Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 20.8.
Bernard
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Bylo nás pět, a šťastně nakazili okolní svět: Alfons Mucha, Lino Ventura, Robert Baden-Powell, Ernest Thompson Seton, Josef Lada
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 25.7. (07:15:59)

ALFONS MUCHA – SKVOSTY MEZI SECESNÍMI PLAKÁTY


V prvních lednových dnech roku 1895 (když první leden roku jeho smrti 1939 se stihla v Nice jako v městě Pěkná narodit představitelka sošné filmové Angelicy, paní Michèle Mercier) se na pařížských plakátovacích plochách, sloupech, zdech a nárožích objevily rozměrné plakáty neobvyklého výrazně podlouhlého formátu, které oznamovaly vystoupení Sarah Bernhardt v inscenaci Gismondy, uváděné na scéně Théâtre Renaissance. Plakát si u Alfonse Muchy objednala sama Sarah Bernhardt, zbožňovaná herečka, miláček všech fair play Pařížanů. Upoutával kolemjdoucí nejen více než dvoumetrovou výškou, ale také dekorativní zdobností a svěží barevností, vnášející jas do zimně šedivých bulvárů francouzské akční metropole, avšak prosté agresivní laciné vulgárnosti a plakátové řvavosti. Hloučky postávajících Pařížanů se netajily obdivem k jeho tvůrci a plakát uměl nadchnout nejméně na dvacet let i samotnou Sarah, která si malíře smluvně zavázala k šestileté spokojené spolupráci. Navrhoval pro ni další plakáty, ale také kostýmy, šperky i divadelní scény. Alfons Mucha se takřka přes noc stal uznávanou celebritou a vysoce ceněným afišistou, rozuměj uměleckým tvůrcem secesních plakátů. Za deset let, až do odchodu do USA v roce 1904, vytvořil ve svém pařížském ateliéru na šest desítek plakátů (kromě nich také četná panó, kalendáře, exlibris, viněty, programy nebo pozvánky), které mu vynesly světovou slávu. Maloval na nich mladé krásné zidealizované ňafyny modely bez vady na kráse, s bohatě zvlněnými prameny vlasů, oděné do šatů z nádherných látek, doplněných velmi dekorativními šperky. Zařadil se tak mezi přední afišisty stylu, kterému se ve Francii říkávalo Art nouveau, v Rakousko–Uhersku Jugendstil a obecně secese. Vtiskl mu takovou originalitu, že v Paříži se secesní sloh na samém sklonku 19. století označoval jako „styl Mucha“ (Le styl Mucha).

 

Mezi těmi přibližně šedesáti Muchovými plakáty z přelomu století, většinou komerčně reklamními, zhotovovanými na objednávku, jsou i dva plakáty pro prodejce bicyklů. Shodou okolností se oba dva počítají k nejkrásnějším Muchovým plakátům. Je to plakát pro firmu Cycles Perfecta, barevná litografie z roku 1897, který uchvacuje celkovým pojetím. Dominuje tu rafinovaně elegantní, až smyslně krásná, tvář mladé koketky, s vlasy rozevlátými do množství pramenů, vykrývajících spolu s jejím nařaseným oděvem téměř celou plochu plakátu. Navozuje to atmosféru ničím nespoutané volnosti, rovnosti a bratrství = svobodného rozletu mládí.

 

Druhý Muchův plakát s námětem kola je pro Waverley Cycles, pro francouzského generálního dovozce kol této americké značky (Indiana Bicycles Waverly, Indianopolis Ind. US), kterým byl Harry Reynaud v Paříži. O tomto plakátu z roku 1898 prohlásil britský kunsthistorik W. S. Rogers, který sám také plakáty navrhoval, že je to učebnicový příklad uměleckého pojetí plakátu. Opět ta Muchova svůdná atraktivní dívka ušlého kukuče, držící v jedné ruce, volně položené na řídítkách kola, vavřínovou snítku jako symbol převahy a vítězství, druhá ruka se lehce opírá loktem o kovadlinu s kladivem, symbol solidní řemeslné práce.

 

Pozoruhodné na obou těchto plakátech je, že ač jsou určeny k reklamě a propagaci jízdních kol určité značky, je na nich motiv bicyklu silně upozaděn. Toto Muchovo zkratkovité grafické vyjádření, stylizující kolo pouze řídítky a něčím málo navrch, sloupkem řídítek, případně kouskem přední části rámu, není pro reklamní plakát výrobce nebo prodejce bicyklu typický. Ba právě naopak. Na desítkách plakátů tohoto druhu a té doby jsou kola dominující, většinou jedoucí, se sličnými babami nebo elegantně oblečenými dámami v sedle. Nebo na nich bývá dvojice cyklistů, popřípadě i více kol v různých situacích. Aby bylo hned na první pohled zřejmé, že plakát je reklamou na bicykly.

 

Jen tak mimochodem, poznámka na závěr. Přední a velmi populární okrasa pařížských divadelních úspěchů Sarah Bernhardt (22.10.1844–26.3.1923), členka Comédie Française a od roku 1899 ředitelka vlastního domu smíchu = divadla, která vlastně svou Gismondou odstartovala závratnou kariéru malíře Alfonse Muchy jako vynikajícího afišisty, neměla k cyklistice příliš daleko a o jízdě na velocipedu se vyjadřovala příznivě. Známý je její výrok z roku 1896 o významu jízdy na kole pro emancipaci žen: Věřím, že potřeba jízdy na kole hluboce zasáhla naše mravy a vyvolala změny, které jsou však ještě mnohdy zpochybňovány. Všechny ty mladé ženy, všechny mladé dívky, které vyjely na kole, si vybojovaly prostor a nejsou již jako přibité k domácnosti a rodinnému životu.

 

 

ALFONS MUCHA (☼ 24.7.1860 – ۞ 14.7.1939) – malíř, kreslíř, afišista, ilustrátor a grafik, který dlouhá léta žil v zahraničí. K nejúspěšnějším patří jeho pařížský pobyt v letech 1887 až 1904, během něhož získal světovou proslulost jako tvůrce secesních reklamních plakátů, na nichž uplatnil svůj zdobný ornamentální styl a zálibu v ženských typech půvabných nositelek šarmu. V USA, kde pobýval v letech 1904 až 1910, byl uvítán jako největší dekorativní malíř 19. století. Po návratu do vlasti vedle jeho stěžejní funkce komandanta (toho nejvyššího představeného) lóže svobodných zednářů v ČSR pracoval na monumentálním cyklu dvaceti rozměrných pláten Slovanské epopeje a je autorem prvních známek a prvních bankovek samostatného Československa. V 60. a 70. letech dvacátého století naštěstí se vzedmula nová tsunami vlna zájmu o tohoto fajnšmekra designu – světoznámého malíře původem z Ivančic jako Vláďa Menšík.

 

 

LINO VENTURA

 

    14.7.1919  PARMA, ITALIA (= DVACET LET PO JEHO NAROZENÍ POTKAL ZUBATOU JAKO PRASE V PRAZE VELEVÁŽENÝ AUTOR ALFONS MUCHA!)          ۞      22.10.1987   SAINT CLOUD U PAŘÍŽE, FRANCIE

 

Když zemřel jednoho podzimního dne Lino Ventura, představitel galejníka Jeana Valjeana, nespravedlivě odsouzeného k tvrdému trestu, zavládla v usedlosti Sévres la Chateignerie tísnivá nálada.

 

Odešel otec, jak mu všichni říkali; odešel ten, který byl jejich dobrodincem. Jak zvláštní, říkali mu „chlápek natvrdo“, a přitom je jedním z lidí, který má takové porozumění. Zde, na usedlosti žijí děti, o které by se asi těžko postaral stát anebo by určitě živořily, pokud by neskončily společnou sebevraždou jako David Koresh, náboženský fanatik v USA, jak se také stávalo.

 

Světoznámý herec se ohrazoval proti tomu, aby jej nazývali dobrodincem. Věděl, že pro těžce handicapované dětičky nebylo vlastně téměř nic. A tak Ventura začal sám. Postavil nejdříve domov pro třicet dětí. Později přibyly další a dnes je jich už tři sta. Ze začátku se dívali na tuhle akci, zvanou Sněženka, s jistým despektem, ale dnes ji museli vzít na vědomí. V den, kdy do domova přijde dítě, je zákonem dáno, že všechny výlohy na sebe bere stát.

 

Dcera Linda, jedno ze čtyř Venturových dětí, je duševně ne zrovna vyvedená. Ventura sám nejlépe rozumí tomu, jak je složité se probíjet, zůstat bez ochrany, prekérní začínat s handicapem.

 

Sám těžce začínal. Aktivně boxoval, ale větší úspěchy získával jako řeckořímský zápasníček. Stal se dokonce mistrem Evropy, škoda, že ho nemohl nikdy zažít a znázornit na plátno vídeňský malíř číslo jedna – Gustav Klimt, který se narodil stejný den 14.7.1862 v Baumgarten u Vídně. To se psal rok 1953, Gustavu Klimtovi by bylo 90 let, kdyby neumřel tak předčasně 6. února 1918, kdy slavil Ferdinand Peroutka teprve jen 23 let za Rakouska–Uherska, a stříbrné plátno ještě neznalo postavu tvrdého chlápka, který se nezalekne nebezpečenství ve jménu zákona anebo jenž se dokáže postavit do čela gangsterské tlupy. Když mu bylo 30, nabídl mu příležitost ve filmu Jaques Becker, ale tu první opravdovou roli si zahrál vedle Jeana Gabina v roce 1954 ve filmu Když je v Paříži noc.

 

Dnešní filmotéka zaznamenává, že Lino Ventura hrál jako král v sedmdesáti filmech.

 

Je to málo nebo je to hodně? Je to dost na to, abychom mohli Venturu zařadit, aby tento muž tmavých očí, výrazné tváře a ostře řezaného charakteru dostal své místo ve světovém filmu. Při takových příležitostech jako je charakteristika herecké práce a herecké kreace, se hovoří o všem možném. O vzorech, o inspiraci, o škole, o dosaženém vzdělání. Ventura je samorost. Neprošel hereckou průpravou, nestudoval ji u nikoho velikého z oblasti filmu, a přece dokázal převzít tak náročné role, tak stěžejní postavy, které se potom staly natrvalo nejenom součástí filmové historiografie, ale neopakovatelného diváckého zážitku, na kterém si Ventura zakládal nejvíce. Není přece tajemstvím, že v celé řadě rozhovorů, které poskytoval, se nepříliš lichotivě vyslovil na adresu novinářů, kteří si vymýšleli ledacos, i to, že jeho jméno je pseudonym, ačkoliv otec se jmenoval Ventura, (matka Borrini), i na adresu kritiky, kterou, jak se zdá z jeho výpovědi, nebral zas tak příliš vážně. Byl vždy svůj, zakládal si na svém uměleckém mistrovství, vyzbrojen především tvrdou životní školou a nezaměnitelnou životní přípravou.

 

Nejvíce se například diskutovalo a velmi mnoho psalo o jeho úloze Jeana Valjeana, kterou převzal po Jeanu Gabinovi. Jak na něho působil tento fakt, co dělal s jeho psychikou a jak reagoval, když mu Robert Hossein svěřil roli?

 

„Úlohu Jeana Valjeana jsem podobně jako všechny ostatní hrál jen podle vlastního temperamentu. Nekladu si nikdy a nekladl jsem si ani při ztvárnění Valjeana otázku jak na to, aby… Každou roli dělám tak, jak cítím, že by se měla dělat. Vypadá to asi hrozně jednoduše a nemusíte tomu věřit, ale je to skutečně tak. Byl jsem pouze ovlivněn skutečností, že jde o značně těžké dědictví po Harry Baurovi (12.4.1880 až 8.4.1943) a Jeanu Gabinovi, kteří tuto roli hráli přede mnou. To mě přimělo k tomu trochu váhat, než jsem nabídku přijal. Pak už to šlo všechno hladce. Jakmile jsem roli přijal, hrál jsem ji instinktivně bez jakýchkoli problémů. Ve srovnání s mnoha slavnými kolegy si nikdy se svou hereckou prací nedělám starosti. Řídím se vždy jen instinktem. Ten mi také napoví, zda jsem schopen určitou roli zahrát či ne.“

 

Venturův výkon v Hosseinových Ubožácích vešel do dějin kinematografie osobitým ztvárněním; nic neopakoval, nic neodvozoval. Samozřejmě, že do první role již jmenovaného inspirátora Venturovy herecké práce Jacquese Beckera v roce 1953, který jej angažoval do filmu Nesahejte na prachy, k Ubožákům uplynulo nejenom jisté období časové, ale především velká zkušenost a poctivá vyzrálost Venturovy herecké práce.

 

Kritika se může mejlit v určování klíčové role, protože vnitřní rozměr, který svým postavám Ventura propůjčoval, často záležel i na dobovém kontextu angažování se Ventury na společensko–politických procesech.

 

S bezpečně citovým, instinktivním zaměřením propůjčoval své životní názory postavě s takovou mírou mistrovství, že bylo těžké srovnávat nabytou zkušenost a lidskou etiku s hereckou školou či stylistickou bravurou. V tom je možné argumentovat například postavou, v italském tisku tolikrát diskutovanou, a to s osobou generála dellà Chiessi, bojujícího s teroristy v Palermu ve filmu Sto dní v Palermu. Snímkem, který ve své době tak rozčeřil hladinu kritiky i společenského vědomí Itálie a v podstatě se zapsal do diskuse v boji s terorismem a mafií. Ale jsou tu další snímky, které máme v dobré a čerstvé paměti jako je Výtah na popraviště, Marie Octobre, Taxík do Tobruku, Sto tisíc dolarů na slunci, Pláč pro banditu, Sicilský klan, Rumový bulvár, Dobrodruzi anebo film režiséra José Giovanniho Drsný chlapík, jako šitý na postavu Venturovu. Drsný samotář bojující na vlastní pěst (s vynikajícím výkonem Claudie Cardinale) jakoby byl ozvěnou Valjeanovou, ale ozvěnou zdaleka ne tak umělecky propracovanou.

 

Za roli v Hosseinově filmu byl navrhován na Césara, francouzskou obdobu Oscara. Nedostal ji. Ventura nedostal žádnou z velkých cen a dokonce nepřijal ani řád Čestné legie ani jiný řád. Tvrdě se bránil poctám, tvrdě odmítal jakékoliv fanfáry, protože dobře znal a uvědomoval si jejich pomíjivost i to, že mu nedokážou přinést pocit uspokojení a pocit štěstí. Pouze jeho manželka přijímá v roce 1987 jako jedna z mála žen poctu být členkou Francouzské čestné legie, a to především za svoji charitativní činnost. Této pocty se jí dostalo dva dny před náhlým úmrtím jejího muže, který zemřel na infarkt ve svém domě v Saint Cloud u Paříže.

 

Kritická miska vah posuzuje herecký tvůrčí oblouk uzavřeného hereckého života, herecké tvůrčí práce. V řadě rolí, které odevzdává Ventura divácké veřejnosti, je samozřejmě vedle řady úloh osobitých a jedinečných několik postav, které jakoby žily ze své podstaty, jakoby opakovaly pouze to, co se už podařilo.

 

A tak člověka napadá, zda právě tohle nebyl důvod, proč se Lino Ventura tak bránil nabídkám, aby přišel do divadla, aby si zahrál roli. Odkládal nabídky, odkládal možnost setkání s divákem, dotek s živým člověkem.

 

„Divadlo mám sice moc rád, ale hrát v něm nechci a nechtěl bych být trápen na jevišti. Ale kdoví, možná později. Nevím.“

 

Ale my víme, že se to „později“ již nedostavilo. Ventura před obecenstvem boxoval, zápasil a také se stal manažerem a dokonce dirigoval orchestr, nerad zkusil ono riziko stanout na nejistých divadelních prknech. Proč tomu tak bylo, se už asi těžko dozvíme, protože právě v tomhle názoru byl Ventura obezřetný a plachý.

 

A nedozvíme se odpověď ani na druhou otázku.

 

Ventura šel z role do role. Přijímá nabídky, a kritika se často táže, proč si nedovolí odmítnout roli, proč přijímá jistý stereotyp, do kterého, jak známo, producenti a režiséři upadají, podléhají jistým konvencím jistotou nabité pokladny a úspěchu volby představitele. Ventura se však bránil. Uváděl, že jeho volba byla volbou osobní a zakládá si na tom, že to byl právě on, kdo rozhodoval o tom, zda roli přijme či nepřijme. Snad nejprokazatelnější riziko nabídky a souhlasu je právě u filmu Ubožáci, který mu nabídl Robert Hossein.

 

Jaké to bylo riziko? Jak sdělilo národní filmové středisko v Paříži, byl film Ubožáci (Les misérables) v produkci Pathé Cinema Paris, Serean–films Roma a Defa DDR v režii Jean Paula La Chanopise s Jeanem Gabinem, Sylvií Monfortovou, Bernardem Blièrem a dalšími, jedním z nejnavštěvovanějších filmů všech dob ve sledovaném období. Od uvedení do kin v roce 1958 do 31. prosince 1974 ho shlédly stovky miliónů návštěvníků a byl v celkovém žebříčku osmým nejnavštěvovanějším snímkem všech dob. A přece bere roli po Jeanu Gabinovi Lino Ventura, aniž by se obával konkurence. Herec, Gabina tak respektující, který byl jeho dobrým přítelem, nikdy nepocítil tíhu konkurence, která zde zcela logicky musela být.

 

„Není tajemstvím, že jsme si byli s Jeanem Gabinem blízcí, velice jsme si rozuměli a on pro mne moc znamenal. Nepochybně mě i ovlivnil, protože všichni jsme někým ovlivněni, ale teď už jsem ten, kdo jsem a Jean byl tím, čím byl. Těžko však mohu sám posoudit, zda je mezi námi podobnost skutečně tak velká.“ Samozřejmě, že je možno srovnávat jistý výraz, jisté reakce, jisté dramatické chování, ale ve své podstatě musíme přiznat oběma velikým, dnes už nežijícím velikánům jejich nezastupitelné role.

 

O tom se nelze dohadovat ani s nepitoresknější představivostí. Ventura měl své výhrady k novinářům, o tom jsme se již zmiňovali, ale je opravdu velikým problémem, jak bychom se dozvěděli o životě a práci herce bez účinné pomoci řady novinářů, kteří sledovali každý jeho krok, každý jeho výrok.

 

A tak, vracíme-li se k filmům jako je Druhý dech anebo Ďáblovo desatero, nemůžeme si nevšimnout jeho neotřesitelnosti, soustředěného klidu a jistoty. Tak je zachycen na kilometrech filmového záznamu.

 

Velmi málo je už dokumentů z jeho soukromí, které si zcela logicky až žárlivě střežil, obávaje se pomluv, intrik. Nenáviděl především redaktory společenských rubrik, vymýšlející nejrůznější kombinace.

 

A přitom kromě normální kamery účinkovala i dokumentární kamera jednoho večera v pařížském nočním klubu Castel, kde vypukl požár. Nebezpečím života byly ohroženy desítky lidí. Populární, tvrdý chlapík Lino Ventura si připomenul časy svých začátků, kdy spoléhal na své pěsti a na své svaly, na své silné paže. Zabraňuje katastrofální panice a vyvádí lidi a některé vynáší nouzovým východem z nočního klubu. „Le Paris Soir“ píše: Lino zachránil sto lidem život v nočním klubu Castel.

 

Herec se brání oslavám a poctám jako se jim bránil kdykoliv předtím. To jenom jeden příležitostný večer prověřil, zda slovo a čin na plátně se nerozchází s osobou občana, který se narodil v Itálii, aby šel za perspektivou do Francie, občana, který prožívá těžké období emigrantského života v exilu před Mussolinim, kdy jako mladíček dochází za obživou do fabriky, aby se později uchytil.

 

Ventura prožívá vnitřní svár dobra a zla, čestnosti a charakternosti, spravedlnosti a bezpráví jako na živé sítnici každého filmu, který točí. Vrací se k zážitkům mladých, těžkých let, vrací se ke svědectví současnosti, kterou drsně prožíval, aby obohatil vnitřní život svých postav svědectvím, ve kterém může sice filmově stát jednou na lavici obžalovaného, jindy na straně druhé, ale nikdy nejde o laciný, efektní, povrchní projev.

 

Tak třeba ve filmu Poslední adresa, režiséra José Giovanniho, vytváří Ventura figuru charakterního policisty Léonettiho, který se vypracuje od pochůzkáře až na inspektora, je vyznamenán Čestnou legií. Jednou se vrací pozdě v noci ze služby a v Boloňském lesíku je vyrušen zoufalým voláním o pomoc hlasem dívky, která se stala obětí opilého násilníka.

 

Léonetti zakročuje tak, jak mu velí inspektorská čest a pramálo věnuje pozornost tomu, že násilník je synem z lepších kruhů, a že s policistou zatočí. Tak se také stalo. A tak nakonec je předmětem zájmu nikoliv násilník, ale policista, jenž svoji oběť prý „týral“, jak dokazuje zručný advokát. Léonetti je napaden bandou zločinců. Mladá sociální pracovnice, která je po jeho boku, příliš výrazně nezasahuje. Ani ve scénáři, ani herecky, ale pamatujeme si ji, protože je to epizoda k zapamatování – Marlén Jobertové. S Brigitte Bardotovou točí ve filmu Roberta Enrica Rumový bulvár, kde zase pro změnu vytváří postavu starého, zkušeného mořského vlka, pašuje alkohol do Spojených států. Režisér podobně jako tvůrci před ním, se snaží využít možností Venturova herectví, jeho chlapství, dsnosti, jeho výrazného uměleckého charakteru. Ale jak je každá role a každý úkol jiný, ukazuje jeho filmová postava mafiánského kmotra Vita Genoveseho z filmu Valachiho svědectví.

 

Tenhle snímek, natočený na počátku sedmdesátých let, byl jistým přelomovým pokusem ve filmech o mafiánech a gangsterech. Režisér věděl, že série příběhů a zásoba námětů je do značné míry vyčerpána. Proto se rozhoduje k natočení takového snímku, který vychází v podstatě z rekonstrukce vyprávění šéfa tlupy Cosa Nostra uvnitř americké společnosti. Film je to opravdu dynamický, příběhový. Charles Bronson a Lino Ventura zde září svými výkony. Nicméně ohlas byl poněkud rozporný, protože překvapil především zastánce klasických filmových thrillerů. Jestliže Ventura hovoří o svém přátelství se šansoniérem Jaquesem Brelem, potom to nebylo, jako nic ve Venturově životě, přátelství formální. Točí spolu s Lelouchem film Dobrodružství je dobrodružství a později v Brelově filmu Daleký západ. Ventura se objevuje znovu v roli perfektního profesionálního vraha Raplha ve filmu Edouarda Molinara Dotěrný chlap, kdy je svede do role kontrahráče a cesťáka Pignona životní cesta opět s Brelem.

 

Vražda, spravedlivé odhalení, boj, moc a struktura spiknutí, tak bychom mohli nazvat svět, ve kterém se pohybuje tento osobitý pan herec. My si jej zapamatujeme především z filmu zabývajícího se italskými poměry let osmdesátých, Ctihodné mrtvoly.

 

Je to film, u nás dobře známého Francesca Rossiho, sledující především situaci po vraždě neapolského prokurátora. Po ní následují atentáty na vysoce postavené úředníky justice. V čele pátrání je Rogas; postavu ztvárňuje Ventura. Ale jak je to vlastně s vraždou a mocí, jak je to s atentátníky a strukturou celého spiknutí. Rogas narazí na tvrdou realitu, kterou předtím neznal. Nebo ji neznal zřejmě do takové hloubky. Inspektor ví, že je nutné zasáhnout, že je nutné potlačit protivníka, ale zároveň má proti sobě stanovisko svého nadřízeného joudy, předsedy Nejvyššího soudu Richse (Max von Sydow), jenž pouze opakuje zásady, jimiž se musí řídit justice, ale tak obecně, že inspektor nepochopí, co vlastně v této chvíli je jeho povinností a kdo stojí za rukou, která zabíjí a kdo u moci, jež utlačuje. Tím paradoxnější je východisko filmu, ukazující nakonec, že obětí atentátu se stává i předseda Nejvyššího soudu.

 

Sympatie u nás získal Ventura filmem José Giovanniho Drsný chlapík (1982); byl natočen ve francouzsko–kanadské spolupráci. Ventura tu představuje bývalého automobilového závodníka Alda, jenž se vydává za zlatým pokladem do peřejí horské kanadské řeky, aby o něj přišel a znovu jej získal. Tedy úhrnem moderní pohádka o velkém hrdinovi, sice sympatická a klukovsky obdivovaná, nicméně patřící do série těch „neprůstřelných“ pohádkových příhod a hrdinů.

 

Ventura, věčný voják (odmítl být povýšen na svobodníka) si sám uvědomuje, že jeho záběr a jeho výraz se pohybuje v poněkud uzavřeném kruhu, a že výběr jenom těžce může ovlivnit. Sám říká: „Ať už jsem hrál kohokoliv, vždycky jsem dbal na to, abych postavu oprostil od mýtu, aby nebyla symbolem moci. Není rozhodující, zda ztělesňuji představitele zákona nebo toho, kdo je v rozporu s paragrafy: pokaždé se snažím vystihnout ty rozhodující, přesvědčivé lidské rysy své postavy. Díky šťastné náhodě hraji ve filmu a nejsem žádný akrobat, který předvádí dva tři kousky, při nichž se obecenstvu tají dech. Chci, aby se lidé mohli se mnou ztotožňovat, a proto musím na ně působit nepřetržitě. Přitom samozřejmě do každé role vkládám i kus svého vlastního já. Nejvíce se mně osobně zamlouvají filmy, které vyprávějí o přátelství dvou lidí. Ale mám taky rád role osamělých mužů. Do těch mohu vkládat hodně ze svých vlastních zážitků.“

 

Právě o přátelství dvou novodobých desperátů Rolanda a Manua (Ventura a Alain Delon) vypráví dnes už legendární film Dobrodruzi. Filmový dokumentarista zaznamenává jistě svojí optikou Venturovo působení ve filmu a vezme si k tomu pomocná hlediska. Pro jednoho to bude třeba spolupráce s Carlosem Saurou ve Španělsku v roce 1964 na filmu Pláč pro banditu, pro jiného spolupráce s Jeanem Paulem Belmondem ve filmu 100 000 dolarů na slunci.

 

Staří, věrní obdivovatelé gangsterek jistě nezapomenou na Sicilský klan, protože se v něm schází šéf klanu (Gabin) se svým mladším spolupracovníkem Sartetem (Alain Delon), iniciátorem loupeže za 25 miliard franků, násilníkem s nebezpečnými vlastnostmi šílence, jenž se nezastaví před ničím, pokud jde o sex a peníze. A proti nim stojí policejní komisař Le Goff, zkušený, ošlehaný bojůvkami, rovněž nezastupitelný šéf (Lino Ventura) a jejich souhry a prohry. Zvláštní řešení Sicilského klanu i příběh, to všechno řadí nejenom film, ale i herecké podání mezi klasiku tohoto žánru.

 

Umělec, velký tvůrce odešel předčasně od své práce. Ještě den před svou smrtí byl společně s manželkou na návštěvě u přátel. Ještě den před svou smrtí byl plný elánu, šarmu, fantazie. Za světovou popularitu vděčí jen svému talentu a potom především soustavné, těžké, cílevědomé a soustředěné práci; pohrdal snobismem, nadřazeností, byl alergický na termín „komerční film“, protože se odmítal ztotožnit s představou, že by točil film, kterým by nedokázal oslovit co nejširší okruh diváků. Samozřejmě, že mu kritika vytýkala, že za podrážděnými slovy na adresu „intelektuálního terorismu“ je komplex umělce, který si vyřizuje své účty. Možná. Nicméně celá řada nezapomenutelných postav z toho či onoho břehu lidského rozměru žije, prozatím nepřekonána a nenapodobitelná ve svém výrazu.

 

Filmový voják má pevné místo ve filmovém vesmíru.

 

 

ROBERT BADEN–POWELL – ŽÁDNÝ PÓVL, KURVA HOŠI GUTEN TAG, HOŠI Z MAFEKINGU 

 

V té podivné válce, která se odehrála na přelomu 19. a 20. století až v daleké Jižní Africe a v níž se střetli Angličané s Búry, potomky původních holandských přistěhovalců žijících v malých republikách Transvaalu a Oraňsku, bylo na britské straně několik osobností, které se později zapsaly výrazněji do historie. Jako váleční zpravodajové, píšící pro různé anglické deníky, zde působili pozdější britský premiér Winston Churchill, spisovatelé Rudyard Kipling a Edgar Wallace, jako lékař polní nemocnice Arthur Conan Doyle, tvůrce slavného Sherlocka Holmese, jako nosič raněných Mahátma Gándhí. A britské ministerstvo války sem nahnalo plukovníka Roberta Baden–Powella, pozdějšího zakladatele skautingu. Ten dorazil do jižní Afriky, kde situace nazrála k válečnému stavu, 14. července 1899, akorát 40 let před datem úmrtí Alfonse Muchy.

 

Generální štáb britské armády si vysoko cenil schopností a zkušeností tehdy dvaačtyřicetiletého Baden–Powella, uznávaného odborníka na Afriku. K jeho popularitě také přispěla příručka Scouting for Soldiers (Skauting pro vojáky), která se v anglické armádě používala při výcviku vojenských zvědů a zpravodajské služby. Úkolem plukovníka měl být rychlý výcvik dvou pluků jízdního dělostřelectva, ale události dostaly překotný spád a postavily Baden–Powella do docela jiné role. Telegrafická zpráva o oficiálním vypovězení války ho zastihla 11. října 1899 v Mafekingu, strategicky důležitém městě, klíčovém opěrném bodě Britů. Téměř současně s touto zprávou dorazily k městu početně silné a dobře vyzbrojené jednotky Búrů, několikanásobně převyšující anglickou posádku, a Mafeking obklíčily. Plukovník Baden–Powell tam měl k dispozici pouze asi sedm set vojáků, posílených několika stovkami civilistů, narychlo vybavených zbraněmi.

 

S brzkým osvobozením Mafekingu britským expedičním sborem se nedalo počítat, a tak se Baden–Powell musel připravit na dlouhodobější obléhání. Do obranných plánů zahrnul také civilní obyvatele města a plněním snadnějších a méně nebezpečných činností pověřoval i desetileté a o něco málo starší hochy jezdící většinou na kolech. Shromáždil celkem osmnáct hochů, tento oddíl rozdělil do tří hlídek a každá si zvolila ze svých řad velitele. Oddílu velel kadet, rovněž ještě chlapec. Jmenoval se Goodyear.

 

Tito hoši v co největší míře využívali bicykly, které jim dávaly křídla. Jejich rychlé a pohotové služby tím značně nabývaly na ceně. Doručovali písemné rozkazy a ostatní poštu uvnitř města, rozváželi proviant a později i zbraně a střelivo do obranných pozic, pomáhali zdravotníkům při ošetřování raněných a přiváželi nejvyššímu veliteli, plukovníkovi Badenu–Powellovi, hlášení o vývoji situace na jednotlivých obranných postaveních. Plukovník měl nejprve výčitky, že pověřuje nezletilé chlapce úkoly pro in full effect dospěláky. Brzy se mohl přesvědčit, že jeho obavy tentokrát nebyly na místě, že tihle adepti jsou stejně schopní a stejně zodpovědní jako dospělí. Později napsal: Chování hochů z Mafekingu patří k nejpříjemnějším zážitkům té těžké doby.

 

Lokální pošta uvnitř obleženého města pracovala zásluhou Baden–Powellových mladých cyklistů naprosto spolehlivě a byla stabilizujícím prvkem přinášejícím obyvatelům v těch neklidných dobách určitou jistotu. Z nějakého důvodu, pravděpodobně aby dodali této službě punc oficiálnosti, začali v Mafekingu tisknout vlastní známky. Na těch prvních byl Baden–Powellův portrét, uveřejněný ještě navíc bez jeho souhlasu, a plukovník je nechal bez milosti stáhnout z oběhu. Nahradily je známky v hodnotě „one penny“, na nichž je vyobrazen na modrém poli mladý cyklista v širokém klobouku, údajně sám velitel „hochů z Mafekingu“, kadet Sgt. Major Goodyear. Tyto známky se tiskly v období od 24. března do 17. května 1900. Dnes patří k filatelistickým raritám, zachovalo se jich málo a jsou velmi vzácné. Na většině z nich je dobře čitelné kulaté razítko MAFEKING – 1900 – C.G.H.

 

Je třeba připomenout, že v té době byla jízdní kola v britské armádě již dosti běžná a v búrské válce patřila do arzenálu některých anglických jednotek. Baden–Powell dokázal ocenit přednosti bicyklů v armádních službách. Sám okusil jízdu na kole již v roce 1879. Když přijel ještě jako mladičký poručík po dvouleté službě v Indii na dovolenou do Londýna, udivilo ho, že dříve tak rozšířená vysoká kola jsou z londýnských ulic vytlačována modernějšími nízkými koly, takzvanými rovery. Hned si jedno takové pořídil a rád se na něm projížděl metropolí na Temži. Svému příteli prý jednou řekl: Kolo ve velkoměstě je jako jezdecký kůň v divočině. Umožňuje projet dlouhé tratě, více zažít a více vidět. A ještě má jednu výhodu: kolo na rozdíl od jezdeckého koně nepotřebuje krmení.

 

Obléhání Mafekingu skončilo až 16. května 1900, kdy toto malé pohraniční město osvobodily jednotky britského expedičního sboru. Trvalo neuvěřitelných 217 dnů a Baden–Powell byl v Anglii oslavován jako válečný hrdina – vítěz z Mafekingu. Za houževnatou, chytře vedenou a vytrvalou obranu města proti silné početní převaze obléhajícího vojska byl povýšen na generálmajora. Stal se velmi populární, ale nejen pro vojenské úspěchy. Jeho příručka Rukověť skautingu (Aids to Scouting), zpracovaná pro potřeby armády, se stala bestsellerem pro mládež a manuálem života v přírodě pro tehdy se rozmáhající hnutí woodcraft. Baden–Powell upravil příručku pro civilní potřeby, a ta vycházela nejprve časopisecky ve čtrnácti pokračováních a v roce 1908 byla poprvé vydána souborně pod názvem Skauting pro chlapce (Scouting for Boys). Vydání v plátěné vazbě stálo dva šilinky a levnější edice s papírovou vazbou se prodávala za jeden šilink. Ještě téhož roku následovala čtyři vydání, v letech 1909 až 1911 další a další, doplňovaná a rozšiřovaná, překládala se v zahraničí. Knížka Scouting for Boys položila základy mohutnému celosvětovému skautskému hnutí, u jehož zrodu stáli také na kolech jezdící „hoši z Mafekingu“.

 


ROBERT BADEN–POWELL ( 22.2.1857 – ۞ 8.1.1941) – vysoký důstojník britské armády působící mnoho let v koloniích, zejména v Indii a Jižní Africe. Hrdina z války s Búry, v níž velel posádce obklíčeného města Mafeking. Obdržel nejvyšší anglické řády a vyznamenání, byl povýšen do šlechtického stavu. Od afrických domorodých kmenů dostal několik přezdívek – Muž se širokým kloboukem, Vlk, jenž nikdy nespí, i jiné. Osvědčený autor příruček pro výcvik vojenských zvědů, z jejichž obsahu později mnohé uplatnil ve skautských publikacích. Zakladatel skautského hnutí, kterému se po odchodu z armády v roce 1910 plně věnoval, uznávaný vůdce skautů na celém světě. Autor několika desítek knih, většinou příruček, zručný kreslíř. Zemřel v africké Keni, která mu byla druhým domovem.

 

 

 

ELLE – PEŘÍČKO – PARTNERKA PANTERA S DOBRÝM ÚVODEM, PROGRAMEM I KONCEM

 

Není spravedlnost dráčková, neomráčí vás kupní síla znalkyně kočičí variace na Slovanskou epopej značková

předvídá budoucnost daleko dopředu jako před maratónem zpráv Karla Mráčková

obláčková obětavá miláčková nekousavá a ještě sedm vhodných barev temperová

sluší jí to v přírodě tutti frutti Sibylina čeleď depeše cucající mentol jako móda na jazyk intimnějších úzkokolejných vzkazů morseová

žádný Bud Spencer a špageti western žádný macaroni gestern

pod vlivem divočiny electro praská ve švech celej Praterstern

snivá hudba budoucnosti spirituální příklad odolnosti

proti zubu času hraje symfonii s klikou od radosti

její mandala by nandala fortel kočičkám, čeledi zvídavých duhovek do sytosti

její abeceda mládí koketuje ve prospěch poetické výmluvnosti

divadlo velkých forem po ní nepohasne okorale, alegoricky alfarytmicky nevrle

čokoládové palivo s horlivostí chilli milý polibek na rtech endorfinále Neffinále sci-fi pukrle

každý kabaret a každá show na plné obrátky neúsporné porce kvality

vyhledávám její nakažlivé sklony, otisky, stopy na vandry autentické rarity

herečka Sarah Bernhardt byla dlouho Muchovou múzou

tahle žije jako já v nesecesní době jen přiléhavě s blůzou

je založená přírodně na jednoduché UNITY: Afrika Bambaataa ne hambatá porce rošťáren s Jamesem Brownem ve stereo unicef united bázi

vypravěčka odvážných výprav na pokraj sil připomínala jen slušivou extázi

asi jako vyzývatelka v davu na scéně pro vůně obdařená máta peprná

představte si prskavky, pookřála v páru kamarádka ohňostroje jiskrná

je perlou beze všech pochyb: nemůže být bestie jako zmrzlina pro Stalina mrazivá?

ne, její úroveň je vysoká, její ochota se prioritou nazývá

neustále mě provokuje nalákat jí na servis delegáta či neopožděného bodyguarda

její tělo je styl senzace co sklízí ovace u nejednoho ostražitého velikána i k pousmání barda

omaggio tributo společenské a do detailu splývá jak humor a Jiří Slíva: součástkami umění významné

má všechny předpoklady stát se ikonou v mladém věku díky píli soustavné

je dokumentem, ve kterém si kdekdo z její studnice rad a domény půvabně zanotuje

protože nemá potřebu se snížit, strhující pásmo jak frajerka, co o ní pěl Falco, odstartuje

její krev je vzácná kapalina, její duše vzácná kombinace

nemrhá talentem ani pověstí pro špinavé nesnesitelné machinace

včera po šesté večer jsem se do ní lehce, no možná že i těžce, po mnoha půstech na ústech zamiloval

je peříčkem literatury a střevíčkem pro sval, který by jarní vášeň i u Praděda posiloval

poznáte její míry, jsou akorát do detailu expresivně matematikou přírodních sil vymodelovány

objednali by si její lukrativní vizáž do Orient Expressu, ale pulsuje prý nejčastěji divočeji s elegány

elegány s přehršlí rostlin na lukrativních místech jako vídeňskej Prater

když vejde ve známost její kus poezie, je meteorit a pozůstatek kráter

ač nejsem Leoš Mareš, který by hned svůj hlas velebil před Miladou Marešovou

ač nejsem ani Mikoláš Aleš, ani kocour Mikeš s pohádkou v botách semišovou

přesto mám cosi společného s Josefem Ladou a náturou tak rozverně mladou

nebo víc krvinek do žil, aby v nás ožil čaroděj Merlin s elegancí i taškařicí Miladou

moje fantazie v horizontech cukernatí, až i doktor Chocholoušek s chotí chocholatí

pojďme si porozumět podmětem i přísudkem, úvodem, závěrem i statí: jako v katedrále Carcassonne svatí

 


ERNEST THOMPSON SETON – ČINY PODLE ČIPERNÉHO ČERNÉHO VLKA

 

Celé týdny se dokázal potulovat jako mlsný vlk samotář kanadskou divočinou a jistý čas byl dokonce lovcem vlků. V jeho autobiografické Cestě životem a přírodou má jedna část titul Mezi vlky. Mladá indiánka z kmene Vlků mu řekla, že jsou příbuzní, protože v něm přebývá duše vlka v lidské podobě. A prezident Theodore Roosevelt se vyjádřil o jeho obraze vlka, že je to ten nejlepší portrét vlka, jaký kdy viděl a jaký ještě kdy uvidí. Možná některé z těchto okolností vedly Setona k tomu, že se často a rád podepisoval Black Wolf – Černý vlk jako černý pátek na New Yorské burze.

 

Napsal slušný počet čtivých knih o přírodě, o zvířatech a ptácích, a také dvě knihy, které se staly učebnicemi zálesáctví. Nazval je The Book of Woodcraft and Indian Lore a The Birch Bark Roll of Woodcraft. Do češtiny byly uvedeny jako Kniha lesní moudrosti a Svitek březové kůry. Pod pojmem Woodcraft Indian rozuměl Seton indiánskou lesní moudrost, což byl souhrn všech dovedností, znalostí a životní filozofie, vyvěrající z indiánských mazáckých tradic života v přírodě, neposkvrněného kontaktem s městskou přihlouplou civilizací. Volná příroda se stala pro señora Setona prostředkem výchovy a galantní Indián vzorem člověka, který s ní dokázal harmonicky splynout.

 

Zatímco Kniha lesní moudrosti vychází z indiánských zkušeností, dovedností a zvyků doplněných o tábornické praktiky, tak ve Svitku březové kůry je navíc ještě několik desítek dalších programů z rozličných sfér lidské činnosti, většinou již přizpůsobených potřebám doby a země, v níž bylo toto Setonovo dílo přeloženo. S obdivuhodnou nápaditostí rozpracoval systém udělování orlích per za „malé“ a „velké“ činy, založený na plnění podmínek nejrozmanitějších dovedností, sdružených podle různých oborů. Jejich smyslem bylo všestranné sebezdokonalování jedince, posilující vyváženost jeho osobnosti. Shromážděny jsou v Knize orlích per a v Mistrovství lesní moudrosti v rámci Svitku březové kůry.

 

Výběr činností byl přepestrý (znalec zvířat vedle uměleckého řemeslníka, filozofie vedle dřevorubectví), takže každý si mohl vybrat ty, které byly blízké jeho naturelu. Kromě programů souvisejících s pobytem v přírodě jsou tam i mnohé jiné, třeba lehká atletika, jízda na kole a dokonce i jízda autem (což již moc nezapadá do Setonovy životní filozofie). Jednotlivé statě této rozsáhlé programové soustavy jsou návodné, nabádající k činnosti a uvádějící, co se považuje za ČIN a co za VELKÝ ČIN. A jak je to s jízdou na kole?

 

1. Ujeď na kole 60 km za týden – 4 týdny za sebou – a jezdi při tom vždy nejméně 3 dny v týdnu: ČIN. Ujeď týdně 100 km – 4 týdny za sebou – a jezdi při tom nejméně 5 dnů v týdnu: VELKÝ ČIN.

2. Vykonej týdně na kole dvacetikilometrový výlet – 20 týdnů za sebou: ČIN. 40 týdnů za sebou: VELKÝ ČIN.

3. Vydej se na kole na pětidenní výlet a ujeď denně nejméně 20 km, táboř v přírodě a uvař si na ohníčku aspoň jedno jídlo denně: ČIN. Vykonej takový desetidenní výlet a navíc každý den nakresli nebo vyfotografuj v přírodě nějakou zajímavou věc: VELKÝ ČIN.

 

Každému trochu zdatnějšímu cyklistovi (jako Peter Sagan – 26.1.1990 – na Tour de France) nebo turistovi na kole budou pravděpodobně připadat tyto normy příliš nízké a nebude v nich vidět žádný velký čin. Je třeba si však uvědomit, že se jednalo pouze o součást komplexního programu, o jeho drobný střípek zapadající do celkové mozaiky všestranné průpravy mladého člověka. Nejsou to výkonnostní normy pro jedince zaměřující se speciálně na cyklistiku a soustavně se věnující jízdě na kole.

 

Asi ani není třeba podotýkat, že od Setonovy idee Woodcraftu, která položila základ mezinárodnímu hnutí, uplynulo již více než 116 let. Původní rámec Knihy orlích per se postupem času stal tísnivým krunýřem, stále více se vzdalujícím vývoji lidské mentality ve společnosti. A „lov orlích per“ se tak zařadil mezi anachronismy (o čemž svědčí i formulace citovaných požadavků na cyklistický čin a velký čin). Tomu nezabránily ani několikeré inovace kritérií pro jejich získání, ve snaze přizpůsobit je duchu moderní doby. Setonův program NĚKDO TO RÁD STATEČNÉ & sebezdokonalování je fajn nápad, je zde stručně nastíněn jen k lepšímu pochopení a dokreslení jeho osobnosti.

 

Během své návštěvy v Czechoslovakii, koncem roku 1936, navštívil Seton také klubovnu Foglarovy slavné pražské Dvojky. Ta tehdy byla na vyřazeném parníku nazvaném Skaut, který kotvil na Vltavě. Když se Ernest Thompson Seton podepisoval pod slavnostní zápis do oddílové kroniky, neopomněl k podpisu připojit kresbu stopy vlčí tlapy.

 


ERNEST THOMPSON SETON (☼ 14.8.1860 SOUTH SHIELDS, U.K. STEJNÝ ROČNÍK JAKO ALFONS MUCHA I STEJNÉ ZNAMENÍ LVÍ – ۞ 23.10.1946 SETON VILLAGE, NEW MEXICO, USA) – kanadský přírodovědec, malíř a spisovatel, zálesák a stopař. Narodil se v Anglii a ještě ani ne šestiletý capart odešel s rodiči do Kanady na zkušenou sjednanou na dobu neurčitou. Nadšený vyznavač života úzce spjatého s přírodou. Napsal mnoho knih o zvířatech a ptácích, které si sám ilustroval. Jeho kresby ptáků uveřejňovaly i vědecké ornitologické publikace a lepší periodika. Zakladatel mezinárodního hnutí Woodcraft (1902), které se stalo předchůdcem skautingu. Zejména jeho Kniha lesní moudrosti a Svitek březové kůry daly programovou náplň všem skautským zálesáckým a tábornickým hnutím. Vážil si moudrosti Indiánů, zastával se jejich práv a se svou manželkou (s níž v roce 1936 navštívil Prahu) vybudoval Indiánskou vesničku Seton Village.

 

 

JOSEF LADA – KOLA V LADOVÝCH KRESBÁCH


Ještě než začal chodit do obecné školy, měl ve zvyku počmárat kdejaký kus papíru. Z nedostatku nějakého vhodnějšího kreslil po čistých okrajích novin, na sáčcích z obchodu, balícím papíru a lecčems jiném. Tato dětská činorodost pak přerostla v neobyčejně kvalitní kvalt (píli) dospělého malíře, kreslíře a ilustrátora, ale také spisovatele. Jeho dcera Alena v biografii Můj táta Josef Lada vzpomíná, že kreslil v každé volné chvíli a potrpěl si na kvalitku. Někdo spočetl, že během svého života vdech život do 15 tisíců barevných a černobílých ilustrací, které byly publikovány v 81 českých a 6 zahraničních časopisech, přes 400 obrazů, 38 kalendářů, 20 plakátů, 9 divadelních výprav, podílel se na 10 filmech, a to nejsou započteny přesčasy, omalovánky, exlibris, příležitostné tisky a návrhy poštovních známek. Neuvěřitelná ohromující čísla.

 

Mezi těmi tisíci a tisíci kresbami a ilustracemi se však jen stěží najdou nějaké s motivem bicyklu. Nelze se ani divit, vždyť jeho velkým inspiračním zdrojem byly zážitky z dětství, z rodných Hrusic v malebné středočeské pánvi, tedy z vesnického prostředí. Ty silné prožitky mládí v něm uvízly na celý život. A v té době, před rokem 1900, nebývaly velocipedy tolik k vidění, zejména na venkově ne. Nejznámější jsou jeho idylické kresby, často zasazované do čerstvě zasněžené sněhobílé krajiny – sáňkující děti, výrostci klouzající se na zamrzlém rybníku, rozžaté vánoční stromky za okny vesnických chalup, vytrubující ponocný, jesličky, koledníci, Tři králové – jak je známe z vánočních nebo novoročních pohlednic, které si koncem roku posílá či neposílá jako posila několik generací zdravících Čechů. Ale také z jiných ročních období – velikonoční pomlázka, koupající se děti, ohníčky pasáčků a mnohé jiné. Pro kola již moc místa nezbývalo.

 

Pro Ladu bylo typické, že měl všechno uložené ve své malířské paměti, nikdy nepracoval podle modelu. Takže představa, že mistr stojí teple oblečený se skicářem v ruce někde na zasněženém svahu a mrznoucí rukou v něm zachycuje sáňkující děti, je naprosto scestná. Všechny vesnické idylky vznikaly v jeho bytě v Praze, kde působil již od roku 1902. Nejprve se tam učil malířem pokojů a vazačem knih, od roku 1904 pak souběžně navštěvoval večerní kurzy kreslení při UMPRUM a potom se začal živit kreslením pro časopisy, pod různými pseudonymy. Ve městě zpaměti maloval a kreslil, co se mu vybavovalo z dětství na vesnici.

 

Ve škole byl jeho nejoblíbenějším předmětem, vedle kreslení, přírodopis. Hlavně ho zajímaly obrázky zvířat. Když potom psal a ilustroval knížky pro děti, tak domácím zvířátkům přisuzoval lidské vlastnosti a dovednosti, jejich chování a gesta, nechával je i mluvit. Nejznámější z jeho mluvících zvířat je kocour Mikeš, 7.7. tomu bylo 40 let, kdy se podíval v roli Večerníčka poprvé na Československou televizi z Kavčích hor. Kocourkovy příhody podle Ladových obrázků elegantně namluvil srozumitelný Karel Höger. Ale nejkreslenějším Ladovým zvířetem byl pes poskakující kolem hrajících si dětí, někde polehávající a jednou dokonce jedoucí na kole. Na jedné jeho kolorované kresbě pronásleduje prchajícího zajíce pes, který za ním uhání na bicyklu. Jeden ze vzácných případů, kdy se v Ladově kresbě vyskytuje kolo. A pak ještě na několika humoristických obrázcích z jeho Ilustrované frazeologie. Pravda, pro dnešní generaci to již není tolik zábavný humor, sotva snad tak k pousmání, ale v těch kresbách se Lada projevil jako talentovaný karikaturista.



JOSEF LADA (☼ 17.12.1887 – ۞ 14.12.1957) – malíř, kreslíř a ilustrátor nezaměnitelného rukopisu. Strejda autor knih pro děti, dobře známých i v cizině, a autobiografie Kronika mého života. Narodil se ve velmi spořádané a velmi chudé rodině ševce, přesto měl pěkné vzpomínky na mládí. Po roce 1904 otiskoval kresby v mnoha časopisech (Máj, Švanda Dudák, Karikatury, Šibeničky, Humoristické listy, Kvítko a jiné). Svou první barevnou obrázkovou knížku pro nejmenší děti Moje abeceda nakreslil v roce 1910. Přátelil se s Jaroslavem Haškem a ilustroval několik vydání jeho Osudů dobrého vojáka Švejka (celkem 540 kreseb). Od kojeneckého věku viděl pouze na jedno oko, druhé měl umělé, což úzkostlivě tajil. Krutou ránu pro něho byla smrt mladší a psychicky ne tak odolné dcerunky Evičky při americkém náletu na Prahu v únoru 1945.

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=bZnzZkEPEN8




Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter