Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 18.12.
Miloslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Bratři Michelinové, Marcel Aymé
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 3.8. (09:58:33)

ANDRÉ & EDOUARD MICHELINOVÉ – SÁGA RODU MICHELINŮ

 

Rod Michelinů má své tuhé kořínky v Paris, odkud je osud zavál do provinčního městečka Clermont–Ferrand. On to ani tak nebyl osud jako spíše podnikatelský záměr Charlieho Michelina otevřít si dílnu na výrobu a opravy zemědělského nářadí, pro níž byly mnohem lepší podmínky a vyhlídky na prosperitu v městě Clermont–Ferrand než v metropoli nad Seinou. Jméno Michelin je nerozlučně spjato s výrobou pneumatik, která je od výroby zemědělských strojů a nářadí pro rolníky hodně a hodně vzdálena. Jak se to tedy celé semlelo?

 

Velkou roli sehrála náhoda, jak už to v životě někdy bývá. V tomto případě tou náhodou bylo, že Charlesův bratranec se oženil s neteří skotského chemika Ch. MacIntoshe, známého výzkumníka v oblasti gumárenství v dobách, kdy byl tento obor ještě v plenkách. Ten se významně zasloužil o vývoj tkanin impregnovaných kaučukem. Když se snaživá a podnikavá MacIntoshova neteř přivdala k Michelinům, přesvědčila je, aby svůj rodinný podnik rozšířili o dílnu na výrobky z kaučuku. Zhotovovaly se v ní míče, termofory, hadice a jiné výrobky z gumy. Ale zpočátku se této dílně příliš nevedlo, nesplnila očekávání, která do ní vkládali.

 

Obrat nastal, když se této nové oblasti podnikání ujali synové Charlese Michelina André a Edouard. Snažili se zpestřit sortiment na vozy, které šly dobře na odbyt a zajistily prosperitu dílny, která pomalu přerůstala v továrnu. Zlomovým se však stal až rok 1889, kdy se pustili do výroby bicyklových pneumatik, což vedlo během několika málo let k překvapujícímu růstu firmy Michelin. Opět k tomu dopomohla náhoda.

 

Vypráví se, že na jaře roku 1889 potřeboval neznámý anglický turista, vychutnávající lákadla Francie ze sedla velocipedu, pomoc při opravě pneumatiky. Stalo se to právě, když projížděl městem Clermont–Ferrand. V nouzi se obrátil na dílnu Michelinů a André s Edouardem jeho žádost o pomoc neodmítli. Ve firemní publikaci Michelin je tato událost vylíčena následovně.

 

Jednoho jarního odpoledne roku 1889 přivezl volem tažený povoz na dvůr továrny Michelin anglického cyklistu s bicyklem, který měl proraženou pneumatiku. Byla to nedlouho předtím patentovaná Dunlopova nafukovací pneumatika, která se pevně lepila k ráfku kola. Její oprava byla velmi složitá a vyžadovala různé nářadí. Dělníci od Michelina, zaujatí pro ně neznámou pneumatikou, se dali do práce s cílem pomoci postiženému cyklistovi. Oprava trvala celé tři hodiny a muselo se čekat až do příštího rána, než zaschne lepidlo. Edouard neodolal pokušení vyzkoušet nafukovací pneumatiku. Vypůjčil si opravený bicykl a vydal se na okružní jízdu ulicemi města. Velmi brzy se však vrátil – pěšky. Opravená pneumatika neobstála na kostrbaté městské dlažbě, kočičích hlavách.

 

Jak to nakonec dopadlo s nebohým cyklistou a kdy mohl zvesela pokračovat v cestě, se již nedozvíme. Jeho příjezd na tovární dvůr však znamenal počátek dychtivého zájmu Edouarda Michelina o další vývoj pneumatiky, směřující k jejímu zdokonalení. Plně si uvědomil, že nafukovací pneumatika má před sebou velkou budoucnost, ale pod jednou podmínkou – že bude snadno opravitelná. Předsevzal si vyvinout pneumatiku snímatelnou z ráfku, kterou dokáže opravit bez větších problémů i laik. Dosažení tohoto cíle nebylo snadné, i když se stal prioritou celé rodinné firmy Michelinů. Edouard Michelin a firemní inženýr Laroche se tomuto problému věnovali s plným nasazením celé dva roky a jejich úsilí vyvrcholilo žádostí o udělení tří patentů na „pneumatiques demontables“. Demontovatelné pneumatiky s jednoduše vyměnitelnou duší byly prakticky vyzkoušeny se znamenitým výsledkem hned v roce 1891 při slavném závodě Paříž–Brest–Paříž.

 

Bratři Michelinové, povzbuzeni tímto úspěchem, si při dalším vývoji pneumatik rozdělili úlohy. Z Edouarda se stal technický specialista, který měl na starosti jejich další zdokonalování a dohled nad výrobou. André zase projevil obchodní vlohy, znamenitě si vedl v reklamě a propagaci pneumatik nesoucích jejich značku, což se projevilo značným zájmem o tyto výrobky. Vytvořili tak bratrský tandem vytvářející pneumatikářské impérium Michelin, které se svými výrobky rychle uplatňovalo na trzích celého světa. To se projevovalo zejména na začátku 20. století, kdy se nosným programem firmy Michelin stala produkce automobilových pneumatik. A pokračovalo poté, co se do čela firmy postavil François Michelin, z další generace tohoto rodu.

 

Po MacIntoshově neteři a defektem postiženém anglickém cyklistovi potkala rodinný klan Michelinů ještě třetí šťastná náhoda – Andrého výběr reklamního grafika, schopného kreslíře a karikaturisty tvořícího pod pseudonymem O´Galop. Ten graficky ztvárnil „muže z pneumatik“, tak jak ho evokovaly na sebe navržené pneumatiky různých průměrů, vzdáleně připomínající lidskou postavu. O´Galopova kresba dobromyslně vyhlížejícího pantáty, pojmenovaného Bibendum, prodělala určitý vývoj, ale již po pár letech dostala podobu, která provázela firmu Michelin více než sto let až do dneška. Bumbrlíček Bibendum patří k nejzdařilejším nápadům v historii reklamy. Později je již téměř výhradně spojován s propagací automobilových pneumatik, ale na samém počátku jezdil také na bicyklu.

 

 

ANDRÉ (☼ 16.1.1853 – ۞ 4.4.1931) & EDOUARD (☼ 23.6.1859 – ۞ 25.8.1940) MICHELINOVÉ – synové výrobce zemědělského nářadí z města Clermont–Ferrand, kteří se významně zasloužili o vývoj pneumatik směrem k jejich praktické využitelnosti. André původně studoval umění a architekturu, Edouard mechaniku, ale nakonec oba skončili v podniku svého otce, který rozšířil své podnikání i na výrobky z gumy. Edouard přinesl do rodinného podniku své technické nadání. André upustil od svých uměleckých ambic a objevil v sobě obchodní vlohy, kterými se zasloužil o rychlý rozvoj firmy. Společně tak vybudovali světově proslulý nadnárodní pneumatikářský koncern, s pobočnými závody v desítkách zemí světa. Symbolem firmy se stala postavička vykrmeného a vysmátého šikuly, známá jako Bibendum.



JAKÉ JE TO ŽÍT ŽIVOT ROCKERA PO ŠEDÉ ŠEDESÁTCE?


MICHAL PAVLÍČEK – notoricky šikovný kytarista

 

Co se týče pocitů a euforie z hudby se toho moc nemění. Hudba vás naplňuje stejně, jen se možná zabarvuje i do jiných odstínů. Ale ten pocit, když člověk hrábne do kytary a zastaví se čas, vás stále intenzivně nabíjí jako zamlada. Jen si ráno při pohledu do zrcadla nesmíte moc připouštět, že vám řídnou šediny a že vás z gibsona Les Paul bolí bedra. Úbytek energie je tu, ale zase zrajete, takže ho dorovnáváte jinak. Život je to pořád on the road a člověk si čím dál víc užívá koncertů. Po šedesátce se mi zásadně zklidnil rozevlátý život díky mému pozdnímu otcovství i kvůli by–passům. Vajgly v popelnících a krvavý oči z kocoviny se už nekonaj. Ale ty štěstíčka i šrámy, který člověk za ten život nastřádal, v tomto věku intenzivněji prosakují do hudby, kterou komponuji a tvořím se stále rozeznatelnější chutí. Hudba je nekonečnej vesmír nebo i droga, jak chcete.

 

 

IVAN KRÁL – kytarista

 

Jsem mnohem plnější než kdy předtím. Pravděpodobně proto, že jako posluchač přijímám více hudebních stylů. Takže pokud jako dvacetiletý napíšu deset rockových písní, mám celkem deset songů. V šedesáti napíšu stejných deset rockových písní, ale teď přidám deset jazzových, deset popových, deset bluesových, deset metalových, deset experimentálních, deset elektronických. Čím jsem starší hračička na nástroje, tím víc píšu nápadů ve snu a v přítomném čase. Navíc se samotné psaní s větší praxí zlepšuje. Opravdu mě baví být sám a psát ambientní hudbu a hudbu na pozadí. Uklidňuje posluchače, ale většinou uklidňuje mě během tvůrčího procesu. Rockera v sobě jsem ale neztratil, rock je nejlepší lék na duši. Jednoduše jsem přidal do svého repertoáru desetkrát víc.

 

 

VLADIMÍR MIŠÍK – vokalista

 

Mně je momentálně jednasedmdesát. Někdy je život hudebníka docela prima i veselo bývá, a někdy ne. Zatím je to tak padesát na padesát, takže zaplaťpánbůh.

 

 

MICHAL PROKOP – vokalista

 

Pro mě byla šedesátka druhým profesním comebackem. V roce 2006 mi totiž vyšla po sedmnácti letech další řadová deska Poprvé naposledy, pak na podzim koncertní DVD Live 60 z Lucerny a rozjel se znovu koncertní život s kapelou Framus Five. Takže až nečekaně skvělé. Pak další deska Sto roků na cestě, vlastně jedeme pořád, i když je mi dneska už skoro dvaasedmdesát. Jen je mi smutno, když mi odcházejí na věčnost někteří spolupracovníci, kteří tu rockovou káru pomáhali táhnout se mnou. Samozřejmě už dnes nejezdíme žádné šňůry, na koncerty většinou neřídím, nechávám se vozit. A jakékoli další plány člověk hodně důkladně zvažuje. Ale tu energii, kterou rock vyžaduje, tu furt v sobě cítím!

 

 


MARCEL AYMÉ – PŘÍBĚH ZÁVODNÍKA MARTINA


Byl jednou jeden cyklistický závodník, jmenoval se Martin, vždycky dojížděl poslední a lidé se smáli, že je za ostatními borci tak daleko. Nosil světlounce modrý dres jako sedmé nebe v osm hodin ráno a na levé straně prsou měl přišitý malý květ barvínku. Skloněn nad řídítky a s kapesníkem mezi zuby šlapal do pedálů stejně směle jako první ze všech. Do nejpříkřejších kopců stoupal s takovým zápalem megablastu, že se mu v očích rozhořel krásný plamínek, a když viděli jeho jasný pohled a svaly napnuté úsilím, všichni říkali:

 

„Podívejme se, Martin vypadá ve formě. To je v pořádku enormně, tím líp. Tentokrát do Tours (nebo do Bordeaux nebo do Orléansu nebo do Dunkerque) dojede v pelotonu.“ Ale „tentokrát“ to dopadlo jako jindy a Martin přijel zase poslední…

 

Tak začíná Aymého povídka Poslední ze souboru jeho kratších próz vydaných pod názvem Trpaslík (Le Nain, 1934). Příběh, jehož protagonistou je cyklistický outsider, nevyléčitelný nezmar optimista, donekonečna věřící, že příště to už klapne dozajista. K úspěchu nepomáhají ani večerní modlitby. Než usne, modlívá se k Bohu do sedmého nebe, neboť je přesvědčen, že Bůh se zajímá o cyklistické závody stejně důkladně jako o jiné lidské obory.

 

„Pane Bože,“ říkával Martin, „obracím se na tebe zas kvůli tomu dnešnímu závodu. Nevím, v čem to vězí, ale je to pořád to samý. Mám přece dobrý kolo, nic proti němu. Onehdy jsem si povídal, jestli náhodou něco nezlobí v převodníku. Tak jsem to celý rozmontoval, jednu součástku po druhý, v klidu, bez rozčilování, tak jak teď mluvím s tebou. Zjistil jsem, že nic nehapruje ani v převodníku, ani nikde jinde. A kdyby mně někdo chtěl tvrdit, že to kolo není dobrý, řek bych mu, že je to dobrý kolo, dobrá značka. Takže co…? Samozřejmě je možný, že je to v člověku: ve svalech, ve vůli, v inteligenci. Ale člověka máš přece na starosti ty, Pane Bože. Vidíš, tak tohle si říkám, a proto si nestěžuju. Vím, že při závodech musí být někdo poslední a že to není žádná hanba být poslední. Ne, já si nestěžuju. To já jen tak.“

 

Vidina úspěchu a úsměvu spojeného s výdělkem peněz pro ženu a děti, které měl docela rád, ale jen zřídka vídal, spoutala natolik jeho myšlení, že ztratil cit pro soulad s okolním světem. Naděje na velký cyklistický zázrak vše přehlušovala. Zbývala pouze bezbřehá naivita člověka poznamenaného samotou a bezradností, která autorovi nahrává groteskní situace, groove is in the heart. Jako setkání s Liliane, ženou špatné chmurné nedbalé pověsti, která Martina pozvala na šálek čaje o páté.

 

Mluvil o závodech, o nejlepší taktice, o péči, kterou musí věnovat svému kolu a sám sobě. Lehká žena mu kladla záludné otázky:

 

„Jak se vlastně provádí masáž, pane Martine?“

 

A hned při těch slovech natahovala haxnu, aby ji Martin vzal do dlaní. Martin tu neřestnou končetinu uchopil ve vší prostotě, nedojala ho o nic víc, než kdyby to byla noha nějakého závodníka, a klidně vysvětloval:

 

„Masírujete takhle, směrem nahoru. Víte, s ženskýma je potíž, protože mají na svalech ještě takovou vrstvu měkkoty.“

„A jak byste mě nesl, kdyby došlo k nehodě?“

 

Kladla mu ještě i jiné otázky, ale nemůžeme opakovat všechno, co říkalo to stvoření. Martin naivně odpovídal, neměl nejmenší podezření, že by mohla mít nekalé úmysly. Zajímala se zvědavě o obsah jeho kufříku a on jí ukázal bez upejpání své závodnické tričko, trenky a boty.

 

„Pane Martine, já bych vás tak ráda viděla oblečenýho v závodnickým! Ještě jsem žádnýho závodníka neviděla zblízka.“

„Když vám to udělá rozkoš, tak se vám v tom vyjevím. Půjdu s dovolením do vedlejšího pokoje.“

 

Pak se vrátil a našel ji v lehčím oděvu, než měl sám, popis si raději ušetříme pro náctileté zvědavce. Martin však nesklopil oči. Podíval se na tu prostopášnici vážným pohledem a řekl pokyvuje přitom hlavou:

 

„Jak vidím, máte taky v úmyslu závodit na kole, ale já k vám budu upřímnej. Řemeslo cyklistickýho závodníka se podle mě pro ženský nehodí. Pokud jde o nohy, ty vaše by se nakonec vyrovnaly mým, to mi starosti nedělá. Jenže ženský mají kozy, a když máte ujet dvě tři stovky kiláčků vysiláčků, tak by se vám ty hrudní košíky, madame, pěkně pronesly. Nehledě k tomu, že je nutný myslet na děti, s tím se taky musí počítat.“

 

Martinovi zatím přibývalo let, začínal značně šedivět, hrbit záda, ale nedopřál si odpočinku. Jako doyen cyklistických závodníků dojížděl poslední jako dřív, jen ta zpoždění se zněkolikanásobila. Když jednou při kraji silnice vyměňoval galusku, přiblížily se k němu dvě ženy s několikaměsíčním dítětem v náručí.

 

„Neznáte nějakého Martina, co závodí na kole?“ Odpověděl bez uvažování: „Já jsem Martin. Jsem poslední. Příště to půjde líp.“

 

„Jsem tvá žena, Martine.“ Zdvihl hlavu, přesto však dál nasazoval galusku na ráfek, a řekl s něhou v hlase: „To jsem rád… Jak vidím, děti taky rostou,“ dodal s pohledem na nemluvně, které považoval za jedno ze svých spermií. Jeho ženu to očividně uvedlo do rozpaků a ukázala na mladou ženu, která ji provázela: „Martine, tady je tvá dcera, je už tak velká jako ty. Je vdaná, i tví hošánci jsou ženatí…“

 

„To jsem moc rád… Ani bych neřek, že jsou tak old school mandrage prapůvod od matrace a šroubu a matice. Jak ten čas letí… A ten, co ho chováš v náručí, je můj vnuk?“ Mladá žena se odvrátila a odpověděla její matka: „Ne, Martine, to není její syn, ale můj… Když ses pořád nevracel…“

 

Příběh plný absurdních nadsázek, ironie jako bejk, humoru jako pštrosí vejce v čapím hnízdě, ale také melancholie, se blíží k tragickému vyvrcholení. Martin tak zestárl, že už skoro vůbec neviděl. Také jeho bicykl zchátral a v kolech chybělo mnoho drátů. Naštěstí byl Martin tak lehounký, že ho uneslo těch pět šest zbývajících. Osud člověka, který se po celý život nedokázal vzdát svých snů, zbavit touhy po vítězství, vybočit z normálu, se naplňuje.

 

Jezdil na ráfcích, a protože jeho bicykl chrastil jako starý plecháč made in DDR in Zwickau Trabant péro paragráfek ráfek, házeli po něm kluci kamení a křičeli: „Blázen! Patří do šrotu! Do starobince!“

 

„Já to dohoním,“ odpovídal Martin, protože nedoslýchal. Už hezkých pár let se pokoušel přihlásit na nějaký závod, a přicházel vždycky pozdě. Jednou odjel z Narbonnu do Paříže, kde měl být v tom týdnu odstartován Tour de France. Dojel rok nato a s radostí zjistil, že závodníci odjeli teprve den předtím. „Večer se k nim připojím,“ řekl, „a vyhraju druhou etapu.“

 

Když při výjezdu z města u brány Maillot sedal na kolo, srazilo ho nákladní auto. Martin vstal, v rukou svíral řídítka rozdrceného bicyklu osmičky, a než zemřel prohlásil: „Já to doženu.“

 

 

MARCEL AYMÉ (☼ 29.3.1902 – ۞ 14.10.1967) – francouzský spisovatel, autor rozsáhlého románového, povídkového a dramatického díla. Po ztrátě maminky byl od dvou let vychováván příbuznými a v mládí vystřídal povolání dělník, bankovního úředníka, kamelota, filmového komparsisty a novináře. V roce 1929 vydává první román, ale do povědomí veřejnosti se dostává teprve Zelenou kobylou (La Jument verte, 1933). Následují další romány, později i dramata. Vrcholem jeho umělecké tvorby jsou však povídky, vydané v několika souborech. Jeden z nich je nazván podle té nejslavnější – Muž, který prochází zdí (Le Passe–muraille, 1943). Čtenářky v nich nacházejí fantastiku, humor, nadsázku, ironii, ale také poetiku, prosté lidství, melancholii a zjevné sympatie k životním outsiderům, ne prezidentům a předsedům soudobých vlád.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter