Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 20.10.
Vendelín
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
na oslavy legendární stovečky let bílé ne černé ovečky Nelsona Mandely čtvero dobrých bratří v triku
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 18.7. (12:54:24)

FELIX TOURNACHON–NADAR (1820 – 1910): JAK PORTRÉTOVAT SYNA A NEČERVENAT SE!

 

Měl příliš dlouhé a složité jméno Gaspard Felix Tournachon, což možná přispělo k tomu, že přijal úsečný pseudonym Nadar. Ve všem, nač sáhl, čeho se dotkl, se proměnilo v ryzí zlato. Závidět by mu mohl a měl zástup papežů z Vatikánu (alfabeticky v pořadí). Byl neochvějně nadprůměrný a originální. Vynikající novinář, kreslíř, karikaturista a spisovatel, kterého lákaly technické novinky a pokrokové vynálezy, především fotografie a balonová vzduchoplavba. Patřil k nejpopulárnějším osobnostem své doby. Nejen v Paříži a nejen ve Francii. Jméno NADAR ne nadarmo mělo lepší zvuk než Metallica i ve světě od severního k jižnímu pólu.

 

Když mu přítel splatil půjčku místo v peněžní hotovosti fotoaparátem, rychle si osvojil jeho ovládání a brzy zhotovoval perfektní snímečky. Bylo to v době „vizitkové horečky“, kdy každý chtěl mít svůj sólo portrét. Malý vizitkový formát zanedlouho zevšedněl a žádanějším se stal větší ateliérový portrét. Nadar se projevil i jako zdatný obchodník a podnikatel. Využil této konjunktury a otevřel si mezi prvními v Paříži v roce 1852 fotografický ateliér. Tak jako všechno co dělal, i Nadarovy fotografie byly nadprůměrné a jeho nezapomenutelný galantní ateliér se stal vyhledávaným portrétním studiem.

 

Nadar se proslavil jako zakladatel letecké fotografie, když v roce 1858 pořídil první snímek z upoutaného balonu, při fotografování pařížských katakomb a podzemních stok používá jako první magneziového světla, úspěšný byl v reportážní fotografii (požár Opery), ale přesto všechno se za největší přínos Nadara pro fotografii považuje jeho umění portrétu. Nadarovy portréty se svou originalitou a citem pro vystižení charakteru portrétované osoby výrazně odlišovaly od všech ostatních portrétistů té doby. Dokázal vyjádřit povahové vlastnosti člověka a jeho psychiku charakteristickým gestem, typickým postojem. Nearanžoval modely před objektivem aparátu do strnulých pozic, ponechával jim volnost a přirozené chování. Nikdy neretušoval. Při práci se plně soustředil na fotografovanou osobnost a daný půvab a vytvořil v rámci možného do rámečku něco jako vlastní styl fotoportrétu.

 

V jeho ateliéru se dveře netrhly, střídali a potkávali se zde malíři (Corot, Daumier, Delacroix, Manet), spisovatelé a básníci (Baudelaire, Dumas, Hugo, Sandová), hudební skladatelé (Berlioz, Chopin, Liszt, Rossini, Wagner) a další významné osobnosti uměleckého života (Sarah Bernhardt). Byli nejen vděčnými fešnými zákazníky, ale většinou i osobními přáteli. Protože mít za přítele pařížského „krále fotografů“ byla čest i pro takové velikány umění.

 

Jeho portrétní fotografie představují vzácnou sbírku většiny význačných Nadarových současníků – umělců, vědců, politiků, vynálezců, vojáků, podnikatelů. Být fotografován Nadarem v té době něco znamenalo, alespoň v pařížských bulvárech. Mezi snímky prominentů je i skvělá fotografie chlapce na velocipedu, Nadarova syna Paula na kole Michaux. Je málo povědomá, většinou ji nenajdeme ani v nadarovských monografiích a u nás dětí z 21. století pravděpodobně snad ani nebyla nikdy publikována. Patří ke skvostům portrétní fotografie a je zřejmě první ateliérovou fotografií cyklisty a asi jedním z prvních snímků cyklisty vůbec. Někdo k ní přiřadil letopočet 1869, což by odpovídalo jak věku chlapce (Paul se narodil v roce 1856), tak i rozšíření velocipedů Michaux (širší veřejnosti byly poprvé představeny na Světové výstavě v Paříži v roce 1867). Fotka je tedy s určitostí o 100 let starší než Radka Čáslavská, dcera Věry Čáslavské, která vešla ve známost tohoto světa 4.8.1969.

 

Paulův portrét dýchá atmosférou doby. Již to chlapcovo oblečení – kalhoty zastrčené do vysokých bot, volně splývající kazajka a jakýsi kulatý klobouček. A „michaulinka“ ve své nejčistší podobě, s malou brašničkou na řídítkách. To všechno je však podružné. Na snímku upoutává, přímo přitahuje, především obličej mladičkého cyklisty, trochu udivený, trochu posmutnělý. Fotografovat chlapce ještě nezralého, vyvíjejícího se, nevyhraněného, bylo asi obtížnější než portrétovat oblíbenou celebritu na vrcholu tvůrčích sil.

 

Na Paulově portrétu je zvláštní a netypické jednak použití rekvizity, v tomto případě velocipedu, jednak zobrazení celé postavy. Nadar při fotografování podobné rekvizity nepoužíval. A měl jich ve svém přepychově zařízeném ateliéru požehnaně – exotické rostliny, okrasné opeřence se zobáčky ve voliérách, malé vodotrysky. Model obvykle posadil na židli, nanejvýš nechal opřít lokty o opěradlo nebo o desku stolu a fotografoval poprsí. Také zásadně nevytvářel umělá kýčovitá pozadí, jak tehdy bývalo nevkusným zvykem, a spokojil se s neutrální holou stěnou ateliéru.

 

A ten třináctiletý hoch z fotografie? Kráčel dál a lépe ve šlépějích svého slavného taťky – jako fotograf, podnikatel a vynálezce –, takže brzy se mluvilo nejen o Nadarovi, ale o Nadarech. Paul se stal rovněž vyhledávaným portrétistou a otcovu přebohatou kolekci portrétů slavných lidí dále rozšiřoval.

 

 

FELIX TOURNACHON–NADAR (☼ 6.4.1820 –۞20.3.1910) – vystudoval lékařství, ale dál se medicínou nikterak nezatěžoval. Všestranný talent a mnohostrannost zálib dlouho bránily tomuto Pařížanovi rozhodnout se pro určité povolání. Nejvíce proslul jako fotograf–portrétista a z této profese dokázal i zbohatnout. Vydělané prostředky z velké části investoval do různých technických experimentů (nejen v oblasti fotografie) a především do své druhé velké vášně – vzduchoplavby. Spojením obou zálib dospěl k fotografování z balonu (1858, letos si připomínáme už 160 let od jeho odvahy podstupovat vzdušná rizika), čímž položil základy leteckému snímkování. Při obléhání Paříže (1871) pruským vojskem organizoval balonové spojení města se zázemím. Přesvědčený demokrat, odpůrce království sympatizující s Komunou. Stihl mnoho dalšího, k čemuž mu bylo dopřáno bez 14 dnů devadesát let kreativního nebojácného života.

 


MAURICE DE VLAMINCK – MALÍŘ S MINULOSTÍ PROFESIONÁLNÍHO CYKLISTY


Svět se pro mne otevřel v okamžiku, kdy jsem dostal vlastní kolo. Jemu děkuji za své první zážitky pod širým nebem, které jsem úžasně prožíval celým srdcem, za své první objevy, za pochopení smyslu bytí, prostoru a volnosti.

 

Tato slova pronesl francouzský malíř Maurice de Vlaminck. Už se asi neví kdy, kde a při jaké příležitosti.

 

Fernande Olivierová, družka Pabla Picassa, s nímž žila na začátku minulého století, charakterizovala Vlamincka ve své knize Picasso a jeho přátelé takto: „Derain, Vlaminck a Braque tvořili podivuhodnou a hlavně důležitou trojici. Již jejich vzezření nutilo chodce, aby se za nimi otáčeli. Všichni tři svou vysokou postavou a širokými rameny působili vzácným dojmem tělesné zdatnosti… Vlaminck byl hřmotnější a přirozenější. Statný blondýn, téměř zrzavý, dosti hrubého výrazu, tvrdohlavý paličák, typ Kroka knížete i Krokodýla Dundeeho, který ví, co chce. Jeho modré oči dívaly se naivně, často udiveně. Byl velmi sebejistý a zdál se být překvapen, když na konci nějaké rozpravy mu dokázali, že se mýlil. Jako bývalý závodník na kole byl velmi silný a považoval se, se samozřejmostí, za neporazitelného.“

 

A dále píše, že jednoho dne ho Derain a Braque, kteří pravidelně trénovali box, velmi názorně přesvědčili, že jeho představa o vlastní „neporazitelnosti“ se tak skvěle neujímá. Jeden po druhém mu uštědřili, ve vzájemných utkáních, štědrý a poctivý výprask. „Potkali jsme s Pablem Vlamincka, když opouštěl Derainův ateliér v dosti otlučeném stavu, s nosem jako bramborou, ale dokonale poučený who is who.“

 

Přestože Vlaminckovi jeho první kolo v dětství „otevřelo svět“ v celé jeho pestrosti a rozmanitosti, přestože si i později kolo velmi oblíbil a věnoval se mu také jako závodník, dokonce jako profesionál (v Dějinách umění José Pijoana se uvádí, že Vlaminck v mládí nacházel zálibu v cyklistických závodech a ve hře na harmoniku, což byly dvě sféry, v nichž působil mnohdy i proto, aby si vydělal na živobytí) a přesto, že namaloval desítky a desítky obrazů, na žádném z nich se nikdy motiv cyklisty nebo bicyklu neobjevil. Své dílo naplnil především niternou láskou k přírodě a za náměty volil skoro výlučně krajiny a zátiší.

 

Americký spisovatel i vkusný nemrava v jednom střihu Henry Miller vzpomíná jak se svým přítelem, kterému nikdo z jeho blízkých neřekl jinak než Lilik, navštívil Vlamincka za svého pařížského pobytu, někdy na konci čtyřicátých nebo na začátku padesátých let, stárnoucího a neduhy sužovaného malíře. Tehdy žil se svými dvěma dcerami v Normandii, kde vlastnil velkou farmu a choval tam koně.

 

„Brzy po našem příjezdu do Paříže Lilik rozhodl, že musíme navštívit malíře Vlamincka. Nejprve jsem byl poněkud překvapen, protože jsem měl dojem, že Vlaminckova práce od jeho fauvistického období upadla. Byl jsem ale stejně jako Lilik zvědavý na seznámení s ním. Tou dobou muselo být Vlaminckovi přes sedmdesát. Právě se zotavoval po nějaké nemoci. V křesle seděl hromotluk vážící nejméně 95 kilo. Byl vždycky mohutný, dokonce i v mládí, když byl profesionálním cyklistickým závodníkem. Když jsem se díval na jeho pupek a velkou zadnici, divil jsem se, jak se mu vůbec mohlo podařit sednout na úzké závodní sedlo, a přemýšlel jsem, jestli jeho váha nezplošťovala ty úzké galusky. Aťsi byl tlustý, bylo to citlivé estétské stvoření.

 

Vlaminck to odpoledne obstarával většinu hovoru. Člověk měl dojem, že není ve společnosti jedné bytosti, ale celé epochy. Jen mne mrzelo, že jsem ho nikdy neviděl jet na kole. Když jsem tehdy chodíval na cyklistické šestidenní závody v hale Madison Square Garden, viděl jsem nejrůznější typy cyklistů všech vah, ale žádného, který by se blížil Vlaminckovým parametrům.“

 

 

MAURICE DE VLAMINCK ( ☼ 4.4.1876 – ۞11.10.1958) – francouzský malíř, který se narodil v Paříži a vyrůstal tam v bohémském podhoubí. Jako umělec byl víceméně samouk, bez akademického vzdělání. Vitální a divoký Vlaminck se seznámil s André Derainem a v roce 1905 spolu vystavovali v Podzimním salónu. Tehdy ještě ne příliš známí malíři tam svými nekonvenčními obrazy šokovali a stali se (spolu s Henri Matissem) výraznými představiteli nového uměleckého směru, pro který byla příznačná provokativní barevná hýřivost, později pojmenovaného fauvismus (od francouzského fauve = šelma, dravec, born to be wild). Po pár letech se však Vlaminckův výtvarný projev zklidnil, barevnost jeho obrazů umírnila a dopracoval se k osobitému stylu, kterým potom většinou maloval realističtější náladové krajiny.



ONDŘEJ SEKORA: AUTOR FERDY MRAVENCE V PROFIPELOTONU

 

Ferdu, mravence s puntíkovaným šátkem na krku, si oblíbila pěkná spousta generací nejmladších. Jeho otcem, který ho přivedl na svět, je spisovatel a kreslíř Ondřej Sekora. Tento příbuzenský vztah je notoricky znám. Méně známé, téměř zapomenuté, je Sekorovo působení na trati Tour de France. Bylo to v roce 1927, kdy se vezl jako sportovní redaktor Lidových novin v konvoji doprovodných vozidel nejslavnějšího cyklistického závodu.

 

Lidových novinách pracoval téměř dvě desetiletí. Nejprve v jejich brněnské redakci, pak přešel do Prahy, kde zažil hvězdnou sestavu Lidovek – bratry Čapky, Eduarda Basse, Karla Poláčka a další spisovatele. Byl sportovním redaktorem, ale psal i soudničky, aktuální glosy, fejetony a také kreslil, ilustroval. Své univerzálnosti pravděpodobně vděčí za to, že mu svěřili i vedení dětské rubriky, a právě v té se v roce 1934 vyklubal štístko Ferda mravenec a další postavičky broučího mikrosvěta. Sekorovy sportovní reportáže předčily literární úrovní tehdejší standard, nechyběl jim postřeh a vyznačovaly se kulturou jazyka. Již na začátku své novinářské kariéry upoutal jako dopisovatel z prvních zimních olympijských her v Chamonix v roce 1924. Provždy se zapsal i do historie českého sportu jako propagátor ragbyové šišky, zakladatel této chlapácké frajerské hry u nás, překladatel pravidel a tvůrce českého názvosloví (rojník, mlýn, trojka), autor ilustrované příručky Rugby, iniciátor prvních zápasů, trenér a dlouholetý rozhodčí.

 

Dvakrát byl Ondřej Sekora vyslán svými novinami na roční stáž do Francie. Z té první si v roce 1924 přivezl mimo jiné nadšení pro ragby, podruhé získával praxi v pařížském časopise L´Auto, který patřil Henri Desgrangemu, zakladateli Tour de France. Tak se mu poštěstilo být při tom a v roce 1927 sledoval z přímého přenosu pěkně zblízka všechny etapy legendárního závodu ze šéfova automobilu. Nasvědčuje tomu jedna poznámka v jeho reportáži: Šofér našeho auta, totiž auta šéfredaktora L´Auto a direktora Tour de France, který mne veze s sebou… Do Lidových novin posílal obsáhlé komentáře, které psal pod značkou „ra“. Sportovní výsledky v nich byly vedlejší, ty měly „lidovky“ pohotověji z agenturních zpráv ČTK. Záměrem bylo spíše přiblížit čtenářům atmosféru tohoto kolosálního sportovního podniku, jeho zákulisí a všechno kolem. Tour de France, viděna Sekorovým pohledem, je zajímavým čtení i dnes, po 91 letech.

 

Zatímco sportovní reportéři většinou píší pouze o nejúspěšnějších, věnoval Sekora hodně místa outsiderům. Ti v každé etapě sváděli velký boj s chronometrem, aby dojeli v předepsaném časovém limitu, při jehož překročení by je rozhodčí následující den nepřipustili na start. Jejich nezáviděníhodná role ho až dojímala. Vídával jsem obrázky plačících cyklistů z Tour de France a nevěřil jsem jim. Ale když jsem po svém ubytování a obědě v Dinanu vyšel před město a viděl jsem ty poslední, znetvořené prachem, dehtem a potem, s najodovanými koleny, s ovázanými ranami po pádech a s horou pneumatik na zádech, jak ojedinělí v zoufalém úsilí šlapou přes viadukt a prudce nahoru po svahu do města, aby byli v cíli vyřazeni, bylo mi také do pláče. Jaký rozdíl byl mezi nimi, opuštěnými chudáky a obletovaným Pélissierem, který se pěkně vykoupán a osvěžen největší péčí v krásném pyjama ukazoval večer z okna jásajícímu davu, jenž stál celé odpoledne před hotelem, aby ho spatřil.

 

Všímal si propastných rozdílů v zajištění závodníků firemních družstev a jednotlivců, různých cyklistických nadšenců, často malých obchodníků s jízdními koly. Toužili po úspěchu, aby mohli vystavit kolo, na němž dojeli, ve výloze svého obchůdku a využít tak účasti v závodě k propagaci a k získání slávy ve své obci, která jim mnohdy peněžní podporou start ve slavné Tour umožnila. Francouzové je jmenují „Touristes–routiers“ nebo jim také říkají „les isolés“, což znamená pro ně, že jedou sami, že nejsou v žádném mužstvu. Ale je to vlastně ten nejvýstižnější význam, přeložíme-li si ho „opuštění“. Jsou to skutečně chudáci. Nikdo se o ně na tomto strašlivém závodě nestará, nikdo jim nepere jejich strašlivě umazaná tílka a nikdo jim po cestě nepodává pneumatiky. Proto mají celou zásobu navlečenou na sobě, proto musí také svoje kabáty vléci s sebou, a když někde píchnou duši, nikdo jim nepomůže a nikdo na ně nečeká. Oni také nezahazují své lahve, aby si ulehčili, protože by jim nikdo nedal nové, nezahazují také své sáčky na jídlo, ani čepice, jak si to mohou dovolit ti, kteří jsou z mužstev a které jejich firmy pro příští den vypraví, jak se u nás říká, jako z cukru.

 

Silně na něj zapůsobily horské etapy, nezměrná vůle závodníků při zdolávání průsmyků v Pyrenejích, což líčil velmi sugestivně. Byl jsem a budu ctitelem Tour de France, ale to, co jsem dnes viděl, to nebyl sport, to byla tragedie hodící se za podívanou do Neronova divadla pro diváky, kteří chtějí vidět krev a utrpení. Ještě nikdy jsem neviděl tak příšerný obraz lidského úsilí, jako zde, na desíti i dvacíti kilometrových stoupáních jdoucích z nejněžnějších údolí až do míst věčného sněhu. Do smrti nezapomenu pohled na závodníky, stojící úplně v pedálech, s tělem převislým úplně přes řídítka dopředu, s tváří křečovitě staženou a očima strašlivě vytřeštěnýma.

 

„Alpy ještě horší než Pyreneje“ byl název jedné z dalších Sekorových reportáží. Nesmírné vypětí závodníků však nepůsobí na autora již tak temně, zřejmě přivykl neúprosnému životu profesionálního pelotonu. Obdiv zůstává, ale nazírání na útrapy se dostává do polohy tvrdého sportovního zápolení. Když jsme překonali Pyreneje, obdivoval jsem cyklisty, že vydrželi něco, co by nevydrželo žádné zvíře. Ale nyní, když jsme překonali Alpy, vidím, že tito cyklisté dovedli něco, co nevydržely ani stroje. V první etapě se musilo z několika aut sestoupit a cestující museli tlačením pomáhat autům tam, kde cyklisté monotónně a s obrovským úsilím šlapali celé hodiny do vrchu, a v druhé etapě mohly první vrchol přestoupit jen tři vozy, ty ostatní musily velkou oklikou všechny kopce objíždět, protože je nevyjely. Když jsem viděl cyklisty zmáhat Pyreneje, trpěl jsem zároveň s nimi a nenáviděl jsem ty veliké hory, které jim byly postaveny v cestu. Ale zde je to už pro mne jen sportovní podívanou a pak, zde už zbyli jen cyklisté vybrané třídy. Na všechno se zvykne a ti cyklisté jsou také zvyklí na to, že musí ze sebe vydati nadlidské úsilí, aby se stali hrdiny a hledanými, dobře placenými závodníky.

 

Poznámkový blok všetečného, pozorného i vnímavého reportéra Sekory se plnil osobitými postřehy o závodnících, reklamách, ubytování, divácích, občerstvovacích stanicích, organizaci závodu a vydal některá pozoruhodná svědectví. Jako to o životosprávě závodníků. Gordini, ten šílený Ital si dokonce na cestě při mírném stoupání vypůjčil od diváků cigaretu a pohodlně si ji při cestě kouřil. Závodníci kouří skoro všichni. Decort a Geldhof kouřili cigarety při výstupu na Tourmalet, aby své zničené nervy osvěžili, a po příjezdu je vidět skoro každého závodníka s cigaretou v ústech.

 

Reportáží pro Lidové noviny, uveřejňovaných pod titulkem S cyklisty kolem Francie, bylo kolem patnácti a každá zabírala čtvrtinu novinové stránky. Jedna byla dokonce celostránková se Sekorovou vlastnoruční mapkou závodu a dalšími ilustracemi, vyšla akorát před 91 lety a jedním dnem: 17. července 1927. Patrně nikdy předtím ani potom nebyla v našich novinách věnována žádnému ročníku Tour de France tak veliká plocha.

 

S prací českého novináře tedy mohl být jeho dočasný francouzský šéf spokojený. Ostatně i o něm se Sekora neopomněl zmínit. Závod byl založen šéfredaktorem denního pařížského sportovního listu L´Auto Henri Desgrangem, který byl kdysi velmi dobrým cyklistickým závodníkem a který na Tour de France dnes vydělává pěkné peníze, neboť po čas závodu, a to je dosti dlouho, se vydání časopisu L´Auto zvýší o ohromný počet výtisků, protože každý ve Francii chce vědět, co se při závodu nového přihodilo.

 

A jak to tehdy všechno dopadlo? V závodě dlouhém 5 320 kilometrů zvítězil Lucemburčan Frantz, který oblékl žlutý trikot již v Pyrenejích a do cíle svůj náskok stále zvyšoval. Sekora to vtipně komentoval. Tak se tomu už neříká Tour de France, ale Tour de Frantz. A je to tím podařenější, že se to obojí vyslovuje skoro stejně.

 

 

ONDŘEJ SEKORA (☼ 25.9.1899 Brno۞       4.7.1967 Praha) – spisovatel, novinář, ilustrátor, novinový kreslíř a karikaturista. Od roku 1921 reportérem brněnských Lidových novin. V roce 1928 přešel do jejich pražské redakce. Začínal jako sportovní redaktor, krátký čas byl i šéfredaktorem týdeníku Sport, ale ovládal mnohé další novinářské žánry. Autor úspěšných knížek pro děti, zejména jeho kreslené příběhy Ferdy mravence a brouka Pytlíka dosáhly evropské popularity. Ilustroval také dětské knížky jiných autorů – Vančury, Langra, Plachty. Za okupace byl nucen zanechat novinářské práce a koncem války byl internován v pracovním táboře. Po roce 1945 pracoval externě pro různé noviny, dětské a humoristické časopisy a působil také ve Státním nakladatelství dětské knihy (SNDK).

 


FERNAND LÉGER – VELKÁ JULIE A JEJÍ DRUŽKY


Když se v roce 1940 německá vojska usadila ve Francii, Légerově vlasti, rozhodl se emigrovat do USA. Tehdy bezmála šedesátiletý malíř se uchýlil do Marseille, kam ještě v té době nedosahovala nenechavost uzurpátorů a šišlalů. Čekal tam na americké vízum a z jižní Francie si odvážel přes Atlantik velké téma „potápěčů“, k němuž ho inspirovalo koupání, potápění a dovádění ve vodě mladých urostlých přístavních dělníků. Ve Spojených státech potom své „potápěče“ realizuje. Maluje sérii obrazů sjednocených společným námětem skupiny postav potápějících se nebo spíše vznášejících se ve vodě. Nejznámější jsou Potápěči na žlutém pozadí (1941–1942), Mnohobarevní potápěči (1942–1946) a Černí potápěči (1944).

 

Légarovým americkým objevem je motiv cyklistů a cyklistek, na němž pracuje souběžně s „potápěči“. Opět skupiny postav, ale tentokrát ne dynamický pohyb proplétajících se těl, se změtí hlav, paží a nohou, ale statické skupiny lidí s bicykly, jakoby uspořádané fotografem před objektivem jeho aparátu a uvedené výkřikem „Pozor! Vyletí ptáček!“ do naprosté strnulosti vídané na rysech wanastowého coloristy Theodora Pištěka, kdo to vyštěk. Postavy na okamžik znehybní, jejich gesta se zastaví uprostřed pohybu, výrazy ve tváři na zlomek sekundy ztuhnou. A když je vše uvedeno do statického klidu, i letící ptáci a mraky plující po obloze, necvakne závěrka aparátu, ale malíř zachytí tento okamžik znehybnění na plátně. Léta 1940 až 1945 bývají v Légerově tvorbě nazývána „americkým obdobím“ nebo také „érou potápěčů a cyklistů“. V tomto období vzniká řada studií cyklistů, perokreseb a litografií, které předcházejí jeho pozdější velká plátna s těmito motivy. Jsou to různá „krásná družstva“ a „odpočívající družstva“, „volné chvíle“ a „odpočinky na výletě“, skupinky lidí s bicykly na nedělním výletě, jejichž celkové výtvarné ladění evokuje sváteční atmosféru volna.

 

Ve skupinách mužů a žen na nedělním výletě, někdy i rodin s dětmi, zaujmou robustní postavy cyklistek a jejich tělesné deformace, neforemné zbytnělé ruce a sloupovité nohy. Cyklistek v pestrých šortkách a pruhovaných trikotech křiklavých barev, oblečením připomínajících spíše cirkusové artistky než dívky a ženy z běžné americké populace. Légera jako Francouze provokoval nevkus v oblékání amerických dívek. Nevkusu amerických děvčat ostatně vděčíme za Légerovy cyklistické obrazy. Jejich tvůrce o tom říká: Špatný vkus je charakteristický pro tuto zemi. Špatný vkus, křiklavá barva: malíř tu musí všechno reorganizovat a plně využít své moci. Děvčata ve svetrech, pleť živé barvy, děvčata v šortkách, oblečená jako akrobatky z cirkusu. Kdybych tu viděl jen děvčata oblečená vkusně, nikdy bych nenamaloval sérii cyklistů a zvláště Velkou Julii.

 

Velká Julie. Obraz z roku 1945, který završuje řadu figurálních maleb časově zapadajících do Légerova amerického pobytu. Plocha obrazu je vertikálně rozdělena do dvou barevně ostře kontrastujících částí. V levém černém poli je postava cyklistky v oranžovém trikotu a červeném baretu s nápadnou ozdobou. V pravé ruce má žlutý květ a levou drží bicykl. Stylizovaný pokroucený bílý bicykl s černými konturami je na pozadí červenohnědého kříže ve žlutém poli. Dva poletující motýli propojují barevně kontrastní pozadí levé a pravé části obrazu. Velká Julie je ze stejného rodu jako ostatní cyklistky Fernanda Légera, ze stejného rodu jako jeho Krásné cyklistky, namalované v roce 1944. Tatáž robustní postava, tytéž neladně tvarované obézní paže a těžké ruce, totéž oblečení cirkusačky. Všechny cyklistky z Légerových obrazů jsou družky Velké Julie, možná dokonce její rodné sestry.

 

Koncem roku 1945 se Léger vrací do Paříže. Své velké téma „cyklistů“ však ještě zcela neopouští. V letech 1948 a 1949 vzniká obraz, který je nejvyzrálejším ze všech Légerových „volných chvil“. Bývá uváděn pod různými názvy – Chvíle oddechu, Odpočinek a často také Pocta Davidovi. To podle dedikace francouzskému malíři z přelomu 18. a 19. století Louisi Davidovi, vyznačené na listině, kterou na obraze drží sedící cyklistka. Toto velké plátno malířským stylem zcela zapadá do americké série „cyklistů“. Na pozadí modré oblohy vyniká pestré, až svítivě barevné oblečení dvou mužů, dvou žen–cyklistek a dvou dětí. Z prostých uvolněných tváří vyzařuje laskavost, pohodová ležérnost umocněná květinou v ruce nejmenšího dítěte chovajícího se v náručí, hořící cigaretou, větvemi stromů a ptáčků v oblacích. Skutečná radost dopřát si chvíle oddechu.

 

 

FERNAND LÉGER ( ☼ 4.2.1881 Argentan, Francie –  ۞   17.8.1955 Gif–sur–Yvette, Francie) – francouzský malíř, syn normandského chovatele skotu. Nejprve studoval architekturu v Cæn, potom malířství v Paříži. Ovlivnili ho Cézanne a „Celník“ Rousseau. Výrazně na sebe upozornil v roce 1911 obrazem Akty v lesíku. Prošel několika malířskými směry, žádnému se neupsal a dospěl k osobitému modernímu stylu. Věnoval se také interiérům budov (sál v sídle OSN v New Yorku) a výstavních pavilonů (Palác objevů na světové výstavě v Paříži), okenním kompozicím (vitráž univerzity v Caracasu), mozaice (opera v Sao Paulu), tapiserii (kostel v Audincourtu), scénickému výtvarnictví (pro Švédský balet a pařížskou Operu), filmu (vlastní film Mechanický balet), keramice, návrhům kostýmů, knižní ilustraci. Zemřel v uznání a ve slávě, na rozdíl od Cézanna v Aix–en–Provence.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter