Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 18.12.
Miloslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
naši měli v sobotu 4/8 už 45 let od svatby na zámku Klenová
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 4.8. (12:38:23)

ERNEST HEMINGWAY – OKOUZLEN PAŘÍŽSKÝMI VELODROMY


Hemingway uměl vytvořit svým dobrodružným způsobem života o sobě mýtus „drsného chlápka“, fyzicky zdatného a mužně agresivního Železného Zekona, který se promítá i do jeho literárních charakterů. Nevyhýbal se nebezpečí – ve válkách, při lovech divoké zvěře, pilotování letadla nebo mořského rybolovu – a rizika vyhledával také ve sportovních arénách. Náruživě miloval býčí zápasy a box, ale také dostihy a cyklistiku. Rozuměl mnoha sportům zdar a dokázal proniknout až do jejich technických jemností. V Paříži, kde se v roce 1921 usídlil jako zahraniční zpravodaj kanadského týdeníku Toronto Star Weekly, k tomu nacházel dostatek příležitostí. Učebnicí francouzštiny mu byly sportovní rubriky novin. Zdokonaloval se četbou referátů z utkání a podniků, které předtím viděl. Psal vždy jen o tom, co sám prožil. Pocit radosti ze sportu k tomu patřil.

 

V posmrtně vydaném souboru povídkových črt vzpomíná Hemingway na svůj první pobyt v Paříži, na bouřlivá mladá léta plná životního i tvůrčího elánu. Na sklonku života, když propadal těžkým rozčarováním a melancholiím, se vrací v memoárové knize Pohyblivý svátek (A Moveable Feast) do snově šťastné atmosféry Paříže dvacátých let, v níž ho přitahovaly nejen osobnosti kulturního světa. Jeho soboty a neděle tehdy patřívaly dostihům, boxu a cyklistice. Vzrušovalo ho dění na pařížských velodromech s chlapisky odolnými a drsnými souboji dráhových závodníků. V Pohyblivém svátku se vyznává z obdivu k cyklistice.

 

O závodech na kole jsem začal mnoho povídek, ale nepodařila se mi jediná, která by byla tak dobrá jako vlastní závody, ať už na kryté nebo nekryté dráze či na silnici. Ale stejně bych rád dostal jednou na papír Vélodrome d´Hiver s tím začouzeným odpoledním světlem, s tou silně klopenou dřevěnou dráhou, s tím svistem, jaký vydávají pneumatiky na dřevě, když se kolem řítí závodníci, a to úsilí a tu taktiku, s jakými se jezdci řítí nahoru a vrhají dolů, každý z nich součást svého kola: rád bych dostal na papír to kouzlo demi–fondu (střední tratě proklatě), ten řev motorů s jejich válci vystrčenými dozadu, na kterých jezdili jejich entraineurs (trenéři a zároveň vodiči na motocyklech) s těžkými ochrannými přilbami na hlavách, zaklánějící se ve svých neohrabaných kožených oblecích, aby jezdce, co jedou za nimi, chránili před odporem vzduchu, i ty závodníky v lehčích ochranných přilbách, skloněné až k řídítkům a šlapající nohama do pedálů obrovských převodů, a ta malá přední kolečka dotýkající se válce za motocyklem, v jehož krytu jeli, a ty souboje, jež byly ze všeho nejnapínavější, to prsk–prsk motocyklů a ty jezdce, kteří loket na lokti, kolo na kole drnčeli smrtelnou rychlostí nahoru, dolů, kolem dokola, až jeden z nich nevydržel tempíčko, odpadl a srazil se s tou kompaktní vzduchovou stěnou, před kterou ho motocykl chránil.

 

Existovalo tolik druhů závodů. Sprinty, které se jezdily buď sólově, nebo ve dvojicích, kdy oba jezdci balancovali po několik dlouhých vteřin na svých strojích, aby přinutili toho druhého jet vpředu, a pak pomalu kroužili a nakonec nasadili prudké, na nic nedbající tempo–terno. Byly tu programy týmových dvouhodinovek, prokládané sériemi čistých sólových sprintů, aby to vydalo na celé odpoledne, osamělé hodinovky jednotlivců, kdy jedinec závodil jen s časem, potom ty strašlivě nebezpečné, krásné závody na sto kilometrů na silně klopeném, dřevěném, pětisetmetrovém oválu stadiónu Stade Buffalo, na nekrytém stadiónu v Montrouge, kde se závodilo za silnými motocykly a kde Linart, ten slavný belgický šampión, kterému se říkalo kvůli jeho profilu „Sioux“, skláněl hlavu a upíjel gumovou hadičkou připojenou k termoforu pod dresem cherry brandy, když to ke konci potřeboval ke zvýšení svého šíleného tempa, a šampionáty Francie za silnými vodiči na šestsetšedesátimetrové betonové dráze v Parc du Prince poblíž Auteuil, na té nejprožluklejší dráze ze všech, kde jsme viděli pád slavného Ganaye a slyšeli, jak závodníkovi křupla pod ochrannou přilbou lebka, jako když člověk naťukne na pikniku o kámen natvrdo uvařené vajíčko, aby si ho mohl oloupat. Musím napsat o tom podivném světě šestidenních i o těch divech při silničních závodech v horách. Jediný jazyk, ve kterém o tom kdy kdo pořádně psal, je francouzština a všechny výrazy jsou francouzské, takže se o tom strašně těžko píše.

 

Škoda, že nenapsal. S cyklistickými závody se setkáme již v jeho prvním románu The Sun Also Rises (I slunce vychází), v pozdějších evropských vydáních známějším pod původním pracovním názvem Fiesta. V letech 1923 až 1925 několikrát navštívil se ženou Hadley a hrstkou přátel Španělsko. Učarovalo mu zejména navarrské městečko Pamplona, vyhlášené svojí fiestou San Fermin s býčími zápasy, ke kterým se sjížděli nejlepší španělští matadoři. Hektická atmosféra koridy, přátelství se slavnými toreadory a další zážitky z těchto cest jsou stavebními kameny Fiesty. Hemingway do ní zařadil drobnou epizodu z mondénního lázeňského města San Sebastianu, v němž přenocovali účastníci etapového závodu kolem Baskicka.

 

Později, když se začalo smrákat, jsem se pustil kolem zálivu a promenádou a konečně jsem se vrátil do hotelu. Právě se konaly cyklistické závody kolem Baskicka, Tour du Pays Basque, a závodníci tu noc přenocovali v San Sebastianu. V jídelně stál po jedné straně dlouhý stůl cyklistů, kteří jedli se svými trenéry a manažery. Byli to samí Francouzi a Belgičani, horlivě si hleděli jídla, ale dobře se přitom bavili. V čele stolu seděly dvě hezké Francouzky, moc šik, jako z rue du Faubourg Montmartre. Nemohl jsem přijít na to, ke komu patří. Všichni u toho dlouhého stolu mluvili hantýrkou a padla tu spousta soukromých žertů a na horním konci se vyprávěly vtipy, které pak odmítli těm holkám opakovat. Druhý den v pět ráno měl závod pokračovat poslední etapou San Sebastian–Bilbao. Závodníci pili spousty vína a byli spálení a zhnědlí sluncem. Nebrali ten závod vážně, leda sami mezi sebou. Utkali se spolu už tolikrát, že moc nezáleželo na tom, kdo zvítězí. Zvlášť v cizině. S penězi se to dá vždycky nějak zařídit.

 

Cyklista, který v závodě vedl o dvě minuty, trpěl hrozně bolestivým opruzením. Seděl skoro na kříži. Měl hodně červený krk a blond vlasy vybledlé sluncem. Ostatní závodníci si z něho kvůli tomu opruzení stříleli. On zaťukal vidličkou o stůl.

 

„Tak poslechněte,“ řekl, „zejtra se tak přilepím nosem na řídítka, že toho vlka se mi bude dotýkat jedině líbeznej vánek.“ Jedna z těch holek se po něm podívala přes stůl a on se zazubil a zčervenal. Španělé prý, jak říkali, neumějí šlapat.

 

Kávu jsem vypil venku na terase s manažerem týmu, který jel za jednu továrnu na bicykly. Vykládal mi, že to byl až dosud moc příjemný závod a že by stálo za to sledovat ho, kdyby byl Bottecchia nevypadl v Pamploně. Prach že je svinstvo, ale jinak že jsou silnice ve Španělsku lepší než ve Francii. Silniční cyklistické závody jsou prý jediný sport na světě. Sledoval jsem někdy Tour de France? Jedině v novinách. Tour de France je největší sportovní událost na světě. Sledování a organizování silničních závodů ho naučilo znát Francii. Málo lidí Francii zná opravdu. Tráví celé jaro a celé léto a celý podzim na silnicích se závodníky. Podívejte se, kolik těch aut dneska jede za cyklisty při silničních závodech od města k městu! Francie je bohatá země a rok co rok je čím dál víc sportive. Pomalu to bude ta nejsportovnější země na světě. To udělaly ty silniční závody. Ty a fotbal. Zná přece Francii. La France Sportive. Vyzná se v silničních závodech.

 

Kratičkou dobu Hemingway na kole sám jezdíval. Ani ne devatenáctiletý přichází s dalšími mladými dobrovolníky Amerického Červeného kříže (American Red Cross), ke kterému patřily sanitní sbory Americké polní služby (American Field Service) operující na bojištích první světové války, na italskou frontu. Jezdil tam jako řidič polní ambulance, a když Červený kříž zřizoval kantýny docela blízko frontové linie, na čas v jedné z nich působil. Sám se přihlásil, že bude na kole rozvážet vojákům poštu, čokoládu a cigarety přímo do zákopů. S batohem na zádech sedal na bicykl a vyjížděl k předním pozicím. Až do chvíle, než ho zasáhl a těžce zranil výbuch granátu z rakouského minometu. Bylo to v červenci roku 1918 u vesnice Fossalta na řece, jejíž název se stal v historii první světové války pojmem – Piava.

 

 

ERNEST HEMINGWAY (☼ 21.7.1899 – ۞ 2.7.1961) – přední americký spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Výjimečný, ale i svérázný člověk. V mládí odchází jako dobrovolník na italskou frontu, kde je těžce zraněn. Tam nachází námět ke svému nejznámějšímu románu Sbohem, armádo. Zblízka poznal také další války, občanskou ve Španělsku a druhou světovou. Zážitky z bojišť traumatizovaly Hemingwaye po celý život. Byl vynikajícím novinářem, válečným reportérem, ale také cestovatelem, lovcem a obdivovatelem španělské koridy. Jeho jméno se stalo synonymem ryzího chlapství a jeho knížky si podmanily miliony čtenářů. Poslední léta psychicky strádal, zrazovala ho paměť a nedokázal psát. Zemřel vlastní rukou, výstřelem z lovecké pušky, na svém ranči v americkém státě Idaho.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter