­Vracim se domu po dvanáctihodinový šichtě, japonskou čtvrtí, jako vždy. Je pozdě večer. Nevěstky vylejzaj z děr. Kyberholky, samosebou. Jsou naprogramovaný jen k tomu, aby vás svedly a co nejkvalitnějš ojely, ale emoce od nich nečekejte, nedokážou je cejtit ony a bohužel často ani jejich zákazníci. Proslíchá se, že některý z těchhle slečen jsou dokonce upgradovaný tim, že se vám při akci prostřednictvím kůže dostane do těla látka, která vás nabudí tak, že nebudete moct dva tejdny spát, a tudíž budete muset do práce, protože jiný aktivity než práce, cesta z ní, do ní, sebeobsluha a aktivity spojený s Velkou Organizací jsou ilegální. Vedlejší účinky týhle látky jsou depersonalizace, derelizace a občas i halucinace, ale to nikoho nezajímá, dokud jste ještě jakžtakž práceschopný. I nebejt tý látky, já bych s kyberholkou nikam nešel. Ani s žádnou jinou holkou. Ani s jinym člověkem. Ani s kyberčlověkem. S nikym. Celej život funguju sám a tak mi to i vyhovuje.

***

Ale vždycky tomu tak nebylo. Snažil jsem se seznamovat s lidma, kurva že jo. S holkama, s klukama...ale pokaždý to dopadlo stejně, vždycky se na mně všem něco nelíbilo. Jedný holce se nezdálo, že mam moc krátký vlasy. Šel jsem do Opravny a nechal jsem se na pár sekund ozářit paprskem, kterej mi instantně prodloužil vlasy o dvacet centimetrů.

Další holka si zas stěžovala, že jsem moc hodnej, a že jí to prej nebaví. Změna vlastností je ale trochu složitější. Skrz nos člověku do dutiny lebeční nalezou nanoboti, co se propálej každou možnou překážkou, a když jsou na místě, vstříknou do mozku látku, která nastolí požadovanou změnu. Nanoboti používaj anestetikum, přirozeně, nicméně pocit to je i tak dost divnej a tak nějak nepřirozenej. Bylo to moje první psychoprogramování a cejtil jsem se po tom...no, prostě jinak, zvláštně, nepůvodně. Asi tejden potom jsem ustavičně blil a pálil mě celej mozek, jelikož se snažil vypudit látku, která do něj nepatří, avšak neúspěšně... Ale to jsou prostě vedlejší účinky psychoprogamování, patří to k tomu, asi jako abstineční příznaky k procesu, když se snažíte odvyknout kouření. Po tejdnu a něco jsem už v pohodě zašlapával brouky a pro ránu pěstí jsem nešel daleko, prostě mi to přišlo totálně přirozený, ač dřív bych něco takovýho nikdy neudělal. Z každý týhle mojí změny byly mý známosti vždycky zezačátku nadšený, ale po čase si našly jinou věci, která se jim nelíbila, a já zas letěl do Opravny...

Pomalu jsem už neměl peníze na jídlo a nájem, stěžejní pro mě totiž bylo, aby mě všichni lidi měli rádi. Jenže to ale bohužel neměli. To, co se líbilo jednomu, se zas nelíbilo druhýmu, a tak jsem se prostě smířil s tim, že pojedu jen sám na sebe, solitérně, jako jestřábi, a že k sobě už nikoho nikdy nepustim.Vytvořil jsem si kolem sebe nepropustnej exoskelet, dokázal jsem předstírat, že někoho mám rád, že mi na něm záleží, ale ve skutečnosti jsem ho rád neměl, nezáleželo mi na něm... Moje pracně vybudovaný brnění ale totálně propálil jeden chlap, kterýho jsem potkal, když jsem se jako obvykle vracel z práce. Měřil skoro dva metry, táhnul z něj alkohol, měl hlubokej hlas a vousy, vypadal jako medvěd. Nejdřív to vypadalo, jako že se chce prát, ale nakonec mě znásilnil. A mě to...nevadilo. Vlastně možná naopak. Ne, že bych byl teplej. Samotnej akt mi byl odpornej, ale... To, že se v tomhle momentu věnoval jen mně, to, že si pro tohle vyhmátnul zrovna mě, to, jak mě živočišně chtěl... V tu chvíli se mi dostalo pozornosti jako nikdy v životě a právě to mě na tom nejvíc vyděsilo a dostalo. Můj exoskelet skončil rozlámanej na kusy, ale já si ho znovu slepil; a tentokrát byl pevnější než kdy dřív. A aby toho nebylo málo, po všech těch změnách byla moje psychika tak přepsaná, že jsem si už ani nebyl jistej, jestli někde pod těma všema vrstama vůbec ještě jsem já.

***

Kůže na horní straně mýho zápěstí se dotýká senzoru, čip pod kůží vyšle signál k senzoru a dveře k mýmu bytu se otevřou. Jsem zase doma, ale nejsem. Asi je celkem smutný, když místo, kde bydlíte, vám vůbec nepřipadá jako domov. Já už si ale tak nějak zvyknul na to, že mi realita nevyhovuje, a tak už to ani neřešim. Místo toho se v době určený ke spánku pod peřinou a s lampičkou, tužkou a papírem oddávám cestování do svejch imaginárních světů, kde je všechno možný a kde je všechno přesně tak, jak já chci. V mejch alternativních vesmírech neexistuje frustrace, odcizení, nespravedlnost ani nesvoboda, tvořim si vlastní dokonalou realitu; jsem čaroděj, bůh, soudce i kat, cokoliv jen chci.

Jdu domu, ale tentokrát ne čínskou čtvrtí, tentokrát ne z práce. Prostě jsem tam dneska nešel, bez udání důvodu. V tuhle chvíli už určitě policajti pročesávaj každičkej centimetr mýho bytu, i všechny ty texty určitě našli, to bych se vsadil. V tuhle chvíli jsem určitě na seznamu hledanejch nepřátel režimu. Musim to udělat rychle; jde o vteřiny. Stoupám si jednou nohou na zábradlí mostu, pak druhou, narovnávám se a snažim se udržet rovnováhu. Do obličeje mě šlehá chladnej vítr. V tuhle chvíli nemám nic, jen svobodu, a to je víc než cokoliv jinýho. Zavírám oči, rozpřahuju ruce... Teď se jen trochu naklonit. Padám. Nikdy dřív jsem zemskou přitažlivost necejtil jako teď. Vítr mi hvízdá v uších. Chodník se zvětšuje, je pořád blíž a blíž a mně přijde, jako bych padal furt rychlejš...ale najednou se můj Pád zastaví. Zastaví se Čas. Visim ve vzduchu, pár centimetrů nad zemí, kolem mě se zastavil veškerej pohyb. A teď mi to dochází. Pokud uděláte ve virtuální realitě krok, kterej je nepřípustnej nebo neobvyklej, tak se prostě kousne. Okolí se zhasíná, pixel po pixelu, všude kolem mě je najednou černo, ale....ale vlastně ne. Mý oči si navykaj horším světelnejm podmínkám a já se ocitám v místnosti se stěnama vyplněnýma přístrojema, co vypadaj trochu jako projektory, jen podlaha je volná, bílá. Rozhlížim se kolem a vidim dveře. Pomalu jdu k nim a cejtim se...nějak jinak. Otevírám je. V tu chvíli mě nejdřív oslní bílý světlo a pak barvy, který jsem nikdy předtim neviděl. Imprinty se smazaly a já se konečně probouzim po restartu. Teď už na mě nikdo nemůže.