila nečekanou neústupnost. Co začal, to také musí dokončit. Jen tak se může v životě uplatnit. Chce být dospělý, musí se tedy dospěle chovat. A Richard putuje zpět na svou radikálně nešetrnou kocábku. 

 

Rodiče se domnívali, že radikální postup jejich synka jednou provždy vyléčí z idealistické touhy po romantice. Že si po takové lekci najde místo v životě bez pocitu, že o něco nádherného byl jejich vinou ochuzen. Jak se však mýlili. 

 

Zatím to ale vypadalo, že měli pravdu. Richard dostál svému závazku na lodi a s hrdou hlavou se vrátil domů. Zapsal se na elitní univerzitu v Princetonu a jako bakalář umění ji dokončil. Jeho dávný útěk za dobrodružstvím byl zcela zapomenut. Rozradostnění rodiče mu nabídnou lístek na parníku do Evropy, je to přece stará vlast, měl by se tam na čas porozhlédnout, než si začne budovat lepší kariéru. Pak už na to třeba nebude mít čas. 

 

Richard se nerozmýšlí ani na okamžik. Jen o způsobu cestování má svou představu. Přepychová loď, nažehlené toalety, vřískající potomci v doprovodu guvernantek? Ale ne. Spolu s přítelem prodají zařízení svých univerzitních pokojíků a s utrženými penězi v kapse se dají najmout na nákladní loď. Do Evropy se přece dá cestovat neskonale zajímavěji. Rodiče již o svolení žádat nemusí. 


 

ZVĚDAVÉ TOULAVÉ BOTY 

 

V Hamburgu, kam je jejich koráb zavál, si za vydělané peníze koupí jízdní kola Ottu a Ofélii. Kam pojedou? Kamkoliv. Nic je nesvazuje, nikam na svobodě nepospíchat – to je jejich krédo. S pár drobnými v kapse zamíří k Matterhornu. Píše se rok 1921. 

 

Každým otočením předního kola se Richard vzdaluje maminčině představě o tom, jak se bude rozvíjet jeho další život. Ocitl se na rozcestí a nyní již pro něj není cesty zpět. Ještě si to plně neuvědomil, ani rodiče ve vzdálené Americe nic netuší. Ale je to tak. Vyšplhá se s bravurou odvážného šplhouna na Matterhorn (upozorňujeme na velmi náročné tvary hory!). Co na tom, že nemá žádnou horolezeckou průpravu. Pocit vítězství mu nahradí neuvěřitelnou námahu a velké riziko, které musel absolvovat. Putuje od jedné země do druhé, od města k městu, zbavený společenských konvencí, bez časového rozvrhu a nutnosti honit se za cílem. Do jeho poznámkového bloku přibývají stránky s drobně zapsanými dojmy a zážitky. Čas od času je shrne a pošle některému americkému časopisu. I když bez skutečné víry, že je k něčemu vůbec někdy využijí. 

 

Prohlédne si Evropu zblízka a pak využije příležitosti, nasedne na loď a hurá do Indie. Zvědavost jej žene dál. Cestuje většinou jako černý panter pasažér, jeho finance nejsou v takovém stavu, aby si mohl dovolit zatáhnout lístek první třídy. A rodičům o peníze psát nemíní. V malém batůžku nosí opravdu jen to nejnutnější. Mýdlo a ručník, doklady a psací potřeby, zásoby papíru a nějaké pomůcky první záchrany. Nahlédne do Tibetu, navštíví Barmu, Siam (dnešní Thajsko s dvojčaty). Peníze docházejí a bude se muset rozhodnout, co podnikne dál. A pak jednou v došlé poště na konzulátu najde obálku s honorářem za přijatou reportáž. Mohl si přát ještě víc? Cestováním se dá panečku i něco vydělat! 

 

Do Ameriky to má daleko, ať půjde na západ nebo na východ. Zvolí tedy východ jako rozhodnutí plné výhod. Přece se nebude trmácet nazpátek stejným směrem. Projde džunglí Malajského poloostrova, plaví se stylově bojovně na vlnách do Japonska, navštíví Čínu. Dovolenou si prodlouží ještě měsícem na Bali. 

 

„Už dávno před touto výpravou jsem se poučil, že požitek z cestování je přímo závislý na počtu zavazadel. Čím víc jich máte, tím méně si toho užijete. Nechal jsem proto na surabajském konzulátu dokonce i batoh a vzal jsem si jen foťák, kartáček na zuby, břitvu a mýdlo. Tyto drobnosti se mi pohodlně vešly do velkých kapes, které jsem si přistehoval na košili. Chci-li si Bali prohlédnout a zažít je, musím se pohybovat pěšky. S dvaceti dolary, s holí, mapou a minimální slovní zásobou malajštiny a s lehkým srdcem jsem se vydal na průzkum ostrova. Měl jsem v úmyslu jít, kam mě oči zavedou, zdržet se tam, kde se mi zlíbí a pokračovat, až se mi zachce.“ 

 

A pak se po téměř dvouletém putování vrací domů. Poslechne rodiče a začne si hledat kloudné zaměstnání? Ale kdeže. Začne obcházet nakladatelství a hledat někoho troufalejšího než obvykle, aby mu otiskl jeho reportáže z cesty. Když mu v roce 1925 nakladatelství The Bobbs Merill Company skutečně knížku vydá, ačkoliv ji předtím odmítlo deset jiných, svoje toulavé boty do skříně už nikdy neodloží.

 

 

ODYSSEUS, ALEXANDER, ROBINSON… A PŘEDEVŠÍM PAN RICHARD 

 

Nebude trvat dlouho a američtí čtenáři se mohou začít seznamovat s jeho dalšími toulkami skrze 4 roční období. Není už studentem, tentokrát se změnil v Odyssea bez ukvapeného významu. Vyšplhá se na Olymp, zamíří si to do Tróje. Ale nepřišel sem hledat to, co snad bystrému oku Schliemannově či později Dörpfeldově uniklo. Přijel za svými oblíbenými hrdiny, za obdivovanými přáteli svého dětství. Na vlastní oči se chce podívat do míst, kde prožívali svou velkou tragédii. Je zvědavý, nedočkavý, nadšený blázen. A také skeptický a malinko cynický. Ví, že by se svým obdivem u svých čtenářů daleko nedošel. Ano, čtenářů. Teďka už necestuje jen tak pro sebe, ale také pro své dotující čtenáře. Moc dobře ví, že jeho americké obdivovatele daleko víc potěší jeho maratónský běh, než nadšená a historicky fundovaná reportáž o vykopávkách archeologů. 

 

Na chvíli si stihne odskočit domů, ale už zase nemá stání. Stále jej pronásleduje nutkavý pocit spatřit její krásy na vlastní oči, dotknout se, vyzkoušet si, zda to či ono bylo tak a ne jinak, zda to bylo vůbec možné uskutečnit. Tentokrát nepojede přes oceán, tentokrát zůstane na domovském kontinentě. A jeho nadšení je enormně nakažlivé. Natolik nakažlivé, že se k němu alespoň na část cesty přidá vlastní otec. Ten, který se jej kdysi tak neúspěšně pokoušel vyléčit z toulavých pokušení, hahaha.

 

Společně se vydají po stopách Cortézových, šplhají se na Popocatepetl. A když se pak jejich cesty rozdělí – někdo v rodině musí žít tak, jak je v zemi Amerického snu prostě zvykem, ale Richard to fakt nebude – rozhodne se Smělý Dick, jak mu čtenáři přezdívají, proplavat Panamským průplavem. Jako loď Richard Halliburton, veškeré změny v programu jsou vyhrazeny. Absurdnost takového podniku – Halliburton hodlá uhradit i poplatky jako každá jiná loď podle své tonáže, tedy délky jedno sto sedmdesát osm centimetrů (jako já) a brutto registrovaných šedesáti tři a půl kilogramů (jenže naposledy u mě registrovaných před 9 lety?) – přiměje guvernéra panamského pásma k tomu, že na jeho požadavek klidně přistoupí. 

 

A pak se vydá dál, po stopách Pizzarových, navštíví Macchu Picchu, skočí do studně smrti a zase se úspěšně vyškrábe ven. Žije měsíc na Robinsonově ostrově a pátrá po tom, kde ve skutečnosti přistál Kolumbus, když objevil Ameriku. Studnice jeho nápadů pramení jako parádnice, stále se na něco těší, stále je na co se dívat jeho věčně žasnoucíma očima. I když ten úžas dávno už není tak nestrojený, jako na jeho první cestě kolem světa. I Hanzelka a Zikmund byli jeho hladem po cestování non stop inspirováni. 


 

LÉTAJÍCÍ KOBEREC

 

Ale přicházet se stále novými, nečekanými a záživnými nápady, to vůbec není žádná legrácka. Dokonce i cestovat kolem světa a psát o tom je již po druhé a po dvacáté druhé čím dál těžší disciplína. 

 

Tentokrát se nebude namáhat v pohybech po svých chodidlech, poletí letadlem. Společně s druhým pilotem Moyem W. Stephensem se na dvojplošníku nazvaném Létající Koberec vydají znovu do Evropy a ještě o kus dál, do afrického Timbuktu, do Egypta, do Asie. Přistanou na mnoha exkluzivních destinacích, setkají se s mnoha exkluzivními lidmi. I když jejich zajímavost je pomíjivá a výběr určován požadavky čtenářů, sedících nad osvěžující kávou někde v Tennessee či poblíž mrakodrapů, skel, oceli a betonů v rajónu neustále se rozrůstajícího New Yorku. Sleduje trasu Alexe Makedonského, popíše život v cizinecké legii, sežene si povolení nepálského Mahárádži, aby se směl s Létajícím Kobercem přiblížit co nejtěsněji a nejbezpečněji Mont Everestu, v té době ještě nepokořenému, ale už poznamenanému mnohou tragédií odvážných srdcí horolezeckých majitelů. Jak dobře je dokáže chápat. 

 

Přistane v soukromém panství potomků Jamese Brooka v Sarawaku (znáte to z TV se Sandokanem v hlavní roli!) a navštíví divoké kmeny Dajaků na Borneu. Ale už je to stíhač ve spěchu na každém kroku. Nemůže si dovolit zůstat někde trčet. Stále jej udivuje a těší, že jeho cesty mohou zajistit přísun peněz, ale výměnou za ně na sebe vzal jho. Povinností je mu psát a dělat to napínavě. Smí odcestovat kamkoliv na světě, může vyhledat každého, kdo mu bude připadat zajímavý a svým způsobem důležitý. Jedinou podmínkou je udělat to rychle, raději dnes než zítra. Vypadá to atraktivně. Ale v důsledku toho již dávno nemůže cestovat tam, kam jej oči navádějí a jít dál, až se mu bude chtít. To si již nemůže dovolit. Události se roztáčejí stále rychleji a jejich kolotoč ho stále víc pohlcuje do sebe. Chudák. Je sice stále osamělým vlkem hledajícím dobrodružství, exotiku, uskutečňujícím sny generací kluků, kteří k tomu neměli dostatečnou odvahu a nakonec ani příležitost. Ale už není nezávislý. Svou nezávislost nevyměnil přímo za peníze, ne, pro sebe nikdy nic nepotřeboval hromadit, nemá majetek a nikdy jej mít nemá chuť. Vyměnil svobodu za nové cesty, za letadélko, za nově podražené boty a tlumok. Paradox. Dostal se do uzavřeného kruhu a už nikdy se nevymaní ven. 

 

Létající Koberec se jako vážka vznáší a zase bez maléru snáší nad světem. Usedne tam i onde. Všude je toho přehršle k vidění. A Halliburton chrlí do Ameriky nové a nové reportáže. Vyšla mu druhá, třetí kniha. Jejich náklady se na trhu ani nezdrží a objevují se dokonce první překlady v zahraničí. 

 

Richard již dávno nemusí obcházet a přesvědčovat nakladatele. Ten, který kdysi přijal jeho prvotinu, neprodělal, neprohloupil. Halliburton se mu vyplácí. Je neúnavný dříč. A stále úsměvný, jak je zábavný. Však už je zase na cestě do Evropy. 

 

Po kolikáté už vlastně míří na starý kontinent? A co jej tu čeká protentokrát? Má za sebou nepříliš úspěšnou roli ve filmu, psaní mu jde poznatelně lépe. Ale o čem bude v Evropě, nad kterou se zatáhla černá a hnědá mračna fašounů, jenom psát? Nestará se o politiku, nikdy se o ni nestaral, ale bude se jí moci vyhnout? 

 

Zatím to vypadá, že ano. Dostal nový báječný nápad. Pronajme si slona a přejde s ním přes Alpy. Jako kdysi Hannibal. Jeho taškařice a pěkný technický výkon vzbudí nemalý rozruch. Ale za horami je Itálie, která se rozhodla vyhlásit válku Habeši. Zemičce plné neobutých Habešanů, kteří nemají dost pušek a nábojů. Ví vůbec někdo, jak to tam skutečně vypadá? Halliburton požádá o rozhovor tamního panovníka pod zapamatovatelným jménem Hailé Selassié. A ten jej přijme. Pozve jej na večeři. Před tím však musí ještě vykonat přehlídku vojáků, odcházejících bránit svou vlast. Světoobčan Richard, který už leccos viděl a leccos zažil, který se o problémy světa tolik nezajímá, je poněkud vyveden z míry. Příliš je tu nápadná ta nevyrovnanost sil protivníků. Dá se tu hledat nějaká senzace pro unuděné čtenáře? Ne. Člověk si jednou musí stoupnout na pevnou zemi. Halliburton se netají, na čí je v tomto trapném souboji straně. 

 

Svět je jiný, než když se do něj kdysi vydával. Nějak se z něj vytrácí bývalá pohoda a pohodlí. Nebo je to tím, že Halliburton povážlivě stárne? Jak dlouho si ještě může hrát na toulavého kluka? 

 

Změní svůj styl radikálně? Přestane se starat jen o svá dobrodružství? Blížící se události poznamenají bez výjimek každého. Jen Richard Halliburton nebude muset řešit žádné dilema. Život je vyřeší za něho. 

 

V San Franciscu se připravuje světový veletrh. Jeho organizátoři mu nabídnou, aby i on přispěl svou troškou do mlýna k ještě větší atraktivitě této neopakovatelné akce. Nechce se přeplavit přes Pacifik na čínské džunce? Má dost času na přípravu. Pochopitelně, že po lákavé nabídce už zase skočí. 

 

Ve dvou letech sehnal potřebný obnos a pak i dostatečně pevnou loď. Alespoň si to o ní myslí. A sežene si posádku. Nemá s plavbou po moři mnoho zkušeností a také jeho přátelé, kteří se na odvážný výkon vydávají s ním, o plavbě toho tolik nevědí. Odplují, a pak se vrátí. Mořskému Drakovi se nechce z přístavu. Najme ještě další posádku, tentokrát již opravdové námořníky, Číňany. A pak konečně 5. března 1939 vyplouvají na cestu, dlouhou čtrnáct tisíc kilometrů. 

 

Poslední zpráva, kterou Mořský Drak vyslal, zněla takto:

Bouře od jihu. Déšť. Silné poryvy větru. Zábradlí na závětrné straně pod vodou. Lůžka totálně mokrá. Stěží udržujeme kurs. Máme se báječně. Přál bych vám, abyste byli na mém místě zrovna vy… 

 

A pak se již bobřík odvahy zvaný Mořský Drak nikdy neozval. I se svou posádku zmizel navždy a bez jediné stopy… 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter