Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 27.5.
Valdemar
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Balada o nadýchaném hovnu
Autor: analfagot (Pravidelný) - publikováno 2.8.2018 (00:01:32)
Balada o nadýchaném hovnu

Byl jsem na dovolené, asi na Kanárech, nebo v Řecku, či na Ibize,
už si nepamatuji, je to všechno stejný, slévá se mi to v nekonečných zážitcích
ve kterých jsem hrál, částečně nedobrovolně, hlavní roli...

Češi chlastali tak nějak průběžně. Furt!
Večer u bazénu, aby ušetřili...
Já tam s partnerkou nechodil, organizované pití mě nikdy nebavilo.
Chlastu jsem měl v Praze hafo a taky jsem se trochu bál...

Jsem ostýchavý, plachý, nezábavný introvert.
Když jsem střízlivý...

Poslední noc dovolené byla již na pořadu dne a všichni do mě hučeli, že
tentokrát musím opravdu přijít, že se musíme konečně pořádně seznámit,
ať se prý nebojím a netrhám partu, že prý si dáme sklenku a poplkáme a
měli ještě mnoho argumentů, které používají naivní začátečníci...
Hučela do mě i přítelkyně, což mě překvapilo, protože ona musela tušit...
Varoval jsem je!
Řekl jsem důrazně, že pro jejich dobro zůstanu na apartmánu.

Jenomže oni tentokrát začali už v 18 hodin, bylo vedro, řvali mi pod oknem,
prostě nešlo spát...
Já na chlast vůbec neměl chuť, napiju se, jen když mám své dny, pak to ovšem
trvá 3 dny a 3 noci, bez spánku, bez jídla, bez vody a bez milosti!

Bydleli jsme v malém rekreačním centru, kde byla vesnice s pár obchody a podniky.
Zavírali asi ve 23 hodin, takže jsem se ve třičtvrti zvednul, protože to ve mně zabublalo...
Říkám si, stejně neusnu a sešel mezi opilce.
Nabízeli mi kalíšky dobroty, já však zkušeným zrakem přehlédl jejich zásoby a
utíkal koupit 5 litrů bílého vína a 4 litry coly.
Všichni jásali, že jsem nakoupil zásoby, ale, proč prý tak mnoho, že to nestihnou vypít, když zítra v poledne odlétáme...
Opravil jsem je! Zásoby jsou jen pro mě, protože jedna z nejhorších chvil muže
je, když mu zemře dítě, a v závěsu za ní, když mu dojde chlast a všude maj´
zavříno.
Nevěřili...

Začátek byl krušný.
Nemám rád opilecké řeči, když jsem sám střízliv!
Asi po 2 litrech vínečka jsem se osmělil, s každým si potykal a ujal se slova.

Začal jsem velmi chlupatou historkou o Kodetovi a Abrhámovi...

Kodet a Abrhám po představení na malém městě sedí na baru a loví...
Když jsou s děvčátky na pokoji, tak zábava i pití jsou v plném proudu...

Střih...

Kodet otevře oči a vidí chlupatou, rozcapenou kundu.
Zařve: „Kurvy ven!“
Abrhám se tím řevem taky vzbudí a pronese:
„Ty vole, vždyť jsme je ještě nepíchali!“
a Kodet opáčí:
„ááá, dámy si dají šampaňské???“

Jako mnozí jiní opilci se neslyším a také mám výrazný hlas, takže to bylo
jako bych řval do tlampače.
Odráželo se to mezi bungalovy, bazénem, že začali brečet nejen děti hostů,
ale i děti místní, které už byly zvyklé na ožralé anglány, němce i dány.
Tohle však bylo evidentně něco extra.
Prostě jsem zapadl do party!

Historka stíhala historku, když jsem viděl ten úspěch, tak jsem přidával nejen na hlase, ale i na jemných pikanteriích a podrobnostech v popisu peprných historek
umělců a řádně jsem je vypointovával.
V podstatě se už nikdo ke slovu nedostal.
Dovolenkáři netušili, co si sem posadili...
Řvali. Všichni. Konečně začali chlastat podle mého gusta! Dohnal jsem je
v pití a nemělo to skončit.
Jak je mým dobrým zvykem, jelikož nejsem držgrešle a nelituji žádných peněz,
když se společnost dobře baví, začal jsem rozlévat i své pití, předpokládajíc, že
je nevypitelné a že se budem bavit až do odjezdu, což mi také všichni slíbili!

Bohužel, stalo se čeho jsem se nejvíc obával!
Došel chlast!
Všichni se začali vytrácet asi ve 3 hodiny a mě tam nechali samojediného!
I přítelkyně.
Zůstal jsem u bazénu sám, bez chlastu a naděje na spánek, tudíž jsem se vydal
hledat nějakej otevřenej podniček.
Auto už jsem bohužel vrátil do půjčovny a nikde ani hlásku.
Prostě beznaděj, osamění, jen krůček k šílenství.
Bloumal jsem takto asi do 5ti hodin, pak jsem zase ucítil tu křivdu, tak jsem šel
nekompromisně vzbudit přítelkyni, s tím, že je to její vina a ať něco dělá, že
mi slíbila chlastat až do odletu, prostě klasická opilecká vydíračka...


Vyrazili jsme po pláži a po čase narazili na hospodu, kde se svítilo.
Trochu. Bylo však zavřeno, jen nějakej pičmunda buď uklízel po prohýřené
noci, či připravoval snídaně, kdoví.
To světýlko pro opuštěného byla naděje.
Věděl jsem, že mám vyhráno, že nedopustím aby mě odbyl, věděl jsem, že
to je otázka domluvy. Prachy byly!
Jelikož jsme si vůbec nerozumněli, tak jsem na něj mával stodolarovkou
a ukazoval, že chci šnaps a je mi úplně jedno jakej. Hlavně hned a hodně!
Naznačoval jsem mu tak hlasitě, že se vzbudili i psi v celém širokém okolí,
aby on vzbudil majitele, že tady má zájezd z Prahy!
Že je nás tu celý letadlo a další právě usedá...
Že jsme nafutrovaný prachama a nemáme je kde propít.
Zdůrazňoval jsem několikrát tu Prahu, aby věděl jistojistě, že nevstane kůli
limonádě, že chlastat se bude!
Poté se majitel zřejmě vzbudil sám a pochopil...
Vylezl s flaškou kořalky (jednou-blázen) a myslel že má hotovo.
Óóó, jak se mýlil. Nastrčil jsem mu svou krásnou přítelkyni a donutil ho pít s námi.
Seděli jsme nad mořem a já očekával východ Slunce a podobný ptákoviny.
Anglicky nemluvím, sice jsem se učil asi 5x třeba i v polospánku, jenže protože jsem se do toho stavu nemohl dostat, tak jsem napříště vypil pár kousků, ale to jsem
zas vůbec nedorazil na hodinu nebo jsem „umřel“ a nikdy už si nevzpomněl, co
mi našeptávali v tom bezvědomí do sluchátek!
Majitel, evidentně opit krásou mé přítelkyně, která anglicky mluvila, aspoň se mi
to tak zdálo, se rozvášnil a dotáh ještě 2 lahve něčeho místního, co mi nechutnalo,
ale já to míchal s colou, takže mi to bylo putna!
To už ani nechtěl zaplatit, tak jsem se cítil trochu odstrčený.
Nu, chlastali jsme asi do 10 hodin a pak odešel kůli snídaním, či kýho ďasa.
Přítelkyně šla balit a já pln entuziasmu šel dál do světa.
Už konečně otvírali!

Objevil jsem venkovní bar plnej němců a angličanů.
To mi neměli dělat!
Měl jsem ještě asi 50000, protože jsem je za střízliva neměl kde utratit a taky
jsem hodně šetrný v tom nepříjemném stavu střízlivosti, tak jsem je hostil.
Všechny!
Myslím, že ostudu jsem Česku neudělal.
Zatím...

Začal jsem mluvit „anglicky a německy", chlupatě česky, zpívali jsme
nějaké sprosťárny a oni chlastali jakoby to mělo být naposledy zaživa.
Tančili jsme i když opravdu netančím, objímali jsme se, já jim všem slíbil
svojí přítelkyni a oni mně nabízeli ty své.
Sranda, špundus.


V nejlepší zábavě, asi ve 13 hodin, za mnou dorazila přítelkyně (konečně mě našla, prý podle hluku, který odrážely vlny oceánu) a přivedla si na pomoc vedoucího
zájezdu. Byl odněkud z Moravy.
Cizinci znovu ožili a dožadovali se rychlého sexu. Přítelkyně nechápala, tak jsem jí
vysvětlil, že je prostě moc krásná a že v Angii jsou zvyklý na ošklivky, tak ať se nediví a je trochu do kolektivu.
Ona mně stále říkala, abych zaplatil a šel, že všichni na mě čekají už u autobusu.
Když jsem platil, tak jsem zahlédl v jejích očích něco, co možná zahlédl v očích
své ženy starej Vávra, když mu přinesla kafíčko...

Říkám poté, že nikam nejdu, že jsem ještě všechno neutratil a že by byl hřích vozit peníze zpátky do Prahy. To už jí férově šla pěna od úst!
Spoluchlastajícím jsem vysvětlil, že dívenka má své mangové dny a proto je tak odtažitá a oni ať se nebojí, že zůstávám a vrátím se do Evropy až za týden s nima a
pak že se už nějak dopravím...
Zase řvali!
Nevím, jestli mi vůbec něco rozumněli, ale v tom byl ten fór.
Tloukli se do kolen jako děti.
Vožralý děti.
Prostě, byl jsem po hubených letech opět slavný.

Za další hodinu přijel k baru náš autobus!
Vylezli z něj všichni známí z dnešní noci, vyhrožovali mi, že odletí letadlo a že musí zítra do práce.
Uklidňoval jsem je tím, že já taky, ale že sranda se v půli nekončí, že jsem potkal
konečně kamarády, kteří mě neopustí, tak jako oni, a vůbec, že nás veze charterový
let a ten že počká. Ať se jdou napít. Nikomu nezbyly prachy, tak jsem je uklidnil, že tady už pije 20 lidí na mě, takže dalších 20 nemůže nic zkazit. V očích všech jsem viděl, že by rádi, rovněž tak jejich nesmírný obdiv a snad i závist.
Kdyby věděli, že nebudu měsíc nic jíst...
Jen přítelkyně zalezla kamsi do hloubi busu.

Můj poslední argument byl, že takhle nachcanýho pasažéra stejně do letadla nepustí,
že bude průser a ať mě tam radši nechají napospas osudu.
Pamatuji si, že jsem se tak rozněžnil, že jsem se cítil jak raněný voják, který jim dělá službu a zachraňuje jim životy vlastním sebeobětováním, že všechnu tu strašlivou tíhu boje vezme na sebe, aby oni mohli zdrhnout domů.
Samozřejmě jsem si nikoho nepamatoval, ani jména, a uvnitř jsem cítil pomstu, protože v noci mě oni bez uzardění opustili.
Říkám, že se z toho za pár dní na pláži vylížu sám.
Opět mi nevěřili! Co je to s těma lidma...
Polonásilím mě nacpali do autobusu a pak mě skryli mezi sebe a propašovali i do letadla. Jen můj občasný výkřik mátl letušky při nástupu...


Teď už jsem pít nemusel. Už jsem v tom byl!
Zvýšeným hlasem, aby mě bylo slyšet i vzadu, také aby věděli ti, kteří se nočního potlachu neúčastnili, s kým mají tu čest, jsem pokračoval v krasojízdě.
Bavili se všichni skvěle, tedy až do chvíle, když jsem jim začal podrobně, v jemném detailu a náruživém přednesu, povídat historku o Kemrovi.

Pepa Kemr byl znám, že nachcanej vytahuje to svý obrovský káro a děsí jím herečky.
Když natáčel Všechny dobré rodáky, tak se jeho výstup zvrhl v nepřehlednou
mrdanici na place, protože holky už to, rovněž nachcaný, nevydržely a musely si šáhnout...
Pokračoval jsem v popisu celé akce až do chvíle, kdy smích nás dospělých
přehlušil smích dětský. Já bláhový si nevšiml, že ta malá očka asi 20 dětí visí
na každém mém slově, sice se strejdy trochu bojí, ale zároveň mě hltají a žerou mě jak dědek bábovku a že na mě budou vzpomínat po celičký život. Matkám se to nelíbilo. Otcové to přešli s pochopením zkušených mužů.

Po trapném tichu kapitán oznámil, že budem přistávat a loučil se.
Zřejmě pan „Bláha“!
Vše, co se stalo poté už bylo jaksi bez mého plného vědomí.
Měli jsme se připoutat, ale já se místo toho rozběhl na záchod.
Jelikož trpím „věčnou“ zácpou a když už se mi konečně chce, tak musím a opravdu
si to z celé duše užiju, tak jsem věděl, že mám jen pár vteřin, aby nemuseli čistit koberce stříkačkou z cisterny na letišti.
Po cestě jsem nemilosrdně srazil k zemi nějakou babu, co se zase hnala z hajzlu, aby se včas a poslušně připoutala a supr. Stihnul jsem to skvěle. Snad malý šrám na kalhotech, protože jsem nemohl rozepnout nový pásek, ale ok. Podružné.
Letuška mě chtěla zadržet, stoupla si mi do cesty, že teď už jako ne!
Vyhrožovala, že když budu na toaletě, že letadlo nesmí přistát a že mi to všechno napočítají!
To už jsem si ovšem příjemně ulevoval, protože jsem celou dovolenou nebyl, a popravdě mi to skoro urvalo prdel! No a taky serte v pěti promilích, že...
Najednou jsem zjistil, že dovča se opravdu vydařila.
Byl jsem lidsky šťastný.

Letuška ani kapitán však evidentně ne!
Neustále mi tloukla na dveře a upozorňovala na to, že už tam jsem 15 minut a že děláme již třetí oblet Prahy a že budu solit.
Já jsem jí zřejmě nějak vtipně odpovídal, protože z obecenstva zazníval smích a řev a občas i tleskání.
Říkám, že prachů je jako listí v lese, že si to chci užít, že je to mimořádka, když můžu a ať mi podrobně popíše, jak by si přesně představovala, abych to utnul.

Takhle... po chlastu (kvartálním) jdu vždy na velkou stranu, tentokrát to přišlo dřív.
Asi tím kysličníkem uhličitým, co je v cole, mám hovínka opravdu mimořádná a

mocná. Jsou neuvěřitelně veliká a nadýchaná, jakoby péřová, jako když dáte do mikrovlnky kukuřici!
Asi si to neumíte představit...
Díru do normálního hajzlu zřejmě znáte všichni. Dámy samozřejmě ne, ty se tam
nikdy nepodívaly, nicméně v letadle je ta díra ještě o půlku větší. Minimálně!
Přesto se mi v ní naštorc zapříčilo hovno.
Protože ta hovínka po chlastu jsou pekelně lepkavá, hned jsem věděl, že je tu problém. A velký!
Když si uvědomíte, že jsem byl asi v 5ti promilích, že jsem nemohl ani chodit, tak je vám jasné, že propasírovat to lejno nebylo otázkou okamžiku. Ono se tam opravdu přilepí jak vteřinovým lepidlem a nejde a nejde.
Říkal jsem si, čím to prošťouchnout, ono to po chlastu navíc neuvěřitelně smrdí, a tady jsem si jist, že ani těm největším degustátorům tam fantazie nesahá.
Chtěl jsem zkusit nohu. Tedy nohu v botě, ale jak jsem byl ovíněn, tak jsem nevydržel stát na jedné noze a vždy se zřítil na podlahu.

Za dveřmi už byl kdekdo a prosil, vyhrožoval, že musí tam či tam a vedoucí zájezdu řval, že taky musí, že už to nevydrží. Tomu jsem odpovídal polsky.
Říkal, že to je nevídaný incident, dožadoval se okamžitého střídání, byl už prostě nesvéprávný!
Když jste takto hodně opilý, tak vám čas plyne jinak...
Radil jsem mu co má dělat, aby to zadržel, fandil mu a cítil jsem s ním.
Říkal jsem si: „Jak chceš, moulo, pocítíš něco, což nezažil, o čem jsi jistě ani nečetl, prostě smrad, jakoby v pekárně za provozu uhynul nemocnej vlk!

Zkuste si to představit...
Přede dveřmi stojí palubní personál a vypočítává nahlas kolikrát jsme již udělali okruh na Prahou, do toho šílený vedoucí zájezdu, který mele z posledního, do toho se ozývají duté zvuky mých pádů na zem, doprovázené jistě vtipnými glosami o tom, že jsem jim to říkal, že jsem jim dobře radil, ať mě nechají na ostrově, že jim to patří, když mě v noci opustili, že jsem mohl v klidu počkat na další turnus atd.
Přítelkyně patrně někam opět zalezla a zpytovala svědomí...

Otevřel jsem dveře a jakoby nic jsem si sedl na sedačku. Cizí.
V očekávání věcí příštích...

Vedoucí zájezdu tam vběhl a za 2 vteřiny vyběhl ven úplně jinobarevnej a pochcanej, s výkřikem sojky: „Von tady snad řezal mrtvolu!“
Letušky nevěřícně otevřeli dveře a přes ten obrovský puch se podívali do mísy.
ACH, Bože jediný, na nebesích!
Přál bych každému vidět jejich úžas v očích, kterými těkali mezi mísou a mou maličkostí. Obdivné pohledy se mísily s největším opovržením, kterého je žena schopna!


V Praze jsem pokračoval přímo do hospody, už sám, přítelkyně prý ztratila z neznámého důvodu gustíčko.
Složenka mi buď nepřišla a nebo jsem ji někde ztratil.

Myslím, že dovolenkáři byli nakonec hodně rádi, že mě nepřemluvili k pijatice již první den...
Další rok, jinde, mě však přemluvili...
Upil jsem celej zájezd do bezvědomí, že se druhý den ploužily po pláži jen stíny původně natěšených turistů, vypadalo to, jak ve válečném lazaretu, lidé byli potlučení, někteří byli v nemocnici s otravou alkoholem, některé jsem navedl aby autem jeli na mě známá místa kdesi v lávových dunách na Lanzarote, ti se vrátili až za 3 dny.
Možná, že dodnes potkáte na ostrově celé rodiny ožralých Čechů, kteří potkali kdysi moji maličkost...
Třeba příště povím víc...


Poznámky k tomuto příspěvku
Marco rain (Občasný) - 14.9.2018 > jo, četla jsem - ale nějak nic...ani teď :)
<reagovat 
 analfagot (Pravidelný) - 19.9.2018 > Marco rain> to je odpověď? Na jakou otázku?
<reagovat 
j.f.julian (Stálý) - 6.2. >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Pravidelný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter